karol.cadex komentáře u knih

Ach jo.
Tuhle knihu jsem delší dobu odkládala hlavně kvůli jejímu objemu. A on ten obsah byl ve finále ještě hutnější a díky němu si připadám, jak když jsem přečetla těch stran tak 18475928.
Je to vážně ale vážně strašně smutný. Co je na tom nejhorší je, že to neni žádná fikce. Tyhle osudy máme všude kolem nás. Chceme to vědět? Spíš nechceme. Navíc tohle je román plný nejen hluboké bolesti, ale i lásky. No. Mám z toho hodně rozporuplný pocity.

7 09.02.2021

Ne že bych byla v literatuře nějak genderově vyhraněná, ale zrovna Vládci strachu jsou takový jako spíš klučičí čtení.
Noční klub má něco neuchopitelnýho navíc a tady to chybějící něco je alespoň zakrytý zběsilejšími přestřelkami, víc krví a šílenějšími magory.
Což na hodnotě knihy rozhodně neubírá! Jen ani Adolf mi tu úplně nepřirostl k srdci, možná Klárka, kdyby dostala víc prostoru, nevim. Nejlepší pasáž rozhodně Polsko.
I tak ale ano, Kulhánek je stále moje top love.

3 31.01.2021

Po přečtení jedničky i dvojky jen tak tupě koukam do zdi a v hlavě si přehrávam dialogy a různé pasáže.
Miluju to. Miluju Tobiáše. Miluju všechno, co se tam stalo a i vyústění a také to, jak krásně každá akce vyvolala reakci. Miluju Jiřího smysl pro gradaci a napětí, jeho smysl pro humor a ty jemný nuance ve větách, kterými je kniha odlehčená. Nejen, že je sebeironický hlavní hrdina, ale evidentně i autor.
Díky. Svůj život aktuálně mohu dělit na před Kulhánkem a po Kulhánkovi. Tohle nemá obdoby!

6 25.01.2021

Prosim??? Co tohle bylo??? Kdo mi Kulhánka celou tu dobu tajil?
Kulhánek je mistr úžasných slovíček, podivných obratů a úchylných myšlenkových pochodů. Vůbec ho nechápu, a jeho imaginaci tuplem ne.
Tobiáše miluju. Je to nezmar podle mýho gusta. Láska na první přečtení.
Z toho konce je mi ještě teď fyzicky zle, necítila jsem nic než brutální beznaděj.
Cokoli bych o knize napsala, nedovede vyjádřit to, co v ní je, čím je a co k ní momentálně cítím. Už nikdy nechci číst nic jinýho.

11 23.01.2021

Kdyby Lisbeth Salanderová byla eskymačka - to je přesně Tupaarnaq. A celá tahle série (moje nejoblíbenější, a to série nečtu) je hodně podobná celýmu Mileniu, ale víc drsnější, víc temnější a agresivnější.
Matthew je hrozný sympaťák a dobrák. Dokonce jsem si říkala “tady už ti to všechno vyjde hochu!” Ale Nordbo je zvrácenej a zas si to udělal podle sebe.
A ten děj? Sype se tam jedna pecka za druhou, nádherně na sebe navazuje každá událost, a i ty z roku 73 mají hrozný důsledky do dnešního světa. Do toho popis grónských mýtů, přírody, psychologie Gróňanů.
Tahle “detektivka” má hrozně velkej přesah a mě to opravdu bavilo. Hlavně jsem si zamilovala i ty postavy, které jsou reálný, chovají se jako normální lidi a ne blázni jednající pro autora.
Jedna z nejlepších sérií, přísahám. A zas mam nutkání se do toho Grónska odstěhovat.

7 18.01.2021

Jako dítě jsem Draculu četla neustále dokola, dost mě ovlivnil (možná ne úplně správným směrem, byla jsem divný dítě) a vážně jsem se těšila na tuhle novinku.
Dracul byl pro mne výzvou. Barkera mám moc ráda, ale trochu marně jsem hledala v knize jeho vliv? Jeho údernost a smysl pro gradaci děje. Neni tam. Jedná se ale slušné čtení, s viktoriánskou příchutí, s některými vzrušujícími částmi a zajímavými pasážemi založených na Drákulově mýtu. Jenže je to pořád takový nemastný neslaný.
Dracula je excelentní masterpiece a Dracul je jeho takový hodně nafoukaný mladší brácha pro masy.

5 15.01.2021

Knížečka je určena dle mého názoru pro ty, kteří CHTĚJÍ věřit, ale ještě neví JAK.
Autor vše demonstruje na svých zkušenostech ze svých kázání. Člověku, co věřit nechce, tohle nic nepřinese. Je potřeba otočit své uvažování tak, jak reverend Hagin radí.
Jen ne každý je připraven.

