Mabie komentáře u knih
K této knize jsem se dlouho odhodlávala - odrazoval mě název, který mi zněl tak trochu jako valentýnka. Mýlila jsem se a jsem moc ráda, že jsem ji nakonec otevřela - je to Kniha s velkým K a určitě stojí za přečtení. Dozvěděla jsem se spousty nových informací o minulosti bližší i hodně vzdálené. Příběh je výborně vystavěný, postupně graduje a třebaže děj je poměrně složitý (a s velkým počtem postav), téma si to zaslouží. Líbilo se mi i střídání dějových linek, plasticky vykreslené postavy i množství dobových dokumentů, což v celku vytvořilo naprosto věrohodné prostředí z něhož mi bylo občas hodně úzko. Před autorkou smekám, odvedla výbornou práci, přinesla autentický příběh, kde mě nakonec naprosto zaskočil závěr.
Těžké téma, ale to zpracování! Obsáhlý a mnohovrstevný příběh, který je tak reálný. Karin Lednická je neskutečně talentovaná spisovatelka.
Kniha je uspořádaná do úhledných časových úseků, jednotlivé části jsou vždy věnované jedné postavě a celý příběh plyne pozvolna, logicky a přehledně. Postavy jsou tak skutečné, situace tak známé a jednotlivé osudy tak poutavé.
Příběh je velmi silný, tvrdý a syrový, stejně jako celé popisované období a v současné geopolitické situaci jsem jím byla zasažena ještě intenzivněji, než tomu bylo u prvního dílu. Navíc ta paralela s dneškem je děsivá - lidská nepoučitelnost a opakování stejných chyb stále dokola. Už zase?! Cožpak nemají lidé rozum? Donedávna bych to brala jen jako ohlédnutí za naší méně známou historií, teď doufám, že se situace nebude opakovat. Díky hlouposti, nesmiřitelnosti, touze po moci a přehnanému nacionalismu některých lidí je to riziko reálné.
To zase byla jednou síla! Pochmurné, mrazivé čtení, ze kterého je člověku zle a přesto se nemůže odtrhnout.
Autorka stručně shrnula dění před rokem 1989 a pak navázala smyšlenou, ponurou částí, odehrávající se převážně ve vězení nebo ve speciálním dětském domově, kde je vychovávána nová generace uvědomělého socialistického člověka. Děsivě realistická představa, že by režim pokračoval a socialismus by směřoval k světlým zítřkům po boku Sovětského svazu, v autorčině fikci znamenal nejen, že děti byly násilím odebírány nespolehlivým rodičům, lidé byli za své prozápadní názory zavíráni na desítky let do vězení, standardem se stalo udávání a donášení, ale i obyčejná důvěra mezi nejbližšími byla nedovolený přepych.
Většina z nás, kdo jsme tu dobu zažili, se určitě alespoň jednou zamyslela nad tím, “co by bylo kdyby nebylo”. Z toho, jak svou alternativu možného vývoje popsala Alena Mornštajnová mrazí, ovšem některé momenty jsou pro mne jako mámu (a nebo dceru) prostě naprosto nepředstavitelné.
Po dočtení knihy mám pocit jako po probuzení z noční můry - naštěstí ta čirá hrůza byl jen zlý sen. Přesto to budu muset ještě nějaký čas vydýchávat.
P.S.
Díky jaroiva za komentář
“…naše dnešní doba jednou bude historií a ukáže se, jací jsme byli”.
a
monulam “Dnes je pro nás strašné omezení zavřený obchod a rouška což je smutné.”
Páni, to bylo něco! Nejlepší kniha po mnoha letech. Nevěřila jsem, že kniha, tvořená jen z dopisů může být tak čtivá, tak dojemná a tak lidská. Mám chuť svůj komentář zaplnit samými vykřičníky :-).
Knihu jsem si na základě recenzí chtěla koupit už asi před 2-3 lety, ale byla nesehnatelná, jediná nabídka v bazaru byla za 850,-Kč, což mi přišla nemravná cena. Proto díky za nové vydání!
Kniha je zároveň smutná i veselá a přitom tak laskavá. Každý si může najít to své - poučení o nepříliš známé historii, pár romantických příběhů, laskavý humor a samozřejmě odkazy na zajímavé knihy. Prostředí, kde se hladoví lidé scházejí a diskutují o knihách mě očarovalo a popis ostrova Guernsey zarámoval všechny postavy i postavičky s jejich příběhy a já je považovala za své přátele. Díky za komentář od ModráLaboratoř - přesně tak to cítím, žádné klišé ani fráze není moc nadnesené. Bylo to nesmírně osvěžující a jsem smutná, že jsem dočetla a už není další dopis, který by mě dojal, rozzlobil nebo rozesmál.
