Lucienka220 komentáře u knih

Kniha o pozitivním myšlení, o tom, jak myšlenky ovlivňují naše skutky a ty potom nad charakter a osud.
Jak už komentáře přede mnou zmiňovaly, v knize je určitá škrobenost, která může lézt na nervy. Dokonalá, zvídavá dcera, matka, co ví vše a umí vše vysvětlit.
Jenže kniha má klasickou strukturu filozofického spisku, kdy zkušený učitel vede inteligentního žáka. Takže proto je tam určitá názorná a modelová umělost. Jako třeba setkání s vyhořelou právnickou Christinou, které podtrhuje to, co bylo řečeno. Možná je to tím, že je motivační text zasazený do skutečně existující krajiny. Tím je jeho umělost ještě zdůrazněna.
Jednu hvězdu dávám, protože motivační knihy je dobré vnímat jako mantru. Všechny se zabývají tématem, jak žít lepší a plnější život, a čtením a opakováním se můžeme sami posunout dále.
Druhou hvězdu dávám za pěkné ilustrace a názorné obrázky mozku a za vysvětlení, jak mozek reaguje na emoce a stres.
A ta třetí je za to, že bychom se měli stát nejlepší verzí sebe samé.
A pokud nás k tomu tato knížka aspoň popostrčí, tak svůj účel splnila.

6 07.03.2024

(SPOILER) Příběh a rodinná kronika z Pardubicka, Horního Jelení, vypráví o přátelství a rodinných vazbách. Odehrává od prvních let První republiky do konce roku 1946.
Nejprve se seznámíme s dvěma přáteli, Tondou Markem, malířem a natěračem, člověkem, který mistrně ovládá barvy, dokonce vidí, jakou barvu mají jednotlivé lidské duše a Václavem Janebou, nádeníkem. Ten má sen odejít za příbuznými do Ameriky.
Ale osud plány zkříží a v další části knihy se seznamujeme s rodinou Václava Janeby, hrdinou je jeho ? syn Jenda.
Jenda se v době Protektorátu rozhodne odejít se svým nejlepším kamarádem za svou dívkou Alžbětou na Slovensko do Trenčína bojovat proti fašistům. Ale opět se osudy hrdinů vyvíjí zcela jinak než by si přáli.
Líbily se mi opakující motivy (pohřešovaní a nezvěstní), dívky váhající mezi muži, možnost spřízněnosti Jeníka a Oty (je možné, že byli bratry ?), dále drobné, někdy anekdotické, někdy smutné příběhy, které si hrdinové vypráví, další, živé vedlejší postavy (krámská Vlastina, dohazovačka Rumová pralinka, květákový magnát, strýc Čeněk, ale především nešťastná Jaruna. Její osud musí dojmout každého). A podstata pavích hodů mě pobavila. Má to být také narážka na to, že věci nejsou takové, jaké se zdají být?
Na knize se mi moc nelíbil závěr. Připadal mi takový zkratkovitý ... Možná jsem knihu úplně nepochopila. Je možné, že to je osud, který si pro Jendu autor vysnil? Je to to, co se opravdu stalo?
Naopak se mi velice líbil květnatý a bohatý jazyk, kterým je kniha napsaná.
A také grafická úprava nakladatelství Vyšehrad a krásné ilustrace Sabiny Chalupové.

