mirektrubak komentáře u knih

"Usekli ženě hlavu a dovolují ji jen tělo, protože hlavou by si mohla něco myslet..."

Je to pokračování Domečku pro panenky, a přece vlastně není. Vystupují tam všechny postavy z původního dramatu (kromě Ranka, samozřejmě, ten zapomenut zemřel), ale ... jinak. Nejen chronologickým posunutím dále do dvacátého století. Víc je ta proměna vidět ve vědomé reflexi původních postav (Vy se jmenujete Nora? Jako ta hrdinka z Ibsenovy hry?), kdy tam všichni působí jako karikatury sebe, jako postavy rezignující na komplexnost a psychologickou věrohodnost. Jsou to vlastně schematické figurky reprezentující své typy v absurdní, zesměšňující a nelichotivé nadsázce.
Takhle to paní Jelinek vymyslela a vymyslela to dobře. Neříkám, že ne. Když tam postavy nahlas říkají to, co by normálně nahlas nikdy neřekly (protože konvence, protože komunikační strategie, protože sebeklam a stylizace) znepokojuje to tím, jak to vypadá absurdně a nepřirozeně. Ale není ta absurdita víc v nás, divácích? Co to o nás vypovídá, když divadelní hra vypadá nerealisticky a nepravdivě právě tehdy, když postavy pravdivě popisují svoji realitu? Co to říká o našich vlastních hrách, které hrajeme na jevištích svých profesních a osobních vztahů?
Nejvíc to na mě působilo, když Nora zároveň popisuje přesně to, co dělá a dělá přesně to, co popisuje. (Příklad: "Óóóch, lehce uražena dupu nožkou a ještě jednou se otáčím kolem své svislé osy, přičemž však na tebe zdola šelmovsky pokukuji, abych dala najevo, že to nemyslím tak vážně, jak to vypadá."). To už bylo tak bizarní, že se mi z toho začal vařit mozek. :-)

Proč tedy nakonec pro mě tenhle druhý díl Nory nebyl pětihvězdičkovým zážitkem? Možná právě proto, že nebyl lidským příběhem, že to byla spíš sociologická a antropologická studie, kterou jsem mohl sice procházet se zájmem (což jsem opravdu dělal), ale bez skutečného spoluprožívání. Lidé ve hře byly zajímavým materiálem k pitvání a analýze, ale nebyli to lidé, kteří by mě dojímali, o které bych se mohl bát, se kterými bych mohl žít...

4 05.02.2024

(SPOILER) Jsem rád, že se do mé pozornosti dostala Paní z moře krátce po dočtení jiné Ibsenovi hry, Nory. Přijde mi totiž, že se manželské páry z těchto dvou dramat v mnohém podobají, ale zároveň jsou úplně jiní. Helmerovi si věci pro sebe tají, aby neodkryli karty a nepřišli o trumfy. Wangelovi by pro druhé žít chtěli, ale nejde jim to, neumí to. Elida a Erik totiž k sobě chtějí najít cestu, jen to nedokážou, ze studu a ze špatného chápání situace. U obou hlavních hrdinek je to nejvíc vidět ve vztahu k dětem: Nora se chopí možnosti děti bez rozloučení opustit, Elida má naopak velkou radost, když po všech peripetiích pro děti svého muže z prvního manželství může být potěšením.

Narušenost komunikace je vůbec klíčové téma, které prochází celou hrou, škoda že jsem si nepočítal kolikrát je některý z rozhovorů dvou postav přerušen těsné předtím, než by mohl přinést něco informačně nebo emočně hodnotného. A tak všichni dál žijí v domněnkách déle, než by museli...
Druhým podstatným tématem je svoboda. S ní zachází různé postavy různě, ale to nejdůležitější o ní vypovídá opět Elida. Říká: je lepší mít svobodu, ve které se mohu rozhodnout dobře nebo špatně než mít bez svobodného výběru předepsánu variantu jedinou, byť objektivně tu správnou. Dá se s tím souhlasit? Nedá? Za určitých podmínek? Nevím, ale přijde mi užitečné o tom přemýšlet. Jen je škoda, že takhle zajímavě rozehrané dilema je zároveň tak slabé v zápletce. Nejspíš to byl záměr, ale navrátivší se cizinec je popsán jako extrémně protivný chlap, takže z té mýtické postavy, která je lákavá i obávaná (funguje jako takové téměř náboženské zjevení: mysterium tremendum et fascinans) se stává jen ta hrozba. Elidino rozhodnutí je tak snazší, což je dobře, protože hra "dobře" dopadne (i když: můžu říct, že dobře dopadla? Možná ne, možná jiný čtenář nebo návštěvník divadla bude mít pocit, že "dobře" by to dopadlo, kdyby Eli práskla do koní, nevím), ale Elidino rozhodování by mohlo být ještě významně komplikovanější a čtenářský/divácký zážitek sytější.

4 16.01.2024

Dokument Mezinárodní teologické komise promlouvá do světa, který seriózní zpracování tématu smrti vytlačuje z veřejného prostoru a činí z něj svým způsobem téma společensky nepatřičné. Křesťané na tom nejsou o mnoho lépe. Jednak proto, že podléhají stejným celospolečenským tendencím, ale i v rámci své věrouky jsou eschatologická témata spíš těmi, o kterých se příliš nepřemýšlí a příliš nediskutuje. A která se nepovažují za zásadní a závazné. Peklo? Ale prosím vás...
Vatikánští teologové své čtenáře nechtějí strašit peklem. Texty podporuji naši víru a naději, že Bůh, který je nekonečná láska, nemůže mít žádné hranice, že láska je silnější smrt a Bůh je skrze Krista pánem i nad říší mrtvých. A my, lidé, když jsme Bohem voláni, jsme proto zásadním způsobem voláni k životu, který neskončí rozpadem naší biologické existence. A to nikoli jako jednotlivci, ale jako Boží lid - tento komunitní rozměr spásy (který je skvěle rozpracován v encyklice papeže Benedikta XVI. Spe salvi) je mi zvlášť blízký. Zadarmo to ale není. Člověk je stvořen jako svobodný a má svobodu Boží lásku odmítnout a na místo Boha si dosadit cokoli jiného. Majetek, kariéru, sebe... To samozřejmě věci spásy komplikuje, no ale beznadějné to s člověkem není ani tak. :-)
Z uvedené perspektivy se v dokumentu vychází do konkrétních otázek, jedná se vlastně o sborník církevních vyjádření k aktuálním problémům a nejasnostem. Polarita duše a těla, dvojí soud, vzkříšení těla, už zmíněné společenství všech v církvi, problematika reinkarnace... Ne všechno jsem si četl se stejným zájmem, ale jako celek mi byl tento útlý průvodce problematickými místy eschatologie užitečný a přinesl mi cenné impulsy k přemýšlení.

