Norri komentáře u knih
Výborně vyprávěný příběh. Vypráví o Calamity Jane a Divokém Billovi, jejichž životy se řízením osudu náhodně proplétají. Je to jako sledovat drsný výpravný film, který správně dávkuje tempo a napětí. A ta úžasná kresba! Všechny ty detaily, emoce v obličejích, perfektní barvy a stíny! Jsou to hlavně detaily, které dělají z dobrého komiksu komiks nezapomenutelný. A tyhle nezapomenutelné detaily tady jsou. Jako třeba zkreslený pohled skrz nedopitou hranatou láhev whisky. Nedominuje to celému panelu. Je to jenom malý detail, který tam vůbec být nemusel. Ale Jacques Lamontagne si s ním dál práci a já ji teď můžu ocenit. Tady není o čem debatovat. Tohle je na absolutní hodnocení.
Mám hudbu rád. Má na mě blahodárné účinky. Uklidní hlavu a pohladí po duši. Je úplně jedno, jestli je to folk anebo death metal. Mám rád i komiksy o hudbě a muzikantech. A není jich málo! Těch komiksů tedy. Několik jich vydalo i Comics Centrum. Pokud si dobře pamatuji, tak kromě oper převedených do komiksů jsou to Doomboy Tonyho Sandovala a Poslední pokušení Alice Coopera. Balada pro Sofii je jejich nejnovější komiks v této dobré společnosti.
Musím se hned zkraje přiznat, že jsem měl při čtení poměrně brzy slzy v očích. Buď už na mě působí předvánoční atmosféra, anebo je to vážně skvěle napsané. Rozhovory a vyprávění jsou naprosto přirozené a čtenáře strhnou. Lehkost, s jakou scenárista Filipe Melo a kreslíř Juan Cavia rozbouří emoce, je neuvěřitelná. Tak to neumí ani Jeff Lemire. Možná tomu pomáhá právě ta hudba, která je vždy především o emocích. Zkrátka, celá kniha je jedna velká emoční nálož. Celý na měkko jsem hltal stránku za stránkou, abych si na konci pobrečel jako želva. Vážně síla.
Hrozně mě bavila kresba. Juan Cavia udělal od “Rafana Mendonçy a poslíčka s pizzou” obrovský pokrok, ačkoliv i tam bylo mezi jednotlivými alby vidět zlepšování. Jeho kresba je lehce karikaturní a úžasně vtahuje čtenáře do děje. Dokonale umí vyjádřit všechny emoce, a to nejen obličeji, ale i držením těla jednotlivých postav. Děj knihy má dvě časové roviny. Jedna je současnost a ta druhá je vyprávěná minulost. Cavia je vzájemně odlišuje lehce jiným stylem a barvami. Kresba současnosti má čistou tenkou linku a živé barvy. Oproti tomu vyprávění je neuhlazené s ponechanými pomocnými čarami tužkou, a trošku jinou paletou barev s jemným rastrem, který mi lehce evokoval starý tisk. Nádhera!
Vůbec jsem ještě nezmínil, o čem to vlastně je, a považuji za zbytečné to více rozebírat. Vše, co potřebujete vědět, je už v anotaci a na zadní straně přebalu. Je to dojemné vyprávění o jednom pohnutém životě. Je to plné hlubokých myšlenek a lásky k hudbě.
Pokud bych si tuto knihu koupil jen kvůli komiksům, pak bych byl možná zklamaný. Zklamaný ze zkratkovitosti scénářů, z pouhých fragmentů Amazony a místy i z málo přehledné kresby. Jenomže já jsem knihu koupil jako chybějící střípek z historie československého komiksu. Koupil jsem to kvůli textové části. Po dočtení a opětovném prolistování můžu říct, že jsem spokojený. Myslím, že restaurátoři i autoři textů odvedli fantastickou práci. I když nějaké připomínky bych měl.