DOPORUČUJI a dala bych i více než 5 hvězdiček.
Hluboce smekám před autorkou, která dokázala něžně, poeticky a přitom tak vtipně, popsat tu nemravnou dobu bolševika. Mám ráda jak divadelní představení, tak audioknihu nebo samotnou knihu. A u každé formy tohoto díla zažívám smutné i veselé pocity v jeden okamžik.
Helenka mi připomíná dobu ve které jsem vyrůstala, i mne samotnou v té době - přemoudřelá holčička, která rodičům občas připravila krušné chvíle (moji rodiče museli řediteli ZŠ vysvětlovat, že “vycpaný Lenin” nebyl myšlen hanlivě, ale že jsem v první třídě jako jediná věděla, co je to mauzoleum …a samozřejmě jsem měla i jiné hluboké znalosti, které jsem měla potřebu ventilovat a pak se mi obvykle tak jako Helence stávala “taková nemilá věc").
Je to kniha, ke které se vracím, když je mi smutno - kniha zahřeje na duši a já vím, že není tak zle, že by mohlo být hůř. Navíc Bára Hrzánová je prostě epochální.
Knihu i audioknihu všem srdečně DOPORUČUJI!
Jak mi jednou řekl jeden můj přítel: "Kult ještě neznamená kvalitu", a s tím jsem ke knize přistupovala. Po přečtení ale musím konstatovat, že tento temný příběh je nejen kultovní, ale i velmi současný. Orwell, jako skutečný vizionář, pochopil už před desetiletími, že totalita z lidí kromě svobody ždímá i lidskost.
Kniha, svým rozsahem průměrná a s nijak převratným dějem, popisuje děsivě zrůdné prostředí. Připomnělo mi to roky strávené na Kubě - prostředí, kde Strana všem vymývá mozky; kde jednání všech je stále přezkoumávané a hodnocené; kde jsou všichni a všude monitorovaní; kde se udávají lidé v rámci přátel, sousedů i rodiny. Naprostá, neustálá kontrola všeho a všech, všude hesla a neustálá agitace.
Kniha je nadčasovým, hrozivým a velmi reálným poselstvím pro nás všechny a stejně tak, jako některé věci v životě doceníme, až když o ně přijdeme, ani svobodu bychom neměli vnímat jako samozřejmost.
Knihu jednoznačně doporučuji.
Andy Weir svým románem přináší inteligentní, napínavý a vtipný příběh o vesmíru, vědě a hlavně o přátelství. Přírodní vědy jsem vždy řešila jen okrajově a fyzika, biologie a podobné obory na té úrovni, kterou ovládá hlavní hrdina, pro mne byla vždycky "Terra incognita". A přesto se příběh odvíjí tak, že odbornost není důležitá a vy si své obzory nenásilně rozšíříte a získáte povědomí o věcech, o nichž jste do té doby nepřemýšleli.
Příběh má dvě roviny, které se logicky proplétají: v té první je hlavní hrdina s amnézií v kosmické lodi a neví nejen co tam dělá, ale zpočátku dokonce ani jak se jmenuje. V té druhé se formou záblesků paměti vrací do minulosti na Zemi, rozpomíná se nejen kdo je a proč je ve vesmíru, ale také jaký tam má úkol.
Autor zmiňuje spoustu technických vymožeností, vědeckých teorií a předvádí neuvěřitelná cvičení (někdy skoro kotrmelce) v logice a to vše umocňuje inteligentním humorem. Několik let jsem nečetla tak výbornou knihu!
"Děje se něco zajímavého.
Ťuk, ťuk, ťuk.
Ne, vůbec to není strašidelné. Být v kosmické lodi dvanáct světelných let od domova a slyšet jak někdo klepe na dveře je naprosto normální."
Nechápala jsem zpočátku název, ale alegorie je silná a kam se hrabe Jeníček s Mařenkou v temném lese. V knize nejsou vlastně žádné brutální scény ani výslovné násilí a přesto je to skutečný, nefalšovaný horor.
