kap66 komentáře u knih

(Komentář, místo aby se rozdvojil :-), zmizel úplně, proto ještě jednou:)
Po Důmyslném rytíři donu Q. další klasika, kterou se kap66 někde v komentáři oháněla, protože „tu přece zná“, ale samozřejmě ji, podvodnice, nečetla.
Kéž by byla každá náprava tak příjemná – a navrch s odměnou v podobě dalších dvou skvělých povídek. Všechny tři krátké prózy jsou spojené motivem zla a dobra (spojeného se svědomím) v člověku, ale každá je v něčem jiná.
Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda v sobě nese nejlepší nápad a já jen lituji, že je ten příběh známý tak, že pointa nikoho nepřekvapí. Ale i tak, představa dvou bytostí zrozených z jedné mě zneklidňuje. Zajímavé mi přišlo, jakou fyzickou podobu spojil autor se zlem: malá postava a ošklivost. (Kolik vysokých krasavců s ušlechtilou vizáží mě už překvapilo svým odporným nitrem...)
Markheim začíná jako detektivka; vrah po činu vede dialog se svědomím (či svým druhým já či ďáblem) a dobere se k logickému konci.
Kumpáni mi připomněli Poeovy povídky. Izolované prostředí, tísnivá atmosféra, muž s vinou, která mu zatemní mozek. Je to strašidelné a temné, i když nechtěně úsměvné v jedné věci: ztělesněným svědomím je tu postava označovaná jako „černoch“. Snad nikoho nepohorším větou (byť vytrženou z kontextu), která mě pobavila:
Viděl jsem, že je to člověk silné vůle a střízlivé a přísné povahy, …, a než jsme došli k domu na Arosu, zapomněl jsem už takřka, že je černé pleti, a úplně jsem mu to prominul.
Tohle je zřejmě dáno rokem vzniku díla, stejně jako Marx v doslovu je dán českým vydáním v roce 1958.
Velmi dobré čtení.

Bůh se směje, když s ním nechceme hrát, když na něho chceme vyzrát, když...
- když chceme před životem utéct
- když se životu vyhýbáme a nevyužíváme všechny radosti, které nabízí
- když se staneme na něčem či někom závislými
- když narazíme na úplně jiné pojetí života a jeho smyslu
- když nadřadíme peníze a svůj život nad život jiný, nad lidskost.
Všechny povídky jsou spojené motivem „božího pobavení se“ nad lidským počínáním. Jsou tedy založené na jeho či jejich (Bůh či bohové, obojí je zastoupeno) smyslu pro humor, takže jejich vyznění není až tak náboženské, spíše etické, filozofické, sociální, někde černohumorné. V některých se hazardéři s božím záměrem vynulují rovnou sami, někde si můžeme domýšlet, kdy a jak se to stane. Většina povídek je výborná: Odpadlík, Jenom maso, Čajnago, Semper Idem.
„My nikdy nevyhrajeme. Někdy si myslíme, že vyhráváme. Je to malinké žertování bohů.“

33 22.03.2020

Dobrá tedy, přistupuji na to, že čtu podobenství o citově a mravně vyprázdněné civilizaci 20. a 21. století a mám si od postav a děje udržovat řekněme intelektuální odstup. Stejně mi ale zdola stoupají do úst žaludeční šťávy a tam leptají pomalu formulovanou odpověď na požadavek rozumu (který od téhle knížky svou dávku přece jen dostal). Tak řekni: co vlastně očekáváš od četby beletrie?
Co jsem dostala tady: atak na rozum, dobře, atak na pohlavní orgány, budiž, ale v obou případech žádám menší míru. V prvním případě už jsem ale vychovaná postmoderním románem a vědecké pasáže si občas vychutnávám, v druhém případě mě neustále trčící Brunův penis a jeho následná masturbace kdekoliv a kdykoliv štvaly tak, že jsem se musela do další četby nutit. Mám ráda nadhled a vtip: někdy se podařilo právě Brunovi shodit nějakou snobárnu - jenže pak se zas pustil do masturbace... Taky v knížkách hledám v postavách sebe: ženy tu dopadají o něco lépe než muži, tedy morálně a citově, nikoliv naplněním života, s malou výjimkou. O mužích, robotovi a odporňákovi, psát ani nebudu.
To hlavní, po čem já při četbě toužím, je KLADNÉ oslovení mých CITŮ. Já jsem ten typ člověka, kterého emotivně osloví vše dobré a krásné – a tomu se pak chci přibližovat. Tohle je knížka pro ty, kterým nevadí brát to i z druhé strany – "tohle je odporné a k blití, pozor na to". Nic proti nim, snad to i oceňuji, ale pro mě to není.

