milary komentáře u knih

Nemyslela jsem, že bych kdy měla nejoblíbenějšího autora. V čem to vězí? ptávala jsem se.
Inu, kdyby si pan Sansom umanul psát o tom, jak šel při neděli koupit rohlíky, ale byly tvrdý, tak je nebral a šel zpátky - stejně bych žádostivě dočítala obvyklou tonáž hluboko po půlnoci a knížku bych zavírala s lítostí. Tak v tomhle :).
Chápu zhruba, že když je člověk skvělý historik a navíc právník, dlouhodobě se specializuje na určité dějinné období, dokáže nalézt a přečíst! kvanta související literatury, protřídit ji, porovnat a přiřadit takto získané informace k už tak ohromujícímu balíku vědomostí stávajících - no, chápu, ale opravdu jen zhruba...
Jenže zdaleka ne každý vzdělanec tohle všechno plynule včaruje do stovek a stovek stránek jedinečné historické detektivní série, že?
Miluju protagonisty. Ty chytré zápletky. To napětí. Atraktivní zevrubnost a popisnost, která nenudí, ale vsakuje, jen tak mimoděk, v podobě desítek drobných detailů, upřesňujících povědomí o době. Mám ráda tu dobu, zde hlavními tématy hezky přehledně rozčleněnou do jednotlivých dílů. Mám ráda dovětky systematických doslovů. Miluju začíst se a nevidět a neslyšet. Moc se těším na další díl.
Vlastně bych skoro zapomněla: Lamentace mě schvátila a nepustila. Nádhera.
A v předvelikonočním období spousta látky k zamyšlení... Jak jsem vděčná, například, že věroučná témata mohu promýšlet a diskutovat, aniž by mi paty olizoval táborák. Jak jsem vděčná, že smím vědět, že víra je prostě víra; neodvislá od politických, mocenských a dalších - námi lidmi radostně nastolovaných - pakonstruktů.

18 15.04.2019

Už jsem nějakou tu knihu na dané téma četla, a také film mě neminul. Nikdy jsem ale nezažila takovou radost jako tentokrát. Alena Ježková je skvělá spisovatelka, vnímavá pozorovatelka, vzdělaná žena s okřídlenou svobodnou duší a mocným, příjemně nevtíravým smyslem pro humor, cíleným nezřídka vůči vlastní osobě. To všechno se spojilo ve vyprávění, čerpající ze zápisků do cestovních deníků. A to vyprávění není jen popisem dechberoucích dojmů z viděného, postihující peregrinos jako bytosti prodírající se (skrze počáteční euforii přes krvavé puchýře, únavu, rozmary počasí a postupné pozbývání komfortu soukromí, hygieny, dostatku vody a potravy) ke svému cíli, jímž je katedrála v Santiagu de Compostela, či až Fisterra, konec západního světa... Ono jde dál, mnohem dál, až za hranice fyzična, za hranice navyklého vnímání reality, za hranice vědomého uchopování věcí. Daleko, daleko za hranice banálních "vědoucích" tvrzení o tom, jak na pouti člověk "najde sám sebe".
Já - nepoutník - jsem si moc užila část první, Camino del Norte. Šla ji dvakrát má dcera; prvně s kamarádkou, s nepoučeně dychtivým nadšením nováčků. Přežily a došly. A po čase znovu, už z touhy a potřeby se vracet, se svým mužem, který měl už rovněž zkušenost putování (ovšem bezmála půlročního) za sebou. (Jo, byl to přesně ten chlápek, co přišel místo pozvaného kamaráda na povídání s fotkama, co měly holky po první cestě, a už tak nějak zůstal:))... A jsem si skoro jistá, že ani tentokrát to nebylo naposled. Buen camino!

