ludek.n komentáře u knih
Začínaly 60. léta a v Marvelu se rodily první čísla speciálních řad superhrdinských komiksů: Fantastic Four, Incredible Hulk, X-Men, Daredevil. Následně se v 39. čísle Tales Of Suspense poprvé objevil Iron Man, ve 27. čísle Tales To Astonish se z Henryho Pyma poprvé stal Ant-Man, aby k sobě o pár čísel dále našel družku Janet van Dyneovou známou jako Wasp, v 15. čísle Amazing Fantasy se představil světu Spider Man a v boji proti Lokimu se poprvé dali dohromady i Avengers, aby tak zahájili sérii, která žije dodnes. Superhrdinové byli tehdy na úplném začátku svých dobrodružství, neznámí, ještě nevyprofilovaní. Příběhy, které prožívají, jsou z dnešního pohledu naivní, upovídané, s minimem grafických efektů (pokud vůbec nějakých) a držících se hodně zpátky. Přesto jsou základem, z něhož všichni hrdinové povstali a k němuž se pozdější autoři v nejrůznějších flashbacích vraceli, vracejí a v budoucnosti pravděpodobně ještě vracet budou. Za mě je asi nejlépe a nejkomplexněji zpracován příběh Daredevilova původu, takže pokud bych si měl vybrat favorita, sázím na něj.
Jeden z dóžecích paláců v Benátkách se stane dějištěm tragédie prvního barona z rodu Montbarryů. Když se pak z domu, kde zemřel, stane hotel, nikdo z rodinných příslušníků se v něm necítí dobře. Co se tu odehrálo a kde je pravda? Tajemná atmosféra propůjčuje Collinsovu dílku nádech neskutečna a dává mu mysteriózní vyznění, čerpaje z odkazu anglických gotických románů. Romantické kudrlinky šlechtické noblesy jsou tu jen na ozdobu, což samozřejmě nijak nevadí. Co mi naopak dělalo problémy, byla jistá neukotvenost děje. Collins zkrátka nic nevysvětluje a začíná přímo uprostřed řeky. Plav, pokud umíš! Spousta otázek zůstává bez odpovědí, a pokud už se nějakého vysvětlení dočkáme, je notně vachrlaté, takže jeho vypovídací hodnota mizivá. Postavy jsou jako ze stínového divadla, nic na co byste si mohli sáhnout. Poziční hra, kterou hrají, je sice navýsost mondénní, ale v podstatě plytká a zbytečná. Strašidelný hotel tak stojí a padá s atmosférou starobylého paláce, který ve svých zdech ukrývá nejedno tajemství, zradu, možná i zločin. Na chvíli to stačí, ale pokud se zítra ohlédnete zpátky, bojím se, že zahlédnete už jen šedivý dým.
Nebyl by to snad ani Vladimír Páral, aby do své hry v zátoce velkého Slapského jezera, kde se pokojná hladina líbá s tichým nebem, nezapojil celou plejádu nejrůznější postaviček, obyčejných Pražanů s jejich každodenními traumaty, frustracemi a stresy. Stejně tak nezpochybnitelný je i jeho styl - nekonečné opakování celých sekvencí, jako bumerang se vracející scény a výjevy, detailní drobnokresba jednotlivých charakterů včetně jejich profesního zařazení, zběsilý kolotoč vzájemných vztahů, který se otáčí stále rychleji a rychleji a u něhož si nikdy nemůžete být jistí, kdo na konci skončí v které posteli. Tentokráte Vladimír Páral přihodil na misku vah i jakousi dětskou hravost a dovádivost, která ruku v ruce s typicky páralovským humorem vytváří podivuhodný amalgám ve své podstatě statického příběhu, jenž nicméně hýří a víří v oslepivém malsrömu, vysílaje panožky do všech světových stran. Můžete to milovat, nebo nenávidět, můžete se neskutečně bavit nebo zívat nudou, můžete nadávat nebo řičet nadšením… a dost možná se vám tohle všechno stane, než otočíte poslední stránku a s povzdechem knihu odložíte.
