_jukL
komentáře u knih
A zrodí se Nadace
Isaac Asimov
No a konečně závěr. Po Předehře, kterou Asimov nutně potřeboval k pevnému propojení celého eposu se v A zrodí se Nadace se svým světem definitivně loučí.
Knížka je ve své podstatě velmi smutná, protože to není jen Seldon kdo v ní stárne, ale především pak sám autor, který v silně emočně laděném příběhu rozpracuje Seldona do naprostého prachu. Nadace byla autorova láska, život, dítě, minulost i budoucnost. V závěrečném epilogu to již není Seldon, ale Asimov v osamělém křesle, dívá se na své dílo, je na něj patřičně hrdý a jen nám už lehce pokyne, že to nejlepší teprve čeká.
Předehra k Nadaci
Isaac Asimov
Předehra k Nadaci a následná A zrodí se nadace má u mě zvláštní postavení.
Asimov stárne a najde několik posledních dílků, které by ještě rád přidal do celé skládačky svého eposu. V knize přiznává sám sebe, po nějakých čtyřiceti letech se dá nachytat stále na těch stejných fíglech - zase řeší otevřené a uzavřené prostory, opět se věnuje fousům a ochlupení - případně jeho depilaci, nepřestává ho bavit jakákoliv možnost ´zavadit´ o ženská prsa, zas a znovu jeho postavy nejvíc potěší jít na záchod, případně si dát koupel.
A i v tomto již požehnaném období napnul ještě dost sil, aby čtenáři dal děj, který si zaslouží. Který si zaslouží nejen čtenář, ale i Nadace. Ne, Předehra není kniha, kterou by celý jeho epos nutně potřeboval, ale Demerzel jí stejně ještě dal ten jeden další stupeň výše, bohužel které všechny figury na poli Daneel přesouval se již nikdy nedovíme a musíme zapojit vlastní fantazii, i když nápovědu dostal vnímavý čtenář celkem jednoznačnou.
Kosmické proudy
Isaac Asimov
Mno, Kosmické proudy jsou v této sérii patrně nejlépe koncipovanou knihou z pohledu děje a postav, romantika a kdo kde se s kým líbal tu hraje jen minoritní roli, čtenář má pocit, že se konecně účastní něčeho skutečně důležitého a to je mu nakonec i potvrzeno. Nicméně ani tak se knize nepovedlo dostat celou sérii ze stínu samotné Nadace a robotické série. Asimov chce doplnit nadační svět o nějaké doplňkové zboží, ale v každé knize se dopouští lehce koncepčních chyb - zde chce věnovat vysloveně politice v době teprve vnikající říše Trantoru, ale je to opět takové nějaké splácané v závěru na hromadu. Nemůžu najít ta správná slova pro dojem, který ve mně tento cyklus zanechal, asi se to blíží hernímu DLC, které se tváří jako plnohodnotný příběh, ale je to jen exkurze do několika příběhů vedlejších postav.
Oblázek na obloze
Isaac Asimov
V podstatě fajn úvod do série, ale jako naliji si vína - uplně topovka od Asimova to není. Co bych asi knize vytkl je chybějící důvtip - nemůžu si pomoct, ale děj je takový nějaký těžkopádný, postrádající skutečnou logiku a masivnost. Asimov se z tématu omlouvá v doslovu, ale to není nějaký problém. Místo klasického uau na konci je to za mě spíš něco ve stylu ´jo jako hodně dobré, ale..´, kdyby to byla první věc co jsem od Asimova přečetl, tak bych hodně váhal se nechat překecat na pokračování.
Loď
Jack Williamson
Za dynamiku děje čtyři, to tu knížku vytahuje o stupínek výše. Tématicky je to takové stále to samé - autor sice píše sci-fi, ale vlastně klopýtá v omšelých futuráliích. To samo o sobě mi nějak extra nevadí, když to doplní Něco navíc. A to v Lodi je jen velmi málo, čeho se chytit. Samotná antihmota je technikálie, ale v pozadí fiktivního osidlování vesmíru využita jen velmi povrchně. Takže je to nakonec tak trochu něco jako vesmírná bondovka, akorát bez Bonda, ale zbytek archetypálnosti tam teda rozhodně je. Ale zas docela dobrá, závěrečný časolom tomu dává nějaké volty navíc. Co knize nedává něco navíc je, bohužel, jednoduchost dialogů a celé chování postav, které si jedou svoji linku a i ona romantická vložka je taková nějaká.. neromantická, spíš až k úsměvu. Jako jednohubka hodně ok, ale asi nic víc.
Teď a navždy
Ray Bradbury (p)
Dvě povídky - Kdesi v dálce hudba zní… a Leviatan 99, značně rozdílného obsahu a tématu, obě ovšem v něčem podobné. Ta první o stárnutí, smrti a magii času, druhá o posedlosti a odevzdanosti. Asi. To je jedno o čem to je, důležité, že obě promlouvají ke čtenáři stejně - stává se nakonec pouhým pozorovatelem Bradburyho a jeho spisovatelského mozku, nikoliv aktivním účastníkem děje, jako v jeho nejslavnějších dílech. Je to asi tak správně, jsou to knihy ´pro sebe´.
