Lucienka220 komentáře u knih
V knize je skvěle vysvětlené, co je to to H (hemaglutinin, to, co se přilepí na buňku) a N (neurominidáza, to, co buňku navrtá) v označení chřipek.
Jinak příběh je klasický thriller, spousta zvratů, takový lepší průměr.
Knihu jsem přečetla s velkým zájmem, jako třetí v řadě po Historii včel a Modré. Kůň převalského je přeci symbolem ZOO Praha (není náhoda, že jedna z klisen se jmenuje Praha), koně se zde chovají od roku 1921 (ano, ještě předtím, než byla pražská zahrada otevřená návštěvníkům), která vede plemennou knihu a navíc se její koně vrací zpět do Mongolska.
Opět se příběh rozehrává ve třech linkách - v druhé polovině 19. století v Petrohradě, kdy se Michail, muž s vlastními démony, rozhodne nově objevený druh divokého koně dovézt z Mongolska do místní zoologické zahrady.
Druhá linka vypráví příběh Němky Karin, která se na konci 20. století snaží koně chované v ZOO vypustit zpátky do mongolských stepí.
A v třetí lince se rozehrává příběh Louise, Evy a její dcery Isy v norském Heiane v blízké a neutěšené, klimatickou katastrofou poznamenané budoucnosti. Evina rodina totiž vlastnila ZOO, která koně převalského chová. Eva se zdráhá z Heiane odejít a koně, na rozdíl od ostatních zvířat, vypustit do přírody. Ví totiž, že by se zkřížili se zdivočelými koňmi, a jako samostatný druh zanikli.
V knize mě zaujalo, že v postavě uprchlice Louise se setkáváme s dospělou holčičkou Lou z knihy Modrá. A dovíme se, jak dopadli David a Marguarette. Jsem zvědavá na závěrečný díl série, zda se setkáme s dalšími postavami z předchozích knih, a zda se jejich osudy propojí.
Podle mého názoru Maja Lunde velice dobře popisuje plíživost změny životního prostředí. To, jak my lidé se na tyto zhoršující podmínky zpočátku lehce přivykneme. Hezky je to popsané v příběhu Evy. Fascinovalo mne, jak se z sice vzácného druhu, ale přesto se stabilní populací, stane během 80 let druh na pokraji vymření s pouhými 13 jedinci.
Kniha přináší i otázky týkající se úskalí návratu divokých zvířat do volné přírody.
Zajímavý byl v knize motiv zavření či otevření ohrady s koňmi, vždy předznamenal zvrat v osudech hrdinů knihy.
Jediné, co bych vytkla - jedná se o chybu korektora. Není to důležité pro příběh, přesto si myslím, že dobrý korektor a redaktor by autorku měl na tuto nesrovnalost upozornit. Sáře má být v roce 2019 dvacet šest let. Musela se tedy narodit v roce 1993. Ovšem její otec Mathias odjíždí do Mongolska v roce 1992, o Sáře se zmiňuje.
(SPOILER) "...omáčku si tam zamícháš paznehtem z buvola..."
Celou dobu četby mi v hlavě zněla píseň Greenhornů o strastiplné cestě přes pláně.
A o čem kniha Hlad je?
Příběh vychází ze skutečné události. Zpracovává beletristicky a hororově tragický osud tzv. Donnerovy výpravy.
V roce 1848 se asi 90 lidí, rodin různého společenského postavení a rozdílně majetných, vydává ze Springfieldu v Illinois do Kalifornie za lepším životem. Celý svůj majetek naloží na vozy kryté plachtou a tažené volskými spřeženími. Postupně se seznamujeme s jednotlivými účastníky výpravy, každý z nich má svůj důvod, proč chce začít nový život, každá rodina má své tajemství, u kterého by mu velmi vadilo, kdyby se prozradilo.
Jenže už tak náročnou cestu jim komplikuje něco, či někdo, kdo je sleduje a čeká na svou příležitost.
Cesta se tragicky zvrtne, když se Donnerova skupina rozhodne vydat novou, prý kratší, ale neprozkoumanou cestou přes solnou poušť a průsmyky Sierra Nevady.
O tragické Donnerově výpravě jsem kdysi četla v knize Volkswagen blues. Je to jeden z příběhů, který nepřestává fascinovat.