33 02.12.2019

Minulému dílu jsem vyčetla kostrbatou zápletku, která měla jediný účel - přivést Qwilla do jiného prostředí. Vidíš, vidíš, říkám si, teď a tady to právě oceňuješ! Odlišná, maloměstská atmosféra, zděděné obrovské bohatství, neznámí lidé, ale jistota v podobě starých koček (pardon) a samozřejmě hnusné, staré dobré osvědčené vraždy. Navíc je tentokrát úplně jinak pojata kompozice příběhu – "díky" Qwillově amnézii retrospektiva jako řemen! Moc pěkně se tahle Kočka četla.

33 05.11.2019

Hvězdičky za podstatu zápletky. Kvůli zpracování řadím ale Stalkery k thrillerům, kterým říkám umělohmotné – rozumějte: jsou napsané účelově ve vztahu ke čtenáři, ale z hlediska děje, postav, prostředí atd. obsahují bezúčelné prostředky.
Příklad za všechny: na začátku únosci sledují dívku, ona si toho všimne (což nebylo těžké) a je k smrti vyděšená, přestože ÚČELEM bylo unést ji živou a zdravou; celá děsuplná scéna je ve vztahu k ději nesmyslná a je cílená pouze na čtenáře.
Postavy působí nekonzistentně, jak Mark (scéna v baru při seznámení s L.), tak vojačka Lauren, kosící chlapy jako žito, ale se slzami stále na krajíčku.
Ošívala jsem se i při umělých, nepřirozených promluvách. Lauren popisuje matčinu výchovu: "Šla nám co nejlepším příkladem." "Vštěpovala nám, že se máme chovat slušně a podle etikety a nevšímat si posměšků a zloby." V monolozích a dialozích svůj díl viny nese asi i překladatelka, např. v popisu Markovy přitažlivosti. Nejprve on sám o sobě uvažuje: "Věděl, že vypadá celkem k světu, takovým drsňáckým způsobem." Lauren ho pro změnu vidí takto: "Vypadal celkem k světu, takovým ošlehaným drsňáckým způsobem." Co je ale věcí překladatelky určitě a k umělohmotnému dojmu přispělo, je zamilovanost do knižního "zet" – co chvíli někde něco "zeje" či "zelo".
"Celé tohle vyšetřování …se zvrhlo v EXTRÉMNĚ VÁŽNOU ZÁLEŽITOST." A to je přesně ono. Úplně všechno v téhle knížce je extrémně vážné, protože zřejmě přesně takový má být thriller v autorově pojetí. Je to ale šablona. Z umělé hmoty, jak jinak :-).

33 30.10.2019

Po přečtení Okna do času jsem si vzpomněla na svého známého, se kterým "to mají všichni těžké, protože on má se vším hlubokou zkušenost"; mj. "to s ním mají těžké spisovatelé, protože on má hodně načteno" :-). Pokud se s Mistrem Čtenářem porovnám, něco jsem za svůj život přečetla taky, ALE se mnou to mají spisovatelé trochu jiné. Takže když např. mně neznámý Peter F. Hamilton zkoncentruje na tak malé ploše všechno, co mám ráda, tedy příběh zvláštního, geniálního kluka, kterému dává život zabrat, vyšetřování téměř detektivní a vědeckofantastickou podstatu, a navíc všechno zpracuje vtipně a čtivě, jaká z toho vyjdu na konci já? Okouzlená, pobavená a dojatá.