K první jsem zkraje přistupoval jako k Pampeliškovému vínu a nějakou dobu se to vyplatilo, záhy jakoby Bardbury plakal za lidmi, které potkal a kteří jej inspirovali. Poslední třetina je jako kra, která opustí svůj mateřský ledovec a za oslavného potlesku nad tímto dílem plave vstříc svému konci. Velmi silné, nicméně čtenář se dostane do "no, tak to prostě už je..." stavu.
Leviatan je něco podobného, základem je Melville, Bradbury na tomhle základě postaví myšlenkový konstrukt podobný první povídce. Bohužel pro mě, nejsem Melvillem nějak posedlý a myslím, že čistě tvůrčí - nikoliv parafrázující - Badbury by u mě vyhrál (víc).
Rozrušená země
Michail Alexandrovič Šolochov
Nechápu a nikdy nepochopím. Vždyť ta kniha je těžká kritika postupu proti kulacké kultuře na vesnici! Vešla do historie jako bolševický škvár s tím, že soudruzi asi nepočítali, že by si to kdy přečetl někdo jiný, než nadšený souputník jejich budování a vymývání mozků. Jenže v té anti-rozkulačovací rovině paradoxně funguje asi 3x líp než v originálním záměru. Fascinující historie.
Kapitula: Duna
Frank Herbert
Asi to nerozporuplnější na závěr. Kapitula je kniha o dvou výrazných tvářích. Ta první je, bohužel, první půle knihy, kde se doslova stane jediná věc hodná zaznamenání, jinak se odbyde v záplavě standardních introspektiv a úvah - až člověku přijde, že se chtěl Herbert tak trochu vykecat a vybral si na to prostor a čas. Židovská linka byl asi črt myšlenek pro jiné zpracování, nicméně nějak nefungovala.. na druhou stranu dostala jen minimum prostoru.
Druhá půle knihy je naopak epesní závěr originální série, byť musím dát za pravdu oboum postojům - konec se může zdát velmi otevřený. Ale zároveň není. Duna přeci nemá skončit jednoznačně, celý epos ukazuje několikrát, že skutečná historie se rozprostře ve velmi dlouhých pláních, ať už se některé rozhodující cesty protly v časově krátkých křižovatkách. Duna nemůže mít konec, nemá mít žádnou myšlenku na závěr. Beru konec Herbertových knih zde a takto a nemám s tím problém.
Děti Duny
Frank Herbert
Děti Duny po Spasiteli funguje opět přibližně tak dobře jako první díl série - rozvine se nad daleko silnějším spektrem událostí, ale zároveň si udržuje potřebnou dynamiku vývoje. Něco, co se už v sérii nebude opakovat (a ne nutně to vždy nějak extrémně vadí, prostě je to konstatování). Potřebné postavy dostávají dostatečné odůvodnění, obsah a prostor, přitom je zachován poměr mezi důležitostí postavy a prostorem, které dostanou. Nevím co bych tomuto pokračování vytkl, všechno cajk.
Poslední odbočka na Brooklyn
Hubert Selby
Ale tak asi jo, Selby tu atmosféru zapadlého konce Brooklynu popsal velmi ladně a surově zároveň, z těch stránek vysloveně kape životní bezdradnost topená v agresivitě. Nicméně na nějaké plné hodnocení to není, protože knížka staví na pár příbězích, ve kterých autor perfektně trefuje do černého. Ale zároveň, především ke konci, je několik příběhu nicneříkajících, už jakoby navíc. Mělo se asi trochu řezat. Ale pořád mocné.
Miluju postavy z podsvětí
William Seward Burroughs
Super rozhovor s Burroughsem, kdyby to tak chtělo mít 500 stran! Starouš Lee v tom měl jasno, no, kdyby takových bylo víc.
Opilý koráb
Arthur Rimbaud
Největší punk devatenáctého století.
Mimochodem, zajímavé je to s překlady. Protože, jsa barbar, jsem četl báseň původně anglicky, začal jsem se až zpětně zajímat o české překlady. Našel jsem tedy tři - Nezvalův, Čapkův a Hrubínův. Za sebe - tento Nezvalův překlad mě baví asi nejvíc, trefuje Rimbauda asi nejvěrněji (co jsem se tak dopídil) stylem. Na druhém místě Čapek s tím, že je primárně věrný originálu a s notným odstupem Hrubín, který se s tím v mnoha pasážích vůbec nemaže a píše kompletně novou báseň.
Sezóna v pekle
Arthur Rimbaud
Dokonalá sebe-perverze. Je fascinující, že Rimbaud shrnul celé vše a celého sebe ve věku dvaceti let. To, co hledají ti odvážnější celý život, on našel během několika málo zim. Sezóna v pekle nemá hranice, je věčná, pokleslá, láskyplná v jednom. Rimbaud nenavádí, miluje Boha, stejně jako obdivuje a opovrhuje ďáblem. Rimbaud v sobě umřel, aby se narodil a stejně tak ví, že se narodil jen proto, aby zemřel. Z této smrti povstal k věčnosti, našel dokonalost, i naprostý zmar, vše na jednom místě.