11.01.2021

Povídky jsou krátké, ale velmi intenzivní, hihi. Moje nejoblíbenější? Jasně že Zuby. Tuhle číst jako dítě, tak jsem poznamenaná víc než doposud, to bych byla už úplnej magor.
Dolanův cadillac má zase skvěle propracovanou psychologii - krásně se vleze až na kost zoufalýmu chlapovi.
A Prst bych si moc přála zfilmovaný jako béčko, vidím ten osmdesátkovej feeling s růžovým plyšovým potahem na záchodovém prkýnku.
Popravdě ten růžový plyšový potah na prkýnko je taková metafora těhle povídek - když jsme to jako děti měli doma, nešlo to pořádně docenit, a teď v dospělosti je to totální skvost, co potěší a hlavně pobaví.

10 09.01.2021

Tomu veřejnému lynči na autorku ze strany ostatních ortodoxních Židů se po přečtení knihy nedivím, jelikož na jejich způsobu života nenechala nit suchou. Na druhou stranu pokud ji to pomohlo lépe odejít a odpoutat se, finančně zabezpečit sebe i dítě, proč ne.
Co se týče knihy samotné - nečekala jsem takovou nálož, protože jsem neprozřetelně myslela, že židovskou komunitu znám. Ale chasidské Židy a jejich způsob víry mi někdo utajil. Jakýkoli extrém je špatně, ať už se jedná o jakékoli náboženství, každopádně žijeme v 21.století a tady už jim chyběla jen drožka s kobylou. Ta záměrná omezenost a skrývání reality před potomky po generace, to je šílenost. Další bizár shledávám v udržování tradic bez základních hygienických návyků (ze způsobu mikve se mi velmi navaluje) a vůbec v neschopnosti akceptovat nějaký kompromis.
Jediné, co se mi tak jako líbilo, je myšlenka, že chasidská žena musí přivést na svět co nejvíce dětí, aby se vynahradil počet zemřelých Židů při holokaustu - ovšem za jakou cenu...
Silné čtení a i mě - starýho cynika a všeználka to trochu pocuchalo.

6 02.01.2021

Datace Zmarchrobových dopisů je ke světové válce, ale lidská povaha se nezměnila. Dopisy Tasemníkovi jsou alegorií světa lidí, hloubkovou analýzou podanou nikoli světsky, ale skrz strašně sympatické duchovno. Pokud by byla kniha psaná z druhé strany, ze strany božského principu, nedalo by se z ní vzít tolik. Lewis navíc použil specifický smysl pro humor a ďábel Zmarchrob je zde vykreslen jako hodný čertovský strejda (než se změní ve stonožku, hihi). Knihu jsem si vychutnávala, úplně jsem se v ní rochnila, a o to víc jsem se styděla, když u největších poklesků pacientů jsem viděla sebe a interpretovala své jednání přesně podle Zmarchroba. Ale kdo by se zde nenašel, ať hodí kamenem! Na druhou stranu sám Zmarchrob uznává, že uvnitř nás je dobro i zlo, je tedy jen na nás, jak se svými silnými a slabými stránkami naložíme. A ano, největší vynález ďábla je zbabělost a hloupost. Ale jak to asi dopadlo s Tasemníkem?

7 30.12.2020

Jedna z mála kingovek, kterou jsem nečetla. Útlá věcička plná “starého” Kinga, těch pět a půl stran má strašně velkou duši a každá z povídek je kratičký unikát.
Moje nejoblíbenější je stopro Bojiště - ten humor v ní? Ještě teď na ní s úsměvem vzpomínám (“Raketomet?!”, hahaha). Poslední povídka je ale pro mě úplně srdcová, jelikož Prokletí Salemu jsem četla jako první knihu od Kinga a do dnes ji mám nejradši.
Tahle věcička na mě trochu působí jako nějaká metafora pro Kingův strach z výšek, jinak nechápu, proč tam furt někdo leze po římsách a taky jako seznam povolání, jež by King rád dělal, kdyby nepsal - tuhle je zaměstnanec prádelny, tady právník, tenista, ...
Nezklamal!

6 28.12.2020

Nejsem si jistá, jestli si přečtu další díl, ale tohle bylo fajn. Oddychovka jak má být a i napětí jsem chvílemi cítila! Alex je hodně správná hrdinka, žádná nanynka, i když by mohla být ještě s ohledem na svou minulost o něco temnější. Zbohatlický spratci, co hrají lakros a na párty nutí zdrogovaný holky magií k oralnímu sexu - super. Původce zla jsem tušila od začátku a uhádla!
Trochu kouzel, trochu duchů, starý baráky - pěkný, nemůžu si stěžovat.

1 27.12.2020

Do školy jsem potřebovala napsat rozsáhlou seminární práci na téma Násilí a islám. Zadala jsem klíčové heslo “islám” do vyhledávače knihovny a jedna z prvních knih byla Továrna na debilno, haha. Tak jsem si ji půjčila (ale do seminárky nepoužila).
Landsmanna s jeho Deníčkem sleduju pravidelně, to samé “tvorbu” TMBK, tudíž jsem tušila, do čeho jdu. A i přes to jsem byla příjemně překvapená, opravdu je to úplný debilno v tom nejlepším slova smyslu. Smutný je, že přesně takhle vidím všechny postavy v knize reálně i já (i když Kalouska miluji). Část Tomia s odznáčky a jeho poslanci mě upřímně rozsekala, to samé Babiš a Mára Prchal na focení. Opravdu jsem se bavila.
Jedna hvězda dole je za to, že se vážně nejedná o žádnou literaturu, je to prostě blbost.

