lord-artoo komentáře u knih

Já teda nevim... Lukjaněnkův lehký styl se velmi dobře čte a i oči tak slabého čtenáře, jakým jsem já, tančí po řádcích, jak Vlastimil Harapes v dobách své největší slávy. Nápady zde jsou také - některé, pravda, tvrdší kliška, ale jiné celkem povedené. Tak kde je problém? Přijde klimax, respektive tři, a všechny jsou natolik antiklimaktické, že se člověk táže sám sebe, zda má zapotřebí nechat se znovu trápit tímto nedostatkem katarze a číst dál. Ale protože je to čtivé, tak čte. A zas nic. A zas. A pak je konec. Velké filosofování, o němž se tu v komentářích mluví, se také nekoná. Vážení, pokud chcete filosofovat, vezměte si do ruky Hegela! Takže co zbývá? Průměrná záležitost, říkám, která dokáže na několik hodin ulehčit hlavě. A víc nic.

3 21.02.2019

Je to Bradburyovsky krásně napsané, ale dosti myšlenkově repetitivní. Takový nástin autorovy životní filosofie - toho, jak to viděl Ray. Nejsilnější částí celého díla jsou asi básně na konci knihy, které moc hezky shrnují a současně rozvíjí témata, o nichž se již hovořilo. Případné zájemce odkazuji na - dle mého soudu - výživnější knihu "Spisovatel a jeho přízraky" Argentince Ernesta Sabata.

3 26.08.2017

Tak jako si člověk po odpolednách celého týdne odřezává z dortu, který upekl v neděli, čte se i Mramorový faun po malých dávkách, aby se nepřejedl; je vším, jen ne snadnou knihou. Příběh a postavy Romance z Monte Beni jsou spíše věšákem, na nějž autor odkládá svá zamyšlení nad podstatou člověka, smyslem hříchu, přátelství, lásky, umění a krásy obecně ale také, a to především, přirozeností Říma a jeho obyvatel. Ten, kdo strávil ve Věčném městě nějaký ten čas (a tím nemyslím prodloužený víkend), jistě ocení Hawthornovy brilantní postřehy v tomto napůl cestopisném průvodci, které ani po sto padesáti letech neztrácejí svou aktuálnost.

Obtížná četba pro náročné čtenáře. Tři plus jedna hvězdička navrch od bývalého Římana.

3 06.06.2016

Asi ne se vším se dá plně souhlasit, ale to už je holt úděl lidí, kteří se snaží razit nové cesty. Rozhodně není na místě odsuzovat myšlení pana profesora "en bloc" - myšleno obecně, nejen v této knize - protože se namnoze jedná o cenné podněty.

3 23.02.2016

Člověk zkrátka musí obdivovat Dickovu schopnost roztříštit dílo na stovky kousíčků a poskládat je do mozaiky, která je krásná v částech i celku a přeci hrůzná ve své syrovosti.

3 08.05.2015

Na Jiném větru jsem si uvědomil jednu zajímavou věc: knihy Zeměmoří jen velmi těžko existují jedna bez druhé a to vlivem autorčina minimalizmu, nebo metody ledovce, chcete-li. Myslím, že kdyby někdo četl jen jeden díl ze série, pak by sérii nepochopil - tím spíš, pokud by četl jeden z těch (dle mého) slabších dílů. Knihy Zeměmoří neobstojí jedna bez druhé, jsou jen malými průhledy do významnějších částí obyčejných životů hlavních hrdinů. Obyčejnost a prostota ve fantasy - to je dar paní Uršuly žánru!

Jiný vítr je obyčejný! Ne tolik jako Tehanu, ale dost na to, abyste si po poslední přečtené stránce řekli: "No, a co se tam vlastně za celou dobu stalo?" Paradoxně taková prostota není na škodu, ale spíše ku prospěchu, protože slouží autorce jako prostředí pro dokonalé uzavření všech osudů. Jiný vítr je svorníkem předchozích knih, bez kterého ty ostatní ztrácejí mnoho ze svého smyslu a kouzla. Mohu-li si dovolit určitý (vůči bratrům ze židovství ne-košér) příměr: Skončit u Tehanu a nepřečíst Jiný vítr, je jako přečíst Starý zákon a myslet si, že jsem ho pochopil, aniž bych přečetl Nový.

Rozhodně stojí za přečtení!

