milary komentáře u knih

Viděla jsem před lety letoucími film. Zapamatovala jsem si jen, že v tom hrál pan Menšík, jinak nic. A co já vím, možná byl i ten film moc dobrý. Kniha je každopádně úžasná; po hrdinech "Kina Mír" další jedinec v soukolí doby, okolností, další provazochodec na laně svého života. Vybalancuje to? Spadne? A vůbec nejde jen o pití... Čtete, na tváři lehký smích, za krkem jinovatka. Vcelku mi příjde báječné, že jsem na Ladislava Pecháčka spisovatele natrefila až teď...

24 17.01.2021

Dočetla jsem "Kino Mír", a páni, to teda byla pecka!!! Zajímavý nápad s hlavičkami kapitol, nevídaně krásně napsané - člověk tam slyšel Cimrmany a ozvuky Velinského, a nacházel v klučičích pasážích Poláčka - a hlavně, hlavně to celé úplně dýchalo Hrabalem... A kompletně to byla obrovská absurdní sranda - a zároveň z toho mrazilo. S komentem moc nevím; z důvodu četných skrytých odkazů, o kterých nemám důstojné povědomí (i strejda Google se chvílemi zapotil), jsem text louskala k úplnosti dosti pracně, a myslím, že to bylo na pokraji mých intelektuálních hřiven :). Ale velká paráda. Jsem nadšená, jako už dlouho ne.

… (náčelník) Povzdechl.
- Boha jeho, co já jsem se natrápil s tou relativitou...Příště vám půjčím Vlast elektrotechniky. Potřebujete trochu materialismu, abyste se nám tu nemodlil před spaním.
- Včera jsem se skoro nemodlil, přiznal se otec.
- Časem vás to přejde. Jen co si přečtete Ruské světlo. Boha nikdo neviděl.
- Atom také nikdo neviděl, namítl otec.
- Je vidět, že vám to myslí, řekl náčelník, - ale atom nám exploduje, když potřebujeme, to nemůžete popřít.
Otec nepopíral.
- A co dělá ten váš bůh?
- Bůh si dělá, co chce, připustil smutně otec.
- No vidíte. Boha neovládnete, boha jeho.
- Myslím, pane náčelníku, řekl otec - že v tom je právě ten vtip.
...

24 30.07.2020

Dočetla jsem bez dechu. Pro naprosto úžasný styl psaní, pro látku, která mi byla dodnes víceméně neznámá. Pro sto a jeden námět k přemýšlení: o pozoruhodném muži, jehož jméno jsem neznala. O válce, o níž jsem už přečetla spoustu dobrých knížek, ale jen v tématicky úzkém spektru. O souvislostech, které mě doposud nenapadly. Moc děkuju kolegům Killingjoke a encyklopedie. Prvnímu za bezvadný komentář ke knize. Druhému za úžasné a všestranné informace a podrobnosti (jak o "dok", tak o námořních operacích, i za další doložená fakta). Bylo báječné si to přečíst a nijak to nenarušilo nadšení, které ve mně domnělá biografie (viz anotace) vyvolala. Slova uznání o autorově erudici, citovaná z jeho profilu, platí do puntíku.
A tak nezbývá, než číst dál. A to udělám vážně ráda.