4 09.01.2024

"Nezáleží jen na tom, že by ženy měly stát u oltáře, předsedat liturgii a kázat. Nejde prostě o to, aby převzaly úlohu kněží. Mnohem víc jde o otevření možnosti sdílení odpovědnosti a klíčových rozhodnutí při pastoračních procesech, aniž by byly řeholnice a laické pracovnice degradovány na vykonavatele farářových přání. Vybřednout z klerikální mentality a konečně pochopit, že muž i žena mají v církvi totéž křestní zasvěcení a tutéž důstojnost synů a dcer Božích, kteří mají podíl na stejných Ježíšových zaslíbeních a mají účast na stejné evangelijní milosti. (...) A navíc, nedostatek kněžských povolání není ta nejlepší motivace pro to, aby byly ordinovány ženy. Především by bylo předtím třeba po staletích diskriminace přiznat v církvi ženám jejich hodnotu"
(Laura Valtorta, řeholní sestra z institutu Misionářek Vzkříšeného)

Bez váhání bych podepsal postřehy svých předřečnic o roztříštěnosti a nesourodosti naťuknutých motivů. Opravdu to vypadalo, jako by otec Jančařík otočil vzhůru nohama šuplík se svými poznámkami k tématu a pak neudělal víc, než je víceméně chronologicky seřadil. A protože chce zahrnout dobu od počátku monoteismu po současnost, tak není skoro na nic pořádně prostor, skoro nic se hlouběji nepromýšlí. Zůstává tak pouze inventura otevřených otázek (ženy v synodním procesu, ženy ve farním životě, zneužívání fyzické i psychické...) doplněná o portréty silných ženských osobností v dějinách lidského vztahování se k Bohu. Nehodilo by se to víc jako podklad pro sérii článků do nějakého křesťanského periodika nebo podcastu?
Zvláštní byl i způsob, jakým se autor za sebe opatrně (ne)vyjadřuje k problémům církve. Matematicka to tady označila za klad knihy (nikoho nenaštve) a když nad tím tak přemýšlím, tak má nejspíš pravdu. Přesto jsem nad větami typu "Protest asi není cesta ke změně smýšlení v církvi, i když ho někdy i církev potřebuje jako prase drbání" s úsměvem kroutil hlavou. :-)

Největším přínosem knihy je tak v mých očích její prostá existence. Je dobré mít ženy v církvi před očima jako samostatné téma a tohle téma zasazovat do historických souvislostí. Je dobré ženy v církvi oceňovat, je dobré nechat zaznít jejich hlas. Setkání s nimi pro mě ve většině případů bylo opakováním známého (zde bude zřejmě v jiné roli čtenář, který o Etty, sestře Vojtěše nebo profesorce Ryškové dosud neslyšel, tomu může kniha posloužit jako výchozí bod k dalšímu poznávání - což byl možná nakonec záměr?), ale to neznamená, že by to byla menší potěšení a menší inspirace.

Nejlíp mi bylo v kapitole o Etty, pan Jančařík má u mě velké plus, že zrovna na ni nezapomněl! Protože ona je prostě úžasná, úžasná, úžasná!! "Pane, až přijdeš ve své slávě, nepamatuj pouze na lidi dobré vůle, vzpomeň si také na lidi zlé vůle. Ale nevzpomínej na jejich krutost, surové zacházení a násilí. Vzpomeň na všechny plody, které jsme přinesli díky tomu, co nám dělali. Vzpomeň na trpělivost a odvahu těch druhých, na kamarádství, pokoru, velkodušnost, věrnost, kterou v nás probudili. A učiň, Pane, aby plody, které jsme přinesli, byly jednou jejich vykoupením.
Amen."
(Etty Hillesum)

4 12.10.2023

"Jsou formy 'ctihodnosti', formy svatozáře nebo tajemství kolem nás, které mají dnes opačný účinek, než jaký bychom si přáli. Nevzdalují jenom lidi od nás, ale nás drží ve vzdálenosti od nich, protože nám morálně znepřístupňují jejich skutečný svět a život. Proto už nepotkáváme lidi tam, kde jsou nejvíc sami sebou, a kde se svobodně projevují, kde prožívají své nejskutečnější trampoty a radosti, kde narážejí na své pravé problémy. Hrozí nám, že budeme žít uprostřed nich odděleni od nich kruhem přeludů."

Drobná knížka je vlastně sbírkou tří přednášek, jejichž tématem je chudá a pokorná církev. Kardinál Congar se vyhýbá kritice okázalého kléru, ani nevyostřuje dualitu mezi církví vezoucí se v kočáře a kráčející po bosých nohách. Přesto nijak neskrývá, že jeho srdce tluče právě pro skromnou tvář církve. Dělá to poctivým pohledem do historie katolického společenství, ve kterém nachází jako klíčová místa nejprve konstantinovský obrat (kdy se po výnosu císaře Konstantina stalo křesťanství preferovaným náboženstvím a biskupům začaly náležet stejné pocty jako civilní nobilitě) a později gregoriánskou reformu (ve které měli ambiciózní papežové chuť získat nadvládu nad světskou mocí, což chtěli podpořit přebíráním císařským ceremonií a také centralizovanou jurisdikcí). Obojí přineslo jistě mnoho dobrého, ale chce-li církev hledat své kořeny a svoji evangelitu, nesmí vidět tuto okázalou a okázale vládnoucí podobu církve jako jedinou možnou. Ne, církev jako "societas perfecta" vyžadující hierarchickou poslušnost už nedokáže být modelem ani přitažlivým, ani plně funkčním.

Pohled otce Congara se mi jeví obdivuhodný. Nejen v tom, že poukazuje na fundament církve, která má být sloužící, naslouchající a sebedarující. V potaz beru i to, že tyto texty psal v šedesátých letech minulého století, kdy byla katolická církev mnohem víc hierarchicky formální, vnitřně i vnějškově. A on v tomto čase pomohl udat církvi směr, který byl následně potvrzen na druhém vatikánském koncilu a který vede až k dnešnímu tak sympaticky civilnímu papežství Františkovu.
Snaha vybudovat církev chudou a sloužící je závazek i pro současné katolické křesťany, není to svědectví o již dříve vyhrané bitvě, to zdaleka ne. I proto se mi líbil autorův důraz na to, že je to úkolem církve jako celku, každého z nás.

"Celá církev nese kněžství těch, kdo jsou v ní povoláni k službě. Celá je plně odpovědná za to, jakou představu budou mít hierarchičtí služebníci o povaze své autority a jakým způsobem ji budou uplatňovat. Zachází-li s nimi jako s mocnáři, budou ze sebe dělat mocnáře. Chová-li se k nim servilně, nebude jim zatěžko zprznit svůj život panovačností, která je stále živá v pohanském člověku, existujícím v každém z nás."

