Márinka komentáře u knih
Rozvleklá, nezáživná, nesmyslná slátanina, která chce čtenářky (muži to snad ani nečtou) přesvědčit, že nejlepším řešením mezilidských vztahů je ztráta paměti.
Tak jako verneovky či "londonovky" ani "musilovky" už dnes nepatří mezi knižní bestellery. Škoda jen, že o těch "cizích" literátech víme dnes mnohem více, než o kdysi světoznámém českém orientalistovi a spisovateli Aloisi Musilovi. Zdařilý komiks Kristýny Košutové snad Aloise Musila vytáhne ze studny zapomnění.
"Ženy jsou na světě proto, abychom je milovali, ne proto, abychom jim rozuměli." (Sfinga bez záhady) Jedna z mnoha geniálních myšlenek skvělého anglického autora. Obraz Doriana Graye jsem četla už na střední pod lavicí a ráda jsem si tento román přečetla potřetí. Krátké povídky, které mu předcházely jsem četla poprvé. Strašidlo mne velmi pobavilo. "Pinkertonův šampon v odstraňování skvrn a nedostižný cídič" mne ujistil v tom, že Amerika ("Pocházím z moderní země, kde máme všecko, co se dá dostat za peníze...") je čím dál tím stejnější. Z ostatních stojí za zmínku Zločin lorda Artura Savila, ve kterém se autor osudově dotkl svého osudu.
Jako fanynka Sherlocka Holmese jsem nemohla vynechat tento "dvoj-životopisný" román. Jména Leopold Hilsner a Alfred Dreyfus a skandály s nimi spojené znám. Ale netušila jsem, že Sir Arthur pomohl jinému nespravedlivě odsouzenému očistit své jméno. Kniha obsahuje mnoho zajímavých informací o životě dvou zcela odlišných osob a hlavně náhledů na tehdejší anglickou společnost. Kvalitu příběhu však snižuje zbytečná popisnost, rozvláčnost.
Proč máme – my lidé, „páni tvorstva“ – Mravní Smysl, tj. schopnost rozeznávat dobro od zla, když si v devíti z deseti případů zvolíme zlo? Od Marka Twaina, s jehož Tomem, Finem, princem i chuďasem jsem strávila dětství, bych se tak pesimistického, ba depresivního textu nenadála. Skutečně „křesťanská či lidská společnost staví na zrůdných principech a veškeré životy jsou na začátku postrčenými viadukty z domina“? Skvělý příběh, který nutí k zamyšlení.
Tento drobný příběh nás může přimět zamyslet se nad svými postoji. Z úvodního citátu "Jsme tím, co si myslíme. Ze svých myšlenek stavíme svůj svět." je patrno, že již Buddha znal (mimo jiné) to, co dnes nazýváme psychosomatikou. Škoda, že alopatie stále vítězí.
Nejdřív trochu s humorem. Při čtení poslední třetiny příběhu mi na mysli vytanul dialog Šimka a Grossmana o kvalitě textů písní. Šimek: „To jsou samý písničky o lásce. On ji má rád a ona ho nemá ráda, nebo ona ho má ráda a on ji nemá rád, v nejlepším případě se oba mají rádi, ale pak to má zase tak úžasně slabou melodii, která nemůže ukázat moje hlasové možnosti. Eloís, Eloís.“
A teď vážně, protože téma této knihy není žádná legrace. Šikana, domácí násilí – byť jen psychické, ale o to strašnější, život s traumatizující vinou, neukotvenost, samota. A tu se najednou zjeví „spasitel“, „opravář duší“. Že nic není takové, jak se na první pohled zdá, napovídá již text na obálce. Konat dobro a přijímat dobro lze jen tam, kde nejdříve bylo zlo. Záleží jen na nás, co si zvolíme, čemu se poddáme. Optimismus díla však, dle mého, netkví v jeho konci, ale právě v té poslední třetině.