18 01.04.2019

Začnu od konce knížky. Závěrečnou "bondovku" jsem si s chutí užila.
Téma nadmíru zajímavé, jak slibovala anotace.
Někdo z uživatelů postrádal víc krve - na thriller. Za mě nesrovnatelně větší hrůzu (než vymýšlení stále zběsilejších, fantasmagoričtějších a detailnějších popisů násilností v současných thrillerech) vzbuzuje scestnost. Zvrhlost - myšlenky, ideologie, moci...
Nevadil mi dlouhý rozjezd. Příběh byl spletitý a tak to chtělo hodně stránek, než se člověk začetl.
Ocenila jsem, jak střemhlav se Charlie ocitnul přímo v centru dění. Zalíbil se mi on, i celá parta svérázů kolem něj. Vlastně celé zalidnění příběhu, vč. vymakaných Charlieho rodinných "okolností". V knížce je napětí, nápady, dobré dialogy, vtip, všechno dobře. Četla jsem určitě dějově plynulejší thrillery, které mi víc sedly, ale je to prvotina, pokud by byl další díl, zkusím.
POZOR prosím, ODKAZ KE KONKRÉTNÍMU DĚJI...
Co mě, skoro ve třech čtvrtinách, málem přimělo knížku zaklapnout a už ji neotevřít, byly pouhé dvě krátké kapitolky s plukovníkem Ruckem, britským tajným agentem, pověřencem nejvyššího velitele amerických ozbrojených sil. (Zajímalo by mne, zda britská tajná služba zaznamenala kdy jaké výsledky s agenty, jako je Ruck :)).
Považte:
V rámci děje, na přísně utajeném místě, při přísně utajeném výslechu válečného zločince, načapá Ruck sexy stenotypistku, jak mu šmejdí v pokoji. Vzbudí to v něm podezření, sic!
Dále se v ději, za okolností trochu násilně vykonstruovaných, ocitnou spolu zmoklí v autě. (Na stenotypistku se lepí halenka a tak...). A tajný agent, asi šajba, vzhledem k závažnosti mise, vyndá PŘED NÍ z kapsy papírek se supertajným vzorcem, aby se přesvědčil, JESTLI SE MU NENAMOČIL!!! Když si všimne, že ho stenotypistka pozoruje, okamžitě papírek schová opět do kapsy (jediného opravdu bezpečného úkrytu). To, že ona mu ho hned nato šlohne, by nikoho nenapadlo :). (Jeho ale ne, vůbec to nějaký čas nezaznamená).
Dále stenotypistka zmámí jednoho ze strážných, bodne ho nožem, a před Ruckem předstírá, že se jí chtěl násilím zmocnit. Ruck ví, že to není pravda, ale vojína dorazí, a protože se stenotypistka vlní na jeho lůžku a dírou v roztržené košili je vidět její křivky, přejíždí si rukou po těle a hlasitě vydechuje !!!...tady už jsem fakt nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet - dá průchod chtíči, a - (mise nemise)... Na tohle téma "zatmění mysli" je vtipů víc, než o blondýnkách, ale výběr výrazů a formulací zde to dovádí k dokonalosti.
Děva zdrhne, cestou vymlátí tesařským kladivem z nácka klíčovou informaci, a v Ruckovi, konečně pohřešivším papírek, POMALU KLÍČÍ PODEZŘENÍ, že na něj ušila něco, čeho by se měl ještě obávat. Musí ji zastavit!!!...
Ani v nejmenším nenadsazuju; cituju, a v kontextu to vyznívá ještě mnohem hůř.
(Naštěstí se Ruck po válce vypracoval na inspektora u metropolitní, a v dalším ději je od něj - až na krátkou epizodu - pokoj).
A já se modlím, aby příště, přes všechny překážky, které mohou nastat, psal tenhle schopně působící autor všechny kapitoly sám, nebo za střízliva :) :) :)

18 07.03.2019

První knížka od Glattauera - a hned ta, pro které si nechávám 5 hvězd. Moc ráda bych v hodnocení použila češtinu originálněji než výrazy dojemná, vtipná, lidská - ale jednak to neumím, a vlastně proč? Tahle (dnes, zdá se mi, až moc málo používaná) slova tu knížku přece vystihují dokonale. A za mě ještě jedna věc: jak téma úskalí novinářské etiky, které by na nás z médií - oholené - čouhalo senzačně, agresivně, sentimentálně a jinak oprudentně, tady z příběhu neční, a přece vysílá jasný postoj a poselství. Četla jsem hned po Černých ovcích a beránku božím a obě knížky na mě zapůsobily hodně podobně. Musím psát, že DOPORUČUJI? :-)

18 02.09.2018

Nádherný nápad, krásný jazyk, vtip a noblesa se špetkou nostalgie; tak na mě působil poslech audioknihy načtené samotnou autorkou.
Snění i vzpomínky, fikce i realita přibližují četné přátele a známé paní Reinerové mezi osobnostmi meziválečné kulturní scény, i atmosféru Prahy 30. let minulého století.
Zážitek.

