pajaroh komentáře u knih
Chytlavý příběh silně připomínající několik knih, které poslední dobou vyšly - ať už stylem (J. Hájíček) nebo tématem války, odsunu (Hana, Slepá mapa, starší Cejch). I když je pravda, že toto téma v knize Sběratel sněhu není hlavní, dějová linie se vyvíjí jinak a drží si svou originalitu. Příběh ze současnosti mi moc neseděl, ale chápu jeho smysl a dobře zachycenou rozdílnost všech tří období v jednání a myšlení lidí i v popsaném prostředí a architektuře Českých Budějovic. Velmi sympatický je formát vydání (Vyšehrad).
Třetí díl trilogie z Barrøy je mnohem méně o přírodě a více o lidech, což při úsporném vypravěčském stlyu R. Jacobsena trochu drhne, obzvláště v rozhovorech postav. Příběh je hodně o válce a o setkání s mnoha dalšími osudy lidí... a tak nějak se mi jednáním Ingrid vzdálila stejně jako se ona vzdalovala od ostrova.
Závěr je dobrý a koneckonců všechny tyto proměny jsou přirozené a kniha Oči nemlčí je dostatečnou tečkou za osudy lidí z Barrøy.
Kniha plná obrazů, pocitů, vztahů, vnitřních dialogů popisuje svět Londýna a kritiku jeho společnosti. Čtení je náročné, závěr - vlastně není - ale přesto se mi originální styl Virginie Woolfové líbí.
Zajímavý autobiografický pohled na emigraci židů, kteří se jako židé necítí, ze Sovětského svazu, na pomoc neznámých lidí a organizací i pocit vykořenění, vděčnosti i deziluze v cizí zemi. Autor popisuje situace často s vtipnou ironií hraničící s cynismem, jindy z dětského pohledu. Je cítit, že se čtenáři nechce moc otevřít, především v částech popisující dětství. A není se co divit. A ta ponurá atmosféra komunistického státu je stále tak živá. Dobrá kniha.
Styl knihy je čtivý, ale tady jde hlavně o obsah, který je zajímavý, dobře konstruovaný a přehledný. Některé rady jsou užitečné, jiné byly na mě už moc, ale jak sama autorka uvádí, "není důvod, proč by se váš život měl točit kolem péče o kefírová zrna... důležité je hledat udržitelnou rovnováhu mezi ekologií a praktičností."
Ne, Domácnost bez odpadu není nijak objevná příručka, ale je inspirující a hezky shrnující. Hodně věcí se opakuje, ale v tomto případě je to nejspíš potřeba.
Nejdůležitější je uvědomit si a přijmout onu skutečnost, že každý z nás velkým dílem přispívá k tomu, jak svět vypadá. A na každém je ta změna přístupu. Jen se obávám, že tuhle knihu nebudou číst ti, kteří by měli. Ale i tak té hrstce (a třeba i hrsti) osob, která se nad tímto tématem zamýšlí, a proto vzala knihu do ruky, pomůže najít směr a správnou rovnováhu.
Takhle má vypadat dobrý cestopis - obsahuje zajímavé postřehy, historii míst i info o politické situaci (komentované většinou s jízlivou ironií), je obohacený osobními příběhy a pocity a zaujme i čtenáře, pro které není Hedvábná stezka a země jako Afghanistán, Kazachstán apod. až tak atraktivní. Lucie Drbohlavová umí cest užívat se všemi krásami i nepříjemnostmi (ke kterým přistupuje s obdivuhodným nadhledem nezbytným pro pobyt v těchto zemích) a především je dobrá vypravěčka a její styl psaní mi sedí. A dobře napsaný a zpracovaný cestopis je v tomto žánru zaměřujícím se na informační stránku spíše výjimkou.
Houbařka mi byla bližší prostředím Šumavy, Anežka mi však přijde psychologicky propracovanější. Všechny ty vcelku jednoduše popsané situace a konfikty jsou tak výstižné a niterní a dodávají obraz základních problémů současné společnosti jako celku, nejen rodiny či adopce. Jen konec mi přijde rozpačitý, ale i tak se jedná o velmi, velmi dobré dílo.
