Oponn komentáře u knih

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

O Otu Pavlovi i jeho knihách slýchám od útlého dětství. Už ze žákovských lavic mi v hlavě utkvěl příběh se štikou, ze kterého sálal klukovský zápal pro věc, horké letní slunce a vonělo z něj seno a břeh potoka. Zpátky jsem se k Pavlovu dílu dostal až díky opětovnému návratu do škamen, tentokrát však z opačné strany.

Stejnou atmosféru popsanou výše přináší (alespoň pro mě) i celí Zlatí úhoři. Knížka je souborem povídek, které se různě časově překrývají, příběhově doplňují nebo na sebe volně navazují. Dovídáme se tedy střípky z úplného Pavlova dětství před válkou, zážitky z Protektorátu a v několika cenzurovaných povídkách uvidíme i políček československému socialismu, který se pro Pavla jako přesvědčeného straníka nestal tím, čím očekával. Vypravěčem je v ich formě samotný Ota, ale hlavní postavou je v mnoha povídkách autorův otec Leo, což je nezvyklý koncept, pravděpodobně vyplynuvší z toho, že autor čerpal z otcova vyprávění (sám trpěl nějakou duševní chorobou a psaní pro něj byla forma terapie). Zároveň vypravěč přeskakuje z dětsky naivního popisu situací do silně emotivních, dospěle podaných pasáží.

Za zmínku stojí i jazyk. Ten je sice jednoduchý až triviální, koncipovaný v jednoduchých větách nebo kratičkých souvětích a prostoupený vulgarismy. Jenže je to jeho dětská "jednoduchost", která mě svou rafinovaností velmi bavila! Ze všech povídek bych asi vyzdvihl notoricky známou Smrt krásných srnců, v jejíž scéně Holana s Otovým otcem vidím vrchol celé sbírky, a potom cenzurou vynechanou povídku Běh Prahou, díky které vidíme autorovu pěkně zvládnutou satiru. Oproti ostatním povídkám, ve kterých se se satirou nesetkáme (nebo nebyla hlavním tématem) pravděpodobně proto, že se jednalo už o poválečné zážitky, které sám autor nahlížel dospělejšíma očima.

Hvězdičky neuděluji, kdo chcce hodnocení, nechť čte dál.

Soudným sestrám ohromně pomohla pauza, kterou jsem si od Zeměplochy udělal. Mort mě svým námětem Smrťova učně nadchnul a naopak Čaroprávnost mě znechutila, na čas odradila od Pratchettovy tvorby. Zlopočasná se nikdy nestane mou oblíbenou zeměplošskou postavou, ale s tím už jsem se smířil. Tady jí naštěstí asistovalo celkem solidní množství ansáblu různorodého. Nejen hromada aluzí na Shakespeara, ale i klasický nevtíravý a nenucený Pratchettův humor mě tentokrát zcela pohltily a Soudné sestry jsem zhltl během chvilky.

Už dávno jsem si všiml, že šašci, klauni a jiná individua, která vše obrací v žert, hrají si se slovy, formulacemi, situacemi a tím i s lidmi okolo sebe, jsou to, co mám v literatuře nejraději. Proto i zde mi nejmilejším byl králův "blázen", který svou "hloupostí" nastavuje zrcadlo širému okolí.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce odnocení, nechť čte dál.

Pro mě co do pochopitelnosti a čtivosti dost rozháraná sbírka, ve které jsem se místy ztrácel. Především Podivuhodný kouzelník je pro mě nepřekousnutelný nonsens, jehož smysl mi zcela unikl. Některé paralely a metafory mi (asi) došly, ale jako celek mě Kouzelník minul. Osobně na mě nejvíce zapůsobila úvodní Smuteční hrana za Otokara Březinu - krátké, silné, dojemné, upřímné. Jako druhou bych vypíchl báseň Silvestrovskou noc, která byla určena Nezvalově soukromému okolí a na veřejnost se dostala později. Nelehké čtení plné úchvatné práce s jazykem, ideální k hvězdné noci a sklence něčeho dobrého.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Po mém prvním setkání s Krylovou prózou se bojím, že se jednalo i o setkání poslední. Kryla miluji, miluji jeho hudbu, jeho verše... Jeho próza mě bohužel nechala chladnou. Jedná se o pěknou dobovou výpověď, ve které můžeme v pozadí sledovat linku života samotného Kryla (především v rozsáhlejší próze Člověk), čímž se kniha stává hodnotná spíše pro lidi, kteří mají Kryla rádi a chtěli by mu porozumět zase o kousek lépe. Kratší prózy nemohou samy o sobě obstát. Upřímně mi v hlavě zůstala jen pohádka o džinovi, která mě velice pobavila (Určitě ji využiji při výuce!) a ze všech fejetonů jsem si kolem a kolem vzal to, že Karel asi neměl rád Vánoce...