Rimbaud je fascinující. Stačilo mu tak krátce a tak málo a řekl toho víc, než generace jiných. Sezóna v pekle je krátká, přesto dlouhá - sezóny prochází tak, jak Rimbaud zrál a nakonec, přeci jen, aspoň částečně, dospěl. Věděl, že už nemá co říct. Jeho rozchod s literaturou je velmi inspirativní, prodělal opačný vývoj od mnoha svých následovníků - nejdříve se zničil, aby následovně povstal. Někdo odejde na vrcholu, někdo neodhadne, kde ten vrchol je, Rimbaud znal jen ten jeden vrchol, kolem kterého obešel, nechal nám z něj dokument a odešel. Naprostý vrchol, všeho.
Ohyzdný duch
William Seward Burroughs
Tentokrát docela pochopitelný útok W.S.Burroughse na lidskou potřebu ničit cokoliv svobodného, zaplevelit své okolí svými nemocemi a otrávit vše živé, co si dovolí v poklidu jen tak pobývat - jako obvykle vystaveno jako apriorní kritika amerických poměrů (taky někoho napadlo, jak by WSB psal, kdyby se narodil třeba někde v sajuzu, nebo tak něco?). Burroughs předvádí, že mu jde (a sluší) i tento kratší střih, v podobě kondenzovaných a kompaktních celků. Opět velmi vysoko.
Václav Havel: Má to smysl!
Anna Freimanová
Havel v pozicích, ve kterých není tak uplně známý a myslím, že pro mnohé lidi by bylo pár jeho postojů poměrně překvapujících. Nicméně tak jako tak skvělá sonda do jeho osobnosti s tím, že je velmi zajímavé sledovat obsah a narativ rozhovorů právě na tom intervalu 68-89. Paradoxně, nejvíc toho a o společnosti Havel řekne kolikrát, když mluví právě o divadlu, což pro mě bylo nejpříjemnější zjištění celého osbahu. Menší výtka je akorát k opakovaným odpovědím na opakované otázky, což editoři mohli střihnout.
Hubitel!
William Seward Burroughs
Tentokrát poměrně volná eutanázie vědomí, v podstatě motající se okolo autorova dosavadního životopisu, kritiky převážně amerických poměrů, různých zapadlých příběhů odnikud a věčné téma všudypřítomné kontroly mozkového a zbylého fyzického aparátu. Ne z těch knížek, které by od WSB člověk Musel číst. Ale vyplatí se to tak jako tak.
Macbeth
William Shakespeare
Nevim.. neskutečný masakr na všech frontách, jak stylem, projevem, celkovou náloží o level výš než už tak skorem dokonalý Hamlet. Naprostý obřad myšlenky a pera.
Lidská tragikomedie
Ladislav Klíma
Stejně jako komaturanti k sobě, i já se vrátil k tomuto dílu po dvaceti letech. A vida, přijal jsem ji lehce jinak, vrátím se snad tedy za dalších dvacet let. Klíma si své obecenstvo velmi citlivě natře na chleba, provede svou obžalobu a ideál, plivne nám do tváře a za naprostého poklidu odlevituje za Odjinudem. Epesní.
Teplouš / Dopisy o Yage
Allen Ginsberg
Oproti Feťákovi daleko intimnější jízda. Burroughs dobře předestírá, že zatímco Feťáka Lee psal, tak Teplouš napsal Leeho. A je to tak - po nešťastné události se ženou se propadá do absurdního mixu sebenepochopení, zoufalosti, sexuální a osobnostní nejistoty, což ještě rozfoukává nezvládnutou závislostí na opiátech, případně v kýblech hnusného chlastu. Cíl jeho zájmu jím opovrhuje a o to sebou opovrhuje sám Lee ještě víc. Po celkem poklidném začátku se čtenář vysloveně brodí v bažině Burroughsova ne(sebe)vědomí.
Dopisy o Yage potom nepřínášejí na první pohled nic převratného, ALE najednou odnikud vypadne čistý Burroughs ke konci a člověku docvakne takové to ´no jo, to je ono!´ a přesně ví, kam se dostal.
Pro čtenáře bez zájmu nepotřebná kniha (stejně jako Feťák), pro ty, kteří se chtějí dopídit pochopení aspoň stínu W.S.B. naprosto nezbytné.
A hroši se uvařili ve svých nádržích
William Seward Burroughs
Parta lehce zpitých básníků si motá cestu rozvráceným New Yorkem. Těžko říct, jestli bylo víc zvrácené město kvůli nim, či naopak. Tak jako tak, pečlivě vaří své hrochy a ve vzduchu jde cítit Něco. Něco se má stát a je to nevyhnutelné - Kerouac, Burroughs (a potažmo i ) Ginsberg čekají až sjede k zemi blesk a probudí z nočního deliria jejich můzy. Hromosvodem se stala ta nejméně sourodá dvojice, která se jim mohla postavit do cesty.
Kerouac skvělý, naprostý mistr pera. Burroughs v záblesku toho, co jej za pár let proslaví, nicméně už tehdy skvělý dokumentarista nálad a neopsatelých obrazů.