Kniznicerv
komentáře u knih
Konec sezóny na koupališti Úštěk
Veronika Bendová
Z první lednové povídky jsem byla nejprve rozpačitá..., a když jsem došla na konec knihy až k prosincové, usoudila jsem, že se mi ve výsledku líbily úplně všechny. Nějaké samozřejmě více než jiné. Tyto zdánlivě ,,obyčejné, jednoduché" příběhy, kdy se člověk může ptát ,,o čem to vlastně je", mě ale dokázaly hluboce zasáhnout, vzbudit emoce, mají hloubku a cit. Navíc přímo dýchají ročními obdobími a regionem Českého středohoří.
Pusťte světlo do tmavého večera
Jan Kholl
Je to dobře napsané a dobře se to čte, obecně jde říct, že jde o kvalitní dílo.
Mě osobně ale zklamalo a vlastně naštvalo.
Všechny čtyři postavy mi byly vysloveně nesympatické a vztahy mezi nimi nesmyslné, povrchní, bez špetky lásky a lidské blízkosti. Dalo by se říct, že takový je prostě život - a ano, kniha velmi dobře vykresluje typ lidí a typ života, který je pravděpodobně dost častý. K čemu mi je číst o takové lidské marnosti? Poslední věta zní ,,tuhle debatu v životě povedou ještě mockrát" - postavy se nikam neposunou a touží po něčem, co asi ani nevědí, proč vlastně chtějí
Svým způsobem mi to připomínalo Špačkovy povídky Čistý, skromný život (též od Hostu), kde postavy vedou také docela obyčejné a ,,bezvýznamné" životy - v tomto případě jsem se ale na ně dokázala naladit, soucítit s nimi, ačkoli šlo jen o krátké povídky, nikoli celý román, prožívat s nimi jejich čisté, skromné životy. Přišlo mi to opravdovější, procítěnější - postavy něco cítily a já to cítila s nimi. A je tam nějaká pointa. V Pusťte světlo... se mi zdálo, že postavy necítí a nežijí, a dostane se nám takové okénko, kterým se díváme, jak přežívají, kniha skončí a oni asi tímhle způsobem přežívají dál...
Při čtení jsem si vzpomněla ještě na jeden román, který mi námětem přišel podobný, a oslovil mě víc - U jezera, kde se také na jedné chatě schází na víkend rodina, a je zde hlubší sonda do jejich problémů a vzájemných vztahů
Co jsem ale na Pusťte světlo do tmavého večera rozhodně uvítala, bylo, že ji napsal muž. Je to znát a těší mě, že ,,příběhy o vztazích", které čtu úplně nejraději, píší i muži! Díky
Vzpomínky na úhoře
Anna Cima
Jsem moc ráda, že má česká literatura autorku, jako je Anna Cima. Román se čte hezky, je dobře napsaný, přesto musím přiznat, že jsem čekala víc. Nevadí mi bichle, nevadí mi popisy, nevadí mi pomalejší děj..., když to má účel. A v tomto případě mi přišlo, že je to zbytečně dlouhé, s pasážemi, které by se daly vypustit a nic by se nestalo, a příběh začal mít spád až od cca. strany 400 (což v častém případě jsou i dvě samostatné knihy). Ani jedna z hrdinek mi také nepřirostla přímo k srdci (což samozřejmě nemusí, ale je to milé, když se to stane). Je to dobré čtení, ale mohlo by být lepší.
Bůh maličkostí
Arundhati Roy
Naprosto výjimečná kniha (ale náročná, asi ne pro všechny čtenáře).
Dlouho jsem nečetla tak silný lidský příběh. Nejsem ,,brečící typ", ale ano, tentokrát jsem plakala. Překvapí však, že něco tak smutného a drásajícího může být napsáno s humorem - kolikrát jsem se zasmála - a to díky dětským postavám, protože ač, nebožátka, přišly o dětství, dívají se na svět dětským, rozkošným způsobem.
Na knize mě krmě samotného příběhu zcela uchvátil jazyk. Každá věta by se dala číst dvakrát, ať už kvůli kráse slov, nebo hloubce myšlenek. Je v ní hodně popisů prostředí, ale knize to naopak přidává, protože taková je Indie - Indie se musí žít všemi smysly, vidět barvy, čichat vůně, slyšet zvuky, a autorce se podařilo, že ač knihu čteme kdekoli, při obracení stránek jsme jedině tam.
