mahdal komentáře u knih

V dnešních dnech člověk po Mornštajnové sahá jako po záruce jisté kvality. Autorčinu tvoru sleduji již několik let, a tak jsem si její nový román nemohl nechat ujít. Myslím, že pro literární svět je vydání její nové knihy vždy svátkem.
Obdivovat její práci s jazykem a "čtivost" textu by bylo nadbytečným komentářem, na to jsme u autorky zvyklí. Jsem rád, že se pustila znovu do příběhu se "sociálně-psychologickou nálepkou", neboť její román Listopád se vymykal tomuto schématu a moc k ní neseděl.
Při četbě jsem stále přemýšlet na metaforou lesa, jakou má funkci, jak s ní autorka pracuje a k čemu směřuje. Musím konstatovat, že práci s touto metaforou využila brilantně. Více nemohu sdělit, čtenář si domyslí sám.
Co bych však autorce vytknul, že příběh byl neproporční; úvodní pasáže, část osamostatnění hlavní hrdinky a konec příběhu si žádaly o něco větší promyšlenost. Konec nemohl být jiný. Zúčtování muselo z logiky věci dřív nebo později přijít.

Přesto musím ocenit s jakou čtivostí byl tento těžký příběh zpracován.

20 11.05.2023

Kromě knihy věnované dětem jsem od Mornštajnové četl vše, znovu se musím poklonit autorčinu stylu vyprávění. Kniha se čte vážně sama. Přemýšlím však nad tím, zda to není na úkor příběhu; Tiché roky mají poměrně jednoduchou zápletku rozvedenou do tří set stran, což není málo. Zda je to dobře či špatně posoudí čtenáři. Nádherné však je, jak si autorka pohrává s motivem ticha - vše se od ticha odvíjí. Tento motiv je v knize různě obměňován: ticho jako symbol totality, ticho jako mutismus, ticho jako reakce na otcovu výbušnost, ticho jako protiklad motivu hudby, který celý příběh provází, a ticho jako rodinné tajemství.
Závěr příběhu, který s posledním motivem pracuje, je velmi dojemný. Provokativně otevřený konec celý příběh uzavírá, vše se rozplyne...do ticha.

18 24.03.2020

Další skvělý román od této autorky! Snažím se sledovat její tvorbu a vývoj, myslím, že Neděle odpoledne je jejím velmi zajímavým počinem.
Kniha čtenáře pohltí od prvních stran, krásný a čtivý styl je ozdobou její tvorby. Nejednou jsem se přistihl při tom, jak si čtu různé pasáže znovu, jen proto, že se krásně čtou.
Autorka však rozehrává příběh téměř detektivním způsobem, přitom zapojuje prvky psychologického románu. Ústředním tématem je, jak už název a obálka nepovídá, Neděle odpoledne a skříň. Myslím, že zde autoři obálky krásně a výstižně propojili a vyobrazili základní motivy tohoto románu.
Motiv neděle odpoledne čtenáře bude v průběhu románu velmi dráždit, bude to hlavním hnacím motorem rychle se dostat k závěru příběhu.
Obdivuji, jak se autorka dokázala vžít do rodinného traumatu a odvyprávět ho z pohledu dítěte tak, aby Vás příběh zasáhl.
Kniha zajímavě zobrazuje, jak rodinné trauma může determinovat celý život jedince.

Doporučuji.

15 27.11.2022

S opěvovanou Poslední aristokratkou jsem se naprosto neztotožnil. Při čtení tohoto novodobého humoristického románu (svým rozsahem spíše novela) se na mých rtech úsměv vyloudil jen velmi zřídka; celá kniha je psána ironickým až sarkastickým tónem, který vás možná baví prvních pár stran, ale s postupujícím příběhem se nemůžete dočkat konce.
Autor přitom měl před sebou úžasný námět ke zpracování, realizace se však nepovedla. Boček jako by se snažil vymyslet "vtip pro vtip", být za každou cenu humorný. Toto specifikum naprosto ubírá knize na kvalitě. Několikrát jsem dokonce uvažoval o odložení, přesto jsem Poslední aristokratku dočetl, a tím vše končí. Tvorbu Bočka již delší dobu nevezmu do rukou.

