mirektrubak komentáře u knih

„Náboženská touha po slávě, moci a sebepotvrzení je slepá vůči utrpení – jak vůči utrpení vlastnímu, tak vůči cizímu -, protože je zamilovaná do úspěchu. Její láska je erós vůči krásnému, která má samotného milujícího učinit krásným. Víra však v Kristově kříži a utrpení zakouší onu zcela jinou Boží lásku, která miluje to, co je zcela odlišné. Miluje hříšníky, lidi špatné, bláhové, slabé, aby je učinila spravedlivými, dobrými, moudrými a pevnými ... Neboť hříšníci jsou krásní proto, že jsou milováni; nejsou milováni proto, že jsou krásní.“

Christologické veledílo, bez nadsázky!
Naposledy jsem byl takhle nadšen, když jsem někdy před dvěma lety hltavě konzumoval Guardiniho Pána. Se kterým toho má Ukřižovaný Bůh myslím docela dost společného. A není to jen jazyk originálu, a není to jen velmi pozdní překlad do češtiny, a není to jen mnohosetstránkový rozsah díla. Podobnost obou teologů vidím hlavně v ochotě jít se svým myšlením až na doraz, domýšlet věci a vyvádět je z vyjetých kolejí obvyklých náboženských stanovisek. A přitom se obejít bez laciných provokací a snahy se samoúčelně stavět do role originálních myslitelů. U Moltmanna jsem to vnímal ještě výrazněji proto, že nepatří do tradice katolické teologie. Což je skvělé, protože to ukazuje, že poctivě promýšlená teologie nemá konfesní hranice a je prostě jen jedna!

„Vtělený Bůh je přítomný a zakusitelný pro lidství jednoho každého člověka v plné lidské tělesnosti. Nikdo se nemusí přetvařovat a jevit se jinak, než jaký je, aby vnímal společenství lidského Boha se sebou. Naopak může všechny přetvářky a všechno zdání odložit a může se v tomto lidském Bohu stát tím, kým ve skutečnosti je. Ukřižovaný Bůh je mu však nadto blízko v opuštěnosti každého člověka. Neexistuje žádná osamělost a žádná zavrženost, kterou by na sebe v Ježíšově kříži nevzal a kterou by nepřijal. Není třeba žádných pokusů o ospravedlnění, ani žádných sebezničujících sebeobžalob, aby se mu člověk přiblížil. Bohem opuštěný a zavržený člověk může sám sebe přijmout tam, kde poznává ukřižovaného Boha, který je s ním a již ho přijal.“

Číst si Ukřižovaného Boha v době bezprostředně předcházející Velikonocům bylo zajímavé. Nebyl to plán, prostě to tak vyšlo, ale vyšlo to zvláštně působivě, jsem za to rád – přispělo to k tomu, že jsem tyhle Velikonoce prožil hodně „velkopátečně“, s důrazem na Ježíšovu bolest, na Boží bolest na kříži. Někdy si myslím, že na to, my křesťané, docela zapomínáme. Těšíme se už od zimy na vigilii a na slavné zmrtvýchvstání, které nás občerství a obnoví v nás vitalitu vnitřní i obrácenou směrem k Bohu i bližním. To je jistě v pořádku a je to prostě super! Jen Kristus oslavený nesmí zcela zakrýt Krista opuštěného. Jen kolem jeho utrpení a ponížení jeho smrti nesmíme přejít příliš rychle a Ježíšův krvavý pot i pocit naprosté opuštěnosti nebrat jen jako pomíjivou epizodu na cestě ke slávě. Bylo by to k naší újmě, myslím. Myslím, že schopnost rozumět (asi spíš cítit než racionálně chápat) situace Kristovy bezmoci může pomoct nám v našich vlastních situacích bezmoci. Že lepší vědomí Krista vydaného na smrt Otcem může vést k plnějšímu vztahu s Kristem v momentech, kdy my sami jsme vystaveni nespravedlnostem.

„Bůh, jenž je pouze všemohoucí, je tedy nakonec sám o sobě nedokonalou bytostí, protože nedokáže zakoušet bezmoc a slabost. Sice lze toužit po všemohoucnosti a bezmocní lidé ji možná uctívají, ale všemohoucnost nikdy neprobouzí lásku, pouze strach. Jakou bytostí by tedy měl být pouze "všemohoucí Bůh"? Je to bytost bez zkušenosti, bytost bez údělu a bytost, kterou nikdo nemiluje. Člověk, který zakouší bezmoc, člověk, který trpí, protože miluje, člověk, který může zemřít, je proto bohatší bytostí než všemohoucí Bůh, který nedokáže trpět, milovat a je nesmrtelný.“

Těch témat je na stovkách stran tolik, že se všechny nedají ani zmínit. Moltmannovo dotýkání se různých oblastí života ve víře má ale společné to, že jeho úvahy nestárnou! Žil v jiném společenském kontextu s místy zcela rozdílnými důrazy. Bolesti a strachy jeho doby byly opravdu jiné: studená válka, vzpomínky na hrůzy druhé světové (Moltmann sám byl mladým vojákem wehrmachtu a později válečným zajatcem), studentská hnutí a radikální proměna středních vrstev společnosti s rozpadem rodinných struktur. Přestože je Moltamnnovo uvažování velmi konkrétní (reakce na konkrétní události, polemiky s konkrétními filosofy a teology), je stejnou měrou aktuální i nadčasové (možná s výjimkou poslední části knihy promítající teologii kříže do nutnosti společenské angažovanosti). A někdy i docela prorocké: v katolickém prostředí slavíme Františkovy encykliku Laudato si z roku 2015 jako průlom křesťanské aktivity do ekologického myšlení a zdravě varující hlas církve ... více než čtyřicet let po Moltamnnově apelu na totéž.
Ale o souboj o to, která církev nějaké téma zvedla jako první v teologii nejde. Určitě ne. Jde o společné hledání co nejpoctivějšího pohledu na Ježíše Krista, kterého všichni křesťané vnímáme jako jediného garanta láskou proměněného života a naší svobodné a spasené existence.

„Zvěst o nové spravedlnosti, kterou eschatologická víra přináší do světa, říká, že kati nakonec nebudou definitivně triumfovat na svými obětmi. Pak ale také říká, že ani oběti nebudou na konci triumfovat nad svými katy. Triumfovat bude ten, který zemřel nejprve za oběti a pak také za katy a tím zjevil novou spravedlnost, která prolamuje začarovaný kruh nenávisti a pomsty a ze ztracených obětí a katů tvoří nové lidstvo s novým lidstvím. Teprve tam, kde se spravedlnost projeví tvůrčím způsobem a zjedná právo bezprávným a nespravedlivým, teprve tam, kde stvořitelská láska promění to, co je ošklivé a hodné nenávisti, teprve tam, kde se zrodí nový člověk, který není utlačován a ani sám neutlačuje, lze mluvit o opravdové revoluci spravedlnosti a spravedlnosti Boží.“

8 08.04.2024

„Co je ti platné, že vedeš hlubokomyslné řeči o vznešené Trojici, chybí-li ti pokora, a proto se Trojici nelíbíš? Vzletná slova ještě nikoho neudělala opravdu svatým a spravedlivým. Milým Bohu činí každého ctnostný život. Raději si přeji pokoru mít než ji umět definovat. Můžeš znát celou Bibli a citovat všechny filosofy, a k čemu tito bude bez Boží lásky a milosti? Marnost nad marnost, všechno je marnost (Kaz 1,2), kromě lásky k Bohu a služby jemu jedinému, Toto je nejvyšší moudrost: zříci se světa a všechno jednání zaměřit na získání království v nebesích.“

Na Následování Krista jsem se chystal už dlouho, dokonce jsem ji loni měl i z knihovny doma, ale knih bylo tehdy moc a času málo... Tak jsem rád, že mi to tentokrát vyšlo. Stálo to za to! Rozhodně to nebyla pouze povinná četba, kterou bych chtěl mít v přečtených prostě jen proto, že se jedná o jednu z nejvlivnějších knih v historii křesťanství.
Jsem přesvědčen, že Následování Krista má potenciál oslovovat i dnešní křesťany. Protože vstupuje do pomyslného konfliktu, který se v obci věřících objevuje už od doby, kdy křesťanství přestalo být existenční záležitosti a církev se začala etablovat ve světě. S biskupy, kteří se stali státní nobilitou. S teology, kteří se stali teoretiky a později profesory na katedrálních školách a univerzitách.
A právě proti přílišnému teoretizování a proti oddělování teologie a spirituality se staví hnutí devotio moderna, jehož je Kempenský nejznámějším představitelem (přestože možná není autorem Následování v našem pojetí toho pojmu – šlo zřejmě spíš o kompilát již napsaných článků). Pro zbožnou rodící se městskou společnost nabízela afektivní spiritualitu s důrazem na aktivní prožívání vztahu s Bohem, duchovní chudobu, odpoutanost. Zdůrazňuje také askezi a odevzdanost Kristu a rozdíl mezi ubohým lidským a vznešeným božským. A je v tom fakt ohromně silná a aktivační! Motivační literatura, dalo by se říct dnešní terminologií.