Pro mě tedy Kryl-lyrik velké ANO, Kryl-prozaik ne tak úplně.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Arnim rytíř von Galwitz - stíhač z první světové války, Franz von Karst - český student stalingradské Napoly (ano čtete správně), Gunnar - dánský princ, Ódin, Himmler, Gagarin, Gabčík, Marylin Monroe, Fulcanelli, Havel... Nejedná se o náhodný výčet historických a fiktivních postav. Jde o pouhou část osazenstva Novotného opulentího díla - Valhaly. Valhala se pro mě stala dost rozporuplnou záležitostí.

Tam, kde si mě autor dokázal získat propracovaným prolínáním historie a fikce, svižně napsanou akcí a kupou postav s bohatým pozadím, mě zároveň odrazoval od dalšího čtení především dvěma věcmi. Jednou je Novotného jazyk a druhou jsou konce neberoucí popisy technikálií. To druhé je spíše můj osobní problém, ale sáhodlouhé popisy jednoplošníků, dvouplošníků, tříplošníků a kdo ví kolikaplošníků, bitevních lodí, transportních lodí, ponorek, tanků, OTček a jiných strojů mi lezly doslova a dopísmene krkem. Pokud v odsýpajícím příběhu najednou nastane odmlka na A4, ze které se dozvím pouze vzhled a funkci všech páček, čudlíků a měřáků v kokpitu letadla, ztrácím chuť číst dál. A na můj vkus toto Novotný činí až přílič často.

Prvně zmíněným problémem je u mě jazyk. Novotný si ohromně libuje ve složitých souvětích, což by mi tolik nevadilo. Co mi vadilo naopak hodně, byla dlouhá souvětí přímých řečí, do kterých Novotný vkládá neúměrně dlouhé uvozovací věty. Často se mi tedy stávalo, že takto rozdělená promluva pro mě ztratila ve druhé části smysl a dost to rušilo při čtení. Na knize se velice podepsalo to, že je složena z vícero dílů, během kterých Novotný jako spisovatel "zrál". První kniha je silně rozjezdová, vyprávěcí sloh autora hrozivě těžkopádný. To se v podstatě od druhé knihy změní. Po přesunu z Valhaly do našeho světa mi přišel příběh lehčí ke čtení, uvěřitelnější, přirozenější. Prostředí Valhaly jsem prostě Novotnému nevěřil a nelíbilo se mi její vykreslení. Problém byl podle mě ale především v jeho vypravěčském stylu, než v obecném zobrazení Valhaly, protože s tím jako s takovým problém nemám.

Mnoho lidí v komentářích vyčítá Novotnému vulgarismy, explicitnost sexu. Obojí je pravda, ani jedním autor nešetří. Vulgarismy mají ovšem v textu a promluvách postav své místo, opodstatnění a neruší. Se sexem je to horší, ale s už výše popsaným zlepšením vypravěčského stylu se pojí i přístup k sexuálním scénám, které mi s přibývajícími stránkami nepřipadaly až tolik prvoplánovité a zbytečně přehnané.

Další zde často zmiňovanou výtkou jsou časové hrátky. Musím uznat, že i přes veškerou svou i autorovu snahu jsem se v časových kličkách ztrácel a některé střípky dají smysl až ke konci knihy, některé byly dokonce i samotných autorem (nebo mojí chybou) zcela neukončeny a vyzněly do prázdna. V tomto je na místě přirovnání s Malazskou, která zde v komentářích také padla. Ovšem toto srovnání berte s rezervou. Podobnost je v autorově přístupu k vyprávění - vypravěč je v er-formě a jako čtenáři nevíme nic víc, než postavy, které si často něco myslí, ale "schválně" nedomyslí, aby se musel čtenář sám snažit. Další podobností je, že postavy se nám v příběhu mohou objevit několikrát, v různém věku, s různým jménem a sdělovat různé pohledy na jednu situaci.

