Paja.12 komentáře u knih

Klasická jednohubka přečtená za dva dny. Nebudu lhát, čekala jsem asi trochu víc. Námět jako takový zněl výborně, jsem milovnice roadtripů, a to jak v reálu, tak v knihách/filmech. Když se na něj ještě vydají dvě ženy naprosto nesourodých charakterů a generací, otevírá to prostor humorným situacím i hlubším myšlenkám. Nakonec to ale bylo vše, jen ne zábavné a hluboké... Romantická linka mezi hlavními postavami byla těžko uvěřitelná (už jen z důvodu, že celý děj se odehrává během pouhých 14 dnů) a bohužel, nevěřila jsem ani hlubší pouto mezi Ruthie a Kay. Nakonec ani z té Kanady jsme toho moc neměli... Vůbec by mi v tomto případě nevadilo, kdyby byl román o několik desítek či set stran delší.

09.06.2024

Uff... tak tenhle díl mi dal teda zabrat. Skrz první dvě třetiny knihy jsem se prokousávala neuvěřitelné dva měsíce! Styl vyprávění Rowlingové jsem vždycky milovala, její dokonalá psychologie postav, detailní popisy i skvěle vykreslené situace, ale... čeho je moc, toho je příliš. Děj se začal někam posouvat a nabírat na tempu až v poslední třetině, což v tomto případě znamená cca 300 stran před koncem. To je průměrná délka většiny detektivek. Nemůžu se tedy ubránit dojmu, že kdyby zkrátila příběh o tyto dvě třetiny (jejíchž hlavním obsahem jsou výslechy postav - kterých je čím dál tím víc - osobní story hlavních protagonistů a další mini detektivní případy kanceláře), bude z toho skvělá čtivá detektivka, kterou pro mě i nadále zůstávají první díly série. Co se týče odhalení vraha, bylo to pro mě překvapivé, ale nijak závratně šokující. Jestli to stálo za ty dva měsíce četby..?

8 20.08.2023

Je to první kniha od této autorky, která se mi dostala do rukou. Neměla jsem vůbec žádná očekávání a byla vlastně docela mile překvapena. Příběh byl čtivý (přelouskala jsem celou knihu za pár hodin), hlavní postava byla natolik cynická, až mě to vlastně bavilo, a potěšily mě i zajímavé myšlenky o životě, které byly vepsané nenásilně jen tak mezi řádky. Jediné, co mě lehce zklamalo, byl závěr, který byl možná až přehnaně happyendovský, což se trochu tlouklo s celým konceptem, a zároveň i trochu odfláknutý, jako kdyby autorka chtěla ukončit příběh co nejdřív. Ale celkově fajn oddechovka.

3 03.08.2023

Námět pro knihu výborný. Téma paralelních vesmírů a otázky "coby kdyby" mě vždycky fascinovalo, takže jsem byla nadšená, že se jej nějaký autor v moderním pojetí ujal. Avšak způsob, který zvolil, mě až tak nenadchl. Příběh na mě působil velmi depresivně, což bylo pravděpodobně i záminkou, nicméně přistihla jsem se, že se při čtení občas cítím jako hlavní hrdinka v první části knihy (opravdu může být v dnešním světě záminkou k sebevraždě fakt, že člověk nedokázal nic světoborného a žije prostým, průměrným životem? To už samo o sobě uvrhne čtenáře do lehké deprese a pochybnostmi nad vlastním životem). Vyústění příběhu jsme asi všichni předpovídali, takže závěr knihy tuto melancholickou náladu lehce vyvážil a poselství bylo jasně a stručně předáno. Co mě ale maličko mrzí a musím kvůli tomu strhnout jednu hvězdu, je to, že autor si se závěrem a s myšlenkou celého příběhu víc nepohrál. Ocenila bych hlubší filozoficko-psychologické zamyšlení se nad pojetím života, nad tím, jak je třeba vnímat a prožívat život, který se odehrává v tomto vesmíru, apod. Řekla bych, že pointa na konci knihy, ke které jsme celou dobu směřovali, byla zbytečně odfláknutá a zjednodušená. Respektive tam pouze byla.
Přesto jsem ráda, že se mi kniha dostala do rukou a myšlenky v ní mnou budou (doufejme) ještě chvíli rezonovat.

