Kopretina_aku
komentáře u knih
Cesta třešňových květů
Miki Sakamoto
Určitě zajímavý příběh s poznáním minulosti, tradic a chování lidí v Japonsku. Samotný příběh o jedné rodině je spíše okrajový, ale neuškodí se dozvědět spoustu zajímavých informací o zemi, která je pro nás hodně vzdálená a kam se asi málokdo z nás někdy podívá.
Nikdy
Táňa Keleová-Vasilková
Čtení ke kávě. Nic náročného. Nemohu si pomoci, ale vzhledem k tomu, že před toutou knihou jsem četla Cukr a sůl, tak mi přišly obě knihy velmi podobné tématem a celkově jak by se řeklo: na jedno brdo.
Sašenka
Simon Sebag-Montefiore
Nemohu říct, že jsem v první části s mladou zapálenou bolševistkou, opovrhující svou rodinou a buržuazií, sympatizovala. Dokonce jsem měla chuť knihu odložit a zbavit se této pyšné Sašenky. Ve druhé části mi jako milující matka, která bojuje o život svých děti byla mnohem bližší a začala jsem mít Sašenku ráda, i když byla stále hrdou a slušnou socialistickou ženou a ráda využívala všech výhod, která ji strana poskytovala (americká lednička, dača, auta, večírky ..) a pro stranu by udělala vše. Stála u zrodu režimu, který byl celý její život, který ji nakonec semlel s celou rodinou a obrátil se proti ní a stala se pouhým číslem 778. Přesto do poslední chvíle věřila ve stranu a Stalina. Třetí část, kdy se posuneme do devadesátých let a otevírá se pátrání v archivech, je asi nejzajímavější, to už mi Sašenka přirostla k srdci a nad jejím osudem jsem i slzu uronila. Při čtení této knížky mi až mráz běhal po zádech. "Dejte mi člověka a do rána se mi přizná, že je králem Anglie."
Andělé všedního dne
Michal Viewegh
Od této knihy jsem nic nečekala, proto to bylo příjemné překvapení. Konečně kniha, která donutí člověka se také nad něčím zamyslet. Tímto směrem by se měl ubírat, bez věčných vtahů nevztahů, bez politiky a vulgárností.
Za katrem: Historky, co utekly z basy
Kateřina Míková
Psané s lehkostí a humorem. Zajímavý pohled na práci ve věznici, přesto jsem asi čekala něco víc.
Bílý pramen
Klára Teršová
Kniha mi připadala hodně syrová, povrchní, s minimem děje. Hedvika řešila pouze své pocity, ale bez emocí nebo empatie. Nebyla to zrovna postava, ke které by čtenář vzhlížel.
Chmýří pampelišky
Monika Fišerová
Přemýšlím, jestli by se mi kniha nelíbila víc, kdyby šlo jen o příběh Heleny a Roberta. První kapitola leccos naznačila. Linka s Terezou byla zajímavá spíš tím, že kapitoly s Helenou navazovaly stejnými slovy. Ale samotná linka s Terezou nebyla ničím výjimečná a vlastně se kolem Terezy nic nedělo, takže jsem chvílemi měla pocit, že pořád čekám na něco, co má přijít a nepřichází. Tereza byla jen jeden díleček skládačky. Kniha je psaná moc hezkým stylem, chvílemi jsem měla pocit, že čtu knihu od Jiřího Hájíčka, přesto mám pořád pocit, že tam něco chybělo.
Nejsem jenom sestra
Hana Šlechtová
Motivační kniha pro zdravotníky, kteří koketují s myšlenkou na práci v zahraničí, především v arabských zemích. Pro ty ostatní spíše zajímavý pohled na život v zemi, která se od té naší snad nemůže více lišit.
Dům v Matoušově ulici
Tereza Boučková
Tohle a román? Jeden dům a v něm změť různých osudů a do toho myšlenky a zážitky pisatelky. Popsat něčí osud v pár větách a hned se věnovat dalšímu, vybírat si víceméně osobnosti nějak známé (například Miloš Forman), do toho zakomponovat světově dějiny od koncentračních táborů po Ukrajinu, Izrael, Gazu, nesmí chybět zmínky o Chartě 77, Havlovi a celé to točit kolem jednoho domu, to z díla zajímavý román nedělá. Kniha mě nenadchla.
