Luccinda
komentáře u knih
Malý život
Hanya Yanagihara
Musím přiznat, že Malý život bylo to nejnáročnější, co jsem v životě přečetla, a to jak po stylistické, tak po obsahové stránce. Hlavně ze začátku jsem bojovala s touhou knížku odložit, dlouho jsem se nedokázala zorientovat v postavách a dějových liniích a hodně mi při čtení vadilo, že události na sebe chronologicky nenavazovaly. Autorka mi to svým psaním nijak neulehčovala, její styl vyprávění nejde označit jinak než jako komplikovaný. Časem si to ale tak nějak sedlo a jakmile jsem se začala dozvídat o minulosti hlavních hrdinů, knížka si mě získávala víc a víc.
Zlom nastal ve chvíli, kdy se příběh zaměřil na postavu Judea a jeho hrůzné dětství. Říct, že mě jeho osud zasáhl by bylo málo. Přesto ale Jude nepatří k postavám, které bych si bezpodmínečně zamilovala, právě naopak. Můj vztah k němu prošel všemi fázemi od nepochopení a nenávisti až k přijetí a lásce a za to má autorka můj velký obdiv! Knížka také skvěle operuje s náročnými tématy, ať už se jedná o sebepoškozování, pokus o sebevraždu, zneužívání či drogovou závislost.
Ve finále mě trošku mrzelo, že se příběh zaměřoval výhradně na postavu Judea, který tak zastínil zbylé tři kamarády. Nicméně právě Jude se v průběhu čtení stal středobodem mého vesmíru a proměnil Malý život v knížku, kterou budu navždy nosit ve svém srdci.
Dopisy ztraceným
Brigid Kemmerer
Juliet Youngová píše dopisy své mrtvé mamince a nechává je na jejím hrobě. Declan Murphy, na první pohled potížista, během soudně nařízených veřejně prospěšných prací najde jeden z Julietiných dopisů a odepíše na něj. Juliet a Declan se ve skutečném světě nemohou vystát, ale na papíře se z nich stávají spřízněné duše.
Tak tahle nesourodá dvojice si mě získala hned na první straně! Díky tomu, že se v knížce střídají kapitoly z pohledu obou postav, jsem mohla od samého začátku sledovat, jak se postupně vyvíjí jejich vztah k tomu druhému a dokázala se do nich naplno vcítit, takže jsem to s nimi celou dobu prožívala. Dopředu mě hnala také touha zjistit, co se stane, až Juliet nebo Declan zjistí, s kým si vlastně celou dobu dopisovali, a jak na to potom budou reagovat. Vztahy „hate to love“ v literatuře přímo zbožňuju a Dopisy ztraceným nejsou výjimkou. Romantická linka je tu naprosto přirozená, oba hrdinové na sebe skvěle reagují a vy prostě chcete, aby na konci skončili spolu.
Dopisy ztraceným jsou jednou z těch YA contemporary, které vám mají co předat. Myšlenky obsažené v této knize mě donutily o věcech přemýšlet, navzdory silnému tématu se ale knížka četla neuvěřitelně lehce, jako bych vůbec nečetla o smrti a ztrátě blízké osoby. Ty pocity tam ale byly – bolest a zoufalství, ale také láska a naděje na nový začátek. Autorce se povedlo napsat smutný a dojemný příběh plný emocí a já ho tak můžu s klidným srdcem označit jako jednu z nejlepších YA contemporary, co jsem kdy četla.
Labuť a lovec
Jiří Březina
Několikanásobný držitel ocenění Nejlepší česká detektivka napsal příběh z období mezolitu. Upřímně, kdyby nebylo toho, že je tahle maličká knížečka vzhledově tolik odlišná od jiných titulů, nejspíš bych jí ani nezaregistrovala. Překrásná obálka a zajímavá grafická úprava mě ale donutila vzít knihu do ruky a po přečtení anotace jsem věděla, že tenhle příběh bude natolik zvláštní a výjimečný, že ho prostě musím zkusit.
A dobře jsem udělala. Kratší rozsah ani poetický styl mi vůbec nevadily, právě naopak. Bavilo mě, že ne vše bylo v knize vysvětleno a některé věci jsou ponechány čtenářově fantazii. Příběh je plný tajemství a mýtů, což v kombinaci s obdobím, ve kterém se odehrává, dělá z knížky něco speciálního. Mně se to moc líbilo!
