_jukL
komentáře u knih
Tma o polednách
Arthur Koestler
Skvělý realistický doplněk ke klasickým dystopiím typu Orwell nebo Zamjatin. Koestler skvěle vybuduje Rubašova a svrhne na něj veškeré zlo té doby a prostoru, až by se ho jednomu člověku chtělo politovat. Nicméně v pozadí je ještě jedna myšlenka - je to přesně tenhle Rubašev a jemu podobní, kdo jsou odpovědní za aplikaci tyranie, protože k prozření vždy dojdou až tak nějak v okamžiku, kdy je vedou k šibenici. Rubašev je vinen, nejen z pohledu aparátu, ale především ve vlastních očích.
Roboti úsvitu
Isaac Asimov
Asimov zde nedělá nic jiného, než že pouze rozšiřuje lore klíčové Nadace - použil na to osvědčeného Eliáše a přestože je úvod knihy lehce prkenný, tak s tím vlastně nemám žádný problém a opět jen obdivně uznávám, jak měl Asimov celou tématiku v malíku, resp. v hlavě.
Jeho vesmír dává smysl, je sexy, je skličující, děsivý, mentorující i motivující zároveň. Za mě je to cca 95% s tím, že nekriticky přijmu konceptuální význam knihy a ochotně přehlédnu mírné nedostatky v budování samotných postav (Eliáš je v tuto dobu zkušený poloVesmířan, ale člověk má tak nějak furt pocit, že je to svým způsobem hrozný trumbera s propůječeným géniem), či samotné jakožedetektivní zápletky.
Nahé slunce
Isaac Asimov
Nahé slunce a Asimov začíná šít do teorie rozvoje robotiky a sociálních dopadů nadužívání robotických prostředků. Zároveň nemá problém srovnat asociální a odlištěnou Solárii s přelidněnou Zemí, která je jí pravým opakem - riziko vnímá stejně a nezná východisko, než se vydat vstříc do prázdnoty vesmíru.
Detektivka je tak opět akorát ve středobodu knihy s lehkým vyosením, klasicky zprvu zmatený Baley střílí od boku a posouvá se vlastně všechno, krom samotného případu. Samotný příběh je tak méně dramatický a odvážný jako ten v Ocelových jeskyních, ale nálož zbytku to dostatečně vynahrazuje.
Ostrov
Aldous Huxley
Než čistý román, je Ostrov spíš rozhovor Huxleyho sama se sebou v propůjčeném románovém oděvu. Prochází jednotlivé kapitoly své vlastní představy o ideálním světě a stejně tak je konfrontuje sám se sebou v minulosti skrze Willovu postavu. Jediná vada na kráse je v podstatě ta zásadní - v samotném ději upozorňuje, že západní civilizace (a východní taktéž) je neschopna plného pochopení/akceptování, nicméně dlužno dodat, že spíš než konstatování se jedná o nemohoucnost poskytnout jakékoliv východisko - tedy krom poslední kapitoly. Ale ať si sám každý odpoví, zda nějaké reálné východisko vůbec možné je - a to, zda zde nějaké je, tomu se Huxley věnoval v BNW.
Jak se kalila ocel
Nikolaj Alexejevič Ostrovskij
Já tyhle knihy četl vždycky s jinou optikou, tahle se mi se Šolochovem nejvíc zaryla do hlavy. Je třeba to nečíst jako román o boji proti bílým, ale o tom, jak se bolševismus vkradl do duší lidí i autorům. Když to člověk začne brát jako ´dokument o temnotemné tmě´, tak zjistí, že je to vlastně docela super knížka. Pro ostatní by to měl být hlavně historický dokument o nějaké době.
Nova Express
William Seward Burroughs
Byť šílená, tak naprosto zdrcující kritika všeho a všech. Stačí zaměnit pár slov, míst a postav, Nova Express je univerzální návod na odsouzení snah hodit svobodu duše do nitra vřící sopky. Stesk a smutek za vším krásným, opovržení nastupujícím infikujícím řádem, který čeká i na místech zcela nečekaných, před kterým není úniku a boj, který autor nakonec prohrává. Burroughs zjevně apatický - polehávající a odsouzený, ovšem o to víc jízlivý a popisný. Jako obvykle těžko rozeznat, zda poměrům nastavuje prostředníček, nebo zadek.
