JP komentáře u knih

Kolumbie. Když mi řeknete tohle slovo, vybaví se mi... solidní káva (ačkoliv po přečtení tohohle dumám, jestli ji nemám začít prosívat, abych oddělil mikroskopický kousky rozstřílených lebek od zrn - protože už tady u té představy kávy, na pozadí plantáže vidím nějaký pofidérní existence se samopalem v ruce, jak k vám nenápadně a dravě vzhlížejí - hmm, zrovna tu mám neotevřenou Kolumbii, takže si u té chuti a čerstvě namleté (ručně!) vůně zapřemýšlím z trochu jiné perspektivy), dále se mi vybaví Edwin Valero (i když byl z Venezuely - ale mají stejnou vlajku a jsou to země hned vedle sebe... a mimo to, stejně nemám ponětí, která je která, vím jen, že v Brazílii se mluví portugalsky a jinak je to jedna velká kriminální líheň) A dál? Co dál? Kokain, pštrosa, kartely, násilí v ulicích, kriminalita vždy a všude, stejně jako v celé oblasti Jižní Ameriky, kde konstantně lidi umírají jen "proč?" "proto". Vallejo ten nihilismus ani nepopírá, jeho běžnost, generace a generace lidí vyrůstají v těchhle krvelačných podmínkách, ničeny mnohdy, jak bylo trefně řečeno, i jen pro pár tenisek. Černý humor se tomuhle dílu taky upřít nedá, stejně jako koule a spousta od podlahy a na rovinu řečených věcí. La virgen de los sicarios. Úderná věc. Úderné pocity. Dávám 7 z 10 rozstřílených taxikářů ("co srazí těhotnou matku s dvěma dětmi a ukonči rodovou linii v překrásných plamenech")

1 03.08.2022

Zjevný předchůdce tuláckých / beat generation knih (Kerouac). Zvláštní, že jsem čekal, že to bude víc o "zlodějině ve městě" v počátcích minulého století, ale ono to v podstatě jen sleduje kluka, který se postupně dostane k té nízké špíně a přijde mu to jako cool způsob, jak žít život... a ono paradoxně je. A tak, když je váš životní příběh sdostatek prodchnutý autenticitou, pořád je snadné se do toho ponořit, stejně jako se Black nejspíš sám, na konci, ponořil do řeky, mizejíc za neznámých okolností, poté, co se vypsal ze života, od kterého se snažil odpoutat.

1 16.06.2022

Jestliže si starověké Řecko představíte jako Zábřeh na Moravě, Faidra je taková Sára Saudková, jenže na rozdíl od moderní verze a čtyř dětí, Hippolytos ji ve starověké tragédii poslal do háje i s celým jejím chtíčem, protože se "povznesl nad pokleslost veškeré svůdnosti a nízkosti ženství" (roztomilé) a řekl "Prostě ne, máti!" (dnes už archaismus: loajalita). Tahle část je o to silnější, že Hippolytos byl sexiest man of the year, ať je to kdokoliv tenhle rok, tak tehdy to byl on a tak pro něj nebyl fakt, že se zničehonic zjeví sexuchtivá žena, která se po něm sápe, ničím neznámým. Uvádím to jen proto, že spousta mužů dnes by ve skutečnosti mohla zůstat opaření a v šoku jako "Co se to děje? Jsem teď součástí #metoo?" a vyděsilo by je to dost samo o sobě... ale H. byl player, který se rozhodl nehrát jejich hru, ale svoji hru. Po vzoru Nancy Reagan (Artemis) totiž předtím řekl ne i té největší droze, Afroditě... ta se na něj nasrala a vše, co následuje, je sepsáno v tragédii Faidra, otázka, zda byla nadržená milfka, nebo nevinná oběť visí ve vzduchu. Fajn a krátké, nenáročné, taky i trochu úsměvné, skrze svoje ideály... kdo by čekal, že za dva tisíce let to poněkud nesejde časem, je naivní. Takže trochu obtížně hodnotitelné. V antice asi nečekali, že přijdeme s geniálním systémem pěti hvězd, které plně definují kvality jakéhokoliv díla. Chudák Hippolytos, ani tehdy se nevyplatilo být ctnostným. Být ctnostným z vás udělalo jen bránu, kterou se vysmýčilo pole - což je dost trefné.