Dům v blankytně modrém moři
TJ Klune (p)
Konečně chápu, proč tahle kniha všechny čtenáře tak okouzlila. A jsem na tom úplně stejně. Tohle bylo zkrátka perfektní! Už dlouho ve mě žádná kniha nevyvolala tak příjemné pocity jako Dům v blankytně modrém moři, tohle je přímo definice pojmu feel-good
Příběhově je to takový mix Sirotčince slečny Peregrinové a Přísně tajného spolku svérázných čarodějek. Autor krásně vykreslil prostředí tajemného ostrova, který je obklopený blankytně modrým oceánem. Zamilovala jsem si také postavy - hlavní hrdina Linus byl dokonalý bručoun, kterému se v jednu chvíli obrátil život vzhůru nohama. A moc se mi líbila i lehká romantická linka, která do příběhu skvěle zapadla. Nemám co vytknout, tohle čtení jsem si užila od začátku až do konce.
Stačí mávnout křídly
Sára Topinková
Pokud máte rádi příběhy, které se věnují důležitým a citlivým tématům, Stačí mávnout křídly by vás rozhodně nemělo minout. Za mě je to jedna z nejlepších heavy contemporary, co jsem kdy četla. Knížka ve mně dokázala vyvolat celou škálu emocí, a to hlavně díky tomu, jak krásně byla napsaná. Opravdu klobouk dolů, vůbec bych nepoznala, že knížku napsala takhle mladá autorka.
Příběh je rozdělený na dvě časové roviny, část "Předtím" a část "Potom". Postupně tak odkrýváte Cilčinu minulost a zjišťujete, co zlého se jí v životě přihodilo. A musím říct, že mi Cilčino vyprávění hned několikrát zlomilo srdce. Bylo to opravdu silné, dojemné a bolestné. Cilka mi neskutečně přirostla k srdci a v průběhu čtení jsem často měla potřebu jí obejmout a říct, že všechno bude dobré. A přesně takhle si představuju dobrou heavy contemporary.
Troufalá vášeň
Penelope Douglas
Tak tohle byla pecka! Já jsem popravdě čekala obyčejný erotický román s jednoduchou zápletkou a hloupými postavami, takže mě překvapilo, že jsem dostala skvělý romantický příběh s vcelku zajímavou a originální zápletkou a postavami, které jsem si neskutečně oblíbila.
Hlavní hrdinka Jordan se na svůj věk chová hodně vyspěle, takže ačkoliv je Pike o celých devatenáct let starší, já jsem jim ten vztah prostě věřila. Měli mezi sebou úplně úžasnou chemii, takže jsem jim od začátku fandila. Zároveň se mi líbilo i to, že se v knize řešila i morální stránka jejich vztahu a taky otázka "Co bude za dvacet let, když máme mezi sebou tak velký věkový rozdíl?"
Fakt se mi to líbilo, bylo to samozřejmě čtivý jak blázen, takže jsem těch 400 stránek prolítla jako nic. Moc doporučuju! Pro mě to určitě nebyla poslední knížka od téhle autorky.
Za zamčenými dveřmi
Freida McFadden
Pomocnice byla perfektní, té se asi už žádná kniha od autorky nevyrovná. Vlastně jsem jenom doufala, že Za zamčenými dveřmi bude alespoň stejně čtivé jako Pomocnice, a bylo! Pro mě opět čtení na jedno odpoledne, už od první strany jsem byla napnutá, co se v té minulosti asi stalo a jak bude příběh hlavní hrdinky pokračovat.
Vlastně mám jen jedinou výtku. To rozuzlení celé zápletky mi přišlo hodně neoriginální a také teda absolutně nereálné. Ale s tím u thrillerů tak nějak počítáme. Knížka byla jinak ve všech ohledech skvělá. A nejvíc se mi líbilo, jak jsem vlastně celou dobu nevěděla, jestli mám té hlavní hrdince věřit, nebo ne. Protože ta byla teda fakt divná. A po zkušenostech s Pomocnicí už mám tendence v autorčiných knihách nevěřit nikomu a ničemu.
Muž, který hledal svůj stín
David Lagercrantz
Ačkoliv série Milénium s příchodem nového autora ztratila něco ze svého kouzla, stále je to pro mě prostě srdcovka. Postavy Mikaela Blomkvista a Lisbeth Salanderové jsou natolik ikonické, že je musí znát snad každý. Jen mě mrzí, že už nedostávají tolik prostoru jako v původní trilogii, kde se to více točilo kolem nich. Pro mě Milénium stojí a padá na Mikaelovi a Lisbeth a bohužel, David Lagercrantz absolutně nezvládl využít potenciál, který tahle dvojice pro zbývající díly měla.
