LooneyCZ komentáře u knih

(SPOILER) Zvláštní styl prolínání dvou příběhů, několik časových rovin, otevřený konec. Za mě dobré a zase trochu jiné. Obě hrdinky mají docela bohatou sbírku traumat, ale navenek se snaží působit dokonale a nad věcí. Anna mi ale lezla na nervy o něco víc. Je to přesně ten typ hrdinky, který nechápu. Rozervaná a věčně nespokojená, samé kňú, zajištěná, s dostatkem času nechat se drásat každou blbostí. Ani Lucie není zrovna adeptka na nejoblíbenější postavu, ačkoli ona za sebou aspoň má zážitky, které si s sebou do života vláčet nechceš. Takže má člověk trochu pochopení. No a pak je tu Hynek. Totální vůl, který v sobě skrývá něco, pro co ho obě ženy (a zřejmě ještě pár dalších) obdivují. Přitom by zasloužil leda tak pár facek. Toto panoptikum doplňuje spousta dobře propracovaných vedlejších postav jako Julie nebo Heda.
Čtení to není zrovna veselé, ale čtivé to je hodně. Někoho možná nepotěší pojetí konce, mě tahle varianta přišla jako důstojné uzavření...

7 25.01.2024

(SPOILER) Tohle bylo smutné a kruté, výborně napsané, ale opravdu drsné. Kolik takových toxických vztahů mezi matkami a dcerami kolem nás je? A kolik z těch dcer je ochotno jít až tak daleko, že za trochu lásky (kterou ale nakonec stejně nedostanou) obětují úplně všechno? Je mi z toho špatně.
Kniha je skvělá, ale rozhodně ne pro slabší povahy.

7 11.01.2024

Štifter umí. Paví hody se mi líbily o něco víc než Sběratel sněhu, autor pěkně zraje a už teď se těším na další knihu.
V Pavích hodech se časové linie zajímavě proplétají, kousky příběhu se pomalu skládají a osudy hlavních hrdinů doplňuje spousta drobných příhod. Ačkoli třeba ani nemají na pozdější děj vliv, ty povídačky jsem si užívala. Krásně doplnily atmosféru městečka. Ani mi nevadilo, že prolínání časových rovin a střídání vypravěčů je teď skoro v každé knize, nebo že je tu opět téma druhé světové války. Štifter naštěstí zpracoval delší období a zvládl to podat zase trochu jinak.
A podstata "pavích" hodů pobavila.
Rozhodně jedna z těch nejlepších knih, co jsem letos četla.