17 25.01.2024

Pro potěchu duše začínám rok pohádkou.
Pavel Čech disponuje úžasným darem; svou výrazně osobitou slovní poetiku dokáže vtisknout ve stejné míře ilustracím svých knih. A kdo si otevře výňatek z jeho životopisu tady na Databázi, přečte si něco z toho, co má Pavel Čech rád. A pak už je vlastně všechno jasné, tedy to, kde bere barvy slov pro sdělení svých obrázků, co člověka zahřejí jako laskavá peřina bezpečí a dobrých zpráv.

Prohlížívám si jeho knížky v knihovně a tak nevadí, že Florimonovo dobrodružství mi vykreslil prostřednictvím audioknihy, kterou mohl sotvakdo načíst lépe než Pavel Soukup.

17 05.01.2024

Stálo mě to dost sebezapření, ale dočíst jsem chtěla. Ono to výjimečně neuškodí, stejně jako pokusit se poté o komentář.
Dost mi ho usnadnil trudoš, pojmenoval totožné výhrady věcně, jak bych asi já, po dočtení krutě rozladěná, nedovedla.

Jako ostatním se mi moc líbilo doopravdy vtipné licitování s pánembohem. Ale vůbec mi neladilo svou nenucenou lehkostí s ponurým zbytkem, nepředloženě prezentovaným jako krimi.
K zbláznění vleklý psychologický rozbor figur, měnící se v k zbláznění vleklý psychologický portrét snůšky psychopatů, narůstající zvrhlost, nápaditost v řešení osobních trablů omezená na lehce neinvenční zabiju se /zabiju nepohodlnou osobu, laciné a opotřebované “šokující" efekty, vyzrazení zápletky dlouho před koncem, krotce nedovtipný Barbarotti, nekonečné množství replik “co?" a “cože?"

Nelíbilo. Vůbec. Poslouchala jsem na čím dál vyšší rychlost přehrávání, ale pocitu přetrvávající pachuti jsem neutekla. Další díly zkoušet nebudu, tohle mě totálně míjí.

Moje první setkání s autorem pod tímto pseudonymem; hodně slibné.
Zpočátku se mi zdála forma vyprávění pro detektivku malinko rozpačitá, ba trochu rozvleklá. Než jsem pochopila, že se jedná o nabídku "dva v jednom". To samozřejmě není ironie. Tak půl na půl téma holocaustu a vyšetřování podezřelých úmrtí v domově pro přeživší židovské seniory. A když říkám seniory, nikoho pod osmdesát moc nehledejte. :)

Stačilo chvilku počkat, až zmizí ze scény nevyvedená postava manželky soukromého očka (řekla bych, že ta se "povedla" ve své neutuchající tupé nafrněnosti zcela plochá, a navíc i zbytečná). Ale jen co se detektiv rozhodl, že se do věci definitivně vloží, už to celé nabralo spád.
To, že se jednalo o dost napínavou detektivku, pomohlo učíst zlé osudy židovských obyvatel domu, které bych si už k samostatnému čtení (stejně jako Čef) nevybrala. Ale tady by jedno bez druhého nefungovalo, a myslím, že se podobného spojení dočkám i v dalších autorových knihách. Na některou se každopádně chystám.
Moc se mi líbila (sebe)ironie, kterou aktéři nešetřili, probírajíce různé aspekty židovství. Mohli si to - sami Židé - dovolit...

Audioknihu četl Martin Preiss.

17 11.11.2023

Prostě potěšení. Myslím tím větší, čím víc se věk čtenáře překrývá s dobou, o které je řeč.
Kreativita pana Třeštíka mi svým záběrem trochu připomíná Terryho Pratchetta. :)
"Hodně jsem nikde" je zajímavé i tím, že člověk ví, o čem a o kom se mluví a kde se vše odehrává.
Poslouchá se to nádherně, čte Jiří Schwarz.

Michaela Třeštíka mám po téhle knížce ještě raději. Ne každý dokáže prozradit o svém životě, byť pozoruhodném, tolik, aby to čtenáře bavilo a zajímalo, ne každý dokáže nedělat se hezkým, ani se zbytečně neshazovat, ne každý dokáže neubližovat svými vzpomínkami ostatním, nezamlčovat, ale zároveň neodhalovat, co má zůstat soukromé.
A hlavně glosovat životaběh s nezaměnitelným humorem, lehkým jako peříčko a místy skrytým.
Líbilo se mi to moc. Stálé zdraví, pane Třeštíku!

