Lenka4 komentáře u knih
Autor předvádí několik efektních scén, jejich logické propojení je však často nad jeho síly, nebo se jím nechce zdržovat. Mnohé z událostí jsou za hranicí uvěřitelnosti, takže čtenář místo aby s napětím prožíval děj, přemýšlí, zda je vůbec možné, aby postavy v některých situacích mohly být fyzicky schopny dělat to, co jim spisovatel připisuje. Podíl na nevalném vyznění románu má také nekvalitní překlad.
Nechat čtenáře tak hluboko nahlédnout do svého života, vyžaduje odvahu. Ta naštěstí paní Krausové nikdy nechyběla. Nejsilněji na mne zapůsobilo, jak prožívala smrt své maminky. Obdivuji, jak se dokázala poprat se všemi strastmi, kterými musela projít, a to i při pobytu v Izraeli. Přiblížení detailů systému života v kibucu je velmi poučné.
Reportáže z různých firem ukazují nejen, co která práce obnáší, ale i to, jaký podíl na výsledku mají mezilidské vztahy, slušné chování, prostředí a styl řízení. Nervozita a stres, které se z textu přenášejí na čtenáře, nejsou jen důsledkem poměrů na pracovištích, ale násobí je jistě i obavy z prozrazení špionáže či vzdálenost od rodiny.
Propojení pamětí legionáře se zážitky z vlastního putování po transsibiřské magistrále je výborný nápad. Pradědovy stopy čas samozřejmě dávno odvál, ale sympatická je autorčina samotná cesta za čímsi, co nelze definovat. Zážitky z jízdy vlakem do Vladivostoku navíc ocení každý, kdo se na stejnou cestu chystá. Pochvalu si zaslouží i grafické zpracování knihy.
Nádherné! Listy pro potěchu i útěchu duše. Obsahují úchvatné Irmino líčení přírody, porovnání kulturního života v Praze a na malém městě, pohledy do domácností literátek, jejich nesnáze s nakladateli, záhrobní úvahy. A mnohé další…
Ač se příběh odehrává v létě, docela z něj mrazí. Navíc není těžké si představit, že se něco podobného mohlo odehrát i ve skutečnosti. Ale nejspíš s horším koncem.
Sbírka je jako pole notně prorostlé koukolem. Angažované básně (např. Noční host) postrádají vnitřní účast autora, ani výsledek tedy žádné emoce nevzbuzuje. Jiné však svědčí o jeho veršotepeckém nadání. Ledoví muži: „Ledoví muži přicházejí z dálky, z veliké dálky přicházejí k nám. Už vkládám dopis do obálky, ledoví muži přicházejí z dálky, já vzpomínám … Co bylo včera na nábřeží květů, ó lásko, domove, kdo napíše dnes za mne tuto větu, co bylo včera na nábřeží květů, a dnes jsou ledové? Ó zahrado, střez pečlivě svou růži, sic mráz ji zabije, ó zahrado, střez pečlivě svou růži, nedávej srdce ledovému muži, nešťastná Žofie!“
Chodil by Mácha i dnes po hradech pěšky a kreslil si je, nebo by použil dopravní prostředky a do deníku by lepil pohlednice? Vydání jeho kreseb je chvályhodný počin, neboť kromě básníkova kreslířského umu dokumentují tehdy aktuální stav objektů a jejich okolí.
Dějiny šifrování by se daly nazvat nekonečným soubojem mozků. Autor mě sice nenalákal k luštění závěrečných šifrovaných textů, ale principy kódování popsal i pro naprostého laika srozumitelně. Kniha je navíc psána velice čtivě a historické události líčeny napínavě a dramaticky.
Ondřej Sekora si i v drsných podmínkách pracovního tábora dokázal najít čas a chuť k písemnému i obrázkovému zachycení prostředí a osob, se kterými je sdílel (pro mne překvapivě byl mezi nimi i Oldřich Nový). Dokonce s vtipem, což je v tak nelehké situaci obdivuhodné. Přiložená korespondence zase svědčí o velké rodinné lásce a soudržnosti.
