meluzena komentáře u knih

Milé úvahy Karla Čapka, aka milovníka psů a koček, z nichž dýchá poklidná doba první republiky - bez mobilů a internetu, zato s kočkami a psy :-)

12 24.11.2022

Starý malíř ve svém vyprávění pomalu rozkrývá, jak a proč se z malíře pomíjivého světa světských radovánek stal uznávaným malířem politicky angažovaných děl a jak to hodnotí s odstupem let. Jak už to u starých lidí bývá, jeho vyprávění bohatě meandruje a odbíhá od tématu, aby se k němu po čase zase vracel, přičemž občas se v něčem opakuje.
Příběh je zasazen do poválečného Japonska a nabízí různá témata k zamyšlení. Probleskuje jím např. pro našince možná zvláštní myšlenka ohledně osobní odpovědnosti různých vůdčích osobností (umělců, šéfů..) za válečné utrpení Japonska a Japonců - že třeba skladatel, s jehož válečnými písněmi na rtech šli nadšeně do boje spousty jeho krajanů, kteří už se z něj nevrátili, spáchá sebevraždu, protože to považuje za projev úcty a omluvy padlým a pozůstalým. Tahle myšlenka se tu naťukává z různých úhlů s opatrností hodnou chůze po tenkém ledě a autor tak čtenáře jemně pobízí, aby si o tom podumal sám.
Zajímavé dílko.
---
„U Takedy jsem hned v mládí dostal důležitou lekci. Totiž, že vzhlížet k učitelům je sice správné, ale zároveň je důležité si připomínat jejich omylnost. Naučil jsem se nejít slepě s davem, ale pečlivě zvažovat, kam mě vlastně postrkuje. A pokud jsem se vám [svým žákům] někdy snažil něco vštípit, tedy to, abyste se nikdy nenechali ničím vléct.“
---
„Pokud člověk selže tam, kde jiní nemají ani odvahu či sílu začít, může se za svým životem ohlížet s jistou útěchou, možná dokonce s hlubokým uspokojením.“

12 18.10.2022

Knížka napsaná s velikým citem, láskou a porozuměním pro všechno lidské. Celá je vyprávěna Klárou - „úpéčkem“, které pořizují rodiče svým teenagerům, aby se necítili osamělí. Autor roztomile vystihl Klářino vnímání běžných věcí, čímž nenápadně obrátil čtenářovu pozornost na drobnosti i hluboká témata.
Moje třetí kniha autora a zase paráda. Rozhodně doporučuji.
---
„Ti dva řidiči se prali tak, jako by ze všeho nejdůležitější bylo co možná nejvíc toho druhého poškodit.“
---
„Matka se často neusmívala, ale když už na to došlo, celá tvář jako by jí přetékala laskavostí a stejné vrásky, které jí obvykle dodávaly tak přepjatý výraz, se přeskládaly v pobavení a něhu.“
---
„V Anglii, tam, odkud pocházím, jsou pastviny k vidění všude kolem a vždycky je dělí živé ploty. Je to tak spořádané. A teď se koukni tady. (...) Pastviny jsou rozdělené ploty. (...) Jenže plot se dá ve vteřině strhnout. Krajina plná plotů je tak provizorní. (...) To je na Anglii to pěkné. Že živé ploty vyznačují minulost patřičně zapuštěnou do země.“

12 15.10.2022

Svižné čtení o chudé služebné, dceři irských přistěhovalců odsouzené za spoluúčast na vraždě pána. Příběh je založen na skutečné historické postavě odsouzené vražedkyně a autorka v doslovu poctivě uvádí, co jsou doložená fakta a co je její beletristická vata. Není to detektivka, kde by se vyšetřovala vražda, je to příběh o lidech a hlavně o Grace. Je to moc dobře napsané, trefně ironické a svěže hubaté a občas tu zazáří drobná a hluboká moudra.
---
„Lidé, kteří nosí určitý druh šatů, se nikdy nemýlí. A nikdy neprdí.”
---
„Protože když vám svět dopřává, pane, začnete věřit, že si to zasloužíte.”
---
„Dveře impozantní fary reverenda Verringera otevře postarší žena s tváří jako borovicová fošna; reverend není ženatý a potřebuje bezúhonnou hospodyni. Simon je uveden do knihovny. Knihovna je tak úzkoprse předvídatelná, až pocítí nutkání ji zapálit.”
---
„Může za to Lydia a její obdiv. Simon má pocit, jako by ho zezadu přepadl rozkvetlý keř.”