24 17.12.2019

S Eleanor jsme se na sebe dost načekaly. Těšila jsem se opatrně; k Jojo Moyesové, jejíž dobrozdání je na titulce, jsem si zatím cestu nenašla, romány pro ženy jsou podivná kategorie, pod kterou se může skrývat celá škála genderově necílené kvality, a popularita a věhlas? Však to znáte...
Po dočtení jsem se pohybovala někde mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, a ta půlhvězda převážila k vyššímu hodnocení proto, že jsem chtěla pár závěrečných stránek tak moc dočíst, až jsem přišla pozdě na dost důležitou schůzku. Taky hledisko :). Ale nějak jsem nevěděla, co vlastně napsat. Otevřela jsem si tedy stránku kvůli hodnocení a jak se tak zajiskřila těmi pětihvězdičkovými komentáři, i jsem jaksi do psaní ztratila chuť. Zatrhla jsem 4 hvězdy a zavřela to. Jenže... Jenže to by databáze byla asi dost "na pytel", kdyby se lidi schovávali z pohodlnosti za ty ostatní. Tak jsem znova zde a zkouším...
Když vypustím všechny pětihvězdičkové komentáře postavené čistě na emocích (a pozor! já je rozhodně respektuju, jen nejsou úplně vypovídající o knize) a oprostím se taky od úplně nejnižších hodnocení vč. odpad! (což skoro určitě knihu taky nevystihuje), zbudou mi standardně argumntačně kvalitní charakteristiky od mnohých, kterých si považuju. A mají pravdu. Je to (místy šokujícím způsobem) vtipné, až vám občas vyhrknou slzy. Není to patetické, laciné a povrchní. Děj vás překvapí a napětí zaskočí. Zápletka je skvělá a závěr věrohodný, ten úplný konec knihy vymyšlený super, to mi vyrazilo dech.
A pak jsou tu střídmější hodnocení. Táhlý začátek. Jistá kostrbatost. Marvarid píše ...Eleanor se chová spíš jako autista, než deprivant a petaSk si všímá, že...zvláštní je, čemu se i přes svůj handicap Eleanor diví: samoobsluha v McDonaldu, služby atd..(což by se dalo) omluvit, kdyby Eleanor strávila 20 let na pustém ostrově... Dávám za pravdu i Alma-Nacida, mmj. v tomhle... pokud někdo od mládí celé víkendy propije, myslím, že asi nepřestane chlastat tak lehko...Když někdo v práci nezapadá a kolegové o něm drbou takříkajíc jemu pod nosem, tak ho nezačnou milovat, ani kdyby se složil přímo na pracovišti... (Tak tady to vážně hodně skřípalo; dárkový koš a přejné přijetí Eleanořiny nově nabyté autority na pozici vedoucí.., no, nevím nevím). A ještě mě zaujalo, co píše ve svém komentáři murray, a taky s tím se ztotožňuju...Příběhu jsem nedokázala uvěřit. Hlavní hrdinka má být asociální a do sebe uzavřená podivínka, ale ve všech situacích se setkává jen se samými milými a chápajícími lidmi a vlastně ji všichni milují...měla jsem chvílemi pocit, že knihu psali dva různí lidé...
Tak tohle všechno v knížce je. Většinou, když mě čtení zaujme (a navrch jde třeba o mého oblíbeného autora), nemám sklon poukazovat na drobné rozpory. Ale s těmi o dva řádky výše citovanými "dvěma autory" mi to příjde výstižné. Tady byly občasné výkyvy víc než patrné.
Ale dočetla jsem. A přese všechna úskalí s chutí. Klady určitě převažují. Na závěr si dovolím ocitovat z komentáře GreenTee: ...Pokud se nebojíte podívat se pod slupku člověka, který se každý den znovu a znovu musí vyrovnávat s utrpením a vytvoří si během toho vlastní verzi života a světa, kniha vás nezklame...

24 22.10.2019

Občas se mi namane knížka, u které mě průběžně napadá, že i kdyby mi nepřinesla nic kloudného navíc, vrchovatě stálo za to si ji jen tak vychutnat pro způsob, jakým je napsaná. "Kaviár" mi poskytl mistrovské vyprávění v kombinaci, která mě uchvátila.
Kulinářský průřez sedmi dekádami Sovětského svazu tvoří nepominutelné pozadí historie, táhnoucí se mezi bolševickou revolucí a převratem na prahu devadesátých let, od Lenina po pád Gorbačova. A stejně barvitě a živě, názorně, uvěřitelně a se značnou dávkou vtipu a erudice, jako když je řeč o jídle, líčí Anya von Bremzen jednotlivé desetileté etapy onoho období a dramatické události v nich, aniž by si sebeméně zadala s moralizováním a lákavým zjednodušováním, vyplývajícím z možného lehce povýšeného nadhledu dlouhodobého emigranta. Naopak. Ona je navíc schopná průběžné generační pocitové konfrontace (ponejvíce se svou mámou) a rovněž konfrontace - jich obou - s přetrvávající sepjatostí i nostalgií související se vším, co utvářelo tak či onak jejich životy. A určitě je na mnoho událostí nahlíženo skrze optiku osobního prožitku, ale právě ten, a očividná snaha nepřizpůsobovat účelově dějinné reálie (viz uvedené použité prameny), tvoří náboj, pro který je - podle mě - knížka tak dobrá. To, a ona neustávající niterná rozpolcenost se stopou provinilosti a z ní vyplývající bytostná potřeba pojmenovávat (bez vnitřní zpronevěry) věci pravým jménem...
Na mě úplně nejvíc zapůsobila poslední část děje, celé to vyústění do Putinova impéria a vhled do současné Moskvy.
Kromě toho, že jsem si ještě nikdy neudělala (a to jaksi skoro mimoděk) tak ucelený - byť laický - přehled o dějinách cizí země v podobné šíři, považuju to celé za úplně nadstandardně skvělé čtení.
Pět dávám s lítostí; je to málo.

