NikolSeven komentáře u knih

(SPOILER) Od téhle knihy jsem neměla příliš velká očekávání, protože autorčina prvotina pro mě byla spíše zklamáním. Do čtení "Žít s tebou" jsem se tedy pustila čistě ze zvědavosti, abych zjistila, zda se autorka od své první knihy někam posunula.

K mému velkému zklamání tahle má představa nebyla naplněna.

Jedna věc, kterou musím autorce nechat, je fakt, že umí (ať už záměrně, či nikoli) napsat postavy, které nejsou čtenáři sympatické. Přestože jsou zde postavy o něco lépe vykreslené než v "Být s tebou" a o něco více pronikáme do jejich psychologie, stále jsou dosti nesympatické a povrchní, a to zejména Mia. Ze začátku jsem do téhle postavy vkládala velké naděje, před očima se ale pak začala měnit v hrdinku, jíž jsem na konci vůbec nefandila – a potopil ji i samotný konec knihy.

Děj se točí kolem Mii a Aidena a zavede nás opět do Bostonu, kde se odehrála i kniha "Být s tebou" (dokonce se zde objeví i Val – nebyla to náhodou v první knize Vala? – a její přítel). Val pro mě byla velkým překvapením, protože zde byla snesitelnější a sympatičtější než ve své knize. Stejně jako v předešlém románu (i když se zdráhám tuto knihu řadit do sekce románu) i zde mají protagonisté své démony a děj odehrávající se v přítomnosti prokládají dlouhé kurzívní pasáže vzpomínek, u kterých bych snad jen ocenila trochu chronologie. Nečekejte zamotané klubko nití s překvapivým koncem, pokud jste čtenáři "betovin" nebo knih od Colleen Hoover, bude vám rozuzlení známo už od samotného začátku. V mém případě neurazil, ale ani nenadchl.

Tedy… jak se to vezme. Z úplného konce cítím autorčinu snahu čtenáře šokovat, což se jí do jisté míry povedlo. Na druhou stranu samotným koncem však pohřbila vlastně celou knihu a vše, co si tak pečlivě stavěla. Rozuzlení pro mne tedy bylo obrovským zklamáním.

Po přečtení "Žít s tebou" ve mně tedy zůstává jen několik pocitů: 1. Autorka nepíše knihy, které by byly mým šálkem čaje, a proto byla tato kniha poslední, jíž jsem věnovala svůj čas. 2. Snaha za každou cenu se vyhnout mainstreamu a klišé bývá někdy na škodu. 3. Nějakou chvíli nechci slyšet hudbu od Maroon 5, protože té se během čtení nezbavíte.

Redakční práce na knize bohužel také nepatří k nejlepším. Časté jsou překlepy, chybějící slova a zejména nejednotnost užití výrazů. Pochopila bych, kdyby v knize byl systematicky (i když chybně) užit nějaký výraz, bohužel jsem ale narazila hned na několika po sobě jdoucích stránkách na chybně napsané spřežky, názvy písniček a podobně. To vskutku není dobrá vizitka ani pro redakci, ani pro autorku.

Aby má slova nevyzněla příliš kriticky, uznávám, že čtenáře si tahle útlá knížka najde. Autorka má potenciál, musí se ale ještě hodně vypracovat. Kniha je spíše sledem filmových scén než soudržným dějem a občas se člověk ptá, co se odehrálo mezi koncem jedné a začátkem druhé "kapitoly", protože se vztah postav proměnil, a on neví, jak k tomu došlo.

Jak tady již někdo psal přede mnou, připomněla jsem si alespoň roky, které jsem trávila na Wattpadu. Autorce bych tedy doporučila nejprve na svých textech zapracovat, vyzkoušet nějaké on-line platformy, a až následně představit své příběhy širší čtenářské veřejnosti.

2 01.06.2024

Jak tady již psal někdo přede mnou, zhodnotit tuhle knihu bude trochu složité, protože z ní mám mnohé pocity.

V prvé řadě chci ocenit autorčin jazyk a styl. Je vidět, že si s psaním dala opravdu záležet, má cit pro češtinu a mnohdy si s větami opravdu hrála. Za to tedy velký palec nahoru!
Dále bych mohla vypíchnout fakt, že se v knize vlastně skoro nenajdou pasáže, kde by se nic nedělo. Žádné moc velké vycpávky, prakticky v každé kapitole je nějaká akce, která děj posouvá dále. To může být pro někoho dobré, pro druhého však na škodu, záleží jen na tom, jaký jste čtenář. Na druhou stranu díky tomu čtení poměrně rychle plynulo.