Je jisté, že prožitky z dětství ovlivňují celý náš další život a paní Mornštajnová ukázala i dominový efekt, se kterým jedno trauma poznamenává životů hned několik a přenáší se do dalších a dalších generací. Nesmírně smutné a depresivní. Po dočtení mi bylo úzko, ale jsem ráda, že jsem knihu dočetla. Autorka zprostředkovala to temné prostředí tak věrohodně a vyvolala tak děsivé představy, že můj tlak předváděl gymnastickou sestavu. Opravdu skvěle zpracovaný děsuplný román. Není co dodat, naprosto se ztotožňuji s komentářem Mandlevest.
(SPOILER) Uf, to tedy bylo něco - silné, syrové a traumatizující vyprávění. Styl psaní se mi líbil, byl velice autentický a autorka pro mne otevřela jednu kapitolu naší historie, kterou jsem neznala.
Příběh se mi četl velmi dobře, ale přitom těžce a knihu jsem si musela dávkovat, protože od smrti Gertiny matky to byla jedna hrůza za druhou - znásilňování otcem, bída, hlad, bombardování, pochod, dřina, šikana, roky zoufalé snahy o důstojný život a přitom to bylo jen přežívání. Autorka popisuje vše tak věrohodným a sugestivním jazykem, že máme pocit, jako bychom tam byli. Příšerně depresivní, ale je to naše historie a každý by se s ní měl seznámit.
Není to žánr, který bych cíleně vyhledávala, ale za mne se jedná o jedno z nejlepších děl současné literatury a dotýká se nejen tématu viny a odpuštění, ale hlavně paměti národa. Protože “národ, který zapomněl svoji minulost, je odsouzen ji znovu opakovat”.
Kniha ve mě zůstane ještě dlouho rezonovat a jsem ráda, že jsem ji mohla číst.
Právě jsem odložila Slavíka a cítím se nejen psychicky, ale i fyzicky bolavá. Vybavuji si jedinou knížku, kterou jsem v poslední době četla a která by mě tolik zasáhla - Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů.
Začátek se rozbíhal trochu pomaleji, až jsem si říkala, že to asi nebude taková pecka, jak naznačovaly recenze a různá doporučení od známých, ale pak se ten vlak rozjel a už jsem se nemohla odpoutat. V příběhu je popsáno jak to dobré, co v člověku najdete - odvaha, láska, sebeobětování, obyčejná (a někdy naprosto neobyčejná!) lidskost, ale i to nejhorší možné - bída, hlad a zrůdnosti války. A vůbec to není černobílý popis, každá z osob má své lepší i horší stránky, takže výsledkem je děsivě plasticky vykreslená doba a lidé. Druhou rovinou příběhu je pak i pohled do současnosti, který tu psychickou masáž završí.
Celkově to bylo tak smutné! Už v sobě určitě nenajdu odvahu se k příběhu znovu vrátit, ale navždy ve mě zůstane zaseknutý jako sekera.
DOPORUČUJI!!!
Výborná kniha, která by měla být povinnou četbou, aby hlavně ti šťastní, kteří válku nezažili, měli informace "jak to vlastně bylo".
Děsuplné vyprávění, kniha ve mě zůstala zaseknutá a nemohu ji dostat z hlavy.
Téma, na které nemůžeme být hrdí a o kterém se dodnes příliš nemluví. Příběh popsal zlo v mnoha jeho tehdejších podobách: nacionalistické tendence na straně Čechů i Němců, spoustu lží a uměle vytvářené nenávisti, hon na všechny, kdo vybočovali. A samozřejmě je tu problematika kolektivní viny, která brala lidem domov, majetek, násilně je vytrhla z míst, kde žili desítky generací a sebrala jim i poslední zbytky sebeúcty. V několika předchozích komentářích jsem si přečetla, že je "těch klišé příliš". No, možná bych tomu rozuměla, kdybych v době bolševika nežila a řadu těch absurdit nezažívala na vlastní kůži. Jenže pamětníci mají často selektivní paměť a na to zrůdné se snaží nevzpomínat a ti, kdo od dětství žijí svobodně, prostě odmítají uvěřit, že to nebyl středověk, ale že se toto barbarství odehrálo relativně nedávno a dokonce u nás za humny.
Toto byla kniha, která se mi líbila i když pěkného v ní bylo pomálu a která čtivou formou přinesla téma, které mělo zaznít.