Utonutí mladé ženy Lucille Hansonové v Daykerském jezeře sice vypadá na první pohled jako nešťastná náhoda, ale soukromý detektiv Paul Stanial si o tom myslí své. Nezbývá než zjistit, co se skrývá za oponou. John D. MacDonald rozehrál své detektivní drama v duchu tradic „drsné školy“ a nebál se ho opepřit ani pikantními podrobnostmi z ložnic floridských zbohatlíků. Na jednu stranu je jeho vyprávění dostatečně peprné a napínavé, aby čtenářům vstávaly chloupky na těle a dělala se husí kůže, na straně druhé však vystrkuje růžky řemeslné pozlátko. Podbízivá snaha zalíbit se znamená přihodit na misky vah sex, chlast a náboženskou posedlost, kteréžto ingredience MacDonald zatřepá, promíchá a úzkou tryskou pod vysokým tlakem vypouští do světa. Dějová linka je přímočará a jasně daná. Na nějaké váhání či profilování postav nezbývá čas ani prostor. Frenetické finále je jako vystřižené z laciného hollywoodského trháku, a přestože se kniha poměrně dobře čte, zůstane po ní na patře jakási pachuť.
Rankinovy Podivné hry mají atributy vysoce strukturovaného a promyšleného detektivního románu. Inspektor edinburghského kriminálního oddělení John Rebus je prototypem vyšetřovatele, který si se standardními policejními postupy hlavu neláme a k nadřízeným se chová jako k lidem, kterým je potřeba dát prostor a brát je s rezervou. Jeho problematická minulost ho dovedla k poměrně vysoké spotřebě alkoholu, což koneckonců v Edinburghu a konkrétně u policejního sboru není nic překvapivého. Člověk má při čtení Rankinova románu dokonce pocit, že kromě práce a chlastu neznají edinburghští občané nic jiného. Pátrání po pohřešované dívce je pomalé a těžkopádné. Nic tu nejde snadno. Ať už nahlížíme na záhady minulosti, nebo řešíme hádanky ryzí současnosti, babráme se s tím opravdu důkladně. Chvílemi jsem měl dokonce pocit, že je té opatrnosti něco neprozradit už přes míru a přeskočit o dvacet stránek dál, by příběhu nejspíš neublížilo. Na konci jsem byl proto spokojen i nespokojen současně. Rankin se mnou sehrál opravdu podivnou hru…
Francouzský architektonický komiks s lázeňskou záhadou Lucase Harariho je docela originální noirovou záležitostí. Tak trochu mi to připomíná Tin Tina na horách. Příběh o mladém studentu architektury Pierrovi, který se vydává prozkoumat slavné termální lázně švýcarského architekta Petera Zumthora ve Vals a přitom narazí na legendu „Der Mund des Berges“, vyprávějící o tom, jak si místní hora jednou za sto let vybere neznámého člověka, přiláká ho ke svému jícnu a pak ho pohltí. Pierrovo bloudění Zumthorovými záhadnými lázněmi jsou nejsilnějšími pasážemi knihy. Zbytku tak trochu chybí atmosféra i myšlenka, která by tomu všemu dala směr a nebyla jen samoúčelnou záhadou bez smysluplného vyústění. Kresba je skicovitá s jednoduchými linkami a osobitým kolorováním. Nemohu říct, že bych z ní byl uchvácen, ale nevadila mi a k lineárnímu nekomplikovanému příběhu ze Švýcarských Alp se docela hodila. Finále zklamalo. Konkurenční boj mezi Pierrem a Valeretem mi přišel přitažený za vlasy a nedával mi moc smysl. Oceňuji Přitažlivost jako umělecké dílo, pokud bych se k ní měl vyjádřit jako k zábavě, budu na vážkách.
Kniha humorných povídek, dialogů, rozhovorů, scének a dvou kompletních her dvojice Šimek-Krampol se nese v duchu karnevalového reje, kde nejdůležitější položkou je bavit sebe i publikum (v tomto knižním provedení pak pochopitelně čtenáře). Oproti klasickým scénářům, které psal v dobách minulých Miroslav Šimek ve spolupráci s nedostižným Jiřím Grossmannem, se do současných textů k jejich škodě dostalo mnohem více pitoresknosti a škodolibosti. Kreace Jiřího Krampola v rolích Suria Maria Juarese Martineze Ferdinanda, Václava Stehna či dr. Emy Černé jsou na hranici žvatlavé parodie, kdy už hrozí pád do hlubin okaté podbízivosti a tlačeného humoru za každou cenu. Lépe si v tomto ohledu stojí klasické povídky, které si i přes svou vážnou fazónu o sto šest utahují z věcí všedních i nevšedních. Jádrem Vlakové soupravy jsou pak dvě hry: klasický Návštěvní den č. 8 a Besídka bývalých žáků střední školy. První je pel mel všeho, co dům dal, druhá pak tradičním scénickým představením s písněmi (v knize básnickými vložkami). Obě trpí stejným neduhem jako dříve zmíněné scénáře dialogů a rozhovorů, a tak nezbývá než s nostalgickou slzou v oku vzpomenout na staré Návštěvní dny, Návštěvu zoo, či Jak jsme chovali užitečné zvíře.