I tak mě čtení, nebo teda spíše poslech, stále baví. Martin Stránský je skvělý interpret a v jeho podání jsou ty knížky snad ještě lepší. Přesto nemůžu tenhle díl hodnotit lépe než jako průměr. Nebylo to vyloženě špatné, ale když to srovnám s původní trilogií od Stiega Larssona, přece jen to bylo o dost slabší.
Neděle odpoledne
Viktorie Hanišová
Viktorie Hanišová ve své nejnovější knize Neděle odpoledne vypráví příběh rodiny, která už na první pohled působí zvláštně. Malý Teo nechodí do školy, od svých vrstevníků se ale kromě domácí výuky liší i pravidelnými kontrolami u psychiatra a odpoledními návštěvami náboženského komunitního centra, kam dochází se svou maminkou. A aby toho nebylo málo, jeho tatínek každou neděli odpoledne mizí neznámo kam. Je jasné, že tahle rodina skrývá nějaké temné tajemství.
Kniha je rozdělena do tří částí. První je vyprávěna z pohledu Tea, se kterým prožíváme jeho dětství až do dospělosti. Druhá část je vyprávěna z pohledu maminky a třetí z pohledu tatínka. Musím říct, že začátek mě opravdu bavil. Jakmile ale Teo začal dospívat, jeho příběh mi už tak zajímavý nepřipadal. Ke konci už jsem jenom čekala na odhalení toho děsivého tajemství, které tatínek skrýval. Ale ačkoliv byla pravda smutná a tragická, nějak to můj celkový dojem z knihy nevylepšilo.
Sokolník
Isabella Maldonado
Nejlepší krimi série poslední doby? Rozhodně ta od Isabelly Maldonado! Tahle portorická autorka má za sebou dvacet let práce u policie, absolvovala i Národní akademii FBI a svoje zkušenosti teď promítá i do svých knih. Případy agentky Niny Guerrerové jsou opravdu realistické, autorka věrně popisuje průběh vyšetřování i prostředí FBI. Zároveň jsou plné dramatických akčních scén, autorka umí perfektně budovat napětí a vy jen otáčíte stránku za stránkou, protože musíte vědět, jak to celé dopadne.
Mám pocit, že tahle série je díl od dílu lepší. Sokolník nabízí další velmi originální a napínavý případ sériového vraha, který se mi opět dostal pod kůži. Možná i tím, že je pro hlavní hrdinku Ninu znovu velmi osobní. Tím se tahle série podobá Mizejícím dívkám od Lisy Regan, za mě je ale série Šifra / Hadí oči / Sokolník ještě lepší, protože si drží kvalitu a případy, které se tu řeší, jsou vždycky něčím specifické a navíc neskutečně promyšlené. Moc doporučuju všem thrillerovým fanouškům!
Lekce chemie
Bonnie Garmus
Lekce chemie měla výborný potenciál. Hlavní hrdinka Elizabeth je schopná vědkyně bojující za svá práva ve světě mužů, pro které je v 60. letech rovnoprávnost téměř sprosté slovo. Zároveň je to tak trochu podivínka, která se shodou okolností dostane do televize jako moderátorka pořadu o vaření, ze kterého si ale k nelibosti svého šéfa udělá spíš takovou feministickou show. Zkrátka, představte si Sheldona Coopera v zástěře a podpatcích.
To všechno zní skvěle a musím uznat, že knížka má opravdu originální námět a řeší se v ní i silná témata. Bohužel, na mě to bylo strašně překombinované. Na začátku máme Elizabeth, která prožívá svůj velký milostný příběh. První půlka knihy je tak celá o romantické lince. Ve druhé polovině poznáváme Elizabeth jako svobodnou matku, která se potýká s problémy v práci a výchovou mimořádně nadaného dítěte. Část příběhu je vyprávěná z pohledu Elizabetina psa jménem Šest-třicet, což by samo o sobě bylo geniální, ale tady už mi to přišlo zkrátka zbytečné. Těch témat autorka do knihy nacpala prostě moc a přestože ten původní nápad s pořadem o vaření se mi líbil, ve výsledku mi to na mě působilo jako hrozná slátanina.