33 30.10.2019

Oblíbená edice 3x – ale v tomto případě se mi jevila jako "příliš mnoho". Měla jsem si je nasekat na tři kusy hned, ze tří důvodů. Za prvé jsem byla zahlcena příliš mnoha kuchaři a příliš mnoha vyděšenými (dokonce i autor? překladatel? jednou zaměnil paní Burtonovou s paní Bowenovou, co potom já), pouze třetí je zaplněná tak akorát. Za druhé – v Stoutových detektivkách si cením nejvíc slovního ping-pongu mezi Archiem a Wolfem; humoru není nikdy dost, ale je nezbytné ládovat si ho po menších dávkách, jinak vyčichne. Za třetí jsem, zřejmě z čirého masochismu nebo ze snahy udělat si z detektivky navíc rébus, zůstala celé dva příběhy u elektronické verze, která trefovala slova pouze přibližně, podle tvarové podobnosti, takže se např. z „daně“ lehce stal „olam“ nebo něco ještě ulítlejšího, a diakritiku sázela jako brambory, takže doktor Burton sice doktorem zůstal, ale občas se jménem Buřtoň :-).
Hvězdičky: ***, **, ****, celkově tedy tři. U prvního jsem ocenila prostředí a Wolfa "v pohybu", u druhého souvislost zločinů s literaturou a u třetího zápletku a akčního Archieho.

33 12.09.2019

Moje letně naladěná hlava (s otupenou kritičností) si našla v Obětině to, co hledala. Pokud žádáte příběh, ve kterém jsou síly dobra a zla jasně rozděleny podle pohlaví (s nějakým překvapením), je to tu. S vypravěčkou i s oběma policistkami lehce najdete společnou řeč (i díky celkem dobrým a občas vtipným dialogům) a budete jim držet palce při rozlouskávání tvrdých oříšků, z nichž vykoukne dokonce nadpřirozeno. Napínavé je to také, takže se snad ubráníte touze v ději škrtat a opravit nelogické skoky, jen někdy zakroutíte hlavou nad přehnanou konspirací. A opravdu nečekejte příběh ze života. Z hlavy mi Obětina možná brzy vyšumí, ale čtení to nebylo tak špatné.

33 14.08.2019

Jak se tak dívám na hodnocení dalších Stoutových detektivek, měla jsem šťastnou ruku ve volbě své první. K pěti hvězdičkám ale přispívá i to, že začínám v detektivkách preferovat humor více než napětí. Trochu si vyčítám, že v četbě takových knížek postupuji proti času a k Stoutovi (a Chandlerovi) jsem se dostala až např. po Škvoreckém a Velinském, ale co; vidím, že u Dědictví Kláry Foxové nezůstane, protože spolupráce a dialogy geniálního jezevce Nera a vtipného a důvtipného, jen o pár fousů méně geniálního (jak by jinak fungovalo vyšetřování, že) Archieho jsem si zamilovala na první dobrou. Pobavená a spokojená odkládám knížku a těším se na další.

