Lenka.P7 komentáře u knih

Spiknutí? Leda tak v pomatené mysli delirantního alkoholika. Pravda? Leda její pravý opak v duchu Orwellova románu 1984. Ale jinak (zřejmě nechtěná) demonstrace charakteru člověka, jehož do značné míry ovládá ješitnost, nenávist a mstivost. Proto bylo třeba se pomstít lékařům z ÚVN, kteří mu v listopadu 2021 zachránili život. Proto ty útoky a insinuance lidí, jež považuje za své nepřátele. Ještě zbývalo do textu zakomponovat onu známou historku o meruňkových knedlících a vinné klobáse, mírně upravenou tak, aby bylo zřejmé, že šlo o pokus spiklenců vyvolat fatální metabolický rozvrat jeho alkoholem poničených jater. Škvár a odpad!

Skvělá kniha, podle mého soudu nejlepší, jaká u nás zatím od Václava Smila vyšla. Postihuje to nejdůležitější, co by měl každý vzdělaný člověk o dnešním fyzickém světě vědět. A není to vždy optimistické čtení, zejména s ohledem na budoucnost lidstva jako celku. Smil se ovšem vyhýbá jak kastastrofickým vizím, tak nerealistickému optimismu. Prostě konstatuje fakta, vždy velmi dobře podložená. Na předsádce anglického vydání se o Smilovi praví: "Autor, který nepřipustí, aby fakta byla zpochybněna či zamlžena politiky". Můžeme dodat: nebo ničím nepodloženými zprávami kolujícími na sociálních sítích či názory kognitivně nepříliš mocných "celebrit". Není to kniha, která by se dala číst na jeden zátah, na to je příliš rozsáhlá a mnohovrstevná, vybízí však k přemýšlení a také ke korekci našich myšlenkových stereotypů (např. hodnocení rizik). O důkladnosti zpracování knihy svědčí velice rozsáhlý seznam odkazů a poznámek, celkem je jich víc než 1500! Odkazy se týkají vědeckých prací, monografií, zpráv atd, ze kterých autor čerpal (většina v angličtině), ale také obsahují mnoho jeho podrobnějších (českých) komentářů k probírané problematice nebo bližších vysvětlení, jak ke svým závěrům dospěl. Nepochybuji o tom, že k řadě pasáží se budu vracet. Kniha je dobře přeložena, což nelze říct o všech titulech z nakladatelství Kniha Zlín. Našla jsem jen jeden extrémní případ, kdy o sacharidech (uhlohydrátech) se mluví jako o uhlovodících. Knihu bych doporučila jako povinnou četbu pro maturitní ročníky všech oborů.

Je těžko uvěřitelné, že Václav Smil vydává téměř každý rok jednu knihu, navíc vesměs obsáhlou a perfektně zdokumentovanou. O tom, jak to dokáže a zda vůbec spí, není současné vědě nic známo.

10 02.04.2023

Výborná kniha díky oběma protagonistům - i klást otázky se totiž musí umět. Je to již několikátá kniha rozhovorů s Karlem Schwarzenbergem, ale i v ní se objevuje leccos nového. V každém případe platí, že v kontextu moderních českých dějin představuje Schwarzenberg naprosto výjimečnou osobnost, která může sloužit jako vzor noblesního politika se všeobecným rozhledem a bohatými mezinárodními kontaky, zcela oddaného zájmům České republiky. Díky historii rodu i vlastním pohnutým osudům k tomu měl všechny předpoklady: české dějiny zná hluboko do minulosti včetně jejich evropských souvislostí a během svého života v emigraci se seznámil s řadou významných zahranicních politiků. Jak dokládají vzpomínky některých osobností v druhé části knihy, toto vše uplatnil po návratu do vlasti. Tak např. během svého angažmá na Hradě přispíval k chodu prezidentské kanceláře nejen finančně, ale i praktickými radami stran protokolu, oblečení atd. a také důvěrnými informacemi o osobnostních charakteristikách potenciálních kontaktů. Já bych ještě vyzdvihla jeho smysl pro humor, tak vzácný na naší politické scéně. Pomineme-li humor IV. cenové skupiny, existuje snad u našich současných či minulých politických špiček alespoň zárodek této vlastnosti? Zdá se, že ješitnost a vědomí vlastní důležitosti to vylučují. Dobře charakterizoval povahové rysy K. Schwarzenberga Martin C. Putna: "Zakotvenost v duchovních hodnotách, které kdysi tvořily Čechii i celou Evropu, vznešenost bez snobismu a lidovost bez demagogie a bodrého pitvoření, schopnost být současně doma v Čechách i v celé Evropě“. Takovýto postoj k životu a ono "noblesse oblige" mají nadčasovou platnost a žádné rádoby progresivistické myšlenky či hnutí je nemohou znehodnotit.

7 01.11.2023

Simon Mawer opět nezklamal. Přestože Anatomie rodu není klasický román, ale spíš románová kronika, je to strhující čtení. Sledujeme genealogii dvou větví Mawerových předků, abychom se teprve v závěru dozvěděli, jak došlo k jejich spojení. Jistě nebylo jednoduché pátrat v matrikách a dalších dokumentech starých témeř 200 let a ne všechno se podařilo bezpečně objasnit, nicméně nespornou výhodou byla pro autora skutečnost, že Británie byla a je stabilní zemí, kde se úřední dokumenty neničily či neztrácely. Kromě záznamů v matrikách nalezl autor také informace v námořních a armádních archivech, protokolech o sčítání lidu i v tehdejším denním tisku. Tak se např. dozvíme, že jeden z Mawerových předků trpěl venerickou chorobou a že jedna z hlavních hrdinek soustavně podváděla při vyplňování úředních záznamů. Kniha také ukazuje, jak ještě během vrcholící průmyslové revoluce byly v britské společnosti obrovské rozdíly v materiální i intelektuální sféře mezi majetnými vrstvami a chudinou. Hodně lidí bylo zcela negramotných, děti rodičů, kteří se z nějakého důvodu octli na mizině, byly posílány do chudobinců a nemalé množství lidí tehdy živořilo bez majetku, zázemí i perspektiv. Mawer znovu ukázal, že psát umí. Přečetla jsem všechny jeho romány a Anatomii rodu bych zařadila do první třetiny těch nejlepších. Nakladatelství Kniha Zlín mělo tentokrát šťastnou ruku při výběru překladatele - kniha je přeložena dobře včetně námořnických a vojenských termínů, jen reprodukce starých záznamů jsou někdy nečitelné, ale možná je tomu tak i v anglickém vydání.

