Kakho-Oto komentáře u knih

O Stalinovi jsem toho četl poměrně hodně, zejména cca v letech 1998-2008. Veberova kniha není příliš podrobná a rozsáhlá, přesto si na rozdíl od jiného komentujícího nemyslím, že by nepřinášela skoro nic nového. Zejména statě týkající se překotné industrializace a strašné kolektivizace obsahují řadu zajímavých údajů, které jsem zatím nikde nečetl. Škoda, že se v Rusku nenašel odvážný historik, jenž by se podrobně věnoval zoufalému odporu ruských zemědělců proti kolektivizaci. Tato problematika by mě velmi zajímala (stejný názor má již zesnulý Veber). Kniha se staví vůči Stalinovi a jeho politice zcela odmítavě, Veber neshledává žádné plus pro rudého cara. V tomto ohledu se podobá Radzinského knize o Stalinovi nebo Rayfieldově dílu o sovětské tajné službě za Lenina a Stalina. Kniha je podle mého názoru určena především těm, co si o Stalinovi a SSSR (minimálně v éře 1917-1953) nedělají vůbec žádné iluze. Skálopevné stalinisty a levicové snílky ani tato publikace, bohužel, jen těžko přesvědčí o jednoznačné negativitě Stalina, stalinismu i leninismu, z něhož Stalin vycházel.

3 01.01.2020

Svým rozsahem práce, která se jen tak nevidí. Navíc se jedná o dílo, které se zabývá velmi malou částí protektorátu - pouze bývalým soudním okresem Uherský Brod s přesahem do okolních území včetně přilehlého cípu Slovenska. Prokousat se prvním dílem (zejména prvními 350 stranami) bylo poměrně náročné, poněvadž se jedná o začátky odboje, navíc s nulovým výskytem ozbrojených akcí. Nicméně zbývajících cca 700 stran, které pojednávají z větší části o partyzánech a paravýsadcích, se četlo jedním dechem. Z Uherskobrodska pocházeli velmi významní odbojáři, kteří jsou spojeni s celoprotektorátním děním - Vojtěch Boris Luža z organizace R3, dva parašutisté padlí 18. 6. 1942 v Resslově ulici v Praze (Josef Valčík, Josef Bublík), komunista Cyril Šumbera aj. Nejzajímavější a nejpřínosnější jsou rozsáhlé části o partyzánských skupinách z Uherskobrodska (Jan Žižka - Kuriněnko čítající tři oddíly, Jan Žižka - Bojkovice a skupinka osob, které zemřely na konci ledna 1945 v Míkovicích). Poláková se nevyhnula ani temnému pozadí úmrtí Antonína Michalčíka a Dmitrije Kuriněnka. Rozhodně nepopírá zásadní podíl sovětských a rumunských vojáků na osvobození oblasti v dubnu 1945, nicméně se správně zmiňuje o jistém podílu domácího odboje na těchto událostech. Zejména se to týká osvobození Popovic (zásluha odbojářů z organizace Carbon, jež byla založena stejnojmenným výsadkem) a partyzánského oddílu z Drslavic, který byl na konci dubna 1945 velmi aktivní. Zaznamenal jsem jen tyto omyly autorky: parašutista Stanislav Zuvač nebyl zatčen na Vsetínsku (ve skutečnosti v Prosenicích poblíž Přerova), 1. čs. partyzánská brigáda se ve skutečnosti neskládala z 33 částí (okolo pěti skupin bylo k brigádě umělě přiřazeno až po válce, např. Bílá lvice), autorčin nesprávný podiv nad tím, že se u nás ani na konci války nerozvinula partyzánská válka jako v Jugoslávii (to nebylo vzhledem k naprosto odlišným podmínkám vůbec možné). Dílo hodnotím vysoce a doporučuji ho skutečným zájemcům o problematiku protinacistického odboje na území tzv. protektorátu Čechy a Morava.

