mirektrubak komentáře u knih

Tak velkoryse pojatý a velkolepě rozkročený projekt si vyloženě říkal o neúspěch – nezdálo se být možné udržet tolik různoběžných motivů na uzdě a nechat je sloužit společnému cíli. Nevěřil jsem, že by se to mohlo povést a přistupoval ke knize s docela velkou skepsí. Ale podařilo se, kupodivu! A tak se naučná kniha a beletrie netlučou, ale doplňují. A pokus o intimní portrét, složený z informací spíš tušených než doložených, se velmi dobře vzájemně podpírá s velkými dějinami minulého století – nejen že si vypravěčské linie nekonkurují, ale doplňují se a dotváří sourodý výsledek, kterým je suverénně vyprávěná a velmi čtivá kniha.
Jistě, na 600 stránkách se zcela vyhnout slabým místům nejde. Některé postmoderní odbočky nebyly nosné a jejich případná absence by celkové vyznění románu nezměnila – asi by nikdo ani nepoznal, že kus chybí. A autorskému hlasu, který do děje v plurálu vstupoval, by slušela větší pokora: Reinerova ironie je občas za hranou přijatelné hravosti, třeba když popravy českých politiků po příjezdu Heydricha uvede větou „Němci zavírají česká divadla, zároveň se ale nedá říct, že by se nestarali o zábavu.“ nebo sérii úmrtí moravských básníků uzavírá informací, že se Jiří Mahen „pro změnu v podkroví svého domku oběsí na šlích.“ Snad tím Martin Reiner chce těžká témata odlehčovat, snad chce nějak vyvážit svoji posedlost tématem, ale příjemné mi to moc nebylo.

U knih, které zpracovávají historická témata beletrizujícím způsobem je vždy zásadní otázkou pravdivost popisovaných scén. Martin Reiner v tomto smyslu situaci nijak neprojasňuje a já musel mnohokrát konstatovat, že prostě netuším, jak moc se v té či oné situaci jedná o autorskou fabulaci. Když si například čtu o tom, že Ivan píše dopis své milence, ale nakonec ho roztrhá: je to jistota (dopis se někde našel roztrhaný a šlo z něj přečíst, co bylo obsahem), pravděpodobnost (o dopisu někomu povídal a více lidí si na to vzpomnělo) nebo předpoklad (Reiner si říká, že je to něco, co by Blatný asi tak v dané situaci udělal)? To prostě nevíme. Ale zatímco u jiných témat mně tato nejistota hodně vadí (třeba když čtu reportážní knihu o Breivikovi nebo o operaci Anthropoid), tak tady jsem nad tím po prvních stranách mávl rukou, rozhodl jsem se, že pro jednou nebudu pedantický puntičkář a budu si román užívat jako román ... navíc hlavní hrdina je přece surrealista a surrealismus přece nemůžu podrobovat fact-checkingu :-)

Pro mě je hlavním tématem románu svoboda. A nejde jen o svobodu občanskou a uměleckou, o kterou Ivana a jeho přátele připravují hned dvě po sobě jdoucí totality, jakkoli je zde zejména téma kolaborace s komunismem výborně popsáno – s mrazivou přesvědčivostí. Jde víc o svobodu individuální, o možnost si zvolit vlastní příběh. Na první pohled v tomto ohledu Ivan Blatný (ten románový!) prohrál, vždyť dokonce i v tom poválečném Československu by asi žil ve větší „svobodě“, než v anglickém blázinci! Jenže ... ono to tak je, jen když svobodu považujeme za stav, ve kterém se neustále můžeme rozhodovat z maxima možností. Svoboda Ivanova (toho románového!) je jiná, je to svoboda strážce majáku, svoboda řeholní sestry – svoboda vybrat si pro sebe to nejdůležitější a toho se držet. Proto je pro mě románový portrét Ivana Blatného portrétem svobodného člověka.

10 21.05.2020

„Jsem sama ve světě
bez Boha bez tebe
bez smyslu bez cíle
bez tebe bez tebe
bez lásky v temnotě
v pustotě bez tebe

Pane nenech mě
nez něho bez lásky
zahynout v samotě
nesmyslně“

Tak něžné a křehké, tak zranitelné ... až se mi to ani nechce žádným komentářem rušit. Co bych asi tak mohl k takové kráse dodat?

„A já Tě Pane prosím
vem si zas úzkost co nosím“

10 05.05.2020

„To, co se mi děje, ať už je to příjemné nebo ne, je jen prostředkem růstu. Mohu děkovat za vše, za pocty i za urážky. A za urážky možná ještě spíš, protože mě nepotáhnou k pýše. Důvodem mých ukřivděností a smutků nejsou slova a skutky druhých lidí, ale má nevyléčená netrpělivost. Zápasem o stálost se učím bez uhnutí snášet rány – nejprve neodpovím na ránu ranou, potom ani zlým slovem, nakonec ani zlou myšlenkou. A ti, kdo se probojují až sem, najdou radost.“

Nesoustředěnost a nestálost jsou známé nemoci naší doby. Potýkáme se s rozptýleností pozornosti i neochotou k závazkům. Termín prokrastinace se stal součástí našeho slovníku a s obavami sledujeme, jak nás proměňuje (dokonce i neurologicky) nový způsob vnímání médií na internetu nebo používání sociálních sítí (což zdaleka není jen ten proklínaný facebook). Také společenské standardy se otáčí, často doslova o 180 stupňů: zatímco ještě o generaci zpět při neúmyslném otěhotnění svobodné dívky všichni okolo doufali, že se otec pochlapí a požádá o ruku, dnes naopak celá rodina trne, aby to mladí náhodou neuspěchali a nehnali se do ženění – obavu z nezařazení se nahrazuje obava z uvázání se.
Zdálo by se, že nová diagnóza si bude žádat nové způsoby řešení. Ale kniha Štěpána Smolena dokládá pravý opak, velmi přesvědčivě totiž ukazuje, že odpovědi byly vysloveny mnohem dříve, než byly položeny otázky. Moudrost otců poustevníků je hluboká a jejich myšlenkám se vyplatí naslouchat – mnohokrát jsem žasnul, jak přesné a trvalé platné jsou, a jak dokážou být ve své nesamozřejmé prostotě ukazatelem na cestě i pro běžného smrtelníka ve 21. století.

