meluzena komentáře u knih
Dvě sestry, které ani netušily, že ta druhá vůbec existuje. Jejich rodiče, muži, děti a děti dětí a další generace. Co kapitola, to jeden člověk vždy z jedné a z druhé větve. Kmenové války, kdy vítězové rabovali a loupili, zajatce si brali jako uklízeče, kuchaře či služky (které s jakousi samozřejmostí znásilňovali). Příchod bílého muže, kdy raboval a loupil on a zajatce z kmenových válek kupoval do otroctví a kmeny je dodávaly na jeho objednávku. Transport a nelidské zacházení s otroky v Americe, česání bavlny a rubání uhlí, kriminalizace, válka Severu proti Jihu. Zrušení otroctví, segregace, bezmoc, bída, drogy. Vykořenění, ztráta předků i jazyka. Témat dost a dost.
Díky rodokmenu na začátku knihy člověk neztratí nit, kdo kam patří. Napsané je to čtivě, občas je toho násilí a beznaděje až nad hlavu, což alespoň částečně vyvažují láskyplné vztahy, intimní scény a hřejivá srdce některých hrdinů. Z některých vět až mrazí.
Grafická úprava napověděla, že to asi bude „ženská“ kniha. První kapitola byla vynikající, koncept "co kapitola to jeden člověk" přešaltoval román spíš do povídkové útržkovitosti. Co mi ovšem pokazilo dojem, bylo „aromatizováno, přibarveno“ – cítila jsem tam kalkul a umělý tlak na city. Při čtení sice jen trošku, nicméně s přibývajícími stránkami ho přibývalo. A po dočtení se tento dojem jen umocnil - ne tolik jako u Yoyo Moyes, ale ta pachuť zůstala. Dávám tedy nižší hodnocení (a čtenářskou výzvu mám splněnou).
Na váženého ministra má být spáchán atentát, který je včas odhalen a 5 atentátníků je pochytáno. Estonec mdlého ducha Ivan Janson zabije svého pána. Tatarský rolník Michail Golubec alias Míša Cikánek, loupežník s temnou minulostí je usvědčen z vraždy 3 lidí.
Všichni dostali provaz a čekají na vykonání rozsudku – 7 lidí, 7 různých duševních pochodů před blížící se smrtí. A ještě tlustý a nemocný ministr, kterému v jednu chvíli dojde, že ten atentát nemuseli odhalit a on už tu nemusel být.
Člověk se běžně nedostává do situace, kdy ví, že bude oběšen, netuší, jak by sám reagoval – měl by velký strach nebo ještě větší strach? Jednotliví "hrdinové" si tu procházejí různými fázemi včetně posledního loučení s příbuznými. Ne že by jim člověk fandil, ale i když si provaz zaslouží, čtenář se při čtení musí vžít do jejich pocitů a tuhne mu krev v žilách. Mistrovské psychologické dílo. Můžu doporučit.
---
„S příšernou jasnozřivostí si představil, svíraje obličej v oteklých navoněných dlaních, jak by zítra ráno vstával – a nic netušil, jak by pil kávu – a nic netušil, pak by se v předsíni oblékal.
A ani on, ani portýr, který by mu podržel kožich, ani lokaj, který by mu přinesl kávu, by netušili, že nemá vůbec smysl pít kávu, oblékat kožich, když za několik okamžiků všechno – kožich, jeho tělo, káva, která je v něm, – bude zničeno výbuchem, pohlceno smrtí. A portýr už otvírá skleněné dveře... Ano, je to on, ten milý, hodný, přívětivý portýr s modrýma vojáckýma očima a poprsím plným medailí, je to on, co vlastníma rukama otvírá hrozné dveře – otvírá, protože netuší nic. Všichni se usmívají, protože netuší nic.“
---
„Ale já nechci!“ zašklebil se najednou vesel Janson. „To ona řekla, že potřebuju pověsit. Ale já nechci!“
A možná po prvé v životě se zasmál: skřípavým, ošklivým, ale až hrůza veselým a radostným smíchem. Jako když husa zakýhá: ha—ha—ha! Dozorce se na něho udiveně podíval, pak se přísně zamračil: tato nechutná veselost člověka, který má být popraven, urážela vězení i popravu samu a dělala z ní cosi velmi podivného. A náhle se starému dozorci, jenž prožil celý život ve vězení a pokládal vězeňský řád za zákon přírody, na jediný, na velmi kratičký okamžik zazdálo, že vězení i celý život je něco na způsob blázince, při čemž on, dozorce, je právě ten první blázen.“
---
„Když tisíce zabíjejí jednoho, zvítězil ten jeden.“
---
„Přišla řada na Vernera a Jansona.
