LooneyCZ komentáře u knih
Možná, že kdybych tu knihu četla když mi bylo 16, byla bych nadšená. Jenže je mi dvakrát tolik, a tak bych obsah shrnula cimrmanovským "nuda, nuda, šeď, šeď". Je to taková červená knihovna s LGBT přesahem, babrání se v pocitech, ale jinak naprosto ploché (o Eliovi vlastně nic nevíme), letní poflakování v luxusní vile u moře (možná ze mě mluví závist), nějaký ten sex, láska a problémy (ano, milé Bravíčko) a sebelítostivá poslední kapitola. Nesmím zapomenout ani na ten příšerně lyrický jazyk, plný vzletných obratů, který mi vůbec nesedl. Zkrátka ne, ne, ne. Nejsem cílová skupina, sorry. Bylo to několik dlouhých dní čtenářského utrpení.
Dočteno jen ze dvou důvodů: kniha se mi hodí do čtenářské výzvy + nerada nechávám knihy nedočtené (ale příště se na to vykašlu).
Japonsko je zvláštní země. Alespoň podle toho, co jsem četla a co mi vyprávěla kamarádka, která tuto zemi navštívila. Je to tam zkrátka jiné. Proto doteď netuším jak moc je příběh Keiko Furukurové reálný a nakolik jde o přehánění, které má zdůraznit hlavní myšlenku: Pokud jsi odlišný a nezapadáš, tvoje okolí ti to dá sežrat.
Hlavní postavy jsou hodně extrémní, jejich jednání jsem často nechápala, ale i tak bylo zajímavé sledovat příběh a přemýšlet nad tím, jak moc člověka ovlivňuje okolí a očekávání, které od nás ostatní mají.
Jediné, co mi při čtení trochu vadilo, byly občas poněkud šroubované dialogy. Nevím, možná to bylo schválně. Nebo se takhle v Japonsku fakt mluví.
Přečteno opět v rámci čtenářské výzvy, a tentokrát nelituji, že jsem do výzvy zvolila zrovna tuto útlou knížku (tedy, čteno elektronicky a kvůli výpůjčce z knihovny přes eReading jsem většinu přelouskala v mobilu, takže štěstí, že Za sklem je opravdu krátké dílo).
Běžně knihy od asijských autorů nečtu a tohle byla vážně zajímavá změna. Asi o tom budu ještě pár dní přemýšlet...
Srpny dočteny ještě v srpnu, naštěstí bez vlivu na následný spánek a sny, přestože osud hlavní hrdinky byl vážně noční můra.
Překvapilo mě, jak snadno lze psychickým nátlakem udělat z rozumného člověka loutku. Samozřejmě je otázka, jak moc tenhle příběh odpovídá realitě, jak moc byl zahnaný do extrému. To nedokážu posoudit. Ale něco pravdy na tom jistě je a i to je děsivé.
Místy mi v knize něco chybělo, nevím přesně co. Občas bych potřebovala pro jednání postav víc informací. Četlo se to však jedním dechem. A bylo to velmi znepokojivé.
Výborné povídky: Kéž bychom tu byli taky a Temná zhouba, uzda smrti. Každá byla zajímavá jiným způsobem, obě s dobrou zápletkou, líbily se moc. Transit a Lesní lišky se mi líbily o něco méně, ale pořád to bylo dobré. Čarodějná kolébka a Gordonův příběh mě nějak minuly, asi jsem úplně nepochopila, co tím autor chtěl říct. Povídka Motýl mi pak přišla úplně o ničem, stále jsem čekala, co z toho vyjde a ono nic.
Celkově ale bylo těch povedených povídek víc, takže hodnotím kladně.
Trochu ošuntělá a blednoucí poetika okrajových částí Prahy, které pomalu ustupují budovatelskému úsilí, a panoptikum lidí na okraji tohoto okraje. Hlavní hrdina Beny je ze začátku jednoznačný klaďas, život se s ním až doteď moc nemazlil a teď se mu konečně začíná blýskat na lepší časy. Jasně, je to klikař, ale zhruba od půlky knihy je těch šťastných náhod jednoduše příliš, a tak jsem Benyho nakonec měla plné zuby.
Na rozdíl od předchozího Všichni sou trapný, kde se toho vlastně taky moc neděje, to tady zkrátka tak dobře nefunguje. Rozehrané to přitom bylo slušně, atmosféra opět úžasná (třeba téma nouzových kolonií mě zaujalo, a tak jsem si o nich vygooglila víc), ale příběh je bohužel nedotažený a něco mu chybí, škoda. Špatné to není, detaily se mi ale zřejmě brzy vykouří z hlavy.