Proč jejich cesta tak tragicky a hrůzostrašně i ve skutečnosti dopadla? Pravděpodobně za tím bylo, že skupina vyrazila na cestu příliš pozdě, potom se chyby vršily.
Zajímavé je, že výprava opravdu procházela místem, které spravoval Jim Bridger. Ten je v knize popisovaný jako stařík, ale ve skutečnosti mu bylo v té době asi čtyřicet. Ano, to je ten stopař, co má v jiné písni Zelenáčů špatné spaní. Je to také ten člověk, co pohřbil za živa Hugha Glasse (příběh Revenant). Život Jima Bridgera je tedy plný zajímavých historek z Divokého západu.
Přemýšlím o tom, že samotné vyústění Donnerovy výpravy zapadá do vyprávění o Divokém západě. Kdysi jsem četla knihu Cesta na severozápad, kdy jeden ze skupiny průzkumníků se taktéž uchyluje z hladu a zmagoření ke kanibalismu. Také v mém oblíbeném filmu Jima Jarmusche Mrtvý muž je jeden ze stopařů kanibal.
Kniha mi přišla zajímavá, bohužel překlad nebyl asi úplně dobrý (někdy mi přišlo, že chyběly korektury). A bohužel i něco málo chybělo, aby z průměrné knihy byla velmi dobrá kniha.
(SPOILER) Autobiografický příběh, memoáry spisovatelky, o nelehkém dětství s psychicky labilní matkou alkoholičkou a otcem, který také dost pil a byl navíc cholerický.
Příběh je rozdělený do třech částí: v první části se odehrává v Leechfieldu, malém městě ve východním Texasu. Seznámíme s Pokey (to je domácí přezdívka spisovatelky), její sestrou Lecií, otcem, matkou a babičkou Moorovou.
Babička Moorová umírá na rakovinu, její dcera, malířka Charlie, se o ni stará. Otec se víceméně ztratí do práce na ropných vrtech, soužití s tchýní, která je po amputaci nohy, má velké bolesti a navíc má pocit, že dcera se vdala pod svojí úroveň, není rozhodně jednoduché. Matka je navíc "nervózní", což je eufemismus pro emoční labilitu. Po smrti babičky se matka zcela zhroutí, navíc se dostane do psychiatrické léčebny, protože se pokusí zabít své děti (před tím se několikrát pokouší o rozšířenou sebevraždu).
Další část knihy nás zavede do Colorada. Matka podědí docela pěkný majetek, rodina se na cestě do Seattlu rozhodne zůstat v Coloradu, koupí tam pěkný dům. Neshody mezi otcem a matkou vygradují do rozvodu. Dcery zůstávají s matkou (aby nedopadla špatně). Matka s novým manželem pije stále více, nakonec Pokey s Lecií utečou za tátou.
Matka nakonec dojede za nimi, dojde k usmíření, a s otcem se znovu vezmou. Dědictví ovšem stačila v krátké době zcela utratit.
Třetí část se odehrává o patnáct let později. Dcery jsou dospělé, mají svůj život. Otec prodělá mrtvici, dojde ke sblížení Pokey s matkou a odhalení, proč se matka chová tak, jak se chová.
Ze začátku mi matka hrozně lezla na nervy, nejen svým pitím, ale celým nezodpovědným přístupem k životu, podle mého názoru sobeckým a sebestředným jednáním.
Otec na mne působil jako stabilizující prvek, sice byl cholerický a pro ránu (v hospodě) nešel daleko, ale holčičkám se věnoval.
Titul knihy je odvozený od společenství jeho kumpánů, se kterými chodil na ryby a lovit, a kam sebou Pokey brával. On sám se proslavil vyprávěním neuvěřitelných příhod, které ovšem měly reálný základ.
Celkově jsem si říkala, že dcerky neměly až tak šílené dětství: nebyly týrané, ani rodiči zneužívané (zneužití je tam zmíněno dvakrát, pokaždé od člověka mimo rodinu a pokaždé tak nějak vyšumí do ztracena, což mi přišlo zvláštní, protože to bylo pokaždé jen tak nějak zmíněno), ani netrpěly nějakým materiálním či citovým nedostatkem .
Reálné a smutné mi přišlo, jak se dcerky snažily neustále chránit a hájit matku.
Potom dojde k obratu - čtenář se dozví, co se matce stalo. Daleko více chápe její přístup k životu.
