jendoslav komentáře u knih
Řekl bych, že se série se Sebastianem postupně dostala do stádia, kdy se většina čtenářů těší spíš na vývoj ve vztazích v týmu kolem Torkela, než na samotný detektivní případ. Ten aktuální mě tentokrát moc nebral, i když rozuzlení bylo nakonec slušné... Ovšem kvůli posledním dvěma stranám (a Billymu a Vanje) budu doufat, že tentokrát přijde pokračování mnohem dřív.
Smrt Zajdy Munroa je poměrně dost zábavná - pokud je člověk dostatečný cynik a nemá nic proti vagínám. Zajda je nenapravitelný dobytek, a jednoho dne se mu to prostě tak nějak vymkne z rukou... Přestože je od začátku jasné, jak příběh dopadne, říká to ostatně jeho název, a domíchávač firmy Mortar linoucí se vyprávěním jako temná hrozba taky leccos naznačuje, sledovat Zajdův sešup mě bavilo. Občas jsem si vzpomněl na Palahniuka, i když Cave je přece jen umírněnější, co se stylu psaní týče.
Tak tohle je neuvěřitelná síla... Představuju si Agotu Kristof, jak se při psaní a osnování všech těch podrazů na čtenáře potměšile usmívá: jo, holoubci, pokračování Velkého sešitu jste chtěli, tak ho máte mít! A hodí vidle do všeho, co jste si mysleli, že o příběhu i postavách víte. Dočteno před dvěma týdny, stále mi knížka vrtá hlavou.
Ingrid Barroy dotřetice a zase jinak... A ani vyprávění o putování za láskou a hledání pravdy tam, kde by všichni raději zapomněli, nemá tu sílu jako první díl trilogie. Přesto velmi dobré.
Hlavní postava každého správného románu má projít životním vývojem, v Nabarveném ptáčeti se to daří nadmíru. Malý hrdina se na 250 stranách díky drsnému drilu polského venkova prolezlého během druhé světové války surovým násilím, pověrčivostí, rasismem a nevázaným sexem (ano, včetně rodiny a zvířat) změní z naivního klučiny v citově prázdného mladého komunistu, který ztratil během několikaletého odloučení jakýkoliv vztah k rodičům. Velice drsné čtení, občas na hranici uvěřitelnosti, ale kdo jsem já, abych soudil, co mohl zažít malý cikán (nebo žid?) během exilu mezi negramotnými vidláky z východu?
Kterak se kluci-dvojčata na bezejmenném maďarském venkově cílevědomě adaptují na bezcitnou realitu války... Vyprávění o krutostech je absolutně oproštěné od emocí, věcné na dřeň, a o to silnější.
Viz: "Slova vyjadřující cit jsou velice neurčitá, je líp je nepoužívat a držet se popisu věcí, lidských bytostí a sebe samých, to znamená věrného popisu faktů."
Von Schirach nepíše zrovna strhujícím stylem. Vyprávění o mladém advokátovi, který jako první případ vyfasuje obhajobu vraha, jehož jedinou neznámou je motiv, je úsečné a až právnicky strohé. Až do poloviny knihy si říkám, proboha, co na tom příběhu kdo vidí, jaký tak asi může být motiv vraždy starého člověka v německém románu, he, čím mě chce překvapit, to je průhledné... A najedou za hodinu sedím nad poslední stránkou s otevřenou hubou a hlavou zmatenou spoustou myšlenek a emocí. Smekám, dobrá práce.
Pofidérní ženské, ještě divnější kamarádi, sex, chlast, koníčci, kecy o psaní, spousta sarkasmu a černého humoru - Bukowski nikdy nezklame.
Mám pocit, že řada zdejších hodnocení vlastně kritizuje spíš předlohu, než uchopení příběhu od Jo Nesboa. I když jsem také párkrát nespokojeně pozdvihl obočí (hlavně v momentě bleskového přerodu totálního klaďase na záporáka), celkově tuto norskou verzi shakespearovské klasiky musím hodnotit veskrze pozitivně...
