lubtich komentáře u knih

Zabrousil jsem troufale do fantasy a inu, zhrzen jsem nebyl.
Co je na téhle sérii vážně brilantní, je to hlavní pometlo. Jakmile je ústřední postava takovej truhlín, tak se s tím velice jednoduše lze ztotožnit :d
Dále se mi líbí i okolní osobité postavy (především ten Reichis měl vcelku povedené hlody, trochu škoda, že jeho haťmatilce nerozumí i další postavy, mohlo by pak dojít i k bezprostřednějším rozhovorům).
Jedinou výtku mám snad občas až k příliš kvapnému spádu – během pětistránkové kapitoly zhyne 5 lidí a v kapitole další se jede jakoby nic, možná by občas barvitější popis nebyl od věci.
Četlo se to jedna báseň a pocity z toho jsou potěšující, takže proč ne že.

2 16.03.2020

Saprlote, bavil jsem se královsky! Vážně, tohle bylo literární žůžo pažůžo. Přiznávám, nebyl jsem naprosto seznámen s autorem a vybíral jsem knihu dle obalu (ano, jsem povrchní, ale už jen z obálky sršela frapantnost). Nyní ale už neodmítnu žádnou "měrkovinu". Bavilo mě prostředí (masožravý pařezy, lítající pečení holubi, oslové na bioplyn), bavily mě postavy, byť v tom měl člověk pěknej buřtguláš (ale názvy typu Literární postava, Lavor Pupen, Pnůtek či Hrot Mňau, maj něco do sebe). Ke konci už to nemělo takovej elán jako na začátku, ale i tak se mi líbilo jednotlivé odkráglování postav, ne že bych si liboval v násilí :D
Kniha má neskutečně moc grandiózních glos, ale jen tak namátkově dvě úderné:

,,Pojedli, pořádně se intoxikovali alkoholem a vyrazili na cestu"

,,Mě už ta honba nebaví", pronesl Stalin a posadil se na pařez.
Bohužel se nejednalo o normální pařez. Byl to pařez masožravý. A ihned se měl k dílu.

Vřele doporučuji, nasyťte se.

2 10.03.2020

Nutnost každého surrealisty...slast číst tyto slova, občas se člověk ztratí, ale o to lepší je pak pocit, když se najde.

2 13.01.2020

umí si akorát tak vymýšlet (jde mu to dobře)

1 24.06.2024

prostě je to zloděj zlodějská

1 17.06.2024

Ono členění včetně dodané cody sice budí dojem spíše klasické skladby, ale myslím, že označení "banger" Píseň mládí taky snese, protože se vymyká tradičnímu schématu pění idyličnosti vzpomínaných časů, ale jde tvrdě a nekompromisně i do trapnosti a upachtěnosti. Několikastránkový základní text se větví do poznámek, které se opět asociacemi přehoupávají k čím dál titěrnějším detailům a rozplétají tak nejen Hiršalova útlá léta, jeho rodinu a spoluobyvatele východočeské vísky, ale i obecně podobu vesnické atmosféry meziválečného období a skrz různé návaznosti známých osobností na lokální kontext i charakter první republiky vůbec. Koláž se nevyskytuje jen na obálce, ale i uvnitř - Hiršal do ústředního vzpomínacího proudu vkládá různé dokumenty, od plebejských deníků a dopisů jeho rodičů až po úryvky světové literatury z všemožných koutů Evropy.
Fascinující mi připadá ono napětí, které při čtení zažívám - na jednu stranu úzkost a klaustrofobie z vesnického panoptika, které prorůstá mohutným alkoholismem, perverzními patáliemi s podplácením, patriarchální zkostnatělostí a nelítostnými relikty feudálního řádu s bídáky z pastoušky, na stranu druhou se jedná o nebývale živelné univerzum, kde se to hemží různorodými spolky (Sokol, Volná myšlenka, hasiči), lidovými intelektuály, svéráznou paletou koloniálů či ochotnickými i sakrálními událostmi (např. půvabná inscenace melodramatu na vesnickém rybníku!). Pohled na současnou podobu území mezi Vysokým Veselím a Jičínem je v podstatně unylejší - chátrá jeden obchod za druhým, největší akce jsou náhodná setkání u ranního autobusu směrem tam, kde je práce. "Starý svět" se mi rázem jeví - byť je to vzhledem ke všem výše zmíněným zpropadeným rysům bizarně paradoxní - jako nesmírně vzrušující podívaná (i když právě, jen "podívaná", třeba pozoruhodné pasáže o stíhání homosexuality způsobují svižné vystřízlivění).
Nejedná se pouze o dokument určité doby a místa, ale rovněž o záznam samotného procesu vzpomínání - připadá mi třeba fascinující, jak se Hiršalovi onen poznámkový princip, prostřednictvím nějž se noří do čím dál drobnějších zdánlivých malicherností, trochu vymyká z rukou a asociačně přeskakuje i v jednotlivých poznámkách. Nebo třeba všechny ony zaklesnuté popěvky, slogany, regionální i rodinné výrazy či iritování chybně nadepsaných výloh - tato upřenost ke slovu už v raných letech jako by signalizovala i pozdější Hiršalovo potýkání se slovem (vlastně i ona rodová příslušnost - otec muzikant, dědeček kameník tesající nápisy na pomnících - mi připadá příznačná). To vědomí, že "pohnu-li se všechno se vždycky zároveň pohne takřka celé okruhy toho co s sebou vleču se dostanou do pohybu", jak je citován Helmut Heissenbüttel v obstarožním Předznamenáním, je myslím všudypřítomné. Přestože (nebo spíš: i proto když) autor popisuje své milostné oplétání s tím, že dívce kvůli korespondenci nakukal adresu Jičína, aby skryl svůj "buranský" původ, je to docela jasné – celé dílo vyrůstá v Chomutičkách.

41. 2. Na obícku jsem chodíval velmi rád, hrávali jsme si tu na půdě a na špejchárku s bratranci a sestřenicí. Častokrát mě tu strýc Václav s chutí přetáhl řemenem, jemuž říkal člověčina - podle jedné Říhovy pohádky, z níž jsem rád nahlas vykřikoval: "Čichám, čichám človečinu..." Mnohdy měl k výprasku i důvod. Tak jsem jednou při zabíjačce lačně bral z mísy jitrnice a jelita. Protože však jsem už byl přejeden - jak říkávala babička "oči by jedly, ale huba nemůže" - házel jsem je nakousnuté pod stůl za kufr. Našli jich tam osm a já byl bit. Strýci jsem však vyhrožoval: "Počkejte, až budu velkej! Vyučím se četníkem a zavřu vás!"
(s. 86)