Knihu bylo pro mne velmi těžké hodnotit: docela dlouho mi trvalo než jsem se začetla, matka mi byla vrcholně nesympatická, asi v polovině se to začalo lámat a závěr knihy jsem hltala.
P.S. Možná jste si všimli, ale jedna situace s babičkou jako by vypadla z knihy Tiché roky od Aleny Mornštajnové.
Nějak jsem se s příběhem míjela.
Kei žije v domě s matkou a šestnáctiletou dcerou. Manžel, kterého velmi milovala, před třinácti lety beze stopy zmizel. Kei v jeho deníku objeví několik poznámek, které by jí mohly pomoci zjistit, co se s Reiem stalo. Jednou z poznámek je i Manazuru, jméno letoviska u moře.
Kei se několikrát do Manazuru vypraví, o Reiovi nic nezjistí, cesty jí však přinesou vyrovnání se s Reiovým zmizením i sebou samou.
Kniha mi přišla hrozně nevyvážená. Poprvé, když se Kei zmiňuje o pronásledování, jsem si pomyslela, že má psychické problémy. Ač mám prolínání světů a japonské podivno ráda, v této knize mi nesedělo.
Líbilo se mi ale, jak jsou popsané vztahy Kei s matkou a dcerou Momo, vztah Kei a jejího ženatého milence Seidžiho i odhalování vztahu s Reiem. A i možné důvody, proč od Kei a malé dcerky odešel.
Také mne v určité chvíli připadalo, že je naznačená možnost, že ho mohla i Kei zavraždit.
Kdysi, v devadesátých letech, jsem viděla film a velmi se mi líbil. Bohužel kniha byla pro mne trochu zklamáním. Je to pro mne jeden z případů, kdy film byl lepší než kniha. Tak nějak jsem nedokázala s hrdiny příběhu souznít a plně se vžít do jejich osudů.
Celkově hodnotím třemi hvězdičkami: ta první je za kaleidoskopické vyprávění. Z příběhů, které v pečovatelském domě vypráví obtlouslé Evelyn, ženě v krizi středního věku, vypráví šestaosmdesátiletá Ninny Threadgoodyová, z výstřižků ze zpravodaje z Whistle Stop i vypravování dalších hrdinů příběhu, si sami skládáme příběh o rodině Threadgoodyových a jejích přátelích a sousedech.
Druhou hvězdičku dávám za optimistické vyznění příběhu. Příběhy nejsou nijak zbytečně sentimentální a i přesto, že většina příběhů nemá úplný happy end, cítím, že celkově jsou spíš laskavé a vyjadřují radost ze života.
A třetí hvězda je za to, že kniha posloužila jako předloha pro krásný film.
(SPOILER) Velmi zajímavá kniha. Knihkupec Sultán Chán u sebe a své početné rodiny ubytuje norskou novinářku Asne Seierstad. Ta popisuje, jak vypadají všední dny v kábulské rodině, jejich zvyky i to, jak vypadá svatební obřad, pouť do Mazáre Sharifu k hrobu Alího. Vypráví s porozuměním příběhy jednotlivých členů rodiny, matky Sultána Chána, jeho sester, dětí i dvou manželek. Autorka neposuzuje, neodsuzuje, závěry si udělá čtenář sám.
Musím přiznat, že mi Sultán Chán byl docela protivný. Sice byl zřejmě na afghánské poměry velmi liberální, ale už ten začátek, kdy si za druhou manželku vzal asi v padesáti letech šestnáctiletou dívenku připadal docela děsivý. Pak jeho přístup k synům a jejich vzdělání mě rozčiloval. A naštval mě, jak vyhodil svého synovce, protože ho přestal bavit.
Kupodivu jeho postup v kauze s tesařem jsem tak nějak chápala - asi musel dokázat ostatním prodejcům, že není dobré ho šidit. Ale stejně jsem si říkala, že mohl projevit trochu milosrdenství.
Zajímalo by mě, jak to v Afghánistánu vypadá dnes. Přeci jenom se děj knihy odehrává před dvaceti lety.
A přemýšlím, zda se někdy může stát Afgánistán demokratickou zemí i zemí, kde nebudou ženy považovány za méněcenné. Skoro jsem si při četbě knihy říkala, že asi nikdy, zvyklosti a kmenová nevraživost jsou tam příliš hluboce zakořeněné.