Závažné a nepříjemné téma popsané očima mladé dívky, která chce být herečkou, a tak je ochotná přijmout trochu zvláštní pravidla místního "divadelňáku" (tohle slovo mi po pár stránkách lezlo krkem). Fascinovalo a děsilo mě nakolik děti Mirka obhajovaly a bránily, jak moc je zmanipuloval a ony mu věřily. Síla.
Bohužel jako celek je kniha poněkud nedotažená, něco jí chybí. Prostředí divadelního kroužku nebo přátelství s Magdou je popsané dobře, ale Františčinu rodinu jsem nepochopila (vzteklý bratr, příšerná matka a nepřítomný otec, vztah rodičů s dědou a jeho přítelkyní). Škoda, že jim autorka nevěnovala víc prostoru, hned by byl příběh trochu lidštější a hlubší. Možná bych pak i hodnotila lépe.
Stejně jako v předchozí knize od Lehečkové se mi moc líbily ilustrace jejího muže.
Dobré, ale pro mě trochu nevyvážené. Délkou kapitol, množstvím stran, které se věnují jednotlivým obyvatelům. A hlavně bych se úplně obešla bez tvorby spisovatele Hilského. Neseděl mi jeho sloh ("procitala do nových dnů bez tíhy dnů předchozích", "vzpomínky byly... jako sdílený soubor na Wikipedii") a vlastně i obsahově mi přišly nadbytečné, zdlouhavé a většinou nudné. Třeba příběh pana Vrány, ať už si ho Hilský vymyslel nebo ne, byl jaksi o ničem.
Závěrečné drama můj dojem z knihy vylepšilo. Z náznaků bylo jasné, kam děj směřuje, autorka ale čtenáře nechala v mírném napětí, aby nakonec uzavřela příběh domu (jednu jeho životní etapu) a naznačila další osudy některých jeho obyvatel.
Oceňuji, že postavy v jednotlivých kapitolách nebyly propojené příliš násilně, že se občas prostě jen potkaly na schodech. Až na toho Hilského se to dobře četlo. Chybělo málo a dala bych plný počet hvězd.
Téma knihy je velice zajímavé, zpracování ale mohlo být lepší. Absence fotografií mě donutila číst s telefonem v ruce; atlas je totiž spíš než uceleným přehledem takovou předlohou pro další googlování. Mapky s ilustrací města jsou sice hezké, ale v tomhle případě naprosto nedostačující. A bohužel často ani neposkytují moc dobrou představu o tom, kde vlastně místo leží (tady ze mě možná mluví studium kartografie, postrádám např. měřítko). A ne, ty GPS údaje fakt nikdo přepisovat do mobilu nebude. Městečko Colesbukta je pak umístěno špatně na západ Norska, ačkoli se nachází na Špicberkách (holt jsem studovala geografii, tak ty chyby vidím). Stránky s kompasem? Promarněná šance. Přesně sem by se ty chybějící fotky vešly.
Osobně mě mnohem víc bavily příběhy novověké (San Zhi, Centralia, Kolmanskop), zato popis Kartága nebo Babylonu mi připomínal učebnici dějepisu. Výběr míst i jednotlivé doprovodné texty jsou hodně nesourodé a řazení měst podle abecedy taky není zrovna šťastné řešení. Jen prohlubuje celkovou roztříštěnost knížky. Povídání o starověké a dávno zaniklé civilizaci v Indii nebo severní Africe, se spoustou až zbytečných historických údajů (nebavilo), střídá utajené město v Aralském jezeře nebo místo, kde se z puklin v silnici valí kouř (honem Google a vyhledat víc).
Mimochodem, ta Hirošima je tam zařazena jako proč?
Z celé knihy se tak jako nejužitečnější jeví obsah. Ve spojení s ilustracemi (jsou opravdu hezké, ale fotka je fotka) poslouží jako seznam míst, o kterých si (většinou) chcete na internetu vyhledat další informace a možná si tam naplánovat výlet. Od knihy nazvané Atlasem bych však čekala víc.
Mimochodem, i v rámci Česka by se spousta takových ztracených míst (spíše vesnic) našla. Obce vypálené (Lidice, Ležáky), obce zatopené (Mušov, Frymburk), zbořené kvůli Temelínu, vysídlené (na Šumavě) nebo opuštěné kvůli výstavbě vojenského prostoru (Nepřívaz, Varhošť). Nechtěl by to někdo sepsat? Nebo už se tak stalo? Něco jako web zanikleobce.cz ale knižně?
