los komentáře u knih
Kantůrčice je z oněch pěti "ještědských próz" Karoliny Světlé nejslabší, ani to vlastně není román: příběh je velmi jednoduchý, skoro bez zápletky (prostá venkovská dívka morálně napraví pražskými móresy zkaženého mladíka),
připadá mi, jako by Světlá měla u ruky nějaký prastarý kalendář hospodáře a stránku po stránce z něj opisovala, jelikož téměř celá první polovina textu je v podstatě jen výčtem pranostik, pověr, receptů na domácí léčení, zaříkávadel a přísloví atd. (dokonce dojde i na charakteristiku hvězdných znamení) více či méně dovedně zakomponovaných do vyprávění a rozhovorů postav = z tohoto hlediska je knížka zajímavá a určitě by ji nějaký dialektolog nebo folklorista s úspěchem vytěžil pro nějaký výzkum, ale sentimentální příběh asi současného čtenáře moc neosloví; určitě bych spíš doporučil Kříž u potoka nebo Vesnický román
kratičké zápisky třicátníka, v nichž se rychle střídají drobné lyrické reflexe všedního dne s osobními poznámkami o flákání v cizím městě, návštěvě hospod a vináren, přežívání ve vymrzlém pavlačovém bytu bez peněz a občasném povyražení s povolnými jednonočkami
Saarikoski v sobě nezapře "zrak básníka":
*Na ostnatým drátě sedí mezi ostnama ptáci.
*Lustig spí, a kdyby neměl hlavu a na ní brejle, vypadal by jak velikánskej čípek pro velikánskýho obra.
Prahu přelomu zimy 1966-1967 v Saarikoskiho popisu pozná asi málokdo, ale jeho akční radius "Újezd - most Legií - Národní třída" lze identifikovat, politická situace ho moc nezajímá, ale tohle je dobrý postřeh:
*A když má někdo návštěvu přes noc, musí na kurzy marxismu-leninismu. Cestou ke komunismu pohlavní život a stát postupně zaniknou.
oddechové čtení s připomínkou, že po souloži už vždycky následují jen komplikace
vypíchnu jen jeden, ale fakt originální detail, který by neměl v textu zapadnout: motiv kolena = Lenka, její zmizení, citát z Morgensterna
všímavý pan Palomar a zase jinak originální Calvinův experiment popisu v úplnosti nepopsatelného světa
ze závěru jsem si vzal poučení, že opakování v jejich jedinečnosti nelze znovu opakovat
jak necílím do poezie, tak Bondyho Nesmrtelná dívka mne opravdu okouzlila, melodií verše místy upomíná na Nezvala, básnickým výrazem i tématem mi připomněla Holanovy Příběhy, určitě stojí za přečtení a kontemplaci
takových pěkných dětských knížek, které nenásilně vzdělávají, není nikdy dost
publikace je psána velmi populárně a nepřináší žádné nové informace ani závěry, v porovnání např. s edicí ZIP působí spíš jako výcuc z nejčtenějších článků časopisu 21. století
poslední z celkem tří částí s názvem Dobré rady lze shrnout slovy, s nimiž nelze než souhlasit: jezte zdravě, hýbejte se, nekuřte, vyhýbejte se chronickému stresu a především udržujte dobré vztahy a časté kontakty s blízkými osobami
přečetl jsem skoro všechny romány Petry Soukupové a konstatuji, že popisek "tak jak ji znáte" opravdu sedí - téma, styl ani formu autorka nemění; už název však napovídá, že tentokrát se mění konstelace postav: rodina drží pohromadě (manželé se dvěma dětmi) a přes občasné protesty některých jejích členů dokáže fungovat, kooperovat a v rámci možností se i vypořádat se závažnými životními komplikacemi, které mají patrně odrážet obecný obraz současné společnosti - jeho reálnost nedokážu dost dobře posoudit, jelikož mám jinou, velmi odlišnou zkušenost: věřím, že spoustu čtenářů se v tom najde, zatímco mně přišel Michal až moc dokonalý, Veronika extrémně přecitlivělá, nezodpovědná a manipulovatelná a obě děcka zpovykaná, líná a bez respektu, naopak prarodiče Soukupová trefila myslím přesně
v příběhu je nahuštěno příliš mnoho negativních společenských jevů, které by si zasloužily podrobnější rozvinutí a řešení, takhle fungují jen jakoby pro připomenutí a pro množení epizod (destrukce rodinných i mezigeneračních vztahů, alkoholismus, šikana, sebepoškozování, osobní vyhoření, deprese, ponižování, stařecká demence...)
