Knihomolová komentáře u knih

Obdivuji jak dokáže autorka vystihnout prožívání jednotlivých členů rodiny (v tomto případě jde tedy hlavně o ženské příslušnice). Zdánlivě banální situace pro jednoho, doslova mučivá pro druhého... Při čtení jsem se neubránila reflexi a promítání svých vlastních rodinných zážitků a zdánlivě malicherných situací, které pro mne i mé blízké často tak malicherné asi nebyly. Odcizení a nepochopení, zdálo by se, jsou esence rodinných vztahů. Asi tomu tak často je. Ale co člověku nakonec zbyde? Zkousnout to a vydat se společně k moři... I když každý ve své bublině.

9 29.07.2018

Ta kniha je jednoduše úchvatná! Nekonečné hledání lesních příběhů Vás nepřestane jen tak bavit. Životy hlavních hrdinů jsou před Vámi obnaženy až na kožíšky. A že je to legrační pokoukaná...

9 26.11.2017

Já sama, jako vášnivý střihač novinových výstřižků, musím srazit jednu hvězdu dolů za nepřeložené přetisky novinových článků. Jak ráda bych věděla co v nich je! Švédsky ale neumím a ani se nebudu pokoušet o překlad. Škoda. Samotné deníky však byly skvělé. Pohled ženy na válčící Evropu, ba celý svět, z relativního bezpečí neutrálního Švédska mě polapil. Astrid Lindgren dokázala stručně zaznamenat celé období války v rychlých úsečných raportech, neopoměla zmínku o oprávněné hořkosti čechoslováků nad mnichovskou zradou ani hrůzný osud Lidic. Jako pracovnice dopisové cenzury mohla také jasně vyjádřit názor (jakkoli opatrně a v omezeném množství), že o existenci koncentračních táborů musely spojenecké mocnosti vědět již během prvních let války a tím zcela odmítnout jejich poválečné ,,surprise" z bestialit, které se v nich odehrávaly. Prolínání jejích záznamů o probíhající válce s popisem relativně mírumilovného rodinného života na jihu Švédska bylo svým způsobem velmi napínavé a způsobilo, že jsem knihu přečetla na jeden zátah. Nejvíce ovšem na těchto denících oceňuji, že zprostředkovávají čtenářům náhled do života za války z pohledu matky, manželky, přítelkyně a dalo by se říct, obyčejné ženy, která vděčí celým srdcem za to, že je její rodina pohromadě a v bezpečí, zatímco o několik desítek a stovek kilometrů dál lidé trpí nepředstavitelnou hrůzou a bolestí. Lidstvo totiž stále a znova opakuje stejné chyby.

9 25.04.2017

Forma, styl, postavy i děj... celá kniha mi ohromně sedla! Od začátku do konce, bez jediného hluchého místa. Úsečný styl mi nedal vydechnout a já najednou zjistila, že je konec. Musela jsem to nechat malinko vstřebat, protože tohle bylo rychlý jako pogo po třech pivech. Jsem sice ročník 87, takže mě už policajti po koncertech netřískali, ale nostalgie byla... Danke.

8 14.01.2019

Naprosto dokonalé čtení na chladné podzimní večery. 1922 byla odzbrojující povídka, bože! Kde se to v tom chlapovi bere? Myslím tím samozřejmě velmistra Kinga... A Dobré manželství? Ta byla ještě děsivější. Co když své nejbližší neznáme tak dobře, jak se domníváme?

Při čtení této knihy jsem občas jen zírala s otevřenou pusou a nebyla schopná smysluplné věty. Už nikdy se asi nepodívám do žádné studny... Kam se hrabe starej Bruna (i když nutno podotknout, že to jeho číslo s kývající se sekyrkou je fakt výživné).