Při prvním čtení je těžké mít neustále na paměti, kdy ty komiksy vznikly, aby styl scénářů a kresby měl patřičný kontext, a z jakých zdrojů byly ty komiksy restaurovány. Věčná škoda, že originály Amazony skončily tak, jak skončily. Amazona je nakreslená fantasticky. Není tak přeplněná čarami a černými plochami, jako jiné Bimbovy komiksy. Přesto mají některé panely horší kvalitu, což přičítám právě špatným zdrojům než autorově kresbě. A aby nedošlo k mýlce, když jsem zmiňoval nepřehlednost kresby a přeplněnost čarami - Bimbovo umění ani v nejmenším nezpochybňuji. Myslím, že rychlou a úspornou kresbou dokázal velmi pěkně zachytit obličeje, postavy, zvířata i techniku. A to vůbec nezmiňuji jeho úžasné malby. Jen mi ty komiksy přišly často až příliš tmavé. Za vůbec nejzdařilejší komiks v knize považuji ‘Boj o vrak’. Tam se spojil poměrně kvalitní scénář s vyváženou kresbou. Potápěčské scény jsou tam famózní. Možná tomu prospělo i velké množství malých panelů na každé stránce.
Zmínit musím i humor. U ‘Pokladu’ a hlavně pak u ‘Pohádky’ jsem se hodně bavil. Smál jsem se hlavně všem těm průpovídkám trpaslíků a dobrodružstvím s Pionýrem. Hodně spokojený jsem pak s texty o Bimbovi a hlavně o historii i současnosti Amazony aka Octobriany. Postesknout si naopak musím nad chybějícími texty, které by uváděly jednotlivé komiksy. Mohl tam být uveden rok vzniku, mohly zmínit případný kontext a u Amazony například mohly vysvětlit, jak ty panely správně číst.
První stránka a hned takový masakr. Žádný pomalý rozjezd. Žádné pomalé budování napětí. Tahle kniha začíná skokem do ledové vody. První panel říká "Počkej - Počkej" a na třetím už je mozek rozprsknutý na zdi. Začátek jak se patří! Zároveň při pohledu na první stránku víte, že si nad kresbou zase budete chrochtat blahem.
Poloha celého následujícího vyprávění je pak velmi zajímavá. V prvé řadě je asi třeba říci, že “Zabij, nebo budeš zabit” není fantasy, jako bylo třeba “Fatale”. Je to kriminálka, nebo spíše existenciální drama. Moje původní přesvědčení, že to je o kladném hrdinovi, vzalo poměrně rychle za své. Jaký je tedy hlavní hrdina, Dylan? Věří, že uzavřel smlouvu s démonem… Teď si připadám, jako kdybych napsal, že vrahem je zahradník. Nemám rád spoilery, ale věřím, že tohle není spoiler. Zkrátka Dylan věří, že uzavřel smlouvu s démonem, podle které musí každý měsíc zabít jednoho zlého člověka, jinak zemře. Jenže čtenář vidí, že to tak úplně nesedí a Ed Brubaker na něj šibalsky pomrkává. Čtenář vidí, jak Dylan neustále lže sám sobě. Čtenář ví, že nesleduje maskovaného hrdinu, ale sériového vraha. Jako čtenář najednou zjistíte, že vás Ed Brubaker rafinovaně zatáhnul do něčeho hnusného a napínavého zároveň.
Celý příběh je moc dobře napsaný. Působí naprosto přirozeně a Dylana si i přes jeho “poslání” poměrně rychle oblíbíte. Sledujeme plynulý přechod od deprimovaného studenta k vraždícímu mstiteli s posláním. Dylanovo myšlení se neustále vyvíjí. Neustále své jednání zpochybňuje, aby je zase následně obhajoval. Je to děsivé a fascinující zároveň. Kolik lidí v hlavě schovává podobné démony? Ed Brubaker postupně přidává do děje další postavy. Ať to jsou Dylanovy přítelkyně, policistka, která po něm jde, anebo kumpáni jeho obětí. Každý z nich má nějaké pozadí a tím celý příběh získává úžasnou komplexnost a hloubku.
O výtvarné stránce nejde říct vůbec nic negativního. Je to živé, barevné a zároveň velmi realistické. Nechybí tomu dynamika a když dojde na jatka, tak to stojí za to. Je to dokonalá kresba pro tento styl vyprávění. Však jde taky o autorskou dvojku, která je už dlouho sázkou na jistotu.
Číst komiksy Pavla Čecha je jako číst básničky. Mají svoji zvláštní poetiku. Jak v textu, tak i v obrazech. Fungují jako pohlazení po duši, probouzí dětskou zvědavost a víru v tajemno. Voní dobrodružstvím a nebezpečím, které kluky navždy změní.