Nemám moc rád, když jsou filozofické nebo teologické úvahy prezentovány v žertovném stylu, pamatuji si například, jak jsem před časem rozmrzele koulel očima nad formou Lewisových Rad zkušeného ďábla. Jenže kniha otce Štěpána je legrační nenásilně a hlavní hrdina je okouzlujícím způsobem roztomilý – taková katolická verze mága Mrakoplaše, řekl bych :-) Ono to není tak jednoduché, jak to ve výsledku vypadá, napsat vtipný příběh je docela náročný úkol – zdaleka ne všechno, co vyvolá smích při vyprávění u piva pak opravdu funguje na stránkách knihy. U Smolena ovšem ano – a humorné scénky zde navíc nejsou (až na výjimky) samoúčelné, ale slouží lepšímu pochopení textu.

„Svoboda vyžaduje stálost.“
Jsem moc rád, že jsem se k Buď, kde jsi dostal. Byla to pro mě správná kniha ve správný čas. Ne všechny rady se dají bez přemýšlení použít (ženě týrané manželem těžko budeme radit, že má zůstat kde je, stejně jako knězi, který přestal mít rad lidi), ne všechny čtenáře osloví (Ludwigovu knihu o konci prokrastinace má na tomto webu do přečtených knih zařazeno o dva řády víc lidí), ale křesťansky založený čtenář, který cítí, že čas jeho života utíká a nechce promarnit svoji hřivnu může být osloven, poučen a povzbuzen. Paradoxně tak může kniha oslavující stálost být impulsem k potřebným změnám :-)

10 20.11.2019

„Upokoj mou duši, udělej si z ní své nebe, svůj milovaný příbytek a místo svého odpočinku.
Ať tě tam nikdy nenechávám samotného, ale ať jsem tam naprosto celá, naprosto bdělá ve víře, zcela se ti klanící, zcela vydaná tvé tvůrčí činnosti.
Můj milovaný Kriste, z lásky ukřižovaný, chtěla bych být nevěstou tvého srdce, chtěla bych tě zahalit slávou, chtěla bych tě milovat...až k smrti!
Cítím ale svou nemohoucnost, a proto tě prosím, abys mě oděl v sebe, abys mou duši ztotožnil se všemi hnutími své duše, abys mě ponořil v sebe, abys mě uchvátil, abys mě nahradil sebou tak, že můj život bude jen vyzařováním tvého života.“

Je pro věřícího člověka to nejdůležitější obracet se modlitbou a chválou k Bohu? Nebo jsou nad to nadřazeny skutky milosrdenství směřující k bližním? Knížka, která nás seznamuje s životem blahoslavené Alžběty od Trojice ukazuje, jak jsou podobné otázky nadbytečné, možná až absurdní. Alžbětin život je totiž přesvědčivým důkazem, že když se někdo opravdu otevře Božímu působení na člověka, najednou je v něm tolik lásky, že z něj všemi směry přetéká, a že je jí dostatek pro vyzařování vertikálním i horizontálním směrem.
Nejlépe to ilustruje sama Alžběta – sestra Giovanna della Croce je sice citlivou a zasvěcenou průvodkyní, ale nad originál není, a proto je část knihy, kterou tvoří Alžbětiny vlastní dopisy, tím nejpůsobivějším, co jsem při čtení našel. Přímý kontakt s Alžbětinou pokornou láskou a její touhou se naplnit tou „měrou bez míry“ a pak se kompletně vydat, to byl úžasný zážitek.

Následovat Alžbětinu spiritualitu nevypadá na první pohled jako mimořádně komplikovaný úkol, nezdá se, že by k tomu člověk potřeboval nějaké speciální dovednosti. Jenže … když se chceme vydat za ní, nejde o to, co si s sebou vzít, ale co naopak před cestou odložit. A to může být docela oříšek. Protože být Alžbětou inspirován, to už si vyžaduje jistou zralost. A když tu zralost u sebe najdeme, tak jsme se sebou spokojeni. Líbíme se sami sobě. Cítíme, že naše spirituální vyspělost je náš poklad a kde je náš poklad, tam je – jak známo – naše srdce. A v čem máme své srdce, toho se neradi zbavujeme. A tak platí něco podobného, co u Terezie z Lisieux: není snadné jít malou cestou, když se cítíme velcí a když si své velikosti považujeme.

Je docela těžké číst Alžbětin životopis a neporovnávat ji právě se svatou Terezkou. Obě karmelitky mají leccos společného, obě jsou na povrchu hřejivé a něžné a v nitru pevné a soustředěně odhodlané. A protože je Terezka slavnější a byla svatořečena a žila dřív (Alžběta četla její spisy), mohlo by to vypadat, že Alžběta je jen taková napodobenina, Terezčin epigon. Ale tak to není, jsem si jist. Alžbětino zaměření na Trojici je originální, teologicky obohacující a celé její „svědčení životem“ je nenahraditelné a nezaměnitelné.

„Každý úder mého srdce kéž je výkřikem lásky a vděčnosti.“

10 29.10.2019

„Ach, byl bych chtěl myslit, abych nemusil vidět. Ale nesměl jsem myslit a musil jsem vidět.“
Přikláním se k tomu, číst tuhle knihu jako podobenství, jako jakousi cestu lidské duše za sebezdokonalením, za bytím v plnosti. Upřímně řečeno, jako reálná postava by byl Poutník téměř nesnesitelný, pro své změny nálad a pro jeho emoční i názorovou nečitelnost – nejvíc jsem nad ním skřípal zuby, když na náznak soucitu nebo něhy, který pociťoval, reagoval hraným nezájmem nebo tvrdostí.
Ale Poutník jako symbolické vyjádření našeho zmateného bloudění světem, to je jiná. Potácení se mezi touhou po hříchu a touhou po svatosti, věčné pochyby o sobě i druhých, to se, myslím, Durychovy povedlo vykreslit skvěle, poetický jazyk, obraznost ani vypjatá emocionalita tam nepřekážejí – právě naopak.