4 11.10.2023

"Vidět v Bohu bytost, která trestá, věřit v silného, násilí užívajícího Boha znamená považovat ho za odpovědného za všechno, co mezi lidmi nefunguje, za někoho, kdo je srozuměn ze všemi nespravedlnostmi. Každé násilí na zemi je vyvoláno takovým Bohem. Terezie se chce vzdát tohoto pohledu na Boha, a tím i každé oběti a násilí. Řádové sestry v jejím okolí se příliš drží této myšlenky, chtějí být 'obětmi' za hříšníky, přejí si Boha, který vyžaduje oběti. Terezie chce napodobovat Ježíše, který namísto oběti hlásal lásku, lásku k bližnímu tak, jak je, a ne ve smyslu moci nad druhými."

Tahle počtem stran velmi krátká biografie (nevystačila ani na jeden celý let v hranicích západní Evropy :-) se zásadním způsobem vymyká z obvyklého způsobného a krotkého psaní o Terezce a všem, co Terezku obklopovalo! Otec Six totiž patřil k lidem, kteří měli možnost studovat Terezčiny prameny zbavené cenzurních zásahů a retuší jejich (rodných a zároveň řádových) sester a dostal tak příležitost vidět Terezku tak, jak ji můžeme znát teď (pokud tedy máme zájem proniknout pod její zbožně sladkou skořápku a nejen ji obdivovat, ale také ji promýšlet :-). Terezčiny sestry jakožto strážkyně jejího odkazu jistě nedeformovaly její myšlenky se zlým úmyslem, ale jejich snaha Terezku vysvětlovat a jaksi uhlazovat (tedy: činit ji víc svatou podle svých představ) docela redukovala Terezku na sladkoněžné děvčátko, a tím ochudila Terezčino dílo o mnoho silných barev a tónů!
Proti těmto tendencím autor bojuje: naznačuje nezdravě zbožné prostředí v rodině Martinových, komplikovanost povahy sestry Pavlíny (později sestry Anežky, představené Karmelu), spory na Karmelu mezi sestrami i nesouladnost Tereziina přístupu k dobově obvyklé spiritualitě karmelitek v Lisieux a z toho plynoucí možné napětí v komunitě. Dělá to někdy možná až příliš rázně, otec Timotheus Vodička v doslovu cítí potřebu ho korigovat a do polemiky s ním se pustil i slavný teolog von Balthasar. Ale přesto se mi autorova snaha jeví jako velmi záslužná, místo "Terezky, jakou si přejeme mít" portrétuje "Terezii, jaká opravdu je", s jejími pochybnostmi a temnotami, ale také s její velkou hloubkou a neokázalou duchovní originalitou.

"Terezie si je jasně vědoma novosti své cesty, která staví lásku do středu každého skutku. Je to cesta oddanosti, s jakou se ten, kdo opravdu miluje, vrhá do náruče milovaného. 'Je snadné líbit se Ježíši, nadchnout jeho srdce! Stačí, když člověk miluje, aniž se dívá na sebe, a aniž příliš přesně zkoumá vlastní chyby.' Dát se a nebránit Ježíši, aby jednal. Terezie vsadila celý svůj život na lásku."

4 10.10.2023

Sliboval jsem si od knížky, že v ní bude Svatý otec reflektovat úlohu kněžství ve své době, možná její proměny pod vlivem druhého vatikánského koncilu a setkávání se s moderním světem. Ale zmýlil jsem se. Prostor publikace využil Jan Pavel II. k tomu, aby se ohlédl za svým osobním příběh povolání ke kněžství a vykonávání kněžské služby, aby každou důležitou osobu na své cestě alespoň letmo zmínil, každého ocenil, každému poděkoval. Láskyplně, nekonfrontačně, s velkou vděčností. Takže ne polemická esej, ale vlídná rekapitulace.
Naštěstí je životní příběh polského papeže opravdu zajímavý a Karol Józef Wojtyła je natolik autentickou a podmanivou osobností, že tohle prohloubení znalostí o něm bylo samo o sobě moc fajn.

4 10.08.2023

"Ctižádostivý z marnivosti, pracovitý z nouze, ale líny od přirozenosti a s rozkoší; řečník pro každou příležitost, básník pro zábavu, hudebník na objednávku a milovník z rozmaru. Všechno jsem viděl, dělal, užil, o všem jsem ztratil iluze, až jsem se oženil ... a to byl ten mezník mého života, moje velká proměna."

Oproti před časem poslechnutému Soudnému dni mi Figarův rozvod přinesl podstatně méně literární radosti. Poslouchal jsem jako velmi dobře provedenou rozhlasovou hru, ale ani profesionálně výborné zpracování nedokázalo oživit strnule schematické figury. Dílo tak nemůže - alespoň tedy v mých očích - překročit žánr stereotypní komické alegorie, s předem očekávanou posloupností zápletek.
Ale protože hra není přehnaně dlouhá a je napsaná vtipně a svěžím jazykem, tak příběh odsýpá a nenudí.

"Láska je privátní problém individuální anarchie a všechno individuální nás hovno zajímá."

4 07.08.2023

"Nejprve to zásadní: církev je bohužel jen jedna, má dějinnou realitu stejně tak jako její zakladatel, a neexistuje možnost odvolání od nevyhovující, pohoršení budící empirické církve k církvi lepší, ideální. Ideální církev bohužel není reálná nikde jinde než v církvi empirické. A řád není nikde jinde než ve zlo-řádu, který nelze odstranit, nýbrž musí být napraven, aby se stal jako řád opět věrohodným a použitelným."

Knížka mě při bloumání mezi knihovními regály zaujala svým názvem. Zněl tak lákavě ekumenicky! Ale kniha samotná je spíš ekleziologická (pokud bych to už měl strkat do nějakých škatulek teologických disciplín) a není ani volnomyšlenkářská. Žádné "Miluj a dělej, co chceš", přispěješ tím k všeobecné pravdě! Kdepak! Naopak: symfonie pravdy je prezentována jako velmi organizovaná a pevně strukturovaná, pod precizním vedením dirigenta Balthasara, který má přesnou představu, jak má která část orchestru přispět ke zdárnému souladu celé symfonie. Je to ilustrováno termínem, který jsem zde zaregistroval poprvé, ale který se mi líbí: pluriformita! :-)

Dokonalým (a zřejmě jediným možným) uskutečněním jednoty je podle Balthasara církev. Katolická, samozřejmě ;-). Nevidí ji jako bezproblémovou organizaci (žádná societas perfecta, to ne), ale neumí si představit křesťanský život mimo ni. Viditelnou a neviditelnou strukturu církve dokáže rozlišit, ale odmítá ji rozdělit. A lidskou svobodu vidí jako důležitou v hledání toho, jak jednotu církve uskutečňovat. Ne v tom, čím ji nahradit.
Balthasar není ani hloupý, ani slepý. Vidí, jak církev svému obrazu škodí svým konáním (vidět, jak je to v roce 1972 podobné dnešku je docela skličující) a oprávněnou kritiku nebagatelizuje. Ale trvá na tom, že křesťanství je víc než morálka (spontánní láska jako důsledek přirozenosti) i víc než uložený řád. A přes církevní narušenost nevidí jinou možnost, než její hierarchické podobě zůstat věrný a pracovat pro ni. Shodl by se v tom s malou Terezkou i velkou Terezií, s Augustinem i Savonarolou. A také se mnou, i když je někdy tak těžké, cítit se v ní doma.