7 17.07.2023

(SPOILER) Už nevím, kde jsem na jméno Štěpána Javůrka narazila poprvé, ale nabyla jsem dojmu, že by se mohl řadit mezi autory jako jsou třeba Štifter, Hanišová nebo Lednická. Bohužel byl můj odhad špatný, výše uvedení spisovatelé jsou o několik tříd jinde.
Nebe nad Perninkem slibovalo příběh alkoholika, který se pokouší začít znova v zapadlé horské vísce. To znělo lákavě. Ale bylo to jako v tom memu "co si objednáte z Wishe a co vám skutečně přijde". Dostala jsem jazykově hodně prostý příběh s dialogy jako z Ordinace v růžové zahradě a velmi neuvěřitelnými a plochými postavami. Klišé střídají patetické výkřiky do tmy, věty jako z nejčervenější z červených knihoven. Čas her se blížil ke svému konci. Rozhodla se vsadit vše na jednu kartu. Vpíjeli se jeden do druhého. Užíval si život plnými doušky. Člověk nikdy neví, co přijde.
Chápu, že své publikum si tento žánr najde, ale já jsem dle anotace čekala jiný druh románu.
Vzhledem k tomu, že v podstatě hned na začátku se Petr s Kamilou osudově zamilují (ach!) a prožívají svou krušnohorskou pohádku máje, odpadne tím veškeré napětí, které by snad mohlo lákat k dalšímu čtení, protože už v podstatě víme, že to dobře dopadne. Petrovy alkoholové peripetie jsou proto nakonec docela nezáživné. Příběh obou postav je popsaný stylem: Pak se vyspal s tou, vypil tohle, pohádali se, udobřili se. Ona spala s tím, pak se vzpamatovala, s kamarádkami se tomu zasmály, jdeme dál. I to znásilnění tu jen tak prošumí. A boj se závislostí se zvládne na cca třech stranách. Včetně rapidní změny osobnosti, protože kdo jest v jádru dobrý, ten nechť najde život lepší.
WTF? ! A navíc. Strašně. Velká. N. U. D. A! Příliš mnoho slov!
Pořád jsem čekala na šokující zvrat, který by tu současnou dějovou linku někam posunul. Nějaké to drama. A ono nic. Fáze očekávání byla vystřídána fází zklamání. V půlce knihy jsem to chtěla vzdát, protože jsem nechápala, co tam ještě proboha chtějí řešit. Mimochodem, odpověď zní: ne, nic se nestane a je to pořád nuda až do konce, kde všichni žijí šťastně až do smrti. Kromě Niny. To je totiž svině, v jádru zlá. Tudíž na život lepší nemá nárok.
Silou vůle jsem to dočetla. A ačkoli mnozí psali, že toto není autorova nejlepší kniha, mám pocit, že další šanci už panu Javůrkovi nedám. Nevím s jakou dějovou bombou by musel přijít, aby mě přesvědčil. A obávám se, že s jeho stylem psaní nejsem jako čtenář kompatibilní.
Hvězda navíc za Krušné Hory.
Mimochodem, člověk se učí na státnice, ne na promoce. A tramín není červené víno.

7 19.06.2023

Už jste někdy četli encyklopedii heslo za heslem? Ne? A proč ne? Zřejmě proto, že je to nuda, ne. No a zhruba polovina téhle knihy je jako čtení encyklopedie. Taková škoda dobře znějícího námětu.

Jako román to zkrátka nefunguje, na učebnici dějepisu je to málo uspořádané, jako průvodce po Vídni by to snad šlo. Po odjezdu hlavní hrdinky zpět do Česka už je to ale jen vyjmenovávání náhodně řazených historických (ne)zajímavostí. Řečeno s cimrmanovským seminářem, kniha od toho bodu trpí dvěma vadami, které jsou komplementárně spojené: neschopnost myšlenku udržet a neschopnost myšlenku opustit.

Co mi navíc při všem tom vyjmenovávání českých rodáků ve Vídni vadilo, byl pocit, že bych se měla stydět za to, že je neznám. Měla to být kritika výuky dějepisu?

V knize sledujeme v podstatě dvě dějové linky. Ta Anežčina má vcelku banální zápletku a směřuje od nikud nikam. Vlastně jen tvoří rámec Kateřininých pamětí. Většinou jsem ale vůbec neměla dojem, že se za všemi těmi národopisnými i jinými informacemi skrývá nějaká postava, spíš to byl jakýsi neosobní hlas, který doplňoval vybrané příhody ze Slovácka. Kateřinin životopis rozhodně byl v knize to nejzajímavější, ačkoli ani tady se nějaké výraznější zápletky člověk nedočkal. Možná je to i tím, že se tu objevuje jen takový "výběr z hroznů". Po dočtení jsem si musela jednotlivé útržky poskládat k sobě, aby se mi vyloupl alespoň nějaký obraz o životě Kateřiny a její rodiny. Určitě by stálo za to ten příběh rozvést, mohla by to být taková jihomoravská sestra Šikmého kostela.

U obou románů autorky, které jsem četla, mám stejný problém, a tím je závěr. V Teorii podivnosti mi k celku neseděl. Tady je zase marná snaha o záchranu Anežčina příběhu, který se na mnoha místech zcela utápí v encyklopedii.

A teď, co s tím. Úplně špatné to nebylo, já jsem ale zklamaná. Nemůžu se ubránit srovnání s Winterbergovou poslední cestou. A v tomhle porovnání jsou to pro Srdce Evropy takové lepší dvě a půl hvězdy, víc ne.