1 13.12.2023

https://www.iliteratura.cz/clanek/46608-aids-elsa-lazarska-v-zime-a-jine-basne

1 21.10.2023

Málokterý knižní rozhovor zřejmě vyústí do situace, kdy zpovídaný převezme suverénní pozici a z dotazů přesedlá na velkou průvodní jízdu po svém díle - není divu, že autorství nenese francouzský novinář, ale sám polský akrobatický žonglér.
Gombrowicz je v lecčem skálopevný - má svoje pevní zásady, dá si záležet na "přesné" interpretaci svých děl a v některých soudech (třeba ohledně mládeže, vědy či literární kritiky) je až příliš tvrdohlavý. Zároveň ale zůstává v určité mezní, nejasné pozici, která má u něj počátky již od vyrůstání na pomezí vesnice a průmyslových zón, šlechtického lidu a střední třídy či Polska a Litvy. A ty zásadní věci, které rozvádí v Kosmu, Ferdydurke a spol., formuluje jako skutečnosti plné rozporů - Forma jako něco, od čeho je potřeba se osvobodit, ale zároveň jako útěcha, jejíž postupné zaoblování vede k smysluplné (iluzorní?) organizaci světa. Mládí jako něco trapného a nezralého, ale zároveň niterně krásného - a ta krása by nebyla bez oné podřadnosti. Polsko jako přechodná země oslabeného charakteru, která však může revidovat evropskou formu z netradičních pozic. Morálka jako nic obecně platného, ovšem jako něco vyvěrajícího při psaní: "udeřím a dozvím se, jaký jsem." Gombrowicz zůstává tvrdošíjně odmítavý k ideologiím, víře a teoriím, ale záležitosti, které jsou mu skutečně drahé, rozehrává na nejvyšší, nejednoznačnou míru.
Obzvlášť sympatická mi je jakási prvotní zaklesnutost ve vesnickém prostředí, ono poznávání věcí z konkrétní a každodenní skutečnosti - třeba fakt, že principy strukturalistů jsou s těmi Gombrowiczovými téměr totožné, avšak on vychází z dějů ulice, z toho nejošklivějšího a nejobyčejnějšího. Ta touha dobrat se opravdové skutečnosti a zároveň vědomí limitů; když čtu věty jako "člověk nikdy není sám sebou", tuším, jak moc je i dnešní svět tak vzdálený nazírání předestřenému v Testamentu.
Navzdory zdánlivé nabubřelosti totiž Gombrowiczovy postřehy nejsou umouněně přemoudřelé a arogantní, často se reflektují i k samotnou pozici tvůrce - tvůrce, který se vyhraňuje proti politickému i čistému umění, který se chce prostě dobrat své soukromé skutečnosti. A ten stejný tvůrce se vysmívá tomu, jak se lidé chytají do pastí Formy, ale současně je schopen uznat, že i ze svého spisovatelského mýtu stvořil Formu, kterou se svým dílem snažil rozbíjet. Tvůrce, který si nechává od panstva donášet lahodné pokrmy a za pár let se v argentinských chudinských čtvrtích z nouze vloupává na cizí pohřební hostiny. "Nevím, jaký jsem, ale trpím, když mě deformují."

1 12.09.2023

Je to taková postmoderna s otevřenou náručí - už od prvních stránek (porod při Čekání na Godota) se tam vrší literární odkazy, které jsou ale do puntíku dovysvětlené. Přepíná se mezi formou, protože proč ne - navzdory tomu, že dramatické ztvárnění určitých kapitol vyjde stejně naprázdno, když většina děje románu je taky scénická. A nakonec, aby se ukázalo, že je to ta literatura, tady máme metarovinu - nesmírně otravné průpovídky autora a redaktora, který poukazuje na nepublikovatelnost daného díla. Viewegh jako by tím chtěl čtenáři pěkně předsunout - ha, teď máte před sebou knihu, která je strašně skandální a prostořeká a vyzvedne na povrch nepříjemné pravdy normalizace.
Ale po třiceti letech to už zase taková bomba není. Všichni ti intelektuálové na vrátnicích, zpuchřelé umakarty či nástěnkářství, to už jsou staré známé věnce. Určitě se zde podařilo ztvárnit alespoň určitý dobový rozpor - tiše domovské formy odporu a lamentování, které se však musely snést s veřejným podlézáním a snahou vydobýt si drobnými krůčky alespoň něco. Obstát není jen tak, když musíte vstupovat se skloněným hřbetem vstupovat do béčkového družstva okresního přeboru, aby bylo možné obstojně zabezpečit rodinu. Sice ano, přijeli Rusové a je to bída, ale tématem nedělního oběda je spíše to, zdali se do bramborového salátu hodí dávat salám. Je to pohled neúprosně ironický, ale zároveň vřelý, aby českého člověka trochu polaskal po vlasech, že to tak měli všichni a co naděláme.
Autor otevřeně čerpá z vlastního rodinného života. Mám dojem, že se to do podoby knihy promítá nepříliš valně - na jednu stranu je zde spoustu konkrétních reálií, které jsou s danou dobou spojitelné, na stranu druhou Viewegh hýří ve vsuvkách hromadou privátního balastu. Jistě, v takových momentech se sází na tzv. humor, ten mě však nechává poměrně chladným, neboť umolousaná snaha o něj srší z každého odstavce. Humor je zde scénou, nikoliv nazíráním. Ostatně i ta sebe(ironie) se může po chvíli stát vděčným prostředkem, manýrou, která vytváří další jednoduše skousnutelnou realitu.

1 22.08.2023

První esej z roku 1968 má hafo skvělých postřehů - zdůraznění specifické perspektivy, kterou umožňuje neplynulý chod středoevropských dějin, se zde nejeví nabubřele ani příliš idealisticky, však 60. léta přinesla doopravdy širokou paletu nových pohledů. Podstatná mi připadá i redefinice vandalství - nikoliv kluci sprejující zpuchřelé železniční domky, ale jakékoliv ničivé/rušivé jednání, které je aktivováno tím, že daná osoba určité věci nerozumí, neboť to přesahuje její omezený obzor. Tato obrana vlastního obrazu světa jako by odevšad křičela dodnes - všichni ti chlachláčci, kteří nafoukaně odsuzují hodnotu moderního umění, aniž by v dané oblasti měli přehled a byli ochotni vstřebat historickou kontinuitu.
Poemigrační esej z roku 1983 asi zejména nezestárla dobře. Rozumím snaze vymezit specifika středoevropské oblasti, ale myslím, že Kunderovo pojetí tohoto domova malých národů je přespříliš povýšené a v mnoha ohledech problematické. Třeba když píše o tom, že jakmile hrozí identitě zánik, tak nabývá kulturní život ve střední Evropě na síle a celý národ se kolem této hodnoty seskupuje - jasně, Pražské jaro, ale doopravdy se celý národ hromadí kolem exilových spisovatelů, třeba zmíněného Gombrowicze, který si ze svého Polska dělal akorát tak šprťouchlata? Padesátá léta v Československu - katastrofa národní identity nabíledni a kupodivu kultura v rozvratu stejně tak. Existenční krize jedince totiž občas překročí úměrné hranice a dojde prostě jen k zhroucení. Připomenutí toho, že panslavismus je bizarní konstrukt, je fajn, představa kompletně uniformujícího a požírajícího Ruska je sice líbivá, nicméně - co řada opozičních seskupení? Co kanoničtí ruští umělci 20. století nejsou to zrovna ti, které politický režim (nikoliv národ) perzekvoval a kteří navazovali zahraniční kontakty (což Kundera v první eseji pokládá nepřímo za rys kulturnosti)? Parádní jsou pasáže, které se snaží načrtnout společný příběh, které poukazují na míchání vlivů středoevropských (a židovských) kultur či si všímají jistého dějinného rozčarování, jež je možno "vyřešit" jen výsměchem velkému a slavnému. Závěrečné vyvrcholení, které vymezí cestu mezi západním bezkulturním světem a východním imperialismem, v roce 2023 vyznívá bezradně - s trochou nadsázky by se dalo říci, že si středoevropský region vybral to nejhorší z východního kulturního konzervatismu a to nejpokleslejší ze západního konzumerismu. Kultura nezmizela, jen je možná třeba po ní bedlivěji pátrat a klást na ni jiné požadavky, než je všeobjímající evropská jednota.