3 10.02.2015

Hawthorne není pro každého! Jeho pestrý sloh, který vás zpraví o povaze slepic, stínech v chodbě domu, či původu květin v okapu, zatěžuje spád knihy. Ano. Na druhou stranu je to právě vykreslení atmosféry a charakterů postav, pro které je autor ctěn a čten. Děj vydá na povídku, jejíž téma dnes, dle mého skromného soudu, již není tak zápalné a tak, navzdory spisovatelovým vlastním preferencím, odkáži případného čtenáře na stravitelnější Šarlatové písmeno.

3 14.09.2014

Americkým způsobem ukecané, někdy trapně familierní, leč poutavě napsané dílko, které nalezne uplatnění nejen při delších záchodových číslech. A teď vážně. Velmi příjemně se to celé čte, to je asi největší klad díla. V lecčems je kniha podnětná, v jiném klouže jen po povrchu věci - ke škodě věci. Upřímně mě iritovala repetitivnost myšlenek a nadměrná příkladnost, jež nafoukly knihu o dobrou třetinu. Po přečtení mám slaďoučký pocit nevědění: obsah kapitol bych převyprávěl jen sotva (mám v plánu si vypsat štěpné rady, jež jsou rozesety vždy jedna na kapitolu, abych si odnesl alespoň něco), ale bylo to vlastně celé takové milé...

Ad fauxthum: Kéž by si učitelé základních a středních škol přečetli alespoň tuto knihu!

3 04.06.2014

Znamenitý dokument, jemuž stále není věnován dostatek pozornosti v širších kruzích. Kniha nabízí fundamentálně-morálně-teologický pohled na význam lidského jednání z pohledu Písma svatého. Dělí se na dvě části. "Zjevená morálka: Boží dar a lidská odpověď" zasazuje lidské jednání do kontextu Smlouvy - teologického konceptu vyjadřujícího komunikaci mezi Bohem a lidmi; jedině v tomto kontextu je teologická morálka pochopitelná a ospravedlnitelná. Část "Některá biblická kritéria pro morální reflexi" pak v Písmu nalézá osm obecných dnes uplatnitelných kritérií, na nichž může být postavena křesťanská morální teologie. Dokument se vyjadřuje velmi jasně a srozumitelně, takže si čtenář vystačí s teologickým minimem. Nemohu však nezmínit italskou ukecanost, která někomu může vadit.

3 26.12.2013

Na jednu stranu obsáhlý historický exkurz a podnětné myšlenky, na straně druhé dezinterpretace a pokulhávající metodika práce - taková je kniha katolického profesora morální teologie, která nemůže nechat nikoho chladným. Alespoň mě nenechala.

Mám-li mluvit jako katolík, pak musím prohlásit, že se Denzler názorově uchyluje k liberálnímu protestantismu, což samozřejmě pochválit nemohu. Člověk mající kanonickou misi (pověření katolické církve vyučovat její nauku) by měl mít rozhodně více úcty k dějinám dogmatu, hierarchii vedené Duchem svatým a biblické kultuře, jíž přijal Bůh v těle. Denzler však píše zlostně a urážlivě, což zastiňuje to dobré, co jeho kniha přináší.

Mám-li se postavit do role nevěřícího (což není možné, ale můžeme takový stav simulovat), pak i tehdy musím řici, že Denzlerova morálka není morálkou, která by cokoli komukoli přinášela. Prostě jen povoluje stav věcí, který je a to do té míry, že se stává naprostým liberálem. Jeho snaha zbořit morálku stojící na "přežité kultuře jedné společnosti" jde tak daleko, že dovoluje naprosto všechno, protože by se člověk měl prostě realizovat. Jak taková realizace vypadá však zůstává ve vzduchu.

Proto musím se svatým apoštolem Pavlem kontrovat: "'Všechno je mi dovoleno' - ano, ale ne všechno mi prospívá."

3 20.03.2013

Dever je králem současné biblické archeologické scény. Představí všechna fakta před tvář čtenáře, aniž by cokoli zatajil, neví-li, otevřeně to přizná, své názory nedogmatizuje, ale nabízí, co však především: používá rozum a kaceřuje ty, kdo na něj rezignují v zájmu obhájení svých tezí. Kniha je psána autorovým klasicky odlehčeným stylem (s kořením v podobě uštěpačných poznámek na adresu "vědeckých nesmyslů"), takže je dobře čitelná širokou veřejností, pro níž je určena. Téma je dobře uvedeno jak biblicky, tak historicky, a bohatě ilustračně doprovozeno. Závěr knihy se věnuje věroučným a politickým dopadům, jež může nové uchopení problému vrhat (což není u knih z biblické archeologie samozřejmostí). Za mě všechny palce nahoru.