15 01.06.2020

Na knihu od J. Katalpy jsem se nemohl dočkat, stejně jako tvorbu mnoha dalších autorů i autorek z nám i J. Katalpu již ze studií. Už tehdy jsem si uvědomil, že tato autorka píše neskutečně poutavě a čtivě, to se znovu potvrdilo i v románu Zuzanin dech. I proto jsem rád, že jsem si knihou zakoupil a symbolicky tak podpořil autorku v této těžké době.

Když jsem si četl anotaci románu, pomyslel jsem si, že číst další román o bolestech druhé sv. války a holocaustu nebude zajímavé. O tomto tématu jsem přečetl desítky knih a myslím si, že v poslední době je jich s tímto tématem jako hub po dešti. Přesto autorka přinesla do kontextu české literatury zajímavou novinku.

Determinace hlavní postavy, její životní příběh, vám nedá spát. Chcete se dozvědět, jak to s ní bude dál, i když tušíte, že ten happy end se nedostaví. Přesně tento efekt u knih vyhledávám, a proto Zuzanin dech hodnotím jako velmi zdařilý počin.

Asi do poslední třetiny knihy jsem přemýšlel nad průměrným hodnocením, stejně jako ale mnoho z Vás jsem po strhujícím závěru musel své rozhodnutí přehodnotit. Období věnované holocaustu je celkem předvídatelné, pokud někdo z Vás četl knihy věnované tomuto tématu, tak jistě se mnou musíte souhlasit. Srdcervoucí jsou především naturalistické popisy pokusů na Židech v koncentračních táborech. Nic nového však příběh v této rovině nepřináší. Zajímavější byl celkový příběh cukrovaru, který semelou dějiny 20. století. Autorka tak znovu vystavěla příběh na již známém podkladu, který hojně využívá i A. Mornštajnová. Důvod je asi jednoduchý - je funkční a zajímavý. Myslím, že tyto příběhy ocení především čtenáři, kteří se již narodili do svobodné společnosti.

Závěr knihy je ale vynikající a pro mě nepředvídatelný. Autorka krásně pracuje s kontrastem - jak s kontrastem války a svobody, tak lásky a utrpení. Naturalisté popisy zneužívání a domácího násilí jako by hnaly celý příběh do absurdních výšin. Člověk se musí zamyslet nad psychologickým aspektem postav, hodnotí jejich chování a nestačí se divit. Autorka krásně pracovala s psychickým modelem - tyran a zneužívaný. Jako z učebnice. Proč se hlavní postava nerozhodla k odchodu? Proč se upínala k tyranovi a omlouvala jeho činy? Láska? Spíš beznaděj.

Závěrečná scéna byla jakýmsi přirozeným vývojem událostí, nebo nějakým slabým zadostiučiněním.

Doporoučuji.

14 25.10.2020

V. Hanišová patří mezi mou oblíbenou českou autorku, na Dlouhou trať jsem se těšil několik měsíců (v podstatě od té doby, kdy nakladatelství Host zveřejnilo, že kniha vyjde). Povídky moc nevyhledávám, přesto mě Dlouhá trať nadchla - ať už stylem autorky nebo obsahem. Mám rád, když jdou příběhy až "na dřeň", zde jsem si to vychutnal plnými doušky. Rád bych vyzdvihl dvě povídky, které mě překvapily a které byly opravdu vynikající - Zbytečný člověk a Díra. Při těchto příbězích se mi do očí vlévaly slzy a na těle naskakovala "husí kůže". Oceňuji, jak autorka dokáže pracovat s žánry; všechny povídky mají psychologický základ, každá z nich je však obohacena o něco navíc - jednou vás donutí přemýšlet, podruhé se bojíte, jako byste četli román od S. Kinga.

Myslím, že Dlouhá trať je adeptkou na Magnesii Literu.