Poslední díl je z téměř poloviny rekapitulací předchozího dílu s tím, že jsou nám doplňovány mezery v příběhu, které samotný děj knihy ale příliš kupředu neposouvají, přesto se paradoxně jedná o zajímavější/čtivější část celé Valhaly - především dění okolo Napoly. Naopak za nejslabší považuji finální kapitoly v královských Čechách a New Yorku, text působil, jako by Novotný mlel z posledního.

Ohledně závěru knihy... Novotný na posledních stránkách graduje pomalým tempem, pak najednou zjistíte, že za pět stran je konec a... Eh... Cítím lehké neuspokojení, ale to může být subjektivní. Na tak rozsáhlé dílo mi konec přišel "odfláknutý". Naopak poslední odstavec ohledně politického poselství kvituji. Dnes je ještě o něco více aktuální.

Kolem a kolem bych řekl, že se jedná o dobré dílo, které by si zasloužilo zrevidované, osekané, stylisticky uhlazené/učesané vydání. Knížka má smysl především pro fandy fantasy, protože na české poměry se jedná o opravdu unikátně rozsáhlé a komplexní dílo. Pro obyčejného čtenáře jde o ztrátu času. Pokud patříte mezi první skupinu, nevěšte hlavu před koncem prvního dílu! Opravdu se to zlepší! Poznat sádrovou tvář Emanuela Lutzeho s torzem ukřižovaného na krku v příběhové omáčce plné kulturních odkazů stojí za to.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Jakožto rodilý Jihočech, Budějčák, který to do Svinů, Novohradek a okolí má dvacet minut autem, jsem se na Štifterův osobní bedekr těšil. Nedostal jsem bedekr, ale několik desítek stránek skuhrání nad tím, jak jsme hrozivě Sudeťákům ukřivdili. Těm Sudeťákům, kteří podporovali Henleinovce, Hitlera a po anexi jásali... Štiftera si jako autora vážím, mám rád jeho styl psaní, ale tenhle nešvarný a v soudobé české literatuře snad předepsaný diskurz sypání si popela na hlavu mi smrdí postkoloniální doktrínou.

Bohužel mi kniha nepřinesla nic, co bych nevěděl, či při troše práce s webem nenašel i na mapy.cz. Několik málo drobtů se najde, ale má očekávání, plynoucí ze znechucení turismem kypící Šumavou a vlastně jakýmkoliv koutem naší vlasti, byla příliš vysoká. Tichých míst je poskrovnu, ale hledejte sami, zde je nenajdete.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Alenka je pro mě takovou rozporuplnou knihou. Jednak se na tom podepsala redakce Albatrosu, u které začínám mít pocit, že v ní pracují jen samí diletantští analfabeti. Vím, že jsem četl starší vydání, ale pokud se podívám na knihu z osmdesátek, z 00's a z poslední dekády, a stále vidím stejné překladatelské a korekturní překlepy a přešlapy, zůstává mi rozum stát. Když se v textu vyskytne postava Mad Hattera, nerozumím tomu, proč je přejmenován na Ševce. On je to totiž (Bláznivý) Kloboučník (Jakože ten, co dělá klobouky, chápeme, drahý Albatrose?) z nějakého důvodu. Jenže to by chtělo větší redakční práci a hlavně snahu. Ono chtít je někdy těžce dosažitelné oproti nemusím.

Druhý můj problém je rozporuplnost, kterou ve mně vyvolává porovnání prvního a druhého dílu. První je konzistentní, s plynulým posunem ve scénách, sice bláznivých ale stále částečně smysluplným konverzacích a obrazech. Ve druhém dílu se Dodgoson buď zbláznil, nebo nad ním zvítězila touha o napsání pokračování nad autorskou vyčerpaností. Nemohu si pomoct, ale druhý díl na mě až na pár dialogů (Vidím Nikoho apod.) působí jako lehce retardovaný sourozenec, kterého s sebou první díl povinně vede za ruku, i když nechce.

