Magriva
komentáře u knih

Slovy Varla Frištenského z Dobytí severního pólu: No že bych to musela číst (původně vidět) znova...


Fedor Gál mi imponuje svojou uprímnosťou, otvorenosťou, vhľadom do roznych ľudských, sociálnych, politickým témat. Toto bolo pekne vedené Karolom Sudorom, nebolo v tom klišé, frázi. Na knihu som sa veľmi tešila a nezklamala ma.


Pro mě to byla průměrná knížka, která nenadchla, ani neurazila. Nejzajímavější mi přišly pasáže vztahující se k matčině Alzheimerově chorobě, jinak to bylo poklidné, ničím se vymykající čtení.


Po 1. dílu, který mě doslova přikoval k zemi, jsem čekala, jaké bude pokračování. Bylo dobré, ale originalitu prvního nepředčilo. Nechyběla syrová líčení, psychologický vývoj Michala Harvana, zákulisí politiky, vnímání dění očima nezasvěcených, jak je důležitá moc médií, způsob podání informací druhým a jak je snadné ostatní přesvědčit o správnosti svého konání, i když se chováte stejně hnusně jako ti zlí. Nicméně pokračování mě až tak nezasáhlo a trochu se vše točilo v kruhu.


Knihu jsem louskala dost dlouho, i když byla to spíš moje chyba než autorova. Četlo se to dobře, líbilo se mi hlavně líčení života Tahiťanů a rozpor v charakteru Purcella. Pro mě nejpůsobivější byl Purcellův pobyt v jeskyni- strach, naděje, obavy- bylo to krásně zachyceno.


Tomáš Halík a Anselm Grün je nádherná kombinace duchovních autorů, kteří hladí po duši, nehromží, ale jsou citliví, pozorní, sami pochybující a hledající Boha. Moc hezké bylo dělení na ateisty, agnostiky, náboženské fundamentalisty a sekulární humanisty. Ráda čtu knihy obou autorů a jsou pro mě utvrzením toho, že vše je v lidech a že není třeba odmítat víru kvůli některým nepříjemným, militantním farářům. Vřele doporučuji pro všechny, hlavně ty, kteří jsou duchovní a kteří jsou, nikoli mají, jak říká Erich Fromm.


Jsem velkým milovníkem detektivky, ale tato kniha se mi nelíbila. Detektiv Talyor byl samé klišé- alkohol, drogy, neschopnost komunikace s druhými. Zápletka taková podivná. Dost jsem se v knize ztrácela, přesto jsem ji dočetla, takže něco v sobě asi měla, jen nejsem schopna říct, co.

Ačkoli mám jiné Dostojevského knihy více či méně ráda, do této jsem se nedokázala začíst. Kniha plná nihilismu, pesimismu, až možná hraní si na někoho výjimečného (jsem zlý, nevzhledný, chorobný) a soustavné patlání se v těchto pocitech nebylo pro mě to pravé. Možná se čtení knihy jen nestrefilo do správného období, možná jsem se nedokázala dobře soustředit, možná mi to všechno přišlo násilné, nepřesvědčivé. Nevím.


Prečítala som poviedku na jeden záťah, bolo to príjemné, oddychové, zábavné čítanie. Moje priemerné hodnotenie je hlavne preto, že je to príbeh bez nejakej vyššej pridanej hodnoty, trošku klišé, ale nie patetické.


Toto je má druhá kniha od autora (první byl 1. díl Ve stínu mafie), a tak se nevyhnu srovnání. Ve stínu mafie byla mnohem dynamičtější, naturalističtější, víc jsem prožívala příběh, dalo by se říct, že mě kniha přímo vtáhla. Černá hra vypráví o zrodu mafiána Štarcha, o jeho přerodu v bestii, o tom, co pro něj znamená postarat se o své lidi. I když je to temná kniha, hodně jsem se nasmála u Bobovi naštvanosti na milé, usměvavé lidi v Anglii a že potřebuje naštvané, nepříjemné, nadávající lidi na Slovensku. To bylo trefné. Jinak pro mě průměrná kniha.


Taková trochu pocitová knížka, ve které byly zajímavé momenty- kořeny vlastního židovství, vztahy k mužům, přátelům, hudbě, téma emigrace, ale někdy to bylo pocitové až moc. Nemůžu si pomoct, když knížka nemá děj a je posouvána dopředu spíše lyricky, neosloví mě na 100 %.


Detektivka mě bavila, námět byl zajímavý a myslím, že si přečtu i něco jiného od autora.


Drsné, naturalistické, výborně napsané. Občas se mi dělalo fyzicky špatně- nejen z detailních popisů násilí, ale i z toho, jaké svinstvo může být v člověku, co všechno ho může dovést k pomstě. I když slova jako pomsta, úcta, přátelství tady asi důležitá nejsou, jsou to jen slova, cesta k vytouženému cíli je poseta něčím úplně jiným.


Zpočátku jsem si říkala, že to stejně nebude fungovat, že zas něco, co akorát posiluje kult dítěte, ale pak jsem nad tím začala víc přemýšlet a dospěla jsem k tomu, že takhle nějak by měla vypadat komunikace s každým, nejen s dítětem. Je to sice ideál a rodič je jen člověk, který vypění, potrestá, ale když se bude snažit na sobě pracovat, může být vztah s dítětem zdravější (a nejen s ním). Někdy si říkám, že některé knihy by měly být povinné:-)


Nesbo prostě umí psát, to se musí nechat, ale v této knize toho bylo pro mě dost takového překombinovaného- příliš mnoho potenciálních vrahů, ukončení neukončení vyšetřování, zbytečná sekvence se záhadnou nemocí Ráchel, pro mě nepochopení otcovsko-synovského vztahu (lékař-policajt). Proč tam vlastně byli? Jaká byla jejich role v příběhu? Víc než vyšetřování je tam blábolení o tom, kdo má koho a proč rád a nerad. Trošku zklamání. Nicméně autorova síla spočívá i v tom, že se může náznaky vyjadřovat k aktuálním tématům a někteří třeba trošku něco pochopí (např. muslimská patoložka, imigranti apod.).


Dost jsem se u knihy natrápila. Nic nového od Orwella jsem v ní nenašla- totalitní stát, vlastní jazyk, vymývání mozku, rebelie, absurdita, hesla.


Anselm Grün pohladil po duši, nic nevnucuje, jen je výborný pozorovatel a umí podat vysvětlení. Hovoří o stárnutí, nemocech, smrti a v závěru připojuje nádhernou Modlitbu stárnoucího člověka, kterou se můžou řídit všichni lidé, nejen stárnoucí.


Žádný verš ve mně nějak extra nezarezonoval, ale bylo to milé, poklidné čtení.


Zpočátku plyne kniha pomalým tempem, postupně se čtenář seznamuje se členy Klubu, s Michelovými strastmi, až to celé vyvrcholí strhujícím závěrem a vysvětlením nejedné záhady.