„Zdvíháte mě až na špici věže, a tam už mě neudržíte. Pak mě budete musit nechat spadnout.“
Žena byla pro mě bez pochyb hlavní hrdinkou. Její trýznivý osud je popsán podrobně, možná až příliš podrobně pro slabé povahy. Ale musí to být, musíme se podívat až na samotné dno, abychom si uvědomili, že ponížení nás nezbavuje naší hodnoty. Je to zdánlivě jasná věc, ale je zapotřebí si to připomínat, protože i když máme, my křesťané, kříže často před očima (nebo na krku) a mnoho částí z evangelií známe nazpaměť, stejně se místo soucitu a vlídnosti často zkoušíme vzájemně okouzlovat vlastní necitlivostí vůči slabým a maličkým tohoto světa – v poválečných Sudetech stejně jako dnes.

„Ach, copak nemáte oči? Vždyť jsem po vás tak toužil a hledal vás, čekal na vás a modlil se za vás. Už tak dávno, tak dávno, ještě před vaším narozením.“
Vzájemný dialog muže a ženy posouvá knihu dopředu. Mnoho náznaků (nedělám si iluze, že jsem odhalil všechno a ani jsem se o to nijak zvlášť nepokoušel) nás vede k poznání, že se jedná o vztah člověka (Snad kněze nebo řeholníka? Podle narážek na celibát by to tak vypadalo, ale přiznání k dětem to problematizuje – v téhle knize je ale všechno trochu problematické a nic není zcela jisté) a nadpřirozené bytosti (žena je podle vypravěče na sloupu stojící, ve zlatě oděná, snad přímo Bohorodička, snad nějaká nedefinovaná svatá).
Ale já v Boží duze čtu jiný příběh. Příběh duchovního, ale teoretického života (muž, který je chytrý, mocný, ale stýská si po nenaplněnosti, nedostatečné sytosti svého žití) a realitou (žena, která je protažena vším hnusným, co si lidé dokážou provést, ale která přitom neztrácí naději a všechno nějak přečká). Zdá se mi, že právě splynutí těchto aspektů musí nastat, aby došlo k závěrečnému naplnění. Právě tehdy, když Poutník doopravdy zapomene na sebe a je cele k dispozici ženě (v předchozích pokusech o sblížení je to jen soucit pro soucit, ale takové zástupné utrpení nemůže fungovat, břemena druhých můžeme nést pouze tak, že se je opravdu pokusíme zvednout) mohou konečně oba dojít klidu. Není to ještě šťastný konec, to ani zdaleka, ale otvírá to naději pro šťastný konec. To není málo.

10 02.10.2019

„Ví ještě někdo
kde je nahoře a kde dole?
Ví ještě někdo
co je jasné a co tmavé?
Stále vzácnější jsou snivci
Stále vzácnější je den a noc.
Hýčkejte fialkový záhon
pod baldachýnem oblak.
Následujte hvězdy v nitru
jádra posvátných nocí
a jejich bezhlesé snové písně.

Jak by se nám
hodila křídla
zádumčivé plameny.
Jak by nám však byla vítána
nebesa jako perutě.“

Vůbec jsem nevěděl, že Hans Arp píše nějakou poezii, měl jsem o něm (velmi matnou) povědomost jako o výtvarném umělci. Pokud bych někde viděl jeho jméno na obálce knihy, asi bych si myslel, že se jedná o sbírku ilustrací nebo eseje o výtvarnu a nechal ji ležet. Jenže já ji v naší palmovecké knihbudce ležet nemohl nechat, protože tam byla opuštěná jediná – a to se prostě nedělá. :-) A když už jsem ji otevřel, tak jsem se do ní začetl ... a málem ji tam na místě přečetl celou! Tak mě básně Hanse Arpa uchvátily! Arp totiž nepíše žádné rozverné dada veršíky, jeho verše jsou svědectvím o rozjitřené duši, která s utrpením sleduje svět kolem sebe a nemůže než křičet bolestí nad tím, co vidí, nad úpadkem duchovních hodnot a vyprázdněnosti životů. A je v tom působivý, intenzivní, skoro jako prorok Jeremiáš: v jednu chvíli spílá světu, o chvíli později vyčítá andělům nečinnost, pak zase vzývá vyšší síly k zásahu...
Arpovo bědování se ale dá číst i jako zpráva o boji uvnitř člověka, o konfliktu dobra a zla v nás. Já jsem měl rozhodně tendence ho takhle vnímat, snad i proto, že jsem se zrovna nacházel ve stavu roztrpčení nad tím, jací my lidé dokážeme být, jak si svůj horizont zaplňujeme sebou, jakou máme necitlivost k druhým, jak jsme lhostejní k pravdě, jak nepěstujeme svoje duše. „Chcete uzemnit zemi a uhasit veškeré hvězdy? Proč se chcete stát nelidskými lidmi?“ chtělo by se volat společně s Hansem Arpem.
Naštěstí nás Arp neutopí v zoufalství, naopak – opakovaně náš zrak obrací k silám, pro které je náprava našeho stavu brnkačka, které jedním dotekem vše uzdravují a hojí.