Vším zmíněným si však nechci nechat kazit dojem, který ve mně některé pasáže zanechaly, neb jsou úžasné na interpretaci a moc mě mrzí, že jsem se k Alence nedostal ve svých dětských/dospívajících letech, protože tenhle surrealisticky drogový nonsensový trip by mě pravděpodobně zcela uchvátil. Takhle mi na tváři vykouzlí jen lehký úsměv nad neskutečně ofenzivním Alenčiným přístupem a krutostí, připomene mi skvělou absurditu našeho světa a poskytne mi skvělý argument k pivu, proč nekupuju knihy od některých nakladatelství a sítí knihkupectví.

"Jsme pány my, nebo slova? Bez slov není komunikace. Bez nás není poezie."

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Mé první (asi) setkání s druhým členem bratří Čapků. Příběh knihy líčí příhodu dvou přátel, pytláků, kteří se po nevydařeném pychu musejí ukrýt v hloubi lesa před zákonem. Na ději však Čapkovo dílo určitě nestojí. Jeho hlavní doménou jsou lyrické popisy lesních houštin a pocitů člověka, který sám sebe odloučil od života ve společnosti svým neuváženým činem.

Žádné veledílo, těžící převážně z pěkných slovních spojení v kombinaci s lyrikou lesa a romantického života zbojníkova.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Bohužel jsem se k tomuto komentáři dostal až po dvou měsících od přečtení. Nicméně bych řekl, že i toto můj názor na knihu vytříbilo. Dílo jsem si sehnal především kvůli novele nejznámější - Jekyllu a Hydovi. Z té jsem byl upřímně zklamaný. Ovšem pasáž, ve které Jekyll ke konci novely monologicky hodnotí své počínání, se mi svou syrovou upřímností zaryla do paměti. Kdy jsme ještě sami sebou, kde je ta tenká hranice pro popuštění našich tužeb a hranicí nenávratna?

Zbylé dvě povídky/novely komentovat nebudu, protože mě jednak nebavily, druhak si z nich nepamatuji ani prd. Nuda nuda šeď.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

New Orleans a jeho zpocené, tabákem nasáklé prostředí mi nesedlo. Nebo jsem to Kotletovi nevěřil, stejně jako jeho exotické ostrovy, kdo ví. Kosek měl zůstat doma, tam byla jeho největší síla, v prostředí českých luhů a hájů. Příběhová roztříštěnost knihy také moc nepřidá na prožitku, ale člověk má alespoň pocit, že to odsýpá.

Pro mě jediným světlým momentem je povídka Jezinky, kterou jsem si neskutečně užil. Čechy, česká mytologie, správný Kotletův humor, přímočarý příběh. "Jsem snad zkurvenej Smolíček Pacholíček?"

I tak děkuju autorovi za pokračování a uzavření jeho pro mě nejoblíbenější série.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

O Durychovi jsem věděl jen to, že se jedná o součást české katolické literární scény, kterou jsem tak nějak vždy obcházel obloukem a přečtenou mám jen jednu knihu od Demla. Když jsem tedy na Budějckém náměstí v hrabárně objevil Duši a hvězdu, vzal jsem ji do svého knihovničkového azylu.

Celá kniha má podivnou horečnatou atmosféru. Kdo mě zná, ví, že horečnaté a jinak smyslově pozměněné stavy vnímaní nemám v knihách vůbec rád. U Durycha jsem si však na tuhle mázdru mezi mnou a textem poměrně rychle zvykl a toleroval jsem mu ji.