14 14.10.2020

Po Dědině a Chirurgovi jsem se těšil, s čím Dvořáková přijde; musím přiznat, že mi tato kniha vyrazila dech. Je to jeden z nejlepších psychologických románů, který jsem četl. Vykreslení dysfunkční rodiny a myšlení hlavní hrdinky této novely je provedeno s naprostou noblesou, dokonce mi nevadila (což se téměř nestává) ani obecná čeština, jaksi to k tomuto příběhu patřilo.
Autorka bravurně pracuje s motivy, především s motivem malby a vran. V závěru knihy se vše vyústí do absolutně nečekaného závěru. Téma knihy je velice silné, proto obdivuji autorčino zpracování, které muselo být nelehké.
Tato kniha vysílá určitý apel a varování, kterým by se naše společnost měla zabývat. Problematika dospívání, výchovy v rodině, zneužívání a podobně, jsou hodně silná témata, nenarazil jsem zatím však na autora, který by je podal tímto způsobem. V příběhu bylo vše promyšleno do posledního detailu, ať už chování vedlejších postav či popis navazování vztahů hlavní hrdinky s učiteli apod. Bezmocnost učitelů, apatické chování násilníka či určitá posedlost matky jsou nejen "hnacím motorem" tohoto příběhu, ale cítím v tom určitý přesah ke společnosti.
Oceňuji také prolínání vypravěčů, to příběhu dodává další rozměr, místy mi tato kompozice však přišla "nedotažená".
Petra Dvořáková i nakladatelství Host předkládají čtenářům neuvěřitelně silné příběhy, za to jim chci moc poděkovat. Jsem rád, že jsem si knihu zakoupil a podpořil tím české nakladatele a autory.
Myslím si, že Vrány jsou žhavým kandidátem na Magnesii literu 2021. 4,5 hvězdičky.

12 26.03.2020

Nějak se neshoduji s většinovým hodnocením této knihy. Analfabetku si do oblíbených knih rozhodně nezařadím; doslova jsem několikrát při čtení tohoto příběhu usnul. Styl vyprávění mi absolutně nesedl, nejsem si jistý, zda za to může překlad, či originál je ze "stejného těsta". Čeho je moc, toho je příliš - využití prvků ironie a sarkasmu může být zdrojem zábavy, avšak když to přeženete, dopadne to takto. Příběh byl zbytečně zdlouhavý, paradoxní situace mi nepřišly zábavné, nýbrž jsem se při čtení nemohl dočkat, až otočím poslední stranu. Věřím, že si kniha najde své čtenáře, já za sebe však nedoporučuji.

12 20.03.2020

Hodnotím v rámci knih A. Christie. Další opravdu skvělá detektivka z pera této autorky. Zápletka a vražda byly promyšlené neskutečným způsobem a vraha se mi nepodařilo v průběhu četby odhalit. Popravdě jsem na tu osobu v průběhu četby ani nepomyslel.
Jsem rád, že jsem tento díl opravdu četl o Vánocích, a tak mi mohl alespoň částečně navodit anglickou atmosféru Vánoc.

Doporučuji!

11 08.01.2023

4,5! Debut slezské autorky rozhodně stojí za přečtení! Ke Slezsku mám citový vztah, a tak jsem také přistupoval ke knize. Nejenže je napsaná krásnou a čtivou češtinou, je taky ohromně zajímavá svým obsahem.

Při čtení osudů hlavních hrdinů se vám na tváři vykouzlí úsměv, ale také vám ztuhne krev v žílách. S naturalistickým nádechem autorka popisuje důlní neštěstí, které znamenalo nejen zbytečnou ztrátu mnoha životů, ale také ohrozilo živobytí pozůstalých. Dá se říci, že celý román se točí kolem (tak typické pro toto území) práce v dolech; ta je vykreslena skoro s magickým podtextem, jako by doly byly určitým determinantem všech lidí žijících v této oblasti naší (potažmo Polské) země.
Je až podivuhodné, jak je kniha mnohovrstevnatá - na své si přijde jak ten, kdo hledá obraz minulosti, sociální problematiku, politiku a v neposlední řadě lásku. Ta je v románu obsažena od počátku až po jeho konec. Je jakousi hnací silou všech postav a má (jak už to v životě bývá) mnoho podob.