6 31.07.2023

Všichni jsme už asi slyšeli o montessori školách, výuce či pedagogice. V této knize se dozvíme, co bylo inspirací pro tvůrkyni této metody, která byla původní profesí lékařkou a první ženou, která v Itálii vystudovala medicínu.
Pro mne bylo zvláštní, jak ženy musely o svá práva na studium i kariéru tvrdě bojovat. A rozhodnutí, zda se vzdá všeho, co pracně vydobyla kvůli mateřství a rodinnému životu, se zdá neobyčejně těžké.
Nemohu zapomenout, že teprve minulý týden byl i u nás vypuštěn ze zákoníku naštěstí nedodržovaný zákon z roku 1919 o celibátu učitelek, proti kterému bojovala už Františka Plamínková.
Nemohu ani nevzpomenout osudy dvou dalších výjimečných žen, o kterých jsem četla, a které byly vrstevnicemi Marie Montessori. Jednou z nich byla Marie Curie-Sklodowska, která jako první žena studovala fyziku a chemii na Sourbonně. Měla velké štěstí na svého životního partnera, díky kterému mohla skloubit výzkum i rodinný život.
Osud druhé ženy je mnohem podobnější osudu Marie Montessori. Mileva Maric byla první studentkou fyziky na curyšské univerzitě. I ona porodila nemanželské dítě, které bylo posláno do pěstounské rodiny, a které měla se svým spolužákem a později manželem Albertem Einsteinem. I když se traduje, že právě ona přišla na teorii relativity, a pokud ne, tak se jistě na ní podílela , ale vždy se tato teorie spojuje se jménem jejího manžela.
Což dokazuje, že obavy Marie Montessori, že bude manželem upozaděná se zdají na místě.

6 09.06.2023

(SPOILER) Knihu jsem začala číst a říkala jsem si, že už jsem toto četla, osamělá hrdinka, která se nebaví se sourozencem a žije s kočkou...jo jako Nora Seedová z Půlnoční knihovny...
Ale naštěstí příběh Meredith se vyvíjí jinak. Zajímalo mne, co se jí stalo, že trpí agorafobií. Jenže nakonec vyplyne, že ona celý život prožila v odloučení, v dětství byla ona i její sestra přinejmenším zanedbávané nezralou a narcistní matkou, která také prožila nešťastné dětství.
Přesto i během svého odloučení a navzdory prožitému týrání a zneužívání dokáže Meredith navazovat a udržovat hezká přátelství. Dokáže pracovat na svých panických atakách. Kniha je napsaná z pohledu Meredith, s občasným flash backem. Celkově je kniha, i když pojednává o týrání a zneužívání, napsaná bez zbytečného sentimentu a s optimistickým závěrem.

6 16.02.2023

(SPOILER) Kdysi dávno jako velmi mladá holka jsem četla Stratfordskou romanci. Knihu, která mě seznámila s Anne Hatheway, manželkou Williama Shakespeara.

V knize Hamnet je Shakespearova manželka zpodobněná jiným způsobem.

Stejně je to zajímavé, o 16. století máme docela dost různých zápisů, které nám poskytnou informace o osobnostech, událostech i způsobu života té doby. Ale o životě Shakespeara, jednoho z největších dramatiků a básníků, kteří kdy žili, toho víme s určitostí velmi málo.

A to dalo prostor spisovatelce Hamneta k vytvoření příběhu osudu dramatikova syna. Je to příběh, v kterém se objevuje a proměňuje síla sourozenecké lásky a soudržnosti (Hamnet a Judith, Bartholomew a Agnes, William a Eliza).

Je to příběh o veliké lásce mezi mužem a ženou.
Ale hlavně je to příběh o způsobu vyrovnání se ztrátou milovaného dítěte. Popis duševního prožívání Agnes po smrti Hamneta je asi tím nejdojemnějším a nejniternějším popisem ztráty, který jsem kdy četla.
A vzpomeňme na nebohou Ofélii. Když zešílí vyjmenovává spoustu bylinek, které jsou v příběhu zmiňovány Agnes.

Kniha je napsaná velice barvitým a bohatým jazykem. Ze začátku mi chvilku trvalo, než jsem si na tento styl zvykla a do příběhu se dokázala ponořit.