Stejně jako původní step Vnitřního Mongolska je i tato kniha mrazivá, často krutá a především krásná. Neustálý boj s drsnými podmínkami, s vlky i proti vlkům, devastace stepi a konflikt tradičního pasteveckého života s novou kulturou a civilizací je vysilující a stejně tak je čtení díky autobiografickému nádechu a dobrému stylu psaní smutně krásné a hluboké. Jak autor napsal: "Moje kniha je lekcí světu" - já tu lekci dostala.
Rozšířená diplomová práce na tolik diskutované téma, jejíž podstatná část však vznikla v terénu ještě před "žítkovským rozmachem". Zajímavé čtení i pro laiky v oblasti etnologie, a i když mi přišly návštěvy bohyní a jejich nahrávání a zkoumání nefér, oceňuji zaujetí a cit autorky pro mizející způsob života i krajinu. Takto nám zůstal alespoň malý, autenticky zlomek.
Revoluce, válka, partyzáni, armáda a politika v Latinské Americe nejsou zrovna má top témata, ale v podání Louise De Berniére by mě zaujal snad i popis mimozemského porodu.Tento spisovatel opět dokázal množství postav, povah a situací spojit do jednotného celku a doplnit ho popisy přírody a reáliemi, které bych očekávala od jihoamerického autora, ne od rodilého Angličana, který zde prožil 1 rok.
Často mi v magickém realismu přijdou ony nadpřirozené zásahy násilně vtlačené do děje, ale ne v této knize. Všechny ty "kočky" tam nějak přirozeně patří, stejně jako ironie, humor i hrůzné kapitoly o praktikách tajných služeb.
A po třech knihách si dovoluji tvrdit, že Louise De Berniére je jeden z nejlepších vypravěčů, které jsem kdy četla.
Takový trochu skrytý poklad... nic neříkající přebal a prachobyčejná anotace (zmínka o lásce mě spíš odrazuje a knihu jsem začala číst kvůli názvu a "spojení" s Islandem) a ejhle - jako když v ošoupané igelitce naleznete šperk (nebo čokoládu nebo co kdo máte rádi). Nic jsem neočekávala a dostala jsem nostalgicky blízká slova a myšlenky, proto musím dát 5*.
Obrazy, kterým chybí spojitost, smysl, cokoliv kromě popisů bezútěšných míst a osob. Krutá realita je popisována z ještě pokřivenějšího pohledu, který však stále zavání poetičností, každé pěkné slovo je vzápětí popřeno negativním spojením. Hlavní část - Nížiny - se od odstatních liší silnější dávkou nenávisti a "omrzelosti životem". I když se příběhy většinou odehrávají v zajímavém prostředí rumunského Banátu a neupírám dílu literární kvality, přiznám se, že mi styl autorky nevyhovoval a čtění mě netěšilo.
Tahle kniha připomíná výtah z mnoha jiných děl, snad je to tím, že asociuje téměř všechny základní otázky a problémy lidstva na necelých 200 stránkách. Ekologie, novodobá historie, sociální rozdíly, náboženství, dospívání - to vše je nastíněno na příběhu osamělého Namiho u ne až tak neznámého jezera. Kniha je psána základním jednoduchým stylem a vyprávění tak nějak plyne, velkou stopu nezanechá. Ano, chytlavá jsou samozřejmě zmíněná témata, nakupená v krátkém příběhu. Možná proto mám pocit, že jsem už všechny ty příběhy, postavy a děj už četla.
Stručné, studeně odtažité, ale přesto blízké a vřelé. Krásné a drsné, tradiční a seversky specifické - prostě Norsko. Taková je i tato trilogie. Zvratové události ovlivňuící život hlavních postav jsou shrnuty do jediné oznamující věty, myšlenkové pochody a úvahy jsou detailněji rozepsány. Vedlejší postavy se okrajově míhají dějem, často neznáme jejich jména, ale cítíme, že tam všechny patří - stejně jako stromy ve "věčně zpívajících lesích". Kombinace severského počasí s útulným interiérem se nenásilně zrcadlí ve vzhledu hlavních postav a jejich duševních pochodech, zvláštní propojení tradičního a neměnného s nutnou přizpůsobivosti. Ano, musíme vzít v potaz starší vzletné vyjadřování a rozpačitý začátek, ale tato kniha je prostě silná. Silná a moudrá.