Chtěl bych vyzdvihnout i aspekt filosoficko-teologického zamyšlení, kterým prochází postavy. Zamyšlení nad údělem Boha jak v historickém, tak sociálním kontextu bylo nanejvýš obohacujícím prvkem.

Jednu hvězdičku ubírám knize ze dvou důvodů: první je, že autorka zvolila formát, který je v současné české literatuře hojně zastoupen autorkami jako A. Mornštajnová nebo J. Katalpa. Zde postrádám nápaditost. Ten druhý je subjektivní: některé z postav byly (pro mě) hůře vykresleny, občas jsem se ztrácel v tom, kdo je kdo.

Knihu však rozhodně doporučuji a těším se na pokračování.

11 27.11.2020

Přemýšlel jsem, co vlastně o této knize napsat, protože o tom v podstatě nic říci nelze; tato mnohovrstevnatá kniha ve vás zanechá stopu. Jakou, to už je individuální. Musím říci, že obdivuji schopnost tohoto autora si pohrát s jazykem, se stavbou vět a s celkovou kompozicí, která se na první pohled může zdát nesystematická, ale při zpětném pohledu se vám vše spojí jako na obrazci uvádějící celou knihu. Ten pro mě představuje i další roviny, například splynutí lidských duší, představa lásky a koloběh života. Především barvy, obíhající černý střed, pro mě symbolizují celý příběh. Je těžké psát o pocitech a prožívání, proto slova nikdy nedokáží postřehnout tu pravou podstatu černého středu (zde vztah našich aktérů románu). Slova dokáží tento střed jen opsat zvenčí. Barvy jako názory a prožívání se mění, tak jako aktérka románu, díky níž hlavní protagonista tak trpěl. Proto nelze román jednoznačně pochopit a jeví se často jako změť obrazů. Obdivuji autora, že se do tohoto románu pustil. Přemýšlel jsem nad hodnocením; on úplně objektivně hodnotit asi nelze, jak můžete hodnotit prožívání někoho? Přesto však je tento román ozdobou současné české literatury.

11 04.01.2020

Knihu jsem si zakoupil ihned po vydání, se vzrušením jsem se do ní pustil, ale se stejným vzrušením jsem ji po pár desítkách stránek odložil. V ten čas mě neoslovila. Nechat však knihu jen tak nepřečtenou ležet na polici (především za nemalé peníze, které stála) se mi nechtělo, a tak jsem se "překousal" nezáživnými prvními stranami a začetl se do velmi složitého a propleteného příběhu.
S odehrávajícím se příběhem jsem si čím dál více uvědomoval, že knihu lze čist (ostatně jako všechny!) mnoha způsoby: náhled do nitra osoby, která byla zdrcena tokem (nejen!) dějin, !nespolehlivou historickou výpověď, ale především jako zajímavý (a částečně smyšlený) příběh o historicko-teologickém výseku dějin poutního místa.
Musím uznat, že autorka musela strávit mnoho stovek hodin výzkumem. Už jen to, že knihu několikrát přepisovala, si zaslouží obdiv. K. Tučková je však obdivuhodná v tom, že si umí vybrat nosné téma.
Kniha si však zaslouží i troch té kritiky! "Zbržďující" děj se jevily pasáže, které přepisovaly(?) historické dokumenty. Čtenář asi chápe jejich funkci, ale často odváděly pozornost od děje. Dalším "pomyslné mínus" dávám za až přílišnou snahu postihnout mnohovrstevnatý příběh. Do knihy zakomponovala až příliš mnoho žánrů. Čtenář neví, zda si má v průběhu četby vybrat interpretační rovinu historického románu, detektivky, deníku, nespolehlivých dějin církve apod.
I přesto že autorka v závěru příběhu spojila knihu do "smysluplného" celku, přirozenější by bylo se držet striktněji jedné linie příběhu.
Na knize oceňuji, že se autorka nebála (ale s citem) zpracovat i naturalistické pasáže, při kterých se muselo čtenáři dělat až fyzicky nevolno.

Doporučuji pouze vážný zájemcům.