Po dočtení jsem zhluboka se slzami v očích vydechla a měla jsem sto chutí se znovu nadechnout a přečíst si ji ještě jednou, tentokrát možná klidněji a pozorněji. Rozhodně jsem ji v ruce nedržela naposled.
Vyšlapaná čára
Sara Baume
Překvapilo mě, že i když se v knížce vlastně vůbec nic neděje, že mě dokáže vtáhnout. Četla jsem ji v nabitém pracovním období a vždycky jsem se těšila, že se večer useberu do světa hlavní hrdinky. Prožívala jsem s Frankie její smutek a osamělé chvíle na venkově.
O to více se teď těším na autorčiny další knihy, protože z ohlasů jsem pochopila, že pro její fanoušky byla Vyšlapaná čára spíše zklamáním
V tomto případě ale pomůže kontext: Vyšlapaná čára totiž pochází z deníkových zápisků a vlastních zkušeností, které si autorka psala ještě před napsáním své prvotiny. Opravdu to zní jako deník a spíš jako prvotina než očekávaná druhá kniha.
Hotýlek
Alena Mornštajnová
Od Hotýlku jsem čekala víc. Čte se to hezky, příjemně to plyne, sledujeme osudy hlavního hrdiny a jeho rodiny. Něco mi tam ale chybělo, něco, co by knížku udělalo trochu speciálnější.
Jako první jsem od Mornštajnové četla její prvotinu Slepá mapa a ta mě potěšila. Říkala jsem si, že je skvělé, že máme na scéně novou super českou autorku a vyhledávala jsem potom i její další knihy. M
Moje nejoblíbenější jsou Tiché roky.
Hotýlek jsem tedy četla až po mapě, Haně a rocích...a jak říkám, neurazilo, ale ani nenadchlo.
Hlavní postava mi navíc šla neuvěřitelně na nervy. Nemastnej neslanej chlap, co nemá koule, z nějakýho důvodu ho ale všichni zbožňujou, ať už jeho rodina, nebo ženy.
Vděk
Delphine de Vigan
Pravdivě a citlivě popsáno téma stáří. Důraz na sílu jazyka a řeči podaný originálním způsobem - komickým, ale i tragickým zároveň. Jednohubka přečtená za večer, dokáže ale zasáhnout.
Čeká nás to všechny? (Ptá se nejen Delphine de Vigan)
Putování leklé ryby
Lucie Vaňková
Na tuto knihu jsem slyšela samou chválu a domnívám se, že právem. Je to originální, vtipné, chytré. Je fajn, když se na literární scéně objeví něco nového a všichni nepíšou jen o tom samém, co už jsme četli stokrát. Osobně to ale bohužel není můj styl a nesedlo mi to.
Hruškadóttir
Jana Šrámková
Na stylu psaní Jany Šrámkové oceňuji její poetiku, krásný jazyk, vykreslení obrazů, atmosféry a lidských pocitů. Bylo to pohlazení pro citlivou duši.
Nejhezčí dny našich životů
Claire Lombardo
Neřekla bych, že se jedná o nějak výjimečnou knihu. Mě ale prostě tak baví tlusté knížky, které dovolují ponořit se hluboce do děje, poznat postavy, vztahy mezi nimi, a žít s nimi stránku po stránce jejich životy, které by sice mohly být naše vlastní, ale to vůbec neznamená, že jsou nudné. Překvapilo mě, že ač je tam tolik ženských postav, ani jedna mi nebyla sympatická, o to více jsou ale možná lidské a uvěřitelné.
Výš než v sedmém nebi
Griet Op de Beeck
Není to asi kniha, kterou si budu dlouho pamatovat, přesto mě nezklamala. Mám radost, že se ještě dneska píší ,,obyčejné" příběhy, které píší o obyčejných lidech jako my, jsou ale napsané krásným jazykem a postavy a jejich životy nás zajímají.