6 14.10.2022

(SPOILER) Nikdy asi nebudu bezvýhradnou fanynkou knih Jo Nesba.
Knihu Království jsem četla v angličtině, což pro mne vždy znamená, že čtu pomalu, soustředěně a pozorně.
Musím přiznat, že první polovina knihy mi připadala trochu zdlouhavá, expozice postav a místa poněkud rozvláčné. Celá ta záležitost s otcem nechutná (zvláště, když bylo jasné, že matka musela aspoň něco tušit a nic neudělala) a jedná se o Norsko, kde, jak mám pocit z tisku, úřady okamžitě při podezření na něco takového zakročí.
Potom kniha nabrala spád, bylo tam několik zajímavých a pro mne nečekaných zvratů. Mrtvoly se tak nějak v knize začínají objevovat jako houby po dešti (a mizí beze stopy v propasti).
Co je Carl zač, jsem "prokoukla" hned na začátku, musela jsem přemýšlet, zda se jako soucitná a citlivá patologická osobnost narodil, či se jí stal po létech zneužívání.
Tak trochu jsem nechápala, proč mu Roy v závěru pomohl zakamuflovat poslední vraždu....
A na závěr. Pokud budu chtít někdy spáchat nějaký zločin, musím si dát velký pozor na to, kde jsou mobily zúčastněných.

6 11.08.2022

(SPOILER) Velice zajímavý příběh života jednoho člověka. Je to příběh o lásce, jejích podobách a proměnách. Marca Carreru, hlavního hrdinu knihy, jsem si zamilovala. Hrdinně snáší všechny ty nepříjemné a tragické šťouchance, které dostává od života. Proč se mu říká Kolibřík, vysvětluje nejlépe První dopis o Kolibříkovi.

Už začátek knihy, kdy Marca přichází varovat před nebezpečím psychoanalytik jeho ženy, Danielle Carradori, mne vtáhl do příběhu. Velmi mě bavila struktura knihy, sestávající se z jednotlivých události, které nejsou chronologicky řazené, mailů, dopisů i přepisů telefonických hovorů. V poslední čtvrtině mi ale přišlo, že příběh ztrácí tempo, celá ta záležitost s novým člověkem mi přišla divná a nesympatická (nemám ráda influencery, a to že má nový člověk ochranku...), předposlední kapitola byla zase velmi dojemná a s poslední kapitolou nazvanou Tohle staré nebe byly důstojným rozloučením s Marcem.

Následuje velmi zajímavý doslov autora a neméně zajímavý doslov překladatelky.

Pro mne nejkontroverznější situací v knize nebyla otázka euthanázie, ale to, že Marco doprovází k porodu svou vlastní dceru, a dokonce je s ní v době porodu v bazénku. Osobně si tuto situaci neumím překstavit.

Kniha má pro mne plný počet hvězdiček, protože:

1) Sandro Veronesi má rád román Doktor Živago. Cítím, že vztah Marca a Luisy ve všech sblíženích, rozchodech a nedorozuměních je ozvěnou vztahu Jurije a Lary.

2) kniha mě obohatila o slovo šakul (thákil, vilomma, charrokammenos), výraz, který popisuje rodinný vztah, pro který v češtině nemáme slovo.

3) autor má rád písně Sinead O'Connor. Ostatně ona krásně také zapívala píseň Gloomy Sunday, která je pro příběh důležitá (a navíc se chudák Sinead stala během mé četby románu šakul).

6 12.01.2022

Neposedná světýlka představují výlet do morytátů, folklóru a pověstí ze staré Šumavy. Od děsivých mordů přes tanec s mrtvolami, od divokých odsunů Němců po zakázaná území s ploty nabitými elektřinou.
Některé věci byly jenom naznačené: je náhoda, že voják, obr s pisklavým hlasem se jmenuje Rankl?
Líbí se mi ta představa, že spravedlnost si viníka najde (někdy i v další generaci a trochu nespravedlivě).
Bavil mne začátek knihy, expozice postav, atmosféra tajuplné podzimní Šumavy, další část mne trochu nudila, konec byl svižný a se spoustou nečekaných zvratů.

