meluzena komentáře u knih

Kniha výborně zobrazuje budování socialismu - nesmyslnost a idealismus myšlenkových pochodů konkrétních bolševiků a to, co si o nich mysleli normální lidé - viz pár citátů:

„I písmo je vymyšlený pro zkomplikování života. Gramotnej člověk špekuluje hlavou a negramotnej se na něho dře. (…) Jen mě nepleť hlavu, soudruhu Dvanove. U nás v Čevenguru se přeci všechno rozhoduje podle většiny, a my tu máme skoro samé negramotné, takže to jednoho dne dopadne tak, že negramotní se usnesou, že vyženou gramotnejm písmenka z hlavy, aby se zavedla všeobecná rovnost… Protože je jednodušší udělat z těch pár gramotnejch negramotný, než naučit všechny všemu od začátku. To by ani sám satanáš nedokázal! Něco je naučíš, a oni to hned zapomenou.“
---
„Čevengurská buržoazie už tři roky nic nesela ani nesázela, doufala totiž, že přijde konec světa; avšak rostliny se rozmnožovaly od svých rodičů a dohodly se mezi sebou na zvláštní rovnosti pšenice s kopřivou: na každý klas pšenice připadaly tři kořeny kopřivy. Čepurný při pohledu na zarostlou step říkával, že se z ní teď taky stala internacionála obilnin a květů, čímž je ovšem chudákům zajištěna bohatá strava bez zásahu práce a vykořisťování. Díky tomu se Čevengurci přesvědčili, že příroda odmítla utlačovat člověka prací a sama poskytuje nemajetnému strávníkovi všechno, co nutně potřebuje ke své výživě.“
---
„Serbinov neměl rád úspěšné nebo šťastné lidi, protože vždycky odcházejí na nová, vzdálená místa a zanechávají své blízké o samotě. Takto už osiřel mnohokrát, když ho opustili přátelé, a kdysi se přidal k bolševikům ze strachu, aby nezůstal pozadu za ostatními, ale ani to nepomohlo.“
---
„Já jenom říkám, že vládnout nejni žádnej kumšt a že se tam mají dávat lidi, který jináč k ničemu nejsou.“
---
„Koukej, ať se mi na větru nenachladne. Je to inteligent – vzácný typ mezi bolševiky.“

4 03.07.2021

Medvěděnko miluje Mášu, ale Máša miluje Trepleva. Jenže Treplev miluje Ninu a Nina Trigorina. Trigorina miluje i Arkadinová, zato on si rád nechává všechny dveře otevřené a jde tam, kde je to pro něj zrovna výhodné. Jo, vlastně ještě vdaná Pavlína miluje Dorna, zatímco Dorn miluje všechny a nikoho.
Na můj vkus je tu těch neopětovaných lásek až moc, navíc jsou prožívány silně sebetrýznivě, až teatrálně (však je to divadelní hra, že). Je tu i řada vtipných momentů a hlubších úvah, leč můj celkový dojem z tohoto díla je něco jako: „ne, děkuji“.
---
„Včera jsem v deset ulehl a probudil jsem se dnes ráno v devět s takovým pocitem, jako že se mi od dlouhého spaní přilepil mozek k lebce...“
---
„NINA: Otec a jeho žena mě sem nechtějí pouštět. Říkají, že je tady bohéma... Mají strach, že ze mě bude herečka... A mě to sem táhne, k jezeru, jako racka...“

4 25.05.2021

Hezký příběh o překonávání vlastního strachu, krásně výtvarně pojatý - další vynikající Pavel Čech. Doporučuji.
---
„A co když každý z nás je postavou ve své vlastní knížce a stejně jako při čtení nevíme, co se stane na další stránce, netušíme, co se nám přihodí v příští kapitole?“
---
„Na moři i v životě je nejdůležitější vědět, kam pluješ. Mít sen a touhu. Statečné, planoucí srdce je jako světlo majáku. Nezapomeň ale, že tak jak pod hladinou číhají zrádné útesy, také tvoje sny a přání mají i odvrácenou stranu. Strach, obavy a nejistota tě mohou svést na nepravou cestu nebo tě zahnat na útěk a světlo majáků pohasne. Taky se může stát, že člověk, který pomáhá jinému, zachrání sám sebe.“

4 18.04.2021

Romantismus jak vyšitý! Dobrý námět - Oněginova chandra z nadbytku je téma stále živé, platné napříč prostorem i časem, jen dnes tomu říkáme deprese.
Škoda jen, že byl Puškin tak užvaněný :)
Dobře mířené škrty by dílu prospěly.