17 14.10.2023

Kdo by nikdy neslyšel jméno Lucie Výborná... Na druhou stranu - slyšet je jedna věc a vědět druhá. Já si nikdy cíleně Luciiny počiny nevyhledávala, tak jsme se setkaly obsáhleji poprvé.
A hned jsem pochopila, co na téhle sympatické, svérázné, urputné a chytré ženské lidi mají. No, přesně TO právě zmíněné. (Protože titul "Matka roku" by v klasických disciplínách získala možná s jistými obtížemi. :)) Ale o to v knížce fakt nejde).

Mezi světy... Tak výstižný titul. Lezení po horách. Vjemy, zážitky, pocity, které člověk zažívá pod nebem, když cesta dál nevede (nebo vede, ale jinak, jinudy, někde uvnitř), prolínají do rozhovorů i životaběhu, kde se objevuje něco podobného.
Ty "světy" mají v knížce spoustu významů, představují spoustu rovin, probouzí spoustu myšlenek. A ty inspirují. Někdy tíží. Nabíjejí. Otravují. Blaží. Ohromují...

Oželela jsem fotky (to se dá vždycky dohnat). Upřednostnila jsem audioknihu; autorčin krásně osobitý projev, adrenalin proudící do uší, otevřenost, vtip a to mnohé, co je mezi řádky "mezisvětů".
Zážitek.

17 08.10.2023

Moc prima retro. Jako knížka i jako rozhlasová hra, bohatší o skvělý zvukový doprovod. Má to atmosféru. A ano, člověk nesmí zapomínat, že už je to pěkných pár pátků, co se vyšetřující inspektor McFaverham, poněkud příliš sebevědomý ;), pouští na nejistou půdu (místy doslova) případu, zavánějícího zásvětím.
Případu ponurého po všech stránkách. Jupí, je to nádhera!


A tak člověk rád odpouští, co odpustit musí, pokud si nechce hloupě pokazit jedinečný požitek ze čtení téhle maličko zaprášené krimi. A to včetně - abrakadabra! - "odhalení" pachatele. :))

17 20.09.2023

Miluju knížky o archeologii, jakkoliv nemám iluze o mnohém, co s ní souviselo a souvisí.
(No, a taky jsem nikdy nemusela Staré řecké báje a pověsti). :)

Řecký poklad je nádherné čtení, barvité, napínavé a dobrodružné, čtení s úžasnou atmosférou a mnoha detaily, přibližujícími (nejen) tehdejší Řecko.
Možná mi přišly některé pasáže trochu zdlouhavé, ale nenudila jsem se nikdy.
(Taky díky interpretaci Mistra slova, Martina Preisse).

Když jsem začala na doporučení loudit informace z aktuálních zdrojů, podivila jsem se. O dost víc, než bych čekala. Ale srovnání mi přineslo jen další porci nadšení z překvapivých poznatků a nikterak neovlivnilo potěšení z četby téhle románově velkorysé odysey vizionáře Schliemanna.

Krásné komentáře od bookworm a Rilian.

17 16.07.2023

Když je knížka skvělá, zajímají člověka (mě) i věci, o kterých nemá kale ponětí. Tady to byla nejen letadla a podrobnosti o jednotlivých typech, vlastnostech a vývoji "za pochodu", ale i konkurenční "dostihy" protivníků na poli arzenálu a bojových strategií, popisy života letců i leteckého personálu, a další.
To všechno by mě zaujalo sotva, nebýt mimořádného zpracování. Dívám se, že Velký cirkus vyšel jako svazek edice Živé knihy, což je název v tomto případě víc než výstižný. Co se zdá nepřenosné, zprostředkoval Pierre Clostermann formou deníků jako strhující vyprávění. Svědectví o strachu, vyčerpání, odvaze, nenávisti, šílenství a respektu. O službě vlasti, opotřebovanosti, nasazení a zklamání. O válce.
Nemůžu posoudit, nakolik si kniha nárokuje být literaturou faktu. Mně se líbila.

Poslouchala jsem audioknihu z edice Mistři slova. Četl sugestivně Jiří Dvořák.