„Rozhojni ve mně lásku, ať se naučím vychutnávat vnitřními ústy svého srdce, jak je sladké milovat, ať se v ní rozplynu a nechám se jí unášet. At mě láska přibrzdi, když se mě zmocní příliš veliké nadšení a úžas. At zpívám chvalozpěv lásky. Ať má duše, plná lásky, vzlétá za tebou, svým milovaným, do výšin a chválí tě do umdlení. Ať v zajetí lásky jásá! Ať tě miluje víc než sebe a sebe pouze pro tebe a v tobě všechny, kteří opravdově milují tebe tak, jak to přikazuje zákon lásky, který z tebe vyzařuje.“

Přesto nebudu jen chválit. Pár věcí mi nesedlo.
Jednak už naznačený implicitní odpor k teologii, dualita těla a duše a antiintelektualismus; protože racionální reflexe je důležitá, vždyť správný a zdravý duchovní život je vždy kombinací modlitby a reflexe. Reflexe nesmí být redukována leností nebo strachem z toho, že při rozumovém pohledu neobstojí.
A pak zde byl ten přísný tón, který se mi opravdu jevil příliš středověký. Upozorňovat na bídný stav člověka, který je ničím před Bohem je jistě nutné (protože pýcha je nejstrašnější mezi hříchy), ale zde to bylo někdy trochu moc ubíjející. Třeba ty živé popisy pekla a povzbuzování k vymýcení lásky ke všemu stvořenému. Hm.

Nejmilejší pocity jsem ale při čtení zažíval, když jsem v textu narazil na myšlenky, které byly zjevnými inspiracemi díla svaté Terezky (z Lisieux). Ta měla Následování Krista jako základní zdroj své spirituality (společně s Janem od Křížem) a bylo krásné si uvědomovat, jak jsou její věty tak podobné Kempenskému a přitom v něčem jiné, přefiltrované její láskou a něhou.

„Žádný skutek, učiněný zjevně bez lásky, ničemu neprospívá. Cokoliv se však koná z lásky, byť by to bylo zanedbatelné a sebenepatrnější se promění v užitek. Bůh totiž oceňuje více to, co se dělá s láskou, než kolik se toho udělá.“

8 21.02.2024

Ještě víc než Quo Vadis mi Longinovo kopí připomínalo Waltariho Jeho království. A to hned ve dvou aspektech. Jednak svým důrazem na jakousi "vícerozměrnost" postav, které nebyly jen dobré nebo zlé, ale procházely různým vnitřním pnutím a dynamikou, a také jejich portréty víc odpovídaly mentalitě římské doby a nebyly jen průmětem romantických představ do exotického prostředí. Za druhé, zejména, zde byl hodně přesvědčivě vylíčen myšlenkový střet římského a izraelského pojetí světa. Longin musel vstřebat nejen kompletně jinou představu o vztahu k přesahujícímu posvátnému, ale musel se vzdát také svého helenistického náhledu na svět, ve kterém je přece nepředstavitelné, aby nekulturní barbaři někde ze zapadlé periferie (kteří nechodí do lázní a nemají divadla a tělocvičny!) mohli dát světu pravého Boha, Pána všeho. Taková nepřijatelnost! Zdálo se mi, že zde bylo krásně popsáno napětí mezi přitahující silou Ježíše - kterou viděl promítnutou do tváří a činů těch, kteří se Ježíšem nechali pozvat do společenství - a touhou zůstat v bezpečí mentálního světa své domoviny. Světa, kterému rozumí a který ho nevystaví nutnosti překreslovat svého vnitřní konstanty.
V tom je tenhle klasický historický román jaksi skrytě současný. Mluví tím nejen ke konvertitům ke křesťanství (kteří už vědí nebo tuší, že Pánův hlas nevolá k nějakému lážo plážo vztahu na půl plynu, že je potřeba učinit pro Boha ono Tereziino "determinada determinación", tedy "rozhodné rozhodnutí“), ale vlastně nám všem čtenářům připomíná, že na cestě k našemu lepšímu já je nám velkým nepřítelem lpění na neživých zvycích, na překonaných postojích a názorových schématech.
Ale Longinovo kopí není psychodrama o vnitřním hledání a tápání mladého válečníka. Nebo lépe řečeno: není to jen o tom. Primárně je to dobře napsaný dobrodružný příběh, se srozumitelným vývojem a interakcemi postav, logicky plynoucím dějem a uvěřitelnými dialogy. Bavilo by mě trávit s postavami románu svůj čas, i kdyby se vše neodehrávalo na půdorysu nejznámější a nejdůležitější události dějin.

Jako katolicky věřící čtenář ale musím pochválit autora právě za to, jakým způsobem začlenil příběh do biblického kontextu! Nedopustil se žádných věroučně pochybných odchylek od evangelní podoby, a to nejen v popisných částech (tedy: že by se v jeho knize děly události, které by odporovaly podání z Písma), ale ani ve vykreslení jednotlivých charakterů (tedy: že by postavy v jeho knize myslely a chovali se proti své vnitřní logice). Jako držitel státnice z biblistiky zde mohu s klidným svědomím souhlasně pokývat hlavou a obtisknout pod text pomyslné kulaté razítko. :-)
Ale co na mě hlavně udělalo dojem? To byl ten opatrný až něžný způsob, se kterým autor nakládá s okamžiky Ježíšova života. Líbilo se mi totiž, že nejen chytře doplňuje a dovypráví, ale že stejně chytře na mnoha místech nechává ta či ona tajemství, aby zůstala tajemstvími a nepřišla tím o své kouzlo. Nedozvíme se třeba, co Ježíš píše do prachu před soudem s cizoložnicí. Někteří blázni by chtěli slyšet hlas Pána Krista na gramofonové desce, rozčiloval se kdysi dávno básník Holan. Louis de Wohl tomuto bláznovství odolal a svému románu tím dobře posloužil.

8 19.01.2024

"A v dálce za druhou řekou Lenka musela slyšet, jak mu tluče srdce, jako on slyšel tlouci její: zvednou-li oči, vidí nad hlavou tytéž hvězdy; jsou tak těsně u sebe, že bys mezi nimi neprotáhl ani mušelínový šátek; ale oba přitom cítí zoufalý tlak: vpáčily se mezi ně lesy k nepřejití. Už se znají půldruhého dne: Lenka dnes ráno odjela; zítra touhle dobou se budou znát dva a půl dne, a kdyby se už nikdy neměli vidět, budou se pořád znát, měsíc, rok, dvacet let, sto let."