(SPOILER) Milé, laskavé a vtipné čtení. Trnitá cesta Samiho a jeho přátel a rodiny za obyčejným lidským štěstím. Nejen, že všechno dobře dopadne (tak trochu tři pohřby a jedna svatba na vlnách finského podivna), ale několikrát jsem se zasmála nahlas. A to se počítá.
Knížku jsem si vzala na cestu a nebyla jsem zklamaná. Děj se odehrává svižně, byla jsem napnutá z jeho vývoje, líbilo se mi střídání pohledů jednotlivých účastníků akce. Kdo je oběť jsem odhadla správně, u vraha si jistá nebyla .
Celkově mi hlavní postavy, Katie, Emma, Miranda, Julien a Mark, nebyly příliš sympatičtí, což vůbec nebylo na škodu. Zvláště v případě Mirandy jsem měla pocit, že taková ta primadona je popsaná až trochu jako karikatura, krásné děvče z dobré rodiny, které vlastně celý svůj život vybudovalo jen na pěkném vzhledu a nekultivuje svou duši, na druhou stranu mi jí potom bylo až líto.
Příběh nastolil docela zajímavé otázky ohledně starých přátelství: kdy je přátelství ještě živé, obohacující všechny zainteresované a kdy je vyčpělé a stává se spíše protivným závazkem.
Kdysi jsem viděla italský film Naprostí cizinci, tento příběh mi ho hodně připomněl. Ta malá i velká ošklivá tajemství, které před ostatními ukrýváme a hýčkáme si je, a která pak v mezních situacích vyjdou na světlo.
Příběh Marty Kristiny, řečené Stina, mne zasáhl. Příběh o jednom zajímavém osudu ve vzdálené a drsné zemi. Marta Kristina jde cílevědomě za svým snem se stát certifikovanou porodní bábou. Projde nejprve školením v nedalekém správním městě a pak i ve vzdáleném hlavním městě, Kristianii.
Oporou v naplnění tohoto snu jsou její rodiče, starostlivá Karen a praktický Anders a její manžel Hans, který podle všeho trpí těžkými depresemi a posttraumatickou poruchou, i její švagr Ole, který je předákem vesnice, ve které Marta Kristina žije.
Velmi zajímavé byly pasáže týkající se soudního vymáhání pokut v případě neohlášení porodu certifikované porodní bábě, dražby majetku vdovy i zvyklostí na svatbě.
Suchý a věčný styl, kterým je kniha napsaná, mi vyhovoval. Pěkně jsem si uměla popisované osoby, místa i věci představit a zároveň jsem měla dostatek prostoru pro fantazii.
Tady asi nemohu nezaujatě hodnotit.
O knize jsem se dozvěděla v komentářích k Šikmému kostelu. Našla jsem si o čem a odkud kniha je...a strnula jsem. Jako jsou mi krajina a havíři z Karvinska vzdálení a exotičtí, tak jsou mi textiláci a krajina u Lomnice nad Popelkou blízká. Je to kraj, odkud pocházeli můj dědeček a babička. Jezdila jsem tam na návštěvy za prababičkou, kterou si velmi dobře pamatuji, dožila se požehnaného věku. Narozená za Rakouska-Uherska, byla to dělnice v jedné z mnoha místních textilek. A mně náhle v knize ožívá její vypravování, jak chodí do fabriky a jak se bojí přepadení (to, co je detektivní zápletkou, bylo zřejmě dost časté)...o spiritistických seancích...o nemocných a umírajících sestrách...o všudypřítomném nedostatku, kterému se vzdoruje smyslem pro humor a houževnatostí.
Z detektivního příběhu se stává politický thriller, snad ještě napínavější, po stopách méně známé kapitoly vzniku republiky, o tom, co tehdy o dvacet let později vedlo k Mnichovské dohodě a poté ke kolektivní vině, odsunu. Velmi zajímavě napsáno.
Skutečný příběh z druhé světové války - statečná dvacetiletá polská dívka Stefanie (Fusi) Podgórska schovává v malém domku v Přemyšlu na půdě třináct Židů, kteří se zachránili z transportů do vyhlazovacích táborů.
Podařilo se jí, její mladší sestřičce i všem "potopeným" přežít, což byl zázrak sám o sobě. Z knihy jsem měla pocit, že o tom, že Fusi dělá něco nezákonného, popřípadě, že schovává lidi, vědělo a tušilo spousta lidí. Naštěstí ji nikdo neudal.