12 10.05.2022

Velmi ženská knížka. V románovém příběhu dvou kamarádek se dozvídáme spoustu reálií o ostrově Čedžu – o tradici henjo (lovkyň–potápěček) živících své rodiny a dějinách, které semlely kdekoho. Původní nezávislost ostrova vystřídala japonská okupace a pak američtí „ochránci“, jejichž krutost si s Japonci moc nezadala, a kteří v médiích „pravdivě informovali“ o všech událostech. Jen o 7 let trvající genocidě s nic neříkajícím názvem „Incident 43” se pod trestem smrti nesmělo mluvit 50 let. A aby toho nebylo málo, nakonec přichází modernizace – elektřina, televize, splachovací záchody, střechy z vlnitého plechu – a všechno tradiční jde do kopru, protože mladí chtějí mít pohodlný život (jako všude jinde na světě).
Autorka odvedla mravenčí práci, načetla stovky a stovky stran a shlédla množství dokumentů, navštívila pamětníky, vědce a „místa činu“ (zdroje vypisuje v doslovu).
Když knihu budete brát jako „román pro ženy“, můžete si ji dost užít. Příběh je to drsný i bohatý jako život sám. Je to ale hlavně příběh o ženách, takže se to tam hemží bohyněmi, lidovými příslovími a ženskou moudrostí.
Ale ta spousta korejských jmen… A korejské výrazy pro výbavu henjo... Pokud už musely zůstat korejské, uvítala bych slovníček či obrázky.
---
„Kdo je šťastný ve třech letech, bude šťastný do osmdesátky.”
---
„Každá žena, která vstupuje do moře, si nese na zádech rakev.”
---
– A kde je můj manžel? Práce v továrně je určitě lehčí než ta, co musím zastat já.
– Manžel ti aspoň posílá peníze!
– Jenomže je příliš daleko, aby zamíchal hrnec.

12 10.11.2021

Výtečný kousek pro opravdové knižní gurmány. Faberův styl člověka chytne a drží stovky stran. Výborně vylíčené postavy i atmosféra tehdejší doby.
Otevřený konec, zde tolik kritizovaný, mi přišel úplně v pořádku - v životě člověk taky neví, co koho dál čeká.
Jediné, co mi nevyhovovalo, byla postava „vypravěčky“ - ta mi do knihy prostě nesedla. Ale protože celkově je kniha vysoko nad 100%, dávám 5 hvězdiček.
---
„Jmenuji se Sugar - a jestli ne, tak lepší jméno neznám. Jsem takzvaná Padlá žena, ale ujišťuji vás, že jsem nepadla sama - strčili mě.“
---
„Ano, bylo jí sedm let, když konečně sebrala odvahu zeptat se matky, co jsou zač ty Vánoce, a ta jí odpověděla: Je to den, kdy Ježíš Kristus zemřel za naše hříchy. Zjevně neúspěšně, protože za ně stále platíme.“
---
„Agnesiny oči se pootevřou a odhalí bělma, v nichž se její kroužící porcelánově modré duhovky objevují a zase ztrácejí jako ryby.“
---
„Co se lze naučit od koček? napadne Henriho. Možná to, že všichni tvorové mohou být mírumilovní a laskaví - když nemají hlad.“

12 05.09.2020

Výborná populárně naučná kniha. Autorka přečetla stohy odborné literatury, navštívila spoustu míst, rozmlouvala s ptačími výzkumníky a vše zpracovala do ucelené informace srozumitelné normálnímu smrtelníkovi. Dozvíme se množství zajímavostí o nejnovějších objevech a díky nim třeba před různými ptačími druhy pomyslně smekneme nebo aspoň poupravíme některé své názory.
Určitě doporučuji.

PS. Jen škoda, že publikace je čistě textová - obrázky méně známých ptáků by byly zpestřením a každý obrázek nástroje či hlavolamu by vydal za mnoho slov (která se občas "ztratila v překladu"). A taky by pak člověk nemusel tolik gůglit :).

12 23.06.2020

Tři různé příběhy o tom, jak se jednotlivé malé křivdy nabalují jako sněhová koule, která jednoho dne jako lavina nenávisti smete vzájemné vztahy. Nevratně, protože to nikdo nechce řešit.