Ani sami bohové
Isaac Asimov
Solidní kamínek do Asimovova vesmíru, navíc tématicky čerstvý a značně univerzální. Jinak je to klasika, opět sexuální narážky, prsa, vousy a nesmí chybět ani záchod, či jiné malichernosti, bez kterých prostě jeho knihy nemůžou být. Kniha krom toho ovšem nabídne lehce netradiční narativ, především mimozemská pasáž je něčím, s čím autor vlastně nikdy nezacházel a nutno říct, že to je svým způsobem osvěžující. Na druhou stranu, některé pasáže jsou příliš ´ukecané´ a přefouklé a kniha je tak citelně delší, než ´ve skutečnosti je´. Ve výsledku to tolik nevadí, protože onen zásadní dějový oblouk se odehraje naprosto elegantně, ale prostě je to něco, s čím je třeba počítat, krapet víc než u ostatních Asimovových knih. Pro fandy světa Nadace must-read materiál, pro ostatní zajímavé a velmi kvalitně napsané sci-fi - byť ta škatulka je tu trochu formálního významu.
Nahý oběd
William Seward Burroughs
Burroughs je v Nahém obědě velmi skeptický, až depresivní, což mi moc nepřidalo a knihu jsem v půlce musel na den odložit, protože mi nedělala fyzicky dobře. Rozporuplnému hodnocení se vůbec nedivím, může být čtená jako freska, nahodilý útvar, či experiment, je to zcela na čtenáři. Já se ke knize postavil coby k dobové litánii a dokumentu, rozkladu člověka pod drtivým tlakem společnosti a zjistil, že má neskutečnou schopnost čtenáře rozebrat na absolutní prvočinitele, vrýt se mu do mozku, pozměnit jeho percepci. K Nahému obědu nejsou třeba drogy, Burroughs se zde sám stává sérem pravdy a byť se tento jeho osobní manifest nikdy nestane mainstreamem, neměl by jím nikdo opovrhovat a podceňovat. Nikdy jsem nečetl knihu, která by mě dovedla tímto způsobem vykolejit, sebrat mi odvahu, skutečně mě nasrat, uvést do několik dní trvající deprese a zároveň mě osvítit. Neskutečný masakr duše.
Pozitronový muž
Isaac Asimov
Zajímavý příběh, který Asimov použil k teoretizování o postavení robotů v lidské společnosti, stejně tak o změně společenských nálad a vztahu k robotům a robotizaci celkově. Suma sumárum povedené, později - dle mého nepříliš efektivně - zfilmováno. Nečetl jsem původní povídku (zatím), ale tipl bych, že Silverberg pomohl Asimovovi především v obšírnějším popisu Andrewova života - nějaká ta všednost a postupné budování narativu, to nikdy nebyla vyslovená silná stránka Asimova (pokud nepočítám klasickou potřebu se vymezit proti vousům na bradě).
Do celého světa Nadace přispívá kniha spíše popisně, krom jedné věci: jsou to protetické pomůcky vyvinuté Andrewem, které patrně přispěly k dlouhověkosti vesmířanů.
Dalšími pointy do universa je pak docela detailně pitvaný negativní vztah pozemšťanů k robotizaci a odporu k jejich autonomitě, především v porovnání v okamžiku, kdy odletí na Měsíc.
A zpětnou zajímavostí je potom rozhovor z Robotů úsvitu, kde Han Fastolfe Bayleymu připomíná postavu Andrew Martina, včetně poznámky, že je zajímavé, jak se tyhle pověsti udržují při životě všude možně, jen ne na samotné Zemi. To je vlastně na celém Pozitronovém muži nejzajímavější - že veškeré zmínky o Andrewovi jsou na Zemi následně vymazány a zapomenuty.
Hebká mašinka
William Seward Burroughs
Postřehy z gay subkultury prohnané osobními zkušenostmi, cestováním a především pak aerosolem opiátové závislosti. Burroughs má ovšem schopnost zachytit přesně to rozhraní reality a fikce, kde slova ztrácejí svůj skutečný význam. Témata navzájem splývají a ztrácejí se v řečišti pološíleného autora, který se odnikud nikam nehrne a erupce jeho myšlenek končí přesně tam, kde mají. Dikce, kterou člověk buď přijme, nebo ji odvrhne do odpadu dějin. Byla by to ale škoda, Burroughs je skvělý dokumentarista a poskytuje absolutně ničím nezakalené svědectví doby.