Negativem této knihy jsou ale postavy. Počínaje velkým množstvím postav se jménem na S, které se mi mnohdy dost pletly, konče hlavní hrdinkou Viou, k níž jsem si nenašla vůbec žádnou cestu většinu času na mě působila jen jako ukřivděné dítě, které kolem sebe jen kope. Na opačném pólu mé hodnotící škály stojí její manžel Gamron, který si mě získal hned od začátku.
Trošku mi také vadila nejednotnost v podávání doplňujících informací. Líbil se mi styl na začátku, kdy byly některé informace (ne úplně důležité pro děj) uvedeny v poznámce pod čarou, postupně jich ale ubývalo na úkor delších objasňujících popisů přímo v samotném textu. Osobně bych ocenila spíše právě poznámky pod čarou.

Kdybych to měla shrnout, knihu hodnotím jako lepší průměr (34 hvězdičky, zde dávám 4). Děj jde pořád dopředu, nezadrhává se, procházíme s hrdiny dalšími a dalšími částmi Sedmisvětí. Přesto je tady pár drobností, které by autorka do budoucna měla vyšperkovat. Na první počin ale hodnotím vcelku povedeně.

1 29.09.2023

Útlá sbírka Barva času je žlutá vám přinese do života trochu imprese. Sestává z veršů, jež by mohly evokovat haiku. Jsou plné pocitů, zaznamenávají okamžiky života, přesto jsou dosti intimní. Máte-li rádi tenhle druh poezie, doporučuji se po sbírce podívat. Příjemná žlutá obálka ve vás ještě více podnítí pocit domova a pohody. Volné místo na stránkách pod každou básní dává navíc čtenáři prostor nechat na sebe slova působit a třeba se i sami vyjádřit.

1 04.04.2023

Domnívám se, že tahle kniha je zpovědí a útočištěm pro mladé lidi, a to nejen s hendikepem, ale i psychickými problémy. Spousta knih hovoří o depresích, úzkostech, ale vždy mi přišlo, že vše pojímají jako velké klišé. V těchto verších ale cítíte opravdovou surovost těchto stavů. Dovolím si tedy říci, že autorka trefila místo, které nebylo zaplněné. Přála bych si jen, aby se sbírka dostala mezi více mladých lidí, kterým by mohla pomoci vidět světlo ve tmě.

1 03.01.2023

Na začátek bych chtěla zmínit, že se mé hodnocení po dobu čtení pohybovalo někde mezi dvěma a třemi hvězdičkami. Konec mě ale více naklonil ke třem.
Pokoušela jsem se v potaz co nejvíce brát fakt, že se jedná o autorčinu prvotinu, i tak jsem si nemohla pomoct a jsem z četby kapku zklamaná. Vadily mi opakující se scény, opakující se konce setkání. Ani k jednomu z protagonistů jsem si nevybudovala žádný vztah, ačkoli jsem se opravdu snažila – oba mi přišli ale hrozně nesympatičtí, především Vaja. Narazila jsem i na několik maličkostí, jež mi přišly nelogické, ale od toho bych asi mohla upustit.
Styl je opravdu jednoduchý, někdy mi přišel až příliš jednoduchý. Osobně bych se obešla bez popisu, co má která postava na sobě a jaké má vlasy, docela mě to při čtení rušilo. Výhodou však je, že se kniha hrozně dobře a rychle četla. A to i navzdory tomu, že jsem se na začátku kapku ztratila v postavách, bylo jich v jedné chvíli až moc.
Co se týče vztahu Maddena a Vaji – jsem z nich opravdu na vážkách. Kdyby spolu dokázali normálně komunikovat, mohla by kniha být o něco kratší, nebo by byl prostor na jiné zápletky. Trošku jsem nepochopila ty občasné protichůdné emoce na konci jedné kapitoly a na začátku druhé, často jsem nevěděla, jestli jsou za dobře, nebo ne. Vyvrcholení v podobě milostné scény… trošku mi to tam nesedlo (i když asi chápu autorčin záměr, sem se mi to zkrátka nehodilo).
Při kampani na Pointě byla kniha docela dost propagovaná jako pojednávající o hokeji. Ve výsledku jsme se ho ale moc nedočkali, a ačkoli nejsem fanynka hokeje, tady bych ho uvítala více.
Kdybych měla něco vypíchnout – je to asi ve výsledku milé čtení, pokud máte chuť na něco jednoduššího se šťastným koncem. Autorka má ale určitě co zlepšovat. Této knize jsem pomohla na svět, nicméně mě trošku zklamala (a to pominu fakt, že mi bylo zkomoleno jméno v poděkování).