10 12.10.2024

Autorka si vybrala velmi zajímavé téma; mnoho z nás si určitě položilo otázku - "jak by to asi u nás ve státě vypadalo, kdyby se revoluce v roce 1989 nepovedla?", ale už málokdo si na ni dokáže zodpovědět. Mornštajnová se do toho vrhla, za to jí patří všechna čest, ale výsledkem je pro mě průměrná kniha. Dle mého skromného názoru autorka nevyužila potenciál, který téma nabízelo. Naproti tomu se vrhla již do osvědčených kolejí. Rodinný příběh vystavěný na velkých dějinných událostech (zde fiktivních).
V knize mi chyběly detailnější informace o tom, jak by režim fungoval, jaký by to mělo ohlas ve světě, vliv na ekonomiku, mezinárodní vztahy apod. Všechno tohle sice bylo v románu zmíněno, ale jen velmi okrajově.
Čekal jsem od románu filosofické a existenciální tázání, popíchnutí, nespokojenost a ekonomicko-politické rozbory (na teoretické úrovni) ...ale dočkal jsem se jen odpočinkové četby.

10 17.05.2021

Stejné hodnocení jako u prvního dílu. Na pokračování Šikmého kostela jsem se těšil, byl jsem zvědavý, jak autorka pojme období první republiky a 2. sv. války. Trošku se ve mě ale probouzely obavy, že kniha bude "jen" dalším příběhem zasazeným do tohoto období ve stylu Mornšťajnové, Katalpy apod. Ano i ne. Jisté náznaky tam byly, ale pojetí Lednické je odlišné. Je odlišné především místem, kde se příběh odehrává. Karvinsko (a tamní život) je alfou a omegou celého příběhu. Kniha se odlišuje pohledem, pohledem "ze severu".
Bohužel (a nevím, jestli to bylo knihou, nebo obdobím, kdy jsem ji četl) mě při čtení přistihla "krize", asi v půli příběhu jsem měl chuť knihu odložit, příběh mě přestal bavit. Naštěstí jsem tak neudělal, závěr však není nijak zdrcující, ale čtenář jistě najde uspokojení.

Těším na závěrečný díl!

10 12.03.2021

Chirurgovi dávám 4,5! Jsem rád, že česká literatura má takto talentované autory. Po jazykové stránce nemám k autorce (a i ke korektorům) žádné výhrady; kniha byla velmi čtivá. Příběhy z lékařského prostředí nijak nevyhledávám, ale na tento jsem se vážné těšil. Vím, že autorka je zdravotní sestra a že se v tomto prostředí pohybovala, a tak vybíhá čtenáři na mysl, kolik z popisovaných událostí je čístá fikce a kolik se toho vážně stalo.
Alkohol, ve kterém hlavní postava utápěla své problémy (jak pracovní, tak osobní), byl pro autorku pravděpodobně jedním ze zásadních motivů celé knihy. Otázka, zda se české zdravotnictví musí vypořádávat i doopravdy s tímto problémem, mě děsí. Nedokážu si představit, že by mě, nebo někoho z mých blízkých měl operovat připitý lékař. Člověk by měl být profesionál, zvláště u lékařů, a netahat své problémy do pracovního procesu.
Takovýchto knih je v české literatuře jako šafránu, i proto jsem rád za tento počin! Těším se na další dílo této autorky.

10 23.01.2020

U této knihy jsem se od počátku těšil, jak dopadne. S hlavní hrdinkou člověk musí v jedné chvíli souhlasit a v druhé chvíli ho její chování zvedá ze židle. Žena, která se snaží sžít s přírodou, ale přitom polyká prášky po hrstech. Hlavní hrdinka si žila po svém (s evidentní psychickou poruchou), i když se jí celé okolí smálo. Vždyť o to by šlo, ne? Jenže mi na ní iritovala skutečnost, že i přesto, že se rozhodla žít život tímto způsobem, si neustále na svůj život stěžuje. Snaží si okolí nevšímat, ale neustále ho komentuje. Je ráda sama, ale nakonec touží po společnosti. Pocit, že hlavní hrdinka vlastně neví, co chce, mě provázela celou knihou. Celý její svět se točí jen kolem sběru, ale i ten ji dává lekce - celkové fyzické i psychické vyčerpání a následná deziluze ve výkupně. Jak to s ní dopadne mě napadlo už při prvních náznacích v knize. Doporučuji.

