mosem komentáře u knih

I když detektivky se soudcem Ti mám moc rád, v této schází barvitost a půvab, který příběhům dodávají soudcovi pomocníci. V některých fázích příběhu jsem měl pocit, že jeho pronikavý intelekt a intuice jsou nahrazeny jasnovideckými schopnostmi. Hezké čtení, i když od van Gulika se zpravidla dočkám něčeho víc.

1 08.11.2018

Kniha která je prostým vyprávěním, ve které se neodehrává nic mimořádného. Přesto styl vyprávění, příběh, jazyk, jsou natolik silné, že knihu jsem přečetl na jeden zátah. Nedalo se od ní odtrhnout. Příběh který by se mohl odehrát každému z nás, ale současně je zvláštní. Je zvláštní sledovat osud, odhadovat jeho další vývoj, vnímat myšlenkové pochody hrdinky, na jedné straně jí fandit, milovat ji, ale současně s ní nesouhlasit a nechat se pohoršovat některými jejími činy, ale přes to všechno jí chápat. Skvělý mix.

04.11.2018

Očekávaje knihu, která bude žánrovým pokračováním ostatních Claudelových knih - Brodeckovy zprávy, Šedých duší či Vnučky pana Linha, byl jsem touhle knihou překvapen. Je zcela jiná. Nedokáži říct, jestli lepší nebo horší. Prostě jiná, a zejména druhá čtvrtina knihy (kdy už jsem pochopil, že mám před sebou knihu s absurdním příběhem, ale ještě jsem nebyl vyrovnán s tímto faktem), byla tvrdým oříškem. Pak jsem tento fakt přijal a knihu a její do absurdna akcentovaný děj si skutečně užíval. Krásná hra slov a vět. A kupodivu mně nenaskakoval Kafkův Zámek, jak jsem viděl v recenzích, ale vize surrealismu a Bunuelův Andaluský pes. Stejná barvitost, stejná absurdita, jiný prostor a čas. A pak slovo amence - zmatenost. Ale čtivá :-)

2 04.11.2018

Jen málo knih ve mně vyvolává pocity tak rozpačité. A jen málo knih mne posunuje k názoru, že recenze a komentáře ke knize by člověk neměl číst ex ante, ale až ex post. Asi bych k ní nepřistupoval s tak velkým očekáváním, které pak nebylo zcela naplněno. Hodnotit knihy si dovolím ze dvou úhlů - forma a obsah. Forma pro mne jednoznačně za pět hvězd. Kvalitní tisková práce, kvalitní papír (knihu mám až z dotisku, a tam je prý papír ještě kvalitnější než na "normálním" vydání, kvalitní vazba - mám na mysli poctivou práci i materiál. Obsah z mého úhlu pohledu už tak velké hodnocení nedostal. Ano, Jan Šibík je PAN FOTOGRAF, ale v tomto případě mne jeho doprovodné fotografie úplně nenadchly. Podobně Aleš Palán představuje rozhovory či v některých případech "rozhovory" se šumavskými poustevníky. Možná pod vlivem literatury a romantických představ o poustevnících, možná pod vlivem vlastního vnímání z několikadenních oddálení se od civilizace. V tomto případě jsem však nespatřoval rozhovory s lidmi, kteří odcházejí do přírody z jakéhosi vnitřního pnutí, ale spíše s těmi, kteří nedokáží současný stav akceptovat ani respektovat. Podobný postoj tento svět zaujímá k nim. Odchod do šumavských zákoutí (někdy jen pár set metrů od civilizace) není úplným odloučením. Někteří (alespoň občas) pracují, občas chodí do města, je zde i spisovatel, bývalý disident.....alespoň občas jsou v kontaktu se světem přes internet, využívají auto. Těch jednotlivých drobností je u každého z nich několik. A tak se ptám sám sebe - jsou tohle lidé, které lze označit za poustevníky? Myslím že ne. Snad samotáři. Určitě podivíni. Hledám hranici mezi těmito kategoriemi a kategorií nepřizpůsobivý a bezdomovec. A ptám se také, do jaké míry je ještě obdivovat. Je mnohem snadnější být samotářem, když máte v případě potřeby civilizaci blízko. Podobně jako reality show, která ukazuje fyzické vypětí aktérů, kteří jsou si ale stále vědomi toho, že za kulisami je lékař..... Z mého pohledu tedy kniha je to určitě čtivá, Aleš Palán ji napsal tak, že člověk ji přečte se zaujetím, a i s chutí. Ale není to kniha o tom, co bychom měli obdivovat, co bychom měli mít jako příklad, co by nám mělo ukazovat směr k následování. Tedy, alespoň za mne.

