los komentáře u knih
čtenář VM níže mi vysypal všechna esa z rukávu, takže stručně: je jasné, že Gažiová má ráda jednak kytičky a ptáčky, jednak tvorbu velkých českých básníků - a bohužel jejich odkaz ještě nedokáže rozvinout, jen je napodobuje...
oceňuju rozsáhlou slovní zásobu, kterou jí může závidět mnohý starší a zkušenější spisovatel, i schopnost poeticky pojmenovat svět (to je ten šuplík zvaný "reflexivní poezie"), ale opravdu na počátku jednadvacátého století řeší mladá, vzdělaná, ambiciózní žena témata jako předjaří, morseovka, třešně a jeřabiny nebo mráčky?
velmi dobrý výběr prvního čtení, veršem, dramatem i prózou, přiměřený délkou i tématy, pěkné obrázky a v závěru každého textu rozšiřující otázky, hry či úkoly, které rozvíjí schopnost dítěte porozumět textu, spolupracovat s kamarády a poznávat svět (dobře, přimhuřme oko nad dobou vzniku a vynechme Čarkovu Armádu; Žáčkovo Metro taky asi dnešní dítě neokouzlí)
namátkou: Sládek, Hrubín, Halas, Nezval, Lada, Petiška, Štíplová, ale taky Tolstoj a samozřejmě Kožíškův Polámal se mraveneček
hodně nesourodé příspěvky ve sborníku (na Palackého v Olomouci asi nutný grantový výstup), jehož sjednocujícím tématem je tělesná bolest: příspěvek Dvořákové o anorexii je zkrácená diplomka, Rychlíkův o skalpování upravená kapitola z rozepsané monografie, Soukupův o kyborzích a Soukupové o body hackingu jsou hodně obecné souhrny známých informací, které už hrozně zastaraly, Dudziakové o extrémních modifikacích v ČR je asi nejpřínosnější z celého sborníku (viz více na hell.cz)
promyšleně, ale nenásilně komponovaný polyfonní román, příběh čtyř generací, v němž do sebe postupně zapadají všechny detaily; proti toku času se vystřídají 4 vypravěči, členové rodiny, když jim je právě 6 let, takže čtenáři se dostane více úhlů pohledu na popisované situace; v časovém záběru 60 let autorka trefně poukázala nejen na politické události období 1944-2004 (holokaust, izraelsko-palestinský konflikt, národnostní i náboženské střety, hippies, 11. září atd.), ale i na proměny výchovy, na vnímání a prožívání dětství (i když jsem se občas pozastavil nad jednáním a myšlením postavy, které zrovna šesti letům neodpovídalo), kritika jak "angloamerického", tak autoritářského typu výchovy, vyrůstání v neúplné či v náhradní rodině, stejně jako násilná adopce je myslím zjevná
netušil jsem, že Nancy Hustonová je manželkou Tzvetana Todorova, škoda že nejsou dostupné i její eseje, rád bych je četl
anotace nakladatele říká vlastně všechno: o co je fragmentární text, v němž se střídá vypravěčský pohled na hebefila s reflexemi jeho oběti, kratší a syrovější, tím více poskytuje čtenáři prostoru pro domýšlení průběhu i následků nedořečených událostí; vskutku "poetickým", nápaditě obrazným jazykem jsou evokovány šokující intimnosti a jejich dopad na dospívající dívku, která se nedokáže vymanit z toxického vztahu
zaskočila mne role Terezina otce v příběhu, přímo se říká, že o zneužívání dcery učitelem věděl, a na jiném místě (příhoda během výletu na kole?) se snad naznačuje, že i otec je/byl agresor? nevím, příběh opravdu není lehké číst, jako by se na čtenáře s každou stránkou lepily cizí tělesné sekrety
těším se ovšem na další počin Hochholczerové, její vidění světa a vypravěčský styl mají potenciál
další ze sebezpytných dekonstrukcí dětství a dospívání v nefunkční rodině, odrážející situaci sociálně slabších v Přerově v letech 2007 a 2021; vyprávění se zacyklovává ve vzpomínkách a přehodnocování pocitů, útržky paměti nejen ve střetu s realitou, ale i s vnímáním druhého, autoprojekce, osamění, naprostá bezvýchodnost
občasný vypravěčský přechod do druhé osoby jako pokus navázat kontakt (alespoň se čtenářem), být vnímán, slyšen, pochopen a přijat
hrozí předávkování frustrací a depresí
na počátku osmdesátých let byla Macurova literárněhistorická metoda vskutku nebývale inovativní a jeho pojetí a výklad českého národního obrození myslím zůstává stále originální i inspirativní