6 08.09.2023

Poutavý přehled evropské poválečné historie z pera britského autora, ilustrovaný četnými osobními vzpomínkami a zážitky ze setkání s hlavními politickými aktéry té doby. Popisuje, jak se Evropa vynořila z válečné zkázy, demokratizovala se a stala se "celistvým svobodným kontinentem", aby pak po několika desetiletích znovu začala upadat. Hodně prostoru je věnováno vývoji ve střední a východní Evropě, zejména před rozpadem a po rozpadu Sovětského svazu. Pro nás může být potěšitelné vysoké hodnocení v různých souvislostech často zmiňovaného Václava Havla jako jednoho z nejvýznamnějších protagonistů tehdejších východoevropských společenských přeměn. Víc pozornosti je ovšem věnováno Polsku (jeho manželka je Polka) a také Maďarsku, zejména s ohledem na jejich postupný odklon od demokratických principů. Jedním z hlavních témat knihy je to, jak po nebývalém pokroku "nové Evropy" bezprostředně po pádu Berlínské zdi, jednom z nejnadějnějších období evropských dějin, se mnohé pokazilo: od etnických čistek v bývalé Jugoslávii, přes finanční krizi v r. 2008, nezvládnutou migrační krizi a budování nových hraničních bariér. Ukázalo se, že dosažený pokrok, považovaný za nezvratný, byl velmi křehký a mnohé iluze s ním spojené byly definitivně pohřbeny v únoru 2022, kdy došlo k ruské invazi na Ukrajinu.
Kniha je velice čtivá a nabízí poněkud jiný pohled na moderní dějiny Evropy než je ten náš. A pro budoucí léta (a možná desetiletí) to není pohled optimistický. Shrnuto jednou větou: líp už bylo.

5 28.01.2024

Po vydání vlastního životopisu v r. 2016 se Frederick Forsyth na naléhání své manželky rozhodl, že s psaním skončí. Ke své škodě toto rozhodnutí porušil a výsledkem je Liška, jeho nejslabší román. Zvolil si podobné téma jako ve své rané povídce Jak na věc (v knize Kvintet z r. 2001), v níž vystupuje Julia Day, hackerka s punkovým účesem, schopná prolomit jakýkoli firewall. Myslím, že byl v tomto ohledu první; třeba Lisbeth Salanderová z románů Stiega Larssona ( která jako by Julii z oka vypadla), se objevila na scéně až o nějakých 8 let později. V Lišce je zase hlavním hrdinou mladík s Aspergerovým syndromem s podobnými zázračnými schopnostmi. S jeho pomocí se daří britské tajné službě sabotoval činnost svých nepřátel, ať již je to poškození ruského bitevního křižníku, zničení íránské továrny na výrobu obohaceného uranu, zničení výrobny balistických raket v KLDR atd. První část se čte dobře a kdyby kniha skončila s ruským křižníkem, bylo by to ještě únosné. Další děj už jsou bohužel jen předvídatelné variace na obdobné téma. Přečetla jsem hodně Forsythových knih a vím, jakým skvělým vypravěčem byl a stále ještě je. Nicméně tvůrčí schopnosti s postupujícím věkem přece jen ochabují a jemu bylo v době vydání Lišky 80 let! Z nostalgie a kvůli vzpomínkám na potěšení, jež mi přinášela četba jeho dřívějších knih, dávám 3 hvězdičky.