8 19.09.2018

Překvapilo mě, jak na mě povídky zapůsobily. Doma je doma byla skvělá. Těch pocitů, které se ve mě vystřídaly! Když mě závěrečné shrnutí prvního sexu 14ti letého kluka rozesmálo, zastyděla jsem se sama před sebou. Taková smršť emocí! Od ,,sakra, to myslíš vážně ty malej nadrženej zmetku?" po smích a obdiv nad tím, jak je ten 14ti letý kluk vlastně ,,uvědomělý''. A První láska, poslední pomazání, to bylo taky něco. Bylo to jako horor v růžovém balícím papíře. Četla jsem ji dvakrát po sobě. Motýli, u té jsem už od počátku tušila o co půjde a taky jsem tušila, že vrahem nebude zahradník. A přesto, že jsem to všechno tušila, jsem byla napjatá jak struna. U jedné věty mě doslova přepadla hrůza. Tak takové mohou být příběhy ztracených dětí z televizních zpráv? Nuže, jestli Vás ty povídky nešokovaly, mě teda ano... Věřím, že lidský život takový může být. Věřím, že lidský život takový mnohdy je.

8 11.04.2017

Podle anotací jde o knihu, která v Německu vyvolala velký zájem čtenářů i kritiků. O knihu, v níž autorka ,,skvěle vyvažuje rovinu vyprávění o vlastní rodině a zkušenostech se společenskou reflexí”. Nevím, jak moc se liší německé a české sociální rozvrstvení společnosti. Nikdy jsem v Německu dlouhodobě nežila a nemohu tedy německou společnost nebo politický systém hodnotit jinak, než na základě historických souvislostí, informací z tisku a médií, nebo na základě mnou přečtených knih německých autorů. Číst nebo poslouchat o “něčem” a žít “to”, je velký rozdíl. Já žiji v Česku, vyrůstala jsem v rodině, která byla dobře zajištěná, měli jsme byt, dvě auta, dovolené, zimy na lyžích, léta na kolech... na čež stačil souběh několika různých nečekaných okolností, abych najednou žila v rodině, kde byli rodiče nezaměstnaní, rodina chudá a vztahy zpřelámané. Pracovat na plný úvazek jsem musela hned od maturity, abych vůbec mohla současně chodit na vysokou a ještě nosit peníze domů. V mnoha částech knihy jsem tedy našla pochopitelné plné souznění s autorkou, souznění s jejímy názory i postoji. Pochopení... Pochopení ale nemám pro její zaujaté všeobjímající kritiky společnosti a z kontextu vytržené tvrzení o všem možném. Autorka (ač to tak cítí) nemá patent na kázání o morálce kapitalistické společnosti jenom proto, že pochází z chudého prostředí a že jako dcera nezaměstnaných rodičů “povstala z bláta”, vystudovala a stala se novinářkou. Kniha je plná líbivých výkřiků, utopických představ a naivních tvrzení, faktů (neprofesiálně) vytržených z kontextu a zasazených tam, kde se autorce zrovna hodilo. A toto u mě knihu i přes mnoho dobrých pasáží naprosto odepsalo. Okouzlení touto knihou v německém prostředí asi nechápu.

7 03.07.2022

Nedokážu už asi napsat objektivní komentář ke Kingově knize... na to ho moc zbožňuju. Temná půle je skvělá kniha. Miluju Kingovy rozvláčné popisy, lidské i nelidské charaktery, šílené zápletky i skryté motivy. Vy, kdo čekáte, že se při četbě Kinga budete prostě jen obyčejně ,,bát'', nechápete jeho knihy. Nechápete Kinga. Ale já vám to prominu. Není to spisovatel pro všechny. A těm, kteří ho zbožnují jako já, gratuluji. Pro Kingovy čtenáře existuje v nebi speciální oddělení... Budu se těšit.

7 06.07.2019

A pak pusťte dítě v dobré víře do knihovny... Děsivé a krásné. Haruki je Haruki. Mám ty jeho světy, sny a imaginace moc ráda.