Geniální, mrazivé, znepokojující... Skoro si říkám - byl Orwell takový génius, že dokázal předpovědět a popsat principy totalitního režimu, v této míře v jeho době nikde neaplikovaného? Anebo knihu 1984 soudruzi z KLDR a další prostě jen přečetli, vzali jako manuál a uvedli do praxe?
Kdo hledá detektivní příběh plný falešných stop a zamotané pátrání po vrahovi, měl by se Jehle v kupce sena vyhnout. Kdo si chce počíst o dusné a paranoidní atmosféře během vlády vojenské junty v Argentině v kulisách detektivního příběhu, ten si pošmákne. Není to vůbec optimistická četba, ale o to je příběh detektiva Lascana a jeho marného souboje s mašinérii diktatury znepokojivější. Skvělé.
Antiutopický román o Finsku, kde se to na začátku 20. století "trochu" zvrtlo, a ze země se postupně stal totalitní stát šlechtící ženy do podoby pokorných stvoření bažících po přízni mužů a rodinném životě. Občas přitažené za vlasy, nicméně z načrtnutých následků sociálního inženýrství běhá mráz po zádech - třeba pasáže popisujících totalitní péči státu o zdraví občanů (zákaz alkoholu, cukru a atd.) totiž nejsou zdaleka tak vzdálené realitě, jak by se mohlo zdát...
Velice silné téma, ale zdá se mi, že Steven Galloway úplně nevyužil jeho potenciál. Některé pasáže příběhů tří obyvatel Sarajeva, odehrávající se během krátkého úseku z několikaletého obléhání města, jsou doslova strhující a šokující, v jiných to trochu drhne. Nicméně už jen kvůli tomu, aby si člověk oživil v paměti, jaká zvěrstva se děla na konci 20. století za války na Balkáně v údajně civilizované Evropě, rozhodně stojí za přečtení. Nejsilnější momenty: snajpři ostřelující civilisty v ulicích při jejich cestě pro chleba nebo vodu jako zajíce a neuvěřitelné lidské hyeny bohatnoucí během války na nouzi svých spoluobčanů.
Poutavý příběh mladého Maročana, který vlastně nikdy neměl v plánu emigrovat do Evropy, a přesto se jednoho dne kvůli lásce ocitne v Barceloně, bezprizorní a ztracený... Vysoce aktuální kniha, která krom hlavní osy příběhu vypráví také o islamistech či o tom, jaké to je, když svého nejlepšího kamaráda podezříváte z účasti na teroristickém útoku. Výborná záležitost, ovšem nejsem si jistý, jestli v současné době protiuprchlických nálad Kniha Zlín vsadila na správného koně...
Kniha smrdutá jako nemytý rozkrok velrybáře a krutá jako hladový lední medvěd... Ian McGuire napsal příběh o boji s nemilosrdnou přírodou i nelidským barbarstvím, z níž téměř hmatatelně sálá atmosféra špinavých přístavů, zaplivaných přístavních putyk, tukem umaštěných palub velrybářských lodí a mrazivých ledovcových polí. Nebojí se přitom vulgarismů ani až nepříjemně naturalistických scén a vykresluje příběh tak trochu tajuplného mladého irského doktora Sumnera, který se vydá na velrybářskou výpravu na lodi Dobrovolník pod velením kapitána Brownleeho a ve společnosti živočišného surovce, harpunáře Draxe. Ne, opravdu to není romantické dobrodružné čtení, ale velice syrový příběh, který mě ovšem od první stránky vtáhl do děje a nepustil až do dočtení posledního řádku. Vynikající.