1 31.07.2023

Už první báseň je poměrně symptomatická pro ladění celé sbírky - role sazeče, nenápadného pracovníka všedního dne, je zde povznesena z praktického účelu na smysl duchovní a stává se jakýmsi strážcem pravdivosti. Tento náhled poté Holub různými způsoby variuje, ať už pomocí biblických metafor, antických narážek či provázáním každodenní skutečnosti s kosmickými motivy: "V očistci sklepů, / na posledním soudu / stolů kuchyňských / kosmické kvílení masa." Někdy se zde krouží kolem všedního objektu, který je vytržen z běžného vnímání - mucholapka se stává zabijákem, mlýnek na kávu nezastavitelným svědkem lidstva, budík předmětem vyvrhující člověka do živelnosti. Jindy, jak už jsem to naznačil se sazečem, se v básni zjevuje prostý občan provozující obyčejnou činnost (často manuální povolání), neplní ovšem pouze pragmatickou funkci, ale stává se nositelem nadosobního poslání - zahradník jako protektorátní strážce života či beznohý pacient jako symbol životní touhy. A pak taky místa, oproštěná od parádivosti a někdy dokonce zanesená ubohostí, ale vždy ta neúprosná fascinace, snaha zahlédnout v nich něco velkého a přesahujícího; kalná řeka i zapadlý dvorek tu mají čestné místo. To, že Holub dokáže dané prostory, osoby či činnosti zobrazit nekonvenčně, dokládá i fakt, že kdyby čtenář nepřečetl název určité básně, který většinou přímo pojmenovává danou skutečnost, možná by se nebyl tak docela jistý, o čem je řeč.
Jasně, určitě to není nejproslulejší sbírka všech dob, občas probleskne nějaký ten morální kýč a některé básně ústí do poměrně sešněrované idylky. Na druhou stranu - vážně musí každá báseň znepokojovat i tísnit? Navíc i takové kusy zde nalezneme, možná spíš nenápadně či bezděčně, ale představa světa, v němž dochází k slovutným objevům, zatímco se "pensisti plouží v parku, / peřiny visí z oken, / nad šedou řadou šedých dní", mi nepřipadá zdaleka jen hledící po kožíšku. Vydání roku 1958 by mohlo implikovat nějaké dozvuky socialistického realismu, ale myslím, že je to spíš fuč - motivy soudružnosti, kolektivity a péče zde navíc mají velmi konkrétní podobu a nejsou zaklesnuté v prázdných frázích či stereotypních obrazech, tak proč nevěřit nečekané blízkosti v ranní tramvaji?
Jako důležitý aspekt vnímám ve sbírce také poznání, touhu po něm, ale rovněž nemožnost naplnění. "- stokrát popsán ve všem tisku - / žije ten nejmíň známý druh.", píše autor o člověčině, kterou se zároveň snaží neustále probírat. S tím ladí i gradující vědecká atmosféra textů. Již v prvních dvou oddílech čteme výrazy jako "stratosférickou šálou" či "neklidná plasma lidská", poslední část pak téměř kompletně vymezuje prostor fakultních nemocnic a laboratorních interiérů. I v zdánlivě sterilních místech však Holub nachází hromadu tajemství a poukazuje na pouze matnou hranici mezi exaktními vědami a básnictvím; laboratorní pitva není příliš vzdálená poetickému dobývání, byť se závěr "hledat // a nalézat." může jevit v případě poezie až troufale naivní, tam asi vážně spíš to hledání. Vedle básní prvoplánově pacifistických a těch, které příliš okázale vystavují životní dychtivost, tu stojí i takové, jež zaznamenávají zranitelné momenty bílých sálů, kdy se navzdory neoperovatelnosti touží po letu na měsíc a kdy "znovu po prvé / rodí se člověk." Znamenitá mi připadá báseň "Nemocní budoucnosti", která sice vrší obrazy všemožně možných vynálezů, ale záhy tento technooptimismus sráží třeba nenápadným veršem "Fotocela místo imaginace."
Kniha bez vzletných gest - jako motta básní zde fungují úryvky z titulků i Einsteinovy citáty, převážně se nevzhlíží ani nezhlíží: "Netočte krky, korouhvičky!" Náběh na Holubův chirurgicky úsečný styl občas překazí odstavce přeplácané metaforami, mix volného a vázaného verše by šlo rovněž zkrotit, ale myslím na jiná díla 50. let 20. století a Denní služba se nelze jevit jinak než malá pecka. Tak malá, aby ji šlo zahlédnout stejně tak jako drobnosti předkládané v básních.


Tramvaj v půl šesté ráno

V půl šesté ráno
město je kroky zotvíráno
a tma se sráží do světel.
Plazí se tramvaj plná těl.

Tváře půl z noci a půl denní,
půl v novinách, půl v nevidění.
Pes tašky táhne, tlačí bota.
Hrou brzd se trhá anekdota.

A jak se starý koráb zmítá,
valcíře ruka kořenitá
s doktorskou rukou z chlorseptolu
za jeden řemen chytnou spolu.

O ruce ruka tiše ví
v červené arše úmluvy.
Pod smirkem dne už jiskří střecha,
ta tramvaj svým způsobem spěchá.

To by ti v autech nevěřili:
ta tramvaj bude první v cíli.

Ta tramvaj bude první v cíli.

(s. 47-48)

1 21.07.2023

Bezesporu nejroztomilejší dílo české literatury, nicméně mě Sekora neobalamutil, neboť jsem i v jiných jeho knihách fandil krtonožkám, splešťulím a dalším tzv. škůdcům:(

Och, kdyby se jim tak povedlo zničit všechnu úrodu našich brambor! To by zajásali: "Splnili jsme úkol, který nám dali páni ze západu. V ČSR nebudou brambory!"
(s. 7)