"Kdyby image církve byla taková, nemuselo by se tolik mluvit o jejich strukturách (které je třeba změnit), jejích (malých) šancích dnes a zítra. Ale aby do údů proudil nový život, struktury nemusejí být prvotně změněny, musejí být pouze pochopeny ve své pravé funkci, aby znova sloužily lásce. Pouze ta je podobou, která by měla vystupovat před svět a být mu nápadná: 'Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým' (Jan 13,35). Tato láska nemá podobu, která usiluje o sebe samu, nebuduje se jako umělecké dílo před zraky přihlížejících; je nehledaným, spontánním výsledkem mnoha obětavostí."

4 06.07.2023

"Vázanost na Ježíše Krista nedává svobodu žádné slasti, která by byla bez lásky. Tomu, kdo následuje, ji zapovídá. Protože následování je sebezapřením a spoutáním toliko s Ježíšem, nemůže být nikde dána volnost vlastní vůli učedníka, opojené smyslnou touhou. Taková žádostivost, i kdyby se projevila jediným pohledem, vylučuje z cesty následování a přivádí celé tělo do pekla. V této žádostivosti prodává člověk své nebeské prvorozenství za čočovici hříšné touhy. Nevěří tomu, kdo mu může zapovězenou slast nahradit stonásobnou radostí. Ztrácí důvěru v neviditelné a dostává se daleko od Ježíše. Nečistá žádost je nevěrou. Už proto je hodná zavržení."

Moje první setkání s myšlenkovým světem Dietricha Bonhoeffera. Upoutal mě zvláštní naléhavostí, kterou jsem z jeho slov cítil. To zřejmě bylo dáno tím, že vím, o koho se jedná a vím, že opravdu žil to, co učil. Svůj důraz na soulad víry a projevovaných skutků pouze nekázal, ale svým postojem ho opravdu dovedl do krajnosti. Opravdový následovník Krista, jehož milost není laciná milostí bez kříže, ale je drahá jako "drahocenná perla, za jejíž cenu vynaloží kupec všecky své statky"!
Zároveň jeho text jistě není jen svědectví statečné osobnosti. Následování je hodně podnětné čtení, které spolehlivě obstojí jako působivě podané a převážně nadčasové hluboké přemýšlení o náboženském životě ve vertikálním i horizontálním rozměru.

První části knihy, která je věnována následování, mě oslovovala méně. Důraz, který kladl na poslušnost mi totiž přišel přehnaně autoritářský. Nic proti poslušnosti, ze svého letmého kontaktu se systematickou teologií vím, že poslušnost nezkomolené a nezfalšované Boží vůli nás neodděluje od nás samotných, ale činí nás naopak věrnými sobě. Přesto jsem měl pocit, že na to jde pan Bonhoeffer docela hopem a s lidskými otázkami, pochybnostmi a hlasem svědomí je rychle hotov jako se zbytečnou zátěží správného křesťana. To ale není výtka, jen postřeh - jde to zřejmě na vrub těch několika dekád, které nás dělí.
V druhé polovině spisu, ve které se rozebírá slavné Matoušovo kázání na hoře, už jsem žádné rušivé tóny nezaznamenal. Tady mě pan docent provedl velmi citlivě a zároveň razantně. Vnímal jsem, jak to se mnou jeho text myslí dobře, ale jak se do mě zároveň ostře zarývá a odkrývá moje vlastní prohřešky proti oddanosti, víře, lásce i pravdě. Bylo toho hodně k teologickému přemýšlení na teoretické rovině a zároveň to bylo hodně osobní, zasahující. Přesně takovým způsobem, jak mají dobré duchovní texty v člověku pracovat!

"Láska se však nemá ptát, zda je opětována. Láska naopak vyhledává toho, kdo ji potřebuje. Kdo však potřebuje víc lásky než ten, kdo beze stopy lásky žije v nenávisti? Kdo je lásky více hoden než můj nepřítel? Kde je láska blahoslavenější než uprostřed svých nepřátel?"

Myslím, že čas slovům pana Bonhoeffera neublížil, žít v plnosti pravdy a lásky a pokoušet se po vzoru Krista žít pro druhé, to bylo cílem v jeho době a je strašně důležité i teď. Je to prostě strašně důležité kdykoli.
To předmluva už se za nadčasovou označit nedá, zde totiž slavný teolog J. M. Lochman označuje Bonhoefferu tvorbu za "teologii psanou na oprátce" a to ne náhodou. Přirovnání k "našemu" Júliu Fučíkovi následuje, stejně jako označení Bonhoefferových rozborů za "nenáboženský výklad" stavěný do protikladu k nemodernosti římské církve. Možná bylo tohle bizarní úvodní slovo cenou za to, že Následování mohlo v roce 1962 vůbec vyjít - já to neodsuzuju, ani se tomu nevysmívám, před tím mě chraň ruka Páně! -, ale bylo to teda cenou ne úplně lacinou (zvlášť v tom kontrastu se samotným textem to úplně bilo do očí!).

"Nelze být pravdivým před Ježíšem bez pravdivosti k lidem. Lež rozkládá společenství. Pravda však hubí falešné společenství a zakládá pravé bratrství. Ježíše nelze následovat jinak než životem v pravdě, neskrývaně ani před Bohem, ani před lidmi."

4 05.07.2023

Velkolepost!
Setkání s tímto atlasem je opravdu setkání s celými biblickými dějinami. Ve velmi podrobném a velmi přehledném stylu se tady odvíjí biblická historie od starověkých pronárodů až po rozšiřování křesťanství v poapoštolské době. Obvyklou podobou map je zachycení různých postav, kmenů nebo armád v jejich pohybu. Jsou zde události, které čtenáře napadne zde očekávat (trmácení se Izraele do zaslíbené země, Pavlovo misijní putování, sledování Ježíšovy cesty z Galilei do Jeruzaléma), ale hodně pozornosti je věnováno i biblickým událostem, které obvykle nebývají středem pozornosti, příkladem budiž třeba Makabejské války. Potěší i konkrétnosti, jako podrobné schéma prvního chrámu.