Mistrovsky úsporné vyprávění. Syrové a bez servítků. Až na dřeň. Ale třeba může čtenáře vyburcovat k tomu, že si své malé křivdy nebude pěstovat a hromadit - protože většina z nich vznikla z nepochopení či nedorozumění (a sobectví, samozřejmě), která se dají vysvětlit.
Pozitivní na tom je, že ať se člověk dostane do jakékoli mizérie, vždycky se může zvednout a jít dál.
Doporučuji.

12 03.03.2019

Zhmotněná laskavost (ve formě knihy).

Knih popularizujících buddhismus je mnoho, ale tahle je jemná jako srst Její Svatosti Kočky.
Číst tuhle knížku je jako hladit kočku, která spokojeně přede, vy to její vrnění cítíte pod rukou a kočičí spokojenost se vám rozlévá do celého těla. - Velmi příjemná záležitost.
A když občas autor trochu zatlačil na pilu, je to jako když v kožíšku narazíte na vcuchanou "šištici" lopuchu nebo jiného svízelného přítulu - tak ho prostě opatrně vyndáte aniž by vás to znechutilo a dál si užíváte tu chundelatě hebkou Lásku.

12 05.11.2017

Thomas Tracy měl tygra.
Vlastně šlo o černého pantera, ale co na tom, pro Tracyho to byl tygr.
Měl krásné bílé zuby.
Takto Tracy svého tygra získal:
Když mu byly tři roky a věci kolem sebe poznával podle zvuků, tu kdosi řekl tygr! Ať už tygr! bylo cokoli, Tracy to chtěl.
Jednoho dne se Tracy s tátou procházeli po městě, když uviděl cosi za výlohou rybárny.
„Kup mi toho tygra,“ řekl.
„To je rak,“ opravil ho táta.
„Tak to nechci,“ řekl Tracy.
O pár let později navštívil s mámou zoo a v kleci viděl skutečného tygra. Vypadal jistě nejtygrovatěji ze všech tygrů, ale jeho tygr to nebyl. (...)
Až jednoho dne si zašel Tracy do zoo sám. Bylo mu tehdy asi patnáct, pokuřoval cigaretu a koukal po holkách, když tu najednou stanul konečně před svým tygrem.
Byl to rozespalý černý panter, který se právě probudil, zvedl hlavu, zpříma se na Tracyho podíval, stoupl si na všechny čtyři a řečí černých panterů pozdravil, což znělo asi takto: Uajíí, pak popošel k mřížím klece, na chvíli se zastavil, s očima stále upřenýma na Tracyho, a zas se líně vrátil k místu, kde až dosud spal. Tam sebou žuchnul a zahleděl se kamsi do dálky tolika mil a let, kolik mil a let prostor má.
Teď zas pro změnu zíral Tracy na černého pantera. Zíral tak upřeně asi pět minut. Pak odhodil cigaretu, odkašlal si, odplivl slinu a vyšel ze zoo.
„Tohle je můj tygr,“ řekl si.
Nikdy se již do zoo nevrátil, aby si tygra ještě jednou prohlédl. Nebylo to nutné. Měl ho. Měl ho celého a se vším všudy za těch pět minut, kdy ho viděl, jak odevzdaně hledí do nekonečného prostoru s výrazem té strašlivé tygří pýchy.
--
Pokud vás nechytne tenhle začátek, možná skoro nemá smysl číst dál.
Mě tahle knížečka, která není rozměrem větší, než (dnešní) mobily, přímo nadchla - dnes stejně jako před lety. Má v sobě poetiku, která asi není pro každého.

Tracyho „tygr“ je metafora a může znamenat cokoli.
Metaforu nelze vysvětlovat - buď vás osloví, nebo ne. Možná proto jsou tu tak rozporuplná hodnocení.
Pro mě šest hvězdiček z pěti.

12 23.08.2017

„Jíst napoleonský řez umělohmotnou lžičkou je obtížné. Lépe se k tomu hodí dezertní vidlička, protože potřebujete něco dostatečně pevného, co prolomí tuhou cukrovou polevu s rybízovým želé na horní vrstvě listového těsta. Jinak má zákusek sklony se splácnout. Tvrdý povrch. Měkký vnitřek ze šlehačky a vanilkového krému, který se snadno rozmáčkne, když ho vystavíme třeba jen malému tlaku. Vlastně je to dost špatně navržený moučník.“
...Asi tak by se dal shrnout Antonův přístup k životu, takže se není co divit, že se mu moc nedaří.