4 04.02.2024

Opus magnum Václava Smila a skvělá kniha! U nás vychází poněkud opožděně (první vydání 2019), ale je natolik nadčasová, že v tomto případě pár let nic neznamená. Naopak je potěšitelné, že se jejího vydání ujalo nakladatelství Academia a česká verze tak není znehodnocena špatným překladem, jak se to stalo v případě knihy Velké proměny. Obsáhlé dílo (téměř 800 stran, z toho 129 stran literárních odkazů) se zabývá růstem téměř všeho - jak živé, tak neživé hmoty. Takovýto přístup vyžaduje matematické a statistické zpracování dat a Smil tyto nástroje rád a často používá. Stačí si vzpomenout na jeho knihu Čísla nelžou. Příliš mnoho čísel v textu se samozřejmě nemusí některým čtenářům zamlouvat. Bill Gates, dlouholetý Smilův obdivovatel, k tomu napsal: "Ačkoli Růst je briliantní syntézou všeho, co se můžeme dozvědět o různých formách růstu, ... (tato kniha) není pro každého. Dlouhé segmenty textu připomínají spíš učebnici nebo technickou příručku ("Znázornění ročních součtů osobokilometrůvytváří trajektorii, která je téměř dokonale popsána polynomiální regresí čtvrtého stupně s hodnotou r2=0,9998)". Tato výhrada platí především pro první kapitolu (Trajektorie aneb běžné vzorce růstu), v níž je uveden přehled funkcí, sloužících ke konstrukci růstových křivek a jejich parametrů. Tuto kapitolu je možné koneckonců přeskočit, protože smysl textu a doprovodných grafů lze dobře pochopit i bez znalosti toho, o jakou funkci zrovna jde.
Další kapitoly pojednávají o růstu živých organismů, energetických systémů, člověkem vytvořených artefaktů, růstu populací, měst i celých států a s tím spojeným růstem ekonomiky. Je překvapivé, že růstové funkce používané v biologii lze stejně dobře uplatnit při charakterizaci neživých systémů. Ovšem zdaleka nejde jen o popis růstu. V každé kapitole najdeme spousty příkladů, někdy překvapivých, osvětlujících a doplňujících danou problematiku. Tak se např. dozvíme, že jeden strom sekvojovce obrovského váží asi 3000 tun, tasemnice může žít až 25 let, steroidní hormony se při výkrmu skotu v USA používají již 50 let bez jakýchkkoliv negativních efektů, v Číně se za dva roky spotřebovalo tolik cementu, co v USA za celé 20. století, že existuje asi 3500 druhů oceli, což je více než všechny druhy hlodavců (nejpočetnějšího řádu savců). Nebo že při započtení doby nutné k vydělání peněz na koupi auta, jeho údržbu, tankování a pojištění, je průměrná rychlost americké automobilové dopravy méně než 5 km za hodinu. Atd.
Smil se záměrně vyhýbá jakýmkoli dlouhodobějším předpovědím a neváhá kritizovat prognostické studie, založené na nepochopení nebo ignorování růstových funkcí nebo mylné interpetaci výchozích dat. Příkladů je hodně: elektřina z jádra měla být tak levná, že elektroměry by byly zbytečné, veškerá vozidla na světě budou do r. 2025 elektrická, kolonizace Marsu začne v r. 2022 a v roce 2045 dojde k technologické singularitě, tedy nekonečnému exponenciálnímu růstu. V poslední kapitole "Co přije po růstu, aneb zánik a kontinuita?" vyvrací Smil tuto mantru neustálého hospodářského růstu, nezávislého na limitovaných energetických a materiálových vstupech, mnoha nezpochybnitelnými argumenty. Lapidárně to shrnul v knize zmíněný Kenneth Boulding: "Každý, kdo věří v nekonečný růst čehokoli fyzického na fyzicky omezené planetě, je buď blázen nebo ekonom".
S hospodářským růstem samozřejmě úzce souvisí vliv člověka na životní prostředí. Smil považuje za základní pilíře současné civilizace čtyři komodity: ocel, cement, amoniak (výroba hnojiv) a plasty. Jejich výroba je energeticky vysoce náročná, je spojena s produkcí CO2 a v posledních desetiletích prudce vzrůstá, zejména v rozvíjejících se ekonomikách. Např. v r. 2015 byly dvě třetiny světové produkce oceli vyrobeny v Číně a stejný vývoj lze očekávat v Indii, v současnosti nejlidnatější zemi světa, jejíž energetika je navíc založena na spalování uhlí. I když Smil věří v lidský důmysl při řešení řady problémů souvisejících s ochranou biosféry, výrazné omezení tvorby skleníkových plynů nebo dokonce snižování jejich koncentrace v atmosféře považuje i ve vzdálenější budoucnosti za nereálné. Závěrečné poselství knihy je tedy jasné: planeta dokáže unést jen omezené množství antropogenní intervence a pokud se nezmění akceptované vzorce maximalizace růstu a podpory materiální spotřeby, čekají naši civilizaci velké problémy.

4 02.01.2024

Výborná kniha známého popularizátora vědy. Obdivuji jeho všestrannost: i když jeho původním zaměřením byla zootechnika a reprodukční a molekulární biologie, zasvěceně a zajímavě píše i o mnoha jiných aspektech fyziologie živočichů včetně člověka, nemlvě o jeho sci-fi povídkách.

Přestože kniha vyšla v USA již před 27 lety, je zcela aktuální i dnes. Do jisté míry je poplatná tehdejší době a tehdejším iracionálním postojům a přesvědčením (z nichž některé dodnes přetrvávají), ale na mnoha případech ukazuje, jak se dobrat pravdy; v kostce řečeno, jde o kritické myšlení. Sagan byl vynikající vědec a popularizátor vědy s mnohostrannými zájmy a je to vidět i v této knize. Podrobně např. popisuje středověké procesy s čarodějnicemi, metody, jakými se získávaly "důkazy" a jak probíhaly "spravedlivé" soudy, ať již církevní nebo světské. Je to někdy děsivé čtení. Z doby, kdy kniha vznikala (jde vlastně o sbírku esejů, vycházejích předtím časopisecky) byly např. velmi populární kruhy v obilí, o kterých i vzdělaní lidé věřili, že jsou mimozemského původu. Sagan popisuje, že autory těchto jevů byli dva kumpáni z hospody v Southamptonu, kteří se tímto způsobem potají léta bavili na úkor důvěřivců z celého světa. K obratu došlo až v okamžiku, kdy je přistihla manželka jednoho z nich, která si manželovy noční odchody z domova vykládala zcela jinak. Dlouhá pasáž je věnována fenoménu UFO, prvně pozorovanému někdy v 50. letech minulého století, v jehož existenci podle průzkumů v USA z r. 2022 stále věří 34 - 42 % populace. Podobně 10 % Američanů věří, že Země je plochá a 12 % je přesvědčeno, že Američané na Měsící nepřistáli. V knize je zmíněno mnoho dalších příkladů pseudovědeckého nazírání světa, jen namátkou např. mimosmyslové vnímání, telepatie, teleportace, únosy pozemšťanů mimozemšťany, bermudský trojúhelník, pyramidologie (broušení žiletek v pyramidce z papíru), proutkaření, senzibilové, astrologové (u nás třeba Ant. Baudyš, bývalý vysokoškolský pedagog a ministr obrany!), víra v "psychickou chirurgii" schopnou vyjímat z těla orgány bez poranění kůže, atd atd. Pro nás může být zajímavá pasáž o vlivu ideologie totalitních režimů na rozvoj vědy a prosazování pseudovědeckých teorií. Typický je případ T.D. Lysenka, který zlikvidoval na mnoho let rozvoj genetiky v celém sovětském bloku a postaral se o to, aby jeho kritik, špičkový vědec N.I. Vavilov, byl odsouzen k smrti. Za vůbec nejdůležitější ale považuji kapitolu Vytříbené umění detekovat nesmysly (v originále Baloney Detection Kit). Zde je popsáno, jak rozpoznat falešné a zavádějící argumenty a jak je konfrontovat s fakty; v podstatě jde o nástroje skeptického myšlení. Těchto několik stránek, možná v poněkud zjednodušené podobě spolu s praktickými příklady, by se mělo vyučovat na všech školách. Je důležité, aby se tak stalo brzy, protože jakmile je jednou hodnotový systém člověka vytvořen, je nesmírně obtížné ho změnit - nastupuje to, co se v sociální psychologii označuje jak kognitivní disonance a konfirmační zkreslení.
Jak poznamenává Sagan v závěru, věda sice není ani zdaleka dokonalým nástrojem k poznávání světa, ale je tím nejlepším, co máme. Jednoznačně doporučuji.