17 02.06.2023

Když se Maigret musí bránit nařčení, je to neslýchané. Vítr fouká z nejvyšších míst, ve hře je odvolání a předčasná penze, neslavné zakončení kariéry. Otazník za "proč" je gigantický, obvinění zjevně, avšak dovedně vykonstruované, komisař je "odstaven" přísnými nařízeními a když to nestačí, nucenou dovolenou.
Jenže Maigret se brání... Trpělivě navazuje tenounké nitky zdánlivě nesouvisejících událostí, instinktivně se vrací do minulosti, snaží se nalézt propojení mezi nesourodými osobami. Nevadí mu tolik předčasný důchod, vadí mu být obětním beránkem.

Skvělá věc se skvělým panem Vlasákem /Maigretem.

17 03.03.2023

S knihami Dicka Francise v překladech paní Moserové si dávám opáčko; po kolikáté už? No, to je jedno, naposledy to stejně nebude... :)
Tentokrát jsem se začetla - zaposlouchala - až napodruhé. Mechanismy únosů i následného vyjednávání, nevypočitatelnost chování únosců, celá ta krutá lhostejnost s prstem na spoušti v případě jakékoliv chyby a i bez ní, následky, i když nikomu náhodou nerupnou nervy a "dobře" to dopadne. Což asi není úplně pravidlem. Protože tahle "hra" moc pravidel nemá...
Všechno mi to šlo nějak divně pod kůži.
Na druhý pokus už jsem dokázala zachovat trochu přiměřenější odstup, v čemž mi pomohl i maličko spektakulární závěr. :)
A já byla ráda, protože francisovka je to standardně čtivá a napínavá, jakkoliv v ní koníci příjdou tentokrát zkrátka.

17 26.02.2023

Méně je někdy více... A v případě Přítele z domova se to zdaleka netýká jenom počtu stránek.

Moc mě zaujalo "o čem", ale pak stejně zklamalo "jak".
Pro mě chyběl knížce spád. Deníkové záznamy nesly četná opakování, opodstatněná u počátečních zápisků kluka, zčistajasna přestěhovaného do zcela cizího prostředí, vlekly se ale i pasáže, popisující potenciálně dramatické situace poněkud jednotvárným způsobem, vlastním celému textu.

Vývoj postav - těch málo postav, které nějakým vývojem prošly, byl předvídatelný a autorčina neochota zanechat jakýkoliv škrábanec na lesklé karoserii hlavního hrdiny vedla k neuvěřitelným klišé (oddanost vězňů apod.).

Nakonec bylo vše doslovně dořečeno a "moudra" a "krásné myšlenky" v množství větším než případném obraly závěr i o poslední špetku smířlivé nedokonalosti či tajemství.
Dlouho jsem nečetla knížku, která by se tak urputně domáhala čtenářových citů.
Ve mně je nevzbudila.

17 01.12.2022

[audiokniha]
David Novotný mi krásně přečetl doposud snad nejlepší "střípky z dětství", tentokrát z malého města na Vysočině za reálsocialismu 70. a 80. let.

Stručnost to byla, co mě nejvíc fascinovalo; křiklavé disproporce, které zmiňuje anotace, mistrovsky úsporně vypointované v dokonale ostrou tragikomickou podobenku popisovaného času.
Stručnost, kdy se na hraně prolnulo tápavé dětské vnímání reality s žitou zkušeností dospělých.
Stručnost, se kterou v jedné větě či krátkém odstavci dokáže Miloš Doležal proměnit nevinně úsměvné střípky v střepy. Zejména v závěru téhle útlounké knížky.

17 18.09.2022

Anotace mě zaujala; mám ráda tenhle typ detektivek, obsahujících zároveň vhled do historie. To, jak ji ale například Vilém Křížek nebo Volker Kutscher dokáží jednolitě propojit s příběhem, se z mého pohledu stejně dobře nevede Andreasovi Pittlerovi.

Vypomáhá si nápadnými "oslími můstky"; tu obsáhle popisuje, co zrovna čte hrdina v novinách při konzumaci kávy (a ilustruje tak tehdejší inzerci letních bytů a lázní), tu jak mladá společnost v restauraci (nikoliv úplně v duchu předchozí konverzace) rozebírá vojenskou situaci na Balkáně, tu téma dramatického souboje o dobytí Jižního Pólu, stav policejního aparátu, armády, společenské hierarchie atd., - když předtím víceméně zcela opustí - beztak ne úplně zřetelnou - detektivní linku.