První osoba jednotného čísla
Haruki Murakami
Murakamiho považuju už v podstatě za klasiku. U četně píšících autorů mě ale vždy zajímají nová díla, zda dokážou stále bavit a překvapit, nebo půjde o opakování známého. Od Murakamiho jsem navíc četla pouze romány, ať už fantastknější nebo realističtější, tak mě zajímalo, jaké budou jeho povídky. Na knize mě nejvíc fascinovalo, o čem všem se dá napsat povídka. Nemají nijak zvlášť výrazný děj, zápletku, na první pohled by se člověk ptal, o čem to vlastně je?, a přitom toho vypovídají tolik - to je zkrátka život, to jsou mezilidské vztahy a situace, ve kterých se ocitáme. Svou poetikou a myšlenkami mě nezklamal, a poslední magická povídka o opici (na obálce) je zkrátka kouzelná. Sbírka ale bude převážně spíš pro ty, kteří mají raději jeho realističtější díla (vzhledem k tomu, že já mám nejraději Norské dřevo a Na jih od hranic, na západ od slunce, tak byla opravdu pro mě).
Sto roků Lenni a Margot
Marianne Cronin
Tato kniha mě neuvěřitelně potěšila svou lidskostí a vřelostí a originalitou. Je to skvělý nápad převyprávět příběh obou hrdinek skrz obrázky v rámci arteterapie v nemocnici. Ač smutné téma, není to depresivní čtení. Ostatně když je protagonistkou teenagerka, nechybí tam ten nadhled a břitký humor. Líbilo se mi, že Lenni nezní pateticky, ale opravdu jako náctiletá holka, což není úplně jednoduché, napsat tyto postavy uvěřitelně. Postavy románu mi přirostly k srdci - zejména hovory Lenni a faráře, které jsou dojemné i humorné zároveň.
Drak spí
Michaela Klevisová
Detektivky nečtu, ale od ,,české královny detektivek" jsem si pro přehled chtěla něco přečíst a nezklamala mě. Není to žádné výjimečné originální čtení, ale byla to čtivá oddechovka, jakou jsem očekávala, odsýpá to, udržela mou pozornost, za víkend dočteno - a zase mám od detektivek na nějakou dobu pauzu :-D Kdo má rád klasické detektivky, možná ho trochu zklame, že zde jde více o psychologii postav než dramatické zápletky a napětí. Odhalení vraha a vyvrcholení příběhu mě také příliš neoslnilo, spíše mě bavilo plynutí příběhu.
Pod sněhem
Petra Soukupová
Nevadí mi detaily, popisy a nepotřebuji v knihách dramatický děj. U kapitol typu ,,Kdo kde sedí", detailní popisování toho, jak se jednotliví členové rodiny soukají do auta a rozhodují se, kam si kdo sedne, jsem si říkala, jestli té popisnosti a každodennosti není už příliš... a ono není! Soukupová dokáže popsat i ty nejobyčejnější nejnudnější situace naprosto bravurně a jazykem, jakým by to přesně člověk/dítě v určitém věku řekli. U tolika situací jsem se zasmála - přesně tohle jsem zažila stokrát! Ve chvíli, kdy sestry píchnou pneumatiku, jsem čekala, že přijde drama a - a vlastně jsem žádné drama nechtěla. Chtěla jsem se dál kolíbat v té obyčejnosti a hašteření mezi sestrami, které ale ukazují tolik pod povrchem, jdou přímo do hlubin mezilidských vztahů. Stejně tak mě nezklamal ani konec - opět bez dramatů. Bylo by to hrozně nudné, kdyby to nebylo tak výborně napsané. Jsem nadšená, něco takového jsem ještě nečetla.
Šikmý kostel
Karin Lednická
Poslední dva roky neslyším nic jiného, než že všichni čtou Šikmý kostel a jak je skvělý. A tak se mi do knížky upřímně moc nechtělo (asi tak jako před lety u Hany Aleny Mornštajnové, která je super, ale očekávání byla příliš velká). Musím ale uznat, že Šikmý kostel je opravdu dobrá kniha. Sice je to žánr, který jako čtenářka úplně nevyhledávám, (ostatně moje preference se málokdy potkají s ostatními lidmi), příběh ale dokáže vtáhnout, že knihu nechcete odložit, postavy jsou živé a uvěřitelné, a protože jde o kroniku, ponoříte se do jejich života, prožíváte s nimi rok po roce a chcete vědět, jak to s nimi dopadne. Kromě vykreslení postav, kdy každá žena je jiná, ale zajímavá a silná osobnost, se mi ještě líbily popisy ročních období a prostředí, které mi pomáhaly vnímat plynutí času a atmosféru dané chvíle a venkova. Samozřejmě oceňuji, že jelikož se jedná o knihu z reálného místa podle skutečných událostí, člověk se nejen pobaví, ale něco se i doví - o kraji a životech lidí v něm, který byl mně osobně vzdálený (ale rozhodně fascinující!)