4 01.06.2022

Knihy od Julie Caplin mají zvláštní kouzlo. Nepatřím mezi velké příznivce červené knihovny. A když už se výjimečně do nějaké takové knihy pustím, chci, aby měla alespoň nějakou přidanou hodnotu (myšlenku), jinak je pro mě četba ztrátou času. První román, který jsem z této romantické série četla, mě utvrdil v tom, že to byla ztráta času... Příběh byl od samého začátku předvídatelný, postavy naprosto ploché a kniha kromě krásně vykreslené atmosféry místa mnoho nenabídla. Řekla jsem si tehdy, že si alespoň jméno autorky můžu ve svém seznamu konečně odškrtnout a že další knihy od ní budu ignorovat. Jenže. Pokaždé, když vyšel nový román s naprosto úžasnou obálkou (opravdu velký palec nahoru pro Kateřinu Brabcovou) a rozkošným názvem, svrběly mě prsty. A poté, co jsem se dozvěděla, že další její kniha se odehrává v Irsku, mojí nejmilovanější destinaci, už jsem neodolala. Dostala jsem sice podle očekávání velmi průměrný předvídatelný příběh, který mě vůbec nevzal za srdce, ale popisy prostředí dané země mě pokaždé tak vtáhnou, že i ten laciný námět jsem schopná odpustit. Kdyby Julie Caplin jednou vydala osobního průvodce po světových destinacích, vystojím si na něj klidně frontu! A už teď je mi jasné, že i další kniha (pokud se opravdu bude odehrávat ve Skotsku) se mi asi nevyhne.

5 01.06.2022

Co k tomu napsat. První polovina knížky se mi četla extrémně náročně. Děj se vlekl, ve jménech jsem se kompletně ztratila asi po prvních deseti stranách a nepomohla mi ani nápověda na začátku knihy (ono co si budeme povídat, jména Gino/Rino/Nino, Alfredo/Alsonfo/Antonio/Achille jsou pro ne-Italy poměrně snadno zaměnitelná). V půlce jsem knihu s nechutí odložila a navracelo se mi k ní těžko. Nicméně druhá část, především ta, kde hlavní představitelky vstoupí do puberty, začala být v mých očích mnohem zajímavější. A i když se mnou možná nebude většina komentujících souhlasit, vztah mezi Elenou a Lily mě bavil. Jistě, jejich vztah nelze označit jako idylické přátelství, nicméně už od prvního setkání se obě děvčata navzájem svou soupeřivostí úžasně motivovala. Myslím si, že v našem ženském světě nejsou takováto „přátelství“ ničím neobvyklým, takže oceňuji, že se autorka rozhodla toto téma vynést na světlo. Vsazení příběhu do prostředí hlučné, špinavé Neapole padesátých let už byla jen taková třešnička na dortu, která z Geniálních přítelkyň činí dílo, jež rozhodně není stejné jako ostatní. Zůstávám ovšem na vážkách, jestli se pustit do zbylých dílů hned, nebo si dát od neapolských kamarádek na chvíli pauzu…

1 23.03.2022

Jsem trochu v rozpacích, jak tento román ohodnotit. První polovina knihy, ač měla pomalejší tempo, mě nadchla. Popis sžívání se městské rodinky s aljašskou divočinou jsem hltala, tím spíš, že mě tento kout světa už od malička fascinuje. Druhá polovina knihy mi nicméně tento dojem a radost z četby bohužel zkazila. Děj nabere takový spád a na pouhých sto stranách se uděje tolik zvratů (a nejedná se zrovna o příjemné zvraty), až to na mě začalo působit silně nereálným dojmem. Korunu tomu pak autorka nasadila v samém závěru, ve kterém čtenáři naservírovala naopak až pohádkově kýčovitý happyend, jenž se mě bohužel nijak emočně nedotkl. Přes to přese všechno je román příjemně čtivý. Hodnotím 3,5*.