„Černých hvězd
v nitru člověka
přibývá.
Kdyby opět andělé
dorazili na zemi
černé hvězdy
by zanikly
rázem.“

10 21.08.2019

„Odvracíme zrak od osamělosti, od nás samých. A nesnášíme druhé a nesnášíme sami sebe a druzí nás taky nesnáší.“

Připomínalo mi to Nabarvené ptáče, krutostí a téměř absolutní absencí lásky a soucitu. Vím, že je svět někdy takový, vím, že je nutné o tom psát, že není možné zavírat oči nebo se dívat kolem sebe skrz růžové brýle. Přesto ... no, bylo to úmorné (ano, já vím, mělo to takové být) a depresivní skoro až k neučtení. Tolik jsem přál vypravěčkám, aby dokázali zvednou zrak od bezvýchodné reality k horizontu, případně ještě výš, k nebi. Ale to se nestalo.

Použitý styl byl mimořádně zajímavý, unikátní. Na jedné straně vyloženě básnická stavba vět a odstavců, na druhou stranu odcizený popis událostí – jako by situace zapisoval zkušený vyšetřovatel-pozorovatel, kterému neujde sebemenší detail, ale kterého se nic emočně nedotkne. Mezi mnou a světem je skleněná zeď, říká jedna z postav – to se mi zdálo výmluvné.
Právě neobvyklý jazyk a styl vyprávění byl pro mě tím nejcennějším, bylo to silné, hypnotizující. Jsem zvědavý, kam se v následujících knihách Herta Müller posunula – a na další setkání se těším.

10 02.08.2019

„Myšlenky nepatří nikomu. Poletují mezi námi, jako by to byli andělé.“
Nádhera! Další Márquezova symfonie slov, vůní, chutí, barev a tvarů. Kratší stopáž a větší dějovost téhle novele prospěla, obvyklá a očekávaná magická obraznost tím dostala vhodný rámec – nenudil jsem se ani na chvilku a slupnul ji jako malinu během jednoho odpoledne a jednoho brzkého rána. Až jsem se musel hlídat, abych slastně nepomlaskával nahlas :-)

10 23.07.2019

„Řekl jsem vám pravdu, paměť je pravda, protože paměť má zvláštní ustrojení. Vybírá si, vyřazuje, mění, přehání, zlehčuje, velebí i znevažuje; ale nakonec si vytváří svoji vlastní skutečnost, svoji nestejnorodou, avšak obvykle logickou verzi událostí; a nikdo, kdo má zdravý rozum, nikdy nevěří cizí verzi víc než své vlastní.“

Láska na první pohled!
Hned v první zápletce románu byl dědeček vypravěče, mladý doktor v Kašmíru na počátku minulého století, povoláván k mladé pacientce, ze které z důvodů ochrany její počestnosti vidí skrz díru v prostěradle jen nejnutnější část těla, tu kterou zrovna potřebuje vyšetřit. Po několika letech se od kotníku dostane až ischiokrurálním svalům a následně i k svatbě. No, když o tom teď píšu já, tak to zní nudně a podivně, ale v Rushdieho podání je v tom moře obrazotvornosti, moře hravosti, moře čisté literární nádhery! Navíc perfektně zvládnuté vstupy vypravěče do děje! A já už při čtení této první kapitoly věděl, že se budu v Rushdieho světě cítit moc dobře.

Děti půlnoci mi dost připomínaly Sto roků samoty, v tom až marnotratném nadbytku kreativity, originálních obrazech i slovních spojeních. Ale stejně jako u Márqueze nejde jen o hrátky se slovy, ale pod verbálním koncertem snadno najdeme skryté významy a temnější tóny. U Rushdieho snad ještě víc – třeba kapitola v Sundarbanu mě provedla nejhlubší hloubkou lidského zoufalství způsobem, na který dlouho nezapomenu.

V dějové linii, která propojuje Salímův osudu s dějinami státu Indie jsem trochu tápal a jistě jsem neodhalil všechny narážky a podobenství – nejsem v této oblasti příliš zběhlý. Ale prolnutí fantazie a skutečného světa jsem si užil naplno a byl jsem dokonale spokojen – ta všehochuť barev, chutí a vůní se mi v hlavě a srdci proměnila v opravdu nezapomenutelný zážitek.

10 25.03.2019

„Naše otevřenost vůči druhým je naší otevřeností vůči Bohu, protože Bůh se skrze Krista solidarizuje s jinými, - a naše otevřenost vůči Bohu a bližním je Boží otevřeností vůči nám a světu, protože Bůh skrze Krista (skrze Tajemství Vtělení) solidarizuje s námi a chce být přítomen ve světě skrze naše svědectví lásky.“

Moc se mi líbí ústřední myšlenka této knihy – tedy že náboženské hledání je ze své podstaty nekončící proces, že v hledání z principu nejde dojít k cíli v tom smyslu, v jakém na konci detektivního románu dojdeme k rozluštění záhady. Je mi tenhle postoj vlastní, intuitivně mu rozumím. A souhlasím také s tím, že uvědomění si významu vlastního hledání by nás mělo vést k respektu k jiným cestám jiných lidí. Bez ohledu na to, jak moc velkou chuť nevěřícně kroutit hlavou často při setkání s odlišně hledajícími máme.

Organizovaní věřící a sekulární humanisté jsou dvě skupiny, které na sebe nahlížejí s jakousi automatickou podezíravostí. Mají k tomu jistě mnoho důvodů. Přesto by pro obě strany byla vzájemná otevřenost a důvěra užitečná, mají si navzájem co nabídnout a – přestože se to na první pohled nezdá – mohou si být posilou i povzbuzením. Pro křesťany je zde navíc jeden významný důvod k vykročení přes barikády historické averze: pokud to myslíme vážně s následováním Krista, nesmíme zapomenout na to, že On nezapomínal na nikoho, že pro Něj nebyl nikdo příliš daleko. Postoj „ateisti nás nezajímají, dobře jim tak, nevyslyšeli dobrou zvěst, no tak holt půjdou do pekla“ nesvědčí – podle mého názoru – o pochopení poselství evangelií.