A je to škoda, protože Lekce chemie byla chvílemi opravdu krásná kniha plná dojemných i vtipných momentů. Bohužel, méně je někdy více a tady se toho autorka vůbec nedržela. Měla jsem problém knížku vůbec dočíst, absolutně mě to nebavilo a ke konci už jsem jen tak lítala očima po řádcích a nebo přeskakovala celé odstavce, jen abych to měla rychle za sebou. Kdyby tam byla aspoň ta atmosféra šedesátek, ale ani tu jsem z toho vůbec necítila. Mrzí mě to, ale tohle je pro mě největší zklamání tohoto roku.
Proč spíme: Odhalte sílu spánku a snění
Matthew Walker
Když řeknu, že mi tahle kniha změnila život, nebude to žádné přehnané tvrzení. Myslím, že jsem ještě nikdy v životě neměla takový intenzivní pocit poznání, jako když jsem četla Proč spíme. Každé slovo, každá věta ve mně rezonovala, o každou nově nabytou informaci jsem se chtěla okamžitě s každým podělit, aby i ostatní pochopili, proč je tahle kniha takový zázrak.
Autor umí čtenáře skvěle zaujmout, což dokázal hned v první kapitole. Přiznám se, že když jsem se na první straně dočetla, že když nebudu spát pravidelně alespoň 8 hodin denně, tak pravděpodobně umřu velmi brzy na nějakou civilizační chorobu, tak jsem byla dost skeptická, s každou další kapitolou jsem tomu ale začínala věřit.
Knížka je výborně napsaná, čte se opravdu snadno a lehce, já jsem jí nedokázala odložit. A těch znalostí, kterých jsem z ní načerpala, je nespočet. Autor vám přístupnou formou vysvětlí, co je to spánek a proč ho potřebujeme, jaké má fáze a jak se liší v průběhu našeho života, v čem se projevuje krátkodobý či dlouhodobý spánkový deficit, jaké nemoci jsou přímo spjaté s nedostatkem spánku, proč je pro nás důležité snění, jak se spánek liší napříč živočišnou říší, co dělat pro delší a kvalitnější spánek nebo jaké jsou nejznámější spánkové poruchy. Prostě všechno, co potřebujete o spánku vědět.
Nejlepší knížka za tento rok? Bezpochyby! Rozhodně je to kniha, která mi toho nejvíc dala. Nejradši bych se s vámi o všechny ty informace podělila, ale nejlepší bude, když si knížku přečtete sami. A měli byste! Tohle vám fakt změní život.
Dívka, která kopla do vosího hnízda
Stieg Larsson
Já tuhle sérii prostě miluju! Milénium jsem poprvé četla čerstvě po maturitě a děsně mě to bavilo, ale tehdy jsem přece jen nebyla tak náročný čtenář jako dnes, takže jsem se trošičku bála, že když si dám rereading, abych pak mohla navázat posledními dvěma díly, které jsem ještě neměla přečtené, nebude se mi líbit tak, jako při prvním čtení. Ale jsem naprosto nadšená a rozhodně je to ta nejlepší krimi série, jakou jsem kdy četla.
A jsem moc ráda, že jsem se do rereadingu pustila ve formě audioknih. Martin Stránský je výborný interpret a má můj obdiv mimo jiné i za to, jak skvěle si poradil se všemi švédskými jmény a názvy. Knížky jsou dějově obsáhlejší, než jsme u běžných detektivek zvyklí, a příběh je obvykle velmi komplikovaný, takže se nečtou úplně nejlépe. Nicméně v té audio podobě mi to fakt utíkalo.
Třetí díl příběhově přímo navazoval na ten druhý, dá se říct, že jednička (Muži, kteří nenávidí ženy) se dá v pohodě číst jako standalone, ale dvojka a trojka (Dívka, která si hrála s ohněm a Dívka, která kopla do vosího hnízda) jsou spíše jako jedna kniha rozdělená na dvě části. Tato kniha tak uzavírá dějovou linku započatou v předchozím díle, samotný případ je teda mega komplikovaný, ale jakmile ho začnete rozplétat, tak to stojí za to.