v rozhovoru s autorkou mě zaujalo její označení "sendvičová generace", tj. asi tak čtyřicátníků až padesátníků, kteří kromě svého zaměstnání musejí zvládat péči o své pubertální děti a současně i své staré (nemocné, umírající) rodiče - sám bych to vylepšil na bitevní "sendvičové sevření"
román určitě stojí za přečtení, na rozdíl od části recenzentů mně závěr přišel velmi jasný, dokonce i se zřetelným poselstvím
z okresního města do "města podzemního", tedy do zákopů první světové
třetí díl Poláčkovy nedokončené pentalogie lze číst i samostatně, příhody vojáků na haličské frontě, volně propojené postavou Jaroslava, nejmladšího syna obchodníka Štědrého, ukazují zase trochu jiné stereotypy než ty maloměstské a připomenou např. Johnovy Večery na slamníku
přes nostalgickou atmosféru prvoválečných románů musím s klasiky konstatovat, že "válka je vůl"
i když nesnáším kočky, tak musím ocenit Čapkovu schopnost pozorovat svět kolem sebe a pak o tom vyprávět s humorem, dojetím i jízlivostí (kam s dalšími koťaty?)
a škodolibě poukazuju na fakt, že na rozdíl od Pudlenky všichni Češi znají Dášeňku
Arbesovo nokturno z poloviny osmdesátých let, příběh je předvídatelný, ale mě zaujal nečekaně moderní "filmový" vyprávěcí způsob (heterodiegetická narativní perspektiva/fokalizace - ale teď se nechci přít o terminologii): prostě bez expozice vidím dlouhý filmový záběr (jakoby v reálném čase bez střihu), v němž protagonistka (mladá jeptiška) jde Prahou z kláštera do domu, kde se má podle instrukce celou noc modlit u mrtvé nevěsty
myslím, že Arbes dnešní čtenáře sice může otrávit šroubovaným a nivelizovaným jazykem, avšak okouzlit vyprávěcí technikou a žánrovými experimenty (třeba právě nokturno by si zasloužilo exhumaci)
vítám překladovou edici, která cílí na pozapomenuté autory spjaté s pohraničím, kde se mísí slovanská a germánská tradice, a doufám, že Wolfova Waldröslein nebude její poslední počin
byť je příběh téměř modelový a děj od prvních stránek předvídatelný (jen s otazníkem, zda romantický - pak jeden nebo oba milenci na konci tragicky umřou, anebo sentimentální - pak překonají všechny obtíže mladé lásky a šťastně žijí až do smrti), okouzlí jistě většinu čtenářů právě zasazením do severomoravských lesů a hor
edice dbá na vizuální efekt: kromě poutavé obálky a černobílého provedení je doplněna rozsáhlou fotografickou přílohou s pohledy do lesní a horské krajiny kolem Kralického Sněžníku - i když jsem vyrůstal na opačné straně republiky, citlivě komponované přírodní obrazy mi připomněly dětství a minulost mého kraje a domova i s jeho pozapomenutými příběhy
hodně stará, ale hodně dobrá knížka, s níž zabavíte předškoláka, básničky a říkadla jsou rytmické, dobře se pamatují a hlavně mají nápad i vtip, kam se hrabou Pokémoni
pro Garfielda mám slabost, tolik se v něm poznávám... nedávno jsem dokonce našel doma zahrabaný starý sešit, do něj jsem si vlepoval stripy vystřihané v 90. letech z novin a časopisů
