pan_Vaclav komentáře u knih

Ridley napsal knihu v nejlepší tradici novověkého racionalismu. Evoluce všeho je, řečeno jinými slovy, stará dobrá metafyzika. Má svoji ontologii (vše je evoluce), epistemologii (experiment a postupy některých současných věd o přírodě), a dokonce i etiku (spontánní procesy jsou dobré, a když se na ně člověk spolehne, otevřou mu světlejší zítřky). Spočívá v tom ale i její slabina; Ridley postrádá důslednost filosofa. Hned druhý odstavec první kapitoly obsahuje seznam zavádějících zkratek, ne-li omylů. Jedna z mála věcí, kterou jsem si odnesl ze školy a kterou má čtenářská zkušenost potvrzuje dodnes, je, že ve filosofii se má člověk spolehnout zejména na primární texty, byť to není v případě antických anebo třeba středověkých autorů vždy možné. Pisatel neklade ani klíčovou otázku, jak jsou možné shora řízené procesy (jsou to maladaptace?). V kapitole o evoluci vlády beze všeho předpokládá existenci lidských práv, potlačovaných v archaických společnostech kořistnickými bandami. Lidská práva se snad nevyvinula, když vše je evoluce? (Musím být vůči autorovi fér a uvést, že se jedná o jeho citát historika Higgse. Citát ovšem, nad nímž se nepozastavuje.) Ridley - a podobní autoři - se i s náboženstvím vypořádává šmahem a jeho kritika pokulhává daleko za tou z pera Feuerbacha anebo Nietzscheho.

8 20.11.2023

Modzelewski se drží pramenů jak klíště, takže jeho kniha může působit těžkopádně a s každou další otočenou stránkou repetitivněji. Jedná se přesto o strhující čtení. Kniha nabízí možnost sledovat titěrnou, mravenčí práci historické interpretace nevyzpytatelných pramenů, které bych označil sotva za nějaká "fakta" anebo "materiální historickou evidenci" či "skutečnost". Pisatel rekonstruuje na základě latinsko-křesťanských kodifikací barbarského zvykového práva společenskou skladbu neliterárních archaických společností a nechává je vystoupit v nečekané plasticitě. Zůstává ale bohužel o poznání skromnější při formulování obecnějších závěrů, dotýkajících se rozmnožení evropské identity, podle něj vymezované úzce dědictvím antiky, křesťanství a židovství, o autentické prvky archaických Germánů a Slovanů. Některé autorovy ambice nebudou zkrátka naplněny. Jím učiněné dílčí závěry ovšem mohou bezděky relativizovat rozdíl mezi angloamerickým zvykovým právem a tím kontinentálním, navazujícím na římské právo a zákony. Modzelewski dokládá naopak, že latinsko-křesťanská tradice se musela moci vypořádávat s hutným substrátem zvykového práva pohanských společností, které ji jednoduše nepřejímaly ani si ji nenechaly bezezbytku vnutit. Nemohu knihu doporučit nikomu, kdo si neutvořil doposud třeba jen zběžný přehled o sledovaném období a jeho aktérech.

7 20.11.2023

Považuju knihy obou autorů, Proč platí E=mc2 a Kvantový vesmír, za brilantní úvodní přehledy o moderní fyzice. Snad jen kniha Fyzika jako dobrodružství poznání od Einsteina a Infelda mě okouzlila podobně a obohatila moje pochopení pro fyziku, byť stále úsměvně povrchní. Cox a Forshaw nepostupují při výkladu historicky, ale věcně, podél myšlenkových souvislostí, které vedou k poznatkům relativistické, resp. kvantové fyziky, a také to otevřeně deklarují. Čtenář se tak nevyhne matematickým pasážím, které jsou ve druhé knize přece jen zapeklitější, ale dokáže je sledovat bez zvláštní matematické průpravy a může se spolehnout, že autoři vyjádří stěžejní myšlenku v přirozeném jazyce. Jsem rád, že knihy nejsou jen sbírkou bombastických fyzikálních kuriozit a staví naopak přirozenou hráz zadržující zjistřenou představivost anebo bezhlavou snahu odvozovat dalekosáhlé filosofické důsledky.

6 08.03.2023

Kdyby mi někdo řekl, že pochopím lépe klíčové biologické pojmy z perspektivy chemie, neuvěřil bych mu. A přece je mi zdatnost (teleonomie anebo úsilí předat vlastní geny do další generace atd.) srozumitelnější z hlediska dynamicko-kinetické rovnováhy, jak o ní pojednává systémová chemie. Redukce biologie na chemii anebo představa biologie jako odvětví chemie, zabývajícího se sebereplikujícími systémy, představuje tak pro mě paradoxně krok k větší názornosti a pojmové jasnosti. Jak se k ní stavějí profesionální biologové, netuším. Potěšil mě obzvlášť epilog, ve kterém Pross do základu představy o životě klade čas: potvrzuje se tím správnost starých filosofických intuicí, které se soustředily kolem dvojice sponových sloves být (einai) a stávat se (gignésthai) (pro zájemce doporučuji vybrané pasáže z klasické Kahnovy knihy The Verb Be in the Ancient Greek). Prossova kniha se četla skvěle, jedním dechem. Děkuji Pavlu Pecháčkovi opět za suverénní převod do češtiny. Zbývá jen otázka: Jaký je rozdíl mezi a) replikující se entitou, b) sebereplikující entitou a c) sebereplikující se entitou? PŘEKLADATEL mi poskytl promptně odpověď, CITUJI: Sebereplikující se entita se od replikující se entity liší tím, že má aparát pro vlastní replikaci. Dokáže se tedy sama, aktivně rozmnožovat. Replikující se entita to nutně umět nemusí a její replikace může být dílem vnějších okolností. (Aspoň tak tomu rozumím já). Sebereplikující entita se od sebereplikující se entity už nijak neliší. To bude jen výsledek mého váhání, jestli tam to „se“ vůbec dávat, protože významově mi obojí přijde stejné a každý to píše jinak, ale nakonec mi to se „se“ znělo tak nějak líp.

