Ládja komentáře u knih
Od této knihy jsem čekal trochu něco jiného. Přijde mi, že celou dobu bylo jen probírané jedno a to samé téma jen jinými slovy. Kniha obsahuje zajímavé informace, ale tak trochu zvláštně podané, jako kdyby je psal nějaký puberťák. Osobně si myslím, že pro plné pochopení knihy je nutno podívat se na všechny odkazy, o kterých je v knize zmínka. Věřím, že pak se člověk dostane do hlubšího vnímání problému jako takového. Přišlo mi, že kniha je psaná jako internetový deník a na můj vkus až moc chyb, jak v pravopise, tak i v překlepech. Škoda, čekal jsem skutečně něco více, ale za pár nových informacích stojí si knihu přečíst.
Za obrázek na obálce a za nápad tři hvězdy. Jinak pro mě zklamání, dalo by se z toho udělat více, má to potenciál, ale na můj vkus až moc přímý styl vyprávění a příběh. Ale nějaké scény jsou hodně zajímavé, to bez debat :)
Trochu jiný pohled na americkou válku o nezávislost. Je vidět, že ne každý chtěl být hrdina a že hodně lidí chtěla prostě jen žít svůj život jako farmáři a bylo jim jedno jestli pod králem, nebo jako rádoby svobodný národ. Je docela zvláštní, že o této bitvě se toho moc nenajde a to je podle autora největší porážkou amerického námořnictva do Pearl Harboru. Cornwell opět nezklamal. I když kniha má trochu možná zdlouhavý začátek, chvilku mi trvalo než jsem se začetl, ale po pár stránka bylo těžké knihu odložit. Jako většinu knih Bernarda Cornwell. Při četbě jeho knih se člověk zároveň pobaví a i zjistí něco z dějin světa.
Trochu jsem při čtení postrádal lehkost jako v Siddhárthě, ale v konečném důsledku to vlastně ani vůbec nevadilo. Celé dílo, ať už Knulp, Klingsor či H.H., je jako celek nesmírně inspirující čtení. Skoro každou druhou stránku jsem našel nějaké spojení, které vyvolávalo vzpomínky, touhy a štěstí. Asi nejvíce jsem si oblíbil odstavec: " Nastalo vášnivé, prchavé léto. Horké dny, jakkoliv dlouhé, shořely vždy jak ohnivé prapory, po krátkých dusných měsíčných nocích následovaly krátké dusné deštivé noci, skvostné týdny míjely horečně jako rychlé sny přeplněné vidinami."
Konečně v této sérii kniha, která mě více bavila a která za to skutečně stála. Zábava, akce, akce, akce...není zde tolik pletichaření jako v sérii s Honor, tady vlastně není skoro vůbec žádné pletichaření...tady je jen akce. A jen otázečka? Časově tohle předchází Povstání? Zdá se mi, že tohle je až po...
Kdo je John Galt?
Kdo...je...John...Galt? Nová mantra. Může jím být Váš soused, můj soused, rodič či bratr. Může jím být vlastně i sám člověk, jako jeden jediný jedinec, ale i jako společnost. A i potom se v dnešní světě budeme pořád ptát: "Kdo je John Galt?" Jméno, slovní spojení, které spojuje takových věcí, které se dají v dnešní době tímto spojením obsáhnout. Už jen ta představa, že originál knihy byl vydaný v roce 57 a až v dnešní dnech se ocitl na pultech knihkupectví u nás, ta představa je až skoro neskutečná. Jistě, existuje mnohem a mnohem více knih, které nejsou přeloženy a ani nebudou přeloženy, ale...Kniha nemá pádnost a rychlo Orwella a jeho 1984, ale má své osobní, nepostradatelné kouzlo, které by tuto knihu mělo řadit mezi jedny ty lepší. Ale dnes? Kdo má chuť číst takovou bibli, když předem ví, že tam nepůjde o erotiku, sex či detektivku ze severských zemí?