„Já nechci,“ řekl Janson malátně.
Ale Verner ho vzal za ruku a několik kroků ušel Estonec sám, pak bylo vidět, že se zastavil a upadl na sníh. Sklonili se nad ním, zvedli ho, odnášeli a on se ochable zmítal v rukou, které ho nesly. Jak to, že nekřičel? Patrně zapomněl, že má hlas.“
Na Buninovy povídky si musíte udělat čas, abyste mohli vplout do jejich atmosféry. Bunin byl obdařen více talenty - původně se chtěl stát malířem nebo sochařem, díky hudebnímu talentu pomýšlel i na hudební dráhu. Jinými slovy, jeho vnímání světa je širokorozchodné, mnohovrstevnaté. Popisy lidí a krajiny jsou skoro až básnicky bohaté, rozvláčné, ale jak začne vyprávět nějaký vesničan, má to šťávu a vy si musíte držet klobouky, protože jedeme z kopce :)
Některé povídky jsou ucelené, vypointované a mají spád, jiné jsou jen takovým nahlédnutím do konkrétní situace a pointa skoro chybí a zase jiné mění tempo jako nádech a výdech. Snad ve všech povídkách je ale obsažena ruská duše v různých podobách, můžeme si uvědomit drsný život a dobu, kdy dospělí i děti často umírali třeba na souchotiny, záškrt nebo zmrzli, starší muži si brali mladé dívky, lidi často nezřízeně pili, ale měli blíž k prostému životu. Dnes už může působit skoro romanticky, že v zimě se běžně cestovalo na saních, protože sníh napadl už na podzim a držel se až do jara, pracovalo se a cestovalo bez ohledu na déšť, v noci byla tma, protože nebylo veřejné osvětlení, v peci nebyla dvířka a po žních se v ní topilo slámou, spalo se na slámě a tak...
A taky tu není nouze o prostá moudra a lidová rčení.
Krásný jazyk vynikne i díky vynikajícímu překladu.
---
„Třicet let jsem dřel, nikdo mi nemůže slůvko vyčíst, ale teď je konec, ztratil jsem sílu... Teď už bych nepodkoval ani blechu.“
---
„Pán a jeho mladá žena chodili večer na návštěvu do malého přístavku, kde přezimovala drůbež a kde bydleli sedláři, čeledín a kuchařka. (...) Jako vždycky přišli na malou chvilku - byl tady příliš těžký a teplý vzduch, ale později jako obvykle přestali ten smrad vnímat...“
---
„Už jsem záviděl každému, kdo dovedl zaplnit svůj život prací a starostmi, a nikoli očekáváním.“
Jímavá road movie o 71-letém vysloužilém vojenském kapitánovi a bývalém majiteli tiskárny, který jezdí po Texasu a předčítá z novin lidem, kteří se k novinám buď nedostanou nebo si je neumí přečíst nebo obojí. Lidé ho už znají jako cestáře a solidního muže. Na jedné štaci ho požádá starý známý, zda by za zlatou 50-dolarovou minci nedopravil 10-leté děvče na druhou stranu Texasu. Před 4 lety ji unesli Indiáni, její rodiče zabili a teď ji prodali bílým mužům zpět, protože museli. Děvče neumí anglicky, je indiánsky nedůvěřivé a nepřístupné. A tak u této nesourodé dvojice můžeme pozorovat komunikační vzorec, který tak skvěle fungoval třeba v Tanci s vlky.
Je to poctivě napsaný, prostý a lidský příběh, při kterém oběma hrdinům držíte palce a těšíte se na závěrečný happy end, k němuž doufáte, že kniha dospěje.
Kniha má příjemnou, lehce napínavou atmosféru černobílého světa starých westernů či Mayovek, po které rádi sáhneme, když nám dochází víra v to, že dobro vítězí nad zlem. Můžu doporučit.