Kavárna v Kodani
Julie Caplin
Moc se mi líbí, že se každý díl z téhle série odehrává v jiném městě, to je asi nejzajímavější prvek knih Julie Caplin. A nutno dodat, že autorka skvěle umí vykreslit atmosféru daného místa, v tomto případě tedy Kodaně. Moc jsem si to užila! Bylo to příjemné, odpočinkové, a samozřejmě brutálně předvídatelné čtení, ale tak už to v tomto žánru bývá. Jediné, co mě při čtení trošku rozčilovalo, bylo chování postav. Oba protagonisté se někdy chovali hrozně nelogicky, někdy zas byli prostě a jednoduše na facku. Kvůli tomu nakonec čtyři z pěti, ale na další díly se rozhodně chystám a moc se těším na Brooklyn, do kterého se podívám příště.
Muž jménem Ove
Fredrik Backman
Fredrik Backman je velmi populární švédský autor, od kterého jsem asi před půl rokem četla kratičký román Životní terno. Ten mě zaujal především tím, že autor na pouhých 80 stranách dokázal naťuknout spoustu důležitých myšlenek. Proto jsem chtěla zkusit i jeho delší romány, které jste mi po přečtení Životního terna hodně doporučovali.
Jako první jsem sáhla po knize Muž jménem Ove. Přiznám se, že jsem se jí dost bála, protože je přirovnávána ke knize Stoletý stařík od Jonase Jonassona, který mě tak nebavil, že jsem nebyla schopná ho dočíst ani doposlouchat ve formě audioknihy. Teď ale můžu říct, že ačkoliv mezi oběma romány skutečně existuje určitá podobnost, Muž jménem Ove mě zaujal daleko více.
Co od knihy dostaneme? Starého nevrlého chlapa, kapku černého humoru a především krásné poselství. Přestože mi některé části knihy přišly dost repetitivní, scény, které měly být vtipné, mi zas tak vtipné nepřipadaly, a zápletka byla hodně předvídatelná, nakonec to bylo celkem fajn čtení. Jen mě mrzelo, že mě příběh nezasáhl tolik jako jiné čtenáře. Některé pasáže byly sice smutné, ale nemůžu říct, že by na mě autor všechny ty emoce nějakým způsobem přenesl. Je dost možné, že mi zkrátka styl psaní těchto severských autorů sedí spíše v žánru thrillerů. I přesto ale hodlám s knihami Fredrika Backmana pokračovat a třeba jednoho dne objevím to kouzlo, které se v jeho tvorbě skrývá.
Její konec
Shari Lapena
Když se nad tím zamyslím, všechny knížky Shari Lapeny, které jsem četla, si jsou v určitých ohledech podobné, přesto mě z nějakého neznámého důvodu tahle autorka pořád baví. Proč taky měnit něco, co očividně funguje? A na mě to zkrátka funguje úplně pokaždé. Miluju ten pocit, když půlku knížky nevím, čemu věřit a jestli si se mnou autorka jenom nehraje. No, hraje. A knížka Její konec si se mnou zatím pohrála asi nejvíc ze všech.
Pokud už jste něco od Shari Lapeny četli, tak vám asi nemusím Její konec dlouze představovat. Je to zkrátka typická „Šlapena“. Knížka je čtivá, napínavá, nechybí jí překvapivá odhalení a velmi šokující závěr, který může působit neuvěřitelně a možná až nerealisticky. Pokud máte její psychothrillery rádi, nemáte jediný důvod se do Jejího konce nepustit, stoprocentně vás nezklame a naopak rozhodně musím souhlasit s většinou ostatních čtenářů, že Její konec patří k těm nejlepším knížkám autorky.
Dívka beze jména
Lisa Regan
Tahounem celé knihy je jednoznačně hlavní hrdinka, detektiv Josie Quinn, kterou jsem si za ty dva díly vážně oblíbila. Kromě samotného vyšetřování se v příběhu odhalují také střípky z Josiiny minulosti a moc se těším, až se o této postavě v dalších dílech dozvím zase něco nového. V Dívce beze jména jsem také začala neskutečně fandit Noahovi, Josiinému kolegovi od policie, který snad někdy dostane více prostoru.
Vyšetřování případu je opět hodně zamotané, někomu by se zápletka mohla zdát až překombinovaná, ale věřte mi, už jsem v tomhle ohledu četla mnohem horší knihy. Tady ale musím přiznat, že v předchozí knize autorky se mi zápletka líbila přece jen o trochu více. Pachatele jsem sice ani tentokrát neodhadla, napínavé to také bylo, ale finální rozuzlení bylo za mě až moc neuvěřitelné.