Dalo by se skoro říct, že líčení samotného případu a smolné kariérní anabáze notorického průšviháře komisaře Bronsteina (v tomhle, počtu cigaret a příjmení přítelkyně si je až dost! podobný s mým oblíbeným Kutscherovým Rathem :)) tvoří jen jakousi výplň působivého obrázku staré Vídně těsně před první světovou válkou.

Vůbec je to občas hodně popisné, někdy až úsměvně, jako když autor cítí potřebu nenechat čtenáře na pochybách ani v tom, jak si Bronstein počíná na toaletě:
...vešel tam, postavil se ke žlábku, rozepnul si poklopec a močil...potom pohlavní orgán opět schoval do kalhot...
Jo! a umyl si ruce, samozřejmě... :))

Navzdory výtkám se ráda pustím i do druhého dílu. Jak jsem psala, mám takové detektivky ráda a když je zrovna hlava trochu přeplněná a není ani úplně prostor sednout si v klidu ke knížce, tak poslouchat něco takového je přesně to pravé.
A ještě se člověk něco dozví :).

17 20.08.2022

Ochutnávka sedmi povídek Sakiho (kterou ve své nahrávce z r. 2007 nabídla AudioStory v nanejvýš adekvátním podání pana Rudolfa Pellara) mě navnadila k přečtení stejnojmenné knížky (ta jich obsahuje 38).
Možná nebudou všechny stejně působivé, to ani ve zmíněném výběru nebyly. Ale nuda určitě nehrozí. Tyhle naprosto současně působící povídky, jež vyšly v roce 1943(!), totiž nabízejí takovou porci poťouchlosti zesměšňující upjatost, kontroverzní legrace až - více než poněkud - cynického humoru, suchých konstatování se sarkastickým podtónem, ozev mysteriózního tajemna, point, při kterých se bezděčně zajíknete a přenádherně obratných a originálních vyjádření... - ani mi nepřišlo, že zrovna já „suchý anglický humor“ moc nemusím. :))

A kromě toho, co se shodně píše v anotaci zde i na obálce, jsou "Věci" také o -

... V okázalosti jejích rysů bylo cosi cynického. Měla, ehm, vzhled. Vzhled osoby, která má, ehm, ehm, původ. A jaký že původ? Ehm, uff...
..."A teď jsem já, ta stará Židovka", prohlásila jednoho dne roku 1984. Rozhodně tehdy byla mladší než já dnes. Ale vážně. Měla ehm. Ehm jedna báseň...

- o Židech. A to vůbec ne jen v souvislosti s holokaustem. Taky o 60. letech, vrcholících březnem 68., kdy jich antisemitská kampaň vyhnala z Polska odhadem 10 až 20 tisíc.

... Naše ekonomika potřebovala devizy. Turisté vystupovali ze zářivých autobusů. Procházeli se po městě. Prohlíželi si ho. Mohli mít nějaké otázky.
A tak se v roce 1983 objevila deska. Umístili ji u zadního vchodu do kina, na místo, kam technik chodil na cigaretu...
... A kam ji měli dát? Zepředu visela vitrína s programem. A na jiné místo se nehodila. Umístit pamětní desku vedle? Jak by jen mohli? Oběti fašismu vedle Náčelníka Velkého hada (prod. NDR, mládeži přístupný).
A tak ji dali zezadu. V textu - představuji si, kolik času jim dalo vybrat tu správnou formulaci - je řeč o někdejších obyvatelích. "Někdejších" - jako by se jednalo o demisi. Jako by je někdo zbavil statusu obyvatele.
Na památku tří tisíc padlých občanů židovské národnosti, někdejších polských obyvatel...

... Následující roky měly přinést koncerty klezmeru. Restaurace s macesovými knedlíčky. Stánky a obchůdky. Prodej kosmetiky z Mrtvého moře...
A také postavičky Žida s penízkem. Žida s houslemi. Žida s vědrem. Nesmělost pominula. A všichni na tom vydělávali.
S výjimkou těch někdejších, samozřejmě...


Doslov, který zmiňují freejazz i Kolombus, jsem k vyplnění značných mezer v povědomí o polských dějinách potřebovala taky. (A dohledávala jsem si i jiné, třeba spoustu knížek, o kterých byla řeč). Ale toho se vůbec nelekejte. Čtení je to náramné.

17 28.04.2022