2 17.12.2020

Tak do téhle klasiky jsem ještě nedorostla. Prakticky mě ubila do bezvědomí. A asi nedokážu ocenit ani ty barvité popisy všeho, protože jsem se neustále ztrácela a vypadávala z kontextu. A o účastnících knihy si nemyslím nic dobrého. Šílenci!

4 17.12.2020

Nina Špitálníková je pro mě dost inspirativní osoba, je to velmi inteligentní a navíc velmi erotická žena a dobrá autorka. A na knihu jsem se těšila.
Hned na prvních stranách mě ale zarazily překlepy, to mi nadšení trochu zkazilo a ubírá to na hodnotě knihy, se kterou si (nejen) autorka dala evidentně neskutečně práce.
Jako jo, příběhy jsou to alarmující a otřesný, ale asi něco málo jsem už o KLDR načetla a tak mě to úplně moc nešokovalo. Výpovědní hodnotu kniha pro mě má trochu menší, což rozhodně není problém autorky, ba naopak jsem ráda, že v ČR vychází práce o těchto tématech. Nicméně otázky jsou pokládány respondentům dost na tělo, zároveň jsou i neobyčejné (např. otázka na rituály k přivítání jara), ne všechny se točí jen kolem režimu nebo profesního života. Rozhovory jsou dost emotivní. Poslední rozhovor mi zahrál na takovou tu melancholickou strunu a všechny skvěle doplnil. Nemám výtky! Doufám, že se knize bude dařit.

10 13.12.2020

Čtení Sophie jsem odkládala zhruba 10 let. Prakticky do spousty knih opravdu dozrávám až teď ve třiceti. A jsem za to ráda, protože dřív bych si asi zrovna Sophiinu volbu nedokázala správně přečíst.
První část knihy je jakási roadshow Stinga, utváří pohled sám na sebe, taky na růžový penzionek a potichu našlapuje kolem Nathana a Sophie. Nejlepší pasáž? Rozhodně ta s Leslie, jeho barvité popisy nemají chyby a dialogy? Fantastický a upřímný. A neustálé odkazy na Freuda.
A pak to začalo. Chvílemi jsem se nepříjemně zamotávala v Sophiině vyprávění a vytáčkách a v přeskakování časem. Román má několik vrstev a není to úplně čtení na pár volných večerů, chce to soustředění a nalazení se, obzvlášť na vypravěčský styl.
Ke konci čtení už jsem byla v jedné velké depresi. Nejen ze stylu psaní, ale z celkové pochmurnosti knihy.
No a pak to skončilo. Všechno, doslova. Pořád to ve mně rezonuje a je mi to děsně líto. Bezpráví, nespravedlnost, totálně zničené lidské osudy.
Ale do Stinga jsem se trošku platonicky zamilovala.

8 10.12.2020

I přes různé nedostatky jsem opravdu nadšená! Hrozně krásná kniha, smutná, realistická, surová, v lecčems i naivní, ale jednoduše fakt pěkná.
V popisech přírody a zvířat v bažině jsem si úplně lebedila. To samé v přerodu Kyiny osobnosti. Ostatní lidi mě velmi deptali svou malostí a omezeností.
Akorát jsem tam pořád hledala ty zpívající raky!!!

21 25.11.2020

Hodně silná zpověď, kterou beru opravdu jako autorčinu autobiografii, jelikož tak údernou a věrohodnou výpověď nenapíše nikdo nepoznamenaný. Šíleně mě drásal vztah matka X dcera, pak i manžel X manželka. Hrozně bych všem zúčastněným chtěla pomoci. Náladu knihy dotvářejí prima fotografie od fotografky z mého rodného města, to mi udělalo radost.
Ke knize bylo již vše napsáno níže. Je to ale fakt dost specifická věc, v našem rybníčku snad jedinečná.

4 20.11.2020

Tohle byla tak specifická věc. The Troubles znám ze seminářů politologie, takže teoreticky jsem vědela, o co go. Prakticky jsem se ale v knize ztrácela, protože se jedná o strašně mnohovrstevnatý román, vypravěčky asociace jsou nekonečné, souvětí na půl strany... Co si budeme povídat, dost jsem u čtení ztrácela nervy. Překlad teda super, nicméně by mě zajímalo, kolik mladých lidi v 70.letech ať už v Irsku nebo zde, dovedlo tolikrát používat ve větách slova typu konotace, apod. Nepůsobilo to na mě celé věrohodně. Téma super, zpracování mě ale úplně minulo.

6 20.11.2020

Že bych se tímto typem knih chtěla bavit o víkendech, to se říci nedá, ale je to základní literatura mých školních povinností. Ač mohu říci, že nejsem nikterak jednoduchá, tady bych si bez doplňujícího komentáře a vysvětlení při semináři dost lámala hlavu.

18.11.2020