Tomáš Halík je vzdělaný teolog s darem podávat složitá témata srozumitelně – bez toho, aby bagatelizoval nebo podával věci jednostranně. Dokáže vhodně citovat církevní autority i přesvědčivě vyvozovat závěry. Bylo pro mne zkrátka velkou radostí s ním prozkoumávat historii i analyzovat tu současnou, často velmi nezřetelnou, hranici mezi těmi, kteří jsou v církvi vevnitř a vně. Vidět, kolik inspirativních pohybů z tohoto prostoru může vzejít. (Možná paradoxně: militantně sebejistí věřící a militantně sebejistí ateisté se zabaví spory mezi sebou a tolerantní části obou skupin mohou být „tvůrci pokoje“)

Zvláštní radost jsem měl ze stránek, které byly věnovány svaté Terezii z Lisieux, světici, ke které mám osobní vztah – otec Halík (Který se zde přiznává, že má Terezčinu fotku trvale na svém psacím stole. To bych teda opravdu nečekal! :-) zde upozorňuje právě na ten aspekt z jejího myšlenkové odkazu, které i mně přišel důležitý, na bratrskou pozornost vůči těm, kteří věří jinak nebo nevěří vůbec.
A úplně největší radost jsem měl z toho, že se na Tomáši Halíkovi ukazuje, že je možné být vstřícný k jiným postojům a zůstat přitom nezpochybnitelně oddaným věřícím – v knize jsem nenašel nic, na čem by šlo doložit, že se Halík odklání do katolicismu, nebo dokonce křesťanství obecně (názory toto tvrdící jdou zřejmě na vrub nedorozumění nebo nepozorného čtení).

„Věřím, že víra ve vzkříšení a ochota křesťanů dosvědčit přítomnost a životnost Krista čerpají svou sílu z událostí Vzkříšení, a ne pouze z inspirativní síly nějakého mytologického obrazu. Věřím, že přítomnost Vzkříšeného v našem světě je podstatně reálnější než přítomnost ‚velkých zemřelých‘. Dokonce bych to vyjádřil tak, že reálnost Vzkříšení mne nutí revidovat mé dosavadní příliš úzké chápání reality, prolamuje horizont světa mé zkušenosti do hloubky bezedného tajemství. A nejen mé chápaní reality, nýbrž sama realita mého života, sám můj život tím dostává novou hloubku a nový smysl – a tento smysl je už přítomen v mém životě, i když ho dosud fakticky nepřetvořil, je zde přinejmenším jako oslovení, jako pozvání na hloubku, které mohu přijmout či odmítnout.“

10 25.03.2019

Magie není v názvu žánru, kterým se García Márquez proslavil, náhodou. Magie je totiž přítomna ve všech postavách a dějích v mistrově tvorbě. Pro mě byla tohle moje první zkušenost s Márquezem-povídkářem, těšil jsem se a nebyl jsem zklamán. Obraznost, kreativita a smysl pro fantazii se dokázala plně rozvinout i na malém prostoru, to není překvapení, ale zaujalo mě, že povídky fungovaly výborně i v rámci pravidel žánru - se zápletkou, gradací i (ne vždy nutně prvoplánovitě dechberoucí) pointou. Klobouk dolů!

Protože jsem se nechtěl s knížkou loučit příliš brzy (není dlouhá a klidně by se dala přečíst v průběhu jediného, literárně hodnotného, večera), tak jsem si dovolil vždy pouze jednu povídku denně – a nechal tak na sebe jednotlivé příběhy působit postupně, jako doplněk k jiné četbě. To se mi osvědčilo, každá povídka ve mně vždy chvíli „doznívala“. Nejvíc asi zaujaly María dos Prazeres a Stopa tvé krve ve sněhu (ta mi připomněla Borise Viana), ale i každá ostatní měla co nabídnout - třeba Přišla jsem si zatelefonovat popsala docela přesně moji vlastní opakovanou noční můru; Světlo je jako voda mě zase rozzářila, když nabídla mou oblíbenou situaci, tedy ryby plavoucí v interiéru (bez nich by jakákoli Márquezova kniha byla jako Hamlet bez hrobníků :-)

Zkrátka: dvanáct drobných klenotů, dvanáct důkazů vypravěčské dokonalosti.

10 29.07.2018

„V pornografickém světě lidi neustále předstírají, že si vyrazili do lesa na piknik, nebo že přišli spravit sporák, když ve skutečnosti jsou jen nažhavení, až si to rozdají. Po čase mě začal přitahovat svět, v němž si lidé skutečně touží udělat piknik v lese a kde opravář sporáků opraví sporák, smekne před dámou klobouk a odjede ve své dodávce, přičemž jí možná jednou přátelsky zatroubí na klakson.“

Jsem velký obdivovatel Faberova talentu. V této sbírce se mi ale trefil do vkusu méně často než v případě Fahrenheitových dvojčat. Tam, kde se v povídkách věnuje obyčejným lidem (Někdy prostě prší, Pidgin američtina, Tunel lásky, Někam do tepla a pohodlí ...), tam nemám co vytknout a jsem nadšen – a vůbec mi nevadí, že se často nedozvím, co se dělo před mým vstupem do děje a co se bude dít za poslední stránkou. Je to jako přisednout si k cizím lidem ve vlaku, poslouchat kus nějakého rozhovoru a pak vystoupit s vědomím, že už se nikdy nedozvím, jak to dopadlo. Není to na škodu – naopak to může podnítit moji představivost. I v této knize se mi nejvíc líbila povídka Kdyby přišla závrať, která toho vlastně prozrazuje nejméně.