Druhá Nadace
Isaac Asimov
Kniha plná konspirací a tajemných intrik. Čtenář od okamžiku vyřešení situace s Mezkem tuší, že kam asi se ponesou další kroky Druhé Nadace a autor k tomu přidává i solidní předkrm.. aby pak nicméně zamotal tolik zapletených klubíček dohromady, až se zdá, že je jejich rozmotání bude nemožné. Závěrečné rozuzlení je pak čistá euforie. Jeden komentář v knize říká, že Seldonova psychohistorie je statická a následně jsme svědky toho, jak dovede být mocná a pefrektní, když se jí využije v jiném měřítku.
Předehra k Nadaci
Isaac Asimov
Předehra k Nadaci a následná A zrodí se nadace má u mě zvláštní postavení.
Asimov stárne a najde několik posledních dílků, které by ještě rád přidal do celé skládačky svého eposu. V knize přiznává sám sebe, po nějakých čtyřiceti letech se dá nachytat stále na těch stejných fíglech - zase řeší otevřené a uzavřené prostory, opět se věnuje fousům a ochlupení - případně jeho depilaci, nepřestává ho bavit jakákoliv možnost ´zavadit´ o ženská prsa, zas a znovu jeho postavy nejvíc potěší jít na záchod, případně si dát koupel.
A i v tomto již požehnaném období napnul ještě dost sil, aby čtenáři dal děj, který si zaslouží. Který si zaslouží nejen čtenář, ale i Nadace. Ne, Předehra není kniha, kterou by celý jeho epos nutně potřeboval, ale Demerzel jí stejně ještě dal ten jeden další stupeň výše, bohužel které všechny figury na poli Daneel přesouval se již nikdy nedovíme a musíme zapojit vlastní fantazii, i když nápovědu dostal vnímavý čtenář celkem jednoznačnou.
Kosmické proudy
Isaac Asimov
Mno, Kosmické proudy jsou v této sérii patrně nejlépe koncipovanou knihou z pohledu děje a postav, romantika a kdo kde se s kým líbal tu hraje jen minoritní roli, čtenář má pocit, že se konecně účastní něčeho skutečně důležitého a to je mu nakonec i potvrzeno. Nicméně ani tak se knize nepovedlo dostat celou sérii ze stínu samotné Nadace a robotické série. Asimov chce doplnit nadační svět o nějaké doplňkové zboží, ale v každé knize se dopouští lehce koncepčních chyb - zde chce věnovat vysloveně politice v době teprve vnikající říše Trantoru, ale je to opět takové nějaké splácané v závěru na hromadu. Nemůžu najít ta správná slova pro dojem, který ve mně tento cyklus zanechal, asi se to blíží hernímu DLC, které se tváří jako plnohodnotný příběh, ale je to jen exkurze do několika příběhů vedlejších postav.
Oblázek na obloze
Isaac Asimov
V podstatě fajn úvod do série, ale jako naliji si vína - uplně topovka od Asimova to není. Co bych asi knize vytkl je chybějící důvtip - nemůžu si pomoct, ale děj je takový nějaký těžkopádný, postrádající skutečnou logiku a masivnost. Asimov se z tématu omlouvá v doslovu, ale to není nějaký problém. Místo klasického uau na konci je to za mě spíš něco ve stylu ´jo jako hodně dobré, ale..´, kdyby to byla první věc co jsem od Asimova přečetl, tak bych hodně váhal se nechat překecat na pokračování.
Loď
Jack Williamson
Za dynamiku děje čtyři, to tu knížku vytahuje o stupínek výše. Tématicky je to takové stále to samé - autor sice píše sci-fi, ale vlastně klopýtá v omšelých futuráliích. To samo o sobě mi nějak extra nevadí, když to doplní Něco navíc. A to v Lodi je jen velmi málo, čeho se chytit. Samotná antihmota je technikálie, ale v pozadí fiktivního osidlování vesmíru využita jen velmi povrchně. Takže je to nakonec tak trochu něco jako vesmírná bondovka, akorát bez Bonda, ale zbytek archetypálnosti tam teda rozhodně je. Ale zas docela dobrá, závěrečný časolom tomu dává nějaké volty navíc. Co knize nedává něco navíc je, bohužel, jednoduchost dialogů a celé chování postav, které si jedou svoji linku a i ona romantická vložka je taková nějaká.. neromantická, spíš až k úsměvu. Jako jednohubka hodně ok, ale asi nic víc.