1 15.07.2023

Už název mi implikoval dva rysy, které se posléze skutečnosti rozvinuly: zaprvé fakt, že digitální zkušenost proměnila naše (i "mimodigitální") vnímání světa, zadruhé jistou cykličnost - opakování pohledu, který se snaží ve vlně podnětů zorientovat.
Pozici mluvčí v prvním oddíle si představuju tak, že se jedná o tasemnici, která obratně prolézá orgány. Tento vnitrotělní pohled umožňuje pomocí odměřeně deskriptivního jazyka ohmatávat tělesnost velmi specifickým způsob. Smyslové jevy nabývají hmotný charakter ("pátrám po místě / ve kterém je zavřený sluch", "ale tvůj tep jsem viděla jinde"), ale zároveň zde dochází k rozmazávání hranic identity - tělo se jeví jako fluidní a rozkouskované. Vlastně mi básně z tohoto oddílu samy o sobě nepřipadají bůhvíjak fantastické, ale z hlediska vývoje sbírky je podle mě jeho zařazení zcela na místě - už tady je zpochybňována pevná pozice jedince, a to ještě nezavítal do digitálních zákoutí.
I druhý oddíl vychází ze zvláštní perspektivy - "když se vracím na začátek / nacházím svou matku jako dítě / dlouho mluvím jejím jazykem", píše se v úvodní poznámce pod čarou. Právě tento pseudoparatext doprávazející každou báseň mnohdy "hlavní" útvar přebíjí. Dochází zde k jakémusi rozdvojení "těhotného" těla - odlišný charakter každé části vede k různým rozporům a posunům: "vyslovení obrovského zavalitého těla / které se najednou pohne / tebou".
Třetí oddíl s bezvadným názvem "Poslední lovesong z muzikálu náhod" se již zanořuje do digitálních sfér. "v každém záhybu mého obličeje / se napojuje obličej někoho jiného", píše Pecenová v první básni a je jasné, že identita zde bude nabývat méně a méně samozřejmé podoby. Jasně, ražení těchto básní je veskrze milostné, ale občas není tak docela jasné, jestli spíš nepromlouvá nějaký algoritmus než osoba: "chci vidět to překvapení / až zjistíš, že vidím / jak nohama svíráš / kus kabelu od nabíječky". Nikdy se zde ale nepadá k doslovnému moralizovaní - nepřipadá mi ani, že by docházelo k výraznému odcizení, tužbu po blízkosti lze z básní určitě vyčíst, jen možná dochází k přiznání, že intimita po vstupu do digitálního prostředí dostává zcela novou podobu, širší a trochu víc při ruce. Dále se zde pracuje s vědomím, že stejně jako např. rodné místo či historická památka obsahuje digitální prostor vrstvy minulých dějů: "žiju pouze historií / i pole, která nejsou aktivní / jsou stále součástí obsahu". Napětí a nejasnou hranici mezi prostorovou dimenzí digitálního a nedigitálního ("v mém světě za mnou běžíš obráceně / i když nevíš, jak vypadám") trochu oslabují básně, které jmenují názvy určitých sítí a platforem. Zároveň tyto texty, čerpající z konkrétnější skutečnosti, umožňují nahlédnout naše počínání v názorné podobě a odkrýt jeho naivní poťouchlost (vlastně bych se nebál tyhle texty označit za docela humorné). Třeba když se o koupi bot z facebookových reklam poháněných algoritmem hovoří jako o "osudu" či zadřené vzpomínce, nebo když se na základě všedního proplouvání pornhubem rekonstruuje lidská identita. Spíš než o depersonalizaci zde možná kráčí o neustálou zprostředkovanost, nemožnost dopátrat se čehokoliv původního: "někdo ji do mě zanese, uloží / a následně přeloží / do jazyka / který neznám".
Následný "pošťácký" oddíl čtenáře zavádí do zacykleného světa, kde z něčeho plyne to samé, kde člověk trackuje pohyb jednoho a zároveň se stává sledovaným objektem pro jiného. A zase rozpory: mezi mírou pohybu "v" a "mimo" ("tikám v palci / měním adresu doručení") či mezi časovou rovinou ("chci zůstat, jaká budu"). Nápaditě se zde pracuje (jako ostatně v každém oddílu) s vizuální stránkou - básni je přikládán i vizuální ráz, když se v knize rozkládají i kusy, které se zkrátka nenačetly.
Poslední oddíl je zaručeně pinákl sbírky - jen tři básně, ale každá má říz (akorát jsem řádně zmatený z motivu auta, který má pro sbírku zřejmě poměrně určující roli, ale spíš u něj tápu). Člověk se zde uvnitř konverzačních aktů rozmazává do tvarů digitálních mechanismů a pohybů ("vrníš se mi v kapse"), graduje nesoulad mezi úkony ("scrolluješ směrem dolů / tedy nahoru") a intimita nemá pouze přítomnou povahu, ale důraz je kladen i na její absorbovanost v minulých jednáních.
Když jsem tu sbírku viděl poprvé, měl jsem z ní až jakýsi mimogalaktický pocit (a byl to pitomý pocit) - ta nezvyklá fialová, svérázná grafika, ořízka - jako by se v ní mělo odehrává něco zcela nekonvenčního a neznámého. Ale ne, nekonvenční je jen předkládaná perspektiva. Obsah je až moc dobře známý. Vlastně civilní lyrika, rozehrána do té nejvyšší možné míry.

0
z preferencí tvého premium na pornhubu
vygeneruji stvoření tak děsivé
že při pohledu na něj
budeš chtít umřít

rozeber ho a společně
ho sestrojíme znovu

vím, že jsi nesmělý
když váháš kliknout
na profil ženy, která se ti líbí
(s. 74)

1 26.06.2023

Ve sbírce se to hemží záchvěvy, problesknutími, výjevy, ustrnutími - doopravdy síla okamžiku, která nenadále přichází a působí ve vší intenzitě, že náhle se i odnášení odpadu či zátiší kbelíků jeví zázračně. Dlouho jsme neměl tendenci si při čtení básnické sbírky číst jednotlivé kusy nahlas, chvílemi připomínají jakési zasekané zaříkávání, jindy kvůli množství sykavek evokují štěbetání, vrkočení a cvrlikání.
Sbírka je uspořádána chronologicky, což by mohlo vyvolávat dojem kompoziční ledabylosti, ale podle mě je důležitý i druhý údaj pod názvem sbírky - místo. První, jihočeský oddíl vytváří zvláštní napětí, kdy se na jednu stranu v básních cituje Kant a hoví si v nich různé odkazy, na druhou stranu jsme na místě, kde "obloha má přece rám - / větve ořešáku". Onen domovský, zabydlený charakter způsobují i cesty, spíš cestičky; výšlapy, cesta na dvůr, průchody, proletění.
Větší cesta se koná až se změnou poledníku a s nástupem druhého oddílu situovaného do anglického Glasgow. Zde se naplno ukazuje důležitost motivu ptáků - už v předchozím oddílu nabývali podoby jakýchsi spirituálních souputníků ("jiřiny stojí zpříma / žlutá oranžová fialová / strážkyně citadely rána"; "prázdnem co zbývá po třešních / hrdličky věří"), nyní se stávají dokonce spojovníkem mezi jihočeským domovem a anglickými pobřežími ("jak na ostrovech tak na kontinentu // všude je stejné cvrlikání v křoví / váhání strak nad zárubněmi dveří").
V posledním oddíle, kde se podlažím stává Praha, se stupňuje prostupování doteků těla a krajiny, vyjevuje se, jak je přibližování a obracení se spjaté s prostorovým i lidským zároveň. Stoupá taky množství novotvarů (již předtím "střemzobák", "konvaliční") povětšinou hromadného rázu, jako by nestačily slova pro jednotliviny, ale bylo by nutné dané substance rozplynout, dát jim přesnější formu - a vskutku, třeba "bezhraboší" - to přece není jen absence výskytu, ale celá doba.

