pajaroh komentáře u knih

Taková trochu zbytečná knížečka upozorňující na každé stránce na to, že chůze je - div se světe! - zdravá a přínosná. Naivní obrázky jsou hezké, ale bílé písmo na světle modrém podkladu se opravdu špatně čte.
Možno vhodné jako motivační kniha pro zatvrzelého TV usedlíka, ale pro někoho, kdo normálně a rád chodí, jsou obsažené rady přínosné asi jako "dýchejte! je to zdravé!".

5 08.08.2019

Pěkné prostředí a popis stromečků prostě někdy nestačí. Postavy jsou plytké (novinářská kariéristka, která se šťastně hrabe v zahradě a vaří večeři pro zamračeného chlápka, kterého to štve, i když si ji najal), příběh kulhá jak starý pes, je odhadnutelný a onu červenou knihovnu se opravdu nepodařilo zamaskovat do tajemného nádechu a ani závěr tomu nepomůže. Tohle není severské podivno, ale severský brak, který se tváří jako něco, co není.

5 27.06.2019

První kniha V arktických pustinách mě uchvátila popisy přírody, životní filozofií, přístupem autorky i jejím pěkným stylem. Tohle všechno mi z části v pokračování Život s vlky chybí. Je to velmi zajímavá kniha, ale ono jedinečné hloubání a přítup k drsnému životu je podřízen popisům detailů života jednoho vlka, stejně tak jako je mu podřízen život autorky a všech okolních živých tvorů (tedy až na ten závěr). Těžko nesoudit jejich křížení a rozmnožování jen za účelem vytvoření umělé smečky a hraček pro jednoho vlka. A těžko nechápat lásku autorky k tomuto tvorovi.
L. Crislerová má zvláštní dar projevit emoce ve svém stylu psaní - smutek, odevzdání, únava, ale i krásné okamžiky štěstí jsou při čtení hodně intenzivní. Nelze hodnotit její život, jednání a činy (kdo by se v dnešní době dokázal vcítit do její situace nebo ji přímo prožít...), takže hodnotím knihu jako takovou 4*.

5 20.06.2019

Lesního poutníka doporučuji číst někdě v přírodě, s výhledem na kopce a lesy, pak oceníte popisy krajiny i celkovou náladu této knihy (mezi čtyřmi stěnami jsem se prostě nemohla začíst). Útlá kniha, která v sobě skrývá hloubku a takovou tu starou krásnou moudrost.

5 31.05.2019

Mistrovská ukázka trpkého cynismu v literatuře. Nečekejte love story, ale kousavou kritiku společnosti skrytou za smutným příběhem osamělosti, nepochopení, opuštění. Napsáno výborným stylem.

5 03.04.2019

"Důležitej je obsah,
kterej ti dává smysl.
Na formu,
na tu sere pes..."

Nu, ano, na formu sere pes, taky za více než psí exkrement nestojí. Obsah bohužel také moc ne.
Kniha se tváří trochu jako cestopis, ale nepřináší mnoho nových poznatků a informací (možná o možnosti alkoholických seancí v Praze i v Káthmándu).
Jako motivační příběh mi to přijde málo uvěřitelné, trvalo mi, než ke mně nějaká ta moudrost a hloubka probublala přes bankéřský macho-postoj.
Na samotný trek se hrdina vydává až v polovině knihy (prve musel porozumět znamení, potkat krásnou Ann a nahého zhuleného Boba) a k motivačním výkřikům typu "Himálaj mě zve do svého lůna a nabízí mi poměřit síly. A já jeho výzvu přijímám!" mi přijde trek 200 km dosti málo. A závěr prostě není uvěřitelný. Stejně tak některá setkání.

...ale... co čtenář, to názor...
Fotky jsou pěkné.

5 01.04.2019

Jednoduchý příběh, který v sobě skrývá hodně filozofie a otázek o hodnotě života, předsudcích, vymanutí se z pravidel společnosti... takové obrázkové povídání o romantickém tuláctví, které má svůj smysl v obohacování života usedlých přátel, uvázaných ke svému majetku.