Kniha, na kterou musíte mít to správné nastavení (aby vám nepřipadalo rozvláčné), neboť se vám dostává do ruky oslavné dílo na Matku Přírodu, Sibiř, tajgu. Nehostinnou, divokou, nádhernou. Nelítostnou a krutou i pro člověka připraveného, protože se musí pěkně otáčet, aby nezmrzl, nezahynul hlady, nebyl sežrán. A nezbláznil se z toho ticha. Na srdečné místní lidi, byť někdy podivínské, prosté až prostoduché, ale vždy ochotné se podělit, pomoct, popít a třeba se i „přátelsky“ poprat :-). Dílo poměrně rozsáhlé (málo stran, ale velký formát), místy až básnicky kudrlinkové. Ale též melancholicky tesknící nad místními pytláky, které k pytlačení vlastně dohnaly nové pořádky, a nad cizími „kořistníky“ či turisty z města - nešetrnými lovci, kteří se přihrnou, dělají hluk, vyloví řeku či kus lesa a zanechávají za sebou zpustošenou přírodu a odpadky, takže z tajgy mizí lesní zvěř, ptáci, ryby. A kdyby jen to: loví nešetrně a nechávají za sebou spoustu zmrzačených a poraněných zvířat a neváhají střílet i na porybného. No, a pak je tu nový člověk-budovatel, který spoutává divoké toky, buduje přehrady, dřevařské závody, strhává staré chatrče a zavádí elektřinu, přiváží hlučné motorové čluny a pohrdá tradičním způsobem života.
Kniha svými rozmanitými příběhy vlastně omílá tutéž neměnnou moudrost: bez pochopení a ctění prastarých zákonů přírody by člověk v tajze pošel. Jenže díky moderním vymoženostem na to rád zapomíná.
Dílo je to navýsost ruské a člověk si tak může připomenout nezměrnou krásu divoké ruské přírody a rozervanou duši ruského člověka.

4 23.01.2021

Švédská lékařka se již od dětství sebezáchovně odstřihávala od svých pocitů - nyní je ve středním věku a už 15 let žije (nebo spíš přežívá) na Novém Zélandu, daleko od lidí - fyzicky i emočně. Setká(vá)ní s malým Ikou ale postupně nabourává nedobytnou pevnost jejích vzpomínek.
Vyprávění o každodennostech je protkáno flashbacky obrazů z minulosti, skrze něž se čtenáři (i hrdince samotné) odkrývají hrůzné střípky z jejího života. Tyto flashbacky jsou jejím pokusem vypořádat se s traumatickou minulostí. Zpočátku text působí meditativně jako vnitřní hledání a vy z těch střípků jen tušíte něco zneklidňujícího, s postupným odkrýváním dalších dílů mozaiky vaše zděšení narůstá a z textu se stává spíš jakýsi retreat za pochodu. Osobně si myslím, že přestože z hrdinky je cítit velká vnitřní síla, traumata tohoto druhu běžný smrtelník prostě nemůže zvládnout sám tak, jak je to v knize popsáno. I přes tuto výhradu má však kniha svou nespornou hodnotu, kterou ocení asi hlavně ti, kteří též neměli na růžích ustláno (a možná potřebují vnitřně pohladit).
Drobné výhrady mám k překladu, který občas jako by použil nikoli to správné slovo ze slovníku, ale nějaké hned vedle, které sice má skoro stejný význam, ale do kontextu nesedí.
---
„Útlé dětství leželo zapečetěné v paměti a necítila jsem sebemenší potřebu je znovu oživit. Můj muž zřejmě doufal, že se díky té cestě [do Švédska] otevřu. Že mu pak povím o svém raném životě. Avšak povědět to jemu by znamenalo, že to musím povědět sobě. A to jsem si tehdy vůbec nedovedla představit.“
---
„Objektivem jsem se dívala na moře a myslela na vše, co symbolizuje. Souvislost. Pro mě moře představuje souvislost. Celistvost. A možná odolnost. Moře se příležitostně nechá ovlivnit jinými živly, a přesto zůstane samo sebou. Toužila jsem po tomto druhu zakořeněné odolnosti.“