7 22.02.2023

Drsný severský krimi příběh. Napínavé a překvapivé do poslední strany.

7 13.06.2022

Jsou mladí, jsou krásní a jsou z Brna. Ona je blboučká nepochopená instagramová královna, on je debil a marný případ. Svět se proti nim spiknul, a proto nejsou tak bohatí a slavní, jak by si zasloužili.
Anotace knihy je mírně řečeno zavádějící. Humoristický román nemusí být plný intelektuálních vtipů, já se ráda pobavím i prvoplánovou blbinou, bohužel tady jsem nenašla ani jedno z toho, takže jsem se moc nenasmála. Kniha ale nebyla zas až tak slabá, místy mi ta ironie/parodie přišla zajímavá, takže jsem ve čtení pokračovala a čekala, co bude dál. Přirovnala bych to k situaci, kdy v televizi náhodně přepnete na Ulici nebo Dallas (zkrátka něco jednoduchého, co běžně nesledujete), a dokoukáte celý díl až do konce, protože vás to jakýmsi zvrhlým způsobem přitahuje.
Takže jsem to nakonec dočetla. A ten závěr mě teda nepobavil vůbec, to už byla jenom hodně zvláštní třešnička na podivném brněnském burku (musím si vygooglit, co to vlastně je ten burek). Hmm, no, dobře, tak asi jo.
Mimochodem, ta obálka se mi vážně líbila. Jinak jsem z toho spíš taková rozpačitá - hodnotím dvěma hvězdami. Nic víc, nic míň.

7 10.03.2022

Tohle tedy nebyla trefa do černého. Stylisticky zajímavé, anotace zněla dobře, ale výsledek se úplně nepovedl.
Výstižnou recenzi o Ladě u ledu napsala Kateřina Čopjaková - http://www.h7o.cz/relaps-nedospelosti/. Takže za mě jen několik poznámek.

Musím uznat, že v knize se sugestivně popisuje odpor k jídlu, zhnusení z vlastního těla i celková sebenenávist anorektičky. Škoda jen, že se tu používá tolik vulgarismů, které mi k sedmnáctileté gymnazistce neseděly. A to nejsem žádná citlivka.

Sama autorka tvrdí, že doba, ve které se příběh odehrává, není vlastně důležitá. Proč tedy uvedla zcela konkrétní rok, když čas klidně mohl být jen naznačený, podobně jako místo děje? Děj pak působí jakoby vytržený z reality a navíc čtenáře svádí k hledání nepřesností (např. na straně 132 "Václav z tercie"; tercie je třetí třída víceletého gymnázia, která u nás v letech 1948 až 1989 neexistovala). Tahle nedůslednost mě mrzela stejně jako kdyby na každé druhé straně byla hrubka - je to drobnost, která zkazí dojem. Mimochodem, pár překlepů v textu se taky našlo.

Kdyby zůstalo jen u tématu anorexie, shovívavě bych hodnotila 3 hvězdami. Bohužel je tu druhá část. Nesouvisející, plná zbytečných dialogů o ničem a s velmi slabým dějem. Krok úplně špatným směrem, který knihu definitivně zabil. Za sebe nemůžu doporučit, nicméně počkám s čím Labudová přijde příště.