7 04.11.2018

Kniha, která patří ke klasice, zejména díky jejímu filmovému zpracování. Bohužel klasika byla právě tím, k čemu jsem měl odpor v době školní docházky. Možná to bylo dobře, protože tohle je kniha, ke které je třeba dorůst. K tomu, aby si člověk dokázal užít Fuchsův jazyk, aby dokázal vnímat rozporuplnosti postojů laskavost/zrůdnost, rodina/sobectví, láska/ovládání, rozum/fanatismus, sebeovládání/ovladatelnost. Toho všeho je kniha plná. A osobně jsem přesvědčen, že je dobře že jsem se ke knize dostal až ve zralém věku, nikoliv jako teen-. Ale možná je to jen můj, osobní názor.

10 04.11.2018

Knížka patří k těm, které označuji jako "jednohubka" - necelých 150 stran malého formátu, tak akorát na dvě cesty do práce.
Pokud se vysloví jméno Jeroma Klapka Jerome, naprosté většině z nás "naskočí" knihy Tři muži ve člunu a nebo Tři muži na toulkách. Myslím, že kniha Poutníkův deník (v knihovně je i pod názvem Deník dvou poutníků) si s nimi v ničem nezadá. Kniha, popisují cestu dvou Angličanů do Německa na konci 19. století je milá pohledem na cestování v době, kdy ještě nebylo tak samozřejmé jako dnes. Nebyla to již doba, kdy se před cestou delší než dva dny sepisovala závěť, ale také to nebyla ani doba, kdy návštěva Londýnského divadla pro pražana může být záležitostí dvou leteckých spojů během jednoho dne :-). Nebyla to doba multi-kulti, kdy v jednom státě žijí různá etnika, kdy během jednoho týdne můžeme poznávat českou, německou, francouzskou, středomořskou, asijskou či mexickou kuchyni. Tehdy cestování přinášelo celou řadu nečekaných situací a zážitků, bylo třeba mu věnovat čas, vkládat do něj vlastní invenci. Ideální čtení pro ty, kteří si rádi připravují vlastní cesty a nemají potřebu se nechat plně opečovávat cestovními kancelářemi. To je sice pohodlné, ale současně ochuzuje cestovatele o spoustu zajímavých momentů.

04.11.2018

Milé povídky, či spíše pověsti, které svým obsahem pohladí, stejně jako celá útlá knížka. Téměř ve všech lze najít momenty, které čtenáře povedou k zamyšlení nad smyslem života, ale také nad prioritami našeho konání, nad sílou která dodává sílu činům. Alespoň takhle jsem já jednotlivé příběhy četl. Je to vnímání mé, a jsem přesvědčen o tom, že jiný čtenář je může vnímat jinak, může v nich nacházet zcela jiné vzkazy. Nebo v nich nic nehledat a nenacházet, a nechat se jen unášet hezkými slovy a větami, těšit se z příjemných chvil nad knihou.

1 04.11.2018

Kdo viděl filmové zpracování, nemůže se ubránit srovnání. Na mne knížka působila lépe. Dokázal jsem si díky znalosti prostředí připomenout atmosféru regionu, půvab vinic, náladu vesnic, pohodovost lidí. Navíc knížka méně staví na efektu děje, ten se odehrává pozvolna, bez zvláštních překvapení, snad až předvídatelně. Pro svůj nepříliš velký rozsah je knížka příjemným čtením na víkend.

1 04.11.2018

Po přečtení recenze jsem k této knize přistupoval možná až s velkým očekáváním. Nelze říci, že udělení 3 hvězdiček je nějakým objektivním hodnocením, vycházejícím z obecné teorie recenzování. Je to moje osobní hodnocení, vyvolané možná tím, že knihu patřičně ocení ten, kdo má jistou dávku informací o židovské historii, náboženství a kultuře, zejména v Polsku. My ostatní se v ní poněkud ztrácíme. Kniha také nemá akčnost, kterou mám alespoň do jisté míry u knih rád. Nicméně - nemohu vyloučit, že časem se ke knize vrátím, vezmu v úvahu právě své informační mezery, doplním je. A pak se může i hodnocení změnit.