7 18.01.2019

Čtení této novely bylo jako chaotická střelba z kulometu. Střílíte, střílíte, ratata, a najednou je ticho. A na zdi, skrz na skrz proděravělé kulkami, je ze všech těch děr ucelený obraz. Obraz člověka, národa, doby? To je na každém čtenáři, co v tom obraze uvidí. Já nepodléhám nutkání knihu za každou cenu analizovat, co kdo jak a proč, nehledám v tom vyšší smysl ani životní moudro. Já si jednoduše jen užívala střelbu. Ticho na závěr pak jen zpečetilo můj střelecký zážitek. Wow. Rudiš mě už podruhé dostal.

7 17.01.2019

Nezbytné věci řadím mezi mé top fajf všech Kingových příběhů. Vše už bylo napsáno níže, takže se nebudu opakovat. Psychologie postav, to je autorova přednost, jak všichni víme a v této knize se opravdu vyřádil. Kdo ví, komu se za ten dar upsal, že?

7 28.12.2018

Vždycky mě pobaví, když se někdo snaží definovat něco, co svou podstatou jakékoli definice odmítá. Taky byla punk? Ale kdeže. Každý, kdo v patnácti lítal po koncertech s těžkýma botama a zelenou hlavou, si pod pojmem ,,punk'' vybaví něco jiného. Násilí? Ničení? Závislosti? Ee (vykřičník mi někde upad). Nic z toho pro mě punk nebyl, není a nebude. Vždycky pro mě ale byl, je a bude srdeční záležitostí. Něco jako slabikář, díky kterému jsem se naučila číst. Číst mezi řádky, číst v lidech, ve společnosti, v životě. Je to řetěz kolem mého srdce, k jehož zámku jsem zahodila klíč. Závěr? V ,,pohledu na věc'' se s autorkou zásadně míjím, takže knihu nechám bez hodnocení. Jinak bych musela dát mínus hvězdu.

Narazila jsem na tuto knihu a přemýšlela, jak je možné, že jsem ji ještě nečetla? Lustiga mám přece tak ráda a četla jsem od něj tolik knih, tak jak to, že mi tahle unikla? Nuže po hodince čtení mi došlo, že jsem ji už četla. Asi dávno, ale četla. Že vlastně tu hromadu informací, které o Lustigovi vím, znám právě i z této knihy.

Je to dobrá kniha. Mám ráda Lustigův úsečný styl, jeho schopnost nebýt přehnaně melancholický nebo sentimentální. Ta strohost vytváří v kontextu jeho vyprávění ten správný náboj, který Vás zasáhne takovým způsobem, že musíte knihu položit, vrátit se, přečíst si odstavec či větu znovu, zase knihu položit, vstřebat to a teprve potom můžete pokračovat ve čtení. Žádné řečičky kolem. Jednoduše ,,bum, tady to máte a vyrovnejte se s tím".

Kdo toho o holocaustu moc nečetl, bude se mu vyprávění z první půlky života autora zdát příliš strohé a málo vypovídající. Kdo četl (ať už od Lustiga, Remarqua, a velkého počtu jiných autorů), tomu bude tato útlá knížka jako zpověď bohatě stačit.

7 09.11.2017

Co dodat. Mé absolutní čtenářské štěstí pokračuje. Zbývá 10 hodin a 46 minut než otevřou v knihkupectví a já ukořistím Dvě věže...

7 28.04.2017

Nejde o knihu, která by se měla zhltnout na jeden dva zátahy. Nejde o knihu na pobavení. O knihu s hezky naservírovanými pointami. Povídky Vám poskytnou úžasný zážitek, pokud jim to dovolíte, pokud se jim přizpůsobíte. Obklopit se tichem, zklidnit mysl a pak ji řádně roztočit. Pomalu se propadat do jednotlivých výseků cizích životů. Cizích životů? Až příliš mě ty obrazy drásaly, než aby byly tak úplně cizí. Moc dobré. Opravdu moc dobré čtení.