Pro mne bylo velmi smutné, že k Stefanii i k sestře Helence se po válce rodina Podgórskich přestala hlásit právě kvůli tomu, co udělala. Bylo mi také smutno, že kvůli svému "tajemství" si nesměla k sobě blíž pustit žádnou přítelkyni či chlapce.
Kniha přináší pohled na holocaust z jiné stránky.
(SPOILER) Horory většinou nečtu. Mexická gotika mě zaujala obálkou s krásnou dívkou ve společenských šatech.
Při četbě se mi vybavoval hlavně Miloš Urban s knihou Boletus arcanus. Celou dobu až do rozuzlení jsem si říkala, zda hřiby Paquinové rostou i v Mexiku
Tentokrát mi přišlo, že podhoubí prorůstá Větrnou Hůrkou (není náhoda, že sídlo Doylových se jmenuje High Place), i charaktery byly podobné.
Celkově to nebylo špatné, moc jsem se u knihy nebála, spíš mi to přišlo jako společenský román s fantastickými prvky.
Výborně napsaná kniha o komplikovaném vztahu sester. Jsem moc ráda, že jsem se opět setkala s "Navrátilkou" a Adrianou a že jsem se dověděla, jak žily v dospělosti. Docela by mě zajímalo, jak knihu vnímali lidé, kteří předtím nečetli Navrátilku.
Předchozí kniha vypráví o jejich vztahu v dětství: z knihy Návrat do Borga Sud jako by vyplývalo, že Adriana je tak trochu závislá na své sestře, ovšem v dětství to bylo jinak, díky Adrianě a její lásce a obdivu se "Navrátilka" dokáže přizpůsobit novému životu.
Také si kladu otázku, jak dětství "Navrátilky" ovlivnilo volbu jejího manžela Piera. Možná si, jak byla šťastná, že o ni někdo stojí, nevšimla varovných znaků (ona byla vidět jeho nevyváženost už v té situaci, kdy hodlal vzdát studium).
A ani v této knize jsme se nedověděli, jak se vypravěčka, "Navrátilka" jmenuje křestním jménem.
(SPOILER) Knížka byla pro mne příjemným překvapením. Tři na sobě zdánlivě nesouvisející příběhy z malého pensylvánského města Locksburg.
Celý příběh mi připomínal ty filmy, populární asi před dvaceti, třiceti lety, kdy jednotlivé epizody skládají kaleidoskopicky dohromady celý film (třeba Crash, Grand Canyon, Magnolie nebo i populární Láska nebeská).
Děj se odehrává v jednom červencovém týdnu. Poznáváme dobrovolného hasiče Nathana a jeho ženu Paulu. Nathan se dostane jako první na místo požáru v lesní chatě. Zachrání tam člověka a odnese si pytel plný bankovek. Je přesvědčený, že peníze pochází z prodeje drog a rozhodne si je ponechat.
Ale to není první morální dilema, které ve svém životě řeší...
To Andy je narkoman, který kvůli rodině už deset let drogy nebere. Jenže dojde k tragédii. A Andy nedopatřením získá důkazy, které usvědčují, že vážený člen společnosti je ve skutečnosti sexuálním predátorem. Andy se snaží zabránit, aby byly zneužívány další oběti. Jenže jak obstojí narkoman proti autoritě?
Ve třetím příběhu se seznámíme se zdravotní sestrou Callie. Callie je lehce cynická a vše, co se v jejím životě stane, svádí na jizvu, kterou má po nepovedené plastice rozštepu. Callie ale ví, co je správné, a proto se rozhodne splnit dívce v terminálním stádiu rakoviny přání, vzít ji k moři...
Všechny tyto tři příběhy vyprávějí o tom, kde jsou hranice, kam až jsme ochotní zajít při řešení morálních dilemat, jak daleko či blízko může být od myšlenky k činu, o tom, že často je náš život řetězcem příčin a následků a že občas i dobří lidé mohou dělat špatná rozhodnutí či zlé činy.
*******
Je to dva dny, co jsem knihu dočetla. Ještě o tom příběhu přemýšlím. A čím dál víc cítím vztek na Kate. Jak mohla být tak sobecká a Andymu udělat to, co udělala? Vždyť to vypadalo, že ho milovala. Tohle milovanému člověku nemůžete udělat, zvlášť když Vás někdo navede na zenovou myšlenku, že nevíte, na co se Vám po probuzení můžete moc těšit...