Nechvalně proslulý mistr převleků, zloděj a nelítostný vrah Henry Arthur Milton, zvaný Maska, se vrací, aby pomstil smrt své sestry. Gwenda Miltonová spáchala sebevraždu poté, co ji svedl a opustil Moric Meister, právník a obhájce, který sice zná všechny právní kličky a uličky v zákonech, o jeho bezúhonnosti by se však dalo pochybovat. Edgar Wallace samozřejmě vystavěl zápletku okolo tajené identity zločince, po němž pátrá ne-li celý Scotland Yard, tak vrchní inspektor Bliss docela určitě, a to s buldočí odhodlaností. Kromě Morice Meistera se ve vedlejší linii řeší ještě případ mladého Johnnyho Leinleye, který sklouzl na šikmou plochu a jehož krásná, naivní sestra se vydala, aniž by to tušila, ve stopách Gwendy Miltonové. Je jasné, že dříve nebo později se všechno spojí a pořádně zašmodrchá, že nebude vědět, kde to celé začíná a kde končí. Jedním si však můžete být jisti - Wallace nikomu neprozradí, kdo se skrývá za maskou, dokud nebude úplný konec. Velké odhalení není nikterak bombastické, ale je zábavné a logické. Maska je solidní řemeslná práce, která nikde nevybočí z mantinelů, ale nikoho také nejspíš neurazí ani nezklame.
Na předsádce knihy se píše: „Sochař je příběh o touze hraničící s posedlostí, o neobratných tanečních krůčcích mladé lásky a také je skvělým, všednodenním portrétem nejúžasnějšího velkoměsta na světě.“ I když je posledně uvedený leitmotiv trochu nadnesený a až nekriticky patriotický, se zbytkem mohu bez výhrad souhlasit. A nejen to. Scott McCloud mě vzal na výlet za hranice snů a představ. Chvíli mi sice trvalo, než jsem se naladil na stejnou vlnu a pochytil jádro pudla, jakmile jsem se však dostal dovnitř příběhu, už nebylo cesty zpátky. Byl jsem stržen, uchvácen a vzápětí rozemlen na prach. Emoce střídala emoci. Dynamika vyprávění je vpravdě neskutečná. Tepová frekvence srdečního svalu se propadá do bezedných hlubin, aby hned poté šplhala do nadoblačných výšin. Chvíli klidu střídá zběsilé otáčení stránek. Nelze zůstat mimo, nejde být nezúčastněným. Člověk přestává vnímat realitu a žije jen a pouze samotným příběhem. A těch nápadů okolo… Neskutečné!!! Přestože mi sem tam vadila dětsky naivní kresba některých panelů, celek všechny výhrady smetl bez skrupulí pod stůl. Tohle čtení jsem si maximálně užil. Klobouk dolů pane McCloude… a děkuji za zážitek!
Fotografická publikace Jana Ságla zachycuje Paříž takovou, jaká byla v letech 1982/1986. Nevěnuje však pozornost historickým pamětihodnostem, památkám a slavným pařížským třídám, ale spíš zadním dvorkům, zastrčeným uličkám a úplně obyčejným pláckům, které by - když se to tak vezme - mohli být vlastně úplně kdekoli, v kterémkoli jiném městě, které se nehonosí Eiffelovou věží, Louvrem, katedrálou Notre-Dame, Montmartem či Vítězným obloukem. Je to o architektuře, o vznešených liniích, o dokonalých propracovaných kompozicích? Ne, do těchto vod Jan Ságl svým objektivem rozhodně nemíří. Jak tedy definovat jeho vidění světa? Co třeba říct, že jeho kniha je o životě, o docela normálním obyčejném a všedním životě, zachyceném v několika prchavých momentech, v zastaveních na obyčejné ulici s lidmi, kteří jdou právě okolo… Ságlovy fotografie mají daleko k líbivým kýčům či rozechvívajícím scenériím, jsou obrazem reality, taková jaká je právě teď. Nadužívaní odrazů ve výlohách, oknech domů či jiných lesklých plochách nicméně dělá sbírku poněkud monotematickou. Neseděl mi ani básnický doprovod sestavený Jaroslavem Kořánem (uvítal bych raději faktografické popisky, neboť snímky jsou spíše dokumentaristického rázu). A jaká tedy Paříž doopravdy byla? Trochu smutná, malinko fádní, všední, obyčejná…