v kapitolách Tvarosloví - Pojmosloví - Paradoxy hledá přijatelný historicko-politický a kulturně společenský narativ v rámci konstrukce naší národní sebelegitimizace a jazykové emancipace, navíc podložený objemným a značně různorodým dokumentárním materiálem
doporučuju všem studentům literatury
tak trochu jako Sofiin svět, ale zábavnější a věřím, že pro školáky poutavé, dneska asi jediný způsob, jak přitáhnout náctileté k dějinám antického světa
kniha měla poměrně výraznou propagaci, a přesto má zde tak málo komentářů a hodnocení? snad právě pro tu formální, žánrovou i myšlenkovou neuspořádanost až zmatenost, pro přetíženost a roztříštěnost provedení
na jednu stranu mne velmi nadchla úvahová část, v níž autor argumentuje svůj originální pohled na problematiku evropského turismu s jeho dopady na ekonomiku, politiku, ekologii, infrastrukturu, gastronomii ... místní societu, každodennost běžného obyvatele-domorodce atd., zacyklení tohoto systému migrování mas po planetě za účelem povyražení vede k ničení přírody i památek, vyprázdnění smyslu, komerci a zkýčovatění kulturního dědictví, následky jsou vskutku alarmující
ze strany literární jsem však na rozpacích, jde o parodii na Dana Browna (detektivní linka) či selfmanagement Coelha (cesta jako metafora duševního růstu), intimní zpověď (milostná linka sebestředného stárnoucího muže) nebo o alegorický obraz zániku Evropy (hotel, v němž se setkávají modelové tezovité postavy), příběh je ve své přeplněnosti zmatečný, myšlenkově roztříštěný, nevěrohodný a v důsledku toho pak plný klišé a "správných" postojů (např. jednoznačně pozitivní obraz emigrantů: viz emotivní životní příběh hotelového sluhy)
kdyby Pfeijffer napsal esej o dějinách a současných hrozbách turismu, potažmo o pochybném směřování západní/evropské civilizace, byl bych nadšen, neměl své varování však balit do moralizujících a narcistických pozlátek, těžko se pak prokopává k podstatě
skrytý, tajemný, revoluční...
seznam potravin, které jsou tentokrát tabu, nedovolují vnitrozemskému Evropanu sestavit trvale udržitelný stravovací režim; regionální potraviny? dokonce i všechna u nás dostupná zelenina je špatně; v závěru knihy se nachází dvoustránkový (!) seznam doporučených lékových suplementů - to není ketodieta, ale strava kosmonauta
jsem rovněž zastáncem přerušovaného půstu, ostatně mnoho lidí ho praktikuje, ani o tom neví, ale přidávat k tomu magická zaříkávadla (mitochondrie, ketony, lektiny, lepek, laktóza...) a kouzelné přísady (buvolí mléko, amarantová mouka...) považuju za zbytečné
tato publikace je vyváženější než Devadesátky, nezaměřuje se tolik na konzum, ale upřednostňuje alespoň ty nejznámější události v politice, kultuře, sportu, hospodářství... škoda že podobné přehledy se nedokážou vymanit z přílišné simplifikace a předpojatosti
oživil jsem si spoustu věcí a jevů, na které jsem už opravdu rád zapomněl a víc si na ně nechci rozpomínat (a není to jen oficiální hudební scéna osmdesátek, která mi působí přímo fyzické utrpení)
Co bude za 100 let napsáno v encyklopedii u hesla Gustav Husák?
Bezvýznamný československý politik, který působil v době Karla Gotta.
to snad není možný, že něco takového může být vytištěno a prodáváno... asi jsem páteru Koniáši křivdil
souhlasím s čtenáři níže, vypravěčsky úplně jiný Jacobsen než v "ostrovní" tetralogii - i když stejně jako v ní je vypravěčem / pozorovatelem dění "malý člověk", bez obecného vzdělání a širšího společenského nebo politicko-historického rozhledu, a právě jeho (nikterak nekarikované) hledisko dodává "velkým dějinným událostem" (počátek druhé světové války v konfliktu Finsko-Rusko) na relativitě v mezilidských vztazích a naopak utvrzuje v nesmyslnosti a absurdnosti válečné mašinérie
rubat celý den v lese dřevo při minus 35 stupních Celsia? ...u nás dnes ráno bylo minus sedm, vylezl jsem na dvorek, protože jsem si potřeboval nařezat pár latěk, a nadával jsem, jak mi zalezlo za nehty... že mi není hanba...
