Kuci12 komentáře u knih
Propracované do nejmenšího detailu. Vybroušený příběh, který Vás zasáhne. Knih na toto téma bylo napsáno hodně, ale tahle je o třídu jinde.
Zlo plodí jen zlo. Další boj za "pravdu" a "spravedlnost" přináší ještě více zkázy. Rodinná sága na pozadí nejhoršího období v lidských dějinách. Skvěle napsané, bez patosu, ale s tolika emocemi. Troufnu si tvrdit, že nejlepší kniha tohoto roku. Tolik utrpení a všechno jsme si MY Lidé způsobili navzájem, což považuji za tu největší tragédii. Klobouk dolů, paní Lednická. Kdybych mohla dám ještě jednu hvězdu navíc.
Snad ještě nikdy jsem neměla takový problém napsat komentář ke knize, jako tu u Slavíka. Přijde mi, že nedokážu dostatečně vyjádřit, jak moc dobrý příběh to je, aniž bych psala klišoidní fráze..... Po přečtení anotace knížky, jsem si v hlavně tak trochu načrtla, o čem to tak asi bude a říkala jsem, že mě nemá moc čím překvapit. Velká chyba, tahle knížka mě prostě dostala.
"Tak jim to podepiš! Prosím tě, podepiš to! Jakou cenu může mít pravda?"
Přečteno a co napsat? Já nevím, asi to nikdy nepochopím. Lidé ztratili soucit a rozum. Stali se "roboty" té doby a mnohým se to i líbilo. Komunisté jen převzali otěže a "vylepšili" postupy Němců. Jde o součást naší historie, kterou jen málokdo zná v celé své ošklivosti, zákeřnosti a nelidskosti. Dodnes není znám přesný počet ani jejich jména, lidé mizeli a spolu s nimi i jejich lidské příběhy. Nedostali šanci na život a to všechno, proč?
"Všechny ty, co se nenechali zlomit. Lidi ani netuší, kolik máme hrdinů."
Kdybych mohla dám ještě jednu hvězdu navíc, napsáno tak že nebude zapomenuto.
Začnete číst a tím i skládat mozaiku příběhu. Každá mince má dvě strany a každý příběh se mění se svým vypravěčem. Slova, gesta a ticho všichni vnímáme jinak. Paní Mornštajnová má dar a doufám, že budu ještě několikrát žasnout nad jejím uměním.
"Život je prostě furt dokola.
Nahoru dolů, dopředu a zpátky."
Po strhujícím druhém dílu jsem se bála, jaké osudy čekají hlavní postavy po válce v dobách červených a rudých. Musím říct, že nyní plynul děj poklidněji i když čtenář ví, že zářné zítřky se konat nebudou.
„Když se jich budeme pořád bát, tak s náma teprve zametou. Teprve pak prohrajeme všecko – i sebe samé.“
1 704 stránek a je konec. Zmizelo město a s ním i jména a tváře lidí, kteří zde prožili svoje životy a navzdory nelehké robotě, zde dokázali najít svoje štěstí, přestát ústrky doby a režimů. Co naspat kromě poklony autorce, která bravurním způsobem zvládla popsat nejen dějinné události v městě Karviné – ať už psáno jakkoliv, ale hlavně do těchto reálií zasadit příběh jedné rodiny u které bych klidně věřila, že se takto odehrál.
„Cokoli ti dá osud, to snášej, a zvítězíš nad ním.“
(SPOILER) Začnete číst a sbírat drobečky příběhu na pozadí, aby jste si mohli poskládat úplnou rodinnou mozaiku a čekáte, kdy to přijde..... a pak, pak se to snažíte zpracovat a číst dál, na konec, kde zůstanete s otevřenou pusou a smeknete klobouk před autorkou, která dokázala napsat příběh o jedné cácoře, tak že na něj nepůjde snadno zapomenout. Vyprávění o dívce, které Vás donutí se zamyslet a doufat, že děj se odehrál jen na stránkách knihy..... tento možná, ale kolik takových "cácor" je mezi námi?
Jaké je to být sám, opravdu sám? To zjistí člověk zřejmě až v momentě, kdy mu nezbyde ani on sám. Nikdy mě nenapadlo se na tuto problematiku podívat i ze strany člověka, který nemůže za to, co dostal do vínku a celý život se snaží nepodlehnout. Jak těžké to musí být se narodit s tímto stigmatem a snažit se žít takový to život s čistým štítem a zároveň najít aspoň trochu toho štěstí. Klobouk dolů za zpracování tohoto tabuizovaného tématu a způsob, jakým dokázala autorka aspoň trochu posunout vnímání celkového problému.