Po dočtení už několikáté knihy od Kinga si říkám, že na těch drogách a chlastu něco musí být, protože střízlivý člověk prostě něco podobného nenapíše. :-)
Téma je prosté, ale silné - ztráta blízké duše a vyrovnávání se s touto ztrátou i snaha situaci zvrátit. Ale oklamat smrt něco stojí.
Poutavý, zvolna se rozjíždějící příběh s přibývajícími stránkami nabírá na intenzitě a nakonec vás skoro ochromí, protože závěr je skutečný masakr. Spolu s vynikajícími popisy, věrohodnými postavami a uvěřitelnými dialogy si potvrdíte, že mrtvé je lepší raději nechat odpočívat v pokoji.
Nejsem přílišný fanoušek hororů a už vůbec ne jejich filmového zpracování, ale dokonce i já vím, že není mnoho kultovnějších filmů než Shining! Proto tedy Osvícení.
Začátek knihy byl klasicky kingovsky popisný, příběh se postupně rozvíjel, napětí gradovalo a mystika cloumala nejen tělem malého chlapce.
Všichni hlavní protagonisté byli na počátku sympatičtí, ale po odjezdu do hotelu stvořila temná, skličující atmosféra Overlooku z Jacka děsivého magora, který deptal nejen svou rodinu, ale držel pod krkem i mne.
Skutečně kultovní dílo s ponurou atmosférou, kdy autor uměl dát svým postavám neuvěřitelnou psychologickou hloubku. Dílo, kterému není co vytknout, děsivé i obdivuhodné současně a asi nejlepší, co jsem od Kinga zatím četla. I když filmové horory opravdu nesnáším, tento chci vidět.
UPDATE:
Film jsem shlédla a třebaže Jack Nicholson byl vynikající, kniha je o třídu lepší!
Krizi středního věku a syndrom vyhoření dokázal autor popsat s takovou nadsázkou a tak vtipně, čtivě a výstižně, že si až po chvíli člověk uvědomí, ze je to také příběh o vztazích mezi lidmi, špatné komunikaci a osobních hodnotách. Samozřejmě vše je trochu přehnané, ale občas tak život funguje.
Mám ráda mužský humor, proto mne nepobuřovaly ani vulgární výrazy, nespisovný jazyk nebo téma. Některé scény považuji za naprosto geniální a i po dočtení knihy si stále živě představuji Karla v rouše Adamově na schůzce s americkými kupci, Prvoka jako úchyla v mateřské škole na pohovoru nebo nahatého Tečku při tréninku studentů…
Knihu doporučuji všem, kdo se potřebují trochu odreagovat, těm, kteří procházejí osobní krizí, i všem těm, kteří kromě inteligentního ulítlého humoru ocení lehce hlubší poselství.
Jsem tak zklamaná - čekání na další díl bylo dlouhé a jeho kvalita oproti předchozím dvěma dílům je výrazně pod mým očekáváním. Zpočátku jsem se do knihy nemohla začíst, odkládala jsem ji, děj mi přišel zmatený, postavy nevěrohodné, celé to bylo zbytečně popisné, jako by to ani nebylo pokračování série, kterou jsem předtím tak hltala. Zhruba za polovinou knihy se sice děj trochu rozhýbal, ale i nadále tu byla spousta věcí, které v předchozích dílech nebyly ani náznakem - neustálé omílání hádanek, tajemství, záhadných čísel… v celé knize bylo vlastně více zamotaných situací než řešení a posun v ději za celou knihu skoro nula. Často jsem se ztrácela a překombinované konstrukce napoprvé nechápala (myslím, že toto zaznělo i v jiných komentářích), takže myslím, že jednodušší linka by byla ku prospěchu jak kvůli čtenářům, tak kvůli příběhu samotnému.
A úplně nejotřesnější v celé knize mi připadá Ilanina do zblbnutí se opakující nadávka “do prasečí řiti” - opravdu trapné, devalvovalo to hodnotu textu i samotné hrdinky.
Kdyby toto byl první díl, nikdy bych po druhém nesáhla.
Poslouchala jsem jako audio a i tentokrát autor prokázal výbornou znalost historických reálií a rozpracoval téma, o kterém se až tak často nemluví. Úchylná doba s ubíjejícími podmínkami života, vykonstruovanými procesy "v zájmu strany a lidu", doba, kdy neschopní (nebo spíše schopní všeho) lidé diktovali pravidla těm, kteří nedrželi lajnu. A to vše se dělo v zájmu vyšších ideálů. Jsem vděčná, že jsem v té době nežila, bylo to děsivé období našich moderních dějin. Lidstvu ale zřejmě není pomoci, vždyť i dnes někteří tzv. vůdci lžou, pomlouvají, shánějí špínu na své konkurenty, apelují na nejhorší lidské vlastnosti a zaklínají se mottem "naši lidé", třebaže to dělají ve jménu peněz nebo moci.