Kdo je John Galt? Možná už taková doba nastala. Možná nastane a možná nikdy nenastane. Stačí se jen podívat kolem sebe a skutečně pohlédnout na lidi kolem sebe, lidé kteří nám "vládnou", možná spíše bez těch uvozovek, lidé, které nás využívají a kteří toho mnoho neumí. Nebo toho umí tak moc, že to nechtějí použít, protože přišli na to, že je lepší nést se s proudem než trochu vykročit. Nejspíše každý má kolem sebe několik lidí, kteří prostě jen jdou a nemyslí nad prací, jako takovou, ale jen automaticky, bez otázek, bez možnosti zlepší se prostě opakují naučenou matrnu dnešního života a světa. A vždy se v takové společnosti objeví někdo, kdo začne závidět těm nahoře jejich moc, jejich peníze bez toho, aby se i jen snažil něco pro to sám udělat. Něco udělat pro dosažení peněz či moci. A pak se jde ještě níže a opět se najde někdo, kdo ty peníze a moc chce a musí je mít, ne z pozice silnějšího či schopnějšího, ale z ublíženosti.
Kdo je John Galt? John Galt je celá tato knížka, celý tento svět...John Galt, je John Galt.
Kniha se jako celek četla dobře, až moc dobře na to, jak jsem se ji z počátku bál. Ale po zkušenosti ze Zdroje jsem po pár stránkách zjistil, že se nemám čeho bát. Když porovnám Zdroj a Atlasovu vzpouru(tyto knihy se nedají srovnávat z hlediska literárního) z hlediska toho, jak se která kniha četla a která ve mě toho nechala více, tak vyhrává Zdroj. Stejně jako u Zdroje jsem byl překvapen novými nápady a myšlenkami. Atlasova vzpoura si zaslouží místo v povinné četbě a krásné výstavní místo v osobní knihovně.
Mohu jen doporučit.
A...
Kdo je John Galt? Našel někdo po přečtení knihy odpověď?
Osobně...velké zklamání. Na Červeném Trpaslíku jsem vlastně vyrostl a tato kniha mi přijde spíše jako výsměch ČT. Nějak si nedokážu představit seriál, kdyby vznikl podle této knihy.
I když je pravdou, že všechny čtyři díly si jsou docela podobny, tak příběh v nich plyne dál a dál a autor odkrývá tajemství života nejmenovaného krále Artuše a všech jeho rytířů kulatého stolu. Hm...kulatého stolu, dle pana Cornwella by se spíše slušelo napsat dle kulatého pozvraceného stolu, omylu, který má hlubší přesah. Ale k poslednímu dílu, od začátku třetího dílu začal děj gradovat a ve čtvrtém díle se rozjede. Kdo má rád historii staré Anglie, v době, kdy začalo být na vzestupu křesťanská víra a pohani byli zabíjeni a kdo má rád legendy o králi Artušovi, tak hurá k této knize. Mnoho lidí bude zklamáno a mnoho získá nový pohled na dávné legendy. Ne vše je tak krásné jak se zdá. A celou dobu vlastně nejde o nic jiného než o ženskou...Brilantní dílo z pera mistra historických románů.
Já nějak nevím, těšil jsem se na nového Kopřivu, ale...první půlka knihy byla skvělá, nehorázně jsem se bavil, uculoval jsem se v metru či v autobusu a četlo se to skvěle...ale posledních cca 80 stránek jsem už nějak nemohl. Vůbec mě to nebavilo a místy až nudilo. 4 hvězdy za to, že stále většina knihy stojí za to si přečíst. Vypnout a nechat se unášet hromady střev, zmrzlinou a dalšími věci nasáklých krví...