Tam, kde mistr Faber začne být hravý a groteskní, tam mě to bavilo méně – ne, že by to Faberovi nešlo, vysokou úroveň má pořád, ale stejně si myslím, že je to trochu škoda, protože spisovatelů, kteří dokážou psát lehce a svižně a vymodelovat originální pointu je hodně. Faber se mezi nimi neztratí, ale pro mě je stejně jeho největší síla tam, kde je vážný. Ale to není výtka, problém není na straně autora, to jsou čistě moje čtenářské preference. Je to trochu podobné jako u Shakespeara a jeho komedií: nic proti Veselým paničkám nemám, ale kdyby místo nich napsal něco podobného jako Macbetha, byl bych raději...

10 27.05.2018

Vlaštovky a Amazonky byli moje nejoblíbenější četba v době ranného mladí (hádám někdy na prvním stupni) a Boj o ostrov byl z Ransomovek můj vůbec nejmilejší příběh. Tak jsem byl zvědav na to, jak budu tuhle dětskou knihu vnímat dospělýma očima. Jestli to ve mně vyvolá nostalgii nebo jestli budu spíš nad sebou kroutit hlavou, co jsem to četl za hlouposti.
Dopadlo to spíš pozitivně, při čtení se mi vracely vzpomínky na moje dětské čtení pod peřinou, na to, jak jsem se o Vlaštovky bál (Titty sama na ostrově!) a jak jsem si je integroval jako imaginární přátele do svého fantazijního světa. Taky jsem nakonec dočetl do konce. I když jsem si párkrát v průběhu čtení říkal, že jo, že dobrý, že jsem si tu atmosféru připomněl, ale že to přece nemusím číst celé – nakonec mi to nedalo a došel jsem s malými námořníky až na poslední stránku.
Z dospělého pohledu jsem ocenil hravost, sebeironii a taky vědomou hru s vlastní fantazií – všichni zúčastnění v každém okamžiku vědí, že vše je jen jako, ale nebrání jim to zábavu si užít. To mi bylo možná nejvíc sympatické: že pro dobrodružství nemusíme cestovat do Bradavic nebo objevovat nové světy ve skříni, že si vystačíme s obyčejným jezerem a vlastní představivostí.

Ještě zajímavost: V knize není popsán, ani naznačen, vzhled jednotlivých dětí. To mě rozesmálo, protože jsem měl velmi přesnou představu, jak vypadá moje hlavní oblíbenkyně – pirátka Nancy. A byl bych se do krve hádal, že si to přece nemůžu pamatovat špatně, že Nancy je přece zrzavá a pihovatá.

10 27.05.2018

„Dvůr byl plný radostného výskání hrajících si dětí. Záviděla jsem jim a přála si být stejná jako oni. Hrát si v teplém, mírném dopoledním slunci a nevědět nic o temném světě, který je za školou, za naší čtvrtí, za městem, za mořem.“

Davita je moje stará známá. Četl jsem její příběh krátce po vydání románu v češtině (2005?) a dobře si na to pamatuji, byl jsem zasažen a dojat a všechny její radosti a strasti jsem s ní prožíval na své tehdejší poměry nebývale (byl jsem mladý a pyšný a emocím jsem se v té době bránil). Byl to tehdy náhodný výběr v knihovně a já se těšil i na další Potokovy romány – ale žádný další už mě ani zdaleka tolik neoslovil (a oblíbené Vyvolené jsem snad ani nedočetl). Ale na Davitu jsem nezanevřel a mnohokrát jsem si na ni vzpomněl. Třeba když jsem s někým vedl diskuzi na téma „nejlepší neznámá kniha“. Nebo při situacích, kdy jsem se musel potýkat s tím, čím ona.

Davitina harfa má celou řadu témat, ale pro mě je to zejména kniha o ztrátách (a reakcích na ně). Nejen o úmrtí blízkých osob, ale o ztrátách identity (náboženské, nebo obecně světonázorové), a dost často také o ztrátách iluzí („Svět, který vyučoval spravedlnost, se dopustil nespravedlnosti. Jak v tom světě můžu teď žít? Jak můžu být částí jeho srdce a duše, jeho jádra? Proč bych měla dál patřit k někomu, kdo se takhle chová? Jak tomu světu můžu důvěřovat?“).
To nezažívá jen Davita, ale snad úplně každá postava knihy, zejména to platí pro Davitinu matku Chanu, jejíž životní příběh je krutý a nelítostný (a věrohodně popsaný) a která je regulérní druhou hlavní hrdinkou románu.

Přes zjevnou melancholii a posmutnělou náladu textu je v románu patrná naděje. To je důležité. Potok nedopustí, abychom cítili beznaděj a dává postavám šanci, neodpírá jim světlo na konci tunelu, byť je mnohdy spíš jen tušené. Ale čtenář ví, že postavy mají sílu, že po každé ráně osudu vstanou a půjdou dál, že nakonec zase v životě najdou něco, co bude dávat smysl. Že život nakonec vyhraje, nebo že alespoň vyhrát může. („Maminka mi chybí. Bolí mě to uvnitř. Všichni říkají, že to přejde, ale nepřechází to,“ říká mladý David a zní to hodně smutně. Ale později v knize dodává: „Ale nakonec jsem vstal. Musel jsem vstát. Musel jsem odříkat kadiš“.)
To je, zdá se mi, nakonec tím hlavním poselstvím románu. Že život sice přináší kruté rány, ale že se vždy najde něco, pro co se vyplatí obrátit oči od vlastní bolesti směrem dopředu. Že nejlepší lék na krutost života je krása života. A že krásu života lze prožít jen v kontaktu s jinými lidmi. Nejlépe to říká Chana: „Špatné věci, které se ti stanou, nejde zapomenout tím, že si řekneš, že svět není špatný celý. Opravdu poznáme jen věci a lidi, které se nás dotknou. Všechno ostatní je jako slova ve slovníku. Můžeme se je naučit, ale nežijí hluboko v nás.“