Začetla jsem se celkem rychle, rytmus jedoucího vlaku mi vyhovoval (však jsem taky většinu knihy přečetla právě ve vlaku). Zhruba v polovině knihy mě to ale začalo trochu nudit. Stejné schéma, kdy autorka naznačí něco z Mariiny minulosti, já si část domyslím, abych si to o pár stran dál potvrdila. Nebo vyvrátila. Další obskurní akce v sokolovně. Další statistiky o sebevraždách. Čím dál tím divnější způsoby sebepoškozování (pastelka sic!), které působí méně a méně uvěřitelně. Až moc násilně, jaksi navíc. Závěr vztahu s panem Ročestrem (romantika+erotika). Zkrátka, dobře rozehrané motivy, zajímavý jazyk (lehký dvojsmysl, kdo četl, pochopí), několik skvělých pasáží (vztah s Adamem a tátou), krapet vtipu (s Madlou), ale výsledek trochu nedotažený, potenciál plně nevyužitý. Cosi tomu chybělo. Tři a půl hvězdy.
Z celé knihy doslova čiší beznaděj a deprese, ale na mě to bylo přece jen až moc lyrické a takové nekonkrétní. Mělo mě to zasáhnout, ale spíš to kolem mě prošumělo. Nevím, co jsem si z toho měla odnést.
Jednotlivé kapitoly na sebe někdy navazují, jindy má člověk problém se zorientovat, kde se vlastně nachází. Stejně jako hlavní hrdinové, ztracení v čase i místě. Je tu opravdu hodně popisu: každá větev na stromě, vločka sněhu, jiskra ohně, každé vrznutí vagónu, pípnutí ptáka dostane svůj prostor. A já jsem se několikrát přistihla na konci stránky, jak vlastně nevím, co jsem právě přečetla. Protože fyzické a duševní utrpení se tu dávkuje po troškách mezi všemi těmi nekonečnými popisy okolního anonymního světa. Což bylo jistě záměrem autora. Bohužel, na mě to nějak nefungovalo. Bylo to asi až moc "hluboké" a já marně přemýšlím, co jsem to vlastně dočetla. Jestli se mi to líbilo. A jestli ta závěrečná kapitola měla nést poselství o násilí nebo o smutku.
Mimochodem, kapitola z továrny na automobily na mě působila jako úvaha na téma "degradace člověka v moderním (západním) světě, kde pomalu převládá práce strojů" a přišlo mi to v rámci příběhu jaksi přehnané a navíc.
Bohužel byla pro mě kniha trochu zklamáním. Dobře propracované popisy různých částí auta, včetně podrobných obrázků, jsou zasazené do poměrně slabého příběhu. Textu je v knize docela málo a spousta technických popisů rozmělňuje děj natolik, že pointa se mi ke konci docela ztratila. Taky mi v knize pro děti trochu vadil výraz lempl. Poslední výtku mám k přímé řeči, hodně často není poznat, kdo vlastně větu říká. Občas to čtenář pozná až někde v půlce dialogu.
Kniha mi zkrátka připadá jako ne úplně povedené spojení pohádky a naučné literatury. Seznámení s fungováním auta je zvládnuté skvěle, ale vyprávění příběhů se tady autorovi moc nepovedlo.
Chápu snahu vydavatele zaujmout čtenáře, ale český název je jednak zbytečně bulvární, jednak neodpovídá pravdě - v knize se píše o tom, že tlouštíci se začínají dříve rozkládat a jejich kremace trvá déle, proto jdou do pece hned ráno, ale podle mě tu není ani slovo o tom, že by hořeli rychleji. Kniha ale zdaleka není jen o podobně "fatálních" perličkách z oboru pohřebnictví, je to hlavně zamyšlení nad tím, jak se moderní společnost staví ke smrti a umírání. Je o ztracených rituálech a pohřebním byznysu. A musím přiznat, že se mi teď hlavou honí spousta myšlenek.
Příběhy z (ne)normálního života autistky s ADHD. Zajímavý náhled na inkluzi po německu. Myšlenky a postřehy, které mě donutily se zamyslet. S mnohými jsem v duchu musela souhlasit a dost z nich mě překvapilo. Nelze od toho očekávat nějaké odborné pojednání, spíš lehký pohled na život jedné (ne)obyčejné mladé ženy.