---
„Muž na koni byl tmavý, s černýma očima, ale to pro Johanu nebylo důležité, protože domorodí Američané nehleděli na barvu kůže, ale na úmysly, na řeč rukou a těla. Jen tak mohli přežít.“
Můj první Nabokov. Oceňuji nádherný květnatý jazyk plný poetických metafor a skvělých popisů, který ostře kontrastuje s hlavní postavou, Fjodorem Konstantinovičem, jehož myšlenky a činy jsou popisovány jemu odpovídajícím jazykem – jakýmsi blouzněním zneuznaného básníka – a vynikajícně jej vystihuje. K tomu spousta zajímavých postřehů o ruském literárním exilu v Německu.
Jenže kniha mi nesedla hned z několika důvodů. Onen „fjodorovitý“ styl psaní opanuje většinu knihy a mě nebavil. Dva 100-stránkové „úryvky“ z Fjodorových připravovaných děl o jeho otci a o N. G. Černyševském působí divně. K překladu jedna výhrada: chválím krásný překlad krásného jazyka, ale nechápu, proč různá ruská slova a názvy překladatel nepřeložil, ale přepsal do latinky spíš transliterací než výslovností, takže čtenáři-neruštinářovi něco uniká – viz např. věta: „…věděl jsem, že příhodných adjektiv amfibrachového typu (tj. těch, jež je možno si představit jako pohovku s třemi polštáři – s promáčklinou v prostředním) existuje spousta – a kolik takových „pečalnych“, „ljubimych“ a „mjatěžnych“ jsem promrhal“... A k tomu je třeba skoro encyklopedického rozhledu a ideálně i znalosti ruštiny, francouzštiny, němčiny a latiny, aby čtenář ocenil odkazy na různá díla, osoby atd. (shrnutých na 14 stranách vysvětlivek).
Věřím, že se s příští Nabokovovou knihou potkám lépe :-)
---
„Uvnitř vozu leželo naznak nevelké hnědé pianino, svázané tak, aby nemohlo vstát.“
---
„...málem zakopl o tygří pruhy, které se zpozdily za kočkou, když uskočila stranou...“
---
„Sám Širin byl zavalitý, rozložitý člověk s nazrzlým ježkem, vždycky špatně oholený, s velkými brýlemi, za kterými jako ve dvou akváriích plavaly dvě malinké, průzračné oči, zcela lhostejné k tomu, na co hledí. Byl slepý jako Milton, hluchý jako Beethoven a hloupý jako beton.“
---
Úryvek rozhovoru strážníka s Fjodorem, který na sobě měl pouze plavky, protože mu při koupání ukradli všechno oblečení:
– Ukradli, neukradli, chodit po ulicích nahý se nesmí.
– Nějak se ovšem ke stanovišti taxíků dostat musím – nemyslíte?
– V tomhle stavu nemůžete.
– Bohužel se neumím rozplynout v dým ani obrůst oblekem.
– A já vám povídám, že takhle po městě chodit nemůžete.
– V tom případě nezbývá, než abyste mi došel pro taxi vy, já zatím postojím tady.
– Stát nahý taky nejde.
[Přišel další strážník, hodnostně starší a zajímal se, co se děje:]
– V lese mi někdo ukradl oblečení.
– Kdo je ukradl?
– Nevím, a hlavně je mi to úplně jedno. Teď chci jet domů, a vy mě zdržujete.
Déšť zhoustl. Strážníci (mokrem už docela zplstnatělí a zčernalí) patrně považovali průtrž mračen za živel, v němž jsou plavky ne-li přímo vhodné, tedy alespoň přípustné. Ten starší mávl rukou, a oba se, lehce přidávajíce do kroku, důstojně vzdálili pod přístřešek koloniálu.
Já jsem se nemohla při čtení ubránit pocitu nátlaku na city a to při čtení nemám ráda.
Dějová linka kariéristické Kanaďanky zněla jako ze svépomocné příručky (jenjen prodat Ferarri). Propletenost všech třech příběhů byla jasná poměrně záhy, vše se odvíjelo jako v osvědčeném hollywoodském vánočním slaďáku a jedno oko nezůstalo suché. S uvěřitelností si nikdo hlavu příliš nelámal a jediný skvělý muž v celé knize je uprchlík z Kašmíru. Aspoň že ne ze Sýrie.