dřevař Timo se vlastně rozhodne vzepřít všem válčícím mocnostem, když přes vyhlášenou evakuaci civilního obyvatelstva, posuny frontových linií, ostřelování a vypalování vesnic atd. zůstane doma a vytrvale zde dál dodržuje svůj životní a pracovní rytmus, ať se děje co se děje, pokud se setká s dobrým člověkem, ať je to Fin, Rus nebo Žid, pomáhá mu přežít = beru si z něj ponaučení, že člověk může být slabý a prostý, ale když má kolem sebe lidi ještě slabší, nezbývá mu nic jiného než se stát sám hrdinou
rodilé Vimperáky příběh jistě potěší, mne ale vůbec nebavil, pro dospělého čtenáře je příliš naivní a jazykově neobratný (nejen malá slovní zásoba, ale nejsou využity ani stylové rodiny jazyka, jak by se zrovna pro dětskou/chlapeckou mluvu nabízelo), svět dobra a zla je očekávaně nastavený a bez zvratů či relativizace, nic nového mi to nesděluje; jen další z mnoha "svědectví", jak nám za socíku bylo ublíženo
povídky o zpackaných partnerských vztazích, nenávisti v rodině či mezi sousedy, závisti, pokrytectví a lakotě; formálně je nápad dvojího vypravěče jednoho příběhu nosný, ale autorkou zde nevyužitý - očekávám, že druhý pohled by měl být konfrontační, relativizující, problematizovat první hledisko, vnášet do příběhu překvapení a náhlým obratem ho pointovat, tady se tak neděje bohužel ani v jedné povídce: druhá postava příběh jen dovypráví a nedostane možnost se ospravedlnit (spíše jen potvrzuje to špatné, co na ni nakydala postava hovořící první)
všiml jsem si, že do srabu, v němž se "zbabělí hrdinové" nacházejí, se bez výjimky dostali sami, vlastním přičiněním, a kdyby chtěli, mohou vše změnit, chtěla tím autorka cíleně něco naznačit?
líbil se mi příběh dědka, který "sbírá" věci a plní jimi svůj byt, zejména s těmi rukavicemi... hmm, ale garantují vám, že dospělý, manuálně pracující muž by dámskou háčkovanou rukavičku na ruku určitě nenatáhl
generační román z roku 1968 očima čtyřicátníka, otce a redaktora, který se pokouší sepsat článek o jinakosti mladých, a zároveň si uvědomuje odlišnosti mezi svými vrstevníky a jejich rodiči
za těch šest desítek let se samozřejmě česká společnost výrazně proměnila, ale styčné charakteristiky rodinných, přátelských i pracovních vztahů přetrvávají: u -náctiletých touha po lásce, svobodě a nezávislosti (posílená dobou vzniku textu), ale i haurování a kruté boje o moc a uznání v partě + u -cetiletých únava z pachtění, úsilí a dřina, obava o místo a postavení + u -sátiletých žlučovitost z odepsanosti, rezignace, neschopnost přijmout změnu = doporučuju porovnat se současnou tvorbou např. Petry Soukupové
příběh není tezovitý, neoslavuje mládí, ani karatelsky neapeluje na zkušenost dospělosti, naopak relativizuje a nechává čtenáře, aby zvažoval a poznával (se) sám
vypichuji Petiškův metaforický jazyk a poetická přirovnání
(SPOILER) dystopie v modelu "děti zachraňují svět před totalitou a ekologickou katastrofou" využívá prastarý žánr "napravení floutka", konkrétně přerod nafoukaného puberťáka v empatického hrdinu, který se obětuje pro lidstvo
jednu hvězdu, protože autorka má potenciál a jednou z ní může být oblíbená spisovatelka, umí sestavit příběh a vcelku úspěšně se pokouší pracovat s jazykem, ale její prvotina je sentimentální kýč plný nelogičností a nesmyslů, epigonská variace, která bez nápadu a aktualizace převařuje motivy Bradburryho, Orwella, Zamjatina, Atwoodové... a kterou neměl redaktor pustit do tisku, a když už, tak v textu nemilosrdně škrtat a škrtat a škrtat
zkusím to stručně, jak jsem si psal během četby poznámky:
- pravidla a zákony "jiného" světa hned na začátku vysvětluje hlavní postava čtenáři, což je hodně nešikovný a zastaralý literární postup
- opravdu autorka očekává, že za 500 let bude globálním jazykem angličtina? proč? protože sama angličtinu studuje?
- příběh se odehrává cca 500 let vzdálené budoucnosti, a přesto je plný kulturních odkazů k 20. století (snaha zvýšit intelektuální laťku? nedokážu si představit, že za 500 let bude puberťák poslouchat ABBu nebo Beyonce, to jako by dneska nějaký puboš ulítával na hudbě Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic)
- Nico a Tabitha se učí pochopit svět z knih 500 let starých = to se za 500 let ve vesmíru a v lidské společnosti, politice, kultuře, vědě... nestalo nic podstatného, žádné inovace, technické revoluce...?