Dané téma bylo již zpracováno ve více publikacích, a to mnohem lépe a důkladněji. Reportážní styl sice vytváří efektní scény, ale vede k nepřehlednosti děje. Nebo má jeho neucelenost a nedotaženost maskovat. Také volba některých výrazů (např. přehnaně užívaný ďábel) snižuje dojem ze serióznosti knihy.
Kniha se nečte moc dobře. Délkou kapitol a častým opakováním již sděleného připomíná spíše soubor článků. Zajímavé jsou informace o životě rodiny v Teheránu i v emigraci. Překvapivý je autorčin zdroj inspirace pro úvahy o postavení žen - francouzské romány z 18. století. Řada otázek náboženských a feministických, kterými se zabývá, svědčí o výrazných rozdílech ve způsobu života různých kultur a touze po individuální svobodě.
Autor běžící v Emilových stopách se snažil zachytit vše, co týká sportovní dráhy atleta. Na širší ohlédnutí po dalších aspektech jeho života mu už nestačil dech(nebo zdroje). Přitom různé zmínky v textu naznačují, že by bylo možné přinést mnohem plastičtější a barevnější portrét. Zajímavé jsou informace o poměrech u firmy Baťa ve Zlíně. Hodně rozpačitě vyznívá závěr knihy věnovaný poměru Emila Zátopka k politice.
Jestlipak budou mít i další generace svého Michala Petrova, nad jehož knihami si budou moci uvědomit (s úsměvem, nostalgií, či s povděkem), že se svět kolem nich sice nenápadně, ale neustále a poměrně rychle proměňuje?
Ačkoliv je knížka psána lehkým stylem a má vtipné momenty, působí nakonec smutně. Po jejím přečtení obdivuji všechny dívky a ženy, které se vydávají do ciziny hlídat děti, či dělat pomocnice v domácnosti. Dostat se do postavení služebnictva musí být pro člověka vyrůstajícího v rovnostářské společnosti šok. Ovšem zážitky jsou to nezapomenutelné. Díky za ně!
Příjemné, humorné čtení. Miroslav Macek se úkolu napsat pokračování Saturnina zhostil se ctí. Spíše než plané srovnávání s dílem Zdeňka Jirotky je na místě otázka, proč byl úkol vůbec zadán a co od něj zadavatel - nakladatel očekával (kromě finančního zisku).
Forma s častým užíváním přímé řeči a záplavou vykřičníků dává básním živost a naléhavost. Inspirační rámec tvořený antickou mytologií a starozákonním stvořením světa nenarušuje jejich vyznění vztahované k dnešku. Modlitba k bohyni paměti: „Mnémosyné!“ „Mnémosyné!“ „Lůzy smí slepnout. Múzy ne! Kdo by se ujal bezhlavého stáda?“… „Mnémosyné!“ „Mnémosyné!“ „Lůzy smí umřít. Múzy ne! Svět je tak stár! A naděje tak mladá!“
Práce, kterou autor věnoval přípravě knihy, přišla vniveč díky jeho plamenně ideologickému pojetí, za které by nemusel stydět placený či fanatický propagátor kteréhokoliv režimu. Vše prolíná nyní módní gender a nechybí ani zcela nesouvisející bulvár (W. Matuška soudící se o byt). Cvičení bavilo spoustu lidí. Byla to také velká společenská událost a estetický zážitek (nejen pro pány okukující dorostenky). Na okresní, krajské i celostátní vystoupení se - dobrovolně - přišly podívat tisíce lidí. Další je sledovali při televizních přenosech. Cvičence ani diváky nemotivovala komunistická ideologie, ale zájem užít si sváteční atmosféru. Historik by měl ke zpracovávanému tématu přistupovat bez podjatosti a jednostranného pohledu.
Velice pěkná detektivka. Oceňuji místa, kde čtenář podléhá spolu s hrdinkou strachu. Naštěstí jich není mnoho. Nedopovězení všech dějových linek není na závadu. Lze si je domýšlet dle vlastní fantazie.