Inu, svět chce být klamán. Já ne.
Až si budu chtít příště přečíst pohádku s dobrým koncem, sáhnu raději po Boženě Němcové. Ta se aspoň netváří, že to je reálný život.
(SPOILER) Velice převelice krásně napsaná kniha to mohla být, kdyby se autorka udržela na uzdě celou dobu. Střídání dvou časových rovin - nyní 93-letého a tehdy 23-letého Jacoba tvoří skvělý kontrast. Mistrně vystihnuté stárnutí a stáří, kdy chvílemi vás až mrazí jak je to člověčí a za okamžik se smějete díky odlehčenému nadhledu, a příběh mladíka, který má úžasný spád, takže hltáte stránku za stránkou.
Postupně mě ale kapitoly o dědouškovi rušily - nepřinášely nic nového a vyrušovaly mě z toho nadupaného vyprávění. Ale naštěstí nebyly ani časté ani dlouhé. Jenže s přibývajícími stránkami jako by se autorka utrhla ze řetězu a neznala míru - šlapala do akce a zahušťovala děj, který ztrácel na uvěřitelnosti, což je veliká škoda. Protože to dlouho vypadalo na skutečnou knižní bombu.
(A přitom by stačilo, aby Jacob nebyl nezničitelný jako Teminátor a oba závěry (v minulosti i současnosti) byly méně přitažené za vlasy.)
Mladý český lékař Václav Marek se v Americe, kam emigroval před nacisty, pokouší sepsat knihu, která má být průlomem v léčbě vysokého tlaku. K tomu potřebuje jen dvě věci: stůl a klid na psaní. Jenže to se ukáže jako problém. A nejen proto, že je těsně po válce a o byty je nouze. Doktor je nedružný, tichý až submisivní, ohnutý a trochu ošuntělý, je samé prosím a děkuji, má jakousi jasnozřivou schopnost vidět do lidí a až asociální upřímnost, když odmítá utrousit byť i malinký kompliment či milosrdnou lež. To mu způsobuje jednu nepříjemnost za druhou a z každého bytu se musí pakovat, on ale ve své dětské naivitě vůbec nechápe co a proč způsobil. A k tomu ty jeho záhadné telefonáty s nadpozemskou ženou....
Kniha je to vynikající a vskutku zvláštní. Čtenář musí zapojit své šedé buňky a řadu věcí si promyslet-domyslet, protože tady se nevysvětluje po lopatě. A to je velmi příjemné osvěžení.
---
„Ten posel se opravdu dostavil. (...) Nevyřkl hledanou poučku ani zaklínadlo. Vyslovil hádanku.“
PS. A ještě jedna nezamýšlená metafora se tu dá najít: kniha vyšla v roce 1947 a její čeština je sice srozumitelná, nicméně každý si všimne, že zní jinak - stejně jako angličtina českého emigranta; jazyk knihy jako by sám čtenáři navozoval pocit odcizení člověka, který se odlišuje.
Hlavní hrdina třicátník Charlie je neúspěšný snad ve všem - má bídné bydlení, nemá práci ani vztah, skrovné příjmy má ze spekulací na burze. Za slušné dědictví si koupí umělého člověka Adama a doufá, že skrze něj se dá dohromady s o 10 let mladší sousedkou Mirandou. Adam dokáže být velice užitečný třeba tím, že vydělá svým geniálním umělým mozkem na burze majlant, jenže dokáže taky vymyslet věci a na základě svých závěrů uskutečnit činy, které člověka rozhodně nepotěší.
Určitě zajímavé téma umělé inteligence a její „neschopnosti chápat ani naše milosrdné lži“, jak říká anotace, ale vůbec mne nebavilo to číst, což asi nebude jen občas skřípajícím překladem. Nebavila mě alternativní historie, která mi přišla samoúčelná, a neměla jsem chuť dozvědět se víc o nanicovatém slabošském Charliem. On i geniální Adam mají v knize hodně prostoru na nezáživné šroubované promluvy, vyprávění se dlouho divně plácá na místě a čtení mě chytlo zhruba v poslední třetině, což mi přijde málo. A to i přesto, že myšlenky na konci knihy jsou silné a stojí za přečtení.