"Stejně máme štěstí," řekla Anna, když poprvé seděli na lavici před hořícími kamny. "Vždycky narazíme na hodný lidi" Útrpně se na ni podíval. "Tomu ty říkáš štěstí?"
"Jo. Mohli jsme dopadnout hůř. Ale máme kam hlavu složit. A nejsme sami, lidi nám pomohli. Zase bude líp. Určitě!"
Není, co dodat, to jak nahlížíme na život je klíč k tomu, kdy jsme šťastni. Taky pevně věřím, že bude zase líp.
Přečteno za jeden večer po víkendu, kdy jsem sama byla součástí skupiny, která sázela nový les. Ten pocit, kromě toho, že Vás všechno bolí, je úžasný. Máte pocit, že tohle mělo smysl a že jste zanechali malinkatý otisk na té velké, zatím ještě modré planetě, ale kdo ví, co bude stát za sto let......Slovy klasika: “ Kdybych věděl, že zítra bude konec světa, ještě dnes bych šel a zasadil jabloň.“
Máme rok 2020 a v učebnicích dějepisu se stále žáci neučí všechny etapy dějin, tak jak se vážně staly. Když budeme měnit historii, změníme tím i naši budoucnost. Autenticita knížky je dána podrobnou přípravou a studiem informací o kterých autorka píše v doslovu. Jde o její prvotinu a já už se moc těším na další.
Tak jo, až na ten sladce sladký konec, kdy najednou bylo vše růžové, to nebylo špatné. S partičkou novinářů jsem si oživila svoje vzpomínky z Kodaně, která má něco do sebe. Hygge je fenomén posledních let a ano malé radosti nám dokážou zpříjemnit den. Někdy pro to velké štěstí "na konci" zapomínáme na ty malé střípky rozeseté během všedních dní.
"Nejde o to, odkud pocházíte, ale o to, kam jdete."
Nelze hodnotit jinak než 6*. Za mě ještě o fous lepší než první díl a upřímně moc nerozumím tomu proč jméno autorky nerezonuje českou literární scénou stejně, jako jména ostatních spisovatelek zaměřujících se válečná-poválečné témata.
Příběh jedné rodiny na Přerovsku zasazený do doby, kdy se u moci usazovali komunisté a začali spřádat své plány, aby se jim žilo lépe - mnohem lépe. Název knížky, ten jemný náznak, který máte celou dobu na očích mě osobně napadl až ke konci příběhu. Napsáno velice čtivě, bez zbytečných klišé a otřepaných frází prostě, tak jak lidský život šel a běžel, rovně, do zatáček a výkrut, nahoru, ale i strmě dolů.
Tak jo, narovinu nebýt vysokého hodnocení asi bych si knížku nevybrala. Nespadám do její cílové skupiny a nejsem moc fanda popisných krás přírody. Ale chyba lávky, měla jsem stejně hloupé předsudky ke knize, jako téměř všichni obyvatelé Barkley Cove k "holce z bažiny." Říká se nesuď člověka, pokud jsi neušel míli v jeho botách a je to svatá pravda. Poutavě zachycený příběh, kdy se prolíná minulost se současností, jako vlny při odlivu a vy spřádáte příběh z nitek pavoučích sítí a čekáte, zda kořist bude ulovena. Krásné, půvabné i přes všechen smutek a samotu.
(SPOILER) "Kolik chcete za toho kluka?
Není na prodej, odvětil jsem.
Každý má svou cenu, namítla.
Ale ne každý má zřejmě duši."
Příběh o válce, síle, odvaze a touze po životě i když už nic nezbývá a pak najednou potkáte básníka v botách, Klause, tu holku s růžovou čepicí, rytíře, sestřičku a máte rodinu. Wilhelm Gustloff loď, o jejímž příběhu jsem neměla nejmenší tušení. Díky autorce, že odkrývá a přibližuje čtenářům fakta, která by neměla být zapomenuta.
"Válka je katastrofa. Rozbíjí rodiny na kousky, které už nikdy nikdo neposkládá dohromady. Ale kdo zmizí, nemusí být ztracen."