3 27.10.2012

O Anne McCaffrey jsem se dozvěděl skrze studium díla Ursuly K. Le Guin. McCaffrey je jednou z mála žen, která to dotáhla do pantheonu oceněných za celoživotní dílo v rámci Damon Knight Memorial Grand Master Award. Od knihy jsem tedy měl velká očekávání.

Jaké však bylo mé rozčarování, když jsem narazil na nesympatické jednorozměrné postavy, svět, který je rozpracovaný snad jen na mapě, a styl psaní odpovídající začínajícímu spisovateli. S výjimkou začátku knihy je děj tak nějak bez napětí, nedůležitý a epizodický. Lessa je postava typu "Mary Sue" a jejím antagonistou je neosobní kometa, která mi nemohla být více lhostejná.

Rozumím tomu, že se jedná o knihu určenou skupině young adult, srovnám-li však knihu s díly výše jmenované Ursuly Le Guin, která mnohdy psala pro stejné čtenářstvo, jsme kvalitativně zcela jinde.

Dám šanci druhému dílu v sérii, veliký posun však nečekám.

2 30.12.2023

"Not great, not terrible."

Plusem celého počinu je grafická stránka. Ilustrace jsou nádherné a jejich barvy i kompozice na stránce baví.
Mínusem je klišoidnost celého příběhu. Není výrazný, ba co hůř, je předvídatelný. I tak věřím, že nalezne své čtenáře, kteří se po jeho přečtení budou cítit povzneseni jako klavír François Samsona.

2 26.11.2022

Mnoho již bylo napsáno těmi, kdo četli přede mnou, a já s nimi souhlasím. Zastavím se tedy jen u jednoho z dojmů, který ve mně kniha vyvolala.

Harlanu Ellisonovi to docela šlo. Psaní, myslím. Ovšem jen po formální stránce. Jeho styl, který zahltí čtenáře kaleidoskopem obrazů je pozoruhodný (někdy přepálený, ale budiž). Obsah povídek však bezmála nikdy nedosáhne kvalitu formy a já se jako čtenář ptám, proč bych to měl číst. Ellisonův "feelingový" sloh se hodí k povídkám jako je Samobol (již hodnotím jako nejlepší povídku sbírky), ale Ellison se přesto uchyluje k zábavným či šokujícím příběhům, které nejsou zábavné ani šokující. A nad to ta jeho všudypřítomná sebestřednost v komentářích. Ach jo.

Napadá mě srovnat nesrovnatelné a doporučit sbírku Krvavá komnata od Angely Carterové. Ta má totiž obojí - sloh i obsah.

2 05.08.2022

FFFFffffffffuuuuuuu! O hodnocení Čelakovského Ohlasů se fakt nehlásím, protože to vyžaduje větší kumšt, než jakým oplývám. Četba této dvojknihy byla pro mne - člověka študovaného, v jádru však stále prostého pobíječe much - doplněním základní neznalosti klasické české literatury a nasátím ovzduší národního obrození (a ježto jsem četl doslov k vydání z roku 1959, tak také sondou do druhého života tohoto díla). Ničím víc. Ruské ohlasy mi připadaly stravitelnější, protože se v nich něco dělo a nedělo se to prostoduchým rýmem jako v ohlasech českých. Zalíbení jsem však nenašel ani v jedněch říkankách. Ale jak říkám: kdo jsem já, abych soudil. A tak nesoudím.

Po necelých třech tisících stranách, kdy jsem společně s hlavními postavami prodělal "Tour de Východní Ard" a procestoval celou mapu, absolvoval snad všechna myslitelná dobrodružství a dozvěděl se do nejmenších detailů o životě hrdinů vše s výjimkou jejich vylučovacích návyků, nejsem s to říci, jestli to úsilí stálo za mou energii a můj čas.