Davitina harfa není světoznámá kniha, ani v rámci tvorby Chaima Potoka není počítána mezi nejvýznamnější díla. Přesto je pro mě výjimečná a oslovující. V předchozích větách jsem se snažil popsat proč, ale vidím, že se mi to povedlo jen velmi nedokonale. Ale ono to možná ani vyjádřit nejde, možná je kouzlo literatury a umění (a vlastně i mezilidských vztahů) právě v tomhle – najít a rozezvučet v člověku něco tak intimního, že pro to ani nemáme slova.
Zároveň pro mě bylo druhé setkání s Davitou silným argumentem pro názor, že opakované čtení má smysl (pamatuji, že i zde na DK probíhaly diskuze o tom, jestli to je či není užitečné). V odstupu jsem viděl v románu i jiná témata, kterých jsem si na první schůzce nevšiml. Nejzřetelněji jsem si to uvědomoval při popisu Davitina hledání víry, to jsem prve nevnímal jako podstatné. I když ... asi jsem věděl, že je to klíčový prvek románu, jen jsem nevěděl, že to vím. Srdce už to vědělo tehdy, jen hlava se zase někde loudala. :-)

„Nic, co píšu, nemůže být tak udivující jako život, který představuje vůbec nejpodivuhodnější příběh.“

10 22.05.2018

Jak příběh samotný (beze slov, ale nikoli němý), tak jeho černobílé provedení, vyvolávalo místy pocity úzkosti, odcizení, stísněnosti. Ale naděje a víra v lidskost nikdy nebyla příliš hluboko pod povrchem, takže celkové vyznění nepůsobilo přehnaně depresivně. Naopak - nabízí pořádnou injekci optimismu.
Když se kniha blížila ke konci, začal jsem mít přesnou představu, čím by měla skončit – a Shaun Tan mě vyslyšel. A úplně ten poslední obrázek byl úplně ten nejkrásnější a nejdojemnější.

Kéž by tyto ilustrace dokázaly proniknout očima až k srdcím tam, kde se to slovům nedaří. Kéž by.

10 26.02.2018

Rámec knihy „Tak mě někdy napadá“ je tvořen soubojem rodiny Stamperů s komunitou fiktivního městečka Wakonda (městečko samotné a působivě popsaná drsná příroda je důležitým aspektem – skoro by se dalo říct, že je to jeden z hlavních hrdinů knihy) a svádělo by to k tomu, číst tento román jako souboj skupiny spravedlivých proti přesile nepřejícných. V užším smyslu třeba i jako konflikt socialistického vidění světa (odborová organizace) a houževnatého drobného kapitalismu (dřevorubecká rodinná firma). Ale pro mě to byly pouze atraktivní kulisy a vnímal jsem „Tak mě někdy napadá“ jako komorní příběh – rodinnou tragédii vyprávějící o neschopnosti navazovat vztahy se svým nejbližším okolím.

Hlavním hrdinou je Hank - na první pohled prototyp kladného hrdiny. Silný, odhodlaný, zásadový. Ochotný se postavit přesile. Jenže můj hrdina to být nemohl - protože jeho bojovnost pramenila pouze z nenávisti, konfrontační soutěživosti a pohrdání ostatními a nic z jeho síly nebylo použito k prospěchu svého okolí. Tak k čemu to potom celé je?
Ani Hankův nevlastní bratr Leland si moje sympatie nezískal, typově to sice byla „moje postava“ (nešikovný vzdělanec v prostředí, které uznává jen hrubou mužskou sílu), ale jediné, na co dokáže myslet je vlastní sebelítost, touha po pomstě (v úvodu románu se dozvíme, že Hank měl poměr s jeho matkou) a směšná touha se bratrovi vyrovnat.
Tou největší tragédií románu je pak to, že oba bratři nejsou schopni ze svých rolí vystoupit, i když je to unavuje a ničí. Na což doplácí nejvíc Hankova žena, která je v příběhu jako ona pověstná „Čechovova puška zavěšená na stěně“.

Unikátní je, jakým způsobem Kesey román vypráví. Velmi rychlé změny vypravěčů, časových i prostorových rovin. V rámci jednoho odstavce někdy sledujeme stejnou situaci očima dvou různých postav, někdy zase Kesey kombinuje aktuální situaci a vzpomínky, jinde se v ději trochu předběhne, takže víme, že dojde ke konfliktní situaci a teprve potom se postupně dozvídáme, co se přesně stalo. Tento postup je hodně náročný na čtenářskou pozornost a vyžádá nějakou dobu si na to zvyknout (někdy mně to přišlo i trochu rušivé - takové vítězství formy nad obsahem), ale vyvolává zvláštní atmosféru neuchopitelnosti, nejistoty, těkavosti... Nemusí to být pro každého, ale mně to k chuti přišlo a s každou další stránkou jsem byl knihou pohlcen víc a víc - až do skvěle vygradovaného finále.

Ken Kesey většinou nebývá jmenován při výčtu nejlepších spisovatelů (často ho vnímáme jen jako „toho, kdo napsal předlohu k Přeletu“) a to je - z mého pohledu - docela nespravedlivé. Jeho romány mají myšlenku, spád i originální podání.

10 22.10.2017

„Snažím se moc nepřemýšlet. Stejně jako všechno ostatní musejí být teď i myšlenky na příděl. Je hodně věcí, na které bude lepší nemyslet. Přemýšlení může člověku snížit šance, a já mám v úmyslu vydržet.“

Silnou stránkou Příběhu služebnice není děj, ten vskutku není nijak dechberoucí. Silnou stránkou je vykreslená atmosféra a sonda do hlavy inteligentní, autonomní ženy, která se dostává do služebního postavení. Vzniká konflikt mezi touhou po nějakém druhu vzpoury a mezi strachem z ní (protože každý chybný krok může být poslední). Konflikt mezi touhou nezapomenout (na lepší minulost) a přizpůsobit se a najít alespoň nějakou útěchu ve stávající (zdánlivě definitivní) situaci.