4 15.11.2023

Na přebalu knihy se uvádí, že "čerpá z dramatických životních příběhů několika vědců, kteří došli na hranici lidského chápání a dali lidstvu moc zničit sebe sama". Trochu mi to připomíná ty frankensteinovské romány z minulých dob o "šílených vědcích", rozhodnutých zničit lidstvo i celý svět. Aby toho autor dosáhl, musel hodně fabulovat a vykreslit vybrané charaktery tak, aby tomuto schematu odpovídaly. Jak sám uvádí v doslovu, mnoho pasáží je fiktivních a jejich četnost se postupně zvětšuje. Zcela reálná je jen úvodní část pojednávající o vývoji bojových plynů a úloze Fritze Habera, fyzikálního chemika, německého vlastence a válečného zločince, ale také nositele Nobelovy ceny. Tady o nějaké "hranici lidského chápání" nemůže být řeči, Haberovy cíle byly ryze pragmatické. Tato kapitola také naznačuje, že Labatut není zrovna kovaný v chemii; mluví tam o "extrakci dusíku ve formě čpavku ze vzduchu", ale procento tohoto plynu ve vzduchu je zcela zanedbatelné. Ve skutečnosti jde o vysokotlakou syntézu čpavku z atmosférického dusíku a z vodíku, získávaného převážně z metanu. Také další kapitola, pojednávající o Schwarzschildově řešení Einsteinových rovnic obecné relativity, víceméně odpovídá skutečnosti, ale při nejlepší vůli tam nenacházím nic, co by bylo dnes pro člověka vzdělaného v matematice a fyzice nepochopitelné. Jinak je tomu u dalších pasáží. Na příkladu života a díla několika osobností, vesměs matematiků a fyziků, vyslovuje autor pochybnosti, zda je vůbec vědecký pokrok pro lidstvo žádoucí. Popis jejich osobního života, který má problematizovat jejich vědeckou činnost a poukazovat na jejich psychickou labilitu, je z velké části (ne-li zcela) fiktivní a snaží se je představit ne zrovna v lichotivém světle. Několik ukázek: "Heisenberg v deliriu cítil, jak se mu mozek štěpí na dvě půlky, každá hemisféra pracovala samostatně. Nechápal sice, jak ke svým vlastním výsledkům došel, ale měl je v sešitě, napsané vlastní rukou... byl tak nervózní, že dělal jednu chybu za druhou.." A také "A tak značkoval okolí jako zvíře, co chvíli podřepl, nesundal si ani boty, výkaly zakrýval kameny". Podobné se opakuje u Schrödingera: "Padl na postel a usnul s botami na nohou. Hlava ho bolela, jako by celou noc propil... vůbec nic nedávalo smysl. Prolistoval pár stránek a zvedl se mu žaludek. Co je to proboha za blábol? Nechápal svoje vlastní dedukce, nevěděl, jak z jednoho kroku odvodil následují. Mrštil sešitem o stěnu. Kopal do nábytku a mrskal okolo sebe knihami, dokud ho nesrazil na kolena záchvat kašle, až sípal s hlavou několik centimetrů od podlahy". Jediný z vědců zmíněných v knize s doloženými psychickými problémy byl francouzský matematik Grothendieck, který se po čtyřicítce vědy vzdal ve prospěch politického aktivismu a v závěru života u něj skutečně propuklo šílenství. Na závěr Labatut ústy svého alter ego píše: "právě matematika - a nikoliv atomové bomby, počítače, biologická válka nebo klimatická apokalypsa - mění náš svět natolik, že nejdéle za pár desítek let zkrátka už nebudeme schopni chápat, co to znamená být člověkem... Stačí nám k tomu hrstka rovnic, čáranic a tajemných symbolů, kterým normální lidé ani nemůžou rozumět".
Zajímavá předpověď, ale jak praví známý bonmot, předpovídání je obtížné, zejména pak předpovídání budoucnosti.