„Aby člověk mohl říci miluji tě, musí nejdřív umět říct já.“
Chtěl bych pronést „Já“, dříve jsem to i používal, ale po přečtení této knihy se musím sám sebe ptát, jestli jsem toho vůbec schopen v tom smyslu, v jakém se to myslí. V tom smyslu v jakém by to skutečně mělo být proneseno. Není to jen tuto větou, ale to celou knihou. Postupným proplouváním světem, který se povedlo autorce vytvořit. Světem, který je zajímavý. Světem, který se vůbec, ale vůbec neliší od toho skutečného, až na pár výjimek. Jak říkám sama autorka: „Píšu a čtu kvůli příběhu, posuzuji kvalitu příběhu podle toho, jestli bych chtěla žít s lidmi, nebo aspoň potkat nějakého hlavního hrdinu.“ Osobně, po přečtení, dalo by se i říci, že hned po pár stránkách, jsem si přál, abych mohl Howarda Roarka někde někdy potkat. Nejen jeho, ale i Dominiku a i pana Wynanda. A zároveň se musím ptát, jaký by byl tento svět, kdyby existovalo více Roarků. Více lidí, kteří by šli za svým sen, za svým „egem“ a nikdy by se nenechali strhnou kvůli penězům od velkých obchodních korporací, od mocných lidí, pro pocit vlastnictví peněz. Kdyby existovalo více lidí, kteří by se dokázali postavit svým šéfům a říci jim svůj pravdivý názor a postavit se proti zaběhnuté logice a zaběhnutým pravidlům kvůli tomu, že by si stát za svým a nikdy by se nenechal přeplatit. Ne vymluvit, ne vždy má každý člověk pravdu a jsme jen lidé, takže se občas mýlíme, ale prostě a jednoduše přeplatit. Kdyby existovalo více lidí, kteří by svoji práci dělali proto, aby ji dělali a ne pro zisk, moc a další materiální věci získané díky té práci. Pracovat pro ten okamžik, když pod rukama člověk vidí rostoucí svoji vizi a svůj sen.
Nevím, jak v dnešní době, ale za mého študování kniha nebyla v povinné četbě. Na jednu stranu se divím, na tu druhou to naprosto chápu, vždyť ti na vyšších místech nechtějí, aby člověk měl vlastní názor.
I přes docela velký rozsah, jsem v knize objevil jen pár stránek, které mi přišly celkově nezáživnější než ostatní. Ale hned od první stránky jsem čekal a musel jsem číst dál a dál a dočíst životní příběh hlavních hrdinů. Je to jedna z mála knih, u kterých jsem se s postavami jen těžko loučil a mohu směle dodat, že mi budou chybět. Knihu mohu jen doporučit, je škoda, že není více známá a jsem jen rád, že jsem k ní přišel tak jak jsem k ní přišel.
Příjemné čtení a hledání.
Chtěl bych aspoň jednou umět říci „Já“.
Po několika letech čekání je zde další díl úspěšné série z vesmíru Honor Harringtonové. Čekání se vyplatilo...napůl. Naladěn událostmi z minulých dílů série jsem čekal trochu něco jiného. Kniha by se dala přiřadit spíše k vedlejším sériím než přímo k série s Honor, ale zároveň se v této knize sbíhají dvě vedlejší série. Děj je převážně o politických pletichách a o navazování nových spojenectví než o vesmírných bitvách. Jako celek kniha nezklame, ale očekával jsem něco trochu jiného. Teď už nezbývá nic jiného než čekat další rok či jak dlouho na další díl.
Přidávám se k ostatním se souhlasem, že se jedná o nejlepší povídkovou sbírku ze světa Davida Webera. Člověk se dokonce i zasměje. Mohu jen doporučit.
Přečteno za odpoledne. Také za to ty čtyři hvězdy, přemýšlel jsem nad třemi, ale vlastně to bylo to, co jsem čekal, takže žádné velké zklamání. Naskočil jsem s první stránkou a vyskočil až večer, vtáhne do děje, ale stále, jako kdyby něco chybělo. Přijde mi, že třeba takový Fabian a jeho Capre diem či Bartoš a Žoldnéři jsou mnohem lepší, propracovanější a k tomu ještě český humor...takže nakonec přece jen tři hvězdy. Ale pokračuji ve čtení série dál.
Nemohu si pomoci, ale nějak jsem se nedokázal začíst. Stejně, jako ostatní knihy od Lehaneho, jsou skvěle napsané, ale do této jsem se nemohl dostat a vlastně by se dalo říci že jsem se pořádně nedostal. Možná to bude tím, že jsem několikrát viděl film a moc dobře jsem věděl, jak to vše nakonec bude a film se skutečně drží podle knihy. V tom vidím také problém Lehaneho a zfilmování jeho knih, u žádné jiného autora mi to tolik nevadí, jako zrovna u něj. Když vidím film, tak už vím "to" velké překvapení na konci. Ale i tak stále za to stojí číst jeho knihy a už se těším na srpen až vyjde další...