10 03.11.2018

Krásná kniha vzpomínek z dětství pana Svěráka. Autor se snaží vrátit do dětství, které strávil na venkově. Popisuje své zážitky, klukovské hry, první lásky na pozadí světové války. Jsem si jist, že to není poslední kniha, kterou si od tohoto autora přečtu. Oceňuji s jakou lehkostí dokáže čtenáře pobavit, ale i vrhnout slzu do oka. Bohužel jsem viděl film dříve, než jsem měl možnost knihu přečíst, a tak chyběl moment překvapení. Na druhou stranu můžu potvrdit, že film věrohodně koresponduje s knihou. Doporučuji všem.

10 09.02.2018

2,5 hvězdy! Netuším, co se stalo, ale má oblíbená Bolavá mně nesedla. Možná jsem knihu četl ve špatném čase, ve špatném období, možná jsem k ní nedozrál. Už od prvních stran jsem věděl, že je zle; od počátku jsem se v příběhu ztrácel, postavy jako by byly zahaleny šedým stínem a příběh mi protékal mezi prsty. Jakýmsi záchytným bodem byl pro mě jen motiv studny, zde se má soustředěnost znovu ozvala.

Chvílemi musí člověk přemýšlet, v jakém žánru se pohybuje, jestli je to horor, magický realismus, fantasy, psychologická próza, nebo jen změť surrealistických myšlenek skládající mozaiku příběhu. Na konci knihy jsem odpověď nenašel. Možná toho bylo až přespříliš, možná mi celistvost vyplyne až později.

Nevyhnul jsem se srovnávání s knihami Do tmy a Ke dnu, jednoznačně z této volné trilogie pro mě vítězí kniha Do tmy. Třeba se ke knize někdy vrátím, někdy v lepších a optimističtějších časech.

9 15.11.2020

Ne, tak tato kniha mě vážně nezaujala. Všemi opěvovaný Hartl opravdu zklamal. Vidím v něm trošku paralelu s Vieweghem. Mnoho autorů dnešní doby se zabývá tématy sociálními, společenskými, ale jen hrstka z nich dokáže problematiku podat seriózně. Tuto knihu bych vážně doporučil jen maminkám na mateřské dovolené, které si chtějí odpočinout od rutinní domácí práce.
Dějová linka byla celkem předvídatelná, a tak mi některé pasáže připadaly naprosto zbytečné. Paralelu s již zmíněným Vieweghem vidím také v nadměrném užívání expresivních, především vulgárních, výrazů. Obecně proti nim nic nemám, často fungují jako ozvláštnění textu, ale nepotřebuji číst citové výlevy této povahy na každé druhé stránce.
Abych nepsal jen samá negativa - zajímavý mi přišel nápad pohledu na stejnou událost dvěma lidmi. Nepřirovnával bych to však k noetice, ale spíše k jaksi obměněnému novodobému společenskému románu.

Není všechno zlato, co se třpytí.

9 12.03.2019

Kniha se mi moc líbila. Trošku jsem se bál formy rozhovoru, ale nakonec byla kniha pěkně zpracována. Pan farář má velmi zajímavé a pokrokové myšlenky, které, aspoň podle mě, by si měli osvojit i jeho kolegové (např. názor na rozvod, atd.). Knížka mě utvrdila, k mém podivu, v tom, že není až tak důležitá církev, návštěva kostelů, svátosti a vše okolo, ale spíše náš OSOBNÍ vztah k něčemu, co v této knize bylo nazýváno Bohem.
Jediné, co bych doopravdy autorce vytkl, je její nesčetná touha se stále šťourat v otázkách celibátu, manželství a sexu. Tyhle otázky mohla autorka shrnou do jedné kapitoly, která by byla určitě zajímavá, než v každé části toto téma zbytečně nakousnout. Z knihy bylo cítit, že pan farář nemá problém na tyto otázky odpovídat, ale když se na to ptala už po páté z jiného úhlu, tak to bylo nepříjemné už i mně, jako čtenáři.

9 11.11.2017