Ta dusivá atmosféra nenávratné ztráty byla tak zdrcující, že jsem to skoro nedokázal učíst. A přitom jsem neměl pocit, že by pro její vykouzlení používal František Hrubín nějakých zvláštních literárních triků. Ano, talent k lyrickému krasopsaní v sobě ani tady nezapře, ale největší sílu jeho výpovědi jsem nacházel spíš v prostotě a jisté všednodennosti téhle novely.
Jan na své cestě zpět míří k definitivnímu zhroucení svého světa vcelku nevyhnutelně, happy end by v takto napsaném příběhu působil nevěrohodně, nepatřičně. Přesto bych mu přál nějaké nadějné vyústění, ale to by nesměl mít svůj pohled obrácen špatným směrem, zpět do minulosti, na všechno reálně poničené i smyšleně povznášející. Stíny minulosti v jeho přemýšlení a prožívání mu neodbytně pronikají do všeho, ale o stíny se nejde opřít, od stínů se nejde odrazit...

Přes svoji tísnivou melancholičnost je v mých očích Zlatá reneta skvěle napsaný drobný poklad. Připomněla mi velmi intenzivně, jak bezútěšný život dokáže být, když člověk nezažívá zkušenost milujícího a milovaného (a ne, nemyslím tím nutně účast v nějakém partnerském vztahu). A jak nesnesitelně těžké břemeno nese ten, kdo nedokáže sám sobě odpustit.

"Zmínka o tom, že knihy propil, byl první stupeň k mechanickému dvoření: pak mluvil o blátivé směsi: Je v ní aspoň jiskřička touhy po tvaru? Co myslíte? Stylizoval svou osamělost, svou ubohost a své neřesti, jistě je znala z klepů po domě, a natáčel je k ní hranou, jež se měla zaříznout do naivní duše, okoralé všední prací, a dát vytrysknout mateřskému soucitu. Ale už na tom byl tak bledě, že se při dalších setkáních jako stará nevěstka dojímal vlastním osudem a začal o něm snít jejím médiem a milovat v ní své okrášlené zoufalství, zalité aspikem její bezelstné něhy: touha, že ho jednou přece zachrání, rostla v jejím nitru jako houba."

8 20.10.2023

Vypadalo to na první pohled na takový ten příjemně čtivý typ románu o hledání sebe samého v mladém lidském životě. S velmi citlivým chlapcem ve velmi citlivém věku, ve kterém se něco v člověku láme, něco nevinného cenného definitivně odchází, ale něco zásadního se zase rodí - něco, co nasměruje a zformuje člověka do jeho dalšího žití. Všichni jsme ten čas zažili a většinou na něj vzpomínáme s nostalgií, byť někdy docela rozpačitou, protože kombinace velkých emocí a malé zkušenosti pravidelně vede k tomu, že se člověk často chová jako megatrdlo. Ale projít tím je třeba a literárně to sledovat z bezpečného odstupu je lákavé. Navíc v malebném a pro nás exotickém ostrovním prostředí jižní Itálie.

Ale tohle čtení není takové. Není to utěšující "sice nám chybí máma a trochu se proto ve všem plácáme, ale máme se rádi a máme zdravé jádro, a tak všechno zvládneme". Úplně naopak, řekl bych. Pro mě byl tenhle bildungsromán svědectvím o tom, jak deformovaná vychází lidská osobnost z prostředí, ve kterém chybí láska a porozumění (což nemusí nutně přímo souviset s nekompletní rodinou), jak z toho pak vyrůstá někdo, kdo sám sebou kontaminuje své okolí a jako špatně izolovaný elektrický drát zraňuje kohokoli, kdo se ho dotkne. A jak je těžké z toho vyrůst a proměnit se, dokonce i v románovém příběhu. Arturo sice svá telecí léta za sebou přečká, ale loučíme se s ním jako s dospělou osobou, která se smířila a odpustila, druhým i sobě? Nebo jen na konci učiní další viditelné a okázalé gesto, ve snaze nějak překrýt ten nepořádek, který má na svědomí (aby se zapomnělo, aby sám zapomněl)?

Arturův román stojí za to číst i pro způsob, jakým je napsán. Popisný a přísně realistický styl zvláštně kontrastuje s mysticky alegorickou atmosférou děje - ostrov Procida na mapě Neapolska existuje, ale zároveň působí velmi symbolicky, jaksi magicky (vzpomněl jsem na Shakespearovu Bouři). Stejně tak by se příběh dal přiřadit ke konkrétnímu letopočtu, ale nemohl jsem se ubránit pocitu, že se pohybujeme v jakémsi bezčasí. Měl jsem pocit, jaký často mívám, když čtu něco od Ladislava Fukse: jako bych se díval na dobře známý obraz, cítil, že je v něm něco jinak, ale nemohl přijít na to, co vlastně.

8 16.10.2023

"Člověk usiluje o spojení s Bohem, namlouvá si, že následuje rady Krista, který byl zahrnut potupami a křivdami, a zároveň si chce uchovat vlastní čest a vlastní dobrou pověst. Ne, jsou to příliš rozdílné cesty, a tak se nikdy nedojde k cíli."

Zkoušel jsem číst Knihu života před pár lety, ale nedostal jsem se příliš daleko. Kapituloval jsem před tím obrovským rozdílem, který byl mezi duchovním životem Terezie a mým tehdejším náboženským levelem. Při druhém pokusu letos v létě sice ten nepoměr zůstal v zásadě stejný, přesto to bylo tentokrát jiné. Tentokrát jsem měl pocit, že ke mně Tereziino svědectví promlouvá, že je sice daleko (protože světice), ale že je mi nějak srozumitelná, nějak v mém žití přítomná. A občas (docela často) jsem měl pocit, jako by ke mně její slova nedoléhala z dálky, ale jako by jen formulovala něco, co se rodilo v záhybech mého vlastního přemýšlení a prožívání Boha. Byl to zážitek docela tajemný a dost silný. V mnohém tak vzdálená jste mi, Terezie od Ježíše, a přitom tak blízko!
Pomohlo jistě i nové vydání životopisu (který ve skutečnosti není životopisem, je to víc duchovní testament a průvodce spiritualitou, řekl bych). Nad předchozími knihami z edice Fontes (Terezka a Augustin) jsem se tady dříve rozplýval a nadšen jsem i tentokrát. Osvětlující předmluva a dobře zpracovaný poznámkový aparát mi umožnily správně chápat mnoho informací, které bych bez této pomoci nedokázal zařadit do patřičného kontextu.

Fascinující na Terezii je mnoho věcí. Mě nad jiné zaujala její absolutní snaha o poctivost a pravdivost. Je to patrné neustále, až se čtenáři může zdát, že je toho až příliš, všech těch obav o zkreslení vlastních vidění, nejistota ohledně věrohodnosti její vlastní interpretace. Terezie se tady intuitivně, v době raného novověku, ukazuje jako skvělý psycholog, který vnímá riziko, že si Boží přízeň a přítomnost vyložíme svým vlastním způsobem. Že si Boha osedláme a použijeme pro své duchovní útěchy svoji vlastní - a tedy nutně zkreslenou - představu. (Vyjadřuje to výstižně: "Je mi líto těch, kdo slouží Bohu na vlastní účet.")
Je zajímavé, jak v Tereziiných zápiscích žije v dobrém souladu vědomí Boží přesažnosti i blízkosti. Nikdo mi nemůže být víc nepodobný než dokonale dobrý Kristus, ale zároveň mi nikdo není blíž, nikdo mě nemiluje víc, nikdo není můj lepší přítel. Tahle "rovnost v nerovnosti" má v křesťanských postojích tendence k vytváření napětí, ale Tereziino přátelství s Bohem je hodně přirozené. A je důležité si ho v modlitbě připomínat a upevňovat, je to důležitější než teologické vzdělání nebo znalost Písma!

Velký prostor dostává popis Tereziiných vizí, to jsou trochu náročnější pasáže na vnímání a spoluprožívání s autorkou. Sám si nejsem zcela jist, jak je brát. Zajímavé ale je, že jí její mystická vytržení nijak neodvádí od praktických věcí. Svojí mystikou se nevzdaluje praktickému životu ani praktickému přemýšlení. Její pohled je trvale upřen na Boha, ale přitom neutíká od každodennosti. Kontemplace a činorodost jdou u ní ruku v ruce, neoddělitelné jako nádech a výdech. Vnímá se jako Marie i jako Marta, prožívá božství i lidství Ježíše - a tedy klade důraz na to, že každá aktivita jejich sester (a tedy i naše, jako Tereziiných vzdálených učedníků) s myšlenkou na Boha je dobrou službou, ano, i s koštětem v ruce, ano, i mezi hrnci :-).