7 05.02.2022

V půlce listopadu jsem byla na přednášce, o necelé dva měsíce později jsem přečetla knihu.
Obojí má své kouzlo. Ačkoli většinu míst, které autor popisuje, jsem znala už dříve, takže mi mnoho nových tipů na výlety nepřinesla (mám dost nacestováno), Prázdniny v Česku jsem si užila. Ziburovy knihy totiž nečtu jako průvodce danou zemí, baví mě spíš neobvyklé postřehy a setkání s lidmi, které cestou (často náhodně) potkává. Ať už je to jachtař Konkolski, stavitel podhledny nebo majitel drezín, který bezostyšně tyká japonským návštěvníkům.
Oproti předchozím knihám mi tu ale přece jenom něco chybělo a určitě to nebylo tím, že autor cestuje "jen" po Česku. Hledání dobrodružství v tuzemsku mi naopak bylo sympatické. Možná to bylo větší mírou plánování cílů, hlavně si však myslím, že Zibura nejlíp vypráví, když je sám. Jako osamělý poutník, který potkává lidi, funguje skvěle, ovšem když si na cestu vezme kamaráda, začíná být humor jaksi nucený (pubertální vtípky a rozverné špičkování překročily únosnou míru). V případě cestování s přítelkyní se pak nechutně zvýšil počet zdrobnělin (z opakování slov Adrianka a nissánek se mi chtělo blinkat do kyblíčku). Naštěstí většinu času tráví autor i v této knížce sám, takže výše uvedené pasáže šlo přežít.
Co se mi tradičně líbilo, byly doprovodné ilustrace. A samozřejmě nesmí chybět takové lehce dojemné závěrečné klišé, jak je ta naše země vlastně krásná. V tom ovšem se Ziburou musím souhlasit. Bez ironie.

7 08.01.2022

Tohle bylo vážně dobré!
Děj mě ihned vtáhnul a nepustil. Kdybych nemusela do práce, tak jezdím na trase Olomouc - Moravský Beroun sem a tam dokud to nedočtu. Viktor Náplava je přesně ten týpek, kterému tak trochu ze soucitu musíte fandit, a který vás baví (ale neotravuje) svými vtipnými hláškami. Výborná je legionářská dějová linka. A závěr příjemně překvapil, žádné narychlo slátané rozuzlení, vše do sebe zapadlo. Opravdu výborná česká (brněnská!) detektivka.
Pevně věřím, že se s Viktorem opět setkáme.
A pokud Jana Švancaru nesledujete na Twitteru, rozhodně s tím začněte ;)

7 07.01.2021

Nu, nebylo to špatné, váhám mezi 3 a 4 hvězdami.
Knih, kde se prolíná více rovin vyprávění, jsem v poslední době četla několik, takže už mi to nepřipadá nijak objevné. Ačkoli to závěrečné vyústění mě docela překvapilo. Dvě časové linky mě udržovaly v lehkém napětí, četlo se to kupodivu dobře. Zhruba v polovině knihy příběhu trochu "spadl řetěz", Lenku jsem měla chuť zaškrtit a Tereza už mě taky začala štvát. Ale dočetla jsem až do konce, který už byl opět svižnější.
Příběh ze současnosti není nijak zvlášť nápaditý, zápletka jak z nekonečného seriálu, postavy trochu plytké. Vyprávění o Marii bylo zajímavější, ačkoli v závěru vše jaksi vyšumělo do ztracena. Děj se měl odehrávat v 50.letech, na můj vkus se však hlavní hrdinka vyjadřovala příliš moderně. Bylo to tím, že její příběh vlastně vyprávěla Tereza? Těžko říct, mně to zkrátka chvílemi nesedělo.
Každopádně to není špatné čtení, jazykově ani dějově nic převratného, ale odsýpá to. A nesmím zapomenout na ilustrace, líbily se mi.

7 04.01.2020

Váhám mezi 3 a 4 hvězdami... Je to sice zajímavě zpracovaná rodinná historie, plná nevšedních osudů, ale něco tomu chybělo. Nevím co, ale čekala jsem možná nějaké rozuzlení. Místy to bylo velmi dramatické, jindy spíš intimní vyprávění. Události u Třeštíkových na pozadí velkých historických zvratů 20. století. Mnoho ztracených přátel a iluzí. Mnoho přátel nalezených a nadějí znovu získaných.
Co mně osobně vadilo byla všechna ta známá jména, která se jakoby nic vynořovala z textu: Halas, Slavíček, Horáková. Chápu, že se Třeštíkovi pohybovali v jistých společenských kruzích, ale občas mi to připomínalo historky Forresta Gumpa. Z neznámého důvodu mě to štvalo. Možná, že jsem jen paní Libuši záviděla její obdivovatele.