Půl

bratr se snaží chytit slunce
co plazí se mu k nohám po dlaždičkách

léto se houpe
sem a tam
jak vrabec na šlahounu svlačce

a já (v rukou dva černé pytle vedra)
se tříštím přes sklo
do barevného spektra

harampádí července letí
mezi perličkami plotu
do dvora

přilétá srpen sedřený
a křídly stírá rez
z ok plotu
(s. 17)

1 17.03.2023

Děžinského básnický svět je plný zostřených a suverénních obrazů, které ukazují sílu drobností, jejich zaklesnutí a hutnost. Jsou to básně poměrně lokálně ukotvené, ale zároveň se do nich absorbují i vzdálenější skutečnosti, ať už jsou to kontury dalekých krajů vsazené do místního kontextu („vůz snad jede k moři v Karlíně a Libni“, „lidé z pouště přinášejí ostych do haly“), aluze na meziválečnou poezii („páv plaší smrt, kohout je mrtvý“) snové obrazy či jakási zvláštní magická zachvění, v nichž se vyjevuje děs všedního okamžiku („kostlivec v chlapci skáče na houpačce“).
Opakovaně se v básních vyskytují motivy (psaní) poezie – jako by skoro mezi žitým a zapsaným nebyl takový rozdíl, až takovou roli hrají básně v autorově univerzu. Zároveň se však postupně ukazuje skepse vůči takové slučitelnosti („selhala četba, ne poezie“), která vyúsťuje až v poslední básni, v níž se deklarují omezení veršovaného: „I ta nejkrásnější báseň říká, co dávno vím. / Báseň není život. / Je v pořádku, když končí nádechem.“ Podobně se možná podrývá i vlastní pozice v samotném vnímání, neprozkoumatelnost a limity dosažení. Například báseň „Jestliže vlak…“ je formována jako matematická školní úloha, jež se jeví zdánlivě racionálně, ale o jejím vyřešení si můžeme nechat zdát. Podobného účinku dosahuje Děžinský prohozením obvyklé perspektivy („školačku unáší batůžek jak pestrobarevný dravec“), jako by člověk zdaleka neměl vše pod kontrolou, což dokazuje i báseň „Volní“, v níž se všední úkony vzpírají obvyklému pojmenování a z člověka se stává spíš instrument či oběť („kliky dveří ohýbaly zápěstí“).
Navzdory těmto nemožnostem však básně nespadají do úmorné rezignace a zachmuřenosti, naopak se zdá, že nechat se unést je podmínkou pro jiné vidění. Jistě, „věci se dějí bez pozorovatele“, ale stále můžeme být strhnuti okamžikem, vteřinou, do které se toho vměstná hromada. Kromě vlaků, které skýtají specifický úhel pohledu (ostrá, ale rychle mizící spatření), hraje velkou roli v Děžinského vidění i dětská zvídavost, která je zde poměrně jasně pojmenovaná: „Ti, co se dívají, nevidí mrtvého ptáčka, / k smrti unaveného motýla. / Děti je vidí.“
Trochu matoucí je pro mě grafická podoba sbírky, která jako by značila nějaké členění, ale zřejmě se jedná o jednolitou knihu bez oddílů. A to je asi škoda – zpočátku jsou básně přece jenom vlažnější (i když přetvořené písně jsou bezva!), ale v setkání s pozdějšími kusy začala dávat ta oscilace mezi úžasem („Takové přátelství s životem, / že by to chtěl povědět všem.“) a smířlivým zadrhnutím smysl. Ostrov Děžinského poezie však obcházím rád, snad i s občasným vykroužením z pobřeží.

Proti slimákům

Rozmístil jsem sklenice na slimáky.
Lépe než je zabíjet hranou lopatky.
Dáváš do stínu prádlo, které musí schnout pomalu.
Čára od tryskáče se střetla s prádelní šňůrou.
Z ptáčků se odpařuje noc.

V srdci bijí hodiny, které se rvou s prasklinou.
Odkládám další báseň.
Selhala četba, ne poezie.
Kostlivec v chlapci skáče na houpačce,
a když je úplně nahoře,
vidím jeho oči:
dvě nekonečně hluboké díry v lebce.
(s. 28)

1 26.02.2023

Děj Stasiukova povídkového souboru se sice odehrává v průběhu divokých devadesátek, ale v jihovýchodním cípu Polska tohle časové zakotvení dokládá máloco. Převažují tu relikty minulého režimu – levné cigarety populárky, zrezlé stroje a krachující družstvo. Do těchto zmítaných kulis jen zvolna prosakují výdobytky globalizace. A když už, tak spíše v bizarních podobách – do lahví od coca-coly si dřevorubci dávají vodu na cestu, v hospodě někdo občas nahodí lámané anglicismy. Scénu, v níž vesničané obdivují barevnost západních produktů ve stánku, lze brát i jako kritiku konzumu – jako by se takové blyštivé produkty zařadily svou zázračností po bok kostelů.
Jen málo postav však dokáže opravdu pochopit nové rámce světa a (ke svému prospěchu) se jim přizpůsobit. Většina obyvatel zapadlé, odstřihnuté vsi není schopna představivosti, není ochotna si připustit jiné než probíhající pořádky. Tato „uzavřenost horizontu“ se ukazuje třeba v povídce Kovář Krug, kde protagonista sáhodlouze vypráví o své cestě za příbuzenstvem – neopomene jediný konkrétní detail, ale na jakoukoliv abstrakci se nezmůže: „jako by tkvěl v nějaké prvotní době, kdy podstatná jména, slovesa a přídavná jména byla trvale spojena s předměty, událostmi a vlastnostmi, kdy byl jazyk jen zrcadlovým odrazem světa a existoval s ním v naprosté souhře“.
V haličském mikrokosmu se četně vzpomíná na „staré dobré časy“, které se možná ani nestaly, ale paradoxně právě absence historického podloží postavami lomcuje. Jako by zde nebyla možnost se o něco opřít a z toho plynula jistá vykořeněnost. Třeba rozpadlé cerkve, které jsou celou oblastí prošpikované, ale málokdo se k nim dokáže jakkoliv vztáhnout.
Místní obyvatelé se od sebe výrazněji neliší: vesměs čtyřicátníci, chudí, udření, zaostalost kompenzující nečekanou nápaditostí a inklinující k nadměrnější konzumaci alkoholu. Jsou nezávislí, ale zároveň zmítání, pasivní k jakékoliv možnosti změny (nějak se to doklepe). Platí zde ještě ovlivnění ročním období, starému řádu – tato cykličnost však také může vyjadřovat životní monotónnost, setrvačnost. Něco se prostě dělat musí, třebaže do k ničemu příliš není a žádný směr to neudává.
Trajektorie postav přirozeně nejsou příliš složité: z práce do hospody, z hospody se vyspat domů, z domu do práce. Topos hospody zde však nepůsobí ani tak brutálně a neurvale, ale spíš rozmlženě, nehybně, ospale; jako jisté útočiště, kde přece jenom lze nějak znovunabýt síly. Možná to způsobuje i závěrečná prazvláštně zázračná scéna, kdy se hlavní dvě místa vsi (kostel a hospoda) protnou a dochází k neohrabané, ale snad přece jenom kýžené katarzi.
Stasiukův vypravěč je spíše nenápadný, pozorující a poslouchající, ale přesto docela s prostředním sžitý a vcelku mírný, rozhodně si neuzurpuje právo na jasné soudy. Jeho „jinakost“ se vyjevuje až ve chvílích, kdy do popisů komponuje biblické i jiné odkazy.
A dalo by se psát ještě o dalších aspektech – o jisté instinktivnosti a divokosti, která chvílemi přechází až do splynutí s přírodou (smrt v řece, popisy Babky), o mytické vrstvě demonstrované procházejícím duchem vraha, o popisech krajiny skrz světlo a tmu. Ale prostě: solidně nahuštěných sto stran.