1 30.12.2019

Velmi zajímavá publikace, z níž se dozvíte, komu dal prezident Gottwald v případech trestu smrti milost (změněn na doživotní odnětí svobody, případně dlouholeté tresty odnětí svobody). V některých případech se jedná o otřesná zjištění, poněvadž milost dostaly dvě vražedkyně většího počtu svých dětí (Františka Maxová, Anežka Ambrožová), případně několik nacistických zločinců, slovenských fašistů, kolaborantů s nacisty (např. otřesný Miroslav Pošík, jenž mučil v roce 1941 i Marii Zápotockou). V 21 případech dal Gottwald milost politickým "delikventům", účastníkům protikomunistického odboje. Tyto případy souvisí často s agenty chodci (např. Štěpánem Gavendou), skupinou Světlana, případně s několika údajnými pokusy o puče, jež měly vést ke svržení komunistů v ČSR. Pro mě byly nejzajímavější případy Horymíra Reclíka a dvojice Jaroslav Mézl a Martin Valaštiak. Jedná se o aktivní účastníky protinacistického odboje (zejména v případě Mézla a Valaštiaka), kteří se pod tlakem stali konfidenty gestapa a v této roli zavinili smrt řady jiných odbojářů. Při udělení milosti bylo přihlédnuto k zásluhám Mézla a Valaštiaka v odboji proti Němcům (Mézl ve Francii roku 1940 a u partyzánů na Slovensku a Moravě v roce 1944, Valaštiak v SSSR po přechodu na stranu sovětských partyzánů a potom na Slovensku a Moravě v roce 1944), přestože na podzim 1944 prokazatelně zavinili smrt minimálně 11 vlastenců z obcí Buková a Lipová na Drahanské vrchovině. Další velmi zajímavou kapitolou je pojednání o třech Henleinovcích, kteří se 13. 9. 1938 podíleli na teroristické akci proti českým četníkům v Habartově na Sokolovsku. Poměrně se vymyká příběh maďarského nacionalisty Jánose Esterházyho, který si podle mě trest smrti opravdu nezasloužil (svobody se nedočkal, v roce 1957 zemřel na Mírově na TBC). V knize je plno zajímavých příběhů, většina z nich má ovšem v publikaci své "protějšky", tj. velmi podobné příběhy. Je skutečně obrovská ztráta, že již pan historik Ivo Pejčoch není na tomto světě! Hodnocení knihy: 85 %

1 19.11.2019

Příběh je poměrně krátký a také velmi jednoduchý. Hlavním hrdinou knihy je kuguár (Puma americká), který byl tři roky uvázán u benzínové stanice. Po útěku ze zajetí si šelma vyřizuje své "účty", což odnesou nejen mnohé ovce, skot, jeleni apod., ale rovněž koně a dokonce i jeden člověk. Závěr knihy byl docela odbit, což mě celkem zklamalo. Čtyři hvězdičky s odřenýma ušima (cca 75 %).

1 15.11.2019

Rozhodně se jedná o značně subjektivní dílo, poněvadž Kenneth Macksey dává často najevo, že si partyzánské války a partyzánů neváží. Odboj v týlu nepřítele zcela bagatelizuje, což platí o všech okupovaných zemích - kromě Jugoslávie, kde chválí Titovu osobnost a rozsáhlé aktivity jím vedených partyzánů. Největší bagatelizace se podle mého názoru dopustil u partyzánů a hnutí odporu ve Francii a Norsku. Aktivity sovětských partyzánů několikrát charakterizuje jako nanejvýš brutální a dává je do souvislosti s nacistickým chováním. Podle názoru autora by byla 2. světová válka humánnější, kdyby v ní žádní partyzáni nebyli. Tady nelze s autorem vůbec souhlasit, poněvadž partyzánské hnutí často vznikalo jako zoufalý a pochopitelný odpor okupovaných vrstev na nacistická zvěrstva (rozhodně tomu nebylo naopak, represálie nacistů probíhaly i v případě minimálního až žádného odporu a odboje). V závěru dokonce naznačil, že činnost moderních mafií a jejich praktiky připomínají partyzánský odboj z druhé světové války, což je silná rána pod pás. Území okupovaných Čech a Moravy je v knize věnováno cca 5 stran (zejména atentátu na Heydricha a dění v závěru války v čele s povstáním v Praze), o partyzánech na Vysočině či na východní Moravě se čtenář nic nedozví. Zcela chybí dění na Slovensku včetně SNP, což je opravdu na pováženou, když si k tomu přičtete, že autor naopak neopomněl zmínit sourozence Schollovy z Německa (ti ani nebyli partyzáni, nýbrž odbojáři rozšiřujícími protinacistické letáky). Tématika "partyzáni v Evropě za druhé světové války" by si rozhodně zasloužila odbornější a fundovanější dílo než Mackseyho výtvor z oblasti literatury faktu (navíc značně neobjektivního rázu).