Knížku o tomhle nesnesitelném protivovi čte člověk vlastně moc rád, protože je psaná s jakýmsi utajeným (protože nepovýšeným) nadhledem - a tak když Anton se vší vážností popisuje, jak jsou všichni kolem nemožní, člověk se jen usmívá nad tím, jak si lže do kapsy.
Spásná otázka „Kdy jsem si vlastně začal sám sobě lhát?“ nabízí možnost změny. Jenže cesta k ní je trnitá. V tomto případě vede kouzelným lesem plným jinotvorů, pratvorů a opravdické magie, kde žádné předstírání nefunguje. A vlastně i světem normálních lidí, který rovněž nejlépe funguje bez přetvářky.

Roztomilá knížka.
Vřele doporučuji.

12 21.08.2017

Poměrně jednoduchý pohádkový příběh, při jehož čtení jsem se mnohokrát přistihla, jak se usmívám.
První kapitola, která je jakousi „předmluvou“ od Neila Gaimana, knížku i jejího autora velice vychvaluje, což k mému překvapení nezapůsobilo kontraproduktivně. Naopak mi rafinovaně napověděla, jak ke knížce přistoupit (nejsem totiž běžný čtenář fantasy), a možná hlavně díky tomu jsem si ji mnohem víc užila a usmívala se pod fousy. To, jak si autor pohrává s různými mýty a lidskou představivostí napříč věky, a ta spousta věcí, které fungovaly v lese mytág jinak než v reálu, mi přišlo až roztomilé.
Leč možná právě proto, že nejsem běžný čtenář fantasy, mi navzdory všem těm báječným kudrlinkám přišla samotná kostra příběhu přeci jen příliš jednoduchoučká.

11 27.02.2024

Vynikající kniha Franze Werfela z Rakouska 30. let, navíc výborně přeložená.

Vypravěčem je spisovatel Theo, starý mládenec, věčný host rodiny Araganových – nezávislých a spokojených lidí, kteří mu nastálo poskytli pokoj pro hosty, aby měl klid na práci. Araganovi tráví zimy ve městě, léta na usedlosti Grafenegg a už 20 let jim slouží "slečna Teta", nyní sedmdesátiletá česká služebná z Hustopečí, stará panna s mongolskými rysy a pomněnkovýma očima, vynikající kuchařka a nepřístupná žena. Její příběh se Theo rozhodl sepsat a tvoří většinu knihy.

Těžko říct, v čem přesně tkví kouzlo téhle knihy. Asi ve všem. Především ve Werfelově vynikajícím vypravěčském stylu, který nám dává nahlédnout do duše i mysli ženy nevzdělané, podivně chladné a odtažité, která se tak moc chtěla dostat do nebe, že tomu na své pozemské pouti podřídila úplně všechno. Nebyla to ale žádná milující babička. Nehleděla nalevo, napravo, chtěla si "koupit" nebe za každou cenu, a i přesto jí člověk fandí a drží palce.
Můžu jedině doporučit.

11 24.09.2023

Tak nevím. Chtěla jsem dát 3 a pak jsem si řekla, jestli to není málo, Antone Pavloviči. Jenže 4 je asi zase moc.
Dva samotáři (už asi postarší, když po 8 letech zešedivěli a o sexu ani slůvko) se po krátké známosti a dosavadním životě každý sám v jednopokojovém bytě nastěhují do domu na samotě na vídrholci. Každý si přiveze svého psa z útulku a těch pár věcí, které vlastní. Nejsou to žádní kladní hrdinové - ani kutilové ani Mičurinové, spíš neteční (až ignoranti), nedružní, trochu (dost) čuňata, co ani nezalijou kytky, neumyjou okna, nevymění žárovku, nikde nepracují, neštípají dříví ani neryjou záhonky, o nic neusilují, spíš jenom existují, žijí z dávek, a pozorují různé projevy chátrání pronajatého domu, auta, věcí i oblečení, jak je skrz okna rok od roku hůř vidět, nezalité kytky uschly a tak. Na 200 stranách.
Ne že bych potřebovala za každou cenu spletitý děj a spád, ale kniha musí mít NĚCO, co mě nutí číst dál, a tady mi to většinu času chybělo. Do mysli se mi drala kniha Jasno lepo podstín zhyna - že takhle nějak možná onen antihrdina začínal a že Sedm věží je nastavovaná kaše.