Tajemství domu v L.
Šárka Andrlová
Dočetla jsem do konce jenom proto, že z úcty k autorům knihy nerada odkládám nedočtené. Čekala jsem nějaké temné tajemství a místo toho mě čekalo 50 odstínů šedi v domě v L. Dvě nymfomanky, jeden proutník, jeden prasák a ve změti všech postav s pokřivenými charaktery mi byl snad nejsympatičtější Václav. Styl psaní velmi jednoduchý.
Posílám to dál
Lucie Bílá
Kniha, která by mohla oslovit nejen fanoušky Lucie Bílé. Díky její otevřené zpovědi by se právě takovým lidem mohla více přiblížit.
Jmenuji se Eva…
Jana Mirovská
Styl psaní mi dlouho vadil, působil moc zjednodušeně, jako kdyby to bylo psané pro děti. Příběh paní Evy byl plný zvratů, byla to obdivuhodná žena, která na víc než 100% využila dar, že přežila.
Dívka v zeleném svetru
Daniel Paisner
Obdivuhodné, smutné, strašné a nepochopitelné. Jakou sílu a houževnatost ti lidé měli, aby přežili. Je to historie, na kterou se nesmí zapomínat.
Návrat nežádoucí
Lenka Potůčková
Téma zajímavé, i když poválečné Sudety jsou téma časté a možná už vyčerpané. Děj se od půlky knihy někdy zbytečně vlekl a měla jsem pocit, že se pořád zbytečně točí kolem samých jedniček, prázdnin v Praze a Štědrého dne. Někdy bylo zbytečně mnoho patosu. Myšlení Marie jsem občas vůbec nechápala, nebylo mi jasné, co vlastně chce.
Balada o snech
Markéta Prášková
Taková pohádka pro dospělé. Kniha se četla dobře, autorka umí psát čtivě.
Ženy za mřížemi
Petr Šámal
Tato kniha se hodnotí velmi těžko a proto nebudu ani hodnotit hvězdičkami. Ukazuje dvě strany a to odsouzené a ty, kteří s nimi přímo pracují, od kaplana po ředitelku. Kniha čtenáři umožní nahlédnout za zdi věznice a poodhalí, jak se žije ve výkonu trestu, jak je s odsouzenými pracováno a jaké vztahy mezi nimi panují. Jestli ale dojde k nějaké resocializaci u většiny z těch žen, se kterými se v knize setkáváme, to je otázkou, na kterou ať si po přečtení odpoví každý sám.
A lampa ještě hořela
Iva Tajovská
Většina knihy se odehrává v době první světové války, další osudy Oldřišky a její rodiny už jsou hodně stručné a ve velkých skocích. Pardubice neznám, takže mě se kniha nijak nedotkla a myslím, že za čas už si nevzpomenu o čem byla.
Volný pád
Jessica Barry
Knihu jsem dostala zdarma k jiné knize, takže jsem neměla žádné velké očekávání a byla jsem příjemně překvapená. Nešlo jen o thriller, ale o i vztah matky s dcerou, kdy musely na povrch vylézt skryté minulosti a obě musely hledat cestu k odpuštění. Krátké kapitoly mi vyhovovaly, jen asi od půlky už byl děj moc předvídatelný.
Máme na vybranou
Edith Eva Eger
Příběh sám o sobě velmi silný a díky tomu, že autorka pokračuje ve vyprávění i po válce, tak velice zajímavý. Poslední část knihy popisující terapeutickou praxi mě ale moc neoslovila, měla jsem pocit, že se myšlenky stále opakují.
Waldvilla
Miroslav Stuchlý
Dočetla jsem, ale románem bych to nenazývala. Jde spíše o pár krátkých příběhů s jedním společným jmenovatelem a tím je vila. Některé jsou vyloženě jen hodně okrajové. Pokud si čtenář sám nevyhledá informace o historii vily, asi mu toho kniha moc nedá.