24 08.10.2019

Omlouvám se předem, chci ten komentář napsat a nedokážu to stručněji...
Jsou knížky, které mi sednou a jiné, které ne. Někdy čekám hodně a dostanu málo, a naopak. Ale jen vyjímečně přistupuju ke čtení lehce nedůvěřivá po předchozím z dílů, a ona další, nanejvýš slibně se vyvíjející kniha (historická krimi a zároveň ale sakra dobrodružnej román, kniha, co má spád, že vám zaléhá v uších, napětí, vtip, neuvěřitelnou obrazivost a parádní překlad, ta kniha, která vás přišpendlí k sobě a hrne vás do finále jako rozjetou lokomotivu) mě, právě tím finále, tak dokonale zklame a naštve.
Co od detektivek čekám, když se dost vybojím? To, k čemu se děj většinou schýlí; spravedlnost. Lidskou, samozřejmě (i když - pokud zlosyna rozčísne blesk, taky to není špatný...). Rukou zákona, okem za oko, od úsvitu dějin až podnes. Nenapravitelné vzniklo, ale děj musí nutně vést k nějaké satisfakci; málokdy držíme palec deviantům, psychopatům a vrahům - jasněže patří na hranici (obrazně), popř. plamenům pekelným (taky obrazně). O čem by to jinak bylo? Jak vítězí zlo nad dobrem? Taky o tom čteme, ale většinou v úplně jiném žánru.
PROSÍM, NEČTĚTE DÁL, POKUD JSTE JEŠTĚ DÍL NEDOČETLI A CHCETE...
Tak tedy: děj vrcholí. Vychází najevo perverzní brutalita a malost tří hajzlíků (no ano, dědičná duševní porucha u jednoho, což ale nesouvisí se střízlivě plánovaným svinstvem, víme?), kteří, s cinkotem rodičovských měšců za zadkem a přesvědčením o vlastní nedotknutelnosti naplánují hromadné znásilnění kamarádky. Něco se nepovedlo? Svěříme se mamince, ona to urovná... (Kde jsem to jenom..?)...Zdegenerovaní parchanti - jak říká rytíř Berka... Otec Berka a oběti Anně zaslíbený mladý muž berou "spravedlnost", středověce a natvrdo, do svých rukou. Oko za oko... Potud v rámci děje rozumím. A bojím se o jediné opravdové dítě, Karolínu...
Protože tady se děj knihy fatálně a nelogicky zvrtne. Navzdory době a praktikám se z úchylných mladíků stávají opět "děti", a to mi nejde na rozum v souvislosti s dospělou krutostí a špínou jejich vědomého plánu. A nemylme se, obecné označení "děti" jim už beztak dávno nepřísluší; patnáctiletá Anna byla "bezmála na vdávání"... A rytíř Berka - čubčí syn - s Kryštofem (šíleným žalem) - tím zk...ysynem - jsou ztraceni; zaslepenost je pohlcuje, zlo se násobí. A do toho padne opovržlivá, štítící se věta: "Hněv a pomstu chápu, ale vraždit DĚTI? to je zvrácené a zbabělé"... A pronese ji autoritativně muž na světlé straně zákona, rádoby pevných zásad, který, ač se podobných excesů nesčetněkrát účastnil jako velitel, sám - podle vlastních slov - ruku nepřiložil...
A co, ptám se, prosímpěkně, tady zvrácené a zbabělé nebylo?
To, že stolujete a sdílíte zármutek s hyenami, díky kterým jste přišli o dítě a oni to bez skrupulí zametou pod koberec, protože můžou a košile je bližší, než kabát?? A když je ve mstě napodobíte (a spadnete temnotě do tlamy), vznikne autorovi klíčový záporák?