Život a dílo Gulleyho Jimsona je podle svérázného modernisty Joyce Caryho podivuhodnou oslavou tvůrčího uměleckého ducha stárnoucího malíře, který se protlouká životem doslova ze dne na den, od hospody k hospodě, od jedné ubohé díry k přespání ke druhé. Přestože je bez prostředků (a aby mohl malovat, podvádí a krade), má sny a nápady, které musí za každou cenu zhmotnit, ať už na nějaké plátno, papír, nebo alespoň na zeď. Nic v jeho životě totiž není důležitějšího, než právě tato posedlost. Cary v postavě Gulleyho Jimsona spojuje hlubokou životní moudrost s rozmařilostí a bohémstvím umělce, který své okolí vidí prizmatem svých vizí. Je to hloubavé a citově exaltované vyprávění, plné ironie a rafinovanosti, které se potácí od tráchnivějích nábřežních ruin k honosným salónům snobských mecenášů umění. Komika a tragika se páří v osudech bizarních postav a postaviček, které doprovázejí Gulleyho Jimsona na jeho cestě ke grandióznímu Stvoření. Mě bohužel nechali někde daleko za sebou, neprožíval jsem s nimi jejich nadšení, ani se netrápil jejich strádáním… dostal jsem zřejmě už na začátku kopytem do hlavy a zbytek knihy jsem se z toho vzpamatovával.
Celá léta inženýr Leština beztrestně prodával výsledky vědeckých výzkumů svých kolegů za hranice republiky. Inkasoval horentní sumy a konzumoval nabízené počitky, ale nyní nadešel čas účtování. Ilegální přechod státní hranice se jeví jediným východiskem z prekérní situace. Milan Gruber se k tématu postavil čelem, a přes rozevláté rudé prapory a cenzuru se mu podařilo vytvořit poměrně napínavý a elektrizující příběh. Snad jen finále vzal trochu hopem, jako by byl znechucen sám sebou a chtěl to skončit dřív, než bude pozdě. Let do souhvězdí Pavouka je silně svázán s dobou svého vzniku a mladému čtenáři, který nezažil onu přísně střeženou „svobodu“, ohraničenou ocelovými ploty, ostnatým drátem a výstrahou „stůj, nebo střelím“, nebude mít pravděpodobně co nabídnout. Příběh o pokusu překonat státní hranici České republiky násilnou cestou se v dnešní době zdá jako z jiného světa. Děsivá antiutopie, která je bohužel postavená na reálných historických základech, byť to autor vehementně popírá a prohlašuje své vyprávění za fikci. Někteří z nás si ale tohle všechno stále pamatují…
Obrovský průmyslový kolos na výrobu a zpracování mědi sice využívá nejmodernějších poznatků z oblasti vědy, technologie, strategického plánování, řízení procesů, ale i ekologie a bezpečnosti práce, přesto jsou to pořád lidé se svými klady i zápory, kteří dávají do pohybu jak stroje, tak události. Někdy jsou bohužel jimi semleti a jako trosky vyvrženi mimo živoucí prostor továrny, vyděleni z davu a ponecháni napospas životu. Zdeněk Volný ve svém románě nepátrá jen po zlodějích, kteří využívají povolené tolerance při zpracování surového materiálu k vlastnímu obohacení, ale i po promlčených tajemstvích vzájemných vztahů, jež skončily tragicky. Zprvu je jeho sonda do života mladého metalurga Petra Radimce kostrbatá až hrůza, dialogy matoucí a všechno se to jako roztavená ruda přelévá zprava doleva, aniž by v tom člověk viděl něco více, než jen plýtvání slovy. Postupem času si naštěstí společně s autorem vyjasňujeme situaci a navazujeme nit vyprávění tak, aby se z toho oslnivého civilizačního a etického oparu vydělila jasná linie poznání, směřující ke svému cíli. Trochu umazané a zamlžené, ale číst se to dá.