Už několik dní převracím v hlavě slova, kterými se snažím "Velké dobrodružství Pepíka Střechy" co nejlépe vystihnout. Těch napsaných a zase smazaných vět… Je to nádherná kniha. To že je krásně namalovaná, to je u Pavla Čecha naprostá samozřejmost. Zatím jsem ji četl jenom jednou a vím, že až se do ní pustím příště, tak najdu spoustu nových detailů. Jeho cit pro detaily by se dal opěvovat na každé stránce každé jeho knihy.
Silná je i příběhová část této knihy. Je o hledání odvahy a překonávání strachu. Je o nalezení spřízněné duše, se kterou se rádi pustíte i do dobrodružství, o kterém jste se do té doby maximálně četli anebo snili. Je o první platonické lásce, kvůli které bez váhání skočíte i do králičí nory. Je ale také o lásce ke knihám a příběhům. Realita s fantazií se v ní prolíná takovým způsobem, že není možné určit, kde jedno končí a druhé začíná. Celý příběh doprovází úvahy a životní moudra, které jsme už sice všichni slyšeli stokrát, ale to nic nemění na jejich pravdivosti a Pavel Čech je navíc umí moc pěkně podat.
Ale abych jenom nekriticky nechválil, tak musím přiznat, že nevím, jak se mám srovnat s otevřeným koncem příběhu. Mám za něj být rád, že si mohu konec sám domyslet, anebo je v pořádku, že chci víc? Mám v hlavě asi milion otázek a žádná odpověď nepřišla. Mám pocit, že to skončilo tak najednou, že to ve mě ani nestačilo vyvolat nějaké silnější emoce, jako třeba "Tajemství ostrova za prkennou ohradou" anebo “Dědečkové”. To mi na té knize chybí asi nejvíce. Ale třeba to tam najdu příště. I tak si Pepík Střecha zaslouží nejvyšší hodnocení.
Instinkt mi říkal, že tohle nebude úplně pro mě, ale zvědavost tentokrát vyhrála. Zpočátku jsem se bál, že jsem se nepletl, ale při druhém čtení se mi to dostalo pod kůži. Humor je zde totiž docela specifický a zvláště v prvním příběhu může trošku připomínat animáky pro děti. Není to nic, u čeho bych vybuchoval smíchy, ale jsou to spíše drobnosti, které mě hodně pobavily. Jako třeba nepřeložené bubliny v němčině a japonštině (Googlu díky za jeho překladač), anebo hledání informací o apokalypse v těch správných knihách. Výrazy obličeje dětského démona taky stojí za to.
Všechny tři příběhy jsou poměrně konzistentní. Mají podobnou náladu a strukturu. Výjimkou je jen vyprávění, které bylo uděláno pro magazín Dark Horse a postavy v něm často bourají čtvrtou stěnu. Autoři naštěstí nezamrzli v jedné poloze a jejich vyprávění a výtvarno se, stejně jako jejich postavy, postupně vyvíjí. Jednotlivé příběhy od sebe ve vyprávění dělí vždy několik let a na postavách, zvláště na Poslíčkovi, je to znát. Stárnou a mění se jejich vzhled i životní priority. To je osvěžující a v posledním příběhu docela i emotivní.
Kresba a hlavně barvy se mi v prvním příběhu nelíbily. Ty barvy jsou vážně peklo. Od druhého příběhu jsem byl už ale spokojený.
Když tu knihu otevřete, tak to první, co vás ohromí, je kresba. Zvláště v první části, kterou je Castaka. Ta vypráví o historii klanu Castaků a o jejich příchodu na planetu Marmola. Fakticky jde o prequel ke Kastě Metabaronů. Jde o typické Jodovo vyprávění rodové historie, tak jak to umí jen on, se skoro všemi jeho libůstkami (na incest tentokrát nedošlo). Zdržel se však všech metafyzických výletů za hranice reality a tak je Castaka příjemná na čtení.
V druhé části knihy jsou Metabaronovy zbraně, což je taková sci-fi pohádka, ve které princ Metabaron musí splnit tři úkoly, aby byl nakonec odměněn. Dojde i na draky a kouzelný meč. Víc k tomu asi není co říct. Oproti Castakům je to slabší, ale není to dlouhé a pobaví to.