2 11.11.2019

Z celkového počtu 30 kapitol jsem si přečetl jen 18. Ostatní mě nezaujaly buď tématem nebo (v menším počtu případů) zpracováním. Knihu tedy hodnotím na základě přečtených kapitol a ty se mi dost líbily. Některé jsou rozsáhlé, jiné méně a zbývající jsou telegrafické. Asi nejvíce mi v paměti utkvěla kapitola o výbuchu muničního skladu v Hanušovicích dne 31. 3. 1945 (způsobeno Němcem, kterému doma vybuchly nálože, jež si připravoval na vyhození mostu do vzduchu). Období druhé světové války se týká rovněž kapitola o programu Lebensborn, který zřejmě existoval také na Šumpersku. Většina kapitol spadá do období raného novověku (16. - 18. století), což se týká např. morových epidemií (tři kapitoly knihy), dějin Žerotínů apod. První kapitola se věnuje zdolávání hory Praděd studenty v letech 1880-1881, poslední pak kurióznímu sportu s názvem Wasserball. Leckoho překvapí aktivity firmy Baťa v obci Třemešek. Zájemcům o dějiny Šumperska lze tuto publikaci jen doporučit.

1 02.11.2019

Některé příběhy byly zajímavé, jiné méně. Příběhy Smitky a Jakše se staly námětem pro dramatické filmy (Tenkrát v ráji, Pěsti ve tmě). Chlup byl zabit Henleinovci v září 1938, Jakš padl jako příslušník 311. čs. perutě v srpnu 1943, Smitka byl popraven v březnu 1945 za útěky z práce, ostatní padli v řadách domácího odboje - tři z nich v Květnovém povstání českého lidu (Cihlář a Urbánek v Praze, Kloz na Kladensku), K. Svoboda byl popraven za účast v organizaci Obrana národa, Procházka byl veřejně oběšen za účast v partyzánských bojích na Slovensku, Hekš se stal obětí holocaustu, levičák Rošický byl popraven za heydrichiády a Gajdoš zemřel po válce na následky krutého věznění. Zaujala mě rovněž líčení sportovních kariér uvedených hrdinů.

2 24.10.2019

Váhal jsem mezi čtyřmi a pěti, nakonec dávám absolutní hodnocení, poněvadž podrobné a fundované dílo o zajímavém odbojovém činu v protektorátu Čechy a Morava si to zaslouží. Autor knihy nahlíží na událost v širokých historických souvislostech, např. obecné informace o odbojové skupině Předvoj, zaznamenávání německých ztrát v Brně, poválečné mlčení o události (téměř úplné), postava komunisty Bedřicha Pokorného apod. Byť byl August Gölzer účetní, v rámci organizace SS byl čtvrtým nejvyšším představitelem, jenž byl za války odstraněn na základě úspěšně provedeného atentátu (1. Heydrich v Praze v květnu 1942, 2. Kube v Minsku v září 1943, 3. Kutschera ve Varšavě v únoru 1944, 4. Gölzer v Brně v únoru 1945), což skutečně zaslouží pozornost. Více takových knih a k Brnu a Brněnsku (mj. nedávné práce Kopečného "Deprese a naděje", případně Černého o brněnském gestapu) by se měly více přidat i ostatní regiony Moravy i Čech.

1 23.10.2019

Volně navazující román Tři útěky z Korintu (v originálu Diossos) se mi líbil o poznání více, ale i Příhody Řeka Melikla jsou velmi poutavým a pěkným dobrodružným románem pro děti a mládež. Titulní postava románu i moudrý médský "stařec" Nehurabhed měli při čtení mé obrovské sympatie. Poutavé vylíčení potýkání se řeckých městských států s okolím - Kartágo, Féničané, upadající Egypt (ne příliš dlouho po ději románu došlo k slavnému boji Řeků proti Peršanům). Celkové hodnocení: okolo 80 %, tj. 4 hvězdy

2 21.09.2019

Jsem s knihou spokojený. Ano, jedná se o poměrně naivní čtení, ale to již tak nějak patří k žánru klasické dobrodružné literatury. Vyloženě přehnaný byl závěrečný souboj s grizllym. Text knihy je velmi čtivý a rozhodně nenudí. Celkové hodnocení: 80 %, tj. čisté čtyři hvězdy

3 16.09.2019

Některé z 50 kapitol knihy nejsou ničím jiným než pověstným "nošením sov do Athén". Každý člověk s průměrným rozhledem ví, že Katyňský masakr nebyl zločinem německých nacistů (nýbrž sovětských komunistů), totéž platí o údajném přežití Anastázie z rodu Romanovců (ve skutečnosti prokazatelně zavražděná sovětskými bolševiky v červenci 1918). Stejně tak málokoho překvapí, že NDR nepatřila mezi 10 největších průmyslových velmocí (o důsledném antifašismu téže země ani nemluvě). Celkově se však jedná o velmi zajímavou publikaci, která se zabývá pravěkem, starověkem, středověkem, raným novověkem, 19. i 20. stoletím. Vzhledem k příslušnosti autora nepřekvapí, že mnoho prostoru věnuje německým dějinám. Osobně mě velice zaujaly např. kapitoly o matriarchátu, Messalině, islamizaci Bosny, Velké francouzské revoluci, řada kapitol věnovaných dějinám 20. století. Celkové hodnocení: 85 %