Celkové hodnocení dávám 2,5*.

1 14.12.2021

Tato kniha mě opět utvrdila v tom, že knihy oceněné Literou za publicistiku jsou opravdu hodně dobré. Čtení to není dvakrát veselé, člověku z toho spíše bude tuhnout krev v žilách a občas se naštve. Nicméně Svědectví o životě v KLDR stojí za přečtení a v mnoha věcech může čtenáři otevřít oči a spoustu věcí pomoci pochopit. Doporučuji!

7 07.11.2021

V prvé řadě bych chtěla poděkovat Honzovi Těsnohlídkovi za poskytnutí recenzního výtisku této sbírky.
-----------------
Básnická sbírka Pokrevnosti vás zahalí do svého chmurného kabátku, což v toto roční období mnozí ocení. Celou sbírkou prostupuje hořkost a autorova dvacetiletá zkušenost se zákeřnou Crohnovou nemocí. Přesto jí sbírka není plná. Autor vzpomíná na své dětství, na svou matku, touží po lásce a všímá si maličkostí, které by leckomu unikly. I tak zde najdete básně z lékařského prostředí a verše popisující boj s nemocí.

Pokrevnosti mají něco do sebe. Není to však lehké čtení na odpoledne, ba právě naopak – toto útlé dílko pravděpodobně budete odkládat se šrámem na duši. Dočkáme se krátkých metaforických veršů, ale také rozsáhlých myšlenek. Přesto tato sbírka stojí za přečtení!

30.10.2021

Moje pocity jsou hodně smíšené. Na začátku se mi kniha opravdu líbila, měla potenciál. Pak se ale vyprávění stočilo do minulosti a já měla pocit, že čtu znovu Mornštajnovou. Detailní popisy rodokmenu vedlejších postav mě nebavily a celkově bych byla radši, kdyby tato pasáž byla tak poloviční. Děj mě zaujal znovu až na samotném konci, jenže ten mě ve výsledku zklamal. Při četbě mě rozptylovaly maličkosti, které s dějem příliš nesouvisely, ale dojem z četby mi kazily. Nicméně oceňuji autorčin styl a jednoduchost vyprávění.

1 30.06.2021

Není příliš slov, která bych k této knize chtěla dodat. Ale cítím jistou potřebu vysvětlit, proč si zasloužila mých pět hvězdiček. Není to příběhem – ten by se dal hodnotit dosti průměrně, je vskutku jednoduchý a trochu předvídatelný. To, co tuhle knihu posouvá na pomyslnou špičku, jsou její myšlenky, prezentace autentických situací – a především MALIČKOSTI. Kouzlo Maličkostí je skutečně v maličkostech. V tom, jak dokáží vyprávět každodenní příběhy zrakově hendikepované dívky. V tom, jak jsou autentické. V tom, jak se snaží zdravým (vidícím) lidem ukázat, že i zrakově hendikepovaní dokáží žít plnohodnotný život a dělat vše, co si usmyslí.

14.02.2021

Dočkali jsme se dalšího, již pátého, pokračovaní humorné série o naší dobře známé aristokratické rodince ze zámku Kostka. Příběh navazuje na čtvrtý díl a my se společně s naší průvodkyní Marií vydáváme (navzdory otcovým zákazům) do Nizozemí na audienci ke královně, která by ráda poděkovala nálezcům a opečovávatelům Rembrandtova obrazu „Portrét služebnice“ (aka „Bordel v kuchyni“). Jsme opět svědky komických situací, potkáváme se s tolik milovanými obyvateli Kostky… a stále je to to samé dokola. Stejný humor, podobné scény, předvídatelné dialogy. To mi však nevadí, protože mě tato série i přesto neustále baví a mám ji ráda.