Pod slupkou dobrého skřítka kolují temné extrakty nomádů. Zředil je alkohol, krev mnoha generací usedlíků a beznaděj uzavřeného horizontu, kde slunce vychází za plotem ověšeným plínami a babským prádlem. Domy jsou plné dětského křiku. Není to ještě křik hladu, ale nikdo neví, co přinese budoucnost. Její jarní podoba obnaží bídu, starci budou, jako vždy, umírat a ustupující sníh odkryje stupňující se chorobu polí, staveb, pracně získaných věcí, jejichž hromady hnijí, kácí se na stranu, aby jednou spadly a proměnily se zpátky v ospalou a netečnou půdu.
(s. 23)

1 24.02.2023

Dva zelené tóny vcelku plynule navazují na předchozí Rukopis, opět se zde setkáváme s motivem ztráty zraku – ten tentokrát zužuje šíři záběru tak, že "přítomné" do knihy prosakuje pouze formou krátkých, veršovaných vpisků, které někdy reflektují i proces vzpomínání: "vzpomínám-li si na svoje hračky / vybavují se mi / už jen jejich stíny". Právě o noření do minulosti zde jde především, o snahu dopátrat se až k svému prvotnímu uvědomění.
Vzpomínky jsou zde předkládány útržkovitě, povětšinou bez jakýchkoliv asociací, čímž se liší od předchozího zacházením s "minulým" v knihách Grögerové. Dokonce se zde objevují identické scény z ostatních, dokumentárních i experimentálnějších publikací, což dosvědčuje zaklesnutost těchto okamžiků: dítě na balkoně z Rukopisu, lišácká svíčková scéna z Času mezi tehdy a teď či pohled klíčovou dirkou v tužbě pohybu hraček z Mlýnu.
Autorčin retrográdní pohled "z výšky 90. příčle žebříku" zachycuje období od dvacátého roku života po narození, o němž se dozvídáme ze zápisků rodičů – vyjevuje se tak mnoho intimního (hanáčtina, katolictví, rané nemoci a operace, agilnost rodičů) i definujícího danou dobu (úvodní setkání gymnaziálních žaček s Masarykem, první auta). Balancuje se zde na hraně banality – možná tomu odpovídá i úvodní metafora s žebříkem, když autora pečlivě slézá doopravdy každou příčku, aby se dopátrala úvodu, což sebou nese i nutnost zaneřádit text občasným balastem. Vše se zachycuje se zarputilou konkrétností – místní názvy, které se často střídají, neboť rodina se stěhuje podle toho, kam je otec převelen. Vůbec zásadní roli mají (již v názvu knihy naznačené) zaklesnuté zvuky, specifická hanáčtina (šopa, no jasně!), která se ozývá doma i na babiččině dvorku, případně setkání s četbou jako s prostorem k objevování. Jindy jako vodítko k zachycení pevných bodů vybublá podivně detailní útržek – macarát jeskynní v přírodovědeckém atlasu, světlo pronikající úzkými štěrbinami v dřevěných žaluzií. I tak se projevuje snaha porozumět dětským vjemům.
"Prodírám se / neústupným proudem času / až k prvnímu nadechnutí", píše Grögerová v vpiscích, které společně s fotografiemi dotvářejí fragmenty vzpomínek. Zřejmě se nejedná o její vrcholné dílo, ale stále je to skvělé a zvídavé prodírání.

Náhle zhasne světlo. Maminka zapaluje na stole svíčky ve svícnu. Sedím naproti děťátku a divám se, jak svíčka hoří. Ví už, že plamen pálí a nesmím si na něj sáhnout. Jsem u tatínka v bezpečí a napjatě pozoruji děťátko.
Dospělí se živě baví, nikdo z nich si nevšimne, že dítě natahuje ručku k plameni. Zvědavě sleduji, co se bude dít. Ručka se znovu blíží k světýlku, zatřepetá se – a sáhne si...
Křik a pláč a shon. Dítě křičí bolestí. Pouští se voda, fouká se a pohupuje. Mlčím a choulím se v tatínkově náruči.
Náhle začnu usedavě plakat a zabořím hlavu do tatínkova saka. Je mi děťátka tak líto? Nebo cítím cosi co se dosud neozvalo? Cítím snad špatné svědomí, které si může uvědomit až vědomé "já"?
(s. 46-47)

1 09.02.2023

(pokračování první části komentáře kvůli maximálnímu rozsahu)
Slaběji je pak naznačená historická vrstva místa – tu si autoři spíše ztřeštěně domýšlejí (neskutečné putování rozbité vazby). Samotný čas však hraje v knize taktéž značnou roli – například motiv poupěte růže, který se postupně krabatí a vadne, čímž odměřuje čas pobytu. Vůbec příznačný je motiv zdi na dvoře, který je obklopena „kypivým mnohohlasem“ – funguje jako lakmusový papírek prostoru, do nějž nasáklo nemálo dějů. Zeď sice ztratila svou praktickou funkci, to ji však nebrání v tom, aby o něčem stále vypovídala.

Jazykové vrstvy jsou podobně bohaté jako ty tematické. V knize dominuje umanutost v popisu detailů, vyznačující se občas až technickým jazykem (geometrické obrazce, úsečky, kolmice), zároveň se tu a tam probleskne zachycená mluva (v hanáckém nářečí), cizí jazyky či rozjařené, nadšené vyprávění. Samotný odchod, jak jsem již naznačil v odstavci o „současné vrstvě“, je diametrálně odlišný od neklidného, potemnělého příjezdu do neznámého území („a přece to nebylo vězení, jen soustředěné zklidnění; kamenné usebrání“) – a to evidentně díky pečlivým procesům vnímání, vyvolávání a pojmenovávání.