V příběhu sledujeme až kafkovského vyděděnce Bětu, která se dostane do vztahu se souchotinářským synem továrníka, který je zároveň Bětiným zaměstnavatelem. Drobné nitky vztahů mezi postavami, jejich vývoj a proměny mě až překvapivě bavilo sledovat. Durychův příběh je velmi komorní a dává nám možnost nahlédnout do střetu dvou světů, které spojuje především láska a oddanost, oddanost práci, rodině, předurčení, kdo si co vybere. Text celý na mě působil stejně jako "nedotknutelná duha a plaše jako štěstí". Příběh Bětky je jakousi alegorií na modlitbu aneb jak nepřiznaná jeptiška dobro hledala.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Co Krejčíkovi neupřu je znalost klubových koncertů a schopnost je vykreslit až do posledního stoupajícího sloupku dýmu z cigára a pachem potu a voňavek. Popisy pinupek s punkovým jazzem na pražském Žižkově... Řekněme, že bych také zavítal. Kniha však ztroskotává na relativně hloupé rovině poměru příběhu s narativem. Autor se pokouší vměstnat události několika let z různých území republiky na necelých tři sta stran knihy malého formátu, což prostě nemůže fungovat. Zároveň vás zahltí celkem velkým množství postav, které vám brzy začnou splývat jedna přes druhou.

Na české poměry docela odvážný počin, u kterého se nabízí srovnání s Novotného Valhalou. Ten šel pro změnu s přílišnou rozmáchlostí oběma směry, nicméně mu kniha (četl jsem souborné vydání) funguje lépe než Krejčíkovi. Krejčík je zase lepší v práci s jazykem, který je čtenáři mnohem přístupnější a příjemnější ke čtení.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Aeineis se mi hodnotí těžko. Příběh bohy zmítaného Aenea se mi líbil. Co už se mi tolik nelíbilo, byla forma, kterou je jeho příběh zpracovaný. Zaprvé mi nesedl překlad, který mi přišel příliš přes koleno lámaný, kostrbaný. Nezapamatoval jsem si jediný verš. Druhou chybou jsou pasáže, které byly neskonale nudné. Najděte mi někoho, kdo chce pět stránek číst o tom, kdo všechno jde do boje, odkud je a co má na sobě... A takových pasáží je kniha plná.

Tři čtvrtiny děje se Aeneis tak nějak toulá Středozemím, potkává staré známé i neznámé, až se mu konečně i přes nástrahy bohyně Junony (která jen brání své oblíbené město před nepřízní osudu) podaří přistát u italských břehů. A potom našemu hrdinovi, který stále jen kňučel, prosil a utíkal, rupne v kouli a začne veršovaná verze Kotlety.

Údy létají vzduchem, z hlav se dělají misky na müsli, krev plní Tiber na třetí povodňový stupeň a hrdinové se potupně smějí svým nepřátelům, kteří se s useknutýma noha plazí prachem pryč. Dočkáme se smrti Theodéna, dobývání Minas Tirith i finálního střetu Aragorna se Sauronem, přičemž Sauron (rozuměj Turnus), jenž jen bránil svou čest, zemi, město a lid, po své porážce prosí o soucit, načež mu náš milosrdný hlavní klaďas a praotec Italů vrazí meč do hrudníku. A to měl být náš drahý Aeneis už dávno pod drnem, ale Venuše zase podváděla.

No nic, zlo opět vyhrálo, křivdy byly napraveny a Italové se mohou poplácat po zádech, že mají také svůj národní epos.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Richard III., Sen svatojánské noci, Večer tříkrálový, Hamlet, Král Lear.

Pět her a každá úplně jiná. Průřez Shakespearovým dílem skrze historickou hru, tragédii i komedii.

Richard III. mě zaujal především samotnou postavou Richarda. Jeho úvodní monolog bezcharakterního hada, který se v míru nudí, protože na běžné radovánky je příliš škaredým, je zároveň vrcholem celého vydání.

Sen svatojánské noci jsem četl jako samotné vydání v jiné edici a hra mě nechala zcela ledově klidným. Podivné fantaskní ladění mi přišlo rušivé, postavy hloupé a vytržené z reality.

Ve Večeru tříkrálovém jsem si zamiloval postavu Masopusta. Zcela klasická komedie s pomotáním charakterů, převleky a zvraty jasnými od začátku četby.

Hamlet... Co k němu dodat. Kralevic ve shnilém království Dánském. Co psát víc. Postava, kterou by měly znát i děti ve školce. Člověk, který ztratil všechno, i chuť do života.