5 13.08.2024

(SPOILER) Na dalekém severu, Špicberkách, funguje po velkém kolapsu civilizace ve 22. století téměř dokonalá společnost. Takový malý ráj za polárním kruhem. Jenže i do tohoto odlehlého ráje přichází zkáza...
Výsledkem je, že přežije pouze šest obyvatel, pět dětí a jedna stará žena. Ta je nemocná, má rakovinu, navíc má poslání. Je strážkyní semenné banky - skladu všech kulturních semen z celého světa.
Po její smrti se s osaměním a dědictvím strážce musí vyrovnat její osmnáctiletý vnuk Tommy společně se stejně starou Ráchel, dívkou, se kterou nemá snad vůbec nic společného.
Jsem ráda, že jsem se dozvěděla, jak dopadl příběh Louise, s kterou jsem se potkala jako dítě v Modré a jako mladou, těhotnou ženu v Koni Převalského. Příběh v knize Sen o stromě se obloukem vrací k Tchao, hrdince jedné z dějových linek Historie včel.
Přemýšlím, jaké to muselo být, když se člověk octne osamělý s někým, s kým si nerozumí, jaké to je, zůstat sám a přežívat s pocitem viny v nehostinném prostředí.
Přemýšlím o tom, zda máme právo využívat přírodu a nutit kulturní plodiny ke stále větším výnosům, zabírat životní prostředí ostatním rostlinám.
V knize jsem se navíc dověděla o zakladateli banky semen v Leningradě, Nikolaji Vavilovi.

5 16.06.2024

Ty čtyři otázky nejsou špatné a je v životě důležité si je klást. Trochu mě rozčiloval ten sluníčkový závěr, ale proč ne?
Uvažuji o tom, co bylo v knížce zmíněno. Lidé se mohou cítit spokojeně, jen když mají nějaké stabilní zázemí. A pak si mohou i v klidu klást tyto otázky.
Opravdu uvědomělý, probuzený člověk dokáže podle otázek žít i ve velmi nejistých podmínkách...

5 02.03.2024

(SPOILER) Tato kniha se mi moc líbila. Je to druhá kniha Jiřího Klečky, kterou jsem četla a přišla mi lepší než Papírové domky.

V Zurčí, malé vesnici kdesi v Jeseníkách, je v bývalé invalidovně a hospitalu pro raněné vojáky nyní umístěno zařízení pro klienty s kognitivními poruchami, Dům paměti. Právě v tomto zařízení se setkává po více jak půl století Pavel a Božena. Kdysi se velmi milovali, ale jejich život se rozdělil po příchodu spřátelených vojsk v roce 1968.

Božena se rozhodne odejít do Domu paměti, jak se zařízení nazývá, po té, co zjistí, že její výpadky paměti mohou ohrožovat její blízké, Pavel, slavný scénárista, se tam léčí po mrtvici, po které ztratí schopnost číst a psát.

Dům paměti, místo se zvláštní, působivou architekturou a ještě podivnější historií, dokáže některým klientům jejich ztracené schopnosti vrátit, paměť obnovit, ale na druhou stranu za vše se musí platit...

Bavilo mne vyprávění a odhalování osudů dalších lidí - klientů Světlany, Eduarda, malířky porcelánu Tran Anh, dále ředitelky domu paměti Ilony, správce Lukáše a jeho sestry Sáry, Boženiny a Pavlovi rodiny.

Vše se točilo kolem paměti a vzpomínek, mnohdy velice bolestných, skoro všechny postavy byly nějak vnitřně zraněné a bolavé. Všechny měli za sebou něco, co by bylo lepší a příjemnější zapomenout.

První dvě třetiny knihy jsou spíše společenským románem, s občasným náznakem nějakého tajemna, postavy jsou velmi dobře vykreslené, i se svými horšími stránkami (zde bych vyzvedla postavu Lukáše - ten člověk mi na začátku byl hrozně nesympatický, ale člověk postupně zjišťoval, proč je takový, jaký je), v poslední třetině se kniha stává thrillerem s okultními a hororovými prvky.
Možná, pro určitou nevyváženost, strhávám jednu hvězdičku.

5 01.03.2024

(SPOILER) "Zlu se nedá vzdorovat. To je na světě, který jsme vybudovali, ze všeho nejnesnesitelnější. Zlo se nedá vymýtit, nedá se zamknout, čím víc se uchylejeme k násilí, tím neodbytněji se line podá dveřmi a klíčovými dírkami. Nikdy nezmizí, protože roste v nás..."