---
„S dalšími vylepšeními za nějaký čas vás překonáme a přežijeme i když vás tolik milujeme. Věřte mi, ty verše nevyjadřují žádný triumf. Pouze lítost a žal. Odmlčel se. Vyslovoval ztěžka a sotva slyšitelně.
Listy padají.
S jarem přijde obnova,
leč váš pád trvá.“
Na první pohled jen patetické fráze a nefunkční, mimoběžná komunikace mezi postavami. Při hlubším zkoumání ale pochopíte, že jsou to spíš jakési zoufalé výkřiky nešťastných lidí.
Je to hra o osamělosti člověka ve společnosti ostatních, o ruské chandře bohatých, jejich krizi z nadbytku a konfrontaci vlastních (leckdy naivních) ideálů s realitou, což v někom vyvolává smutek, v jiném zlost, v dalším jízlivost a někoho zlomí...
---
„Umět v tomhle městě tři cizí jazyky, to je zbytečný přepych. Dokonce ani přepych ne, ale cosi zbytečného navíc, něco jako... šestý prst.“
---
„Za dvě stě, tři sta let (...) nastane nový šťastný život. My ho žít nebudeme, pochopitelně, ale žijeme pro něj už ted, pracujeme a trpíme, tvoříme ho. A jenom v tom spočívá smysl naší existence a - chcete-li - i naše štěstí. (...) Šedivějí mi vlasy, už jsem skoro dědek, ale vím toho málo. Ale to nejpodstatnější vím naprosto jistě. (...) My musíme jenom pracovat a pracovat, ale štěstí, to je úděl našich vzdálených potomků.“
Další výborný Faber.
199 schodů mě sice až tak neuchvátilo, ač svou hodnotu určitě má, zato Kvintet Courage mě dostal. Komorní příběh pěti lidí, kteří odjedou na 14 dní do ciziny nazkoušet skladbu současného skladatele, již mají v premiéře uvést na festivalu soudobé vokální hudby pojatém jako velkolepá multimediální show. Ty dva týdny tráví v luxusní vile a v podstatě bez kontaktu s okolním světem. Každý z těch pěti lidí má svůj příběh a přestože spolu zpívají už dlouho, vlastně se neznají.
Pan Faber tento příběh vypráví přímo mistrovsky jako velmi komorní psychologický příběh s velkou přidanou hodnotou pro muzikanty. Úplně vynikajícně vystihl, jak zpěvák klasického repertoáru asi vnímá lidi motající se kolem showbyznysu, jakož i akce, které chtějí přitáhnout diváky na různá moderní pozlátka; a taky to, proč takový zpěvák raději zpívá třeba Monteverdiho nebo Byrda. Je to napsané tak opravdově, že to chytí za srdce - jako kdyby psal ze své vlastní zkušenosti.
Jojojo, tohle mě moc bavilo! :-)
Jednoduchý, dobře vystavěný příběh vsazený do (pro nás) zajímavé doby, velmi dobře napsaný, skvěle přeložený. Paráda.
---
"Hra mě tuze zajímá," řekl Heřman, "ale neumím obětovat nezbytné za naději, že získám zbytečné."
Třetí díl série působí trochu roztříštěně, ale jinak to ani nešlo. Hlavní hrdina si nejdřív prožívá psychické peklo po návratu z války, pak se na pár dní vydává za dědou na Sibiř a nakonec se vrací do "normálního života" a nastupuje do práce, načež pak mění pracovní pozici. Jenže to zdaleka není normální život ani normální práce, takže závěr knihy vlastně není žádným překvapením.
Autorův styl je stále stejně svižný a velice čtivý, jen to není jedna velká jízda na horské dráze jako v předchozích dvou dílech. Měla jsem spíš pocit, že čtu čtyři samostatné "povídky", které spojuje jen hlavní hrdina. Což nutně není špatně - když se naladíte na 4 odlišné příběhy, čtení si v pohodě užijete a nadto se dozvíte něco o posttraumatické stresové poruše, o tajze i něco ze zkorumpované ruské mocensko-politicko-mafiánské reality.
Za mě dost dobrý.