Sůl nad zlato trochu jinak aneb Král Lear se mi asi líbil nejvíce, protože postavy blázna/šaška a Kenta v převleku jsou pro mě tím nejlepším, co autor nabízí. Jeho postavy vysmívaných „hloupoučkých" charakterů mívají nejpevnější názory, nejreálnější vhled do problému a jejich chování bývá nejvíce racionální. Všechno ovšem zabalené do ironických a metaforických průpovídek, které svou hranou naivitou vždy tnou do živého.

„Hadí kousnutí méně ostré jest než nevděk dítěte."

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Knížka, která zaujme krásným přebalem, evokujícím impresionistické malby a zajímavým názvem, ukrývá deset povídek. Každá z deseti povídek se různě na přeskáčku posouvá v čase (což autor dělá i v některých povídkách) a spojeny jsou prostředím jižních Čech, což je pro Štiftera typické. Podívat se tedy můžeme na počátek 20. století, do Protektorátu, období socialismu, ale i do doby moderních technologií.

Přestože se zdá, že povídky spolu budou souviset jen úzce, není tomu úplně tak. Většina povídek je propojena stejnými motivy i tématy. Asi nejsilněji do popředí vystupujícím tématem jsou mezilidské vztahy, respektive téma vztahu muže a ženy. Toto je společným pilířem téměř ve všech povídkách až na Andělíčkářku a Světlo z Pauliny. Zde autor ukazuje svou silnou stránku, protože mezilidské vztahy mu dobře a hlavně uvěřitelně fungují i na malém prostoru povídek. Zároveň je ve všech dílčích částech cítit melancholii z nějaké ztráty - domova, vztahu, dítěte.

Tím se dostávám k několika zajímavým příběhovým prvkům, kterých jsem si během čtení všiml. První není ani tolik překvapivý - Štifterovi hraje v každé povídce roli konkrétní dům, byt, garsonka, osada... Pravděpodobně jeho zájmové/oborové postižení. Druhým a již zvláštnějším prvkem je smrt dítěte, která se objevuje v minimálně polovině povídek. Těžko říct, zda si to autor vůbec uvědomoval. Dvě z deseti povídek jsou na tomto tématu dokonce vystavěny - Andělíčkářka, Rodinná sešlost. Za zmínku stojí i to, že přestože se jedná o příběhy odehrávající se napříč časem, jsou v několika případech propojeny skrze některou z postav, i když to pro děj nemá pražádný vliv.

Na začátku jsem zmínil impresionistickou obálku. Stejně jako impresionisté se Štifter pokusil zachytit náladu a dojem, ve Štifterově podání náladu a dojem v určitém skromném kousku života různých lidí a to se mu povedlo. Za mě však vcelku průměrná sbírka melancholických povídek o osamocených, odstrčených lidech, jež ztráta iluzí vede k rozjímání o tom, co bylo, je a mohlo by být.

Na závěr si dáme pár nej. Z celku bych vypíchl Andělíčkářku, která oplývá nejlepší atmosférou a spolu s Andrlíkovcem mi přijde nejvíce "štifterovská". Nejzajímavějším počinem vyhlašuji Rodinnou sešlost, i když nápad s vyprávěním příběhu z pohledu nenarozeného dítěte není nejnovější, také nemohu autorovi upřít koule ohledně závěru této povídky. Na nejhorší povídku bez váhání nominuji Zprávu o nás třech. Možná je chyba na mé straně přijímače, ale tohle on-ona-ono odosobněné zpracování povídky ve spojení s nepochopenou návštěvou a "éterickou" náladou mi naprosto nesedlo a asi jsem ani nepochopil, co bylo Štifterovým záměrem. Nejnedocenější povídkou se pro mě stává samotné Světlo z Pauliny. Odsun Němců je pro mě prostě něco, na co mám striktní názor, a plakání nad rozlitým vínem mi v případě těchto událostí pije krev. Rád bych ocenil celkovou poetiku touhy a smutku nad ztraceným domovem, závěrečný obraz se svíčkami v ruinách mi určitě zůstane v hlavě dlouho, ale tuhle povídku jsem takříkajíc protrpěl... Bohužel. Nejlepší a nejoriginálnější povídkou sbírky se pro mě stala Toho dne šel městem Ježíš. Příběh o pseudo insta Ježíši, kterého potká profesionální fotograf, kterak si dělá selfie s Janem Nepomuckým u slepého ramene Malše, a následně se spolu opijí vínem (povídka obsahuje i další hříčky s biblickými událostmi) a řeší, proč fotograf přišel o svou přítelkyni. Povídku mi částečně rušila forma rozhovoru ve třetí čtvrtině děje. Pořád dumám nad tím, proč jej Štifter pojal takto. Možná opilost? Každý občas potřebujeme svůj večer s panem Jägrem, tedy pardon, s Ježíšem.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce znát mé hodnocení, nechť čte dál.