Závěrečný Kolotoč pak představuje jakousi laboratoř experimentálních metod, nikoliv však jen tak samoúčelně nahozenou, nýbrž zakotvenou v konkrétní události – v někdejší návštěvě Paříže a jejího okolí. Geneze jednotlivých experimentálních metod je objasněna na konci téměř všech textů, v jedné pasáží sami autoři vysvětlují význam těchto částí – v souladu s hravým rázem Kolotoče však není docela jisté, jak je „na místě“ je chápat, neboť dvojice lišácky ucukává jasnému objasnění a ukazuje se, že tyto „vysvětlující“ pasáže mohou mít spíše funkci konfrontační – čtenář vnímá text nějakým prizmatem, načež se ukáže, že věci se mohou mít ještě docela jinak. Navzdory vcelku monotónním zobrazovaným událostem (setkávání s osobami a zvuková smršť bulváru) docilují autoři odlišného charakteru jednotlivých textů, samozřejmě díky experimentálním postupů – narážíme zde na lettristické obrazce, na proudy pásem, které se navzájem přerývají a konfrontují, ale i na vysvětlení stanovisek a na poznámky o spoluautorství, o „srozumění“. Očekávané představy o formách se jedna dvě bortí – do bedlivé a přesné katalogizace se otiskuje rozjuchaná obraznost, sled prázdných reklamních sloganů se mísí s čím dál bizarnějším popisem ošacení, výskyt v galerii je popisován jako návštěva řeznictví. Vždy se jedná o aplikaci experimentálních metod na konkrétní, zažitou situaci, přičemž dochází k rekonstrukci událostí; ve výsledku tak nejhravější část knihy připomíná dětské pouštění draka – Grögerová a Hiršal si sice „jen“ hrají, ale zároveň je při záchvěvech větru hráno i s nimi, s jejich minulostí. „Autor je hypnotizér i hypnotizovaný“

líčila jsem jako dítě s oblibou na věci past: rozhlédla jsem se po místnosti, křikla, že už se nevrátím, hlučně jsem vyběhla a důrazně za sebou zavřela dveře; pak jsem bez dechu přiložila oko ke klíčové dirce a dychtivě pozorovala, co se s věcmi děje, jsou-li samy; jaké zklamání! nezměnily se! zůstaly na svých místech! nezmizely! to byl šok; první setkání s jiným světem; se světem, který není jen pro mne; se světem, která mohu pozorovat zvenčí; se světem, který nelze přelstít
(s. 126-127)

1 06.02.2023

Krása! Tři texty, tři místa, místa nepravděpodobná, dokud je nepojmenujeme – a ten způsob pojmenování je tak různorodý a roztodivný, že vždy dané místo objímá z tolika různých stran. Protože pro tohle grandiózní duo je už samotný akt psaní velké téma.

První text, Preludium, je zakotven spíš časově než prostorově – rok 1975, každý den jeden záznam od BH i JH. Dostává se nám tak řetězec rozhovorů, dopisů, zpráv, výpisků, představ snů či myšlenek. Rozdílnost vnímání (přestože mnohdy dochází k nečekaným spojnicím) se zde projevuje i ve stylu. Hiršal je expresivnější, kde co vyhrocuje, groteskní setkání vyostřuje a odposlechnutou mluvu přibarvuje, přesto zůstává věrný i bedlivému popisu (zejména zápisky z návratu do rodných Chomutiček jsou parádní). Do psaní Grögerové naopak prosakuje její zájem o exaktní vědy, leckdy jsou to záznamy technicky přesné, systematické – to však neznamená, že by se jednalo pouze o suché výčty. Ona bedlivá deskripce každodenní banality umožňuje najednou vidět i ten nejvšednější výjev v nezvyklých konturách; třeba když o profesi úředníka píše tak, jako by měl text putovat do přírodovědného lexikonu. I ona navíc dokáže vystoupit z chladnějšího stylu, třeba když předkládá (zřejmě fiktivní) česko-německé dopisy směřované k rakouské souputnici Friederike Mäyrockerové, v kterých se zoufale dožaduje odpovědi, až nakonec dochází k pochybách o vlastní identitě: „Zítra? Pozítří? Nebo až za týden? Věříš, že se Tě potřebuju jenom na něco zeptat? B?“ Nebo když pečlivě sleduje bizarní případ předsedy západoněmecké SPD, Lorenza! Právě rozmanitý ráz záznamů dělá ze zdánlivě monotónních zápisů sugestivní putování – čtenář netuší, jestli následující záznam bude rozjuchaně rozdováděný, hrouživý nebo chladně popisný. Většina textů je lokalizováno na území Prahy, rozkládají se v chumlu uličního procházení i na návštěvách uměleckých přátel (Milota, Kolář), ale i instalatéra – zas takový rozdíl mezi nimi totiž není.


Následující Mlýn začíná příchodem do starodávného, zašlého statku v západních Čechách, v němž se pečetí starý svět, který již skončil, ale ještě to nějak doklepává („vrata, za nimiž se ještě Slunce točí kolem země“). Snaha „zabydlet se“ a vžít se do zprvu nehostinného prostoru se realizuje nejen skrz ritualizované, všední úkony (repetitivní popis putování pro vodu), ale zejména pomocí procesu pojmenovávání. To se vykonává zhruba ve čtyřech vrstvách, které se větví, splétají, z jedné se na základě asociace rozpřahuje k další, mnohdy i v rámci jedné věty.
Jako první se na nás vyvalí pečlivý popis bezprostředního okolí i útrob statku – znepokojivé, prahnoucí líčení laloků krocanů, rozštěkaných čubek, lebed a kopřiv, malátných starců či zpráchnivělých trámů. Možná právě v zaznamenání hrůzostrašnosti tkví zárodek z jejího následujícího vyprchání – když dvojice do statku přichází, líčeno je to s agresivní výstražností: „zabuř, uhoď, bouchni, třískni na vrata!“ Když se pakují pryč, tak je pojímání vrat diametrálně odlišné: „netřeba bouřit, netřeba tlouci, netřeba bouchat, netřeba třískat“. Všechno to ploužení po rozích plných úzkostného harampádí, zvídavost a seznamování se s předměty někdy až s geometrickou úhledností pak působí i jako impuls k projmutí dalších vrstvám, bohatost zrakových, čichových i hmatových počitků rozhrnuje tmu zahalující minulost.
Vpadnutí do cizího prostoru umožňuje na základě slovních asociací ponor do minulosti, do hradu nitra. Ledabyle položená váza vyvolává návrat k zásadním mezníkům k dětství, které sice se „současnou situací“ přímo nesouvisí, ale mnohdy se na základě vyvolání vazby osvětluje postoj či emoce k na první pohled běžným kulisám. Protože záclona není jen materiální látka, ale jsou v ní vsáknuté všemožné dávné události. Pečlivý popis konkrétního prostředí tak umožňuje ohledávat fyzické prostory dětství, díky čemuž se vyjevují nejranější psychologické vrstvy, možná i uvěřitelněji než pomocí obecných úvah. Jak se v jedné pasáži píše, rekonstrukce vzpomínek pro Grögerovou a Hiršala neznamená prostý eskapismus, ale snahu o sebepoznání: „útočiště v minulosti? spočinutí v návratech? ne! Hledání čehosi nejvlastnějšího, nezaměnitelného; pátrání po zdrojích lásky; zdrojích úzkosti“ Vyjevují se tak zadřené traumatické události a obrazy (zastřelení psa revolverem, tušená nebezpečnost malby u jídelního stolu, skončení loutkového divadla) či momenty dětské radosti, ale třeba i tušené sdílení času, když dochází k obnažení odlišnosti původu na základě rozdílnosti podlah rodných domů (kožešina x kůže). Mimo to tato vrstva zobrazuje i samotné mechanismy vzpomínání – nemožnost dobrat se prvotní skutečnosti, pouze schopnost vzpomínat na vzpomínky.
Zásadní vrstvu tvoří i krátké „vpisky“ tematizující samotný akt psaní, respektive rekonstruující způsoby vnímání autorů. Nesetkáváme se zde s jasnými a dogmatickými tezemi, naopak dochází k tápání a problematizovaní vlastních zažitých postupů. Přesto se v těchto pasážích mnohdy osvětlují metody aplikované v jiných vrstvách textu. "Rozkmih k detailům" či rozdrobit realitu na prvky – to jsou výstižné formulace pro tendenci autorů prahnout po drobnostech, zastavovat se u sebemenších detailů, které postupným skládáním vypovídají o něčem obecnějším. Stejně tak obrat "čím užší záběr, tím hlubší" je pro kompozici knihy příznačný – prostor statku se jeví navzdory své drobné rozloze téměř nevyčerpatelně. Věta „Psát a hledět si přes rameno“ pak představuje jednu z mála částí, v níž se explicitně vyjadřuje souvztažnost autorské dvojice. O jejich propletení však nemůže být pochyb, protože hlas celého textu sdílí a mezi pasážemi se nerozprostírají barikády oddělující „mužské“ a „ženské“ psaní. Jedná se o splynutí hlasů, které si uchovávají specifičnost pohledu, ale nestaví se navzájem do kontrastu.
(pokračování v druhé části komentáře)