Růže sama
Muriel Barbery
Nejde o poezii, ale román, který se jí velice podobá. Působí na všechny naše smysly a cítíme se, jako bychom se vskutku ocitli v japonské zahradě, buddhistickém chrámu nebo čajovně. Atmosféra jednotlivých míst a celé země na nás jen dýchá, a stejně tak nás dokáží zasáhnout pocity hlavní hrdinky Rose, její smutek a samota. Je to vskutku “otravná protivná káča”, ale chápeme, proč jí je a doufáme, že v nové etapě jejího života, o kterém už se nedočteme, jí být přestane.
Kniha nemá velký děj a ten, co tam je, je poněkud klišé - hledání odpovědi na otázku “kdo jsem?”, změna života hrdinky a předvídatelný milostný příběh - přesto mi nic z toho nevadilo, protože o tom kniha vůbec není.
A to, o čem je, mě dokázalo zasáhnout až do duše.
Můj první polibek
* antologie
Na této sbírce mě nejvíce baví, že autoři měli jedno společné téma - první polibek - a co autor, to jiné pojetí, jak takový první polibek může proběhnout. Vždy jsem se těšila, s jakým nápadem přijde další autor. Jelikož jde o vitězné povídky literární soutěže, ač nejde o známé spisovatele, kvalita textů je velmi vysoká, a každá, i díky pestrosti žánrů si v knize zaslouží být. Též zajímavé setkani se zcela novými jmény literárního světa - třeba si od nich jednou přečteme i více než jen povídku.
PS: ač název může lákat spíše ženy, polovina autorů sbírky jsou muži a nejde o žádnou červenou knihovnu - často spíš naopak!
Adventní kalendář povídek na zimní nečas
* antologie
Adventní kalendář povídek je už taková tradice mladého nakladatelství Brk. Na každý den adventu jedna mini-povídka nadějných českých autorů na zadané téma - tentokrát “zimní nečas”. Co člověk, to jiný nápad, a tak jsem vždycky zvědavá, s čím autoři přijdou - a mnohdy jde o vskutku originální pojetí. Udělat povidkovou sbírku na dobu adventu je supr koncept, který krásně naladí na Vánoce, a i když je čtení o zimě, není nad to číst si o zimnim nećasu zabalená v dece s hrnkem horké čokolády. Už se těším na další ročník!
Tohle město, tahle řeka
Martina Leierová
O autorce jsem dříve neslyšela a jsem rozhodně ráda, že jsem na ni narazila, budu vyhlížet další knihy.
Není to ovšem čtení pro každého. Věřím, že mnohým bude knížka připadat příliš pomalá, málo dramatická, postavy “obyčejné”, jako my,
právě proto Si mě osobně ale získala. Svou uvěřitelností, hloubkou, podívat se do nitra obyvatel jednoho žlutého činžáku. Zamilujeme se do spisovatele Hilského a chceme si “ochočit jeho samotu”, ač to s těmito bohémy nebývá v životě jednoduché, z Majera se nám ježí chlupy odporem na rukou, protože s těmito slizáky už jsme se setkaly několikrát, Rózu naprosto chápeme, když už si řekne “a dost!” a nad poťouchlostí babky Cartierové nám usměvně cukají koutky.
Leirová si mě také získala krásným stylem psaní, jazykem a myšlenkami
Ač nevyhledávám v příbězích nutně drama, přesto jsem čekala, že záhada domovníka, kterou se kniha otevírá, a tragédie, ke které směřuje a na niž v průběhu upozorňuje, bude mít trochu větší vyvrcholení
Rozhodně ale skvělý čtenářský zážitek a radost z objevení nové české kvalitní autorky