Tereziin důraz na Boha je absolutní, je to neustálý život s Ním (docela výstižně je to vidět na způsobu, jakým popisuje čas: trvalo to jeden Zdrávas, nebylo to déle než odmodlení Kréda atp. :-). To vede k odpoutání od ostatních lidí i ke svobodě od sebe samé. Zní to na první pohled trochu zvláštně, jako znevážení a nedocenění člověka. Ale to jen tak může vypadat, Terezie vnímá společenství jako potřebné k vlastnímu růstu. Jako korekci a doplnění vlastního prožívání, jako vzájemnou podporu a obohacení. Píše: "Je to jistý druh pokory, nedůvěřuje-li člověk sám sobě a věří-li, že mu Bůh pomůže prostřednictvím lidí, jimž se svěříme. Díky takovým duchovním rozhovorům také roste vzájemná láska."
Právě pokora je možná hlavním motivem celého jejího díla. To se projevuje způsobem, který by se náhodnému čtenáři mohl jevit jako nezdravé ponižování. Zvlášť občasné výroky typu "co já o tom můžu vědět, jsem jenom žena" přivádí některé její současné čtenářky k nesouhlasnému vrčení a krabatění obočí :-). Ale to je daň za těch 500 let, které nás od ní dělí - a je spíš překvapivé, že je těch dobových podmíněností tak málo a že tahle velmi specifická žena ve specifické situaci může promlouvat tak silně i k nám, tady a teď. Tereziina spiritualita jako "budova, která má základ v pokoře" je velice oslovující, je živá, je aktuální!

"Ten, kdo tě opravdu miluje, mé Dobro, jde bezpečně po široké a královské cestě, daleko od propastí. A jestli klopýtne, spěcháš mu podat ruku; nepatří-li jeho srdce světu, ale jen tobě, nedokáže ho zkazit ani jeden pád, ani mnoho, protože kráčí údolím pokory. Nedokážu pochopit, z čeho má člověk strach, má-li se dát cestou dokonalosti. Kéž nám naopak Pán ve svém milosrdenství dá pochopit, že to je klamná bezpečnost, když se člověk řídí zásadami světa a žije v tak zřejmých nebezpečích, zatímco pravá bezpečnost je v tom, když kráčíme stále vpřed po Božích cestách. Upřeme své zraky na Boha a nebojme se, že toto slunce Spravedlnosti se skryje nebo že nás ponechá v temnotách, v nebezpečí, že se ztratíme, ledaže ho my sami opustíme."

8 13.07.2023

Když jsem četl Místo nahoře jako mladík, byl jsem ohromen tím, jak pronikavý má John Braine vhled do fungování společnosti i fungování Lamptonovy mysli. Dnes už tak nadšený nejsem. Stále oceňuji srozumitelnost vyprávění a dobrý spád, který příběh má, ale nasbírané zkušenosti (čtenářské i životní :-) mi umožnili se na román dívat trochu střízlivěji. A v širším měřítku. Přišlo mi teď, že tragika Lamptonova hnaní se za přeludem může vypovídat obecněji - i čtenáře, který netouží po co nejvyšším čísle na výplatní pásce a v seznamu svedených žen (nebo mužů), může postavit před oči fakt, že žijeme ve světě, ve kterém má každý čin své následky. A že když své dary používáme jako prostředky ovládání druhých a získání co nejlepší pozice, ztratí svoji hodnotu. Joe to ví, ve slabších (vlastně silnějších) chvilkách na sebe umí nahlédnout z vnějšku a vidí to. Ale nic s tím nezmůže. Nic sám se sebou nezmůže.
"Manévroval jsem celou tu dobu, abych se dostal do co nejvýhodnější pozice, pozoroval jsem účinek každého slova, a tak všechno co jsem řekl, jako by pozbývalo ceny."

8 06.07.2023

„Láska je tajemství a žádá vysvětlení,
zrcadlo, i když je zrcadlem, zrádcem není.
Víš, proč tvé zrcadlo nelže a zrádcem není?
Je čisté, čiré je, zbaveno omlžení.“

Z Rúmího poezie jsem měl pocit ... hm, já vlastně nevím jaký. Nepřišly mi ty verše nějak hluboké, úchvatně krásné, dechberoucí... A taky předávaná moudra se mi jevila jako lehce banální opakování notoricky známého – což je mimochodem podobný pocit, který mám z Ezopových bajek, ale i třeba ze starozákonní mudroslovné literatury (s výjimkou Kazatele a Joba, samozřejmě, to je jiná liga. :-)
Zároveň jsem ale při čtení vnímal zvláštní uhrančivé kouzlo, zvláštní kombinaci něčeho vzácně vzdáleného, vonícího exotickým kořením i mile blízkého, důvěrně ke mně mluvícího. Přesněji to popsat asi neumím, ale bylo mi s Rúmím prostě nějak hezky.

A velké potěšení ve mně vyvolala grafická úprava knihy, konkrétně ukázky veršů psaných arabským písmem – islámská kaligrafie je skvostná, ve své vizuální estetice i v bezmezné tvořivosti různých stylů a fontů. Nádhera, nádhera, nádhera!

„Přiznej čestně, spravedlivě, že je láska dobré dílo,
když charakter špatný je, je z ní škoda pouhá.
Ty svou vášeň přezdíváš, nazýváš ji láska
a od vášně k lásce je cesta dlouhá, dlouhá...
(...)
Jednání vycházet musí z vnitřku srdce,
uzel nerozetneš, když nasloucháš legendám.
Pramen vody, když prýští uvnitř domu,
lepší než řeka je, jež zvenčí teče k nám.“

8 27.02.2023

Ech, tak tohle literární setkání se nepovedlo. Vlastně se ani o setkání nedá mluvit – Zeyerův hold Panně Marii mě zcela minul – přišel mi přepjatý a přezbožný a přeslazený až hrůza. Nemohl jsem si nevzpomenout na Renčovu Popelku Nazaretskou, která se k mariánskému tématu staví podobně: básník chybějící místa v životě Matky Boží doplňuje tím, co mu o ní říká jeho náboženská intuice. Ale zatímco Renčově Popelce tluče lidské srdce a přes svoji vznešenost žije křehce a zranitelně svůj lidský úděl, Zeyerova Maria jako by ani nebyla z tohoto světa.

Vlastně mi to přijde problematické i věroučně (jedná se o implicitní monofyzitismus a apollinarismus, taky dost dokétismu bychom mohli identifikovat) – jakkoli jsem si samozřejmě vědom toho, že poetická výpověď o lásce k Bohorodičce se nemusí nauky církve držet. Maria ani Ježíš u Zeyera nestojí nohama na zemi, ale vznáší se v jakémsi obláčku božské dokonalosti, ve kterém jako by se jich nemohlo nic zlého dotknout – a tak Ježíš přijde na svět bez porodních bolestí „jak měsíc tiše vyjde z brány večera“ a už jako batole koná jako malý moudrý teodidakt zázraky. Přijde mi to nějak znepokojivé a je mi to cizí, protože odvozuji svoji blízkost k Ježíši i Marii právě naopak: k tomu, abych mohl cítit jejich přítomnost v okamžicích, kdy je mi nejhůř, mi pomáhá vědět, že i oni si reálně prošli vší bolestí světa, že nejsou jako nějací olympští bohové ve své dokonalosti vzdálení a nedosažitelní. To není podceňování jejich božství, ale docenění jejích lidství, našeho společného lidství. Oni se přece stávají tím, čím jsme my, abychom se my mohli stát tím, čím jsou oni, ne? Vždyť přece Ježíš „lidskýma rukama pracoval, lidskou myslí přemýšlel, lidskou vůlí jednal, lidským srdcem miloval. Narozen z Panny Marie, stal se opravdu jedním z vás, ve všem nám podobný kromě hříchu.“ (z konstituce Gaudium et Spes)