---
Jak se říká na Sibiři: „Naděje umírá poslední, ale každopádně umře.“
---
„Musíš si dávat velkej pozor, když se Sibiřanů ptáš na cestu. Když ti řeknou ‚Je to tady za rohem,‘ je to obvykle nejmíň pár kilometrů. ‚Trochu se projdeš‘ bude s největší pravděpodobností znamenat několikadenní pochod.“
---
„Na tomhle světě není nic věčný, a to je na něm to nejlepší, protože za naší pamětí, za rozumem, za koncem začíná nesmírná spousta dalších příběhů.“
Tak nám pan Bacman zase o něco „zhollywoodštěl“ :-(
Zatímco v hollywoodských filmech musí být povinně zastoupena dualita žena-muž, běloch-černoch, starý-mladý, pan Backman jako by měl povinnost mít jako (kladné) hrdiny usmýkanou matku samoživitelku, svérázného seniora, uprchlíka a homosexuála (tady máme mj. manželství dvou lesbiček, z čehož jedna je tmavá).
Je to opět dobře napsané, dobře rozehrané, svižné, vtipné (na začátku přímo třeskutě vtipné), každý z hrdinů dostal ranec traumat, s kterými se více či méně úspěšně potýká, vše je zajímavě propojeno a má to lidskou hloubku. Jenže po předchozích Backmanových knihách jako by tu něco začínalo skřípat - jako by to začínalo být trochu vykalkulované, vtipy začínaly tlačit na pilu, jako byste už něco podobného četli; no a ten konec... (SPOILER: konec je jak z vánočního slaďáku).
PS. Z poděkování plyne, že pan Backman se s úzkostí osobně zná, takže knihu chápu jako způsob, jak se s ní umělecky popasoval. S tímto vědomím přimhuřuji oči a dávám 4* (a doufám, že další kniha bude zas parádně šmrncovní).
Tak tohle byla pecka! Drsné prostředí komunity sibiřských "počestných zločinců" s vlastním pojetím dobra a zla vás nejdřív šokuje, ale po nějaké době se možná přistihnete, že se vám tenhle složitý a velice propracovaný systém se všemi svými pravidly, příkazy a zákazy, žebříčkem hodnot, přísnou hierarchií, důrazem na soudržnost a spolupráci, a hlavně vymahatelností práva vlastně docela zamlouvá :) Některé věci jsou zde sice skoro až pohádkově černobílé, ale co, vzpomínky málokdy bývají úplně objektivní...
Zato závěr (před poslední kapitolou) člověka nemilosrdně vrhne zpět do reality.
Určitě doporučuji tento bezpečný výlet do nebezpečných končin, kde se žilo třeba drsně, ale rozhodně opravdově a ani trochu virtuálně.
Velmi dobře napsaná detektivka.
Oceňuji, že autor(ka) nedrásá čtenářovu nervovou soustavu; vyprávění navzdory tématu více či méně poklidně plyne a ke čtení není třeba ani silný žaludek ani nervy jako špagáty, což ovšem příběhu nijak neubírá na čtivosti. Člověk ale musí číst pozorně, aby nepřehlédl drobné detaily, které se ukážou jako zásadní - asi jako u případů Hercula Poirota :-)
Za mě dobrý. Můžu s klidem doporučit.
Třicetiletý Ir, vystudovaný ekonom se rozhodne žít jeden rok zcela bez používání peněz. Ví, že není ani příliš praktický ani manuálně zručný ani fyzicky zdatný, ale má víru v (svou) dobrou věc; a nachytřuje se od podobně naladěných lidí. Chce o tom dát vědět světu, takže začne být aktivní na netu.
Pak opustí zaměstnání i pronajatý byt.
Bydlí ve vyřazeném karavanu (který dostal zdarma) na louce (za to, že jejímu majiteli odpracuje předem dohodnutý počet hodin týdně). V lese sbírá divoké bobule, něco si vypěstuje, zbytek loví v popelnicích u supermarketů.
Jeho sociální zařízení sestává ze tří palet (= wc) a tmavého pytle na tyči (=sprcha).
Vede si docela dobře. Má spoustu nových přátel a čistou hlavu, fyzická práce ho zocelí; v karavanu bez úhony přežije tehdejší neobvykle tuhou zimu (=několik týdnů v kuse bylo v noci pod nulou! :).