Po třetí do Medvědína a Hedu. Děj knihy se odehrává dva roky po událostech, o kterých nám vyprávěl díl druhý, My proti vám, během deseti dnů na začátku hokejové sezóny.
Ničivá vichřice, která se prořítí lesními městečky za sebou nenechá jenom vyvrácené stromy a poničené domy, ale převrátí i osudy obyvatel.
Ústředním motivem je stínový, paralelní příběh jedné rodiny, která prožila to samé jako Anderssonovi v prvním dílu.

Musím přiznat, že jsem knihu ani nechtěla hodnotit. Prvními 200 stranami jsem se musela doslova pokousat. Pak dostával příběh spád a posledních asi 150 stran bylo krásných, strašlivých a dojemných a bohužel musím napsat, že po 21. prosinci minulého roku i děsivě aktuálních.
Osobně se domnívám, že rozsah románu byl spíše na škodu.

5 07.02.2024

Tracyho tygr, to je jako když se potká Benjamin Braddock z filmu Absolvent s Robertem Parkerem z knihy Pí a jeho život.
Knihu jsem četla kdysi dávno, v osmdesátých letech, když mi bylo asi tolik jako Tomovi Tracymu. Knížečku jsem si tehdy půjčila v knihovně, protože mě zajímalo, proč se kapela Laura a její tygři jmenuje tak, jak se jmenuje. Tehdy mi příběh přišel jako nějaká Prevértova báseň v próze.
Na příběh jsem pozapomněla.
Nedávno jsem byla trochu skleslá, prohlížela jsem si výlohu knihkupectví. A tam najednou byl Tracyho tygr. Vypadal úplně stejně, stejný formát, stejné bláznivé ilustrace Jiřího Šalamouna... k nákupu mě jistě poňoukla má poněkud už opelichaná tygřice.
Trochu jsem se bála knížku číst, abych nebyla zklamaná, ale byly to marné obavy. I teď po letech mne zaujala skotačivá nálada knihy.
Tygrů je v literatuře dost: strašlivý, kulhavý Šerchán, lidožrout z Noci ve znamení tygra, který je spíš zosobněním mstitele za mizející přírodu, nádherný tygr, božské dílo, z básně Williama Blakea. Myslím, že Tracyho tygr (i když to vlastně tygr není , ale je to černý levhart) má blízko k právě k Robertu Parkerovi a potřeštěnému Tygrovi z Medvídka Pú. Zosobňuje podle mého hravost, radost, lásku, touhu vybočit že všednosti.

5 25.09.2023

(SPOILER) Moje první setkání s Kazuem Ishigurou. Kniha, která připomíná skládačku - malou změnou dílků se mění i celkové vyznění.

Příběh se odehrává převážně v Nagasaki v roce 1951. Pěkně, ale v náznacích je popsána změna japonské společnosti, střet tradičního a moderního a následky svržení atomové bomby.

V Anglii žije Japonka Ecuko. Hned na prvních stránkách se dovíme, že je vdova, manžel byl Angličan a dcera z prvního, japonského, manželství Keiko spáchala sebevraždu. Za Ecuko přijíždí druhá dcera Niki. Ecuko najednou vzpomíná na dobu, kdy čekala v roce 1951 dceru Keiko a sblížila se se sousedkou Sačiko.
To je první možnost čtení knihy - vypráví o vztahu tradičně smýšlející Ecuko (její manžel ji snad považuje za služku, připadalo mi, že daleko lepší a přirozenější vztah má se svým tchánem) a Sačiko, záhadné ženy, možná vdovy, možná svobodné matky, která má asi desetiletou dceru Mariko. Sačiko doufá, že ji její přítel, nezodpovědný opilec Frank, odveze i s dcerou do Spojených států. Obě ženy mají společné, že se kvůli manželům museli vzdát toho, co studovaly a co je bavilo, Sačiko angličtiny a Ecuko hry na housle. Nevyřčené je, co se opravdu stalo, zda malá Mariko opravdu spáchala sebevraždu.

V druhém pohledu můžeme odhalit detektivku - Mariko se Sačiko prý viděly ženu, jak topí své novorozeně. Sačiko v závěru knihy chladnokrevně utopí koťátka , která miluje Mariko, možná tedy utopila i své miminko. Mohlo by to objasňovat i její chladný a nezúčastněný vztah k Mariko a zároveň proč má Mariko různé vidiny a bojí se provazu.