Co k tomuto dílu vůbec napsat? Napodruhé jsem se k této knize vrátil, poprvé jsem nebyl schopen se začíst. Ale nakonec to za to stálo. Hra je jiná než jiné knihy od pana Hesseho, dalo by se skoro i říci, že je to popis jeho života. Humanitní, těžkopádné, krásné, zvláštní. Vše toto mě napadá, když rekapituluji tuto knihu. Jako každá z Hesseho knih ve mně něco zanechala, jiný pohled na svět, na přátelství, ale i na život jako takový. Kniha není určitě pro každého a věřím, že k úplnému pochopení je třeba číst vícekrát než jednou. Chystám se na to, s odstupem nějakého roku a věřím, že příště v ní najdu opět něco nového, co jsem přehlédl.
Kniha se nečte lehce, chce to klid a pohodu. A i trochu víry, že by nějaké takové umění, jako je Hra se skleněnými perlami mohlo existovat.
Hm...jak to napsat. Škoda, že znám televizní seriál skoro nazpaměť, takže mi kniha toho zas tolik nepřinesla. Je dobře napsaná, jsou tam občas informace navíc než v seriálu, ale jinak je to jen přepsaný seriál, nic jiného. Ale i přes to, mám seriál i knihu rád.
O hledání, o nalézání, o sobě, o jiných. Dlouho jsem nečetl takovou knihu, jako je Imajika. Je zvláštní, sourodá, nesmyslná, kouzelná a...Usmířená. I přes rozsah a styl písma, který je v knize použit jsem se ze začátku bál, že knihu po několika stránkách odložím, uběhlo několik dní a ani jeden z nich nebyl bez Imajiky. Možná bych i řekl, že kniha je krátká, našlo by se mnoho dalších zajímavostí, které by se dali nějak rozšířit. Skvělá kniha, popravdě ani nevím, jestli bych ji řadil k hororům, ale věřím, že je to Barkerův magnum opus. Něco takového napsat...jen poklonu skláním....a jak to tak bývá, tak tato kniha není pro všechny.
Konečně, další kniha od Fabiana. Dlouhé bylo čekání a vyplatilo se. Další pokračování ve Fabiánově vesmíru od počátku v Carpe Diem. Je to jedna velká jízda, která vlastně ani nijak nepolevuje. Napětí, záhady, boj, boj, boj. Co více si od Fabiana přát. Kdo čeká nějaké velké filozofické otázky, tak bude zklamán, ale ten kdo by je čekal, tak by nečetl Fabiana. Stylem bych knihu přirovnal něco mezi Planetou a Mariňáky. Ale celkově jedna z těch lepších. Teď už je jen opět další čekání na pokračování...
Osobně bych řekl, že asi jeden z nejlepších dílů z řady o Sharpovi. Každý díl je skvělý, ale k tomu bych viděl tak dva či tři stejně lepší. Akce, intriky, po dlouhé době opět Hakeswill. Co více si přát. Po přečtení jsem si musel najít obrázku Badajozu, abych viděl, co to muselo být. Muselo to být něco hrozného, kam se hrabe dnešní válčení.
Garik: Sharp říká, že neví, jaké to je vést zoufalce do průlomu, ne, že by v něm ještě nebyl...
Nemohu si pomoci, ale musím srovnávat s knihami o Honor Harringtonové. Proti nim je tato kniha pouze slabý odvar, jen nastíněné osoby a děj. Přijde mi, že než spoluautor zde byl Weber pouze jako korektor, nebo jen pomocník na pár stránek vesmírných bojů. Pro fanoušky Honor zklamání, ale jako doplněk do knihovny ano. Je možné, že kdybych tuto knihu četl před sérií o Honor, tak by to mohlo být hodnocení jinačí, ale takhle se neubráním srovnávání.