04.11.2018

Jestli je tahle kniha prezentována jako "sžíravá kritika dnešní japonské konzumní společnosti....", asi nejsem dostatečně vnímavý. Sympatické je snad to, že sex a násilí zde nepůsobí jako jádro, obalené balastem děje, ale naopak jako slupka, přes kterou je třeba proniknout, aby se čtenář dostal k jádru. Nicméně, vulgarita některých výroků a popis některých scén na mne působil docela odpudivě....což je moje hodnocení, které si nedělá nárok na objektivní posouzení kvality díla. Stejně dopadl de Sade...

1 04.11.2018

Jako odchovanec předrevoluční školy jsem měl docela odpor ke klasické ruské (a nejen ruské) literatuře. Nebyl k tomu racionální důvod - stačil jen fakt, že se po nás chtělo, abychom ji četli. Takže až po desítkách let jsem se rozhodl vrátit "ke kořenům", překonat fobii z klasiky. A tak jsem se dostal i k Čechovovi. Rozhodl jsem se začít povídkami - když mne to nezaujme, neztratím mnoho času a další povídku už číst nemusím. Pravý opak byl pravdou, hned první povídka mne zaujala natolik, že jsem strávil čtením zbývajících povídek převážnou část noci a další den pelášil pořídit další kousky od téhož autora. Nevím, jestli mne i další (dříve zatracovaní) autoři kteří patřili k povinné školní četbě zaujmou. Nevím také, jestli by mne ty knížky zaujaly, kdybych je vzal do ruky ve svých postpubertálních letech - jestli bych si je dokázal vychutnat a pochopit. Nicméně, v tomto případě konstatuji, že nikdy není pozdě.

1 04.11.2018

Když jsem dostal doporučení na tuhle knihu, nejdřív jsem si myslel, že to bude ženský, romantický příběh, který chlap ani nebude číst.
Ano, láska tvoří kostru tohoto příběhu, ale na ní je připojena další, mnohem hlubší rovina příběhu. Holocaust, podaný jinak, než bývá zvykem. Bez zbytečné brutality...ale věty, popisující odevzdanost - naději až za selekci v Osvětimi, věty popisující rezignaci "v Terezíně se nepopravovalo, jen občas někoho oběsili..." jsou mnohem silnější než by bylo možno popsat barvitým líčením krutosti a násilí.
Jediným negativem pro mne byl závěr - sladký, růžový, románový. Vynechat jej a ponechat konec (a vlastně i začátek) knihy otevřený by bylo ku prospěchu příběhu.
Kniha, kterou ale přes tuto drobnost doporučím k přečtení.

6 03.11.2018

Nejsem pravidelným čtenářem sci-fi, možná proto se mi tahle knížka četla poměrně obtížně, a začínal jsem s ní několikrát. Viděl jsem ale její divadelní zpracování, které mně přišlo mnohem srozumitelnější, snad i dramatičtější. Není to však žádné objektivní hodnocení knížky, jen osobní pocit...a možná poznání, že tento typ literatury není pro mne tím pravým. Moje škoda....a přeju potěšení každému, koho tahle knížka nadchla.