1 02.06.2022

Myslím, že to byl Philip Roth, kdo řekl, že když knihu čtete déle jak dva týdny, tak ji opravdu nečtete. A nemyslím si, že se to dá vložit do konkrétních čísel, ale vím, co tím myslel. Švankmajerem bych se prokousával, kdybych knihu, předtím neodkládal a nečetl na přeskáčku s dalšíma, asi tak dlouho, když jsem si pak vycentroval, že tohle je to, co chci číst. One book at a time. Zároveň to bylo zpětné propojení s kořeny surrealismu, ke kterým mě tak nějak zpětně nadchl Karel Hynek (ne ten Mácha) a jeho nedávno vydaná sbírka 'Trhám broukovi nožičky' (dybbuk vážně jede). Švankmajer pro mě byl svého času jedním z předních a oblíbených tvůrců, zdrojem, byl jedním z oblíbenců i mých dalších oblíbenců (Terry Gilliam). Imaginace. Ačkoliv jsem vlastnil 'Možnosti dialogu', k té knize jsem se nebyl schopen dokopat a přečíst ji, takže jsem ji prodal, krom toho, znáte ty publikace, co jsou tak nepříjemně velké, těžké (a stejně paperback). 'Jednotný proud myšlení aneb život se rodí v ústech' je určitě publikace, kterou bych si taky rád přečetl a co vypadá obdobně zajímavě, jako 'Cesty spasení'. Švankmajer tu tak nějak brouzdá ve všem a jen těžko vyzdvihnout jednu část více, než druhou. Po přečtení jeho zápisků o snech jsem sám měl sny. Je tu spousta nerealizovaných scénářů, ale i třeba deníkových záznamů z cest (Afrika - zadržen na hranici, Nová Guinea... dokonce je tu zmíněn i Tarantino na festivalu, to je taky taková zvěřina, divočina, ale italská kuchyně je přednější), spousta ukázek výtvarné tvorby, eseje ohledně tvorby, ale i to, co ji ovlivnilo a definuje, zaujal mě i ten názor, který sdílel Tarkovskij, že všechny tyhle disciplíny (filmař, spisovatel, výtvarník) jsou jen nástrojem, prostředkem, pro někoho, kdo je básník, nerozlišovat v tom, co děláte, jsou to jen prostředky vašeho vyjádření. Myslím, že jsem dlouho zápasil s ideou, že si musíte "zvolit". Definitivně je třeba zmínit i knihou silně se linoucí motiv určitého politického vyhranění a nebo třeba velice výsadní roli, jakou pro Švankmajera měla jeho manželka Eva a jakým způsobem se s ní zpětně propojoval, i skrze sny, nebo komory, kde s ní "promlouval". Každopádně úžasná publikace, která by neměla, už i díky fyzickému provedení obálky (jemné na dotek, ale to bude chytat prach, pane) chybět v knihovně žádného z příznivců Švankmajerovy tvorby, surrealismu a nebo i těch, co se rádi dívají tak nějak na vše, ze všech úhlů. Ten ipsační závěr mě ale poněkud minul.

1 17.04.2022

Zápal a upřímné zaujetí pro věc jsou přítomny, stejně jako až vyčerpávající nálož praktických příkladů a postupů toho, jak CT funguje, co přináší, o čem vlastně je, jak na to. Dvakrát jsem mámě zmínil knihu Wima Hofa a to, že si dávám studený sprchy - a její reakcí, o měsíce později, bylo mi dát tohle k vánocům. Definitivně ne špatná záležitost, motivační a informativní především. Jestliže vás téma zajímá a chcete s ním opravdu začít, tady je velmi přístupně a ze všech aspektů popsáno vše tak, abyste se do chladové terapie mohli naplno ponořit.

1 13.02.2022

Temné, kosmické, baladické básně, kde hraje hlavní prim zasazení do prostředí, měsíc, tma, stromy, opuštěné sady, okolí hospod, měnící se roční období... a mrtví. Je to jako sledovat nějaký obraz. Odloučení, odcizení od člověka a od lidského a zasazení do vadnoucího, chřadnoucího. Post coitum pocity, i způsoby a momenty, které se Bartušek snaží zachytit, jsou jakoby plné beznaděje, prázdnoty, nicoty. Po Karlu Hynkovi dost jiný nádech, ale když na to máte náladu, proč ne. Já ji tak úplně neměl.

"Když jsem tam přišel,
sklo bylo už smeteno,
olej pečlivě posypán pískem,
vraky odtaženy Havárií,
lidé odvezeni do nemocnice,
marně jsem hledal krev,
nic nebylo známo o vině
ani o následcích neštěstí,
ačkoliv jsem věděl,
že jsou všichni mrtví."

1 15.01.2022

K rafinované tripóznosti 'Last Look' (Naposled) to má sice daleko, ale i tak jde o skvělý blend klasických Burnsových témat a fascinací, který bují a rozvíjí se, jak se propadáte příběhem. Celkem underground, protože první díl vyšel jen v pár zemích a druhý (zatím) snad jen ve Francii a tady.