Roboti a impérium
Isaac Asimov
Tady není o čem, Asimov svému Nadačnímu konceptu dal potřebný začátek oblouku. Eliáš Bayley je sice mrtvý, ale na Daneela čeká poslední detektivní úkol, který tentokrát bude schopen vyřešit pouze on jako jediný, jediný v galaxii. A to příběh teprve začal.
Jedinou menší výhradu bych měl, paradoxně, k završení Giskarda, které je ke konci trochu - aspoň tak to já vnímám - doslova dopsané tak, aby milimetrově pasovalo, přitom si myslím, že tam byl prostor jeho postavu ještě krapet natáhnout, či jí dát ´volnost´ poněkud.
Vybledlá krajina s kopci
Kazuo Ishiguro
Lekce z efektivity. Kniha nikterak obsáhlá počtem stran, což si vynahrazuje nekompromisní stěnou emocí a opisu neopsatelného. Děj je i není důležitý, podstatný je ten tlak který vytváří. Tahle v podstatě jednohubka je nelítostné kladivo.
Teď a navždy
Ray Bradbury (p)
Dvě povídky - Kdesi v dálce hudba zní… a Leviatan 99, značně rozdílného obsahu a tématu, obě ovšem v něčem podobné. Ta první o stárnutí, smrti a magii času, druhá o posedlosti a odevzdanosti. Asi. To je jedno o čem to je, důležité, že obě promlouvají ke čtenáři stejně - stává se nakonec pouhým pozorovatelem Bradburyho a jeho spisovatelského mozku, nikoliv aktivním účastníkem děje, jako v jeho nejslavnějších dílech. Je to asi tak správně, jsou to knihy ´pro sebe´.
K první jsem zkraje přistupoval jako k Pampeliškovému vínu a nějakou dobu se to vyplatilo, záhy jakoby Bardbury plakal za lidmi, které potkal a kteří jej inspirovali. Poslední třetina je jako kra, která opustí svůj mateřský ledovec a za oslavného potlesku nad tímto dílem plave vstříc svému konci. Velmi silné, nicméně čtenář se dostane do "no, tak to prostě už je..." stavu.
Leviatan je něco podobného, základem je Melville, Bradbury na tomhle základě postaví myšlenkový konstrukt podobný první povídce. Bohužel pro mě, nejsem Melvillem nějak posedlý a myslím, že čistě tvůrčí - nikoliv parafrázující - Badbury by u mě vyhrál (víc).
Kapitula: Duna
Frank Herbert
Asi to nerozporuplnější na závěr. Kapitula je kniha o dvou výrazných tvářích. Ta první je, bohužel, první půle knihy, kde se doslova stane jediná věc hodná zaznamenání, jinak se odbyde v záplavě standardních introspektiv a úvah - až člověku přijde, že se chtěl Herbert tak trochu vykecat a vybral si na to prostor a čas. Židovská linka byl asi črt myšlenek pro jiné zpracování, nicméně nějak nefungovala.. na druhou stranu dostala jen minimum prostoru.
Druhá půle knihy je naopak epesní závěr originální série, byť musím dát za pravdu oboum postojům - konec se může zdát velmi otevřený. Ale zároveň není. Duna přeci nemá skončit jednoznačně, celý epos ukazuje několikrát, že skutečná historie se rozprostře ve velmi dlouhých pláních, ať už se některé rozhodující cesty protly v časově krátkých křižovatkách. Duna nemůže mít konec, nemá mít žádnou myšlenku na závěr. Beru konec Herbertových knih zde a takto a nemám s tím problém.
Děti Duny
Frank Herbert
Děti Duny po Spasiteli funguje opět přibližně tak dobře jako první díl série - rozvine se nad daleko silnějším spektrem událostí, ale zároveň si udržuje potřebnou dynamiku vývoje. Něco, co se už v sérii nebude opakovat (a ne nutně to vždy nějak extrémně vadí, prostě je to konstatování). Potřebné postavy dostávají dostatečné odůvodnění, obsah a prostor, přitom je zachován poměr mezi důležitostí postavy a prostorem, které dostanou. Nevím co bych tomuto pokračování vytkl, všechno cajk.