Psanec je moc dobře vyprávěný příběh o křivdě, vině a pomstě. Není to nic originálního, ale vůbec to nevadí. Tady je důležitá atmosféra, která si nezadá se starými ságami. Pokud si navíc ke čtení pustíte vhodnou hudbu (v mém případě Wardrunu), tak vás to doslova pohltí. Erik Kriek pěkně pracuje s dobovými reáliemi a je vidět, že se k psaní scénáře i ke kreslení dobře připravil. To je ostatně vidět i na seznamu knih, které použil k rešerši. Stejně tak je třeba pochválit souboje na meče, které má moc pěkně rozfázované.
Co se týče výtvarné stránky, tak musím říct, že ta mě fakt bere. K příběhu to dokonale sedlo. Místy to působí to jako rytiny a je to drsné jako islandská příroda a jako její osadníci. Ta syrovost z toho doslova trčí. K tisku jsou použity jen čtyři barvy - dva odstíny modré, červená a černá. Modrá je studená jako islandská krajina, vzduch a půda. Červená je zase rudá jako krev a je použita jen ve vzpomínkách a ve snech. Moc jsem si tu knihu užil.
"Byl jsem přesvědčen, že plujeme do Jötunheimu. Ale ona ta ledová země skutečně existuje. Netušil jsem, že na konci světa také žijí lidé."
Je to dobrý příběh a to hned z několika důvodů. Zajímavé je, že ty důvody se vzájemně podporují. Po ‘Temných nocích’ teď nemám náladu na další epickou bitvu celých dimenzí, ani na záchranu celé planety před šmejdem z vesmíru. Proto mi velmi sedl tento v jistém směru komorní příběh. Protože pokud se bojuje o celé planety a dimenze, tak většinou už nezbývá moc prostoru pro osobní rovinu. A právě o osobní rovině ‘Krize identity’ je. Sice to není tak velký doják jako od Lemira, ale i tak se mě to dokázalo v několika momentech emočně dotknout. Není nouze ani o šokující odhalení a slovo šokující je zde opravdu na místě. Ačkoliv jsem tento příběh nazval komorním, tak není jen o několika málo postavách. Právě naopak, v příběhu jsou snad všichni tehdy aktivní hrdinové DC vesmíru. Ale jen to jen o nich, o jejich blízkých a o několika málo vedlejších záporácích. Žádná města v ohrožení a terorizované civilisty tentokrát nečekejte. Přestože je těch postav v příběhu hodně, tak je Brad Meltzer dokázal dobře ukočírovat a celé vyprávění je přehledné. Pravdou je, že většina superhrdinů tam dělá jen křoví. Váhám mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami, ale vzhledem k nečekanému a dobře zdůvodněnému rozuzlení celého příběhu dávám plný počet.
Opět musím konstatovat, že bych ještě před pár lety nevěřil, že mě budou bavit westerny. Teď si je užívám a bavím se. Hrobař mě svou atmosférou zase dostal. Není to nepředvídatelné, ale má to úžasné postavy. Ať už to jsou běloši anebo indiáni, nikdo z nich není úplný klaďas nebo úplný padouch. Tedy až na pár vyjímek. Situace “na bojišti” se neustále mění a co platilo na začátku, to už nemusí platit o pár stránek dále. Děj má pěkné zvraty, ale zároveň není komplikovaný. Proto rychle ubíhá a snadno vás strhne s sebou.
Politický thriller ve sci-fi kulisách. Oproti předchozímu dílu (1 a 2) je tady (3 a 4) relativně málo akce a hodně politikaření. Až v poslední třetině to začne dostávat grády a konec je docela nečekaný.Je to docela fajn - opět zde probíhá vyšetřování a do poslední chvíle není jasné, jak to dopadne. Kresba opět super.
Frank se vážně povedl. Konečně jsme se dostali k hlubšímu pohledu na Punishera a na okolnosti jeho zrození. Je to parádní jízda. Dokonce i Dillonova kresba se mi zdála snesitelnější, ale možná ji jenom přebil nášlapný scénář. Ukazuje se, že tuto Aaronovu sérii nejde moc dobře hodnotit po jednotlivých dílech, protože dobře to funguje až jako celek.