11 09.05.2023

V drsném australském vnitrozemí pohřešují Camerona - sympaťáka, chlapa od rodiny, úspěšně hospodařícího na obrovských pozemcích. Pak ho najdou mrtvého. Dehydratace. Na cizí zavinění to nevypadá, a přesto tu něco nesedí.
Slibný začátek - uzavřená komunita, otazníky kolem mrtvého, každý z jeho blízkých je trochu divný, a proto i trochu podezřelý - atmosféra jak z Agathy Christie. Jenže Jane Harper není Agatha Christie a já se nemohla zbavit dojmu, že autorka nemá cit pro temporytmus a příliš kalkuluje, jakou větu kam umístit, takže místo, aby prostě odvyprávěla svůj vynikající příběh, sází do děje výplňové věty - jak sluneční paprsky dopadaly šikmo nebo že na všem ležel červený prach nebo že Nathan zahlédl nějaký pohyb - bez jakékoli souvislosti asi jako reklamu doprostřed filmu; a opravdu otravné jsou dokola se opakující věty měla zvláštní výraz, který Nathan nedovedl rozluštit a Nathan otevřel pusu a pak ji zase zavřel. Všechny tyhle "výplňové" věty se v knize mnohokrát v malých obměnách opakují jako by autorce došla invence.
K tomu nablbé "americké" rozhovory (jo, vím, že autorka je Britka žijící v Austrálii :), resp. nablbý překlad (anglické See you se sice v poslední době překládá příšerným uvidíme se později, ale cožpak překladatelé neznají prastaré echt české zatím ahoj?! A to jejich jsem v pohodě.. Uf! No, pokrok holt nezastavíš..)
POZOR, TAHLE VĚTA TROCHU SPOJLERUJE: Jen ten konec se nepovedl - nanicovatý a nespolehlivý hlavní hrdina, který se nikdy k ničemu neměl, se na konci pochlapí jako hollywoodský alfa samec a začne dělat správné věci (a jestli neumřeli, žijí tam šťastně dodnes). KONEC SPOJLERU.
Tím nechci zlehčovat ani příběh ani téma násilí. Zkrátka forma tu škodí obsahu a jako celek mě to neuchvátilo. A rozhodně to není thriller :)

(PS. Spoustakrát se v knize opakuje, jak v té rozpálené pustině nic neroste a nic nepřežije, ale nikde ani slovo o tom, z čeho tedy žijí ta tisícihlavá stáda.)
---
Nechat někoho bez pomoci v divočině není otázka dobrý ch mravů. Je to otázkou života a smrti, v tom nejdoslovnějším významu. (...) Vydat člověka na milost živlům je téměř nemyslitelné a naprosto neodpustitelné. A pokud tomu Nathan Bright, který se tu narodil i vyrostl, nerozumí, pak život v jejich odlehlé komunitě není pro něj. (...)
Nakonec se proti němu místní semkli. Vyřízli ho ze svých řad jako zhoubné rakovinné bujení a komunita se zahojila bez něj.