Člověk se často musí vzdát toho, co chce, kvůli něčemu, co chce více.
Toibín napsal obyčejný, ale velmi silný příběh o odloučení, lásce, smutku a zejména dilematech (rozpolcení při rozhodování). I když se děj odehrává před šedesáti lety, našla jsem v něm, a věřím, že i jiní čtenáři, známé (po)city. Těším se na film.
Schmittův "Cyklus o neviditelném" mne nadchl. Na Ženu v zrcadle jsem se proto velmi těšila. Příběhy odehrávající se ve vícero časových rovinách, které se navíc střetnou, mám ráda. Škoda, že autor nezůstal u stejného rozsahu, jako u Cyklu - málo slovy tehdy dokázal srozumitelně a s citem vyjádřit hluboké myšlenky. V této knize se její poselství "rozplizlo" do čtyřech stovek nudných stran. Škoda.
Doufám, že relaxační a antistresové omalovánky nebudou pouze hitem loňského roku, ale že se stanou pevnou součástí našeho života. Náš mozek potřebuje barvy a duše klid :)
Skvěle, s citem i humorem, napsaný příběh o lidských vztazích, sociálních otázkách, pravé tváři žurnalistiky, mecenášství, ale také o tom, že každé konání dobra musí být po zásluze "trestáno". Vzhledem k tomu, že skutečný mecenáš zatím nebyl odhalen, líbí se mi i "otevřený" konec, který má svého "literárního" dárce.
Jsme tím, co si pamatujeme. Bez paměti mizíme, přestáváme existovat, naše minulost je vymazána a přece věnujeme paměti jen málo pozornosti, kromě případů, kdy nás opustí. Děláme strašně málo k jejímu procvičení, živení, posilování a ochraně. Mark Twain
Tento citát je už deset let mým krédem. Proto mne zajímá také veškerá literatura o paměti, ať už naučná či beletrie. Vzhledem k tomu, že příběh byl částečně inspirován skutečnými pacienty trpícími amnézií, je to vlastně kniha dva v jednom.
Hrdinka tohoto skvěle napsaného dramatu dělá to, co bychom měli dělat všichni - psala si deník. Díky němu si vzpomněla. Díky němu nemůžeme zapomenout.
Láska a pokora. To jsou dle mého hlavní témata tohoto skvělého historického románu.
Chtěla jsem si zavzpomínat. Čekala jsem od této knihy úplně něco jiného.
I když se jedná o americký potravinářský průmysl, informace v této knize jsou nejen velmi zajímavé, ale hlavně podané srozumitelně i pro laika. Je dobré se zamyslet nad tím, co jíme. A hlavně od koho, odkud. V Evropě naštěstí platí přísnější pravidla. Zatím. Jen doufám, že nás právě projednávaná "Transatlantická dohoda" k Americe nepřiblíží.
Chtěla jsem se opět vrátit na nádvoří Kenilworthu. Společně s hrdiny jsem projížděla krajem Warwick. Sice jsem se textem musela tu a tam prokousávat, ale děj byl natolik napínavý, že se téměř dvousetletá propast dala překročit.
str. 45: "Bohu nezbývá nic jiného, než brát věci s humorem."
str: 266: "Neexistuje nic konkrétnějšího než pocity. To je důvod, proč lidé netouží po poznatcích, ale po lásce, štěstí a přátelství."
Vtipná, k zamyšlení nutící pohádka pro dospělé bez ohledu na "světonázor" :)
Osamělost prvočísel mne nadchla. Toto je ale velké zklamání.
Ačkoli se může na první pohled zdát, že se jedná o červenou knihovnu, není tomu tak. Příběh vypráví pět osob a čtenář má co dělat, aby "udržel nit". Nejen proto, že musí pochopit jejich vazby, ale také přemýšlet nad jejich osudy.
Závažná témata - krevní transfuze vs. Svědci Jehovovi vs. smrt a rozpad manželství. Bohužel neoriginální, předvídatelné.