Bullseye se dostal Frankovi pod kůži a přinutil ho přiznat si, že celý život lže sám sobě. Že jeho válka se zločinem má mnoho starší kořeny, než si namlouval. A tak si Frank leží rozbitý ve vězeňské nemocnici a rekapituluje svůj život před Punisherem, zatímco všichni ostatní trestanci přemýšlí, jak se Punishera zbavit jednou provždy.
Jeden z nejrealističtějších Batmanů, jaké jsem kdy četl. Žádná netopýří jeskyně, žádné hi-tech udělátka, žádný sprej proti žralokům. Neustálý boj s policií i se zločinci. A do toho ten zatracený dvojník. Nepřekvapivě se tento komiks snaží o další psychologický pohled na Batmana. To už tak nějak k příběhům z Gothamu patří. Není to zde nijak navíc, ani nijak na sílů a celý příběh to pěkně rámuje. Po dočtení jsem měl pocit, že to celé bylo nějaké krátké. Vyprávění pěkně odsýpá a čtenáře strhne s sebou.
Velkou zásluhu na tom má také Andrea Sorrentino. Jeho kresba je hodně špinavá a hrubá. Ale to je jenom první dojem. K tomu realistickému příběhu se dokonale hodí. Zajímavé a efektní je pozadí ve stylu zašlých černobílých fotek. Hodně zajímavá a nápaditá je také jeho práce s panelováním. Používá také malé vložené panely, které zdůrazňují nějaký detail - často až rentgenový. Takovou práci s panely mám rád. Škoda jen, že se občas nepočítalo s vazbou knihy a některé panely si pořádně neprohlédnete. To je celkem s podivem, protože pokud se nepletu, tak tento příběh šel rovnou do knih.
Fantasy příběh o pomstě z viktoriánského Londýna. Od tohoto komiksu jsem vlastně nic nečekal. Nic jsem si o tom nezjišťoval a plně jsem se spolehnul na výběr pana Vybírala. A tak jsem z určitých aspektů toho komiksu mírně překvapený. Musím říct, že je velmi těžké to hodnotit podle první knihy. Svádí to k předjímání a unáhleným závěrům. Například to vypadá, že se snaží obhajovat terorismus, a to v dějové lince ze současnosti. Také neumím úplně zhodnotit míru prohnilosti viktoriánského britského impéria, ale podle dějové linky z minulosti to vypadá, že imperiální aristokracie devatenáctého století byla to největší zlo na světě. Ale chápu, bylo potřeba rozdat karty a jasně rozlišit tým utlačovaných a utlačovatelů. Musím říct, že hra je rozehraná velmi dobře. Je to napínavé, pěkně nakreslené a jsem moc zvědavý, jak to dopadne a jaké ideologické a morální závěry to bude mít.
Život píše šílené příběhy. A nikdy je nepřestane psát, protože vždycky se najde dost magorů, kteří budou dělat jiným ze života peklo. Příběh Krále Šumavy jsem neznal, měl jsem o něm jen povrchní povědomí, a tak byl děj této knihy pro mě nový, napínavý a poučný. Škoda jen určité zkratkovitosti scénáře v některých pasážích, kdy to vypadá, že bylo několik stránek vypuštěno a čtenář se horko těžko orientuje. Knihu jsem koupil od Karla Osohy kvůli jeho kresbě a právě ke kresbě bude směřovat moje druhá výtka. Osoha rozhodně umí kreslit a jeho postavy vypadají velmi skutečně a emoce v jejich obličejích jsou jasně čitelné. Měl jsem ale velký problém rozeznat kdo je kdo. Šlo by to podle vlasů, ale neustále se tam nosí policejní čepice, klobouky a jiné pokrývky hlavy a já jsem často jenom odhadoval kdo je kdo. Jinak má kresba parádní atmosféru a kreslená příroda i rozpadlé baráky v pohraničí vypadají reálně. Do dalších dílů rozhodně půjdu.