The Boss is back! Persona, která ovlivnila nejednoho blázna, a její ne vždy růžový životní příběh, který začíná mačetou a po stejně ostré dráze se potom ubírá dodnes, je inspirativní pro mnoho lidí dodnes. Roye si velice vážím, protože je jeden ze základních kamenů subkultury, jejíz hrdou součástí jsem a snad i budu dál ve svém životě. Jak říká Šéf sám, je to hlavně o muzice a nikomu nic nedat lacino.

Knížka, za kterou jsem Honzovi hrozně vděčný a zároveň jsem hrdý, že něco podobného se v Čecháh povedlo přivést na knižní trh. Na druhou stranu má podle mě jeden nedostatek a to je samotné pojetí knihy, které mě osobně nenadchlo. Honza se snažil dát co největší důraz na Royův přirozený projev, proto kniha působí jako tok Royových myšlenek. Zároveň ponechal Honza prostor opravdu jen pro samotné Royovy vzpomínky, zamyšlení se a dojmy z jeho života; v knize nenajdete běžný biografický postup ohledně vsuvek autora, komentářů, je zde opravdu jen to, jak svůj život vnímal Roy sám. Mně osobně tato forma nesedla, nicméně poslední dvojstrana, na které je shrnutý Šéfův přístup k životu a poselství do let dalších, mě svou přímočarostí a upřímností dostala. Bohužel i korektorům utekly některé fráze, které jsou zvláštně kalkovité. Ale co už.

Knížka, která pro mě má nedostatky, nicméně stojí za to ji přečíst a šířit její myšlenku dál.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Velice nesourodá sbírka, ve které některé povídky ostatním nesahají ani po kotníky. Když se zpětně zkusím zamyslet nad konkrétními povídkami, zůstaly mi v hlavě asi tři. Piková dáma mě nebavila a nerozumím tomu, v čem spočívá to nadšení okolo ní. Poté mi v hlavě zůstala rozsahem možná už novela Hráč. Ani ta mě neoslovila. Poté si matně pamatuji povídku o hráčích, kdy jednoho skolil infarkt... Asi bych jich vyplodil víc, ale byly by to povrchní a zbytečné informace.

Karban je mi blízkým tématem, ovšem výběr této antologie mě nenadchl, přestože záběr autorů je vskutku široký. Jediným světlým střípkem pro mě byl Lermontův Štos, který byl bohužel nedokončený.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Soubor dvanácti povídek, ze kterých mi v hlavě zůstaly chabé čtyři a to jen v nejasných konturách. Po přečtení té první jsem si řekl, že jedna vypelichaná vlaštovka jaro nedělá, a když se mi zrovna tahle nelíbila a nezaujala mě, zbytek sbírky to třeba zachrání.

Ne. Márquezův jazyk, vyprávěcí styl, kdy vrství příběh do příběhu o příběhu, mi ve formátu povídky vyloženě vadí. Nebavilo mě ani hledat styčné body jednotlivých povídek, které jsou dle slov autorových vybroušeny téměř k dokonalosti. U většiny povídek jsem se nudil a čekal jsem na nějakou, která by se o mě vnitřně alespoň trochu otřela. Paradoxně to zvládla jediná a to asi ta nejobyčejnější - setkání s krásnou neznámou na letišti, vedle které vypravěč stráví cestu nad Atlantikem, přičemž ona celou cestu prospí, aby se poté beze slova rozešli každý svou cestou.