4 13.11.2023

Inspirován zřejmě Einsteinovými teoriemi relativity, Ridley razí název "obecná evoluce", přičemž klasickou darwinistickou (biologickou) evoluci označuje jako "speciální" a považuje ji jen za specifickou verzi evoluce obecné. Je přesvědčen, že veškeré dění, ať již v přírodě, společnosti, technice, ekonomice, politice, kultuře, finančnictví atd. atd., podléhá stejnému evolučnímu schématu. Tyto dvě kategorie jsou ovšem nesouměřitelné. Biologická evoluce probíhá již miliony let a je podporována mnoha důkazy, od paleontologických nálezů až po sekvenování genomů. Naproti tomu téměř všechno ostatní zahrnuté do obecné evoluce je časově velmi omezené a důkazy přinejmenším sporné; jak lze např. v období zhruba jedné generace nebo i kratší době vůbec aplikovat myšlenky evoluce? Ridley ovšem zastává názor, že i v těchto případech jde o spontánní, zevnitř vycházející proces, který nemá žádný cíl, děje se formou pokus - omyl, veškeré změny jsou emergentní a lidé či institutce nad ním nemají kontrolu. Jako příklad (nepříliš šťastný) uvádí vznik svého počítače: "Je produktem evolučního procesu; ten jednak propojil práci tisíců vynálezců, prosel nesčetné množství možných návrhů a vybral konečnou verzi avšak jednotlivé složky a stavební části vděčí za svou existenci jiným vynálezcům". Toto je ale popis běžného postupu při výrobě jakéhokoli podobného produktu. Cíl je (na rozdíl od evoluce) předem jasný a využívání předchozích zkušeností naprosto samozřejmé. Pro něco takového existuje slovo pokrok: záměrný pohyb směrem ke zdokonalenému, zlepšenému nebo jinak žádoucímu stavu. Tedy ne evoluce, jak ji chápe většina lidí.

Celou knihou se táhne jako červená nit teze, mnohokrát opakovaná, že veškeré zásahy řídících orgánů, tedy "shora dolů" dopadnou špatně, kdežto opačný, spontánní proces (zdola nahoru) bude úspěšný. Hlavní kritika je zaměřena na státem financováné a řízené projekty, která je jistě alespoň částečně oprávněná, ale nějak se zapomnělo na projekty úspěšné (např. urychlovač LHD, teleskopy Webb a Hubble, objev Higgsova bosonu, gravitačních vln, temné energie), které přinesly obrovské množství nových poznatků a které by soukromý sektor nikdy nedokázal financovat a realizovat. Ridley se rovněž zapoměl zmínit o Japonsku, silně centralizovaném státu, v kterém se brzy po válce vytvořila prosperující a bohatá společnost nebo o skandinávských, napůl socialistických, státech, jejichž řízení přineslo občanům jak prosperitu, tak i sociální jistoty. A je tu také rozpor: jestliže všechno podléhá evolučnímu principu, evoluce zrovna tak vytvořila systém "shora dolů". Co s tím?

Další, silně kontroverzní téma, které Ridley v knize rozvíjí, je ochrana životního prostředí. Počátky "zelené ideologie" nachází již v Hitlerově Německu: "Také v Německu se ničení lidských životů úzce spojovalo s ochranou přírody Právě zeleně motivovaná snaha obnovit rolnickou společnost vedla nacisty k invazi do Polska. A jejich zelený antikapitalismus a odpor k bankéřům je dovedl k nenávisti vůči Židům". Vskutku pozoruhodné vysvětlení vzniku druhé světové války a holocaustu!
Podobně se staví ke změnám klimatu, kde používá stejnou argumentaci jako v předešlých případech: "Stále více vědců se mi svěřuje se svými obavami z toho, že převládající pohled (na globální oteplování) je zkreslený a příliš zaměřený shora dolů". A pokračuje dál, že přesvědčení klimatologů o nebezpečnosti globálního oteplování je "typicky náboženským rysem". Při výběru publikací k danému tématu postupuje bohužel velmi selektivně; to, co nepodporuje jeho názory, jednoduše ignoruje. To nelze charakterizovat jinak, než jako porušení všeobecně uznávaných etických norem vědecké práce.
Kniha začíná kapitolou o evoluci vesmíru. Čekala jsem, že půjde o jednu z nejrozsáhlejších pasáží - vždyť v posledních letech došlo k mnoha zásadním objevům, které vedly k vytvoření nových hypotéz a modelů vývoje vesmíru, jako je např. inflační expanze po velkém třesku, teorie superstrun, existence multiverza, úloha temné hmoty, stáří vesmíru atd. Bohužel nic z toho nebylo zmíněno. Pomineme-li obecný historický úvod, Ridley odbyl celou historii vesmíru na necelých dvou stranách, kde se zaměřil pouze na kritiku (dnes již překonaného) antropického principu. Napsal: "Pro kohokoli mimo úzkou kliku kosmologů, kteří tráví příliš mnoho času se svými teleskopy, zní myšlenka antropického principu buď triviálně, nebo přihlouple, podle toho, do jaké míry ji vezmeme vážně". Není jasné, zda měl jako reprezentanty této "kliky" na mysli Johna Wheelera (participativní princip) nebo Stephena Hawkinga (slabý antropický princip), kteří se na základě sofistikovaných matematických modelů pokoušeli začlenit do svých rovnic možný vliv lidské existence na počáteční podmínky i průběh vesmírné evoluce.

I když některým kapitolám nelze nic vytknout, posuzováno jako celek jde o špatnou knihu. Vědecká fakta jsou smíchána s ideologií a politikou, výběr podpůrných argumentů je silně subjektivní a to jsou z hlediska vědy smrtelné hříchy. Kniha může sloužit leda jako odstrašující ukázka toho, jak vědecké či odborné pojednání nepsat. Možná si ale Ridley vzal k srdci jeden Einsteinův bonmot: "Vychovávat lze jen vlastním příkladem. A když to nejde jinak, tak špatným příkladem".

4 06.11.2023

Výborná kniha, i když samozřejmě zaměřená spíš na negativní aspekty života v komunistické Číně. Z podobných knih o pro nás exotických zemích (např. Szántó) jednoznačně nejlepší. Podrobnější vysvětlení by si zasloužil fakt, že z Číny se stává ekonomická velmoc. Je to jen v otrocké práci jejích obyvatel a jejich mentalitě? Po celou dobu komunismu u nás panovalo přesvědčení, že totalitní stát nemůže z principu věci v konkurenci s demokratickými státy obstát. Zářný případ je Rusko - ale u Číny to neplatí.