1 20.12.2021

S Austerem se to má tak, že buď je na 100% a je to úžasný literární ponor (první část Newyorské trilogie, Kniha iluzí, nebo třeba Portrét neviditelného muže z Vynálezu samoty), zkrátka něco, co vás neskutečně baví číst... a nebo je to opravdu nudný průměr, který působí jako sešlá klasická literatura, co vás nezajímá, která je vám vnucována. 'Brooklynské panoptikum' bylo většinu času spíše to druhé, i když se sem tam malé uchvacující momenty našly a vzbudily ono nadšení. Relativně dlouhé a pomalé čtení na to, že nejde o nijak velkou knihu... ale čím hlouběji jsem byl, tím víc mě to nebavilo a pomaleji se to četlo. Paul Auster je prostě jak kdy. Někdy mi připadá geniální a jindy zase, že už nemůže být nudnější.

1 10.08.2021

Tarantino označil Elmora Leonarda ze jednoho ze spisovatelů, který na něj měl největší vliv, takže jsem se přirozeně chystal do něčeho od něj pustit už něco málo let zpátky (pokud se dají počítat adaptace jeho knih, tak jsem už něco viděl, 3:10 to Yuma, Killshot, Jackie Brown). U nás je prakticky neznámý, protože se dočkal jen několika nejspíš nepříliš vydařených překladů, jak předpokládám... ale možná je ten zámořský nádech psaní příliš vzdálený tomu, co lidi tady rádi čtou. Rozhodl jsem se pro předlohu filmu, který jsem viděl víc než dekádu zpět a tehdy neměl o Elmorovi samozřejmě ani ponětí. Jádrem jeho přístupu k psaní jsou postavy, na druhou stranu zápletka, obdobně jak to řekl Stephen King, skoro až "stojí v cestě". Je neuvěřitelně osvobozující přemýšlet v těchle termínech, že postavy jsou hnacím motorem knihy, protože když se zamyslíte nad každou zápletkou dneška, podle učebnic... spasení a záchrana světa, boj o přežití, je to nuda... protlačený před vás jako stokrát přemletý maso. Zjistíte, jak nudně schematické tyhle motivy jsou... oproti tomu pestrost, s jakou můžete přijít v nekonečných variacích u postav, jejich minulosti, způsobu chování (tady určitě na sebe většinu knihy strhávájí pozornost Armand a Richie, dvojice absolutně protipólných záporáků) které jsou tak rozmanité a každá si jde svojí cestou. Víceméně, co je na knize nejlepší je asi to, jak dobře to Leonard rozehrává, jak se postupně dostáváte ke všem a hned víte, která postava je jaká. Je patrné, kdo stojí kde, ale není to způsobeno designem příběhu nebo toho, jak se to snaží spisovatel tlačit. Postavy jsou prostě tam, samy o sobě. Strašně sympatické psaní řemeslníka, který nad ním strávil dekády života a užíval si to.

1 18.05.2021

Minimálně alespoň teď a tady, v tomhle bodě mého života - ale tak je to s každou knihou, načasování je všechno - ale je to strašně těžkopádné. Filozofování a mudrování, co přeskakuje tak nějak, zase, ping pong, konstantně se symbolizuje pod povrchem o věcech, co jdou mimo mě a ani mě příliš nezajímají. Obrazy, co jdou mimo mě. Přijde mi, že Fuks napsal knihu víc sám pro sebe, což jako spisovatel dokážu určitě respektovat a akceptovat, ne už ale tolik jako čtenář. Není to nic, co by u mě srazilo to, co si o Fuksovi myslím. Ale definitivně to nebyl můj šálek kávy a dost mě to minulo. Ilustrace a design slušné.

1 13.04.2021

Během čtení jsem si asi nejčastěji vzpomněl na Bukowského, jenže 'Shetani's Sister' se odehrává víc v prostředí: ulice, pasák dávající čistej fet svým děvkám a konstantně pracující na tom udržet si jejich loajalitu a touhu, že ho potřebují, každej se snaží donekonečna ojebat každýho o peníze, postavení, nebo život, je to spíš o principech toho, jak to na ulici chodí a jak každej musí hájit svoji existenci. Ale není to tak, že by se v téhle špíně příběh tolik pachtil, jsou to pořád jen kulisy a kniha sleduje víceméně několik postav, okolo kterých se to pořád dokola, skoro až filmovou dynamikou, točí. Asi nejvíc mě ale zaujalo to, že je to vážně dobře napsaný samo o sobě, ne že bych od Roberta Becka neočekával po jeho životě pasáka něco třeskutýho... jen mě spíš zarazilo, že literárně je to dost dobře zpracovaný, i když je to ve výsledku jen thriller, který se víceméně narouboval na kostru jeho životních zkušeností. Některé detaily opravdu dávají pocítit tu autenticitu. Škoda, že je u nás absolutně neznámý, minimálně jeho autobiografie 'Pimp: Story of my Life' by v dnešní přefeminizované době stála z recese za překlad.

