Nermal komentáře u knih
Když jsem knížky J. M. Trosky objevil v místní knihovně, byl jsem u vytržení a nechápal jsem, jak přede mnou mohly zůstat tak dlouho utajeny. V sedmdesátých letech mělo zůstat utajeno leccos, zdá se, ale naštěstí existovaly tajemné hlubiny knihoven, kde jsem čas od času objevil nějaký ten knižní poklad. Přečetl jsem vše jedním dechem. Těžko říct, jestli byly ty knížky tak dobré, nebo já tak malý.
Tuhle knížku jsme sice měli doma, ani nevím, kdo ji přinesl, ale absolutně mě nezaujala. Dnes už se k ní vracet nebudu.
Byla to sice povinná četba, ale jako kluk jsem přečetl kde co a znal jsem i film, takže jsem si chtěl přečíst i knížku. Kupodivu mě to bavilo, bylo to i vcelku přijatelně napsané, ale dnes už na tyto knížky sedá prach. Pokud vůbec má kam sedat...
Eduard Petiška podal staré řecké báje a pověsti tak skvělým způsobem, že jsem si většinu z nich ještě dlouho pamatoval. A teprve zpětně jsem si to uvědomil později - všechny jeho knížky pro děti byly výborné!
Tak tahle knížka u nás byla v dětství v takové permanenci, že se nakonec proměnila v prach (čti salátové vydání) a byla na vyhození. Později jsem se k ní dostal jako dospělý a to už bylo pěkných dětských knížek plno a oči mi přecházely, že od Ondřeje Sekory se dá koupit úplně cokoli. Nepochybně to byly nádherné ilustrace, které nás jako děti přitahovaly, a také příběhy o Ferdovi a nafoukané Berušce. Vlastně jsme se zde jako děti poprvé setkali s negativními postavami.
Díky téhle knížce jsem se se Spejblem seznámil ještě dříve, než přišly gramodesky a večerníčky. Vlastně je tady (ještě bez Hurvínka) Spejbl v úplně jiné podobě, než jak ho známe dnes. Ale i tak to bylo humorné vyprávění, které asi ale nesedlo každému. Nám doma se Spejbl popleta zamlouval.
Tak tohle byla moje druhá kniha, kterou jsem se skoro styděl pronést přes pokladnu v obchodě. Ne, přeháním. Ale mám za to, že takové knihy je třeba číst, aby si člověk uvědomil, že svět není černobílý a lidé jsou různí. A hlavně si může zejména rodič udělat představu o tom, z jak nečekaného směru kolikrát může přijít problém. Lepší je si o tom jen přečíst, než to zažít.
Na sérii o Martinu Beckovi se mi líbila reálně popsaná policejní práce, jistá zasmušilost hlavního hrdiny (z neradostných případů) spolu s nepříliš vydařeným rodinným zázemím (práce u kriminálky rodině jistě neprospívá). Také si nelze nevšimnout lehké erotické linky (žena Lennarta Kollberga), která se táhne celou sérií a decentně přibližuje i soukromý život jednoho z kolegů.
Stálo mě to hodně přemýšlení, jakže se to jmenovala ta knížka, jejíž stránky se mi mlhavě vybavovaly. Až jednou uprostřed čtení čehosi mi najednou ten název vytanul z paměti v jasné podobě.
Vzpomínám si, že ta knížka byl vlastně takový breviář slušného chování i stolování. V dětství jsem ji měl docela rád, ale pak někam zmizela a od té doby jsem ji už nikdy neviděl. Někdy budu asi muset zkusit knihovnu.
Krásně vypravená kniha s ilustracemi Jana Dungela vás přehledně seznámí se všemi savci, na které můžete narazit na území Česka i Slovenska.
Zavíječi, obaleči a všemožní motýlci lidově zvaní moli. Přes 800 stran zahrnuje asi třetinu textu a systemizace a dvě třetiny vyobrazení.
Byl jsem docela překvapený, když jsem zjistil, že ve čtvrtém díle bude řeč o Sabrině. Dean na ní v předchozích dílech nenechal nit suchou, tak není divu, že si Sabrinu nikdo neoblíbil. Mně Sabrina z předchozích dílů nevadila, bral jsem ji jako přehnaně ambiciózní holku.