11 31.07.2022

Mám takový pocit, že pan Poláček byl pěkný filuta. Tváří se jako by nic, ale stylem svých textů vyjadřuje ještě něco navíc, co je ukryté pod prvním plánem. (Toho už jsem si všimla v Bylo nás pět.) Samotný text působí poklidně či skoro nudně, protože se tu mnohokrát opakují stejné věty a odstavce - jako by autor zapomněl, že už je (několikrát) napsal. Jenže právě tak stereotypní a předvídatelný je život okresního města, který některé románové postavy vítají jako životní jistotu a jiné sešněrovává nudou k uzoufání. A podobně různě to můžou vnímat různí čtenáři podle svého naturelu. Navíc tím opakováním máte po chvíli pocit, že jednotlivé postavy už znáte leta letoucí. Tomu říkám majstrštyk.
Kniha je psána krásným Poláčkovským jazykem a beru ji jako seznamovací úvod v rámci zamýšlené pentalogie - hezky nám tu rozkreslil rozmanité charaktery, kterými knihu zabydlil.
Knihu asi nejvíc ocení konzervy, co rádi jezdí na dovolenou na stejné místo, pijou ze svého oblíbeného hrnečku a mají další neměnné rituály :-)
---
„Při ústí kaštanové aleje stojí kaplička. Zamřížovaným otvorem dovnitř házejí zbožní lidé mince. Žebrák Chleboun, zvaný Majorek, přitlačil obličej k otvoru, aby spočítal, kolik dnes Panna Maria utržila. (...) V srdci mu kyše závist, že nedostal ty peníze on, a spílá pobožným dárcům.“
---
„Byl to sládek Vokoun, o němž bylo známo, že v mládí cestoval po cizině. Byl v Rusku, na Kavkaze, ba zabloudil až někam do Turkestanu. Když se vrátil z cest do okresního města, byl uvítán jako poloviční blázen. Obyvatelé nemohli pochopit, že se někdo toulá po cizích krajích, když může sedět doma. Dali sládkovi přezdívku Abdul Hamid a přidělili mu roli obecního blázna. Sládek se zpočátku bránil, časem se ale nechal zlomit; začal se za to, že byl v cizině, stydět a trpěl pocitem méněcennosti. Dobrovolně si nasadil bláznovskou čapku, vyhýbal se práci a toulal se po hospodách, kde za pohoštění vypravoval o svých cestách, přičemž lhal jako Marco Polo.“
---
„Bezcharakterní kočka,“ usoudil obchodník, „však počkej! Já ji naučím chytat myši. Dnes jí to odpouštím naposledy...“

11 18.05.2022

Po zřícení letadla se blíže neurčená skupina britských kluků (ca 6-10letých) ocitne na pustém ostrově uprostřed oceánu a není tu žádný dospělý, který by to vzal do svých rukou a určil, co dělat. Jako vůdce si tedy zvolí sympaťáka Ralpha. Ten se snaží určit priority, plánovat, rozdělovat úkoly, ale kluci jsou jak pytel blech. Zcela jiné představy má přímočarý autoritářský Jack. Ralp a Jack představují střet dvou vůdčích osobností, dvou odlišných způsobů vedení, opačných směřování. Domluva „po dobrém“ není možná. Jack ve své revoltě postupně přitvrzuje - od drobných nesouhlasných poznámek až v diktátorství, které jde daleko za mez únosnosti a lidskosti.
Autor se mazaně rozhodl pro malé, „ještě nevinné“ kluky a vystavil je krajní životní situaci - u nich je pochopitelné, že díky své nezkušenosti a dětské hravosti zanedbávají základní pravidla přežití. Za zamyšlení stojí to, jak se tito dosud civilizovaní jedinci nechají snadno strhnout k divošství, kde končí veškerá sranda.
Když mi těsně před koncem knihy došlo, proč „Pán much“, přeběhl mi mráz po zádech. A byla jsem ráda, že ten konec přišel poměrně brzy nato.
No, témat k zamyšlení je tu až až. Třeba to, jak by se zachovali dospělci.

11 21.04.2022

Krásné, drsné, silné. Drsný život popsaný s citem, pochopením a jemným humorem. A nadějí.
---
„(...) střeva nebožce na rozdíl od hlavy fungovala dobře a spolehlivě, ještě aby ne, vyměšování nedá tolik práce jako myšlení.“
---
„Hladomor setřel rozdíly mezi bohatými a chudými, všechny postavil do jedné ponižující řady na okraj hrobu, jako v den posledního soudu a s netajeným potěšením se jim královsky vysmíval: tu horkem sežehl sotva vzešlé osení, (...) tu nakupil mraky a pobil křehké květy ovocného sadu kroupami velkými jako slepičí vejce.“
---
„Čím prostší jsou slova, tím větší mají význam.“
---
„Člověk, jenž má řadu příležitostí krást, ale nepodlehne pokušení, z principu nemůže lhát.“