1 04.09.2019

Slavné dílo českého klasika dobrodružné literatury pro mládež. Příliš nadšený nejsem - dílo je prošpikováno lovem zvěře a potýkáním lidí se zvířaty vůbec, k tomu několik přepadení indiánskými a především bílými darebáky. Nevím, zda se vůbec někdy pustím do dalších dílů trilogie. Jestli se v případě Lovců orchidejí jedná o špičku tvorby Františka Flose, potom se tento český spisovatel nemůže vůbec rovnat Němci Karlu Mayovi. 65 %

31.08.2019

Vzhledem ke komentářům jsem čekal, že se mi román bude líbit o něco méně než Ledové střepy a Liščí tanec, avšak nestalo se tak. "Utopenou" řadím zhruba na stejnou úroveň jako román Liščí tanec, Ledové střepy se mi líbí nejméně vzhledem k jejich značné depresivnosti a velmi špatnému konci. Méně komplikovaný děj nemusí být na závadu, což potvrzuje i "Utopená". Zřejmě si přečtu některé další knihy od Chalupové.

3 27.08.2019

Podobné románu Ledové střepy od stejné autorky. Na rozdíl od "střepů" mi však přišel Lišcí tanec lepší, poněvadž má přece jen pozitivnější závěr. Po smrti zlého člověka má čtenář pocit, že nic nebrání v pokračování dvou vztahů (muž - žena, žena - žena). Manželka zlé osoby se s událostmi jistě vyrovnala, nejhorší to měly její děti. Pachatel "methanolového útoku" mě velmi překvapil, cca od strany 150 jsem velmi podezříval osobu, která byla zapletená do methanolové aféry z roku 2012 (tj. ještě před tím, než jsem se o této postavě dočetl, že měla něco společného se známou kauzou). Ale to jsem se spletl, rozuzlení velmi dobré a překvapující. Tuto knihu Lenky Chalupové mohu ostatním doporučit. Celkové hodnocení: maximálně 75 %

5 19.08.2019

Podle odborníků na tématiku obsahuje Stinglova publikace velké množství omylů. Osobně můžu tvrdit, že Stingl (jednoznačně stranící indiánům, což mi nevadí) popisuje mnoho bojů indiánů bombastickým stylem. Ano, v případě bojů Araukánů, "zlatníků", Tarahumarů, Seminolů, Lakotů či Apačů šlo o heroické boje, které daly bílým dobyvatelům zabrat. V řadě jiných válek byli indiáni snadno poraženi - bohužel, často hrály velkou roli epidemie různých nemocí, na něž neměli indiáni žádné protilátky. Skutečně vyspělé indiánské civilizace vzdorovaly velmi málo: centrální moc šla snadněji porazit než prérijní indiáni, v případě Inků (lépe řečeno Kečuů) navíc probíhala občanská válka, jež Španělům velmi usnadnila dobývání. Apropos: Stingl uvádí jméno náčelníka Sauků ve tvaru Černý Sokol (Black Hawk), ačkoliv se jinak uvádí ve tvaru Černý Jestřáb.