7 26.07.2019

Už dlouho jsem si chtěla přečíst něco od Niny Špitálníkové a v knihovně zrovna měli k dispozici Severku, tak jsem sáhla právě po ní.
Čtení je to drsné, ale zajímavé, jen to moc nefunguje jako román (proto hvězda dolů). Je to spíš popis, rozhovor a biografie. Takže trochu tápu, kolik je v tom příběhu fikce a co je pravda. Bohužel (pro Koreu) se většina popisovaných věcí zřejmě přesně takhle odehrává. Je to síla. Smutná kniha, o které budu ještě dlouho přemýšlet.

6 12.05.2024

(SPOILER) K zimnímu zataženému nebi trochu té vesnické depky. Náhled do života věčně nespokojených lidí, za jejichž problémy můžou vždycky jen ti druzí, co se mají líp. A svoboda? Ta se přeceňuje, ani po revoluci jsme nezbohatli a pořád se máme špatně. Manžel sice "zas až tak moc nepije", bydlet máme kde a máme se rádi, ale stejně je sousedovic tráva zelenější...
A pak je tu Pavlína s Janou, které se snaží najít vlastní cestu. Podaří jim to? A za jakou cenu?
Upřímně, ten konec (jaro 1995) byl na mě malinko přehnaný. Jako jo, katarze, ale až takhle? Asi by mi jako závěr stačila poslední kapitola.
Přemýšlím, jak to nakonec ohodnotit. Bylo to lehce sebetrýznivé čtení - matka s otcem jsou tak nesnesitelně nesympatičtí, hrozně mě štvali. Zároveň víte, že takoví zahořklí lidé kolem vás byli a jsou. No, co už. Sonda to byla jistě zajímavá, čtivé je to velice, ale přesto váhám mezi 3 a 4 hvězdami. Možná to bylo tím koncem, nevím, ale celkově mě to až tak nezasáhlo.

6 03.02.2024

Výborná směs černého humoru, dojetí, bolesti a spousty nevyžádaných informací z oboru gynekologie. Několikrát jsem vyprskla smíchy a místy mi bylo smutno i nevolno.
Jedinou výtku mám k českému překladu, tady někdo zřejmě honil termín (idiom "bydlet v psí boudě" nebo fakt, že Enid Blyton byla spisovatelka plus spousta neobratných větných spojení = velké ach jo).
Docela by mě zajímalo, jak to chodí v českém zdravotnictví, kritika toho britského byla místy dost ostrá a znepokojivá. Nicméně respekt všem lékařům a dalšímu zdravotnickému personálu.

6 25.06.2023

Agatha Christie si dala schůzku s Davidem Lynchem a bum: vznikla tahle paranormální detektivka. Úvod byl sice pomalý a první den mě moc nebavil, ale pak se začaly vynořovat jednotlivé části příběhu a najednou knížku nešlo odložit. Měla jsem obavu, jestli autor zvládne rozehranou partii slušně zakončit a musím uznat, že se mu to podařilo. Když už jsem myslela, že je všechno jasné, stále ještě zůstávalo do konce asi šedesát stran. A na nich se samozřejmě ukázalo, že je leccos úplně jinak. Výborné!
Za sebe můžu doporučit všem milovníkům detektivek i městečka Twin Peaks :-)

6 31.12.2022

Další kniha, ve které se osudy jednotlivých postav proplétají, aby se vzájemně doplnily a ukázaly příběh z jiného úhlu. Nebylo to špatné, ale takových knih už tu bylo mnoho, a Čekání na spoušť z té řady nijak zvlášť nevybočuje. Je to sice čtivé, jenže to místy drhne. Některé dějové linky zůstaly nedokončené (Hana, Libor - toho jsem, upřímně řečeno, nepochopila), k jiným se autorka kostrbatě vrací na konci (Vlaštovka) a proč je věnováno tolik prostoru panu Zábranskému, to mi uniklo. Pokud bych knihu četla déle, asi bych si musela jména zapisovat. Vždy naštěstí platí, že pokud se nějaké jméno opakuje, pak jde vždy o stejnou poszavu. Ano, je to TA Jarmila a TEN Pavel. A my se dozvídáme o dění na pozadí události a co by bylo kdyby... Pro někoho možná zajímavé téma a zpracování, já jsem bohužel asi už nasycený roztok... teda čtenář.
Mimochodem, plynulost textu dost skřípala při vyjmenovávání termínů v části o Pavlovi (prostředí lesa a řezbářství) a Liborovi (fotografování). Jako by autorka chtěla využít získané vědomosti, a tak popisuje vybavení Pavlovy dílny stylem pana Kosa z filmu Na samotě u lesa (při čtení mě to pobavilo, ale obávám se, že to nebyl záměr).