U knih podobného typu někdy pokulhává textová stránka. Knihy bývají obvykle pěkné, reprezentativní, a já mám pocit, jako by si jejich autoři říkali, že si je čtenáři budou pořizovat za účelem letmého prolistování, jako dárky druhým, nebo jako ozdobu knihovny - takže na průvodních komentářích zase tolik nesejde.
Historický atlas Bible ale vůbec není ten případ! Tady musím chválit nejen grafickou podobu, ale i úroveň a informační hodnotu doprovodných popisů. Vlastně se jedná o atlas, který je skoro učebnicí biblických dějin! Až jsem zatoužil ji nemít jen půjčenou po dobu svého jarního biblického studování a pořídit si ji trvale, no, ale zase ta cena, achjo.

4 02.07.2023

Tichého seznámení s Novým zákonem ctí klasickou strukturu podobných prací. Nechybí obecný úvod do novozákonního kánonu, popis formování textů, které pokračuje speciálním úvodem k jednotlivým kapitolám. Prostor je věnován i politickým a náboženským poměrům doby Ježíše Nazaretského, což je dobré pro správné pochopení evangelií, listů i apoštolských skutků.
Rozsah knihy mi přijde přiměřený, je tady informací prostě "tak akorát". Poměr mezi teologickým a historickým pohledem je zde víc na straně toho historického, ale základní teologické důrazy si každý zájemce odnese. Komu je to málo, může se nechat inspirovat bohatým seznamem literatury u každé kapitoly nebo se ponořit do některého z teologických úvodů - z těch bych já doporučil třeba Vougovu Teologii Nového zákona.

4 02.07.2023

"Nechápu proč, ale je to moje vina. Je to moje vina, když po mně nějaký muž zatouží. Za jakýchkoli okolností je to moje vina. Je třeba připomínat případy v Íránu i jinde, kdy je znásilněná žena souzena a potrestána za podněcování ke znásilnění? Což je logické, protože muž je oproštěn od morálních a společenských zábran v případě, že je vyprovokován. Je to absurdní, ale naprosto logické. Takovou ženou může být osamocená holka v nočním taxíku, příliš rozesmátá studentka potulující se ulicemi nebo unavená žena, která usnula v autobuse, v němž zůstali už jen samí muži, a sklouzl jí šátek. Ďábel se nemá pokoušet. Zvláštní koncepce společného soužití, podle které se kdokoli může změnit v predátora. A bez viny. Žena nese vinu za oba. Ve jménu jaké víry představuje žena pro muže takové nebezpečí?"

Zvláštní kniha, která mi přivodila řadu zvláštních pocitů. Silně jsem sympatizoval s autorčinou odvahou a razantností, tahle její tvrdohlavost (původně jsem chtěl použít termín "zabejčenost", ale pak mi přišel pro ženu bojující za emancipaci nepatřičně maskulinní) je strašně silná a v lecčems následováníhodná a nejspíš i nezbytná, protože v boji se zkostnatělými a zároveň bezohlednými režimy se nějakou diplomacií v rukavičkách a systémem postupných opatrných kroků nic nezmůže.
Ale z odstupu není možné nevidět i značné limity podobně černobílého přístupu. Abnousse totiž nechce nahlížet pravdu z různých úhlů pohledu a tím se připravuje o možnost vidět svět jako vícerozměrný a barevnou realitu života jinak než ve vyhraněné dichotomii. Náboženští fanatici jí zničili dětství? Veškeré náboženství je zlo! Zakázali ženám ukazovat tělo? Hrdinstvím je nahota a prostituce! A tak dále. Asi to není možné Abnousse vyčítat, to brutální režim, ve kterém vyrůstala, ji dohnal k extrémním postojům, to ten režim je viník, bez debat! Ale přesto: když na základě své zkušenosti nechápe, že by se některé ženy mohly zahalovat dobrovolně a otevřeně jimi pohrdá, vypadá to, že má s "vousáči" svého dětství společného víc, než by si přála.

Rozpačitý pocit jsem měl ze stylistické podoby knihy. Syrovost by nevadila, forma krátkých zápisku taky ne, tohle leckdo zvládl dobře. Ale tady to nějak drhne, zdá se mi, asi by to bylo fungovalo lépe jako blogové komentáře, pokud bych si to četl s časovým odstupem mezi kapitolami, tak by ta monotematičnost a hraní na jedné struně tak nevadily. Takhle jsem dočítal už docela utahán...
Ale nerad bych byl kritický! Můj celkový dojem je jistě pozitivní, byla radost se setkat s ženou, která má kuráž a nebojí se postavit za to, co je správné!

"Dokud budou lidi číst, dokud se budou snažit pozvednout mysl nad sebe samotné, třeba jen nepatrně, tak budou existovat lidé s představivostí schopní svrhnout tyrana. Dokud bude existovat řeč. Právě to pro nás dělá umění obecně, a literatura zejména: otevírá stavidla ducha, vystavuje nás novým vjemům, novým hlasům, novým nekonečnům."

"Boží slovo je zvoláním lásky. Pro každého člověka. Pro každý čas. Boží slovo tebou chce zatřást, vzbudit tě, rozhýbat. Slovo není spokojené, pokud si jej všimne a pokud ho zkoumá pouze tvůj rozum. Rozum se snaží pochopit, ale jen osoba se může angažovat. Slovo chce sytit celou tvou osobnost a v určitém smyslu je také strávit. Slovo není naplněno, dokud není naplněno, dokud není přijato v srdci, které se vydá jeho poselství. Chce vyvolat milující přijetí, osobní přisvojení, ustavičné uskutečňování. Božské slovo touží hrát na struny duše a opětovně být slyšeno v harmonické lidské odpovědi. Alžběta dnes píše: Hle, co zpívala duše mého Mistra a on chce slyšet ozvěnu tohoto zpěvu v mé duši.
I v tvé duši. Nebo se tě to snad týká méně?"

