led.zep komentáře u knih

Vymyslete si hrdinu, jenž se navzdory své úspěšnosti cítí nešťastný, napište o něm v ich-formě a úspěch je skoro zaručený, protože každý si tam najde něco, v čem se s oním hrdinou ztotožní. Zpočátku to i pro mě bylo poutavé čtení, ale asi ve čtvrtině knihy přestal ten věčný sebezpyt působit autenticky, kniha mě začala nudit a odložil jsem ji (jen jsem se ještě podíval na závěr - ach jo...).
Za daných okolností by ode mne samozřejmě bylo neférové hvězdičkovat.

Jsou knihy, které toho na pár stránkách řeknou o určité době víc, než veškerá literatura faktu a výpravné historické romány. Tohle je jedna z nich.

5 22.10.2017

Právě jsem dočetl, už asi podvacáté - Šťastný Jim je prostě moje kultovka. Mám několik vydání, včetně prvního vydání Muchova překladu s doslovem Josefa Škvoreckého a vydání anglického s předmluvou od Davida Lodge. A bohužel i nový překlad Kateřiny Hilské.
Marně dumám, co k tomuto počinu vedlo - že by vydavatelství nedostalo autorská práva na Muchův překlad? Tajně doufám, že tomu bylo tak nějak, že nešlo jen o osobní ambice paní Hilské. Zkoušel jsem to přečíst několikrát, ale nikdy jsem se nedostal přes prvních pět stran textu, pak už jsem jen vyhledával různé pasáže a porovnával je s původním překladem a ovšem s originálem. Hlavní problém je podle mě v tom, že paní Hilská vůbec nevystihla autorův styl - Amisovo dílo u nás překládali různí překladatelé, ale vždycky to byl poznatelný Amis, tady se s ním však překladatelka míjí jak na mimoúrovňové křižovatce. Škoda - pro Amise, pro paní HIlskou, ale hlavně pro čtenáře, jimž se právě tento překlad dostane do ruky jako první.

6 29.09.2017

Co napsat (a moc toho neprozradit)? Přečtěte si nejprve Pravděpodobnou tvář, a pokud vás Mucha chytne, slupnete tuhle knihu jak malinu. Opačným směrem to, obávám se, půjde hůř.

04.06.2017

Nápaditá „technická“ SF lovestory, zajímavá už tím, že ji autor napsal v 50. letech a popisuje v ní svoji vizi světa v letech sedmdesátých, která jsme v době, kdy román poprvé vyšel v českém překladu (1984), už znali, a po roce 2000, o němž už teď taky víme své. Kniha mě tehdy hodně naladila, takže když u nás po r. 1989 začal Heinlein vycházet ve velkém, kupoval jsem další a další knihy – a byl čím dál zklamanější; uznávám, přece jen nejsem pravověrný scifista. Dveře do léta ale opravdu vedou tam, kam slibují, a proto čas od času rád vezmu za kliku.

7 18.05.2017

Neřekl bych, že se jedná o román z počátku 50. let, jak je uvedeno v anotaci, spíše z přelomu let 50. a 60. Tuto dobu z knihy vnímám nejen pocitově, ale ukazují na ni i některé (jinak nemnohé) reálie – např. když jedna z postav vypráví, jak šetřila na spartaka (vyráběl se v letech 1955-1959); kromě toho myslím, že policejní vyšetřování by – zejména pokud šlo o obvinění ze špionáže – v první polovině 50. let asi probíhalo a nejspíš i dopadlo jinak.
Pokud jde o samotný román, zpočátku jsem měl trochu problém se začíst, ale pak jsem si to jaksepatří užíval, Muchovou češtinou počínaje a pojetím hlavní postavy konče; z většiny toho, co autor popisuje, je cítit osobní prožitek, proto i hlavní „hrdina“ působí tak autenticky. To, co s-reader v závěru svého komentáře autorovi vytýká jako melodramatický prvek, až takto nevnímám – spíše jako připomínku člověčího sklonu uvědomovat si až v okamžiku ztráty, že vlastně bylo dobře...

1 18.05.2017

Řekl bych první Formánkův pokus o „spisovatelský“ román – ty předchozí mně přišly víc „reportérské“, což vůbec nemíním jako výtku. Taky tu cítím boj muže, který si uvědomil, že „mu z života zbývá nanejvýš půl“ (Pavel Bobek: Stárnoucí mladík). Je to hodně dobré, jen toho meditování je tam na můj vkus místy až moc.
Většina autorových románů má silně autobiografické rysy a při letmém pohledu na jeho facebookový profil se bojím, že je tomu tak i teď. Bojím se proto, že předchozí příběhy obvykle končily katarzí hlavního hrdiny – aby se v dalších zase topil v problémech. Přeju autorovi, aby všechna jeho trápení už byla jen románovou fikcí.