8 20.01.2023

„Mystici jsme potenciálně všichni. Jde jen o to, jestli si to uvědomujeme. Všichni přece máme zážitek úžasu ze skutečnosti, všichni se někdy ocitneme v hlubokém tichu anebo zkoušíme, že do sebe věci tajemně zapadají a dávají nám smysl. Tohle zná každý, jde jen o to, jestli to pěstuje.“
(Adam Borzič)

Nečekal jsem od téhle knihy nic zvláštního, vlastně jsem si ji půjčoval jen ze zájmu o jednu ze zpovídaných osob a trochu počítal s tím, že si soubor rozhovorů třeba ani nepřečtu celý. Byl jsem velmi rázně vyveden z omylu a byl jsem vyveden z omylu velmi rád. Nejen, že každý z respondentů má zajímavý příběh a dokáže ho srozumitelně sdílet – s jednou, možná dvěma výjimkami jsem měl pocit, že nějak rozumím spiritualitě každého z devítky -, ale navíc všichni zpovídaní tvořili dohromady vzájemně se doplňující obraz toho, co znamená žít spiritualitu v současné době. Mohou za to kromě dobře vybraných osobností jistě i tazatelé, kteří věděli, na co se ptát a kam každý z trialogů směřovat. (Zajímavost je, že až když jsem měl knihu doma, zjistil jsem, že je pod ní spolupodepsán Petr Vizina, se kterým jsem se na podzim něco namudroval o literatuře a teologii – inu, svět je malý a o náhody tu není nouze :-)

Východní náboženství mi nejsou blízká a ani v experimentování s psychotropními látkami se nevyznám. Tyto polohy knihy pro mě tedy byly zajímavé, ale silněji ke mně rozhovory promlouvaly tam, kde se promýšlelo opření se všedního dne do spirituality (a spirituality do všedního dne), zpracovávání těch nejběžnějších zážitků a prožitků.
Mystika jako kultivace etické existence v konkrétních vztazích, v konkrétních životních podmínkách, v citlivosti a pozornosti vůči nebezpečím a v důvěře vůči zdrojům. Být spirituální může znamenat být v dobrém smyslu praktický, snažit se vidět věci s maximálním soucitem k sobě a s jasností, najít své vlastní místo, z něj se pak vydat na duchovní cestu a stát se co nejlepší verzí sebe sama.

Nejvíc překvapivé pro mě bylo setkání s Alicí Koubovou. Její příspěvek byl nejen hodnotný její úžasnou otevřeností, ale velmi cenným způsobem vyvažovala jinak pochvalná slova na adresu spirituálních aktivit. Když říká, že „narazit na vlastní stíny nebo nezralost bývá ponižující, a proto se mnoho lidí utrhne a ‚zaplácne‘ to transcendencí“, říká něco velmi důležitého. Její důraz na to, že musíme vnímat „cit pro to, kdy skutečně jde o osvobození se od ega a kdy o masochismus, kdy jde o svobodu a kdy o útěk od reality, kdy jde o odvahu se prosadit a kdy o narcismus, kdy jde o odevzdání se a kdy o rezignaci, kdy jde o autonomii a kdy o neochotu se na někoho spolehnout, kdy se realizuju a kdy podléhám workoholismu“ je nenahraditelným korektivem našeho okouzlení spiritualitou.
Pozorně jsem poslouchal i její negativní zkušenost s patriarchalitou a mocenskostí katolické církve. „Viděla jsem lidi v hlubokých formách sebeiluze, kompenzující si nepojmenovaný pocit nedostačivosti nezralost, strach ze sebe,“ říká paní Koubová a nelíbí se jí ani „zdánlivá svoboda myšlení podporovaná za podmínky, že ti to nakonec vyjde správně“. Takovou zkušenost sice osobně nemám, ale stejně mi ta varující slova přijdou patřičná.

Jako katolický křesťan jsem se zvýšenou pozorností sledoval výpovědi svých souvěrců. Jezuita Petr Vacík mluví o tom, že svátosti se přeceňují a že člověk nepotřebuje církev, aby mohl žít v Boží přítomnosti. Takový pohled je zajímavý, minimálně je zajímavé nad takto otevřeným pojetím přemýšlet.
Ale stejně jsem byl rád, že závěr knihy patřil sestře Denise. Zdálo se mi, že v sobě zahrnuje jak rozhled a otevřenost, tak dobrou a potřebnou zakořeněnost v tradici. Cítil jsem se, jako bych se po velezajímavé cestě zase vrátil – obohacen, neodcizen – do bezpečného domovského přístavu, kde Bůh a člověk patří k sobě, kde už se nehledá, ale kde se žije v jistotě vztahu. Znamení neznámého se u ní mění na znamení důvěrně známého. „Jak jako představuješ?“ odpovídá sestra Denisa na otázku „Jak si představuješ Boha?“ a já se nedokážu neusmát pokaždé, když si na tuhle reakci vzpomenu. A se značným potěšením jsem registroval, že úplně poslední věta knihy, ve které sestra Denisa konstatuje, že „Bůh je v srdci každé skutečnosti“ není nepodobná mému oblíbenému Renčovu výroku, že je „na dně každé lásky Bůh“. Tahle téměř shoda mi byla zvlášť milá a symbolicky korunovala můj dobrý pocit z pobývání na stránkách této knihy.

„Náboženský život nemůže začít tím, že by se nám líbilo, kdyby Bůh existoval. A od toho si odvodíme identitu, dějiny, etiku... To přece nejde. To by byl podvod.“
(sestra Denisa Červenková)

8 31.12.2022

„Když začnu porovnávat svůj život se stejně starými mladíky podobného zaměření, začnu litovat, že nejsem kluk, a musím se snažit, abych jim nezačala závidět. Mají svůj úkol (a jak důležitý a nepostradatelný!), ke kterému je volá církev (a skrze ni Bůh) - úkol, který si sami nevymysleli. Vím, že je plno práce (a nezříkám se ani vaření, ani mytí podlah, úklidu a podobné charitativní činnosti), ale vždycky jsem to vlastně já, kdo si vymyslí, že bude dělat to či ono. Dost roků jsem se snažila udusit v sobě představu, že je něco v nepořádku, a snažila jsem se přistoupit na myšlenku, že chyba je ve mně, ale nedokázala jsem to. ... vzrůstá ve mně pocit nenaplněnosti i obava, co bude dál. ... Připadám si jako ti dělníci, co je nikdo nenajal.“

Korespondence Mirej Ryškové a Josefa Zvěřiny vlastně tvoří jen malou část téhle už tak dost útlé knížky. Zhruba 30 stránek. A to jsou v tom ještě dopisy, která paní Mirej rozesílala širšímu okruhu přátel. Souvislejší výměna názorů a střet argumentů se tedy nekoná. Ono se zde totiž ani není o co přít: otec Zvěřina nepopírá, že žádný z argumentů proti svěcení žen není teologický.
Přesto je moc dobré si knihu přečíst. A to nejen jako svědectví o tom, jak probíhala diskuze na konkrétní téma, v konkrétní době a v konkrétním společenství. Zdá se mi, že v Mirejině snaze o prosazení vlastního sebeurčení proti zaběhlým pořádkům je cosi obecného a také způsob obrany kolektivu je v něčem podobný jiným případům. Viděl jsem zde povědomou neochotu většiny se předloženou argumentací vůbec zabývat, snahu všelijak diskreditovat protivného solitéra, který ustálenou skupinu znejišťuje jiným pohledem na věc. Ani otevřeně přemýšlející Josef Zvěřina se nevyhnul bagatelizaci Mirejiných pocitů a pokusům učinit z oběti viníka – a způsob, jakým se k paní Mirej obrací diskutéři ze samizdatového křesťanského časopisu už je vyloženě hanebný svojí neochotou ke konstruktivitě a naslouchání protistraně. (Příklad: odmítnout tvrzení o nevyužití žen tím, že přece papež učinil se svaté Terezie učitelku církve, je tak mimo, až mi bylo stydno to číst.)
Jsme líní přemýšlet, bojíme se měnit dříve ustavené názory a postojová schémata. Na lidi, kteří k nám přijdou s jiným pohledem se nedíváme jako na obohacení, ale jako na nepříjemný element, který narušuje náš myšlenkový klídeček. Nesnažíme se druhé chápat, nenasloucháme jim, jen si je hodíme do připravené škatulky a hotovo. K vlastní škodě.