4 08.04.2023

Výborná kniha rozhovorů s Jiřím Froňkem, světově uznávanou kapacitou v oblasti transplantační chirurgie, doplněných kratšími pasážemi, na nichž se podíleli Marek Orko Vácha a Radkin Honzák. V závěru je několik neméně zajímavých rozhovorů s pacienty, kteří transplantaci podstoupili či se samotnými dárci orgánů. Tato kniha ukazuje, k jak obrovskému pokroku v transplantaci orgánů v posledních desetiletích došlo; vždyť třeba první úspěšnou transplantaci plic provedl u nás prof. Pafko teprve v r. 1997. Dnes už se provádějí tak složité výkony, jako multiviscerální transplantace, zahrnující žaludek, játra, pankreas a tenké střevo (je o ní zmínka v knize) a procento úspěšnosti mnohdy značně překračuje 90 %. Za zmínku stojí rovněž dříve nemyslitelná transplantace orgánů u malých dětí, zejména s ohledem na nesmírně náročnou práci při šití miniaturních cév a další technické problémy. Toto vše umožnilo teprve použití cyklosporinu jako zatím nepřekonaného imunosupresiva. Není bez zajímavosti, že vůbec první generikum tohoto antibiotika bylo vytvořeno u nás v bývalém podniku Galena.
Poměrně rozsáhlá kapitola pojednaná formou trialogu Kalenská - Froněk - Vácha je zaměřena na etické problémy související s transplantacemi a dotkla se i problematiky eutanázie a asistované sebevraždy. Jak se dalo očekávat, v tomto směru k úplné shodě názorů nedošlo.
Jiří Froněk strávil delší čas na poměrně vysokém postu v Londýně a mě zaujal jeho popis vztahů mezi lékaři a pacienty. Zatímco po medicinské stránce jsme na tom přinejmenším stejně (alespoň pokud jde o IKEM) jako v jiných vyspělých zemích, v Británii je pacient rovnoprávným partnerem lékaře. U nás bohužel ještě stále přetrvává ten paternalistický starorakouský model, kdy pan doktor ví všechno nejlíp a pacient by měl pokud možno mlčet. A k tomu ještě ta titulománie (pan primář, pan docent, pan profesor...), která snad není v žádně jiné oblasti u nás tak rozšířená jako ve zdravotnictví.
Kniha je dobře napsaná a velice čtivá, přestože pojednává o ne zrovna zábavném či populárním tématu. Přečetla jsem ji během tří večerů a vřele doporučuji každému.

3 25.12.2023

"První z knih o zdravé výživě a dobré životosprávě, kterou jsem kdy četl" napsal Petr Koubský a já s ním souhlasím. Proč jsou názory na tuto tématiku tak rozporné, je vysvětleno hned v úvodu. Vzhledem k biologické variabilitě a pomalému vývoji civilizačních chorob vyžaduje posuzování možných negativních či pozitivních vlivů na zdraví člověka sofistikovaný metodický přístup a k vyhodnocení získaných výsledků je nutné použít matematickou statistiku. Jen tak lze odlišit náhodná pozorování od fakt, která budou s vysokou mírou pravděpodobnosti platná. Za nejzajímavější považují první část knihy, týkající se výživy a dietetiky, která podrobně pojednává o vlivu jednotlivých nutričních složek a příjmu potravy na zdravotní stav. Velmi stručně shrnuto, jako optimální lze doporučit středomořskou dietu, zahrnující hodně zeleniny, ovoce a ryby, dostatek vlákniny a málo živočišných tuků, cukru a soli. Současně autor podrobuje kritice nejrůznější nepodložené informace a mýty o potravních doplňcích a dietách, často s použitím poněkud expresivního výraziva. Několik ukázek: Paleodieta - romantická hovadina. Bezlepkové šílenství - vítězství marketingu nad vědou. Pitný režim - voda neodplavuje toxiny z kůže ani nezlepšuje pleť; pijte, jen když máte žízeň. Detox - všechno jsou to nesmysly, detox dieta vás nezbavuje ničeho kromě peněz. Pšeničná tráva jako zdroj kyslíku - blbost a donebevolající nesmysl. Koenzym Q10 - mnoho povyku pro nic. Redukční diety - všechny fungují stejně, podmínkou je, aby byly hypokalorické, tj. příjem energie musí být menší než výdej. (Jak prosté!) Je zajímavé, že v knize není zmíněn glutamát sodný, ještě před nemnoha lety zdroj celosvětové hysterie týkající se jeho neblahých účinků. Lze doufat, že podobný osud budou mít i další sporné produkty.
Ne se vším lze souhlasit. O kyselině alfa-linolenové se tvrdí, že je nejdůležitější omega-kyselinou, ale ona pouze slouží jako zdroj pro syntézu eikosanoidů, které jsou důležitou součástí buněčných membrán. Pro zajištění dostatečného příjmu přírodního resveratrolu by údajně musel člověk vypít 1000 litrů červeného vína denně a přitom se neví, jaká je jeho skutečná potřeba. A samozřejmě aspirin nebyl uveden do prodeje v r. 1988, nýbrž 1899.
Pasáže týkající se fyzické aktivity, spánku, stresu atd. nepřinášejí mnoho nového. Za zmínku snad stojí jeden fakt, který potěší nepříliš aktivní část populace: Jim Fixx, propagátor joggingu v USA, zemřel na infarkt ve 52 letech během svého každodenního kondičního běhu.
Knihu doporučuji každému, kdo má zájem dozvědět se aktuální a vědecky podložené informace o tom, jak žít pokud možno zdravě.