6 06.11.2022

Četlo se to dobře, ačkoli na můj vkus mohlo být lyrických popisů o něco méně. Tajemství Alžběty, Hany a Evy se nakonec v podstatě odhalilo, možná jsem čekala něco víc šokujícího, ale v životě často člověk pátrá po senzaci, ze které se nakonec vyklube něco docela jiného. A v které rodině není nějaké to tabu, o kterém se raději nemluví.
Až potud dobré. Jenže...
Něco na knize mi nesedí. Možná je to množství naznačených a nedotažených postav (Marta, Věra, Helena). Taky některé historické reálie mi připadaly zvláštní. A rozhodně mám problém s Ninou. Bohužel je přesně z toho rodu ukňouraných třicátnic, které mi poslední dobou lezou v knihách na nervy. Proč pořád řeší, jestli je nábytek po Němcích nebo Židech?
Nejvíc mi ale asi vadilo, že nechápu spojení mezi Alžbětiným tajemstvím a Nininým prozřením. To, co se o rodinné historii dozvěděla, totiž nevysvětlilo ani Ninino (zřejmě) traumatické dětství a dospívání, nepovedenou oslavu desátých narozenin, ani rozvod rodičů. Jako kdyby autorka měla zajímavý příběh z minulosti na severu, jen ho potřebovala naroubovat na současnost. Mně to do sebe nezapadlo. Nina pozná svou babičku a to jí změní život? Pardon, ale to je na mě příliš patetické. On možná celý ten závěr je zbytečně patetický.
Teď to možná vypadá, že jsem knihu strašně sepsula, ale ono to není vůbec špatné čtení (na dlouhé jarní podvečery). Jen mi tam ten Ninin příběh připadá nadbytečný.

6 10.06.2022

Kniha složená z příběhů na padesát slov. Může to fungovat? Myslím, že dost dobře. Všechno je jen naznačené, přesto se děj poskládá dohromady v jedno smutné vyprávění.
Po dobově nepřesvědčivé knize Lada u ledu, kterou jsem dočetla předevčírem, tady na člověka dopadne tíha sedmdesátých a osmdesátých let naplno. Titulky z Rudého práva neruší, spíš dokreslují.

6 06.02.2022

V první části knihy jsem si ujížděla na nostalgické vlně (v roce 2000 jsem byla v osmé třídě, takže Family Frost a Divoký anděl patřily i k mému dětství). Ani mi nevadilo, že příběh je průměrný a stylisticky jednoduchý. Bylo to takové oddechové čtení.
V druhé půlce, bez retro pozadí, to ale začala být celkem nuda. Z hlavních hrdinek se stala chodící klišé (single třicátnice a osamělá matka v domácnosti) a z Kryštofa zase kluk, který se nepochopitelně zasekl ve vztahu s Markétou. Štvali mě na střídačku všichni tři. A jejich okolí (Anetiny rodiče, Jenda, Radek) taky. Zkrátka další generační román, díky kterému naše generace vypadá jako banda věčně nespokojených fracků, kteří nevědí, co chtějí (stejně jako v Bezpečně nešťastní od P. Baštanové). Mám pocit, že jim nic není dost dobré, ale nerozumím proč...
Téma třídního srazu se taky dalo využít líp. Jen to trochu propracovat.
Škoda nevyužité šance, tři hvězdy hlavně za tu nostalgii.

6 13.01.2022