„Vyrostla jsem v ‚patriarchální‘ rodině klasického typu, kde chtěla-li maminka prosadit nějaký nápad, musela se tvářit, že na něj přišel otec, který po vnější stránce o všem rozhoduje. Zažívám tedy ten ‚neviditelný‘ přínos ženy a ovládání dějin zdola a mohu Vám říci, že se mi to nesmírně příčí. Žena má prostředky, jak ovládat mužskou ješitnost, jak být tím krkem, který hýbe hlavou, je rozený taktik, ale proč není možné být přímí? ... Základem vzájemných vztahů by měla být pravda, Kristus, který je tu pro všechny jako cesta, pravda a život.“

Zpověď profesorky Mirej je obrovsky silná a já obdivuju její odvahu, se kterou vrhla do světa své niterné pocity. Do světa, který ji nebyl nakloněn ani v těch 80. letech a není jí a dalším povolaným ženám nakloněn ani dnes.
(Pro ilustraci té atmosféry v době normalizace, toto je výrok respektovaného a obdivovaného Ludvíka Vaculíka z Českého snáře: „Ženy už zkazily každou práci, kterou muži před nimi přivedli k jakési dokonalosti. Ženským působením by nejprve farnost, pak diecéze, a nakonec celá církev brzo spadla zpět do interdiktů, exorcismů, upalování zas hlavně čarodějnic a do náboženských válek. Nemůže být nic hroznějšího, nežli žena legitimovaná pro styk mezi člověkem a Bohem, která má přístup ke zpovědním tajemstvím a přidělenu kazatelnu! Bič boží v rukou ďáblových.“)
V církvi pochopitelně není možné splnit každé přání každého jednotlivce, od toho zde církev není. Diskuze o svěcení žen musí být pečlivá a pozorná k názorům všech stran. Co ale církev dělat má (a podle mě přímo musí!) je naslouchat s pochopením, přijímat s láskou, dávat najevo každému, že je důležitý, jaký je. Chápat a respektovat lidi v jejich rozdílnosti, nepohrdat specifickými dary každého, hledat společně nejlepší soužití mezi církví a lidskými originály. Bohužel, nesetkala se s tím paní Mirej a nesetkávají se s tím mnohé ke službě povolané ženy ani dnes.

„Ať dělám, co dělám a poroučím si, co chci, má touha stát se knězem není po dvaceti letech o nic menší, přestože vím, že nemám šanci, a přestože jsem do hloubky své bytosti přesvědčená, že smysluplná je každá služba. Mám Tě ráda, Pane, a nechci Ti ve svém životě nic odepřít ani si klást podmínky své služby, ale doma se ve své církvi necítím. Příliš mě zasahuje nespravedlnost poměrů v ní, duchovní násilí a nesvoboda, přestože je v ní tolik jiných pozitivních hodnot. A tak raději žiji na jejím okraji, protože mě to tolik nebolí a nepálí.
Jsem poněkud vyřazena z dění, nemám na nic vliv, nikdo ode mne žádnou duchovní službu nečeká, maximálně můj intelekt se zdá použitelný. Ale snad je i tohle cesta života s Tebou. Ty mě máš rád, Ty víš, je-li mé srdce pravdivé nebo ne. Ty mě pozvedáš a dáváš žít. Půjdu s Tebou kamkoliv, i když tomu ani trochu nerozumím. S kým jiným bych mohla jít?“
(dopis Mireie Ryškové Bohu)

8 19.11.2022

„Nakasaná, na ostrově na dvou bidlech
síť, zem pod ní flekatá šelma.
A keře hlavy ve vodě,
jak by jí o přítrž mluvily do duše…

z majetků, z parád jen obvodové zdi.

Dělat že se ještě nesmráká,
není už asi ani lež. Ani dětinská kuráž.

Svatozář věcí, co jen jsou.
A cinkrlata bicích a mobilů a hvězd,
od sběrny zrzy záře bravurní nestvůry
starého železa —

vše stromy bližní, plané, štěpované, šlechtěné
si v rosách vylévají srdce.

A všechno v řeči, které se už neučí.
A všichni všeho plné náručí.“

Před mnoha lety jsem v nějaké místní diskuzi četl, že nejsou akceptovány komentáře, které obsahují pouze citaci z díla a žádné uživatelské slovní hodnocení. Jenže já k téhle sbírce nic vlastního dodávat nechci, snad jen banální tvrzení, že se sbírek od Karla Šiktance, které jsem teď prozkoumával, je tahle mému srdci nejbližší. A přidat informaci, že na stránkách pražské knihovny je volně ke stažení. A že ji sice doporučuji, ale že si zároveň myslím, že mnohem lepším doporučením, než mé pokusy o popsání nepopsatelného, jsou právě ty vložené úryvky.

„Vítej, mé přítmí…
Zbaven na vteřinu smyslů
a pravd a lstí a skvostů vlastních jmen,
nevím, co hora a co hlubina.

A co je po smrti. A co se začíná.
Bůhvíco bezmezí. Bůhvíco holej dům.

A co tvůj něžný chvat. A co můj nerozum.

Zbývá to rozhoštění tmy —
a v letmém vanutí nějaké nápěvy
(„ach kde mě úplněk…
a kdo to bože ví?“)

nějaká nářečí, nějaká procesí,
co ani neceknou i řvou jak na lesy…

nežli se rozsvítí město.“

8 23.10.2022

Když jsem v samém závěru tohoto chytrého a čtivého životopisu, v okamžiku rekapitulace před odchodem sestry Mary na věčnost, viděl v knize citovaný Žalm 24 („Kdo vystoupí na Hospodinovu horu? A kdo stanout smí na jeho svatém místě? Ten, kdo má čisté ruce a srdce ryzí, ten, kdo nezneužije mou duši, ten, kdo nepřísahá lstivě. Ten dojde požehnání od Hospodina, spravedlnosti od Boha, své spásy.“), tak mě to v první chvíli hodně překvapilo, ale v druhé chvíli jsem si uvědomil, že to vlastně nic až tak překvapivého není. Zmíněná pasáž se mi totiž v mysli opakovaně objevovala při čtení Bílé Vody – a Velká hra Mary Wardové má přes všechny nepodobnosti vlastně s Bílou Vodou mnoho společného. Boj autenticky zbožných žen proti zkostnatělé církevní vrchnosti.
Že sestra Mary narážela na protivenství v alžbětinské Anglii by se dalo pochopit, když se nepřátelsky chová náš náboženský nepřítel, je to nepříjemné a ohrožující, ale v realitě raného novověku svým způsobem vlastně logické (neschvaluji to, jen konstatuji). Ale když se klacků pod nohy dostává vroucně věřící a po službě Bohu toužící ženě od svých vlastních, a když to navíc ani není z důvodů věroučných, ale pro různé politikaření a pletichaření... No, bylo to hodně smutné čtení a hodně smutné bylo také vědomí, že se v čase nic moc nemění, že se část církevní hierarchie pořád stará prostě právě jen o církevní hierarchii a své místo v ní. „Na naše notáře a sekretáře je krátký i Duch svatý,“ říká v románu sestře Mary jeden z jí nakloněných kněží a vystihuje tak mimo jiné i můj pocit z nedávného kontaktu s jedním českým duchovním v Římě.