I přes určitou depresi, která mě po vyslechnutí přepadla, knihu určitě doporučuji a nemohu se dočkat závěrečného dílu.
Kvalitní humor bez vulgarit nebo trapností se obecně hledá těžko. Tím spíše v době tak absurdní, jako byla ta socialistická. Paní Dousková ve své knize dokázala propojit nejen inteligentní humor a naivitu mládí, ale i krásnou literaturu (byť z Ruska) tak dokonale, že, ač to není taková bžunda jako Hrdý Budžes, je to silné a pravdivé.
V knize tentokrát chybí Helenčina dětská naivita a místo ní přichází lehká drzost mládí ruku v ruce s tesknou touhou dospívání. A to vše se odehrává opět v době bolševika. Zvolila jsem audioknihu a kromě kvalit samotného textu jsem si užila i Báru Hrzánovou, která byla vynikající. Knihu jednoznačně doporučuji, ale nečekejte klasický nenáročný humoristický román, protože celkový dojem je spíše skličující. A třebaže tempo vyprávění je poklidné a celé to plyne krásně lehce, lehko vám z vyprávění nebude.
Přesto ale… Kromě řady komických situací potěší způsob, kterým autorka dokázala tu šedivou dobu projasnit úryvky básní a písní. Se studem přiznávám, že jsem si nepamatovala, že úryvek: “Snad jednou díky vzdělanosti, až povolí ji ruský svět (počítám na to ze skromnosti filozoficky pět set let)…” je z Oněgina a musela mi to oživit až hlavní hrdinka. Okouzlily mě naivní a křehké básně dospívajících středoškoláků a s lehkou nostalgií jsem si vychutnala velice povedený překlad Lermontovovy Plachty:
“Bělá se plachta osamělá,
na moři v mlze šedivé,
co v dalekém tom kraji dělá,
co opustila v zemi své?”
Ano, je to kniha, které s čistým svědomím dávám pět hvězdiček.
P.S.
Jen mě mrzí, že pro dnešní mládež asi bude popisovaná doba natolik nepochopitelná a absurdní, že ji z textu paní Douskové úplně nepoberou, možná jim to celé dokonce přijde “trapné” a nebo jim to vyzní jako ne úplně povedený humoristický román. Škoda, protože ta kniha má opravdovou hloubku.
Kniha je o věcech, které známe z jiných částí světa - i v dnešní době jsou místa, kde je klér všemocný, muži jsou ti kdo velí a ženy nejsou nic.
Příběh služebnice je příběhem o tom, jak za relativně kratičkou dobu zmanipulovat dav, vymýt lidem mozek, ze svobodných lidí vyrobit poslušné ovce a z žen vyrobit zástup bezejmenných otrokyní, jejichž jediným úkolem je plození dětí.
Hodně depresivní, ale oceňuji jak příběh, tak popis života v Gileádu. Vzhledem k tomu, že kniha vznikla v 80. letech minulého století, autorka překvapuje nadčasovostí svého díla. Velice reálná dystopie!
Určitě se podívám po druhém dílu a nejspíš i po filmové verzi.
Laskavý, moudrý, dojemný příběh vyprávěný toulavým pejskem Gumpem. Jeho životní příběh je řada setkávání se s různými lidmi, z nichž někteří umí být obětaví, chápaví a plní lásky a jiní si nezaslouží ani jedno slušné slovo.
Pravdy, kterými Gump glosuje svůj “životaběh”, jsou ta nejobyčejnější moudra, na která člověk ve své honbě za penězi, úspěchem a mocí zapomíná. Kniha se mi moc líbila, pohladila po duši.
Řada lidí si stěžovala na jednoduchý, strohý sloh, ale mě to k tématu i hlavnímu hrdinovi sedělo. Poslouchala jsem příběh jako audioknihu a své hvězdičky si zaslouží i Ivan Trojan - byl výborný!
Je dobré si připomenout, že ty opravdu důležité věci jsou zadarmo a jedinou výjimkou, kdy si za peníze můžeme koupit lásku, je koupě psa ;-)