Jako protipól stojí kaprál. Zavraždil v afektu, cítí se vinen, uložil si trest. Stačí to? Nevím... No je to určitě vstřebatelnější, než postoj "dětí" a jejich rodičů. A zase: zavrhuje ho právě jeho upjatý otec (mimochodem též pro sklon ke krutosti, sic!), obeznámený s pozadím, kat, vydělávající si nadstandardně na výsleších útrpných (ke kterým rovněž fakticky ruku nepřiloží) a jejichž účelem není (a to je naprosto známo) zdaleka většinově získání pravdy...

No, já si dám od pana Červenáka pauzu, minimálně.., ne snad, že bych se s ním nudila, ale tohle jsem z výše uvedených důvodů nepobrala. Chvíli dám asi přednost jednoznačnějším vyzněním práva u jednoho z nejplodnějších autorů /historiků v Česku, byť s jeho občasnou rutinní šablonovitostí...

24 26.02.2019

Když jsem přečetla obě knihy od Viktorie Hanišové, přišlo mi, že mám z četby od stejného autora málokdy tak rozdílný dojem. A je to tu zas.
Jako kdyby Ke dnu psala jiná autorka než Do tmy. Tentokrát mi příběh přišel jako takový mix. Co bylo v předchozí knížce sevřené do dechberoucího ohraničeného celku s přesně dávkovaným napětím, přesahujícím do neuchopitelného tajemna, v Ke dnu oscilovalo mezi čtivým, ale celkem obyčejným líčením životaběhu několika různě propojených osob, a dramatickým popisem přírodních scenérií (což autorka bezpochyby umí) s četnými náznaky tajuplných okolností, které ale, jak se ukázalo, neměly nakonec žádné opodstatnění ani vysvětlení. Je asi hrozně těžké, překonat něco tak mimořádného jako Do tmy. A možná je na vině, že automaticky očekáváme to stejné. Ale ode mě tentokrát tři...

24 24.11.2018

Psa Baskerwillského jsem četla, viděla a slyšela mockrát. A vlastně už je tohle proslulé dobrodružství Sherlocka Holmese a doktora Watsona pro mě zajímavé spíš kvůli různosti zpracování. Jenomže, co si budem povídat? Pokud má člověk štěstí, že mu prokletí rodu Baskerwillů a strašidelně chmurné dění z něj vyplývající zprostředkovává četbou Vasil Fridrich, doprovází ho zlověstně lkavý houslí tón Pavla Šporcla, a nahrávka je opatřena (dnes už zdaleka ne úplně běžnou) bohatou zvukově - ruchovou výbavou...
Moc jsem si to užívala. Znovu.

23 22.05.2024

Haileyho jsem mívala kdysi moc ráda a oslovil mě i s dlouhým časovým odstupem. Znalost prostředí, napětí a živé dialogy mi připomněly proč.
A jakkoliv je popis zvoleného prostředí s jeho možnostmi a postupy nutně ohlodán lety, nadčasové sdělení zůstává a nijak ho nepoznamenává místy lehce patetická forma; upomíná na poslání lékařské profese (i všemožných jiných profesí), nutnost rozhledu, pokory místo povýšeného lpění, odvahu hledat, zachovávání lidskosti... A na to, co nám dnes tak zoufale chybí: schopnost vypustit z pusy - tys měl pravdu, já jsem se mýlil...
Je to užitečné čtení. A taky napínavé, odpočinkové, - prostě za pět.

23 10.12.2023

Tohle mi dalo zabrat. Famózní Rudiš, geniální Čermák (tady si postava našla do puntíku ideálního interpreta). Vandam...

Štvalo mě to a fascinovalo. Štvala mě - na rozdíl od Českého ráje - agresivní repetitivnost. Fanatismus, který vyzařovala. Štvalo mě, že nerozumím.
Fascinovala mě ta nesrozumitelná útočnost v kombinaci s melancholií, obyčejností, vzpomínkami, jakousi bezbrannou rozervaností, touhou po něčem, po NĚČEM...
Fascinovala mě reálná prostředí i mysteriózní obraz lesa, všechny postavy, minulé i současné, všechny útržky, které pořád ne a neposkytovaly to cosi, v co nakonec příběh vyústil.
A to vyústění bylo jako zásah na solar.

Číst bych to asi nechtěla. Poslouchání bylo náročné, ale zážitek mocný. Dozvuk dlouhý. A spousta věcí k zamyšlení.