1 06.02.2023

"Takovej výlet je dobrej," říká na prvních stránkách knihy romský kluk Dušan, když jej autorka vezme na procházku do lesa, který má tak odlišný charakter než janovské sídliště. Navzdory specifikám lokality zde ale nejde o pouhý popis vyloučené lokality, ale zejména o reflexi vlastního přístupu k ní. Aby po skončení grantového pobytu nezbyl jen právě pocit typu "takovej výlet je dobrej".
V Janově se vyskytuje například opatrně rasistický osadní výbor, vybydlené paneláky, hromada slupek od slunečnicových semínek, klub Jaklík, plácek na férové řeckořímské zápasy, široká škála drog, mladí rozparádění rapeři i ovocné stromy. Někde čouhá titulní chemička, ve vile Libuši, kde autorka 30 dní pobývá, zase údajně strašlivě straší. Navzdory jisté senzačnosti výše zmíněných kulis tu o ně ale tolik nejde; nejvíce jde o lidi a všechny pocity, které se zjevují, jakmile člověk vkročí do prostoru bez vlastní zažité zkušenosti.
Od prvních stran se u autorky objevují všemožné pochybnosti vázající se k jejímu údělu/práci. Role "vnějšího činitele" se ukáže být poměrně problematická – jak přirozeně vcházet do cizího prostoru s vědomím neodstranitelných privilegií a odlišností a přitom se s místními sžít? Jak místní obyvatele "intelektuálně nezkolonizovat", ale zároveň dokázat účinně působit? Bažantová zprvu vidí cestu ve vytváření prostoru, v němž se budou moci všichni vyjádřit sami – záhy se však ukazuje, že ani romské rodiny nemají homogenní podobu, že hierarchická struktura mezi zabezpečenějšími rodinami a "degešáky" je neodmyslitelná a že šance k sebevyjádření jsou u některých obyvatel ještě menší. Během snahy o přiblížení tak krystalizují kdejaké mantinely a limity institucionálního působení, do kterých se autorka hrouží a formuluje různé "nakousnuté teorie". Ani zamyšlení nad situací však mnohdy nevede k útěše, naopak se objevují pocity bezradnosti, nejistoty a neschopnosti. Ty se mísí s momenty uhranutého štěstí, třeba když Bažantová s dětmi provozuje tzv. prozkoumávačky nebo když žasne nad sofistikovaností přemýšlení jedenáctiletého lokálního elitáře Míši, který např. debatuje o totalitních režimech nebo ilustroval tuhle knihu.
Ale i s těmito momenty probleskují pochybnosti – momentální pocit štěstí se oproti dlouhodobému marasmu janovské reality autorce náhle jeví jako nemístný. Obecně problematika času se do knihy promítá – je vůbec možné za pouhý měsíc něco přínosného zosnovat, když co by dup skončí grant a každodenní kontakt bude náhle fuč? Jinde se kriticky reflektuje drobná tendence exotizace romských dětí, která se může jednoduše překlopit do prchavého úžasu, na konci knihy pak obavy z narušení vytvořených pout, z nemožnosti rovného vztahu.
Navzdory výše zmíněným nekompromisním sebereflexím mám nemalý pocit, že Bára Bažantová je poněkud dobrý člověk, třebaže se o ní dozvídáme téměř pouze na základě interakcí s ostatními. Dává hlas, naslouchá, neidealizuje, problematizuje. Její náruživé nasazení a jisté navyknutí prostoru ilustruje i skutečnost, že u veškerých osob v knize používá konkrétní jména (to jsem si uvědomil ve chvíli, když nepojmenování některých osob bylo vysvětleno tím, že na jméno zapomněla – a to šlo o obyvatele, který se v knize mihl jedinkrát). Když si procházím facebookové příspěvky sousedského centra Libuše, tak mám důvěru v to, že to nebylo vůbec marné. A i kdyby bylo: od toho, že někdo již tak pokorně přistupuje k neznámému prostoru a neostýchá se sebemenší nejistotu reflektovat, se lze přinejmenším odpíchnout.
Miniaturní lamentace: občas jsem si říkal, že v zápiscích přetrvaly některé praktické informace (např. o odjezdech a příjezdech osob), které jsou však pro čtenáře trochu nadbytečné. Naopak by mě více zajímal poslední den loučení a dny vstřebávající ukončení výskytu; ale jak je zmiňováno v poznámce, kniha není komplexním náhledem na veškeré působení autorky na sídlišti.
Tak snad jednou "Janov bude patřit všem"!

Vyprávěla i o litvínovských subkulturách – na rozdíl od těch pražských se prý vzájemně překrývají: punkáči, lidi organizující hardcorové koncerty, místní tekno soundsystém, všechno je to jedna parta a část té party teď patři k Libuši. Zároveň prý ale i mezi touhle místní alternativou je spousta lidí, kteří se na projektu podílet nechtějí, protože mají vůči Romům předsudky. Napadlo mě, že se mi snadno soudí místní gádže s předsudky z pohodlí mojí privilegované, velice bezpečné a zajištěné pozice a že bych si na takové myšlenky měla dát pozor. Moje předčasné soudy vůči chudým a často málo vzdělaným bílým sousedům janovských Romů byly totiž ve výsledku stejné, ne-li horší než jejich odmítavé postoje vůči romských bližním. Skoro jsem se začala pouštět do spletitých úvah o původu rasismu, ale od trampolíny v zahradě se ozval holčičí jekot. Protentokrát jsem byla zachráněna.
(s. 22)

1 27.12.2022