I tak jsem ale u pátého dílu narazila. Jednak jsem nepoznávala samotnou Marii, která se chvílemi chová jako absolutní blázen (i když dá se tomu v téhle rodince vůbec divit?), jednak jsem došla k neskutečnému zklamání, co se týče konce. A ve výsledku jsem si řekla, že je to celé vlastně jen jakýsi marketingový tah a nalákání na díl šestý. Co se to na konci stalo? Bylo to opravdu nutné, když nás autor posledními čtyřmi díly lákal na tuto opojnou zápletku a rázem – prakticky lusknutím prstu – ji nabourá?

Bohužel, kniha ode mě získává tři hvězdičky. A je mi to opravdu líto.

2 16.10.2020

Přiznám se, že od Třeštíkové jsem četla pouze „Bábovky” a její styl ani témata, o kterých píše, mě nezaujaly. Přeci jen jsem si však řekla, že to risknu a „Foukneš do pěny” si přečtu…
Je to experiment. Nesmíte očekávat příběh, který lineárně poběží od začátku do konce a vy se ve všem vyznáte. Vyprávění je stejně impulzivní jako jednání hrdinky. Mísí se v něm přítomnost, minulost i situace odehrávající se pouze v hlavě hlavní hrdinky. Opět tu máme zhrzenou ženu, která na svých bedrech nese celou tíhu světa a pohltila ji veškerá zoufalost, která na světě existuje – přesně takhle na mě působila po celou dobu příběhu. S tímto charakterem se neztotožňuji, ba naopak je mi hodně nesympatický. Přijde mi, že je to příliš vyhnané do extrému, příliš zveličené a hlavní hrdinka si hraje na příliš velkou chudinku. Nevím, nejspíš to byl záměr.
Kdybych měla něco vyzdvihnout – líbí se mi ten motiv cesty. Že každý někam směřujeme, spějeme k nějakému cíli, k vlastnímu „konci světa”.

4 22.07.2020

Přečíst si něco od Agathy Christie by měl opravdu každý, zvláště milovníci detektivek a krimi. Mnozí současní autoři tohoto žánru se od ní mohou učit. Černoušci jsou první kniha, kterou jsem od ní četla. A musím uznat, že jsem to hltala od začátku do konce. Je to čtivé, celým příběhem prostupuje napětí a místy čtenáře až zamrazí. Rozhodně doporučuji!

15 10.07.2020

Kovyho sleduji již několik let, ale k přečtení téhle jeho prvotiny jsem se přinutila až nyní (už z toho důvodu, abych se vyhnula počátečnímu boomu a šílenství fanoušků). Musím říct, že kniha je opravdu inspirativní, donutila mě k zamyšlení a hodně jsem se u ní pobavila (někdy i málem ukápla slzička). Navíc jsem zvolila audioknihu, kterou si Kovy sám namluvil, tudíž to celému dílu dodalo ještě větší šťávu. K autobiografiím mladých lidí jsem často skeptická a nemám je ráda. Kovy je ale člověk, který má co předat (a to především díky cestování).

3 01.07.2020

Sirotčinec jsem si už nějaký ten pátek chtěla přečíst. „Donutila” mě k tomu až teď kamarádka, jelikož se jedná o její oblíbenou sérii.
U mě to ale tolik neuspělo (další díly číst neplánuji).
Anotaci jsem si nečetla, takže jsem vůbec netušila, do čeho jdu. Prvních několik stránek znělo opravdu zajímavě, pak mě ale trochu unavil pomalý rozjezd. A když se konečně začalo něco dít, došlo mi, že tohle není můj šálek kávy. Je to taková pohádka s občasnými prvky hororu. Současně to ale není něco, co bych potřebovala číst znovu. Zkrátka jsem čekala něco úplně jiného. Navíc jsem ani nedošla žádného „souznění” s nějakou postavou.
Fantasy holt není pro mě.

4 29.06.2020

Po knize jsem sáhla, protože jsem potřebovala něco lehkého a oddechového, čím bych se oprostila od učení na státnice. A dokonale to splnilo má očekávání.
Ano, dalo by se namítnout, že situace, které se v příběhu odehrávají, jsou značně extrémní, stereotypní a předvídatelné. V téhle chvíli to ale mé čtecí potřeby uspokojilo. Pobavila jsem se (někdy mi až tekly slzy) a především jsem se u toho neskutečně odreagovala.
Doporučuji, pokud hledáte knihu, u které nebudete muset příliš přemýšlet!