Mám ke svaté Alžbětě od Trojice blízko. Zamiloval jsem si ji už když jsem s ní byl seznámen v čase završování své konverze. A se zvláštní porcí něhy navíc na ni myslím od doby, kdy jsem se dozvěděl, že moje milá a vzácná františkánská přítelkyně má své řádové jméno právě podle téhle naší úžasné karmelitky.
Četl jsem Nebe v mé duši v postní době, což byla pro mě doba z více důvodů náročná, zatížená impulsy a nedostatkem času na sebepéči. Taky doba, kdy ještě nebylo počasí na sezení s knížkou na balkoně - takže napustit si horkou levandulovou vanu a vyhradit si hodinu času jen pro sebe a Alžbětu, pro pomalé čtení, promýšlení, tiché "společné" modlení... Podobná intenzivní spirituální hnutí duše se těžko popisují, ale byla to prostě velká radost a vnitřní posila, ano, opravdová duchovní obnova.
Obdivuji svatou Alžbětu za její schopnost vzájemně přibližovat život s Bohem a život mezi lidmi. To teoreticky není nic tak neobvyklého: existuje známá teologická poučka, která uvádí, že naše vztahy k Bohu, k sobě, k druhým lidem a ke stvoření jsou vždy vzájemně propojené a narušení jedné vazby ohrožuje všechny ostatní. Ale na Alžbětě to vidím tak krásně zřetelně a přirozené, jako snad u nikoho dalšího. Blízkost k Bohu a blízkost k lidem se podporují - a Alžběta tím Boha jakoby vtahuje do své každodennosti, blízkost buduje lásku, láska buduje jednotu a v jednotě s Kristem je možné nést svá utrpení, snášet je a nabízet k posvěcení.
Ochota k sebedarování byla Alžbětinou realitou v době jejího života a prostřednictvím jejich zaznamenaných slov vnímám, že tohle darování její smrtí nekončí. Její žitá důvěrnost s Bohem je darovaným prostorem, do kterého mohu jako čtenář pokorně a pozorně vejít a použít ho jako vstupní bránu k intenzivnějšímu prožití svého bytí s Trojicí. Otec de Meester je v tomto procesu skvěle citlivým společníkem, který povzbuzuje tam, kde je třeba povzbuzovat a ztišuje tam, kde je nutné být tichý a vnímavý. Alžběta by si sotva mohla přát lepšího průvodce svojí spiritualitou.

"Rekolekce s Alžbětou se blíží ke konci. Nekonči je. Nos sebou, ve svém srdci, své svaté místo, kde Láska očekává tvůj hlas a tvůj pohled, aby tě naplnila svým Životem, krok za krokem, zítra víc než dnes. On tě volá bez ustání a ustavičně tě chce poslat. Neboť, jak říká Alžběta, takový apoštol je silný, který zůstává stále u Pramene živých vod; tehdy může přetékat kolem sebe, aniž by se kdy jeho duše vyprázdnila, poněvadž je ve spojení s Nekonečným."

4 29.06.2023

Don Manuel mi připomněl jinou literární postavu, Greenova Henry Scobieho z Jádra věci. Společné mají oba smutní hrdinové to, že si na místo Boha dosadili sami sebe, že uvěřili, že jejich morálka je autonomní v tom nejvíc doslovném významu slova - tedy že jsou to oni sami, kdo si určují a dobrovolně přijímají pravidla a zákony svého konání.
Autorský přístup ke Scobiemu je víc psychologický. Dopadne to s ním špatně prostě proto, že v Greenově vidění světa to nemůže dopadnou jinak. Vždyť rozpor mezi tím, co žije a mezi tím, k čemu je Bohem stvořen nutně vede k neúnosnému napětí, které Scobie sám bez Boží pomocí nemůže ustát. A když o Boží pomoc nestojí...
Člověk nemusí být věřící, aby tomu rozuměl: když někdo nežije v souladu se svým vnitřním sebeurčením, vnitřně ho to deformuje, láme, a dřív nebo později se to někde provalí. A věřící člověk má navíc zkušenost, že žít ve vnitřním souladu znamená žít v souladu s tím, co pro něj chce Bůh - tato harmonie člověku slouží jako vnitřní výztuha, usměrňuje ho a jaksi vnitřně zceluje.
Don Manuel je na tom hůř v tom, že jako kněz má víru takříkajíc v popisu práce. Ale jeho hřích je v zásadě stejný jako Scobieho. Nejde o pochybnosti o své víře a o Bohu, ty může mít každý, a také je každý poctivě žijící křesťan někdy má. Jde o to, že svoji nevíru akceptuje jako konečný stav, že se ve své nevíře zabydlí a smíří se s ní. Starmoon ve svém komentáři velmi příhodně zmiňuje svatou Terezku a její vlastní ztrátu jistoty o Bohu. Terezka ji vezme na vědomí... ale nic se pro ni nezmění, jen tam, kde kráčela ke Kristu cestou osvětlenou Jeho světlem, teď kráčí v temnotě, klopýtá, cíl nevidí, ale po paměti jde dál. Nemůže nejít. Terezčina víra je totiž věcí její vůle, jejího rozhodnutí. Její víra nebo nevíra není výsledkem jejího vnitřního sebepozorování, ale jejího přilnutí k tomu jedinému, čeho je třeba.

Don Manuel mi vlastně nebyl ani sympatický, ani nesympatický. Líbilo se mi, že myslel na své vesničany, ale zároveň mě štvala jeho pýcha. Mám na mysli ten pocit nadřazenosti spočívají v přesvědčení, že on, Manuel, ví, jak je to doopravdy s Bohem, ale vesničanům, těm to říct nesmí, protože by to ve své prostotě neunesli. Naordinoval svým farníkům opium náboženské lži, protože byl přesvědčen, že by je pravda zlomila. Hm... když nad tím přemýšlím, je to nakonec logické: ztráta víry v Boha nakonec nejspíš nevyhnutelně musí vést ke ztrátě důvěry v bližního.
Ale jinak jsem děj s postavami příliš neprožíval, měl jsem pocit, že spíš čtu filosofickou esej napsanou jako příběh, že Manuel, Ángela a Lazaro nejsou "opravdové" literární postavy, ale že jsou to jen nástroje, které de Unamuno používá k tomu, aby nám řekl, na co přišel při přemýšlení o křesťanském náboženství jako společenském fenoménu.

Píšu tenhle komentář pár dní po dočtení novely. A zjišťuji, že je na tom příběhu něco znepokojivého. Něco, co mi brání na něj přestat myslet. Kněz, který nevěří v Boha, to přece nejde! Učitelka, která nemá ráda děti, nebo vinař, který je abstinent, no, to je divné, ale může se to stát. Ale pastýř v Božím lidu, který nemá víru?! Shodou okolností jsem stejné téma v rámci reakce na nějaké konkrétní situace nedávno promýšlel a diskutoval a... říkám si, kolik takových kněží mezi sebou máme? Kteří už nevěří v Boha, ale přiznat to nemohou, možná ani sami sobě, vždyť mluvit o tom nahlas by znamenalo zklamat tolik lidí a také by to vedlo k náročné životní změně i v praktických věcech - co teď dál s životem, ve kterém by kněz zřejmě přišel o materiální a sociální zázemí. Obávám se, že takový coming-out by byl možná těžší, než se přiznat k homosexualitě ve fotbalové šatně. (a tohle nemyslím jako žert)
No... Povolání k duchovní službě je velká radost a zároveň těžký závazek. Je to cesta se spoustou překážek a pastí. Už zmiňovaná svatá Terezka si dala jako jeden ze svých úkolů modlit se za kněze. Unamunova novela mi připomněla, jak důležité to je.