Jussi Adler-Olsen nám nějak stagnuje. Přestože mě Selfies bavily víc než předchozí Nesmírný, k top dílu série (Vzkaz v láhvi) mají daleko. Selfies chybělo napětí a motivace některých postav byly dost těžko uvěřitelné, a to i na poměry detektivního žánru. Plusem je naopak příběh Rose a jako obvykle jiskření mezi členy oddělení Q.
Tahle knížka je tak fascinující fenomén, že jsem neodolal a přečetl ji, i když jsem předem tušil, že nepatřím do cílové skupiny. A taky že ne. Nicméně - je sice lákavé Alchymistu obratem zařadit do odpadu s poznámkou, že ho Coelho napsal, aby se i hlupáci mohli chlubit, že čtou filozofické knihy, ale to je laciné. Čím tedy ty miliony lidí oslovil? Literární kvalitou jistě ne. Stylisticky je Alchymista na úrovni slohové práce žáka druhého stupně základní školy a jednoduchý příběh vyprávěný jednoduchými větami rozhodně náročnějšího čtenáře nevtáhne, o nějakém napětí nebo gradaci nemluvě. Věci se prostě dějí, občas zasáhne deus ex machina. Co se údajně hlubokých myšlenek týče, zase tak moc jich tu není a i to málo se neustále opakuje. Jde přitom většinou buď o obecně známé pravdy, nebo vykradená moudra jiných autorů, která okouzlí jen nepříliš sečtělého člověka. A když odhrneme tu hromadu otravného Esoterického Balastu, zůstane z Alchymisty vlastně obyčejná motivační vyprávěnka. V tom je podle mě zakopán úspěch - jde o motivační knihu obalenou "příběhem" a lidé tak rádi čtou o splněných snech... Pokud Alchymista někomu pomohl nakopnout vlastní život a začít si sny plnit, ok, já jsem v něm ale nic nového ani pozoruhodného nenašel.
Tuhle knížku je potřeba hodnotit z několika pohledů. První pohled - vize pro Česko: **. Spousta zajímavých snů, ovšem v praxi podstatná část nerealizovatelných, o tom, že ani náznakem nepadne, z čeho to všechno financovat, ani nemluvě - jsou to nápady za stovky miliard korun. Pár snů je ovšem zároveň poměrně děsivých a smrdí ořezáním demokracie. Druhý pohled - marketingový materiál hnutí ANO: *****. Z tohoto pohledu je potřeba smeknout před Markem Prchalem, protože tohle je přesně něco, na co lidi, kteří věci méně domýšlejí, prostě slyší a bezesporu kniha přispěla k volebnímu úspěchu. Slibem nezarmoutíš a Babiš díky autorům vypadá jako velký vizionář. Navíc je kniha psána přesně tím správným lidovým jazykem, který se dobře čte a je blízký výše zmiňované cílové skupině. Třetí pohled - autorství: *. Je jisté, že tohle Babiš sám rozhodně nepsal - prozrazuje se hned v úvodu, kde hotentot, který se chlubí tím, že v životě nečetl jedinou knihu, cituje Aristotela. Babiš se prostě podepsal pod vize expertů, kteří jednotlivé kapitoly sepsali z pohledu svých oborů, a jako správný "duce" jim nepřiznal ani spoluautorství. Nicméně u Babiše přivlastňování si cizí práce není nic neobvyklého. Sečteno, i když je mi tento estébák a zloděj odporný, níž než za tři hvězdy jeho marketingový materiál objektivně nemůžu hodnotit.
Karty jsou rozdány jasně: Mercier od první kapitoly neustále naznačuje, že příběh o otci a jeho dceři, která v sobě objeví geniální hudební talent, je tragický. A tak celou dobu čekáme, co všechno a jak přesně se vlastně pokazí, a mezitím posloucháme vyprávění muže, který chtěl pro svou dceru jen to nejlepší a teď je zmítán pochybami a výčitkami, jestli jí tím vlastně nezpůsobil to nejhorší... Silně depresivní příběh, ale už jen pro úchvatný autorův styl se vyplatí ho přečíst.