" Opravdu nevidíš, že všecko je dobře a v pořádku a že nic nemohlo být jinak? Chtěl bys být teď pánem nebo řemeslnickým mistrem a mít ženu a děti a večer číst noviny? Copak bys zase hned neutekl a nespal s liškami v lese a nelíčil vějičky na ptáky a nehrál si s ještěrkami?"

...škoda, doba Knulpům nepřeje...

5 28.03.2019

Vzhledem k tomu, že knihu autorka napsala ještě za studií, tak jsem neočekávala žádný literární skvost, jen jsem měla chuť na něco nenáročného, na příběh z příjemného prostředí (nejlépe ze Švédska), a takový jsem dostala. Ano, vyprávění je občas dosti sentimentální, romantické a opravdu je to čtení pro ženy, ale atmosféra starého domu i jeho okolí je velmi pěkně popsaná, stejně jako zajímavý námět přátelství dvou odlišných žen.

5 23.01.2019

Vesnický román, který obsahuje dobře stavěný příběh, pěkné popisy života i přírody, trochu tajemna a mystiky. Všechny postavy jsou uvěřitelné, záhadný "vykupitel" duší dodává knize tajuplnou atmoféru, jen je škoda, že se příběh často pohybuje na hraně červené knihovny a že jemný styl a pěkně plynoucí věty jsou čas od času vystřídány vyjádřením typu: "Není silná, jen tak nějak šťavnatá." - vážně? Přijde mi, že si autorka vyhrála ve větách popisujících prostředí, ale v dramatických částech knihy svůj styl hodně uspěchala. Nicméně příjemné čtení.

5 03.01.2019

Jantarové oči je třetí kniha, kterou od J.M. Kvasnici čtu, a ráda uznávám, že kvalita neklesá a povídání je stále stejně krásné, hluboké, plné toulání a lásky k vlkům i k modrance karpatské. Nejvíce mě oslovují "mozaiky z deníků"=toulavé zápisky a historické příběhy vlků a psů. Naproti tomu etologie vlčího chování je pro mě taková lekce opakování, ale oceňuji osobní pozorování autora, porovnávání se psy. A když mi den zkazí zbytečně pokácený strom, vyasfaltovaná "lesní pěšina" či řeči místního omezence o oplocení další části krajiny a není pomalu kam před tím utéct, utíkám alespoň k těmto knihám.

5 30.12.2018

Těžké téma ve stylu kterak během několika měsíců dospět z růžového snu dětství do drsné šedé reality dospělosti. Jak už bylo zmíněno - mluva, chápání a vyspělost 14letého kluka nebyla moc k uvěření, stejně tak celkový rychlý zvrat v ději. Škoda, že na to autor tak spěchal, mohl si s vývojem choroby i procitnutím hlavní postavy pohrát. Ale i tak je to pěkná kniha.

5 30.11.2018

Krásná, melancholická kniha nejen o Banátu. Takto osobitou zpověď originální námětem i stylem jsem již dlouho nečetla, jestli vůbec někdy.
Netřeba více popisovat a komentovat, doporučuji přečíst.

5 16.10.2018

Krásně melancholický, ale ne nešťastný příběh o opuštění, osamění a tuláctví psaný originálním obrazovým stylem, který mě doslova vtáhl do hloubky jezera a samoty "bezejmenných duší" Ruth a Sylvie. Gilead mě nijak neoslovil, ale tento román je síla.

5 23.08.2018

Jsou knihy, které přijdou v pravý čas - jako tahle. Úvahy o samotě, lese a marné snaze napodobit přírodu mi prostě sedly (přestože islandský les zní skoro jako oxymorón). Škoda, že namísto novely nenapsal autor román, četla bych dál a dál.