1 03.11.2018

Popravdě řečeno, název knihy mne docela odrazoval. Přece jen na mne působil dojmem literatury na pomezí mezi thrillerem a hororem, někde mezi sci-fi a fantazy. A tohle nejsou žánry, které bych vyhledával...ostatně v mé věkové kategorii to ani není úplně běžné. Postupem času jsem narážel na recenze, hodnocení a komentáře, které nebyly příliš jednoznačné. Někteří hodnotitelé se rozplývali nadšením (z různých důvodů), jiní zaujímali postoj spíš rezervovaný (přece jen kritizovat knihu, která dostala hodnocení Magnesia Litera zavání obviněním z nekulturnosti), a poslední skupina zastávala postoj jednoznačně odmítavý.
Co v takovém případě? Nejlepší je knihu vzít, přečíst a udělat si vlastní názor. Podotýkám, vlastní - ne nutně objektivní, ne nutně jediný správný. Takže jsem knihu vzal a přečetl. A přiznávám, že jsem na rozpacích, jak ji hodnotit - stejně jako rozporuplně ji hodnotí jiní čtenáři.
Na jedné straně hodnotím kladně respektování základních historických skutečností, hodnotím kladně i humor a nadsázku. Nicméně, oproti tomu stojí otázka, zda fantazie není popuštěna až příliš - pak humor působí až křečovitě. Vadilo mně i popisování sexuálních scén, které nebylo podle mého názoru nezbytné, ale spíše jsem měl pocit nějaké účelovosti - ale ta mně osobně zůstala utajena. Dějová stránka se dostává do pozadí, v podstatě o ni už ani moc nejde. Tato stránka knihy mne příliš nenadchla a jen z tohoto důvodu bych knihu ani nedočetl, a zcela jistě ji zařadil mezi knihy "na jedno použití".
Druhou oblastí, která mne (a jistě nejen mne) upoutala, je jazyk autora. Je to ještě próza? Nebo je to už poezie? Nevím, tohle si netroufám hodnotit. Nicméně jazyk, který autor používá je úžasně barvitý. Dokonce si troufám tvrdit že natolik, že otázku obsahovou úplně opouštím a přestávám vnímat, pohlcen poetičností, krásnými obraty, novými výrazy. Žádné obraty na úrovni vyjadřování žáka druhého stupně základní školy. Holé věty a jednoduché výrazy. Naopak, krásná, barvitá řeč. A přiznávám, že ta u mne natolik převážila, že jsem dal 4 hvězdy - popravdě 3 za jazyk, 1 za děj. A jen kvůli té krásné češtině stojí za to po ní po čase opět sáhnout.

6 03.11.2018

Do série o Sanovi jsem se pouštěl s přesvědčením ji zdolat. První, druhý, třetí...a chuť se vytratila. Atmosféra Japonska 17. století, barvitě a přesvědčivě vykreslená se dostává do pozadí, když v každém svazku narazíte na stejné problémy. Všichni jsou proti Sanovi, který je jediný spravedlivý, který bojuje proti přetvářce, útokům na svoji rodinu a na sebe, proti intrikám. A to vše za dodržování principů bušidó. Děj, který je zde popisován připomíná skvělý obraz v krásném rámu, bohužel další provedení připomínají už jen kopie. Pro hodnocení volím kompromis 3 hvězd. S vědomím, že kdybych tuhle knihu četl jako první dal bych asi čtyři...nicméně pachuť "kopie" by mně vedla spíše ke dvěma. Takže proto kompromis.

3 03.11.2018

Pokud jde o mne, četl jsem kdysi dávno a nijak knížka mně nijak neupoutala. Dnes, s odstupem řady let/desetiletí jsem se na knížku díval trošku jinak.Vnímal jsem ji jako psychologickou studii, kterou píše nedospělá ale inteligentní dívka.Zachycuje mezní situaci, do které se ona, její rodina a další lidé dostali. Zachycuje atmosféru a její vývoj v průběhu izolace kterou prožívá. A nejen ona, ale i lidé, kteří jim pomáhali. Zachycuje změnu chování lidí, kteří jsou vystavení extrémním podmínkám a nebezpečí, životu v atmosféře "ponorkové nemoci". Kdy každý překáží každému a každý každému leze na nervy. Ukazuje vývoj od relativně pohodlných podmínek a příjemné atmosféry až po situace kdy jen nebezpečí života dokáže udržet tyto lidi pohromadě. Neidealizuje a zřejmě ani nedramatizuje - což je právě výsledek věku autorky. Ve věku který je ideální pro to aby byla dostatečně vnímavá, je dostatečně vyspělá k tomu, aby dokázala vnímat realitu kolem sebe a popsat ji, a je ve věku kdy dokáže být dostatečně rebelská k tomu, aby popsala vše tak jak vnímá. Což vede po válce k tomu, že její otec některé části "odfiltrovává" jako nevhodné. A při tomhle vnímání má kniha pro mne mnohem silnější vypovídací hodnotu, než by se zdálo. Není to román, je to studie.