4 03.10.2020

Překrásná. Dobře promyšlená, skvěle napsaná, lehce poetická a trochu finsky magická, za překlad body navíc. Mohu jen doporučit.
---
„Elle se to místo zalíbilo. Zadívala se bezděky do pater nad sebou a na střešní okno, jímž do knihovny proudily hektolitry zimní noci.“
---
„Hlavou mu prolétla osvobozující myšlenka. Život jedince se zakládal na jídle, jídlo bylo cílem, všechno ostatní se jevilo jako podružné - i sex byl důležitý jedině pro zachování společnosti a druhu. (…) ti nejšťastnější lidé ze všech nebyli ničím jiným než matně uvědomělými trávicími soustavami, které občas dosáhly orgasmu.“
---
„Martin Zimota nepatřil ke gurmánům s vybraným jazýčkem. (…) Chtěl jíst jednoduché potraviny: čokoládu, zákusky, karbanátky, hranolky, makarony, čokoládový pudink a salámy. “

4 30.08.2020

Pokud o ježcích nevíte nic, dostane se vám všech základních informací o tom, jak upravit a udržovat zahradu, aby se v ní ježkům líbilo, co musíte a nesmíte podle české legislativy, jak poznat zdravého ježka a toho, který potřebuje pomoc, jak má ta pomoc vypadat, atd atd. K tomu tabulky, nákresy a krásné fotografie.
Těch přesných pokynů a upozornění na to, co všechno se dá zkazit, je tu ale tolik, že se snadno můžete "vyděsit" a raději nedělat nic, protože veterinář se z vás přečtením nestane... (Trochu jako byste přelouskali příručku první pomoci a pak se ocitli "v akci").
No, ale aspoň vám dojde, že ježkovi můžete ublížit tolika různými způsoby (byť´ nevědomky či dokonce v dobré víře), že než se do něčeho pustíte, měli byste toho o ježcích poměrně dost znát.

4 14.07.2020

Mimořádně vynikající kniha povídek. Každá úplně jiná, každá jedinečná, všechny něčím zvláštní. U čtení se možná přistihnete užaslí, jakým úhlem pohledu se pan Faber dokáže podívat (nejen očima). Jako když jdete na procházku a najednou si všimnete, jak někdo na něco zírá a vy tam nevidíte nic zvláštního. A když vám to řekne, jenom užasle zakroutíte hlavou jak to, že jste si toho nevšimli. Nebo jako když najednou začnete vidět barevně. Vřele doporučuji.

4 30.03.2020

Těžké a bohužel velmi aktuální téma, které je bohužel uchopené tak divně "americky". Kniha je upovídaná, spousta věcí se omílá pořád dokola až je to otravné, většina reálií a statistik je (zcela pochopitelně) amerických, takže se dozvíme, jak jsou na tom za velkou louží, ale o situaci u nás (nebo jinde) skoro nic. Argumentace čísly z různých studií je často formulovaná (nebo přeložená?) tak kostrbatě, že buď zamlžuje co tím chtěl básník říci nebo působí jako ohýbání čísel do kýženého tvaru.
Škoda. Autorům ale nelze upřít snahu upozornit na toto téma - které je u nich (v Americe) asi mnohem palčivější. A krom toho autoři dávají do souvislostí zajímavá fakta - a ty samy o sobě stojí za zamyšlení.
Závěr knihy zní podobně neuskutečnitelně jako historický projev Martina Luthera Kinga Jr. ve své době. Kéž jej čeká stejná (reálná) budoucnost.

4 22.02.2020

Pětadvacetiletá výtvarnice prochází obdobím deprese, o kterém neví, kdy skončí (jestli vůbec někdy). A ačkoli se v tom plácá, padají z ní pozoruhodné postřehy a metafory - což hezky a citlivě odlehčuje tu depresivní deku.
Navzdory tématu velmi příjemná kniha, včetně vynikajícího překladu, který získal cenu Magnesia Litera. (Jen překladatelce by někdo měl říct, že správně česky není „napadlo mi“, ale „napadlo mě/mne“ - to bilo do očí :(
Doporučuji.
---
„V mojí prázdné garsonce jsme se usadili bok po boku na mrňavých barových stoličkách u mrňavého snídaňového pultíku. Normálně bych mu nabídla kávu, ale měla jsem kávovar zabalený. I hrnky, i stojánek na ně. Tak jsme tam tak vedle sebe hřadovali a přemýšleli, co říct.“
---
„Nějaké letadlo zmizelo. (...) hlasatelka říká, že „se postrádá“, jako by to byl pes, brýle nebo jedna rukavice, jako by se nakonec mohlo najít někde za gaučem nebo na nádraží ve ztrátách a nálezech.“
---
„V koupelně na zrcadle je žíhaný slimák. (...) Nechám ho, kde je. Předpokládám, že ví, proč se tam chtěl dostat, co si potřebuje na tom zrcadle zařídit.“
---
„Na zdi jsou svaté obrázky, bez výjimky. Kde nejsou svaté obrázky, tam jsou citáty z Bible, vytištěné velkým písmem: (...) VAŠE NEPRAVOSTI VÁS ODDĚLUJÍ OD VAŠEHO BOHA; VAŠE HŘÍCHY ZPŮSOBILY, ŽE SKRYL SVOU TVÁŘ A NESLYŠÍ. Jako kdyby Bůh poslouchal obličejem, jako sova.“