23 14.11.2023

Od Petry Klabouchové jsem zatím četla jen jednu knížku, Podvod zlatého faraona. Sedl mi autorčin styl, téma i to, jak dovedně propojila fikci s reáliemi.
Tentokrát jsem přesto váhala. Vlastně dost. Já už podobné moc nečtu...
I když chápu, proč U severní zdi P. K. napsala právě takto.

Padesátky. Dětské oběti. Nepředstavitelné utrpení.
Nepředstavitelné utrpení je pro mě utrpení, které si prostě bezkontaktně, přes množství sebedetailnějších popisů, představit nelze; a já si u čtení kolikrát připadala jako šmírák.
Myslím tím, že jako každý jedinec, kterého knížky s podobnou tématikou nemohly minout (zvlášť ty s osobními výpověďmi, jako je třeba Byly jsme tam taky od Dagmar Šimkové, jejíž příběh byl autorce inspirací i v této knize), mám už, řekněme, jakési dostupné povědomí. Dostatečné na to, aby ve mně podrželo soucit, úctu, i nepohodlné rozpomenutí se, že taky já mám možnost k něčemu mlčet či nemlčet.

Nápad, jak to celé podat, je úžasný. A asi ano, dá se to sebezáchovně číst trochu jako detektivka. (Mezi audioknihami je ovšem titul zařazen mezi thrillery, tak to už je, myslím, dost za čárou).
Vyústění je nečernobílé; zlo, dobro, správné, nesprávné, právo na pomstu, spravedlnost, všechno, co už tu bylo; bez konce v lidských rukách deformované jako v zrcadlovém bludišti.
Snad nejpůsobivější a nejdepresivnější pro mě byly poslední stránky.
Děkuju za odvahu podstoupit všechno, co bylo k napsání knihy třeba.
A taky za doslov.

Spíš na začátek oblíbené série zapadá poslední vydaná knížka Pavla Hrdličky, odvíjející se od pogromu na židy o Velikonocích na sklonku 14. století.
Poslední... Teď už se budu "jenom" vracet. Do tehdejší Prahy, kterou jako bych viděla, k postavám, které "znám", chytrému vyprávění, které má vždycky hlavu a patu a právě takový počet stránek, co příběhu v daném žánru sluší (aniž by se autor propůjčoval k něčemu takovému, jako "vytřískat z tak dobrého tématu víc", jak tu kdesi zaznělo).
K perfektním ilustracím.
Už teď se těším.

23 25.04.2023

Trochu temnější francisovka, kdy hrdina nemá ani zdaleka ideálně rozdáno. Tentokrát se vyváženě a lítě bojuje na dvou frontách, osobní i profesní. A tudíž člověk trne dvakrát, protože improvizovat se dá jen v jedné z rovin, hraje se o všechno a zvítězit může jen ten, kdo v sobě nese vlastnosti skutečného profesionála.

Užila jsem si audioknihu a interpretaci Marka Holého.

23 07.11.2022

Provokativní, vymykající se obálka. Záložka, čistě bavlněná. Autorka - se zvláštním jménem i originálně pojatým životopisem.

Dojmy z četby: od - cotojakokčertuje? přes - tojetedabomba! po - trochusevtomztrácím.

Každopádně; úžasný odrazový můstek s reinkarnací, perfektní jazykové hříčky, vtip a šmrnc. Na dvoustovku stránek riskantní množství témat, díky autorčině talentu pro výstižnou zkratku ale tak dobře srozumitelných, až jdou na člověka místy "zimomravky".
Chytré. Zajímavé. Vážně moc dobré.

Mně chyběla půlhvězdička do plného hodnocení, postrádala jsem dějovou linku. Anna byla důležitým průchozím prvkem, už pro své neobyčejně trefné (byť němé :)) komentáře dění vně akvárka i uvnitř sebe, ale - když ponechám stranou své obdivné nadšení z tak originálního nápadu - přece pouze něčím, co umožnilo sloučit několik různorodých osudů, modelů chování, jevů a témat obecně.
Jenže - zase ten Český lev, to nemělo chybu. :))) Takže...