Musím zopakovat výstižné slovo z jiných komentářů - slátanina. S Forrestem Gumpem bych příběh nesrovnávala, Forrest má myšlenku a plyne tak nějak krásně a poeticky, kdežto staříkovo vyprávění poskakuje jak kulhavá koza (či ukradený slon),
Porovnat atmosféru města s lidskou povahou je zajímavý nápad, právě cestopisy jsou silná stránka této spisovatelky. Doporučuji především těm, kteří rádi cestují a navštívili popisovaná místa.
Sama jsem vybrané kapitoly četla před a po návštěvě daného města a je to nesrovnatelné - číst o místě, které člověk neviděl, je sice zajímavé, ale ten "vychytaný" popis a přirovnání Holcové člověk ocení opravdu až po návštěvě.
Moc pěkná kniha, stejně jako další díl I města mají vši.
Mám velmi ráda časosběrné projekty v literatuře a Baba z lesa mě hned zaujala názvem i anotací a dlouho se mi ji nedařilo sehnat.
Bohužel se mi v knize nepodařilo najít to, o čem mluví autorka v závěru (který měl být v knize přesunut na úvod, aby čtenář věděl, na co se od první stránky dívá). Některé fotografie jsou bravurní, jiné nicneříkající a celkově na mě kniha působí jako fragment a ne jako ucelené (časosběrné) dílo.
Přestože se podle mě autorce úplně nepodařilo přenést do knihy jedinečnost příběhu a osobnost Baby z lesa, velmi oceňuji každého, kdo zachycuje zapomenuté příběhy a osudy lidí z hor.
Knihy J. Harrisové mám ráda pro jejich atmosféru, prostředí a krásné, osobité postavy, jen se vždy děsím přeslazeného závěru.
Ve Zlodějce jahod je tajemně zlověstná atmosféra, očekávání a propojení do mystických světů ještě více zdůrazněno, postavy z předchozích knih se vyvíjejí, dospívají, stárnou... a i ten závěr se povedl. Jak mně byla záhadná Morgane sympatická. Za mě jedna z jejich nejlepších knih.
Prve se musím přiznat, že jsem nevěděla o reálné kauze, která tuto knihu inspiruje, jednoduše mě zaujala anotace.
Nepatří mi hodnotit tu nebo onu stranu, pouze knihu.
Líbí se mi, že příběh není jednostranný, ukazuje dobré i špatné vlastnosti, jednání a pohled všech zúčastněných. Vcelku trefně je zachycen obecně trend "euroindiánství" a různých alternativních směrů, ze kterých si určití lidé vezmou jen to, co jim pasuje, používají to jako omluvu a jiná pravidla pro ně neplatí...
Naprosto zbytečné mi přišly detailní sexuální scény, jejichž popis by se hodil do pornočasopisu. Také autorův styl a výběr slovních spojení občas zabolí.
Vzhledem k velmi soukromým detailům a skutečnosti, že lze jednoduše dohledat reálné osoby, se nabízí otázka, zda není tento příběh daleko, daleko za hranicí spisovatelské etikety (zmínka o inspiraci skutečnými událostmi bez jakéhokoliv podrobnějšího vysvětlení v knize nepomáhá).
Ráda bych věřila v nějaké zamýšlené poselství knihy, ale osobně mi to přijde jako podobné obohacení se na starším mediálním případu, jakého se dopustila s Lesem v domě paní Mornštajnová.
I druhý díl přináší cesty a pohled na život tří odlišných zemí. Líbí se mi kombinace obecných poznatků, rozhovorů s místními i osobní výlety a zážitky, i když mi některé dialogy přišly trochu strojené. Čína mi nepřekvapivě dala zabrat, za což nemůže autorka - všechna čest, že se vydala za hranici komfortu a snažila se najít štěstí v tomto systému.
Opět velmi pěkné povídání.