7 25.06.2020

Váhám. Opravdu moc váhám, jak tuhle knihu ohodnotit. Svým způsobem chápu i nechápu ten velikánský boom, který tady máme dodnes. Je to příběh, který opravdu hraje na city. Napadá mě však otázka – čím je lepší než ty ostatní, které pojednávají o stejném tématu? Prvních několik kapitol, které jsou vyprávěny skrze oči Myry, jsem si příliš neužívala. A to především z toho důvodu, jak sobecká a neempatická mi tahle postava přišla. Kapitoly vyprávěné Hanou jsou přesným opakem – hrají (místy až příliš) na čtenářovy city. Samozřejmě, tematika druhé světové války a holokaustu není nic jednoduchého, ba naopak je to velká tragédie. I tak mi ale hra na city přišla místy až příliš. Opravdu oceňuji konec. Ten optimismus, který z něj nakonec vyplývá, je vážně dobrý. Autorce neberu to, že umí psát poutavě, čtivě, umí si hrát se slovy, ale současně v tom všem asi nespatřuji něco tak úchvatného, co by mě donutilo dát pět hvězdiček a knihu doporučovat všude, kam se mihnu.

6 15.06.2020

Když jsem před rokem přečetla knihu „Než vystydne káva”, byla jsem z ní unešená. Včera jsem se dočetla, že vychází volné pokračování. A během dneška jsem měla přečteno.
„Než pravda vyjde najevo” obsahuje čtyři povídky, které můžete číst v libovolném pořadí. Do magické kavárny se temtokrát vydávají čtyři muži, kteří by se rádi podívali do minulosti/budoucnosti. Celou knihou čtenáře provází poklidná atmosféra, pomyslná vůně kávy a autorův styl vás naprosto vtáhne do života jednotlivých postav.
U téhle knihy mám jediný problém – nemám jí co vytknout. Ačkoli se mnozí už u první knihy pohoršovali nad tím, jak často jsou některé informace opakovány, já v tom spatřuji jisté kouzlo a tvůrčí záměr.
Kniha „Než pravda vyjde najevo” je pro mě tedy skvělým zážitkem, na který budu dlouho vzpomínat a ke kterému se nejspíš brzy vrátím.

12 20.05.2020

Novela „Mona” mi v mnohém připomněla autorčino oceňované dílo „Jezero”. Děj se opět odehrává v blíže nespecifikovaném čase na blíže neurčeném místě, které je protkáno chudobou, smutkem a téměř vše spěje k jistému rozkladu (včetně lidských duší). Stejně jako v „Jezeře” i v „Moně” nalezneme postavu Osvoboditele, jde zde kladen jistý důraz na náboženství a setkáváme se znovu s motivem cesty (ať už do hlavního města – podobně jako cesta Namiho –, tak motiv cesty na samotném konci knihy.
Z četby této novely jsem rozpačitá (podobně jako z „Jezera”) a tlučou se ve mně různé emoce – smutek, nenávist, vztek a také kapka zhnusení. Přesto jsem si chvílemi řekla, že mě kniha nebaví. Často jsem byla zmatená z toho, jak jednotlivé pasáže přeskakovaly od jednoho k druhému. Přesto v tomto členění vidím jakýsi záměr.
Kdybych tedy měla říct, zda knihu doporučuji, nedokázala bych odpovědět. Kdybych předtím nečetla „Jezero”, asi bych „Monu” po prvních deseti stránkách zavřela. Takže ano, kniha mě svým způsobem nebavila, na stranu druhou je v ní skvělá myšlenka, kterou si musí přebrat každý dle svého.

2 18.05.2020

Další pokračování příběhu soukromého detektiva Davida Rakera mě neoslovil tolik jako ty předešlé. Přisuzuji to i tomu, že předešlý díl „Údolí mrtvých” pro mě byl opravdu pecka. Ve „Ztraceném” mi chyběla jakási šťáva, něco, co by mě vyvedlo z míry. Začátek byl skutečně slibný – jak se někdo může jen tak ztratit v metru? –, samotné rozuzlení ale ve výsledku nic moc. Příběh je to opět velice čtivý, jak ale říkám, něco tomu chybělo.

8 01.05.2020

Vážné, avšak s nadsázkou psané postřehy ze života pečovatele o autistické děti. Současně pokračování první knihy ve stejném duchu. Texty vezmou člověka za srdce, čtenář se zasměje, vážnost autismu však stále zní v pozadí.
Četlo se mi to opravdu dobře, ale nebavilo mě to tolik jako první díl, jelikož se to opravdu neslo ve stejném duchu.

1 24.04.2020