33 13.07.2019

Je to opět groteskní, absurdní, černohumorné - a navíc zřejmě nejulítlejší z Vonnegutových knížek, které jsem četla. V centru dění stojí přízračný spolek postav, který naplňuje charakteristiku: "Všichni lidi jsou šílení. Udělají kdykoli cokoli a bůh pomáhej tomu, kdo pro to hledá důvody." Vypravěč, který svou kariéru založil na šíření nenávistných blábolů, tak přehnaných, že jim nikdo přece nemůže věřit (řeknete si), získá za války obrovskou popularitu a stane se guruem pro magory, v jejichž čele stojí dentista Jones ("...zuby Židů a černochů dokazují mimo pochybnost, že jsou obě skupiny degenerované. - Když začal nacházet důkazy degenerace v zubech katolíků a unitářů a když u něj našli pod matrací pět nabitých pistolí a bajonet, konečně Jonese vykopli.") Zároveň se ale hlavní "hrdina" stal svou popularitou zajímavým pro Američany - a jeden špion na scéně je málo...
Je to dobré, a přestože mám raději Vonnegutovy jiné knížky, byla tato právě tou zmíněnou ulítlostí dost působivá.

33 12.07.2019

Zábavné a milé čtení, které mi působilo dobrou náladu. Vypravěč je učitel češtiny, dobrák a bambula, deptaný hlavně dvěma ženami, ředitelkou školy a přítelkyní, oběma tlačený do situací, ve kterých si neví rady, zároveň ale člověk s nadhledem a smyslem pro humor. Říkám si: co někdo takový dělá v léčebně, vždyť tohle zažívá každý a on je navíc vybaven obranným mechanismem v podobě schopnosti podívat se na problémy s humorem… A poté oceňuji, jak mě téměř nenápadně přesvědčí o rozdílu mezi tzv. zdravým člověkem a neurastenikem a jak – opět nenápadně – „podlehne“ zdánlivě nesmyslným metodám léčení, které zpočátku vidí kriticky a výsměšně. Vše je propojeno vtipnými příhodami, zažívanými i vyprávěnými, a trefnými charakteristikami postav – inu, jak to češtinář umí. (Tady si neodpustím drobnost: češtinář by nikdy nežongloval s termíny přípona a koncovka – občas to trefí, občas ne; ale čert to vem, knížku mi to nepokazilo.)

33 11.07.2019

I mně připomněl zpočátku Ajvaz Arbesova romaneta, především vědeckým vysvětlením záhady (svítící okno na obraze), úlohou vypravěče (tedy i ich-formou) a velkou popisností.
Já u Ajvaze ale nacházím důležitou věc, která mě při čtení přitahuje a uchvacuje: "...třeba se objeví něco jiného než logika - nějaká jejich melodie, rytmus nebo harmonie..." Nikoliv oddělené segmenty - např. právě záhada vypadající jako nadpřirozená a poté její logické vysvětlení - ale neustálé propojování a přetékání všech složek příběhu do sebe: náznaků a tajemství, hudby, chemie, obrazů, zvláštních postav, fantazie, historie,... Zároveň to nepůsobí přeplněně, protože motiv prázdnoty (ticha, ničeho) zmíněný už v názvu je sjednocujícím prvkem - a vůbec nepůsobí bezvýchodně, spíše naopak, je to východisko všeho.
Nenechte se nalákat jenom tou zmíněnou detektivní linií, ta je pouze nitkou, která vás provede autorovým fantastickým, poetickým viděním světa. Na takový pohled se nalákat nechte. Neaspiruji na vykladače smyslu této knížky, to výše uvedené byly spíše mé pocity než názory - a o tom, řekla bych, celá knížka je. Prostě se nechte jenom unášet.