Mohlo by se jednat i duchařský příběh: Sačiko i Mariko přicházejí ze světa duchů, proto Mariko vídá zvláštní ženu a nechodí do školy, proto ráda chodí ven za tmy. Mohly by i být vražedkyně dětí, jejichž vraždy nebyly toho roku objasněné.

Další možnou interpretací je možnost, že Sačiko je vlastně Ecuko a sděluje pocity, které měla před odjezdem do Anglie. V knize je dvakrát zmíněný výlet lanovkou, poprvé tam jede Ecuko se Sačiko a Mariko, v závěru je zmíněný jako výlet Ecuko s dcerou Keiko.

Myslím, že každý si v příběhu najde, jak si ho vysvětlit.

5 22.06.2023

"Pusťte si někoho k sobě, a on vám ublíží", říká jedna z postav knihy.
Dvanáctiletý Oskar, citlivý, osamělý kluk, který je krutě šikanovaný spolužáky, si k sobě pustí Eli, upíra. A s Eli přijde do jeho života i přátelství, něha, sebevědomí a sebeúcta.
Možná, že větší monstra než upíři jsou zlí lidé.
Příběh jsem nejprve viděla jako divadelní hru ve Švandově divadle, zaujal mne, proto jsem si přečetla i knihu.
Upírský příběh je napsáno na přebalu. Nečekejme romantiku pro dívky jako ve Stmívání, zde se jedná spíš o punkovou romanci.
Děj se odehrává na periférii, na sídlišti Blackeberg, vyloučené lokalitě, obývané různými lidmi na okraji společnosti, kde není divu, že jeden 220 let starý upírek v podobě dvanáctiletého dítěte nevzbudí pozornost.
Celkově je kniha napsaná velmi napínavě, děj má spád bez hluchých míst. Líbily se mi dialogy jednotlivých postav.
Pro mne bylo velmi zajímavé srovnání - jsem stejný ročník jako Oskar (a také autor, který vyrůstal rovněž v Blackebergu) a také jsem prožila dětství na sídlišti na periférii velkého města. Mohu porovnat, co bylo podobné, co stejné a co zcela odlišné.

5 04.05.2023

Osobně mám ráda tlusté Murakamiho knihy, ve kterých rozehraje mou představivost.
Četla jsem i jiné sbírky jeho povídek a pokaždé jsem horko těžko schopná dát dohromady jednu povídku ze sbírky.
Tady uvidím... Líbilo se mi spojení jednotlivých povídek s hudbou či fiktivními sbírkami poezie (poezie psaná na baseballových zápasech je docela zábavná, popřípadě básně tanka servírky z pizzerie).
Osobně se mi nejvíce líbila povídka Charlie Parker hraje bossanovu o to, že pokud něco stvoříme, začne to žít svým vlastním životem. Povídka o opici (nebo to byla opice s opicí), na hraně reality a snu, povídka snad o odlišnosti a touze někam patřit, také nebyla špatná. A pak povídka Karneval (toho Schumanna si musím pustit) s úvahou o masce, pravé tváři, škvíře mezi maskou a tváří je povídkou, o které musím přemýšlet.
Uvidím, jak si na ty povídky vzpomenu, dejme tomu za půl roku.

5 02.12.2022

Tak tohle byla síla...Několikrát jsem nad knihou plakala. Co se stane s lidmi, když je z kořenů vyvrátí lidé pomsty, komunisti, a začnou s nimi provozovat sociální experimenty. Na černou listinu (a důvod k popravě) je dostane nošení brýlí, dobré vzdělání, mimomanželské laškování či shánění obživy (ano, i sebrání planě rostoucích plodin k odvrácení smrti hladem je trestáno smrtí). Na jakékoliv porušení pravidel číhají vycvičení donašeči - děti.
George Orwell by byl jistě překvapen, že režim popsaný v 1984 se stal v Kambodži v sedmdesátých letech reálným.
Haing Samnang Ngor, i když byl lékař, měl to štěstí, že přežil. Většina jeho rodiny takové štěstí neměla.
Zajímavé je, že příběh nekončí opuštěním Kambodži, ale pokračuje v utečeneckých táborech v Thajsku a USA a při natáčení filmu, za který autor získal Oscara za nejlepší mužský výkon ve vedlejší roli.
Velmi zajímavá byla i kapitola o Salothu Sarovi, kterého známe pod jménem Pol Pot, vychovaném bratrem v královském paláci a studujícím ve Francii. Autor nás seznamuje s poměry a historií vzdálené Kambodže. I když vzdáleně vzdálené... která země světa se může pochlubit králem, který plynně ovládá češtinu?