Bohužel, nesdílím nadšení místních komentářů a myslím, že lepších povídkářů běhá po celém světě hodně, a Márquez si tímto u mě zavřel dveře, na to je život moc krátký a krásných knih příliš mnoho.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Očekával jsem oslavnou sbírku, s ódami, plnou hymnů a poct k uctění velikána. Neznalost neomlouvá, já vím; však mi čtení bylo samo i trestem. Místo mnou očekávané sbírky mě uvítal frenetický rudý nok Teige, který míchá v jedné větě citace Lenina a Baudelaira, do toho stále dokola vyplyvává slova jako buržoazie, měšťáctví a proletariát. Mácha vypadá málem jako Che Guevara s kalachem. No, jak by řekl klasik, proletáři všech zemí, vyližte si prdel.

Nezval na to jde jinak. Máchu popisuje mírně, poeticky, jako nešťastného a nenaplněného mladíka. Sice je to stále angažované, Nezval si ale aspoň nebere Máchu jako očividné beranidlo pro svůj světonázor a prezentuje Máchovo dílo bez exaltovaných stranických výkřiků. Z Máchy dělá obšourníka, s čímž se, znalý deníků, nemám problém částečně ztotožnit, potom ale Nezval vyrukoval s incestními sklony a nekrofílií...

Mukařovský k tématu přistoupil šalamounsky, a i když po něm chtěli, aby dokázal v textech Máchových teze autimatismu, z jeho textu plyne, že zvukovou podobnost při mluvě hledáme automaticky všichni a další zvukomalebné části Máje jsou už Máchovou promyšlenou prací. Smůla chlapci, žádný automatismus.

Kalandra se vrací k poznámce v Máchově deníku, kdy mu Palacký vyčetl, že Máji chybí idea. Během chvíle se ale text zvrhne a Záviš tepe Palackého za to, že se dobře provdal, dokonce si dovolil mít přijímací pokoj, navíc s harfou. Za podobné se obouvá i do Tyla, pokrytecky zamlčujíce jeho poněkud hořký konec života, který si s Máchou nezadal. „Víme bohužel příliš málo o Máchově politickém stanovisku," píše Kalandra a já si říkám bohůmdík.

Burian se zaměřil na prostou formu textu, kterou porovnával se Shakespearem, nicméně nesouhlasím, že v devatenáctém století nevznikla i hodnotná dramata, což z eseje vyplývá. Nakonec si nezapomene opět kopnout do Tyla.

Jediný, s jehož esejí se dokáži ztotožnit, je Laco Novomeský. Jako jediný komentuje, polemizuje a uvádí solidní kritiku Tyla.

V posledních esejích stačí Brouk ještě popřít Teigeho teze ze začátku, když napíše, že není vhodné jezdit na oslavy Máchova výročí do Litoměřic, protože jsou z větší části německé a byla by to zbytečná provokace. Tak buď revoluce, nebo šoupejte nohama. Nicméně Broukovi nelze upřít pravdu v tom, že si vytváříme kulty osob jen kvůli moci nebo penězům.

Rozumím tomu, o co autorům pamfletu šlo. Vadila jim adorace bez reflexe a snažili se strhnout diskurzem vyfabulovanou masku s tváří milostného lyrika a modly milenců. Sami autoři však předvedli ukázku dobové tendenčnosti, anebo neumím číst v dobovém kontextu. Bohužel ve mně přetrvává pocit, že autorům šlo v první řadě především o přihřátí si surrealisticky socialistické polívčičky.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

První, co mě napadá je popsat soubor jako nesourodou sbírku. Některé balady bych hodnotil téměř jako nečitelné a nerozumím, proč si je redakce zvolila mezi ostatní - pokud bych měl nějakou baladu zatratit, bude to asi Šlejhar, jehož dílko se mi táhlo jako nudle pod nosem v mrazu; takhle moc natahovat lyrický popis jednoduché situace pro mě bylo přes čáru. Někteří mě nezklamali (Klostermann), někteří pro mě byli příjemným objevem (Svobodová, Schulz), někteří mě spíše zklamali (Šrámek, Dyk).

Dílko, které je snadno zapomenutelné, protože jako celek mi nedalo vlastně nic, kromě objevu Svobodové a přjemného zážitku z Klostermanna. Jeho jazyk a láska ke kraji vezdejšímu z jeho slov čiší, i když to explicitně neříká.