Tři letní období sedmdesátiletého Johanna Wolfganga Goetha, v nichž největší německý básník prožíval svoje poslední milostné vzplanutí k sedmnáctileté Ulrice von Levetzow, zaznamenal Miroslav Slach ve svém románu Dostavník do Výmaru. Z poloviny historická próza, z poloviny milostná férie stárnoucího umělce, který by tolik chtěl žít, milovat a radovat se, přitom už ale cítí nemilosrdnou a chladnou ruku smrti, má parametry osudovosti. Slach rozehrává salónní romanci, v níž dává promlouvat činům známých a významných osobností, knížetem Metternichem počínaje, slavným básníkem lordem Byronem konče. Vzletný lyrický sloh Slachova opusu útočí na emoce a souzní s dobou, kdy se příběh odehrává. Na druhé straně přísné mantinely a omezené zaměření čistě na milostný vztah Goetha a Ulriky, přistřihuje dílku křídla a do jisté míry jej dělá monotematickým. Je to určitě příjemné čtení, které však asi málokomu zvedne tepovou frekvenci, o zanechání nezapomenutelného dojmu ani nemluvě.
Władysław Terlecki si k románovému zpracování vybral dvě skandální vraždy - populární varšavské herečky Marie Wisnowské (Černý román) a bratrance mnicha čenstochovského kláštera, který svým fiktivním manželstvím měl krýt mnichovu hříšnou lásku (Odpočni po běhu). V obou případech Terleckého až tolik nezajímá hrůzný čin jako takový, ale jeho pozadí, psychologie a motivy, které pachatele dovedly až za hranu zákona. Při hledání pravdy pitvá a drásá nitra svých hrdinů až na samou mez únosnosti. Odhalení skrytých pohnutek, až chorobně vášnivých milostných vztahů, žárlivosti, sobeckosti, pocitů viny, konfliktu světské a církevní spravedlnosti, to všechno před námi defiluje ve filozoficky zatěžkané atmosféře, která kromě toho, že nenabídne mnoho optimismu, ke své škodě neposkytne ani žádné východisko. Přidáme-li málo sympatické, psychicky rozervané postavy, do sebe uzavřený těžkopádný styl (kde ztráta soustředění hrozí na každé druhé stránce), je poměrně obtížné souznít s Terleckého fiktivně-realistickým světem.
Předlohou pro román Eyvinda Johnsona se stal slavný loudunský proces s jezuitským knězem Urbainem Grandierem, který byl za čarodějnictví upálen na hranici. Johnson použil dobové materiály (všechny historické postavy sice mají pozměněna jména, ale tato úprava je spíše formální, než zastírací) ne proto, aby převyprávěl celý příběh tak, jak se stal, ale aby ukázal, kam až může zajít lidská lehkověrnost, jak krutá může být nenávist jednoho člověka ke druhému a co se stane, když se víra promění v posedlost. Všechno to šílenství okolo loudunských jeptišek je nazíráno hned z několika úhlů, vedle obviněného Grainiera, je to především pohled fanatického exorcisty Pierre Barrota, samotné převorky Jany de Beaucil nebo domýšlivého zbabělce, asesora Daniela Drouina, který za žádných okolností nehodlá riskovat své postavení. Přestože Johnson přistupuje k tématu pochybné boží spravedlnosti bezpochyby se vší vážností, celé vyprávění mi místy připomínalo trapnou frašku a nepříliš povedenou komedii. Katolická církev se podle mého mínění právě čarodějnickými procesy, exorcismem a svatou inkvizicí zdiskreditovala na věky věků a Sny o růžích a ohni ukazují, že repatriace instituce, která nectí své vlastní zákony a pravidla, není možná.
Tři generace Humbertů se potýkají se strastmi života v malém francouzském městečku Montferrandu. Zrzavý hromotluk Francisque převzal po svém otci rodinné řemeslo řezníka a uzenáře, ale zdá se, že je posledním v řadě. Nejen proto, že jeho syna Gabriela uzenářství nezajímá, ale i pro stále se horšící situaci drobných podnikatelů, kteří jsou drceni mamutími obchodními středisky. Jean Anglade na osudech svých hrdinů mapuje dějiny Francie mezi dvěma světovými válkami a bezprostředně po nich. Přistupuje k látce s neodolatelnou upřímností, nadhledem a humorem. Dokáže být stejnou měrou hravý a veselý, jako nekompromisně kritický a sžíravý. Umí psát lehce o vážných věcech, jakož i věnovat úsměv věcem smutným. Nehraje si na proroka ani na zvěstovatele věčných pravd, svůj zájem opírá o prostého, těžce a poctivě pracujícího člověka, který je vystavován životním zkouškám. Jeho prostřednictvím pak pranýřuje nešvary doby a rozdělené společnosti, ukazuje dobro a zlo, obětavou lásku i bezohlednou chamtivost, vstřícnost i bezmoc. Chybějí tu výrazné dramatické momenty (a ty, co tu jsou, mají notně obroušené hrany), ale jako generační román obstojí Angladeho dílko bez problémů.