Román je ale v mých očích nejen o mužích potlačujících aktivní ženy, to bych ho nepatřičně zploštil a redukoval. Je pro mě hlavně o napětí, které obecně vzniká ve věřícím člověku, když se v něm střetne jeho touha být poslušen své matce církvi (nebo heteronomní autoritě obecně), ale zároveň cítí silné vnitřní povolání k něčemu, co je s pravověřím (nebo oficiálními postoji obecně) v rozporu. Což je stav, který v lidech musí nutně vyvolávat spirituální a někdy bohužel i psychické krize, protože to nemůže lidskou duši než trhat na dva kusy. John Henry Newman (ve svém slavném výroku: „Kdybych měl – což je nanejvýš nepravděpodobné – pronést přípitek na náboženství, připil bych na papeže. Ale nejdříve na svědomí. Potom teprve na papeže.“) i Katechismus ctí primát vychovávaného svědomí, s tím by Mary Ward souhlasila a ráda by se tím řídila. Ale nedostala šanci. Tak snad jí může být útěchou, že alespoň byla inspirací a vzorem dalším generacím a že jí historie dala za pravdu.

No, a pro čtenáře, kterým se nechce mudrovat nad vztahy v katolické církvi včera, dnes a zítra, je Velká hra prostě moc dobře napsaný a poctivě vyprávěný román o zajímavé historické osobě, která svojí houževnatostí, pokorou a dobrotou inspiruje přes odstup stovek let i nás: „Já lásku neprodávám. Ne za peníze, ne za dík, ne za chválu. Musíme se učit dávat, děti, všechno jiné je obchod.“

8 29.09.2022

Nejsilnějším dojmem ze čtení byl pocit jakési neustále těkavé neuchopitelnosti textu. Kdykoli jsem měl pocit, že už významu událostí začínám rozumět, že už asi chápu, co mi Jáchym Topol skrze své postavy chce říct, tak se stalo něco, co do mého pracně budovaného a promýšleného „klíče k rozpoznávání Topolových bizarností“ hodilo vidle.
Odvíjelo se to už od Iljy. Toho sice sledujeme prakticky neustále, vyprávění od něj neodbočuje, ale fakt o něm víme deset stránek před koncem knihy víc, než po deseti stranách od začátku? Kdo vlastně Ilja je? Je to forrestgumpovsky nevinné nabarvené ptáče semleté v soukolí dějin, jak by to vypadalo podle jeho láskyplného pečování o Vopičáka a něžného vztahu k Hance? Nebo je po švejkovsku mistrem v přežití, který si intuitivně v každé situaci vybere tu správnou strategii vedoucí k eliminaci rizik? Nebo je dokonce nenápadným géniem, kterému jeho pozice přehlíženého dítěte poskytuje větší bezpečí v kruté době (jakým je třeba Oskar v Plechovém bubínku)? Nevíme a zřejmě nemáme vědět, také proto, že Ilja je prostě nespolehlivý vypravěč, ne vše nám vypovídá věrohodně (což je silně patrné ve scéně Vopičákovi smrti), ne vše nám vypovídá kompletně a o něčem prostě nemluví vůbec (třeba když se dozví o tom, kdo je opravdu on sám nebo co k němu opravdu cítila Hanka).
A nepomohl mi ani fakt, že jsem román četl už podruhé a pamatoval jsem si zápletky a jejich vyústění.

Výsledný groteskní chaos ještě podporuje historický rámec příběhu, který má tendenci čtenáře jaksi navádět a svádět k tomu, číst celý román jako svérázný komentář k českým dějinám minulého století a českému národnímu charakteru. Tomuto pokušení jsem ale odolal – měl jsem pocit, že kdybych se ze svérázného textu pokoušel extrahovat ještě tuhle významovou rovinu, tak by mi z té marné snahy mohla explodovat hlava. :-)
A tak jsem nakonec četl Topolův román způsobem, jakým čtu lyrickou poezii nebo jakým nahlížím na abstraktní výtvarné umění: vypnul ve své hlavě analytický modul a nechal text působit na své emoce a svoji obrazotvornost. A fungovalo to výborně. Ne dokonale, na to byl román příliš dlouhý a příliš jednotvárný a příliš úmorný, ale výborně ano. Silný a intenzivní zážitek, jako s Jáchymem Topolem vždycky.

8 01.09.2022

Nevím jestli to byl záměr, náhoda, nebo pouze moje zdání, ale měl jsem pocit, že první čtyři povídky spojuje společné téma, kterým bylo setkání nízkosti s nadpřirozeností. Zdálo se mi, že García Márquez hrdinům do jejich bezútěšné reality pokaždé předhodí něco, co jejich svět přesahuje. Ale co zároveň i naráží na jejich schopnost přijímat zázraky a správně naslouchat „hlasům shůry“. Bylo strhující, ale zároveň dost skličující, sledovat ten boj mezi lidskou touhou po nadpozemském a strachem z téhož. Boj mezi naší touhou zariskovat a vydat se za zázrakem ... a tendencí přesvědčit sami sebe, že ten zázrak vlastně žádný zázrak není a že vlastně bude nejlepší k ničemu se neupínat, o ničem nesnít, a zkrátka nechat všechno jako doteď plynout nedotčeně dál.
Další dvě povídky (Poslední cesta a Blacamán) podobný přesah nenabídly (nebo jsem ho nenašel :-) a působily spíš jako Márquezova stylistická cvičení. Přesto tahle plná nálož slovní virtuozity má očekávání nezklamala.
Závěrečná novela pak bylo klasicky praštěné (tedy pardon: magicky realistické :-) vyprávění, silné ve svém celku a okouzlující v detailech. Třeba když matka poznala, že je její syn zamilovaný podle toho, že když se dotýkal věcí, tyto měnily svou barvu. :-)

8 23.07.2022

„zatímco za okny rozšklebené maškary křepčily
lampou pálenky jsme si přisvěcovali
a pálenkou z lahve jak vonnými oleji
jeho mrtvé tělo omývali
puchýře, boule, strupy,
rozpraskané rty, podlitiny“

To „maso“ v názvu sbírky tam není jen tak samoúčelně. Jedná se o odkaz na 14. verš Janova prologu, ono dobře známé „a slovo se stalo tělem“. (V originále: „Kai ho Logos sarx egeneto“. Ještě víc v originále: „Καὶ ὁ Λόγος σὰρξ ἐγένετο“ :-) Rozdíl mezi „masem“ a „tělem“ padá zřejmě na vrub dřívějším překladatelům do češtiny, kteří z úcty k Pánu Ježíši nechtěli mluvit o jeho tělesné schránce jako o mase (přitom třeba Bible krále Jakuba se původního významu drží: and the Word was made flesh). Jenže tímhle zdvořilejším překladem o něco podstatného z Janova evangelia přicházíme, a Miloš Doležal nám to správně vrací před oči: člověk v rukou krutého davu je opravdu víc masem, někým (z pohledu trýznitelů: něčím) kdo je nechráněný, zranitelný, citlivý, bytostně odhalený v té nejvíc drastické podobě... Zažil to Ježíš Nazaretský a zažil to i jeho svatý služebník Josef Toufar.
Doležalovy básně jsou právě takové: potrhané, krvácející, zbavené všeho zdobného a všeho nadbytečného. Ve své strohé syrovosti silné.

„Chrstnutí vody z plechového kýblu
odplavit na chvíli řev
bačkory bachaře Táborského
na nártu rozstřihnout
narvat na opuchlé nohy

Poslední slova: Hvězdo jitřní“

8 23.07.2022

„Při výsleších odmítala sestra Zdenka (dnes už blahoslavená S. Zdenka Cecilie Schelingová, 1916-1955) prozradit jakékoliv jméno, byla proto podrobena krutému mučení. Později o tom vypověděla: ‚Odvedli mě do místnosti, v níž byla velká nádrž s vodou. Můj vyšetřovatel mě popadl tak, jak jsem byla oblečena, hodil mě do vody a držel mi hlavu pod vodou. Až když jsem se dusila a popadala vzduch, vytáhl mě za vlasy. Když jsem na jeho otázky zakroutila hlavou a řekla ne, znovu mě strčil do vody. A udělal tak asi desetkrát.‘ Za její mlčení se mstili tak, že jí při výslechu svázali ruce, strhli z ní šaty a vytáhli ji na skobu upevněnou na stropě. Pak ji obstoupili tři muži s obušky v ruce a mlátili hlava nehlava, dokud neupadla do úplného bezvědomí.“

Nijak literárně uchvacující čtení tahle kniha nenabízí, je to celé spíš ubíjejícím způsobem monotónní a monotematické, jak se pořád dokola opakují osudy kněží, řeholníků a řeholnic. Podle stále stejného scénáře. A vyvolávající ve mně stále stejný pocit zlosti a bezmoci nad tím, jak je prostě někdy člověk naprosto bezhlasým a aktivity zbaveným aktérem vlastního života.
Velkou nechuť jsem zažíval při obsáhlých citacích z policejních a soudních archívů, a zvlášť silný pocit odporu pak měl u ukázek z dobového komunistického tisku. Jistě, schopnost obracet realitu vzhůru nohama máme nějak všichni a je součástí každé doby – ale tak radikálně zaměňovat dobro za zlo, pravdu za lež… Křehkost a zranitelnost člověka, který si je třeba i jist sám sebou a svým postojem, ale proti orwellovské mašinérii zůstává němý, ta ve mně vyvolávala silné pocity úzkosti a nevolnosti – i s vědomím toho, že na mnoha místech světa se jedná o aktuálně žitou realitu.