9 03.11.2018

Kniha, která se přečte jedním dechem. Bohatý, v několika prolínajících se rovinách odehrávající se příběh je vskutku strhující a má značné tempo, jaké si pro bohatost děje rozsah románu vyžaduje. I když kniha v mnoha momentech balancuje na hranici románu a trilleru, není jejím smyslem napětí udržovat popisem násilí a brutality, i když je jich v knize hodně. Román v mnoha ohledech evokuje pocit scénáře, kdy zkrácený popis ponechává dostatek prostoru pro fantazii.

26.10.2018

dyž jsem četl Stoletého staříka, dobře jsem se bavil. Kniha, i když její část byla absurdní, měla děj, měla vtip, byla příjemný, oddechovým čtením. Druhá kniha Analfabetka si tuhle úroveň držela ve své první polovině, ve druhé se už humor stával stále víc křečovitým, vtip se stával trapným zesměšňováním, nicméně ještě stále jsem ji dokázal přečíst bez pocitu ztráty času. S určitým napětím jsem čekal na třetí knihu, Zabijáka Anderse. Nejstručnější hodnocení, kterého jsem schopen je "zklamání". Mám-li být poněkud obšírnější, "kniha které věnujte čas pouze tenkrát, jestli skutečně nevíte co s ním". Ne, není to zklamání z toho, že tahle kniha na mne nepůsobí jako umění - tohle očekávání jsem ani neměl. Ale není to ani dobrá zábava, není to ani dobře odvedená řemeslná práce. Opravdu nenacházím nic, co bych na ní mohl doporučit. Nevím, jestli Jonasson svůj potenciál humoru a inspirace vyčerpal, nebo se dostal do fáze, že je to "pro ně dobré", do pocitu "pana superspisovatele". Nebo jen já jsem ten kdo jeho humor a talent nechápe. Každopádně, jedna z velmi, velmi mála knih, které ode mne dostaly palec dolů s pocitem, vyjádřeným frází "kniha nemá ani cenu papíru na kterém je vytištěna". Ale mohu se plést, uznávám.

Kdybych měl charakterizovat tuhle knihu jedním slovem, použil bych "rozpor". Rozporuplný je postoj hlavního hrdiny, který i ve chvílích největšího ran a neštěstí nachází něco, co mu dává smysl života a naději na lepší zítřek. Rozporuplný je jeho postoj k blízkým, které neuvěřitelně miluje ale stejně neuvěřitelně jim dokáže ubližovat. Těchto rozporů dokázal autor nabídnout celou řadu. Kniha však není jen vyprávěním příběhu, osudu jednoho muže a jeho rodiny - je i pohledem na filozofický přístup k životu v jiném kulturním prostředí, v jiném regionu. Věci mají jinou hodnotu. Vztahy mezi lidmi jsou postaveny na jiné úrovni, než je známe a zažíváme my, dnes a tady. A i když je děj sám o sobě strhující a má spád, který nedovolí knihu odložit, nabídne současně mezi řádky otázku - co já, moje trápení, moje problémy, můj život...jak k nim přistupuji já? A jak bych přistupoval k ranám, jaké postihly Fu-Fueje já? Se stejnou stoickou vyrovnaností?

2 26.10.2018

Silný příběh. Nemám příliš v lásce "psycho", ale tohle jsem díky příběhu zvládl. Psycho zde není samoúčelné. Nevím ale, jestli bych jej chtěl vidět jako film. Tedy, pokud by to bylo natočeno vskutku syrově, jak se dnes většinou děje. Kdybych měl zvolil klíčové slovo, které vyjádří můj pocit, bylo by to slovo "ROZPOR". Rozporuplný pocit, jestli je mně víc odporná ONA nebo ON. U ní je to rozpor mezi "nenávidět ji protože je mrcha" nebo "litovat ji, protože je nemocná - touhou po moci", zatímco u něj je to rozpor mezi "závislostí na NÍ - fyzickou i psychickou" a "slabošstvím, kompenzovaným činy". A moc na tom nezmění ani epilog, který spíš vyznívá jako neutralizační činidlo proti předchozímu ději, podle mne spíš zbytečný, znějící jako pohádka.

26.10.2018