4 02.11.2019

Geniálně jednoduchý způsob, jak si cokoli zapamatovat.
Zapomeňte na suchopárné biflování a ukažte to taky svým dětem, protože ty to rozhodně bude bavit. Komenský by určitě zaplesal :)

Mata Hari je v historii zapsaná jako dvojitá agentka a špiónka. Tahle kniha nám nabízí pohled, jak to bylo doopravdy s tím, že se opírá o historické prameny. Tak se před námi postupně odhaluje zcela jiná žena, s jinými pohnutkami a jinými (ne)vinami. Kniha nezapře Coelhův typický duchovní náhled, což působí v příběhu o špionce možná trochu nepatřičně, ale zároveň velmi laskavě a empaticky.

4 02.10.2019

Svižně napsaný příběh nadupaný symboly a metaforami, které mají velkou hloubku. Pokud se vám chce přemýšlet, najdete tu spoustu témat a pokud ne, užijete si „jen“ pěkné akční čtení.
Vřele doporučuji.

4 02.10.2019

Úvodní část knihy je výborná. Frank vyrůstal se svou velmi asociální matkou, která byla programově proti všemu mateřskému a rodinnému, zato gramofon a desky byly jejím životem. Střídala mužské jako ponožky, nevařila (jen otevírala konzervy), o syna se nezajímala (dokonce měl zakázáno říkat ji mami a musel ji oslovovat jménem, aby si byli rovnocenní), zato mu pouštěla hudbu a vyprávěla mu o ní. A tak není divu, že hudba pro Franka tolik znamenala a měl zvláštní dar slyšet ji v lidech; zato s komunikací byl na štíru.
Otevřel si obchod s hudbou a prodával desky. Lidé k němu chodili s různými problémy a on se vždycky zaposlouchal do hudby, kterou v nich slyšel - a doporučil jim přesně tu hudbu, kterou právě potřebovali. V okolí byli další živnostníci a bydlící, všichni drželi pohromadě jako velká rodina a Frankovi ani ostatním vlastně nic nechybělo. Jen kšefty poslední dobou dost vázly a na jejich domy si brousí zuby developerská firma...
Jednoho dne před Frankovým obchodem omdlí krásná a trochu záhadná Němka a svět se mu obrátí vzhůru nohama. Frank ale nechce prožít žádné zklamání, (navíc v komunikaci opravdu nevyniká), takže na nějaký hollywoodský románek to zrovna nevypadá (ač čtenář určitě drží palce :)
Slibná expozice je bohužel asi nejlepší částí knihy. Zápletka ještě vcelku drží krok, ale závěrečná část je jako pěst na oko.

Nicméně hudební stránka knihy má nespornou hodnotu. Představuje nám jednotlivé skladby a skladatele - nikoli jako suchou teorii, ale jako živé příběhy, které se nějak propojují s příběhy knižních hrdinů. Pokud ty skladby znáte, nebo si je dokonce budete během čtení pouštět, dostane se vám velkého bonusu a možná i širších souvislostí. (Mě osobně pobavilo doporučení „ukolébavky“ Wild Thing od The Troggs.)