4 13.03.2023

„Kázání, to neznamená prostě otevřít pusu a mluvit. Začíná tichým nasloucháním evangeliu úsilím porozumět, prosbou o světlo a končí v reakcích těch, kdo ho poslouchají. Když jsem byl mladý bratr, přišel k nám jednou biskup, který měl kázat, a těsně před začátkem mše řekl jednomu z bratří: ‚Jestli jsi pořádný dominikán, měl bys teď být schopen bez přípravy jít kázat.‘ Ten bratr mu odpověděl: ‚Právě proto, že jsem dominikán, jsem přesvědčen, že kázat neznamená prostě říkat to první, co mě napadne.‘“
(Timothy Radcliffe)

Cesty literárních děl ke čtenářům jsou rozličné. Tuto publikaci bych jistě v záplavě vydávané literatury přehlédl, kdyby zde uveřejněná barokní kázání nesebírala, nepřeložila a úvodní veledlouhou studií ji erudovaně neobohatila moje kamarádka Jana. A nelitoval jsem toho času, bylo to zajímavá a přínosná procházka barokním světem, která mi z něčeho mi velmi neznámého učinila ... něco trochu méně neznámého.

V objevování starobylých dokumentů je něco romanticky dobrodružného: když jsem si v předmluvě četl o krabicích s neznámým obsahem, které čekají na to, až vydají své poklady, byl jsem tím taky trochu ovlivněn a líbilo se mi představovat si autorku jako něžnější verzi Viléma z Baskervillu. Ale takhle to při tvorbě téhle monografie nebylo, a nejen proto, že moudré a laskavé bratry dominikány obývající klášter sv. Jiljí si prostě nelze představit jako proti pravdě bojující antagonisty. :-))

Každopádně: musel jsem obdivovat tu pečlivost a preciznost ve zpracování monografie: nešlo jen o překlad, ale o zasazení do kontextu teologického i historického, o představení kazatelů i v kázáních oslavovaných osobností – bez takto srozumitelného uvedení do problematiky by mé pozornosti řada věcí unikla a kázání by tak pro mě byla jen jakási podivná, nabubřele upovídaná (inu, baroko :-) stylistická cvičení.
S Janou Maroszovou jako průvodkyní jsem ale mohl číst tyhle časově vzdálené texty s mnohem bližším porozuměním, nechat se okouzlit a obohatit – a na pár místech i mít pocit, jako by autoři barokních kázání promlouvali přes tu propast let přímo do žité reality.

„Jedině smrt bezbožných se má bolestně oplakávat jakožto věčně neblahá. Oproti tomu má tichý odchod spravedlivých způsobit víc radosti než bolesti, protože se nemá nazývat smrtí, nýbrž novým věčným blaženým životem. Blahoslavení mrtví, kteří umírají v Pánu. Jejich smrt je pouhým spánkem, sladkým odpočinkem daným shůry jako odměna za jejich namáhavé putování, aby si odpočinuli od svých prací.“

4 25.02.2023

„Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno – já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne.“
(Evangelium podle Jana 17, 20-23)

Ježíšova prosba o jednotu církve zní velmi zřetelně. Říká se nám v ní, že má být zviditelněním Boží jednoty, ničím menším než naší podstatou. Ekumenické vidění církve tedy není něčím volitelným nebo dobrovolným, čím se můžeme zabývat, pokud zrovna neřešíme něco závažnějšího. Nemělo by být ani pouhým koníčkem jednotlivců, kteří akorát rozrušují klid jednotlivých církevních konfesí. Ekumena je Ježíšovým příkazem a jeho nevyslyšení znamená zradu našeho povolání. Ekumenická teologie není disciplínou mezi teologickými naukami, ne, mělo by to spíš být tak, že ekumena bude duchovním postojem a příchutí každé křesťanské teologie.

Může ale teologie napravit mezikonfesní rozluku a přivést církve k jednotě? Na to není snadná odpověď. Určitě není na místě podléhat pocitu, že všechny rozpory a rozkoly byly způsobeny jen nepochopením a setrvačností dějin, že bude se stačit na učení církví podívat bez předsudků a na naše protivníky bez zlé vůle a dojdeme k souladné věrouce. Kdepak, to by byl falešný optimismus. Cesta k jednotě, která by přehlížela reálné rozdíly by vedla k jednotě bez pravdy. A propagace jednoty na úkor pravdy by se brzy zhroutila, jako se zhroutí vše, co na pravdě není postaveno. Ne, žádná církev nemá právo jednoduše odbýt své věroučné výpovědi jako bezpředmětné.
Přestože ekumenická teologie není samospasná, má velký prostor pro uvolňování náboženského napětí. Zmírňuje rozdíly, vysvětluje nedorozumění, odděluje legitimní (potřebné) rozdíly od těch zásadních.
Neunerova učebnice provádí historií i současností ekumenismu velmi zdařile (a otevírá mnoho témat, které v tomto komentáři nestihnu ani zmínit, ač by si to zasloužily). Přehledně, strukturovaně a srozumitelně. Definuje ekumenu jako pojem, představí dějiny schismat i historii ekumenického hnutí. Značný prostor dostane rozplétání problémových bodů bránících zdaru ekumeny – zde je právě možné identifikovat teologicky opravdu problémová místa od bodů, kde jsou přetrvávající rozpory dané „pouze“ církevní praxí. A nebojí se naznačit cesty ekumenismu, které mohou přinést ovoce: vnímat ekumenu jako prostor s rozmanitostí darů, kdy rozdílnost můžeme respektovat, pokud přímo neohrožuje základy víry – tak můžeme najít v centru křesťanství souhlas a legitimizovat rozdíly a vytvářet dynamické společenství místo statické formální jednoty. Vždyť církev (ne jako instituce, ale jako společenství Božích dětí) může žít jen ve společenství, v žití pro druhé a skrze druhé.

Tou hlavní brzdou ekumenického procesu jsou neteologické faktory. Tedy: my lidé. Protože společný protivník spojuje víc než společná myšlenka. Protože druhé církve potřebujeme právě proto, abychom se od nich mohli lišit. Protože se často prostě potřebujeme lišit od druhých – kvůli potlačení vlastní nejistoty a kvůli potvrzení vlastní identity ne skrze to, co jsme, ale skrze to, co rozhodně nejsme. Když se to přiživí pěstovanou dějinnou nevraživostí, osobními animozitami a mocenskými nároky, intelektuální leností...