3 21.09.2023

Naprostý škvár, navíc napsaný literárním stylem evokujícím tak nejspíš písemnou práci nepříliš nadaného studenta střední školy. Třeba ty dialogy (pokud vůbec na nějaký narazíte)! S velkým přemáháním jsem přelouskala asi dvě třetiny knihy, ale dál už to nešlo. Jak se mohla tato kniha stát v USA bestsellerem, je pro mne naprostou záhadou.

Ráda čtu Smilovy knihy, protože se vždycky dozvím něco nového a přitom se mohu spolehnout na to, že má všechny závěry dobře podložené nezpochybnitelnými fakty. Další předností je jeho střízlivé hodnocení jak situace současné, tak výhledů do budoucna, čímž se liší od mnohých populárních šiřitelů nerealistických vizí (většinou ekonomů) proklamujících nekonečný růst všeho, na co si člověk vzpomene. Bohužel smrtelnou ránu této knize zasadil překladatel. Jeho znalosti z oblasti přírodních věd, zemědělství a výživy jsou, velmi mírně řečeno, poněkud problematické a přitom právě dynamika změn v zemědělství a produkci potravin je jednou z hlavních kapitol knihy. Některé přeložené pasáže jsou natolik zavádějící a přímo matoucí, že úplně mění smysl textu nebo znemožňují jeho pochopení. Je těžko uvěřitelné, že si ve sporných případech překladatel neověřil správný český výraz ve slovníku nebo pomocí překladače a místo toho si vytvářel vlastní bizarní novotvary, nikdy předtím nevídané. Nakonec ani ten slovník nebyl zapotřebí - třeba správné české názvy výživových složek lze najít na obalech většiny prodávaných potravin. Stačilo zajít do nejbližší samoobsluhy. Nesprávné překlady se netýkají jen výše zmíněných oblastí, ale i technických oborů, prostě reprodukční věrnost překladu je u této knihy ubohá. Nakonec už jsem jen obtížně vnímala vlastní text a hrozila se toho, jaký další nesmysl na mne vyskočí.
Závěr je jasný - před koupí knihy si ji prolistovat, přečíst pár stránek nebo kapitolu a podívat se na jméno překladatele a nakladatelství. Jinak lze koupi této knihy doporučit jen masochistům.

3 16.03.2023

Životní osudy geniálního matematika a logika a jeho postupný pád do deprese a paranoie jsou natolik lákavé, že se staly námětem mnoha životopisných knih ( u nás např. "Neúplnost" od Rebeccy Goldsteinové). Budianskyho kniha je jiná v tom, že místo vysvětlování slavných Gödelových teorémů (kterým stejně rozumí jen minimum lidí), je postavena na příběhu muže, jehož život se protnul s politickými a filozofickými převraty v Evropě v první polovině 20. století a který měl to štěstí, že svou vědeckou kariéru započal v předválečné Vídni, jež byla v té době domovem špičkových matematiků, fyziků i filozofů. Budiansky, i když Američan, obohatil svoje vyprávění množstvím hodnověrných dobových reálií ze střední Evropy včetně místopisu Vídně i Brna, kde Gödel až do svých 18 let žil (aniž se naučil česky) a než se přestěhoval do Vídně. Během krátké doby se plně rozvinul jeho výjimečný talent - jeden ze svých nejvýznamnějších objevů zpracoval do své habilitační práce, kdy mu bylo pouhých 26 let! Brzy nato se začala politická situace v Rakousku rychle měnit. S rozmachem nacismu začalo pronásledování intelektuálních elit ať již arijského nebo nearijsého původu a možná v souvislosti s tím se u Gödela projevily první psychické problémy, jež ho pak provázely celý život. Následuje barvitý popis jeho útěku z Rakouska do USA na začátku druhé světové války a jeho činnosti v Institutu pokročilých studií v Princetonu, kde již pracovala početná skupina evropských uprchlíků včetně Alberta Einsteina, jeho pozdějšího nejdůvěrnějšího přítele. Poměrně hodně prostoru věnuje Budiansky rakouské předválečné i poválečné politice. Zpochybňuje přetrvávající rakouské mýty o tom, že Rakousko bylo obětí nacistické rozpínavosti: v plebisctu o připojení Rakouska k Říši hlasovalo pro anschluss víc než 99 % obyvatel! Následovala divoká arizace, propouštění univerzitních pedagogů, ať již Židů nebo liberálů (Gödel byl mezi nimi), šikana, fyzické útoky. Kdo mohl, emigroval, kdo ne, měl smůlu nebo byl rovnou zastřelen jako prof. Schlick, významný rakouský fyzik a filozof. Snad ještě hanebnější byl postoj poválečných rakouských úřadů k emigrantům: nebyl zájem, aby se vrátili zpět na své posty. Budiansky píše: "Rakouský talent dívat se ve správný čas jinam přežil válku úspěšně". A pokračuje výčtem rakouských nacistů, kteří se na univerzitu vrátili na úkor svých oběti. Toto byl zřejmě jeden z důvodů, proč se Gödel do Vídně již nikdy nevrátil, i když o to zpočátku stál.
Pro ty, kdo mají zájem, je na konci knihy příloha, která krok za krokem prochází jeden z Gödelůvých důkazů. O jeho pochopení jsem se ani nepokoušela, stejně jako o pochopení valné části doslovu k českému vydání. Ale i tak jsem si knihu užila.