5 01.03.2022

V dětství mě příběh psa Bucka záhadným způsobem minul, tudíž jsem musela tento čtenářský rest dohnat v dospělosti. Bála jsem se, že příběh bude psaný takovou formou, aby zaujal primárně dětské čtenářstvo, ale nakonec mě až zarazilo množství drsných "dospěláckých" scén, plných krve a smrti. Co na knize obdivuji je to, jak autor dokázal na pouhých pár desítkách stranách vykreslit plnohodnotný příběh s myšlenkou a pointou. Vyprávění z pohledu psa už bylo takovou třešničkou na dortu. Jediné, co mi maličko chybělo, byl barvitější popis drsné kanadské krajiny a dobové atmosféry života během zlaté horečky, který by mi napomohl se do příběhu o to víc ponořit.

4 15.02.2022

Je to román o atmosféře. Nic víc, nic míň. Žádného poselství či napínavého děje se v něm nedočkáte. A takto je třeba k němu přistupovat. Nasávat větu po větě, vciťovat se do pocitů postav a prožívat spolu s autorkou náladu červnového Londýna. Nejsem a asi nikdy nebudu cílové čtenářstvo Virginie Woolfové, protože i těch několik málo stran mi dalo poměrně zabrat (a nemohu říct, že bych knihu stoprocentně pochopila... avšak o to možná autorce šlo. Nesnažit se chápat, pouze vnímat), ale rozhodně nemůžu upřít kvality, které toto přelomové dílo má.

7 05.10.2021

Předchozí knihu od Simona Loyda jsem nečetla, tudíž nemohu posoudit, zda ji toto volné pokračování předčilo či nikoliv. Nicméně knihu jako takovou jsem ihned po dočtení zařadila bezesporu do mojí top desítky duchovních knížek. Je to částečně tím, že už několik let jsem fascinovaná tématem čaker, kosmických energií apod. a tato kniha mi uceleně a smysluplně předala přesně to, co jsem potřebovala ve svých znalostech doplnit. Největší plus ale vidím v tom, že se Loyd jako jeden z mála autorů snaží ke každému svému tématu dodat příklady, návody a postupy. Většina duchovních knih, které jsem dosud přečetla, obvykle klouzala po povrchu nebo byla příliš abstraktní, čímž ve čtenáři vzbudila dojem, že aby dosáhl osvícení a zdraví na rovině fyzické i duševní, musí se odstěhovat minimálně na deset let do ašrámu v Himalájích. Simon Loyd se však ve své knize snaží držet při zemi a předává čtenáři hezky "po západsku" přesné návody, jak na to, i s konkrétními internetovými odkazy. Indigová realita je tak povzbuzením pro všechny, kteří stojí na samém začátku cesty, že to jde. A jde to možná snadněji, než si většina populace myslí. A já už se nemohu dočkat, až si celou knihu přečtu znova a vydám se s její pomocí na svou cestu.

01.06.2021

Nejsem úplný fanda romantických "jednohubek", nicméně můj cestovatelský absťák, který se každým dnem díky této nelehké době prohlubuje, mě přivedl k autorce Julie Caplin a jejím příběhům odehrávajících se v různorodých lákavých destinacích, do kterých bych se alespoň imaginárně na chvíli ráda vydala. A právě Island byla moje okamžitá volba. Bohužel jsem ale asi čekala víc cestování, než co mi tato kniha byla schopna nabídnout. Příběh je velmi jednoduchý a předvídatelný, přečteno budete mít za dva večery. Atmosféru islandského prostředí autorka vykreslila přesvědčivě, ale přece jenom bych uvítala mnohem míň romantiky a více Islandu. Moje chyba, příště se budu muset vydat do jiného žánrového oddělení.

3 03.03.2021

Nemohu říct, že by kniha byla špatně napsána, pravděpodobně se jen netrefila do mého vkusu. Příběh nemá žádnou zápletku ani děj, jedná se pouze o sestřih humorných scén, jejichž styl si musí svého čtenáře najít. Já se upřímně pobavila jen u první třetiny, poté už jsem Poslední aristokratku četla z jediného důvodu, a to, aby mi na poličce nestála nedočtená kniha...