7 28.02.2017

Při čtení jsem měla pocit, že Stephen King sedí přímo vedle mě. Jakobych se stala kamerkou ukrytou v knoflíku jeho košile. Čímto, že mě ta kniha tak pohltila? Stephen prostě umí. Umí zaujmout, probudit fantazii a přitom zůstat přirozený. Místy jsem zaznamenala, že mu ruka při psaní jakoby náhle ztěžkla, ale i tento můj pocit se nakonec ukázal jako autorův záměr, jako součást příběhu. Vždy mě překvapí a otevře nové dveře v chodbách mé představivosti. Příběh je to, oč tu běží...

7 10.09.2016

Nooo.... tak to byla smršť. Já to nechápu, Petra Soukupová mě vždycky doslova přilepí k příběhu. Řeknu si ,,tak na půl hoďky před usnutím, musím se vyspat, spánek je důležitý, spánek je zdravý..." a ve čtyři ráno to dočítám, oči úplně odrovnané (zase mi kolem nich přibydou nové vrásky sakra), sotva existuju, ptáci už cvrdlikají za oknem, ale prostě to musím dočíst! Miluju její styl, tu kulometnou úsečnost (trochu mi to připomíná Rudiše, nebo mi Rudiš trochu připomíná Soukupovou) a schopnost na zdánlivě banálních úryvcích ze života souhrnně vykreslit téměř dokonale charakter, emoce i skryté trable hlavních postav. Když její knihy čtu, doslova žiju příběh jejich hrdinů. Je to úžasné, je to očišťující, je to jako terapie... i když se nic vlastně nevyřeší.

6 27.07.2022

Po knihách se stříbrnými (resp. zlatými) nálepkami označujícími ty nejlepší z celerů obvykle moc nesahám. Pro jednou jsem však udělala výjimku. Můj dojem? Kniha neurazí, ale ani nenadchne. Jsem přehlcená příběhy z druhé světové války, takže už mě nic moc nepřekvapí ani nedojme. Asi jsem už trochu apatická ke všem těm vyprávěním o zlých nacistech, zradách sousedů, brutalitách a hrdinství obyčejných lidí, které zaplavují pořád a stále knižní trh. Věřím, že mnoho čtenářů tato kniha chytí za srdce. Na mě to bylo příliš sterilní, ploché a jednoduché.

6 13.11.2021

Jediné co mě donutilo knihu neodložit po ,,slzy jí pálily na tvářích'' a ,,hleděla do tváře zla'' bylo to, že jsem prostě chtěla vědět, jak to s malou holčičkou dopadne. Jasně, mohla jsem přeskočit na konec knihy a zjistit to hned. Ale to bych byla ochuzena o další autorovy perly. Když ,,celý svět balancoval na ostří nože'', poprskala jsem si bradu smíchy. A výrok ,,jsem tvůj anděl strážný'' už pro mě autora nadobro odepsal. Ale osud Jay mi ležel na srdci, takže s hrnkem třetí kávy jsem se odvážně doplazila až ke konci. Proč jsem dala tři hvězdy? Protože poslední čtvrtina byla docela příjemně napínavá a čtivá (i když těžko uvěřitelná), protože to s Jay dopadlo .... tak jak to dopadlo, a protože díky knize už nikdy nebudu na cestách nikomu věřit. A už vůbec ne, když budu na odpočívadle. Ono mi to může třeba zachránit život, že. A za to ta hvězda, když už za nic dalšího, stojí.

6 10.01.2019

Moje první povinná četba na základní škole. Pamatuju si, že mi čtení této knihy moc nešlo. Že mě to zpočátku nebavilo. Ale protože jsem byla šprtka od prvního dne ve škole (a taky neexistoval internet a databáze knih), řekla jsem si, že to prostě musím zvládnout. A taky si pamatuju, že mě to nakonec opravdu chytlo a já s nadšením před třídou vyprávěla o národním divadle. Tahle kniha mě jako prcka naučila, že i když je to čtení někdy těžké, stojí za to vydržet. Takže stála za to. I když zpětně si říkám, kde to ta naše učitelka vyhrabala...