5 01.02.2022

(SPOILER) Odkaz - psychologický román o tom, co rodiče předávají svým dětem. Nejen geneticky, ale i svým chováním. Pentti a Siri Toimiovi měli celkem čtrnáct dětí, z nichž dvanáct ještě žije. Od nejstaršího Eska, kterému je kolem třicítky, po pětiletého Onniho. Každé dítě (a to i ty, které zemřely) má svůj osud, svou odlišnou povahu, často i velice výjimečné schopnosti, v každém z nich je kousek drsného otce a unavené, ale i laskavé matky. Nakonec mi všechny děti přišly, když už ne sympatické, tak svými pohnutkami pochopitelné.
Kniha začíná v okamžiku, kdy se celá rodina schází na Vánoce. Děti se snaží přesvědčit matku, aby opustila otce, který je nepříjemný a násilnický.
Člověk přemýšlí, co bylo tím zlomem, že vcelku sympatický Pentti se stane vzteklým a protivným zvrhlíkem. Kde se z odbojné Siri stala životem usmýkaná žena.
V knize je také několik zajímavých zmínek o relativně nedávné historii Finska.
A teď proč dávám jenom tři hvězdičky. Mne opravdu rozčiluje, že editor či korektor nečte knihu pozorně. Že autor si nedá pozor a neprovede úpravy sám. Možná je to něco, co se ztratilo v překladu. Nevím... Tady jsou příklady, které jsem odhalila. Annie jede na Vánoce domů, je těhotná - má porodit kolem Slunovratu. Nicméně nakonec její těhotenství trvá téměř rok - porodí na konci léta. Tarmo ve svém silném monologu v Helsinkách zmiňuje, že naučil číst svou starší sestru, mělo by podle příběhu jít o Lahju, ta je ale v dalším příběhu o rok mladší..

5 06.12.2021

Pokud hledáte knihu, ve které se vlastně nic dramatického nestane, která nenabízí psychologicky drásající vhled do duševních pochodů hrdinů, potom Rusovláska u cesty je tou pravou knihou pro vás. Knihou laskavou, plnou drobných vtipných postřehů (například královsky jsem se bavila při popisu domácnosti sestry hlavního hrdiny. Přemýšlela jsem, zda Ann Tylerová nebyla u nás doma. Také mám k nepořádku více než tolerantní přístup. Roztomilé jsou i rozmluvy s Bohem dopravy a také kdo, či co je rusovláska u cesty).

Čtyřicátník Micah je tak trochu puntičkář a má rád svůj rutinní život. Jenže jednou se stane něco, co Micaha donutí bilancovat a pak i vystoupit ze své konformní zóny.

Při hodnocení váhám mezi čtyřmi či pěti hvězdičkami. Uvidím...možná časem i tu jednu hvězdičku přidám.

5 14.10.2021

Pro mne to byla velmi zajímavá kniha. Bohužel jsem ji dala, nadšená, přečíst několika lidem, a těm připadala velmi nudná. Naštěstí každému z nás se líbí něco jiného.

Rodinný příběh, který se prolínal s příběhem domu. Vztahy mezi jednotlivými členy rodiny, která na první pohled vypadá (až na jednu černou ovci) velmi spořádaně, přitom pod tímto povrchem se odehrávají dramata. Bavilo mě rozklíčovat, jak si kdo v rodině stojí.

Předěl a zdánlivě nelogický skok k Redovým rodičům byl zajímavý k objasnění toho, proč Red na domě tolik lpěl.

5 21.09.2021