PS. Frankův „dar“ je bohužel reálný - znám reálný příběh jedné paní, která vyrůstala na lesní samotě v podobně asociálním prostředí, bez lásky, odříznutá od světa, obklopená pouze zelení. Po letech se během náročné terapie vyrovnala s traumatickým dětstvím a stala se velmi úspěšnou zahradnicí, protože „slyšela“, co která rostlina potřebuje - jako to měl Frank s hudbou.
---
„Když se lidé budou držet jen toho, co znají, může jim utéct tolik nádherných věcí.“
---
„Cesta do nebe nevede skrz mraky, ale skrze radost, se kterou se díváš na svět, navzdory bolesti a zármutku.“ (o Pretoriově skladbě Beata viscera)
---
„Nemá cenu si nic nalhávat. Celá Unity Street je do hajzlu. Možná by měl prostě někdo spláchnout a hotovo.“

4 11.08.2019

Shaun Tan prostě umí. Co stránka, to umělecké dílo (pokud jste někdy vzali do ruky štětec, jistě oceníte poctivé řemeslo bez berliček počítačové grafiky).
A ten příběh na pár řádcích? Jednoduchý, geniální. Jednoduše geniální. Pohladí.

4 18.07.2019

Velmi silná a zároveň velmi jemná kniha občas balancující na hraně patosu/klišé (kdyby to byl film, asi by se promítal ve filmovém klubu).
Skoro padesátník náhle ztratil chuť do života, tak se vydává do válkou zmítané země, aby tam svůj život ukončil. Jenže když vidí silnou vůli (pře)žít tam, kde se tolik a nedobrovolně umírá, změní ho to.
---
„Nemůžu téhle mladé ženě, která se tolik natrápila, aby se svým synkem a mladším bratrem přežila v dešti bomb – v zemi, kde koryty řek proudí krev a kterou před pouhými týdny prošly popravčí čety a zbarvily vodu doruda –, nemůžu jí říct, že jsem celou tuhle výpravu podnikl proto, abych se zabil; nedokážu těmhle lidem vysvětlit, že jsem si brašnu s nářadím přivezl proto, abych zatloukl skobu, že sbalit si s sebou vrtačku je pro mě jako pro jiné sbalit si s sebou kartářek na zuby, nemůžu jí říct – po tom všem, čím si prošla –, že se ji a jejího bratra chystám vystavit tomu, že mě z té skoby budou muset sundat. Moje neštěstí je při pohledu na ruiny a prach za oknem v nejlepším případě směšné.“

4 03.06.2019

Osvěžující čtení, příjemně načichlé "Murakáčem".
Autorka mistrně proplétá několik dějových linek, svěží je zápletka i (ne)očekávaný konec; vše napsáno s jakousi samozřejmou lehkostí, takže možná ani nepostřehnete, kolik zásadních (a těžkých) témat je v knize obsaženo. Kombinace hovorového a spisovného jazyka sice občas praští do očí, nicméně hovorová čeština dodává textu zvláštní šmrnc.
Možná úplně nevím proč, ale čtení téhle knížky bych přirovnala k tomu, jako když po dlouhé době vyjdete na čerstvý vzduch a zhluboka se nadechnete.

4 19.04.2019

Autorce nelze upřít vypravěčský talent. Kniha sice balancuje na samé hraně červené knihovny, ale vhodně načasované cynické poznámky umně shazují patos potenciálně přítomný v blízkosti velkých emocí, lásky, cti a pravdy (ač ta poslední zápletka a její rozuzlení už opravdu byly přitažené za vlasy).
Fajn čtení jako oddech od naší překombinované a přetechnizované doby; v rámci žánru klidně 5 hvězdiček.
---
„Byl jistě naštvaný, protože jsem mu řekl, že pivo je slabé. Řekl jsem mu, že pravé skotské pivo vyžaduje, aby se do sudu přidala stará bota, a cedí se přes řádně obnošené spodní prádlo.“
---
„Stoupala jsem po úzkých točitých schodech, které byly nestejnoměrně vysoké. Někdy jsem si musela zvednou sukni, abych nezakopla. Usoudila jsem, že tesaři v osmnáctém století měli buď špatné měřicí metody, nebo velký smysl pro humor.“
---
„Vzpomněla jsem si na strýcovu neukojitelnou touhu po vědění a jeho cynismus, s nímž pohlížel na všechna náboženství. Podle něj byla pouhými doklady o lidské kultuře, které mohly být přehledně katalogizovány.“

4 11.04.2019

Asi jako muzika v čekárně u doktora - má svůj okruh posluchačů, nenadchne, neurazí.

Nelze tomu však upřít zajímavý pohled, jak stejnou situaci si každý zúčastněný vykládá jinak, a protože spolu nekomunikují, vznikají zbytečná nedorozumění, jejichž následky se pak těžko narovnávají. Sice to není nic nového pod sluncem, ale aktuální to je bohužel čím dál víc.

4 28.01.2019