1 05.04.2021

Tolik životní moudrosti na tak malém prostoru. Brzy se k tomu musím vrátit... v čistším stavu, s ostrým soustředěním, protože těch momentů, kterých mám za delší knihy třeba pár, kdy se přistihnu, soustředěný na slova a význam, tu bylo mnoho.

1 05.03.2021

Tamás Jónás je talent. Je to rázné, upřímné a má to přesně ty momenty a věty, co hledám. Autobiografická próza 'Tatitatitati' je prodchnutá ambivalentním vztahem nejen s otcem, ale i se zbytkem rodiny. Sociální dno a člověk, který se chce vypracovat pryč, jinam a nebýt stejný, jako to dno. Me likey.

1 08.01.2021

Hispanoamerická rozplizlá nuda o ničem, jak je tomu ostatně zvykem u této hemisféry. Nemá to jasno, čím to vlastně chce být. Jedním uchem tam, druhým ven. Lo siento.

1 07.01.2021

Anotace to zase nafukuje, ale v momentech to není špatné, líbilo se mi to segmentování básní, kdy konec jedné navazuje názvem druhé. Jinak jde o hodně intimní poezii (a která není, že?), která je v mnoha chvílích možná až příliš nepřístupná "víš jak jsme tehdá tam dělali to" - to bez kontextu člověk prostě tápe ve tmě. Ale nebylo to špatné, nicméně, já když už čtu poezii, jsem asi rozežranější, takže spíš průměr.

1 18.12.2020

Hodina češtiny kdesi na Moravě, cca 2010:
Učitelka: "Kdo to byla Médeia?"
student: "No, byla to žena..."
Učitelka: "...to jsi mě teda překvapil, Roberte, já jsem myslela, že to byl hermafrodit."

Beckettova poezie je stejně (u)jetá jako jeho próza a úplně stejně v ní mísí bahno absurdna s lehkým komičnem. Není to lehké čtení, ale když ho neberete vážně, dokáže pobavit a zaujmout. Čteno v anglicko-francouzském vydání. Za mě dvě pasáže:

"I am sick with hearing the words of bliss
The love I endure is like a syphilis"

"Live and clean forget from day to day
Mop life up as fast as it dribbles away"

1 10.11.2020

Vonnegut bilancuje a už vlastně nemá moc co říct. Jeho triky jsou ohrané. Zápletka slouží k tomu, aby prodala knihu jako román a přitom jde jen o formu zápisků a ohlédnutí na (jak jinak a opět) vše možné. Kurt mě celkem bavil, když mi bylo tak 15-18 let, ani ne tolik tématicky nebo humorem, ale čistě díky struktuře, jakými své knihy komponoval. Dnes už mi připadá jako dost sešlá "uplifting" literatura instruktorů jógy a pozitivních "new age" středoškoláků, co si myslí, že jejich sarkasmus a pseudointelekt přebije realitu života. Na mě příliš laciné, příliš naivní.

1 02.10.2020

Jedna z klasik 'cosmic horror' žánru, která svého času posunula hranice a na které ujížděl i H. P. Lovecraft, kterému bylo celkové pojetí příběhu očividně velikou inspirací. Celá kniha je dost popisná, ale zejména v první půli tím spíš brzdí tempo, teprve až v té druhé, halucinogenní, to začne řádně dýchat. Nemůžu říct, že by mě to kdovíjak oslovilo, jako mezník to respektuju, ale nebavilo mě to třeba tolik jako Blackwoodovy 'Vrby', definitivně ale víc, než Chambersův 'Král ve žlutém'. Vcelku solidní, slušná záležitost, i z dnešního pohledu (vydáno 1908).

1 25.08.2020

Béčko jak trám se spoustou až úsměvných děr. Bob Shaw podruhé je tak nějak potvrzením toho, co jsem tušil už u jeho první a značně nápaditější knihy 'Jiné dny, jiné oči' - rutinér, který nemá moc co nabídnout, ledaže opravdu zbožňujete žánr natolik, že vám nevadí číst i jeho průměrnější články. Ale je to krátké a odsýpá to opravdu rychle. Jednoduché čtení, pokud nechcete namáhat hlavu a na dvě až tři hodinky něčím zabít čas.

1 22.08.2020