Sbírka zakladatele drsné detektivní školy Dashiella Hammetta nabízí kolekci povídek volně spojenou bezejmenným, lehce obtloustlým vyšetřovatelem Kontinentální detektivní agentury, který většinou řeší případy s rozvahou stoika, ale když jde do tuhého s použitím zbraně či svých tvrdých pěstí rozhodně neváhá. Hammett v něm stvořil hrdinu špinavých uliček, zaplivaných výčepů a všivých nevěstinců, který je vše jiné než nablýskaný neprůstřelný seladon. Občas dostane i pořádně přes držku nebo jednu do kebule, ale jakmile se pustí do vyšetřování, nikdo a nic ho už nezastaví, dokud případ není vyřešen k plné spokojenosti klienta. S razancí sobě vlastní se pohybuje stejně snadno mezi nejbídnějšími z bídných, jako i v salónech zbohatlíků. Ať už hledá vrahy (Desátá stopa, Vražda pana Maina, Vražedné Loučení), zmizelé manžely (U Zlaté podkovy), snoubenky (Dívka se stříbrnýma očima) nebo jen nějakého chlápka, který bydlí kdesi v Turecké ulici (Dům v Turecké), vždy odvede prvotřídní práci. Přísnou literu zákona si sice občas vyloží po svém, jakýsi nepsaný kodex cti a lidského porozumění ale naplňuje pokaždé. Solidní, čtivé, stejnou měrou přemýšlivé jako akční, nevtíravě syrové a opravdové - to jsou povídky Dashiella Hammetta.
Na Deadwood v Jižní Dakotě by si nejspíš nikdy nikdo nevzpomněl, kdyby zde jistý Jack McCall zákeřně zezadu nezastřelil legendárního Divokého Billa Hickoka, a to zrovna ve chvíli, kdy mu šla karta. Ostatně Bill už při příjezdu do Deadwoodu cítil, že tady k něčemu dojde. Jenom netušil, že on v tom bude hrát hlavní roli. Pete Dexter se po svém a s nadsázkou vyrovnává se slavnými historickými postavami Divokého západu, již zmíněným Billem Hickokem, proslulou pistolnicí Calamity Jane Cannaryovou nebo deadwoodským poetou Kapitánem Jackem Crawfordem. Nevěstince přitom praskají ve švech, výstřely z koltů jsou tu na denním pořádku a laciná whisky teče proudem, kam se oko podívá. Fraška, western, černá komedie, lechtivá burleska - tím vším je Dexterův Deadwood. Na jednu stranu ironický a humorný pohled na velkolepé osídlování amerického kontinentu, na straně druhé smutné vyprávění o zmařených ideálech a falešných modlách. Kde končí fikce a začíná realita? Co je mýtus a co pravda? Přestože je hledání podstaty občas malinko kostrbaté, spíše než na celistvost se sází na bohatou epizodní mozaiku a některé motivy přes veškerou snahu vedou odnikud nikam, není Deadwood zase až tak marný.
Vášnivá a šarmantní Klára Walpolová ve svých čtrnácti letech utekla z tábora kočovných česáčů, kde žila s otcem, bratry a nevlastní matkou, a vydala se na cestu za naplněním svého snu o štěstí a lepším životě. Joyce Carol Oatesová si vybrala farmářské prostředí Ameriky třicátých až šedesátých let, aby na něm ukázala, jak velká hospodářská krize poznamenala hned několik generací prostých Američanů. S veškerou vážností a odpovědností romanopisce se snaží prozkoumat a rozklíčovat poměrně složité problémy doby ne napříč společností, ale skrze jednotlivce, skrze své hrdiny. Na jednu stranu je její snaha chvályhodná a vysoce hodnotná (především v pohledu na americkou rodinu), na stranu druhou je její dějová linka podobná řece, která zcela neochvějně míří daným směrem a není síla, která by ji mohla jakkoli vychýlit nebo odklonit. Postupně nabírá na mohutnosti, jak sbírá vody svých přítoků, některé křišťálově čisté, jiné špinavé až běda, a byť se zdá, že cíl je jasný, delta, do níž se nakonec rozlije, je poněkud násilně zregulovaná. Snad aby šokovala a ironizovala snažení svých hrdinů, Oatesová v závěru zpřetrhá všechno to, co celou dobu budovala. Zahrada zplaní a zpustne…