1 03.01.2017

Vladimír Páral jistě napsal zásadnější knihy, tahle je ale podle mě nejvyzrálejší. Nádherná alegorie.

1 21.10.2016

Toto je druhá kniha, kterou jsem od autora četl – tou první byl ZVLÁŠTNÍ PROBLÉM FRANTIŠKA S., který se mi docela líbil, ale prý to není zrovna typický Šabach. Teď tedy MÁSLEM DOLŮ… Přiznám se, že mé dojmy jsou trochu rozpačité. S hovorovou češtinou mívám problém jak kdy a jak u koho – z mně známých autorů ji nejlépe uměl používat Jaroslav Velinský, tady mi přinejmenším nevadí. Co mi ale vadí, je určitá nevyváženost příběhu: první dvě třetiny jsou vlastně „o ničem“, jakoby lehce inspirované Hrabalem (motto z Pábitelů tedy asi nebylo použito náhodně), vše podstatné se odehraje až v poslední třetině, kde je toho pro změnu až moc. Nicméně při čtení jsem se ani chvíli nenudil, a co víc si může autor (kterýkoli) přát. Mé pocity z knihy nejlépe vystihuje hodnocení 3,5, kladné dojmy ale převažují, proto zaokrouhluji nahoru.

2 19.05.2016

Skvělé, výborný nápad, možná škoda trochu rozvleklejší střední pasáže.
Akorát... Martin Amis údajně kdysi řekl něco v tom smyslu, že nechce, aby jediná věta, již napsal, vypadala tak, jako by ji mohl napsat kdokoliv jiný. Netroufám si posuzovat, jak mu tenhle záměr vyšel jinde, ale nemůžu si pomoct, tahle kniha celá mi přišla tak nějak - vonnegutovská (o větičce "A teď si poslechněte tohle:..." nemluvě :-) ).

25.04.2016

V rámci páně Páralovy tvorby možná trochu podceňovaná kniha. Jenže já ji mám moc rád: ono totiž napsat příběh o veskrze kladném - a navíc socialistickém! - hrdinovi, který přesto nevypadá jako pitomec - klobouk dolů!

4 25.01.2016

Kniha, kterou za chvíli přečtete, ale o to déle pak o ní dumáte, hledáte (a nalézáte) symboly, alegorie... Ale pak mě napadlo: Co když Boris Vian prostě jen dostal nápad, a pak sedl a psal "kam až to šlo"? Přiznám se, že tohle vysvětlení mi konvenuje nejvíc.

17.12.2015

Chudák pedofil vydíraný práskaným frackem? Ale kdeže! Humbert sice je nemocný, ale rozhodně to není chudák: je to mizera, který pro své privátní potěšení neváhá zkazit nezletilé dívce život a - tím hůř - dobře si to uvědomuje. Tu hru na kočku a myš tu hrají oba, a právě v tom se nejvíc projevilo Nabokovovo mistrovství: že nepojal příběh černobíle, ale pronikl do psychologie vztahu tak hluboko, že to až vyvolává jednu nebo dvě zajímavé otázky... Jinak nádherná práce s jazykem, jen děj by mohl být trochu sevřenější, rozvleklost místy unavuje - jen kvůli ní dávám pouze 4*

3 17.12.2015

Jsou díla, nad nimiž se čtenář ptá: "Co tím chtěl básník říct?" Tady mě při čtení napadala spíš otázka: "Proč to řekl zrovna takhle?" Místy jsem měl pocit, že nejde o román, ale o nějaké intelektuální cvičení. A i teď, po přečtení, mé dojmy stále oscilují mezi tím, že by bylo dobré si knihu s odstupem a v jiném rozpoložení přečíst ještě jednou, a otázkou "Ale proč?" Tři a půl hvězdičky by mé hodnocení vystihovaly nejlépe.

1 01.12.2015

Pnin mi po celou dobu, kterou jsem s ním strávil, připomínal Philipa Swallowa z Hostujících profesorů Davida Lodge - a vůbec britský univerzitní román. Takže u mě dobrý!

1 21.11.2015

Kniha o hrdinovi, který nevzbuzuje moc sympatií, tak trochu připomíná Tlustého Angličana od autorova otce. Kdesi jsem četl, že snad nejlepší Amisův román - no, nevím... Nic mě nenutilo sáhnout po rozečtené knize, zajímavější mi to začalo připadat až od zhruba dvousté stránky. Na druhou stranu něco do sebe to má, i když teď, krátce po přečtení, neumím říct co.

28.03.2015