V první části knihy Služebnice svůj stav komentuje krutě a stroze, žádné sáhodlouhé rozbory. „Patřit, náležet, ležet,“ pomyslí si ve chvíli, kdy poprvé popisuje obřad oplodnění. Je to hrozivé a působivé.
V pozdějších kapitolách častěji zabrousí do různých úvah (nad mužským a ženským světem, povahou moci...), i v tom je Margaret Atwoodová přesvědčivá, jen jsem měl pocit, že to trochu narušuje spád knihy, že ty dvě polohy moc nejdou dohromady. A závěrečná část (seminář) byl pro mě docela zklamání - neměl jsem pocit, že by tahle „dohrávka“ byla pro román přínosná.

Jistě se najde řada čtenářů, kteří budou číst tuhle knihu jako varování před mocenským apetitem církve, ale podle mého soudu je zde popsáno spíš zneužití náboženství státem než zneužití státu církví. To naznačuje i jedno z hesel na stadiónu – BŮH JE NAŠE NÁRODNÍ BOHATSTVÍ (spojení církve a národa je vždy indikace, že je církev použita pro politické nebo mocenské účely. To je mimo jiné zajímavý, i když nechtěný, přesah do aktuální situace v naší zemi – ale o tom jsem nechtěl).

Na knižním serveru je to zřejmě nevhodné, ale přesto si dovolím pochválit a doporučit i televizní seriál, který vznikl v roce 2017. Ten má – v dobrém slova smyslu – pomalé tempo a myslím si, že dobře vystihuje atmosféru románu.

10 04.10.2017

Můj dosud nejoblíbenější Márquezův příběh byla (nepřekvapivě) kniha Sto roků samoty, která předkládá tu nejopulentnější čtenářskou hostinu, jakou si lze představit. Ale přestože jsem byl při čtení toho románu nadšen (napodruhé ještě víc), tak jsem se u něj zároveň cítil trochu podobně, jako se cítí fotbalový fanda při sledování nějakého benefičního nebo exhibičního zápasu - vidí ty nejlepší hráče předvádět to nejlepší v jejich oboru, ale přitom mu trochu chybí napětí a emocionální zaangažovanost.

U čerstvě dočtené Kroniky jsem tento pocit neměl, protože tahle novela nabízí to nejlepší z Márquezova literárního talentu v kombinaci s nadčasovým (a tím pádem vždy aktuálním) tématem osobní a sdílené odpovědnosti.
To mě asi zaujalo nejvíc: že je zde v plné síle zastoupen magický realismus - osobité metafory, bohatý jazyk, košatě „opentličkované“ věty, bizarní detaily (ano, dojde i na obligátní Márquezovy ryby plavoucí v interiéru) a zároveň jsme svědky strhujícího (na Márquezovy poměry má kniha vážně tempo) příběhu o tom, jak zlá vůle a opatrnost může přispět k nevratné tragédii.

Děj novely se sice odehrává v exotickém prostředí, ale není tak těžké si podobnou zápletku představit i jinde. Třeba na české vesnici nebo v českém městě. A výsledek by mohl být stejný i kdyby se hlavní hrdina nejmenoval Santiago, ale Pepík. Protože lidská netečnost a neochota k aktivní pomoci je univerzální lidská vlastnost. A to je hlavní myšlenka celé knihy (alespoň pro mě): Když se nebudeme starat o svět kolem sebe, budou umírat nevinní lidé.

10 25.08.2017

A všechny příběhy jsou tam z bílé příze,
vítr je nepocuchá, nahlas je říkat smí,
tak už vybělely a bez návratu vrostly
do noční oblohy a naskrz do větví.

Další moje setkání se Skácelovou obrazností a další zážitek. V téhle sbírce, zdá se mi, není Jan Skácel tak „čtenářsky vstřícný“, básně nejsou tak uhlazené a není v nich taková ta „krása na první pohled“, jak to známe ze Smuténky nebo Dávného prosa.
Ale nádhera je to i tak.

10 21.08.2017

Veselá knížka, která ale ve skutečnosti moc veselá není. Je sice napsána svěžím způsobem, ale je spíš smutná. A to hlavně proto, že i když vznikla v jiném čase a na jiném místě, tak dost přesně (právě že až nepříjemně přesně) popisuje obecné fungování lidské společnosti. A nic povzbudivého to není, protože Iskander nám vidí až do žaludku a je schopen nám krutou pravdu napálit přímo mezi oči. Takže si čteme roztomilou bajku a smějeme se blbejm králíkům, kteří si sami podporují toho pro sebe nejhoršího vládce – a pak se koukneme na průzkumy veřejného mínění a zjistíme, kdo bude pár příštích let vládnout nám.

Srovnání s Farmou zvířat se asi nejde vyhnout - je to politická satira pojatá jako bajka a těch zase tolik není. Myslím si, že Králíci se vedle Farmy mohou hrdě postavit a neklopit studem zrak. Ale zároveň vidím v těch dvou příbězích víc rozdílů, než společných rysů. Zatímco Orwell se soustřeďuje víc na popsání technologie moci v konkrétní zemi (jednotlivá prasata ve Farmě Zvířat jdou ztotožnit s konkrétními komunistickými vůdci), tak Iskander se zaměřuje spíš na popis vnitřních procesů v obyčejných lidech, které nakonec vedou k tomu, že žijeme v souladu s nějakým tím nehezkým režimem. A dělá to tak šikovně, že se čtenář může částečně najít hned v několika postavách.

A mimochodem, tahle knížka je lákavá nejen svým obsahem, ale i svým vzhledem: typografií, obrázkama ... když nad tím tak přemýšlím, tak si ani nevzpomínám, kdy naposledy jsem četl knihu, která by obsahovala barevné ilustrace. To bylo velmi příjemné.
Ale ten hlavní důvod, proč Králíky a hroznýše jistě brzy znovu vezmu do rukou, je přecejen hlavně v tom, jak Iskander pronikavě a přesně popsal nás králíky. Teda pardon - nás lidi.

10 14.07.2017