Williams je bezesporu vynikající řemeslník a slovem vládne. Dalším plusem je skutečnost, že píše o lidech s reálnými vlastnostmi, nikoli o panácích ve fantasy kulisách. Celá trilogie se však neskutečně vleče a je zde nadbytečně mnoho peripetií, které v posledku nehrají moc žádnou roli. Ještě v polovině poslední knihy jsem si říkal, kdy už se začne dít něco podstatnějšího, a téměř jsem ztratil zájem knihu dočíst. To by se asi nemělo dít. Spoustu věcí, postav, dějů zůstává naznačeno, avšak nerozvinuto. Některé autorovy způsoby předání důležitých informací, nebo i zázračná vysvobození postav ze závratných šlamastik působí jako "deus ex machina" a uzavření dějových linií se jeví jako umělé. A konečně, velké finále je vlastně... nic moc: má spád, akci, napětí, ale závěrečné rozuzlení přijde a odejde tak rychle, že se čtenáři nedostane toho potřebného pocitu zadostiučinění.

Myslím, že největší klad díla - a to podtrhuji - spočívá v řemeslnictví. Každý začínající spisovatel by si měl Williamse přečíst, aby věděl, jak vypadá dobře odvedená práce. Na druhou stranu řemeslo, kterému chybí inspirace, zůstane vždy jen řemeslem. Aby se stalo uměním, potřebuje jiskru geniality, již udílí Nejvyšší jen některým. Williams mezi nimi - dle mého skromného názoru - není.

2 14.07.2020

Je to klasická fantasy, takže ano, vykrádá Tolkiena. Pokud však odhlédnu od této skutečnosti a budu hodnotit jen samotnou autorovu práci, pak je třeba konstatovat, že je to neskutečně dlouhé, zbytečně. Děj, atmosféra, vybudování vztahu mezi čtenářem a hrdiny, to vše by se bez problémů vtěsnalo na poloviční prostor, tím spíš existují-li sequely. Z toho důvodu se autorovy sáhodlouhé popisy (a to nejsem odpůrce popisů, spíš naopak) krajiny či vnitřního světa ufňukaného hlavního hrdiny stávají jaksi obtížnými. Rovněž mi připadalo, že Williams píše příliš návodně, ale současně chce držet "tajemství" co nejdéle, což dost dobře nejde ruku v ruce. Konečně nelze čekat žádné velké zvraty. Každá postava jedná přesně tak, jak se od ní očekává, ergo je buď ve škatulce "hodná", nebo "zlá".

Na druhou stranu je třeba autorovi připsat k dobru, že je vynikajícím stylistou, což se projevu zejména v napůl snových pasážích, kde se prolíná podvědomí postavy s příběhem. Do příběhu je také vetkána i snaha pojednat o světě nás čtenářů. Není to tedy jen příběh, ale rovněž odtučněné filozofování o křivdách minulosti, moci vítězící nad porozuměním, urputné lásce k dobru, která se zvrhává ve zlo.

Posledních pár stran (rozuměj 70) graduje dosud vlažný příběh, což je povzbuzení pro četbu dalších dílů. Doufám, že nebudu zklamán. Pro všechny z vás, kdož si tyto řádky čtete, abyste se rozhodli, zda knihu číst, či nikoli, nemám jasnou odpověď. Není to špatné, není to však ani vynikající. Spíš to prostě "je".
Konec hlášení. Lord-artoo over an' out.

2 25.05.2019

Není to žádné opus magnum, nicméně v kategorii "emzácí útočí" převyšuje svou čtivostí jak Wellsovu Válku světů, tak Wyndhamovy Midwichské kukačky, v nichž lze nalézt obdobné myšlenky a nápady. Ale jako vždy: je to jen otázka vkusu.

2 28.02.2018

Román z dob, kdy se romány psaly jinak. Téma, které dnes už žel nebudí hrůzu. A přeci má svou cenu prokousat se Ďáblovým elixírem právě proto, aby člověk zakusil styl a dobu. Je dílo těžkopádné? Je. Je někdy matoucí? Rovněž. Ale ani jedno, ani druhé nemůže zkazit dojem z barvitého líčení vnitřního života hlavní postavy a zbavit čtenáře pocitu pokoje ze skutečnosti, že vše dopadlo, jak mělo.

2 17.09.2017

Po založení třicáté záložky jsem se rozhodl, že to nemá smysl. Tohle se dá číst znovu celé.

2 28.03.2017