166 stránek - hmm, krátké, přečtu to, ale asi to nebude mít děj, takže to bude spíš o ničem než o něčem...... Takhle hloupě jsem si duchu odsoudila knížku, které ale v sobě má velké "něco". Je to vtipné, chytré, sarkasticky upřímné a hlavně pravdivé. Jako dobrý dezert po náročném dni.
"Mně se zdá, že pokud chcete něco opravdového dostat, musíte riskovat. Musíte se tomu druhému vydat všanc a doufat, že on to udělá taky. Bezpečné to není, ale také to není silikonové."
Já vlastně nevím, co napsat. Jsem na pochybách a to se mi nestává často. Už podle anotace, jsem si říkala to mě jistě dostane, ale víte, co? Skoro nic. Ano lidské osudy té doby by měly proniknout ke každému, trochu s ním zatřást a pomoct nám si uvědomit, že i když dnešní doba není ideální, tak to, co museli zvládnout lidé před námi je opravdu něco jiného. Tak, proč se mi příběh tohoto trojlístku nedostal pod kůži? Bylo to odosobněné, ale přesto jsem cítila kdesi v pozadí, že jsem celou dobu tlačena k emocím. Prvoplánové a bez jakékoliv zásadního obratu v ději. Škoda, potenciál tohoto příběhu, byl obrovský.
(SPOILER) "Něco tak zbabělého, vyděračského a nespravedlivého by nevymyslel, ani ten nejhorší imperialista, jakého si dovedeš představit!"
Druhý díl z trilogie a vážně jsem naivně věřila, že konec nebude tak bolestný, jako v prvním dílu. Hloupá představa, tahle kniha nemůže mít happy end - ta doba ho dost dlouho neměla. Děly se strašné věci a do dnes se o nich ve škole neříká vše, co by mělo. Ve jménu jednoty se komunisté chovali úplně stejně, jako Němci. Touha po moci a penězích je stejná ať už je schovaná pod rouškou jakéhokoliv režimu. Skvěle napsáno a velmi výstižně vykreslen i boj a strach o koryta moci. Věřím, že závěrečný díl přinese trochu naděje.
"Každý den mizeli lidé. Postavy veřejného života, spolupracovníci z továren, kolegové ze spolků a organizací nebo prostě jen sousedé odvedle. Každý měl teď jen dvě možnosti. Jít s davem, nebo držet pusu a krok."
(SPOILER) Už dlouho jsem nečetla knihu, kde by láska mezi dvěma lidmi, byla popsána, tak že jim věřím každý pohled, gesto i tu drásavou bolest z nemožnosti být spolu. Nevydržela jsem a nehlédla jsem o pár stránek dál, jak se to bude vyvíjet a pak jsem pasáže, kdy byli spolu šťastni četla o to déle - aby jim to štěstí vydrželo. Krásný příběh, který plyne a vy máte pocit, že vidíte Dana sekat zahradu a Stelu mu nést pivo, cítíte vůni omamných růží a nechcete, aby jim to mohl kdokoliv pokazit.
Konec byl na mě trochu moc překombinovaný hlavně linka s Daisy a stále nechápu, proč se ho nesnažila kontaktovat a dožít s ním svůj sen.....Ano, vážně mě ten příběh zasáhl :-)
"Celou dobu přemýšlel. O své vině na tom všem. O tom, co s dalo udělat lépe. Má si vyčítat, že naletěl? Že se nepostavil zlu? A jak měl vlastně rozpoznat, že se jedná o zlo? Byl jen prostým člověkem z hor. A v tom to právě bylo. Byl obyčejným člověkem, který chtěl štěstí pro sebe a svou rodinu. Proto mlčel. Proto se nechal strhnout davem. Nebo jsou to všechno jen výmluvy? Nevěděl."
Výjimečná kniha o nelehké době, kdy spravedlnost byla brána, jako štít pro jednání, které se nedá ospravedlnit, ale rozhodně se dá pochopit. Zub za zub, oko za oko..... ano, ale kdy si říci dost. Asi v momentě, kdy poznáme, že naši nepřátelé jsou stejní lidé, jako my a že to vlastně nikdo z nás nechtěl a všichni jsou jen loutkami na poli jedinců omámených touhou po moci. Klobouk dolů před autorem, protože za mě má v sobě kniha vše.