Původně už jsem tento díl neměl v plánu kupovat. Ale ukázka mě nalákala na děj i na kresbu. S politováním musím konstatovat, že zajímavý děj vzal brzy za své a pokračovalo to už jenom čímsi generickým, co mě už moc nebavilo. Alespoň co se týká titulního příběhu z Kitaje. Problém je nejspíš v dialozích, které jsou místy dost slaboduché. To, že Conan občas prohodí filozofující moudro, už nic moc nezachrání. Po Kitaji následující krátké a kratší příběhy jsou na tom o něco lépe.
Kresba je povedená, ale sem tam jsem měl pocit, že některé panely kreslil někdo jiný, někdo kdo obličeje ještě nemá moc v ruce. Některé jiné panely jsou ale fascinující a celá kniha tak zanechává dobrý dojem alespoň po výtvarné stránce.
Důstojné a citlivé rozloučení. Po celou knihu jsem byl tak nějak na měkko. Sice spousta otázek zůstala nezodpovědná, ale nevadí mi to. Tento díl jsem si užil a řadím ho k vrcholům série. I díky povedené kresbě. U předchozích dílů jsem kresbu nehodnotil, ale tady ji musím vyzdvihnout.
U první povídky “Rudé hřeby” jsem už od první stránky jsem věděl, že mě kresba a panelování bude bavit. Brzy se sice ukázalo, že kresba obličejů a postav je docela hrubá a panelování se drží stále stejného vzoru, ale díky povedeným barvám, jsem si tu kresbu užil. Je to parádní krvavá řezničina a Conanova parťačka Valerie je moc pěkně rostlá. Takže jsem se ve výsledku dobře bavil. Je to sice ukecané, ale ne tak jako další povídka.
Druhou povídkou jsou “Lidé Černého kruhu” a tam bylo špatně skoro všechno. V prvé řadě se mi nelíbila kresba. Přílišné šrafování ji zabilo i s barvami. Navíc to obličeji i zobrazením akce více připomínalo mangu, než francouzský komiks. Nebavil mě ani scénář. Možná i proto, že je tam zpočátku příliš mnoho politiky a přespříliš krkolomných jmen, které se vzájemně pletou.
Závěrečná povídka “Zambulské stíny” klame obálkou. To že obálky komiksů často lžou, to ví každý. Málokdy ale komiksu škodí jako v tomto případě. Podle obálky jsem čekal příšernou kresbu, ale ve skutečnosti je ta kresba nejpěknější a nejdetailnější v celé knize. Celý děj se odehrává za soumraku a v noci, takže barvy jsou hodně tlumené a stíny hluboké. Příběh je zábavný, má vysoké tempo, jde z akce do akce a Conanovi skoro celou dobu běhá po boku nahatá ženská. Co více chcete? :-)
O tom, že Karel Čapek byl geniální, není pochyb. Jeho díla mají sílu i dnes. Stejně nadčasová se zdá být i Štěpánkova adaptace Války s mloky. Na první pohled vás zaujme parádní kresba. Při čtení však zjistíte, že román prošel radikální redukční dietou a zbyly z něj jen hesla a ikonické momenty. Pro nějaké pečlivější srovnání si budu muset znovu přečíst originál. Navzdory oné zkratkovitosti to hodnotím převážně kladně. I přes své stáří není komiksová Válka s mloky příliš ukecaná a těch 44 stran uteče hrozně rychle.
Kdybych se rozhodoval na základě anotace, nebo dokonce snad na základě obálky, tak jsem tuto knihu nikdy nekoupil. Ono to totiž zní jako hrozná blbost. Ke koupi mě přesvědčilo hodnocení a já musím říct, že koupě nelituji.
Kniha začíná sešitem Spider-mana, ve kterém se Cloak a Dagger poprvé objevili. Tématem drog a únosů dětí je tento sešit docela temný, Spider-manovsky zábavný, ale zároveň naivní. Následují čtyři sešity samostatné řady nás s C&D blíže seznamují. Je to stále retro, ale kresba je propracovaná a musím říct, že mě bavila. Zpočátku se dokonce zdálo, že si užiju i nápadité panelování, ale byla to bohužel ta jedna vlaštovka, která jaro nedělá. Příběh těchto čtyřech sešitů je temný a plný kriminality. V momentech, kdy Cloakův plášť požírá kriminálníky bych dokonce řekl, že to má až hororový nádech. Okousané kosti z něj bohužel nikdy nevypadly :-). Celé to má zvláštní atmosféru a já jsem se u toho bavil.