Co se ovšem Dívce beze jména nedá upřít je čtivost. Autorka píše jednoduchým a svižným stylem a díky extrémně krátkým kapitolám obracíte jednu stránku za druhou. A to je, myslím, základem každého skvělého thrilleru či detektivky. Pozor si ale dejte na větší množství vedlejších postav, které se v příběhu vyskytují. Obzvlášť pokud nejste zvyklí číst knihu „na jeden zátah“, mohli byste se v nich snadno ztratit.
Listopád
Alena Mornštajnová
Autorka píše líbivým stylem, její knihy jsou čtivé a nikterak složité, takže je zvládne přečíst i úplný nečtenář. Hrdinové se potýkají s nelehkými osudy, příběh knihy je velmi silný a rozhodně ve čtenáři něco zanechá. Listopád je navíc opravdu jedinečný svou atmosférou, z knihy vyloženě dýchá zoufalství a bezmoc, při čtení některých pasáží vám běhá mráz po zádech, jak děsivé jsou, protože si uvědomíte, že se tohle všechno opravdu mohlo stát.
Důvod, proč jsem z knihy nebyla tak nadšená jako ostatní čtenáři, je prostý. Autorka zkrátka nedokázala vymyslet nic, co by mě nenapadlo už při čtení anotace. Děj byl předvídatelný a nepřekvapil mě ani konec, který byl sice smutný, ale upřímně jsem čekala něco mnohem horšího. Svou roli v mém hodnocení možná hrálo i to, že jsem před pár měsíci četla knihu Svědectví o životě v KLDR, která je důkazem toho, že by mohlo být ještě mnohem hůř. Listopád mě tedy nijak nezasáhl a co se týče knížek Aleny Mornštajnové, stále u mě vede Hana, která byla naprosto fenomenální.
No a já
Delphine de Vigan
Ačkoliv No a já nemá ani 200 stran, jedná se o kvalitní a silný příběh plný důležitých témat, nad kterými jsem přemýšlela i po dočtení. Styl psaní Delphine de Vigan je minimalistický a v knize nenajdete jediné slovo navíc. Za to má autorka můj obdiv a je důkazem toho, že není třeba zbytečně plýtvat slovy, a že i relativně krátký příběh dokáže ve čtenáři dlouho rezonovat.
Vyprávění z pohledu Lou bylo zvláštní, v některých chvílích se chovala téměř dospěle, ale stále to byla jen třináctiletá holka, která se snaží porozumět tomu, jak to ve světě funguje. Do toho se dostává do puberty a začíná řešit svůj vzhled a také kluky. Tyto dvě osobnosti se v Lou skvěle prolínaly.
Kniha se četla příjemně a přestože řeší dost náročná témata, byla opravdu čtivá! I díky krátkým kapitolám jsem měla neustále potřebu číst dál a zjistit, jak bude příběh pokračovat. Z toho důvodu bych No a já doporučila i těm z vás, kdo se světovou beletrií teprve začínáte, a nebo chcete váš oblíbený žánr proložit nějakou vážnější četbou.
Nimbus
Neal Shusterman
Zatímco Smrtka se soustředila zejména na představení prostředí, postav a cechu smrtek, Nimbus byl mnohem více příběhový. Dějová linka se rozbíhá různými směry, jen aby se v určitých bodech zase hezky propojila. Jak je autorovým zvykem, i tady si se čtenářem pěkně hraje a vězte, že všechno v téhle knize má svůj důvod. Při čtení u mě nastalo hned několik momentů, kdy jsem si řekla „páni, tak to jsem absolutně nečekala, ale vlastně to dává perfektní smysl“. Dalšími velmi častými momenty při čtení Nimba byly také „tohle je naprosto boží“ momenty, „vůbec se mi nelíbí, kam tohle směřuje“ momenty, a „ne, ne, ne, prosím, ne“ momenty. Jo, emocí ve mně knížka dokázala vyvolat nespočet!
Stejně jako v prvním díle byly kapitoly prokládány deníkovými zápisky ctihodných smrtek, ve druhém díle jejich místo zaujaly myšlenky a úvahy samotného Nimba. Ty byly za mě hodně super a občas mi z nich běhal mráz po zádech, protože jsem z nich měla podobný pocit jako ze SPIRA z Illuminae. Konec byl opět jedno velké wow a já se jdu teď hned pustit do třetího dílu, protože potřebuju vědět, jak tohle skončí.