Jsem podobný ročník jako chlapec Alexander a některé historky mi připadaly velmi blízké. Pohled na monstra (a kdo jsou ta monstra) a jejich život pod postelí, v garáži či pod zahradou, vyrovnávání se strachy a obavami, některé příběhy ze školy i popis svérázných sousedů s opakujícími se vzorci chování.
A nad tím vším je starší sestra, nemocná se srdcem, ale se silou mládí rebelující proti zavedeným pořádkům a rodičům.
Vše rámuje hudba Pink Floyd, které jsem si kvůli knize po mnoha letech pustila (Roger Waters mne také svými výroky před pár lety naštval, tak jsem je přestala poslouchat).
Moc pěkný epilog.
A dobré, přesné postřehy stran lékařů a jejich dost nevhodného chování vůči nevyléčitelně nemocným dětským pacientům. Kdo nezažil, neuvěří.
Mám pocit, že by si Alexander mohl rozumět s českou holčičkou Helenkou Součkovou z Ničína. Oba velmi o věcech přemýšlí a hloubají.
edit: 8. 2. 2023 přikládám odkaz na článek. Že by přeci jen byl Roger Waters nejděsivější monstrum ze všech? https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-rusko-zada-aby-ho-roger-waters-hajil-na-zasedani-rady-bezpecnosti-osn-40422347#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&source=hp&seq_no=3&utm_campaign=abtest214_doporucovane_medium_varA&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz
Dvakrát nevstoupíš do stejné řeky. Mazl tov bylo pro mne zcela objevné, přitom kniha Minjan nebyla vůbec špatná. Z různých střípků si sestavuji celý kaleidoskop života ortodoxních Židů. Zajímavé je zejména nahlédnutí do zvyků chasidské komunity, která je svými nařízeními pro nás, jako většinovou společnost, zcela nepochopitelné a svazující. To vše je zasazené do nedávné doby covidových lockdownů.
(SPOILER) Nebylo to špatné. Byla to první kniha, kterou jsem od Hakana Nessera četla. Spíše než jako detektivní příběh se mi kniha zdála jako román o lidech vyrovnávajících se s traumaty. Osobně se mi líbily rozhovory Barbarottiho s Bohem a mrtvou manželkou, příběh Ellen a Billyho mne dojímal, o existenci Sester si nevím, co si myslet...
Příběh Barbarottiho přítele Axela mi přišel legrační, je to taková klasika, jak lidé chtějí být klamáni. Ale úplně jsem nechápala, proč je zakomponovaný do děje knihy.
Toto je hodně dobrá kniha.
Bea se vzdá místo bytové architektky ve Městě kvůli nemocné dceři a vydává se s ní do státu Divočina, ve kterém se zúčastní projektu vlivu člověka na přírodu. Vidí v tom jedinou možnost, jak její dcera má aspoň šanci se uzdravit. Ve skupině do projektu vybraných lidí se musí řídit Příručkou s popsanými pravidly a zodpovídat se Strážcům Divočiny.
U knihy Nová divočina jsem nevěděla, co od ní čekat. Dystopie, survival, ekologická agitka? Ale nakonec kniha všechna má očekávání předčila. Po přečtení se ptám: Kolik toho na nás přestavují civilizační nánosy? Za jak dlouho bychom se dokázali vrátit zpátky k lovcům - sběračům? Dokázali bychom přežít v divoké přírodě, kdy bychom spoléhali pouze na další členy svého Společenství? Byla bych alfou - vůdkyní skupiny, nebo omegou, který musí spát zvlášť a je trpěným členem skupiny?
Kromě těchto otázek tato kniha zkoumá vztahy mezi matkou a dcerou, jak se tyto modely opakují, mění a vrací v různých variacích.
A samozřejmě, že zde je i ekologická linka mezi vše pohlcujícím Městem (kde už nejsou ani porodnice, ani dětští lékaři) a krásou zdánlivě volné přírody.
Milá kniha o důležitých a smutných věcech v životě a o tom, že je důležité nepřestat tančit. Naštěstí je psaná s nadsázkou a humorem. Několikrát jsem se při čtení zasmála nahlas :-).