11 27.12.2021

Tuhle knihu je velice těžké popsat, protože slova najednou znějí plytce. Ze všeho nejvíc je to asi „ženská“ kniha, protože je vlastně o vztazích a o emocích, ačkoli tu nejsou explicitně popisovány. Autorka nepotřebuje čtenáře drásat, to nejhlubší a nejniternější je tu řečeno beze slov – a v tom vidím největší hodnotu knihy. Jako když se podíváte někomu do očí a uvidíte v nich nekonečnou hloubku utrpení, které ani nejde dát do slov, protože by ho to mohlo roztrhat na kusy. Jenže to chce umět se podívat, vcítit se.
Máme tu poměrně „obyčejný“ příběh ovdovělé matky s třemi dcerami. Podle jedné anotace název knihy odkazuje na to, že v nelehkých dobách je jistá „bezcitnost“ důležitou vlastností nutnou pro přežití – prostě se v ničem nebabrat a jít dál. Jenže „nebabrat se“ znamená i to, že věci zůstanou nedořešené, rány otevřené. Při čtení brzy pochopíme, že stačí jeden traumatický zážitek (a že o ně za války a za komunistů nebyla nouze!) a poničí to životy klidně několika generací, protože ve vztazích se traumata vynořují v těch nejnevhodnějších okamžicích (stačí třeba uvidět žehličku nebo zaslechnout ruštinu).
Výborně vystižené jsou charaktery hlavních postav i jejich často nelogická, zkratová rozhodnutí. Autorka má dar mluvit v obrazech, které vydají za tisíce slov. Zasazení rodiny do okolní společnosti, do vesnice v podstatě chybí, ale to chápu jako záměr. Úplný začátek byl chaotický a skoro mě odradil, skákalo se v čase sem a tam a já se v tom ztrácela.
Knížka se dotýká nejhlubší podstaty života a i přes dílčí výhrady ji vřele doporučuju.
----
„Němcům by bylo jedno, proč si domů vzala Francouze nebo koho vlastně. Postavili by ji ke zdi a zastřelili dávkou z kulometů, jako když stříká voda z hadice.“
----
„Když sklepní zeď myla mokrým hadrem, spatřila nápis vyrytý hluboko do cihel: veni sancte spiritus, a níže ještě jeden: spiritus flat ubi vult. Ať už to znamenalo cokoli, napadlo ji, že na tu stále nezhojenou ránu na břiše by pomohl spiritus neboli obyčejný líh.“
----
„Neměly koho poprosit o pomoc. Bratranci se na svět dívali už jen z fotografií. Ani jeden z nich se z války nevrátil.“
----
„O to bezohlednější byla vůči pýru, který po celých metrech vyrývala ze země, jako by pronásledovala skutečné zlo a nejen pouhou rostlinu.“
----
„…přivezli je ze Sztutowa, kde byl za války německý koncentrační tábor a tisíce lidí tam proletěli komínem.“
----
„Gerta chtěla brát matku k sobě do Kartuz. Ta se však zajímala o to, co tam bude dělat, v tom domě s dvorkem velkým jako studna.“

11 20.12.2021

Vynikající, malá velká psychologická kniha (podobně jako Smrt Ivana Iljiče). Zde Tolstoj bravurně vylíčil nenápadného Pozdnyševa od „nedobrovolného“ pozbytí panictví a z toho vyplývající celoživotní přístup k sexualitě a ženám, jeho manželství, hádky, žárlivost a zoufalství, které vyústilo v čin. Tolstoj tohle umí hodně dobře, rozumí lidské povaze, vtáhne vás to děje a vy chtě nechtě Pozdnyševa pochopíte. (Nemohla jsem se zbavit myšlenek na vynikající film Válka Roseových.) Občas mne při čtení překvapila bryčka nebo koňské spřežení, načež jsem si uvědomila, že to není současná novela, ale že byla napsána v roce 1889. Což mluví samo za sebe.
Tolstého Kreutzerovu sonátu mohu doporučit ke čtení a Beethovenovu Kreutzerovu sonátu k poslechu :)
---
„Byli jsme k sobě připoutáni řetězem jako dva trestanci, kteří se vzájemně nenávidí, ztrpčují si navzájem život a snaží se to nevidět.“
---
„Začali jsme žít ve městě. Ve městě se nešťastným lidem žije lehčeji. Ve městě člověk může prožít sto let, aniž zjistí, že už dávno umřel a shnil. Nemá čas se zaobírat sám sebou, pořád je zaneprázdněný.“
---
„Od prvního okamžiku, kdy se jeho pohled setkal s pohledem mé ženy, jsem postřehl, že zvíře, které v nich obou číhalo, se nehledě na všechna společenská pravidla zeptalo: ‚Smím?‘ a to druhé odpovědělo ‚Ó ano, zajisté.‘ “

11 29.09.2021