5 24.03.2018

Kniha Švédské holínky plyne ve stejném duchu jako Italské boty. V první polovině se až na požár nic neděje, ale neděje se to velmi příjemně, co se čtení týče. V druhé části (především té pařížské) je toho řešení a "pohybu" více, což se děje na úkor popisů okolí a atmosféry a postupně mi to začalo vadit stejně jako hlavní postava.
Ale klobouk dolů - napsat román o 450 stranách se slabošským hrdinou v čele a udržet si pozornost čtenáře - to dokáže jen dobrý spisovatel.

5 15.03.2018

Přestože vlastním první kníhu z roku 2008, pořídila jsem si i nové vydání. A jsem ráda, je zde jasný posun autora, který učinil nejen se psy, se kterými se během té doby setkal a žil. Kniha je velmi nápomocná nejen jako pomůcka při vychovávání psa (a majitele), ale především pro jeho pochopení. A v tom je většinou kámen úrazu.

Nejpovedenější na knize je anotace - cesta nesourodé dvojice po Islandu. Bohužel, příběh (dá-li se to tak nazvat) je nijaký, vyprávění bez citů a jmen, prostě se rozejdeme s manželem i milencem (všechno v dobrém, bez scén, samozřejme) kámošce sebereme postižené dítě, napěchujeme přihrádku v autě miliony a jedeme na východ po vylidněné (hm, autorka vymazala turisty a zácpy) silnici číslo 1. Semo tamo narazíme na ovci (srazíme ovci) nebo na chlapa, co nám to hezky udělá. Pak dorazíme na východ, a tam najdeme smysl života a vyvrženou těhotnou velrybu.
Asi mi unikl smysl (ano, části psané kurzívou jsem pochopila, ale i tak...).
Kdyby kniha byla brána jako forma naivismu nebo odnož Stoletého staříka..., tak možná, ale takto se příběh tváří jako realita, a to dosti nereálná. Občas textem zableskne pěkný obraz či myšlenka, ale opravdu jen sporadicky.
Slabší průměr.

5 01.12.2017

Velmi pěkné povídání Miroslava Nevrlého o severním koutě naší země, které vzbuzuje touhu sebrat celtu a jít se toulat mezi pískovcové soutěsky. Text je doplněn krásnými fotografiemi Vladimíra Širla, který má neuvěřitelný cit pro světlo, odraz, barvy. Bez nich by byl zážitek z knihy poloviční.
Autor nejen pěkně popisuje přírodu a ducha Západní země, ale také své pohnutky proč a jak tento kraj zkoumal - ponejvíce vandrováním, ale také setkáváním s místními, četbou a studií starých knih a map ve starém archivu, klášteře, v domech starousedlíků. To vše má nenahraditelné kouzlo poctivé práce (nic proti googlemaps).
Škoda jen, že i tento kout země, kam autor utekl z Jizerských hor před "asfaltovými cestami, páchnoucími stroji, hlučnými lidmi v lesklých papouščích oděvech", ztrácí své kouzlo pod návalem "nechodících" turistů.
Knihu doporučuji číst jako básně, pomalu, větu po větě, nejlépe jednu kapitolu před spaním, pak si člověk poetiku místa i jazyka náležitě vychutná.

5 19.11.2017

Krátká kniha pro delší zapřemýšlení. Na první pohled se jedná o příběh čtyř lidí uvězněných na malé lodi a vydaných napospas přírodním živlům Ochotského moře, ale vliv mýtů a snů, rozdílnost povah, volba či jen následování vlastního osudu, přijmutí celoživotního strachu - někdy je v krátké novele (často zařazené do literatury pro mládež) hloubky skoro jako v Ochotském moři.

5 13.11.2017

Křehkou rovnováhu jsem četla v angličtině před několika lety, dodnes si však přes množství jiných knih z prostředí Indie pamatuji jeji jedinečnou atmosféru, vytříbený jazyk a krásný sloh. Autor poutavě popsal problematiku chudoby, rozdělení kast, rozdílnou povahu Indů a vztahy plné krutosti i lidskosti navzdory nelehkým podmínkám v přeplněném městě. Přes těžké téma ve mně kniha zanechala chuť poznat tuto zemi blíž. Přinejmenším literárně.

5 03.11.2017