5 23.09.2020

Na cestě je jedním z těch románů, ke kterému musíte, tak trochu příznačně, nalézt tu správnou cestu. Když se mi kniha dostala poprvé do rukou a já si přečetla prvních pár stran, točila se mi z té smršti postav, souvětí a myšlenkových pochodů hlava. Ale jakmile pochopíte, že právě tahle bláznivá smršť všeho, co se zrovna Kerouacovi honilo při sepisování (a po notné dávce alkoholu a drog) své nejslavnější knihy hlavou, je alfou a omegou celého románu, dostává vaše čtení naráz úplně jiný rozměr. Asi bych nenašla jiné dílo, které by víc vystihovalo pořekadlo „Cesta je cíl“. A to ve všech směrech. Román nemá žádnou zápletku, nemá žádné vyvrcholení a vlastně ani žádný konec, je prostě jen líčením cest hlavního hrdiny a jeho ztřeštěného, ničím nezastavitelného přítele. Myslím si, že každý, kdo v životě uskutečnil nějakou podobnou cestu, ať už za účelem zakusit dobrodružství nebo nalézt smysl svého života, se v příběhu snadno najde. Útěk z reality, užívání si přítomného okamžiku a nevyřčená víra v to, že na konci své cesty možná naleznete to něco, co celý život hledáte. Následovaná nepříjemným prozřením, že na konci vás čeká tatáž prázdnota a nicota, kvůli které jste se na svou pouť vydali. A tak balíte svůj cestovní kufr znovu a znovu…

8 20.07.2020

Při čtení slavného Moby Dicka jsem měla pocit, že čtu několik různých knih naráz. Nakolik tomuto pocitu nahrál fakt, že jsem pouhých 500 stran četla přes tři měsíce s několikatýdenními přestávkami a musela se tak s knihou znovu a znovu seznamovat, těžko říct. Každý, kdo měl tu čest, uzná, že dílo je neuvěřitelně náročné na čtení. Když už začínáte nabývat dojmu, že držíte v ruce prachobyčejnou encyklopedii o velrybách a jejich lovu (a divíte se, proč zrovna tohle patří mezi nejlepší světovou literaturu), o stránku dál už udiveně otvíráte pusu nad dlouhým pojednáním o smyslu lidské existence či nad dramatickou scénou lovení velkého kytovce. A i když rozumím tomu, že právě toto učinilo z knihy naprosto ojedinělé dílo, já bohužel nejsem příznivcem takového stylu. Popisné pasáže mi přerušovaly plynulost četby a jakékoliv větší gradace se čtenář dočká až v posledních čtyřech kapitolách. I filozofické poznámky, které v podobných knihách vždy ráda uvítám, byly ne vždy úplně pochopitelné.
Na jednu stranu chápu důvody, proč patří Bílá velryba mezi nejslavnější díla americké literatury, na stranu druhou, na poličku svých oblíbených knih si ji s největší pravděpodobností nepostavím.

5 04.09.2019

Podobně jako Dívku ve vlaku, i tuhle knihu bych vystihla jedním slovem: průměr. V příběhu jsem nenarazila na nic, co by mě nějakým způsobem ohromilo, překvapilo, zaujalo. Děj se vleče pomalejším tempem než říčka v Beckfordu a v závěru, kdy má dojít ke kýženému odhalení celé zápletky, jen pokrčíte rameny a knihu zaklapnete, aniž by vám v následujících hodinách či dnech vytanula na mysli. Nenapadá mě víc, co bych ke knize dodala. A to samo o sobě mluví nejspíš za vše...

4 25.07.2019

Ač nemám tenhle žánr příliš v oblibě, musím říct, že na Blackout jsem se vzhledem k jeho extrémně zajímavému tématu těšila. Po dočtení musím ale bohužel přiznat, že jsem čekala asi něco trochu jiného, než co jsem v závěru dostala. Knihou jsem se prokousávala silou vůle několik týdnů a čím více jsem se blížila k cíli, tím méně mě bavila . Myslím si, že autor román pojal zbytečně složitě pro běžného čtenáře - příliš postav, příliš technických pojmů a zbytečně moc přeskakování v ději. Osobně mi v příběhu chybělo trochu více ukázek z běžného života. Následky blackoutu pro obyčejné obyvatele byly v knize jen nastíněny, zatímco valná většina děje se odehrávala v těch "vyšších patrech". Ani samotná krimi zápletka mi nepřišla natolik ohromující. Bohužel. Myslím si, že takový námět má úžasný potenciál, který nebyl Elsbergem dostatečně využit.