33 14.05.2019

Chci se vyjádřit se k autorčině útlé (a vyzněním tak silné!) autobiografické próze nepateticky, ale aby se dalo poznat, jako moc mě její osud a jeho literární pojetí zasáhly. Patos (a pocity hořkosti) by byly u Lenky Reinerové totiž pochopitelné, ale jejímu dílu jsou naprosto cizí.
Autorka židovského původu, jejíž rodina byla nacisty vyvražděna, žije několik let po válce s mužem a malou dcerou ve státě, který slibuje konečně spravedlivý řád, vyhovující jejímu levicovému smýšlení. Je zatčena a 15 měsíců podrobována výslechům, ve kterých se má přiznat ke zločinům, které jí ale kafkovsky nikdo nesdělil; podezření jsou založena na tom, že je - kvůli svému původu - sionistka, že se stýkala s "příliš mnoha lidmi" (např. když organizovala humanitární pomoc za španělské občanské války), že pobývala na Západě (a díky tomu jediná z rodiny přežila válku),… Výslechy vedené předpojatými a omezenými vykonavateli "spravedlnosti", při kterých jsou její jistoty a víra v socialismus těžce podrývány, jsou jednou z "barev noci", zatímco např. vzpomínky na dobu 30. let, kdy bylo dobro a zlo jasně odlišeno, jsou jedněmi z "barev slunce".
V úvodu autorka reflektuje svůj život: "Chtěla jsem hlavně svým pronásledovatelům, ale i sobě dokázat, že jsem byla naprosto „nevinná“. Jenže, bylo tomu skutečně tak? Nepodílela jsem se, byť jen nepatrným zlomkem, na tomto neodpustitelném dění i já?... Já sama jsem byla dlouho, příliš dlouho zajatcem víry, že navzdory odsouzeníhodným výstřelkům sloužím dobré věci, která měla dosud utiskovaným lidem zajistit spravedlivé místo na slunci."
Smekám pomyslný klobouk před Člověkem, kterým byla Lenka Reinerová (a ona by mi tento patos, kterému jsem se chtěla vyhnout, ve své ušlechtilosti snad odpustila).

33 14.04.2019

"Tedy já byl naštěstí u SS, pravil vesele, zdvihl paži a poklepal si rukou lehce do podpaží, kde měli borci z SS, jak známo, vytetovanou krevní skupinu."
To slovo "naštěstí" zasáhlo nejen vypravěčku, která seděla (mnoho let po válce) ve vlaku Curych - Vídeň v jednom kupé s esesákem popisujícím konec války ze svého pohledu, tak extrémně odlišného od pohledu jejího - ženy židovského původu, která ztratila v koncentráku všechny své blízké. Zasáhlo i mě, stejně jako celá tato první povídka i celý soubor. O pár týdnů později, když jsem dočetla autobiografické "Všechny barvy slunce a noci", byl zásah ještě hlubší - uvědomila jsem si, které povídky a v čem jsou jasně inspirované autorčiným životem či které alespoň obsahují autobiografické momenty.
Všechny povídky jsou čtivé, ty epické více, díky dialogům i výrazným pointám. Dvě jsou lyričtější, zvlášť Šedé vlče je hůř uchopitelné, ale do celku zapadají.
Život Lenky Reinerové byl naplněn krutými ztrátami - přišla o rodinu, několikrát o domov, o ideály. Měla by právo psát zahořkle a ublíženě. Vůně mandlí je osobní, působivá, nadějeplná a vůbec ne hořká.

33 08.04.2019

Přijde mi, že Michaelu Connellymu by se muselo stát něco moc ošklivého s hlavou, aby napsal slabou knížku. A to, že zvolil do hlavní vyšetřovatelské role ženu, jsem možná podvědomě očekávala; ženy kolem Bosche měly vždycky nezanedbatelnou úlohu a celkově vyznívaly dobře. Pro mě je vztah autora-muže k jeho hlavní ženské postavě důležitý. Connelly se (na rozdíl od mnoha jiných) s Renée nepere, nedělá z ní sekernici ani sexsymbol, prostě ji má rád – a já tím pádem taky. (Zato čestného, poctivého muže abys tady pohledal…) Způsob budování zápletky je zajímavý v tom, že noční směna má limitované možnosti vyšetřování: to, co vypadá ze začátku málo důležité či naopak tak závažné, že to připadne jinému týmu, Renée postupně odhaluje a propojuje – v rámci svých kompetencí i mimo ně – a děj, zpočátku pomalejší, graduje a přitahuje.
Čtyři hvězdičky kvůli mé ženské touze číst o mužích, které bych obdivovala, a kvůli tomu, abych mohla u dalších dílů přidávat.