Po rozečtení čtvrtého dílu se mi dokonce zdála taková démonická a líbila se mi zároveň její cílevědomost a houževnatost. Po rozkrytí jejího zázemí jsem si ji oblíbil ještě víc, byla to taková lvice mezi všemi.
Humoru tady bylo trochu míň a ke konci jsem kroutil hlavou, proč ten Tucker Sabrině už dávno nevyznal lásku. Všem okolo to bylo jasné, jenom jim dvěma ne. Ale pravidlo žánru bylo jasné - nelogičnosti neřešit a číst dál. Nakonec jsem očekával velké finále (žádost o ruku s prstenem), ale žádné se vlastně nekonalo. Škoda, když jsme na ten šťastný konec museli čekat tak dlouho.
Dovolte mi připojit svůj pobuřující komentář.
Myslím, že děti mají na výběr spoustu mnohem hezčích pohádkových knížek, než je tato. A dospělí, kteří mají rádi Vančurovu češtinu, mají k dispozici jiné jeho knížky.
Jako dítě jsem si přečetl kde co, ale tuhle knížku jsem si neoblíbil. Leda snad ilustrace, ty jsou výtečné.
Jednu hvězdičku dávám za formát a grafickou úpravu (vydání 2011, ČS).
Jinak mi to připomínalo erotické brožury, co vycházely v devadesátkách. Rozpačité pocity, to je ještě chabě řečeno.
Myslím, že jsem ještě ani neuměl číst, když ji k nám přinesla jedna z babiček. Ale byl jsem naprosto unešený výraznými ilustracemi Heleny Zmatlíkové, takže jsem v knize kolem dokola listoval. U knížky jsme po večerech strávili spolu s rodiči spoustu pěkných chvil.
"Námět - Dagmar Lhotová,
kreslí - Věra Faltová."
Tak tenhle slogan si ještě pamatuju, pravděpodobně to bylo na stránkách Mateřídoušky, kde příběhy vycházely. Samozřejmě knížka s hezkými ilustracemi pak nechyběla ani pod vánočním stromečkem. Dokonce postupně dvakrát, i s dalším dílem.
Tahle série by se mohla klidně jmenovat LPS - láska, přátelství, sex. Pojetí příběhu několika kamarádů a jejich přítelkyň v podání Elle Kennedy se mi zdá ještě zdařilejší než tomu bylo u Samanthy Youngové. Pravděpodobně proto, že její hrdinové jsou mladší a spontánnější, zatímco ve skotské sérii už mají dospělejší hrdinové i jiné starosti.
Také tady si dovolím zmínit silnou scénu, když přijde Allie poprvé do Deanova hotelového apartmánu a pozná zázemí, o němž skoro nikdo neví. A také bylo úžasné sledovat, jak postupně roste Alliina důvěra v Deana jako přítele.
Měl jsem podle anotace obavy, že tato kniha bude z té sady s podobným obalem nejhorší. Playboy a pilot k tomu - moc jsem tomu nevěřil. Ale nakonec autorky nezklamaly. Sice byl příběh trochu jednodušší, ale o to víc prostoru zbylo pro vtipné dialogy a erotické vábení. Hlavně nechtějte žádnou realitu, o tu tady vůbec nejde.
Druhý díl mi přijde zajímavější a více ze života. Když přijdou děti, je všechno jinak. Každopádně se to opět dobře čte.
Spisovatelku jsem si oblíbil a přečetl od ní vše, co u nás vyšlo. Tato dvoudílná série je asi nejlepší.
Měl jsem to štěstí, že jsem ještě zažil, když vycházel Čtyřlístek nepravidelně jako paperback, ani nebyl ještě celobarevný, ale dvoubarevný. Ty nejstarší příběhy se nám zdály nejlepší, s krásnou obálkou. Když pak začala vycházet Knihovnička Čtyřlístku, už to bylo takové unifikované a doplněné i dalšími příběhy, např. profesora Semtamťuka.
Každopádně určitě spousta čtenářů ocenila, že se po letech dostali prostřednictvím tohoto souborného vydání i k příběhům, které v mládí nestihli přečíst.