2 13.03.2024

Zajímavá a poutavá knížka našeho předního psychiatra, pojednávající ovšem z větší části o problémech psychologických. Hodně je naznačeno již v úvodní osmistránkové kapitole, kde se vysvětluje, proč nejen u nás, ale i v jiných rozvinutých zemích dochází k hlubokému názorovému rozdělení společnosti, frustraci početných částí populace a nejrůznějším nenávistným projevům. To přesto, jak podotýká Höschl, že objektivně vzato žijeme v nejlepší době, jaká kdy v našich dějinách byla. Ale: "Když jsem naštvanej, tak mi nikdo nebude nebude říkat, že se mám dobře! Já sám vím nejlíp, jak se mám!" Velmi stručně shrnuto, Höschl vidí jako hlavní příčiny tohoto stavu biologicky vrozenou a z evolučního hlediska důležitou potřebu preferovat špatné zprávy před dobrými (vydatně poskytované sdělovacími prostředky), obrovské zrychlení šíření informací se zavedením internetu a jejich shlukování v informačních bublinách, omezenou schopnost mladších generací vnímat smysl obsáhlejšího sdělení v důsledku klipové kultury, chybnou výchovu malých dětí (miminka v kočárku s mobilem) a také, v nejširším smyslu slova, umění odpouštět. V dalších kapitolách se podrobněji probírají jednotlivá témata zaměřená na geneticky podmíněné psychické poruchy, interpersonální vztahy, závislosti, agresivitu atd. V jejich závěru jsou vždy uvedeny "Rady do kapsy", které heslovitě shrnují nejdůležitější poznatky. Pokud jde o vlastní psychiatrii, došlo zde nepochybně od dob Sigmunda Freuda a C.G. Junga k velkému pokroku , ale přesto si troufám tvrdit, že tento obor ještě ne zcela splňuje to, čemu se dnes říká evidence-based medicine. Slibně se rozvíjí objektivní metody mapování mozkové činnosti (např. funkční magnetická rezonance), ale stále toho ještě víme o emočních pochodech v mozku velmi málo.

2 27.02.2024

Knihu jsem přečetla hned jak vyšla, ale tehdy mě zajímala jen situace kolem covidu a předpokládaný další vývoj. Teď jsem se k ní vrátila a zjistila, že jsem dost pominula ty zásadnější problémy vzniku pandemií, jejich prevence a eliminace. Je neuvěřitelné, jak během několika málo dní dokázala světová vědecká komunita virus SARS-CoV-2 izolovat, identifikovat, přečíst jeho genom a posléze navrhnout řadu metod přípravy příslušných vakcin. Méně potěšitelné bylo to, jak obtížně museli profesionální epidemiologové prosazovat běžné zásady prevence šíření viru v populaci. Jak Smejkal píše, mezi odpůrci a dezinformátory bylo i nemálo vzdělaných lidí. Zdá se, že se zde uplatňoval jev, kterému psychologové říkají Dunning-Krugerův efekt: člověk, úspěšný v jednom oboru nabude dojmu, že rozumí i oboru zcela odlišnému. Tak třeba profesor onkologie začne fušovat do virologie a epidemiologie a produkuje tak úžasné blbosti. Smejkal pracuje na část úvazku jako internista v USA a jeho zkušenosti s americkým zdravotnictvím jsou neméně zajímavé. Mě zaujal jeho popis vztahů mezi lékaři a pacienty. Ráda bych věděla, jestli by se třeba v naší nemocnici odvážil nějaký pacient zeptat lékaře, jestli si před vyšetřením umyl ruce... Možná je to tím, že u nás stále přetrvává mýtus, že naše zdravotnictví je "zadarmo". Výborná kniha, jen ten její název moc nevystihuje to, o čem pojednává.

2 25.02.2024

Skvělá kniha, snad ještě o něco lepší než ta předchozí. Etzler svůj názor na Čínu nijak nezměnil, naopak ji dnes považuje za největší světovou hrozbu. Jak píše, na rozdíl od zaostalého Ruska, které uznává jen sílu, je Čína bohatší, disciplinovanější a střízlivější. A chytřejší a umí čekat. Dokládá to reportážemi o pozvolném čínském pronikání do původně filipinských území v Jihočínském moři nebo ohrožování japonských rybářů ve Východočínském moři. Obojí je možné shlédnout jako TV záznamy pomocí QR kódů - to platí i pro další reportáže (výborný nápad). Etzler se neopakuje, stále nalézá a zpracovává další zajímavá témata. Je přímým svědkem událostí v Abbottabádu bezprostředně po likvidaci Usámy bin Ládína, mapuje důsledky politiky jednoho dítěte, píše o životě lidí na čínském venkově, o prostituci, zpracovává přípravy a průběh světové výstavy v Šanghaji atd. To vše v podmínkách neustálého tlaku čínských represivních orgánů a kontroly jak běžných lidí, tak hlavně zahraničních žurnalistů na každém kroku. V knize se uvádí, že v r. 2023 bylo v Číně v provozu 850 milionů (!) kamer, které ve spojení se sofistikovanými programy pro rozpoznávání obličeje mohou i v takto početné populaci sledovat kohokoliv. V pravém smyslu slova policejní stát.

Protože Etzler kromě CNN pracovail i pro Českou televizi, vrací se ve vzpomínkách i k tomuto období. Poněkud nevyjasněné byly příčiny jeho odchodu - on sám podal výpověď, aby se později dozvěděl, že byl již předtím propuštěn - údajně po nátlaku Miloše Zemana. Nicméně se také dozvíme, kdo natočil to světoznámé video, ve kterém "ten senilní dědek Klaus" krade při oficiální návštěvě Chile protokolární pero a jak se podařilo dostat toto video do zpráv ČT. Servítky si nebere ani při charakterizaci dalších veličin, nějakým způsobem spojených s Čínou. Např. Jaroslav Tvrdík je "neschopný gauner" a "hajzl a buran", premiér Nečas "pročínský hňup", primátor Bém "amatérský buran" atp. V knize je hodně dalších expresivních výrazů, ale já je Etzlerovi ráda odpouštím, protože kniha jako celek je opravdu výborná, čtivá i zajímavá. Doporučuji každému.

2 10.02.2024