33 03.03.2019

Díky "Jen aby, řekla moje žena", kterou považuji za nejvtipnější knížku celého svého dospělého čtenářského života, vím, že poslední dvě až tři desetiletí žití jdou brát s moudrostí, nadhledem, sebeironií a smyslem pro humor a ve všem se dá najít něco vtipného.
Díky "Ledaže se spletu" vím, že tohle všechno platí a že se to vůbec netluče s tím, že občas člověk zesmutní, zvážní, dojme se, a dokonce si i posteskne.
Tak to mi spad kámen ze srdce.
Krása.

33 22.02.2019

Přiznávám, knížku podobnou této jsem ještě nikdy nečetla a těžko bych se k ní někdy dostala, nebýt komentářů vás, jejichž názoru si vážím.
Zřejmě to byl autorův záměr, pojmout "člověčí" část tak trochu dětsky - napínavě a dobrodružně, snad i trochu jednoduše. Ta "mravenčí" pak vedle ní ční jako to, co má mnohem hlubší význam, a úryvky z "Encyklopedie" to dotvářejí v celek, který jsem si opravdu vychutnávala. Ta knížka nese až filozofické poselství - mravenci ze všeho vycházejí jako vyspělejší, vyšší bytosti než lidé - a pozor na ně, oni nás nepotřebují (a pravděpodobně i přežijí).
Kromě toho je to ale čtivé a zábavné. Jsem ráda, že jsem se nechala zlákat. (A ať to trochu shodím - až je uvidím zase pochodovat bytem v paneláku, pocítím navíc i respekt.)

33 06.11.2018

Sedmý, tedy promiňte, třetí díl (zase si i u něho, zvlášť v závěru, řeknete, že pro vydavatele neexistuje omluva), je opět víc než dobrý. David Raker a Colm Healy se skvěle doplňují: oba bystří vyšetřovatelé, na straně spravedlnosti, ovlivnění bolestnou ztrátou, nenacházející nyní štěstí ve vztazích. Každý z nich má ale vlastní motivaci a způsob vyšetřování, a to mezi nimi vytváří napětí. Ale funguje to. Je to ale samozřejmě David, kterému jako prvnímu všechno dojde (a který se opět přenese přes několik nakládaček) - a já si zase říkám: sakryš, inteligentní krasavec a železný muž, kde takoví jsou? Třeba někde ano, ale u Tima Weavera zaručeně - a čtu o nich, tedy o něm, pořád ráda.

33 22.10.2018

První soubor povídek jsem označila jako drobty bábovky, toto je bábovka celá - tak dobře drží pohromadě. Jejich hlavní postavy jsou jiné, ale ve všech povídkách je to, co na Zdeňkovi Svěrákovi oceňuji vždy a všude: pochopení pro lidské slabosti, vyrovnání se se smutky života s nadhledem, jazykový humor (a také se mi líbilo, že na mě občas jukly motivy z Marečka, Vesničky a Vratných lahví). Výborné.

33 17.08.2018

Slečna Marplová toho tady zvládá hodně: řeší vraždy, zabraňuje popravě křivě obviněného, zachraňuje nejméně dvě manželství a - to si užívám nejvíc - vypravuje svá venkovská podobenství. K Vraždě na faře jsem napsala, že se slečna Marplová teprve začíná "vyloupávat"; tady je už ve vrcholné formě. Jestlipak poznáte, k čemu se váže toto její vyprávění?
"Malý Tomy Bond měl úplně stejný nápad. Dost citlivý chlapec s komplexem méněcennosti, říkal, že učitelka na něm hledá stále chyby. Dal do hodin žábu a ta na ni vyskočila."
Čím jsem starší, tím mám slečnu Marplovou radši.

33 11.08.2018