23 19.10.2022

Zítra je taky den a Rudolfa Havlíka jsem objevila čistě náhodou a musím říct, že takové nálezy se mi zas tak často nepoštěstí. (Co si vzpomínám, naposledy mi takhle příjemně zaskočilo z Caimh McDonnella).
Pro mě neuvěřitelně vtipně napsaná knížka (aniž by se honosila přízviskem humoristická), humor, který mi bezezbytku sedí, přirovnání, nad kterými se blaženě řežu hlasitým smíchem, živost, spád, - navíc, něco tak plného exotiky a nevídaných eskapád...

A pod tím, tak jednoduše, že se člověku rázem sype jedna naivní či přemoudřelá představa za druhou, žitá zkušenost se dvěma nesourodými světy, přímočará zamyšlení oproštěná od mediálního a jiného balastu, líbivých klišé, agresivních výkřiků ze tmy, alibismu rádoby rychlých a jedinečných řešení vys/čpělých civilizací...

Román? No určitě.., doufám, teda...
Tuplovaná porce smíchu, zaplacená užitečným sebezpytem. Hodně! doporučuju.

23 30.08.2022

Četlo se mi to celkem příjemně, ale v průběhu čtení jsem si uvědomila, že bych raději sáhla po knížce, kde by salon paní Podolské a špičková krejčovina hrály autentičtější roli.
Někdo tu níže píše v tom smyslu, že zde byl znárodněný salon Podolská víceméně jen jednou z mnoha smutných kulis života v padesátkách. A na to téma jsem četla určitě knížky, které mě zaujaly víc. Tahle mi připadala trochu jako dějepisný výčet známých událostí, zejména od osmačtyřicátého do osmapadesátého roku, zvrat v šedesátém osmém a tvrdý dopad do let normalizace, to už spíš ve zkratce. Myslím, že je to dobrá knížka pro mladší ročníky, povšechný obrázek o době si lze udělat snadno.
Mně se líbily vložené úryvky "poezie"; člověk se na první dobrou zachechtá, jenže z nich mrazí víc než z celé knížky. Díky nim přidávám drobnou čtvrtou hvězdu.

23 22.07.2022

Scénu i děj popisuje výstižně Rade. Krásný komentář napsala airamka. A další...

Agatha Christie.., - i u mě hraje podstatnou roli pocit, rozpoložení, do kterého se dostávám už s první větou, či odstavcem. Pocit pohody, natěšenosti, pocit, že mi nic neutíká, neuniká, pocit, že vidím obrazy, slyším zvuky, cítím vůně i pachy, vstupuji do knihy, žiju ji, v bezpečí a bezčasí svého vnitřního světa.
Pro tu zcela výjimečnou atmosféru (a díky nepřebernému množství literárních počinů světově nejprodávanější autorky detektivek a nejznámější spisovatelky všech dob) se úplně nezalamuju zasvěceně kritickými poznámkami ani u těch titulů, které se mi zdají slabší; a beztak stesky často padají na vrub nevhodného překladu, či interpretace knihy, kdy to či ono nemilosrdně odvádí pozornost od obvyklého libého vytržení. :))

Ale ano, protože jsem se teď do lady Agathy pustila zevrubně a takříkajíc "od podlahy", ověřila jsem si (byť - hurá! - zatím pouze částečně), že obzvlášť povídky mají úroveň kolísavou, že příběhy s Herculem Poirotem jsou - asi víceméně objektivně - hodnoceny lépe, než případy slečny Marplové, a že taky filmová zpracování kauz slečny M. jsou většinou natolik "na motivy", že po přečtení výborné knihy člověk v duchu lomí rukama, cože všechno lze na naprosto dokonalé předloze pozměnit. (Jakkoliv - kdyby před tím nečetl tu knihu, nepřipadala by mu asi ani ona "volná adaptace" úplně nekoukatelná). :)

Viděla jsem vraždu je ovšem jedna z těch hodně povedených detektivek. Poslouchala jsem Růženu Merunkovou a Jitku Ježkovou - jako z partesu, dámy! :)

A vzápětí viděla verzi z r. 2004 s Geraldine McEwan. Na sl. M. Margaret Ruttheford z r. 1961, kdy film slibuje komediálnější polohu, si zatím netroufám; tahle výborná herečka je svou tělesnou konstitucí přece jen výrazně mimo mé představy o křehkosti staré dámy, jak ji stvořila Christie. Ale slibně vypadá zpracování s Joan Hickson z 87. roku. Třeba bude trochu lépe zachován i originál příběhu, aspoň co do osob a obsazení, než se děje v prvně jmenované verzi. No ano, jsem tro-šič-ku konzervativní. Ale mně! se to u geniální A. Ch. zdá na místě. :)
A přece mi připadá fér citovat kousek z knihy Davida Sucheta, "Poirot a já":
...největší obdivovatelé autorčin díla někdy protestují, když se v TV seriálu nedržíme předlohy...odepisuji, že je mi to líto, ale některé její povídky se do podoby scénáře televizní adaptace nepřepisují snadno. V takových případech proto uvádíme, že...díl byl natočen "volně podle původního příběhu". Rozhořčení skalních příznivců dobře rozumím, zároveň však věřím, že nám odpustí...