Kniha předkládá události sledované dekády velmi objektivním způsobem, není to tedy čistě oslava hrdinných křesťanských mučedníků (přestože pocit hrdosti a obdivu ve mě při čtení ve vztahu k vězněným a jinak týraným představitelům církve převládal). Je tak možné se i poučit z chyb a minulých špatných rozhodnutí, třeba ohledně ošemetnosti vztahu „oltáře a trůnu“. A snad si něco odnést i do promýšlení vlastního osobního života, do rozhodování o tom, co je a co má být v našich životech středem naší osobnosti.

„Ještě více opatrnosti při výběru kandidátů kněžství, a to jak po stránce mravní, tak po stránce intelektuální. Běda, pojí-li se chabost rozumová s třtinovitostí mravní. V dobách, jako jsou naše, dochází pak k pohoršení a katastrofám. A je osudem kněze, že vlastním pádem strhuje mnoho jiných.“
(Adolf Kajpr, 2.6.1946)

8 09.07.2022

Klíčová otázka téhle hry je vlastně hodně zajímavá: můžeme aktivně vytvářet štěstí milované osoby, když víme, že pak nebudeme součástí toho prožívaného štěstí? Řekl bych, že podle odpovědi na tuto otázku by se dalo rozlišit, jestli se v daném případě jedná o lásku nebo Lásku.
Edmond Rostand ale podobné otázky pomíjí, jasně, vždyť je to úplně jiný žánr! Jeho Cyrano se v sobě nepitvá, nic vnitřního neřeší, ten jedná a je pro něj důležité jen to, jak ho vidí ostatní! (Což ho vposled dožene, protože vnitřní prázdnotě a mylné představě o cti nedokáže utéct nikdo, ani postava z barokního divadla).
Takže jsem nebyl čtením docela uspokojen, místo společného promýšlení zákrut mysli člověka jsem byl svědkem fanfarónského halasení gaskoňských kadetů, řinkotu zbraní a cinkotu sklenic, který celý prostor hry zaplňoval a vše intimnější přehlušoval. Ale opakuji, že nelze Cyranovi vyčítat, že není tím, čím nechce a nemůže být. A konečně: zklamán jsem na konci čtení nebyl, děj hezky plynul a verše skotačily hravě jako kůzle. Odcházel jsem nakonec z Cyranova světa osvěžen.

8 09.05.2022

„A zakřikuji někdy svůj stesk a své vzpomínky, připadá mi, že na Tobě hřeším, když na Tebe uprostřed takových lidí myslím. A když na okamžik zakřiknu svůj stesk, vyčítám si opět, že jsem na Tebe několik minut nemyslil. Ženo má dobrá, drahá, nejmilejší má, ta touha není ani z tohoto světa, jak já po Tobě hladovím...!“

Listy z léta na mě hřejivě dýchly v pravý čas. Do mimořádně mrazivé reality února 2022 - ve kterém jsem nucen sledovat válku téměř v přímém přenosu a vyrovnávat se s pocitem bezmoci – mi přinesly víru, že existuje i něco jiného, něco krásného, čistého a povznášejícího. Radost z toho, že stále existuje láska, že žije a že se dokáže projevovat takhle něžně.
Na Fráňových dopisech ženě je krásná nejen ta úžasná a vzácná láskyplná oddanost, která se projevuje ušlechtilými slovy. Ale hlavně ta každodenní sdílená vzájemnost, blízkost v drobnostech, touha se podělit o své radosti ze zajímavých setkání nebo toulek po kraji – a to v letech, když už oba manželé nebyli žádní mladící (to bylo pro mě možná nejvíc okouzlující: sledovat manžele Šrámkovy, jak jim to jejich společné zůstává stále čerstvé!).
A pak ta Fráňova okouzlující verbální hravost, ta na mě tady udělala ještě větší dojem než v jeho Měsíci. Bavilo mě si ho představovat, jak sedí s plnícím perem a pod vousy se usmívá při tvorbě svých slovních kudrlinek a taky při představě, jak bude brzy Milka jeho dopis číst a usmívat se zase ona. Nemohl jsem než se usmívat s nimi. :-)

„Nejvíce to cítíš v lukách, tam tě to zastaví, tam zkameníš, oči se nedodívají a srdce nedoposlouchá: co to zní? co to zní? A když večer padají hvězdy, tu už je docela necivilně, zapomeneš na své pozemské jméno, na své malé pozemské ctnosti i nectnosti, nadlehčí tě to pojednou úžasně a padáš také střemhlavým, krásným obloukem jako jedna z hvězd.“

8 01.03.2022

Přestože jsou interakce mezi mladýma a starýma v téhle hře velmi zajímavé ve své rozmanitosti (někdy jsou plné něhy, jindy to pod povrchem pobublává, a ještě jindy jsou to srážky, až lítají jiskry!), zdálo se mi, že ty úplně nejzávažnější otázky panu Hlubinovi nepoloží ani Slávka (jako zástupce současného mládí), ani Josef (jako zástupce vlastního byvšího mládí), ale že si je musí položit sám. A hlavně: že on sám si na ně musí odpovědět. Nesmí si nechat odpovědi vnutit a také si nesmí nechat vnutit tu jakousi zdánlivě nevyhnutelnou nesmiřitelnost mezi nezkrotností mládí a usedlostí dospělého věku! Sám už do Hlubinových let dorůstám a uvědomuji si, jak problematické by bylo postavit proti sobě minulost a současnost jako vzájemně nekompatibilní elementy, ze kterých si můžu vybrat buď jednu nebo druhou. Protože tak to přece není, vždy je přece možné (a nutné) předchozí etapy svého života promýšlet a zpracovávat – dobré zachovat, na odumřelém nelpět a všechno integrovat.

V rámci děje to bylo spíš vedlejší téma, ano, ale přesto jsem intenzivně vnímal Měsíc nad řekou i jako hru o invalidní komunikaci. Všichni členové Hlubinovic rodiny se mají rádi a záleží jim na ostatních, o tom žádná, ale co je dobro druhých a jak ho dosáhnout, to už spolu navzájem neprobírají, jen odhadují a domýšlejí se. Ve prospěch svých nejbližších tak konají bez jejich vědomí a souhlasu – prostřednictvím zatajování, předstírání... Jaká je asi naděje, že něco takového bude fungovat?

Díval jsem se, že je to letos právě sto let od napsání Měsíce nad řekou. A myslím si, že když trochu odhlédnu od lehce archaického stylu, kterým se pan Fráňa vyjadřuje (o jehož lyrickém půvabu ovšem vůbec nepochybuju, líbila se mi hravost dialogů, hloubka postav i ta „barevná, ztřeštěná slovíčka“, jejichž používání se citliví duchem mladí lidé tak těžko brání ;-), tak mám před sebou literární dílo, které k nám svým obsahem srozumitelně promlouvá i dnes. Bylo užitečné i příjemné si Fráňu číst.

8 14.02.2022