„Reakce (církevního vedení) jsou zpravidla stereotypní. Dokument se přivítá s velkou chválou, ocení se jako doklad toho, že vyvrací tvrzení o ekumenické stagnaci, a poděkuje se zúčastněným teologům za jejich důležitý přínos. V dílčí argumentaci se vyzvednou výroky, které se shodují s vlastní tradicí; výsledky, které jsou s ní v napětí, se více nebo méně laskavě zkritizují, případně se žádá, aby na tomto místě dialog dále pokračoval, aby se docílilo větší přesnosti. Nevysloveno zůstává, že za skončený se bude dialog považovat až tehdy, když se obě strany dohodnou na tom, co odpovídá naší tradici. Těžko se najdou příklady, že by církve vlivem dokumentů a konvergencí nebo konsensu přezkoumaly své učení nebo praxi či je dokonce korigovaly.“

4 02.01.2023

Když jsem viděl, že autorem tohoto spisu je kardinál Walter Kasper, očekával jsem po předchozích zkušenostech s tímto učeným panem profesorem, nějakou akademickou teologii, která bude široce a hluboce rozplétat ukryté aspekty církevně rozdílných spiritualit. Ale ono vůbec! Podtitul „praktické podněty k jeho uskutečňování“ vůbec nelže a knížečka je tak opravdu mnohem víc prováděcí vyhláškou než sborníkem teoretických úvah – u každé z podkapitol je vždy uvedeno, jaké konkrétní kroky lze provést, čím může každý z nás ihned začít. (Nechce se po nás nic, co by bylo v rozporu s naší vírou nebo naši víru nějak znehodnocovalo nebo zlehčovalo)

Walter Kasper předkládá představu, že pokud chceme mít jednotu, musíme chtít mít jednotu. (Vím, že to zní jako banalita, kterou snad není nutné ani zmiňovat, ale...). Musíme chtít být spolu, zvát druhé na své akce, navštěvovat akce druhých, pořádat akce společné. Modlit se za jednotu, nejlépe společně. Číst si Bibli a povídat si o ní, nejlépe společně. Sdílet svědectví o naší víře, sdílet příběhy dobrých postav naší církve, sdílet vlastní zkušenosti s Bohem. Pomáhat si s praktickou službou světu, nebo sloužit společně.
Zní to všechno tak snadně, lehce uskutečnitelné, až je jednomu líto, že nám to v realitě tak málo funguje, že je pořád tak malá ochota se sbližovat, poznávat a nechávat se poznat.

4 02.01.2023

Dobrá teologie Božího obrazu vždy pracuje s vědomím naší podobností a zároveň nepodobností se Stvořitelem. Protože podcenění podobnosti může vést k tomu, že povýšíme Boha ponížením člověka. Na druhé straně zase hrozí riziko nesoudného pohledu na sebe, pocitu bohorovnosti.
Mezinárodní teologická komise výstižně píše, že „lidské bytosti stvořené k Božímu obrazu jsou svou přirozeností tělesné i duchovní, muži a ženy stvořeni jedni pro druhé, jsou osobami zaměřenými ke společenství s Bohem i ke společenství mezi sebou navzájem“. Je to právě téma Božího obrazu v jeho celistvosti (jde zejména o rovnost duchovního a tělesného a také komplementaritu mužů a žen) a jeho vnímání jako klíčového místa biblického zjevení, které je důležité pro správné pojetí lidské přirozenosti. Vědomí, že je člověk Božím obrazem, středem a vyvrcholením stvoření nám dává důstojnost, která je nedotknutelná a nezmařitelná, a která nás posiluje ve snaze naplnit naše povolání a vést svobodný život v souladu s pravdou.
Vzorem člověka jako obrazu není nikdo jiný než Kristus, Jeho vtělením se se člověk jako Imago Dei mění na Imago Christi. A je to znovu Kristus – a s ním církev jako Kristovo tělo -, který je vzorem pro lidskou tvořivost, bratrskou jednotu a spojení s bližním na osobní i společenské rovině.

Být Božím obrazem je dar a zároveň závazek, vytváří rovnováhu mezi vyvýšením a odpovědností, předkládá před člověka úkoly ve vztahu k vlastnímu rozvoji i obecnému společenskému dobru a zároveň dodává sílu k jejich plnění. Člověk je totiž Bohem povolán k spolupráci na péči o stvoření. Nejprve Bůh svojí milostí a následně člověk vírou a láskou – takové je pojetí vztahování se k Bohu, které člověka vyzývá, aby jako správce všeho stvořeného disponoval sám sebe k podílení se na budování společenství s druhými a aktivní péči o životní prostředí.
Zároveň má vědomí Božího obrazu také vliv na vnímání naší identity: když budu nahlížet na sebe jako na milované a chtěné Boží dítě a odvozovat z toho svoji hodnotu, budu se vidět jako nenapodobitelná a nenahraditelná bytost – a jako nenapodobitelné a nenahraditelné bytosti uvidím také své bližní. Nebudu tak muset hledat svoji důstojnost nějakým víc vymezujícím a rozdělujícím způsobem – třeba v příslušnosti k nějaké národnostní, sociální nebo náboženské skupině.

4 02.01.2023

„žití mám po krk, smrti jenom po pás
kdo jsi, buď dál, vždyť všechny tvoje údy
i hlava mají kolem sebe provaz –
to loutkař vede, koho, kam a kudy?

přiznej si, plode: žiješ pro dužninu
a jádřincem ti cosi prohlodává
a tvoje míza, mdlá krev kolotavá
má blíže k hnusné vodě nežli k vínu

kdo jsi, buď dál, kdo nejsi, nebuď cele
kdo budeš, buď, kdo byl jsi, život veleb
kdo nechceš být, hned všeho bytí zanech

kdo jsi, že o nás rozhoduješ, Pane?
a kdo jsem já, že beztrestně smím ptát se?
mou odměnou mi budiž vykrvácet“

Cestu proti proudu tvorby básníka Ondřeje Hanuše jsem zakončil u jeho první sbírky, od které mě neodradilo ani to, že jsem se před jejím načnutím dozvěděl, že je až příliš formalistní, a tedy téměř k neučtení. Ne, neměl jsem ten pocit, kdepak: básně ve Stínohradu jsou sice pečlivě tvarovány do formy sonetů, ale necítil jsem z nich zatuchlost školního kabinetu. Naopak, verše byly vážné a závažné a upřímně míněné, jak se na básnický debut patří.
Spirituálnímu rozměru se mi zdálo rozumět, a na některým místech byla hloubka ve mně zasažena tak, až se mi z toho tajil dech.

„spát na zemi a v stínu svatých strání
z cest nejkratší je cesta do neštěstí
stát za zvukem a tišit rozléhání

zvát nezvané a sami nebýt zváni
do mělkých louží, do životních trestí
mít prázdnou štoudev při zázraku v Káni

je tolik lidí, kolik jen je dlaní:
jsi člověkem svou dlaní, ne svou pěstí
stát za zvukem a tišit rozléhání
mít prázdnou štoudev při zázraku v Káni“

4 02.01.2023