Protože má dobrou sebepropagaci, spoustu věcí a služeb dostává zdarma. Hlásá dobrovolnou skromnost jako opak komfortu a plýtvání, sdílení věcí a dovedností a návrat k základním hodnotám (a v souladu s tím i žije).
Nakonec o tom všem napíše knihu, která mu (jak správně předpokládá) hodí nějaký ten šesták.
Kniha není žádný literární skvost, ale takové ambice asi ani neměla :-) Je psaná "časosběrným způsobem" po dobu autorova roku bez peněz plus chvíli před a po. Čiší z ní autorovo nadšení, nicméně jeho rok bez peněz není aplikovatelný ani plošně ani trvale, a to ani za předpokladu, že by se do toho lidem chtělo.
Kniha vybízí k neplýtvání a dobrovolnému uskrovnění se, k čemuž se může rozhodnout každý podle svého uvážení.
---
"Masivní továrny, supermarkety, hypermarkety a jim podobné absolutně proměnily naše vnímání rozumné ceny věcí."
---
PS. A jak to bylo dál? Autor žil bez peněz celkem tři roky, za honorář za knihu si koupil vlastní pozemek a postavil domeček, v němž žije.
Hned na začátku knihy nám vypravěčka sdělí, že dělá opatrovnici dárcům. Řekne to jako by každý věděl, o co jde, a pokračuje ve vyprávění, aniž by to dál nějak rozváděla. Čtenář (správně) tuší něco nedobrého a čeká, co se bude dít. Jenže ono se celou knihu nezačne dít nic, jen se tu a tam objeví podobné náznaky a teprve až skoro na konci do sebe všechno zapadne.
A možná, že je to právě ona rozvláčnost vyprávění „milých pokusných králíků“, která čtenáře tak irituje (jak je vidět z komentářů) - jejich odevzdanost svému osudu v nás vzbuzuje etické otázky (a vykřičníky), které se nás ještě dlouho nechtějí pustit.
V doslovu se dozvíme, že téma knihy je zároveň metaforou na aktuální britská témata, která hýbou veřejným míněním. Nechci prozradit víc, než je v anotaci, tak si zbytek musíte přečíst sami.
---
„Když jsem tě ten den pozorovala, viděla jsem, jak rychle přichází nový svět. Mnohem vědečtější, výkonnější a tak. Víc nových metod k léčbě starých nemocí. To bylo dobré. Ale byl to drsnější, krutější svět. A já viděla holčičku s pevně zavřenýma očima, jak si tiskne na prsa ten starý svět, o kterém v duchu ví, že už nemůže dlouho existovat, drží ho a prosí, aby ji neopouštěl. Nešlo ani tak o tebe a o to, co jsi dělala. Ale já viděla tohle a nikdy jsem na to nezapomněla.“
Výborně promyšlené vyprávění, které vás napíná jako kšandy - jako by s vámi autor hrál stopovačku a vy jste netušili, kam vás vede. A když si náhodou začnete myslet, že VÍTE, přijde nečekaná odbočka, která zcela mění směr.
Oproti Knize 1 a 2, která UŽ TAK pěkně odsejpá, má Kniha 3 ještě větší spád, a i naléhavost.
Překlad bohužel občas zaskřípe jako nehty o tabuli (podivnou stavbou vět i jednotlivými slovy, např. „vražednice“ místo vražedkyně, „klepe pěstí“ místo buší, „dětská klouzačka“ místo skluzavka apod.)
Příběh sice operuje s prvky nadpřirozena, nicméně to nejzákladnější poselství zůstává pěkně nohama na zemi, což je velmi příjemné.
Určitě doporučuji.
Ve své době to musela být bomba. Pokud jste reinkarnaci teprve objevili, budete asi nadšeni. Pokud je ale pro vás samozřejmou součástí reality, asi si víc budete všímat obsahu a formy knížky a třeba vás bude iritovat, jak hlavní hrdina některé věci opakuje pořád dokola.
Kniha jako by byla 3v1 - o brutálním vězeňskému systému, o "toulání po hvězdách" a o převtělování jako přirozené součásti života duše - a každou z těchhle "částí" bych hodnotila jinak. Příběhy předchozích životů jsou výborné a nadčasové, na zbytku je už trochu znát, že je to napsáno před více než 100 lety.