novější Chiangův povídkový soubor Výdech mě sice zaujal víc, ale i Příběhy stojí za přečtení, každý čtenář si jistě najde svůj oblíbený námět = matematika, teologie, lingvistika, filozofie..., vše se prolíná tak samozřejmě a překvapivě; nápadité je zasazení příběhu s aktuálním problémem do dávné minulosti (genetika nebo třeba hypotéza o kulatosti Země), anebo naopak do budoucnosti (komunikace s neantropomorfní mimozemskou civilizací)
Chiang počítá s poučeným a přemýšlivým čtenářem, vyhýbá se dořečenosti a dovysvětlování, a za to jsem rád, protože mě nudí texty s "manuálem k použití"; i závěry nechává neohraničené a bez definitivních řešení, otevřené dalším hypotézám
Háblová umí psát, to se musí nechat, zprvu se vyprávění jevilo jako další z řady ufňukaných zpovědí znuděných slečen, které neví co s životem, ale Směna má nad kníkáním o nutnosti vydělávat si nekvalifikovanou prací přece jen nějakou nadstavbu myšlenkovou (smysl umění, ekologie, vykořisťování, mezilidské vztahy...) i symbolickou (pták, jablko, obraz) - pro mne ale ve většině míst nevěrohodnou: zvlášť ten pohádkový konec či "detektivní" zápletka s hledáním ukradeného obrazu, ale i nelogické drobnosti (pokud si hrdinka z nějakého důvodu vydělává pro ni ponižující prací v supermarketu - skutečně nemá jinou alternativu? - a musí počítat každou korunu, aby zaplatila nájem a služby, řeší, jestli může zaplatit kafe za kolegyni, pak těžko uvěřit, že si jen tak cestou ze směny namátkou koupí v knihkupectví encyklopedii, jindy nakupuje malířské potřeby, platí vstupy na výstavy a luxusní pohoštění...), nicméně čte se to dobře
skvělá odeonka, v níž se sešla práce tří profesionálů: dílo nadčasového spisovatele, cynika a mistra hrůzy Ambrose Bierce, přeložené do češtiny mistrem jazyka Janem Zábranou, vybrané a komentované mistrem literární eseje Josefem Škvoreckým, prostě úžasný čtenářský zážitek; líbily se mi všechny povídky, strašidelné, fantastické, anekdotické i z válečného prostředí
"Narodil jsem se z chudých, protože poctivých rodičů..."
"cynik = zlosyn, jehož pokřivené vnímání způsobuje, že vidí věci, jaké jsou, ne jaké by měly být"
čekal jsem nějaké popularizované pojednání o školství v 70. a 80. letech, podložené odborným materiálem, a ne fotografie obalů od bonbonů a různého spotřebního zboží s odkazem na nějaké muzeum socialismu, to vše doprovázené subjektivním komentářem kompilátora, který staví na stereotypním a kontrapozičním obrazu doby
proč se v posledních letech stalo takovou módou chlubit se, že jsem nevzdělaný hlupák? (narážím na autorův závěrečný medailon)
nemohu upřít knize čtivost, ale shoduju se s názory čtenářů níže: velmi zjednodušené, v mnoha případech neaktuální a protivně znovu a znovu opakující už několikrát podrobně podané informace (desetkrát po sobě je opravdu moc), první část mi připomněla jeden starší dokumentární seriál, něco jako Putování s pravěkými lidmi; další dvě se dají shrnout varováním, abych míň žral a víc se hýbal, chodil pěšky (pokud možno bos) a nečetl knihy, protože dlouhé koukání do blízka způsobuje krátkozrakost - no ale divím se, když se australopitékové adaptovali z ovoce na lov a sběr a homo sapiens později na zemědělství, proč by se homo sapiens sapines (já) nemohl adaptovat na guláš s knedlíkem?
na ja, Punk ist noch lange nicht tot, Punk ist für alle da