2 31.03.2019

Jedním slovem - zvláštní. Stále nevím, co si o knize myslet. Některé myšlenky mě zaujaly, jiné mě překvapily. Ale co se děje a vyústění příběhu týče, přiznám se, že mi to doteď celé nedává příliš smysl. Jako by kniha chtěla být na pokračování, ale není. Nebo jako kdyby autorka měla promyšlenou jen první půlku knihy a v závěru jí došla inspirace. Těžko říct.

26.02.2019

Chtělo to být detektivkou, ale není, chtělo to být sociálním románem, ale není, chtělo to být červenou knihovnou…ale není. Jsem z knihy stejně zmatená jako její žánrové určení. Začátek příběhu navnazuje na slibnou četbu se zajímavou detektivní zápletkou a milostným dramatem, jež se stránku po stránce vytrácí kamsi do neznáma. V závěru knihy pak čtenář dostane jen ploché, dějově neuzavřené cosi. Postavy z knihy nereálné, dějové zvraty absurdní a celá detektivní linie (stejně jako postavy policistů) ve výsledku naprosto zbytečná. Jediné pozitivum je to, že se příběh příjemně čte, takže jako nenáročná oddechovka na dlouhé večery ideální. Proč je ale kolem Radky Třeštíkové stále takový boom, to asi nikdy nepochopím.

12 10.02.2019

Jako vzpomínkové album pro Marii a její nejbližší je kniha zpracována nádherně. Text i ilustrace pohladí na duši a jsem přesvědčená, že by každý z nás takovou osobní knihu toužil mít ve své knihovničce. Nicméně pro ostatní, neznalé čtenáře je tento autorčin počin poněkud...zbytečný. Ve vzpomínkách na dobu se zhlédnou pouze děti devadesátek (i mě, polodevadesátkové dítě, některé odkazy pobavily a dojímaly) a ve vzpomínkách na prarodiče a příbuzné, které tvoří většinu knihy, se zhlédne už jen samotná autorka. Avšak i přesto musím uznat, že má kniha milou myšlenku a čte se příjemně. Nikdo z nás se jistě při četbě neubránil úsměvu od ucha k uchu při vzpomínání na vlastní bezstarostné dětství.

2 07.02.2019

S „brownovkami“ mám jeden problém, který se u každé knihy bohužel opakuje. A to takový, že se nedokážu nikdy rozhodnout, jestli je jeho kniha mistrovské dílo nebo literární brak. Absolutně totiž zbožňuju Brownovy myšlenky - jeho vhled do historie, umění, symboliky a dalších oblastí, o kterých pak přemýšlím a vyhledávám si je ještě několik dalších dnů po dočtení. Oceňuji, jak je autor dokáže podat natolik zajímavě a jednoduše, že zaujmou i největšího nečtenáře. Co mi ale vadí a nedokážu se přes to asi nikdy přenést, je Brownův literární styl vyprávění. Tolik klišé, absurdit, uměle vytvořeného napětí a především neustále se opakující schéma (v každém díle krásná inteligentní žena, která Langdona hned v úvodu příběhu zachrání, dále jeden nečekaný podvraťák, jehož odhalení všem vyrazí dech, následované obvykle dramatickou akční scénou v závěru knihy… nepočítaje desítky scén, v nichž je souhra náhod natolik bizarní, že by neobstály ani v nejšílenější komedii). Nicméně chápu, že v dnešní době musí být knihy napsané tak, aby mohly být snadno zfilmované. Přesto si občas říkám, jestli by mě nebavilo číst spíš zápisník Brownových úvah než příběh Roberta Langdona. Ani Šifra mistra Leonarda nebyla v tomto ohledu výjimkou. Dokonalá, přelomová myšlenka doplněná průměrným, lehce absurdním dějem. Ale čtivým. To se Brownovi upřít nedá.

5 27.01.2019