Rozumíš nerozumíš, k tomu JÁ můžu říct jenom jedno. I ty, Brute??? :))

23 23.02.2022

Trochu jsem se bála, že nebudu moct hodnotit. Odvaha, postoje, charakter a - hvězdičky..? Co s nimi? Co s nimi, pokud ta knížka - a ty my zde "hodnotíme" - se mi nebude zdát dost dobrá? Je špetka lidí, kterým bych vděčně třeba jen "zavázala střevíc". Ale co když ta knížka..?
Nemusela jsem se bát. K tomu VŠEMU pan Fajtl ještě uměl psát. Poutavě, střídmě, nezatrpkle. Níže kdosi trefně vystihl; nebýt to podle skutečnosti, byl by to skvělý dobrodružný román. Nelze než souhlasit.
Četl pan Ornest. Poutavě, střídmě. Noblesně. Hodilo se to.

23 13.11.2020

Tak kvaltuju, aby zrovna tenhle komentář nebyl prvním v novém roce. Protože to teprve budou komentáře! Úderné! Srozumitelné! ... Jistě nelze přehlédnout, že ze mne mluví rozpačitá bezradnost. Copak, nelíbilo? Ale jo, jo - to by z toho nebyly 4 hvězdy. Jen mě to nějak nebavilo číst. Ale nešlo to odložit. (Jak jsem podotkla: srozumitelnost až v následujícím roce :)).
Takže: počítala jsem s tím, že si rozšířím povědomí o roli Japonců na prahu druhé světové války, k čemuž mě podnítila četba knížky pana Hejcmana "Sbohem moře, sbohem oceány". Podcenila jsem odstup, který jsem si měla dopřát, i načasování obecně; advent asi nebyl obdobím, podporujícím to správné zaujetí.
Zaskočilo mě jaksi, když už jsem se jakž takž srovnala s děsivě věcným líčením drastického dění a úniku po Řece, že se děj přesunul celkem výrazně do roviny rodinných peripetií (skoro jsem za tím viděla Alcottové "Malé ženy"); křehká, ale odhodlaná matka a její čtyři osobité dcery, zápolení o tatínka a respekt /nerespekt k němu, jaksi defenzivní poloha otce, jíž jsem (v souvislosti s důrazy postihujícími tradici) úplně nerozuměla, všednodennost, málo se lišící od zápasů "Alcottek", a to bych skoro řekla, že chvílemi jsem byla na vážkách, čí že to svázanost pravidly byla větší.
No a pak to, co mě asi u knížky udrželo do konce. Nádherný jazyk, který rozvinuje před očima svitek za svitkem a odhaluje Čínu skrytou za slovy. Úžasné...
Summa summarum: překrásně formulovaná, autobiograficky laděná věc, pro mě výrazně dějově a emočně nevyvážená a tudíž kolísavě čtivá, až do vytracena...

23 30.12.2019

Jako bych měla v poslední době smůlu na závěry...
Café Groll jsem si vzala jako drobné podvečerní čtení v krátícím se čase před vánoci. Novelka nabízí útlý příběh, čtivý, tématicky originální, místy poetický, trochu nostalgický, nic moc veselý - děj končí v osmačtyřicátém - , ale ani neoplývající vypjatě dramatickými pasážemi.
A z toho se pojednou na samém konci vyvrbí uspěchaná kapitola, zchvácená pod náhlou náloží důmyslné konspirace a zčistajasna vyvstalých dějových
a charakterových zvratů...
Vlastně by mě ten závěr i zaujal, nebýt té přehuštěnosti - ještě tohle, a támhle to..,
až do poslední věty. Snad to mělo překvapit, šokovat.., nevím. Mně to přišlo
v té překotnosti spíš zmarněné.

23 09.12.2019