- Nico čte Wildea a Tabitha Austenovou a rozumí smyslu slov i obsahu (tý brďo, ani dnešní studenti humanitních VŠ už nezvládají češtinu 19. století)
- papírové knihy nalezené na skládce = po 500 letech neporušené papírové knihy na větru a dešti? tak to abych se příležitostně po Praze podíval, jestli někde v odpadcích neleží originální tisk z 16. století
- Nico zná slovo housenka, ale neví, co je to motýl?
- člověk, který se celý život živí tekutou stravou (cibus), bez zdravotních obtíží stráví na ohni opečené maso a syrové ovoce???
- naivitou román připomíná film Modrá laguna nebo Děti ráje, sentimentalitou Chateaubriandovu Atalu a Reného = Nico a Tabitha nemluví (divoši se učí mluvit), všechno se učí od základů z knih, které na ostrově zanechal Pedro (nechali jste někdy na pobřeží popsaný papír? kolik dnů vydržel čitelný?); naprostá a naprosto nesmyslná idyla, na opuštěném ostrově je pro zamilovaný páreček všechno dopředu připraveno a hotové = postavena chýše s funkčním záchodem, konzervované potraviny, instrukce, jak co používat, mapa, poučné i zábavné knihy, potřebné nástroje...
- oheň rozdělají třením podle zhlédnutého filmu (zkuste to)
- Dariana a Ray nechají všechno vybavení po Pedrovi ladem, nic si neodnesou, a 8 měsíců si nevšimnou kouře ani jiných projevů života Nica a Tabithy na ostrově?
- Tabitha si dělá výpisky o něčem, co ještě nikdy neviděla, o čem nikdy neslyšela = zkoušeli jste to? (to musíte opsat úplně všechno)
- úžasně divadelní scéna = město se hroutí a nevlastní matka vyznává lásku Nicovi
- naprosto nesmyslný závěr = z hroutícího se města unikají lítacími auty všichni obyvatelé s prezidentkou v čele (Star Wars?), Nico a Tabitha v druhém autě jí za letu předají informace, které mají zachránit lidstvo, a pak se odpojí od kolony letících aut, protože už nemají palivo, k prezidentce do auta se nevejdou, a tak letí hrdinně zahynout zřícením se do moře, ehm... proč nepočkali na jakékoli jiné létající auto, které letí v koloně za nimi?
- autorce chybí aspoň základní znalost technologií a vize jejich progresivního vývoje (např. závěr: plně autonomní vozidlo/létadlo by jistě včas samo vyhodnotilo, že mu chybí palivo/energie, možná by si i samo dálkově zajistilo nabití atd.)
povídky, črty, cestopisné fejetony, satiry i eseje Washingtona Irvinga znali čeští čtenáři ještě dříve než E. A. Poea, Irving vytvořil pro americkou literaturu typ antihrdiny - sympatického packala, s nímž čtenář soucítí a jemuž i trochu fandí, protože se v něm často poznává: třeba Rip Van Winkle nebo Ichabod Crane (Ospalá Díra) inspirovali spoustu pozdějších převyprávění či adaptací, i filmových;
kromě humoristických povídek myslím že i mnohé cestopisné fejetony jsou i pro dnešního čtenáře stále čtivé (v tomto výboru popis Shakespearova města očima soudobého návštěvníka)
brilantní literární experiment Jelinekové: vykostění žánru červené knihovny (kostra jazyka je obnažena jak formálně, tak obsahově a motivicky)
příběhy o "lásce" zbavené "lásky" a vyprávěné "bez lásky", bez tradičního subjektivního vhledu, etického a emocionálního vzorce empatie, touhy a oddanosti, pouze s ohledem na moc a majetek
typizovaná schémata partnerských a rodinných vztahů se zjevují v příbězích brigity (nevzdělaná chudá šička v továrně se vyšvihne na "vyšší" společenskou úroveň těhotenstvím vynuceným sňatkem s úspěšným, ale fyzicky odporným podnikatelem), pauly (náctiletá naivka, kterou pomlouvá celá vesnice, se nechá zbouchnout primitivním lesním dělníkem, jenž ji v opilosti bije) a zuzi (spratek z lepší rodiny)
není to lehké čtení a trefně dávkované jedované slovo dokáže vyrazit dech
ač méně známý autor, objevná parodie a perzifláž upomínající na Gogolovu ironii a oblíbené dobové "sterniánství" s typickým motivem personifikované tváře velkoměsta, Veltman ve svém Lunatikovi mj. použil svou dětskou vzpomínku na skutečný požár Moskvy v roce 1812