Ze začátku jsem měla sto chutí autorku proplesknout a zeptat se jí, proč sakra jezdila do Jižní Ameriky, když se jí tam vůbec nelíbí a jenom nadává. A proč si vybrala tuhle motorku, na kterou nemá šanci sehnat náhradní díly. Chápu, že to, co se dělo v Kolumbii a Ekvádoru by jen těžko někoho nenaštvalo, ale kniha mi připadala až příliš negativně naladěná. Pak se to ale zlepšilo, i stylisticky mi to začalo připadat trochu čitelnější, pozitivnější. Závěr jsem si pak už vychutnala, až mi bylo líto, že cesta končí.
Hvězdička navíc za skvělé grafické zpracování (ilustrace od Myokard) a pěkné fotky. Klasický cestopis to asi není, humor ve stylu prince Ládíka se tu taky nenajde, ale je to rozhodně zajímavý náhled na odlišnou kulturu jihoamerického kontinentu.
Román mi doporučila paní knihovnice z naší vesnické knihovny. Autorka je totiž z Olomouce, a to mě zaujalo. Mám ráda, když se děj týká skutečných míst, zvlášť když jsou mi blízká. Příběh Sojky se však odehrává v období Velké Moravy takže jsem si zrovna tady tu regionální rovinu zase až tak neužila. Historické romány běžně nečtu, změna žánru mi ale momentálně přišla vhod.
Nakonec to nebylo špatné, ačkoli první dvě třetiny knihy mě zas až tak moc nebavily. Ne, že by to byla nuda, ale nestrhlo mě to. Posledních sto stran se děj rozjel a posunul od historie spíš k romantice, dočítala jsem se zaujetím, mělo to spád.
Nemůžu posoudit kvalitu historické části nebo hodnověrnost děje; namátkou jsem si ovšem googlila pár jmen a byla jsem překvapená, že jde o reálné postavy.
Jako vystoupení z obvyklé čtenářské komfortní zóny to bylo docela fajn. Půl hvězdy navíc za Holmuc, jsem lokální patriot
Povedené, vtipné, pohádková zápletka neurazila, dokonce i nějaké to poselství tam bylo. A hlavně se líbila synovi (8 let).
Uznávám, že cílovka je poměrně úzká: mladší děti nepochopí některé narážky, starším to může připadat infantilní. Takže to chce vychytat ten správný věk. A je dobré znát pojmy jako Tinder, Amazon nebo Netflix.
U nás se to naštěstí dobře sešlo, takže jsme byli spokojení my rodiče i syn, kterému jsme předčítali
Čekala jsem oddechovku, ale že to bude až taková slátanina, to jsem netušila. Asi mě v anotaci mělo varovat spojení slov bláznivá komedie a thriller pro ženy, jenže jsem to nějak přehlédla a myslela si, že půjde o nenáročnou detektivku. No, nenáročné to bylo, možná až moc. Asi jako Zoufalé manželky (vlastně jsem to nikdy neviděla, tak nevím). Logiku v ději, případně v jednání postav jsem brzy přestala hledat, jinak bych to nedočetla. Hlavní hrdinka je jedno velké klišé o rozvedené americké matce, mafiánské postavy i detektivové jsou z říše pohádek, nesmí chybět romantická linka.
Ve výsledku je to tedy především americký román pro ženy, což není můj šálek kávy. Věřím, že cílové skupině se kniha bude líbit. Pro mě to ale byl jednoznačný přehmat.
Nevím, proč v anotaci píšou, že se jedná o zábavný román. Spíš nenáročný, oddechový, řekla bych. Ačkoli se děj točí kolem rasismu, žádné hluboké rozbory se v něm neobjevují. Což nemyslím nijak špatně, jen od toho nelze očekávat zásadní sondu do společnosti. Jako oddechovka pro ženy je to ale fajn. Zápletku bych shrnula úslovím "Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly".
Alix je bohatá běloška, která řeší "first world problems" jako je dopad stěhování z NY na návštěvnost jejího Instagramu. Emira je sice o poznání sympatičtější, ale její postava je napsaná tak, že jsem si k ní bližší vztah nenašla. Místy mi úplně nesedl překlad (vkládat do úst americkému tatíkovi slova písničky Sluníčko, sluníčko bylo trochu divné), ale byly to spíš drobnosti.
Vzhledem k tomu, že knihu napsala autorka na základě vlastních zkušeností, malinko to člověka donutí přemýšlet. Když si myslíme, že něco děláme pro dobro druhých, není to náhodou trochu jinak?