5 16.08.2019

Pro běžného českého čtenáře, který z knih o válkách mezi indiány a bělochy četl většinou jen knihy M. Stingla, J. Opatrného či J. Černíka, se jedná o velmi zajímavou knihu, neboť Gwynne se věnuje velmi podrobně jednomu indiánskému etniku (samozřejmě se v menší či větší míře věnuje i jiným kmenům), konkrétně Komančům, kteří prosluli terorizováním texaských osadníků a skvělou jízdou na koni.
Leckdo může být šokován způsoby a častostí mučení, která indiáni prováděli. Bohužel, byli na mnohem menším stupni vývoje (na druhé straně i nejvyspělejší indiánské civilizace byly značně kruté). V žádném případě to ovšem neopravňovalo bělochy ke kruté "politice" vůči indiánům. Země patřila indiánům a z tohoto hlediska je i celkem jedno, že pár tisíc Komančů a Kiowů žilo na území několika set tisíc kilometrů čtverečních. "Indiánský" problém šlo řešit rozhodně mnohem lépe a civilizovaněji. Vedle popisu mučení jsou velmi otřesné i statě, jež popisují krutost bílých dobyvatelů - např. vybíjení bizonů bandou primitivů, byť někdy osobně odvážných.
S čím mám největší problém (zároveň z toho důvodu nemohu dát knize plný počet hvězd): Gwynne navozuje dojem, že Apači byli ve srovnání s Komanči horšími bojovníky a mnohem menším nebezpečím pro Američany, Texasany a Mexičany, než Komančové. Ano, na začátku 18. století Komančové vytlačili Apače z Texasu. Jenže to má několik háčků: v té době bylo Komančů mnohem více, byli nejlepší v jízdě na koních a měli lepší zbraně. Apačové tehdy často žili usedlejším, zemědělsky orientovaným způsobem života. V boji proti zmíněným nepřátelům (USA, Mexiko) v průběhu cca let 1820-1875 lze výkony Apačů směle měřit s výkony Komančů. I z Gwynneho knihy je patrné, že v boji proti dobře vyzbrojeným a jen trochu početným oddílům Texas rangerů a amerických vojáků měli Komančové mnohem větší ztráty než nepřítel. Porážka Quanaha Parkera v roce 1875 nebyla na druhé straně úplně posledním bojem Komančů (do roku 1877 bojovali Komančové pod vedením Černého koně). Naproti tomu Apačové ovládali partyzánský způsob boje a během 80. let 19. století bylo běžné, že za jednoho Apače zemřelo až sto Američanů a Mexičanů (ničeho s tímto srovnatelného Komanči nedokázali). Navíc Apačové bojovali až do roku 1886 (tj. téměř o deset let déle než Komanči), v několika případech malé apačské oddíly opouštěly rezervace a bojovaly i v pozdějších dobách (naposledy v polovině 30. let 20. století). Amerických vojáků zabili Apačové mnohem více než Komančové.
Vinnetoua a Karla Maye bych sem moc nepletl, protože May byl romanopisec (a velmi dobrý), nikoliv autor naučné (či dokonce odborné) literatury, a už vůbec nebyl etnograf. Na druhé straně řada Mayem vylíčených věcí odpovídala realitě Divokého západu (ovšem nikoliv Mayem "avizovaným" rokům 1860-1874, nýbrž spíše 40. letům 19. století). Vinnetou je literární a filmová postava vylíčená jako ušlechtilý meskalerský Apač, který však vedle toho umí být nesmírně kvalitním a lstivým bojovníkem, jenž se nemusí bát žádných nepřátel (ani jakýchkoliv indiánských). Howgh!
Na začátku dubna 2023 s chutí přečteno podruhé.

8 16.08.2019

První povídka nemá sice happy end, přesto se mi líbila. Jedná se o zajímavou indiánku z pera Julesa Verna. Povedl se rovněž příběh situovaný do ledna 1863, kdy byla válka Severu proti Jihu téměř v polovině. Poslední povídka je hororově laděná (skutečně na styl Edgara Allana Poe), s ohledem na Vernovu tvorbu se jedná o celkem atypický příběh. Všechny tři povídky jsou velmi čtivé (každé z nich uděluji čtyři hvězdy). Celkově: 80 % (4 hvězdy)

3 06.08.2019

Přečetl jsem to před pár lety, na rozdíl od Denišových (Jordánových) knih o Karlu Mayovi se jedná o povrchnější dílo. Fenomén westernu je v této knize představen příliš výběrově (viz příspěvek uživatele JLČ), navíc je kniha plná subjektivních osobních názorů Karla Deniše alias Jordána (jeho subjektivita v případě knihy o Mayovi a mayovkách byla na rozdíl od této knihy vyvážena značnou fundovaností).

3 31.07.2019

Příběh je situován do léta 1832, kdy v Michiganu a Illinois probíhala válka Američanů s indiány kmene Saúků a Foxů (Liščích indiánů). Jednalo se o jeden z posledních válečných konfliktů mezi USA a indiány na území východně od Mississippi. Kniha se čte velmi dobře a je nabita dobrodružstvím. Chtěl jsem dát pět hvězdiček, avšak rychlý a uspěchaný závěr příběhu změnil můj názor (85 %, tj. velmi silné čtyři hvězdy). Další z řady pozoruhodných knih vydaných nakladatelstvím Albatros v rámci řady "KOD".

31.07.2019

Kniha se dá přečíst za slabé dvě hodinky, ale je lepší ji číst po částech několik dní, aby si toho čtenář více zapamatoval. Publikace obsahuje známější záležitosti (smrt Windischgrätzovy manželky, pobyt E. Kellyho, osudy Mariánského sloupu či jezdecké sochy Jana Žižky) i řadu méně známých zajímavostí (pro mě např. Bismarckův sexuální výkon v pražském bordelu na počátku července 1866 nebo zajímavý model Prahy, který byl vyroben před dvěma staletími).

29.07.2019