5 05.12.2022

Přepracování Filosofické propedeutiky 1 a 2. Jedná se o vůbec nejlepší "učebnici" filosofie, se kterou se český čtenář může setkat. Většina podobných učebnic bohužel trpí tím neduhem, že filosofii vykládá historicky, takže čtenář může nabýt dojmu, že filosofie jako taková je historií více méně explicitně vzájemně souvislých "teorií" či nedejbůh "světonázorů". Autoři naopak vedou výklad v pokynu věcné závaznosti filosofie, tj. v pokynu věci, o kterou ve filosofii běží a již manifestují na nejslavnějších postavách dějin západního myšlení. Filosofie je tak čtenáři zpřístupněna v kontextu vůdčí otázky po tom, co je jsoucno jako jsoucí a co mu o sobě náleží (Aristotelés), sleduje její vždy konkrétní vypracování a zásadní proměny myslitelských postojů vzhledem k ní. Autoři na druhou stranu neusilují o nic jiného než o to, aby se čtenář do filosofie vpravil, což znamená, že ho především podněcují v jeho vlastním úsilí o zvládnutí rozmanitého historického materiálu, jejž zpřístupňují z výše naznačené pozice. To je jednoduše tak, že ho nabádají sledovat věcnou závaznost a naléhavost filosofie, která není jen odosobněnou meditací, vzdálenou realitě našeho každodenního pobytu, ale která naopak podstatnou měrou (více nebo méně reflektovaně) utváří jeho specifický ráz.
EDIT po letech: Dnes zaujímám ke knize rezervovanější postoj. Že je ale ukázkou myšlení svého druhu a vybídnutím k němu, platí a spatřuji v tom její největší přednost. Nevstřícnost ke čtenáři považuji naopak za přezíravost autorů a za výsledek jejich sklonu k elitářské ezoteričnosti.

5 12.02.2011

Překladatel a autor úvodní studie poskytl tuzemskému čtenáři pečlivý a kompaktní výběr z Leibnizova díla, jejž opatřil vyčerpávajícím poznámkovým aparátem. Podařilo se mu pokrýt široký okruh témat a propojit je v jediný soudržný celek. Úvahy o pravdivosti soudů se promítají do ontologie, která prosakuje do dynamiky a vrhá světlo na pohybové zákony. Logické a sémantické úvahy dávají rovněž vodítko k možnosvětovému ospravedlnění svobody a dobroty Boží vůle, která spatřuje dokonalost v nekonečné rozmanitosti jevů při střídmosti jejich principů. Leibniz není rozhodně jen poučnou historickou anekdotou; i o tom mě přesvědčil předmětný reprezentativní výbor jeho prací. Zklamala mě trochu úvodní studie, napsaná v odborštině, kterou se dorozumívají povětšinou jen zaměstnanci filosofických kateder a ústavů. To nemění ale nic na tom, že kniha poskytuje kvalitní a ukázkový studijní materiál jak pro studenty, jejich vyučující a seriózní badatele, tak pro zvídavé laiky, jimž zpřístupňuje Leibnizovy texty (vesměs usledovatelné i bez úvodní studie) ve spolehlivém Palkoskově překladu.

4 01.02.2024

Poutavá kniha od erudovaného pisatele s nesouměřitelnými zkušenostmi z vrcholové politiky. Mám vůči ní tu výhradu, která může být stejně tak výsledkem mého nepozorného čtení, že podává svět, jako by v něm jedinou úlohu sehrávaly národní státy se svými partikulárními zájmy a více či méně schopnými vůdci. Jako by současnost, ve které žijeme, vysoustružily diplomacie a zahraniční politika. Postrádal jsem hlubší zamyšlení nad úlohou mezinárodních a nadnárodních společností, nevládních organizací i jednotlivců, kteří díky svému bohatství spouutvářejí veřejné mínění a (už jen tím) zasahují do politického rozhodování. Ideologie hraje asi taky jen druhé housle. Je sice pravda, že Kissinger se snaží pokrýt širší tematické pole (moderní technologie), přesto mi jeho vize připadá úzkoprsá. To nemění nic na tom, že Kissingerova kniha zůstává jak pronikavá, tak poučná, a doporučím ji vždycky rád k přečtení.

4 06.09.2023

Povedená knížka, jejíž historická i věcná část, předestírající, jak fungují aristotelská, výroková a predikátová logika, přispívají stejnou měrou k hlubšímu poučení o logice. Historická část nepředstavuje proto pouhý povinný seznam poznatků antické (aristotelské a megarsko-stoické), středověké, novověké (resp. leibnizovské) a moderní logiky, nýbrž dopomáhá k nahlédnutí jejich hlubších souvislostí a ke snadnějšímu zvládnutí techničtějších pasáží. Neříkám, že knížka poskytuje přímo návod ke zvládnutí výrokového anebo predikátového počtu, alespoň na úrovni schopnosti řešit učebnicové příklady, každý pokus o to ale zajisté usnadní. Je jen veliká škoda, že textu nebyla po jazykové stránce věnována větší péče.

3 13.08.2023

Převyprávění historie orientální globalizace bylo sice informačně štědré a detailní, a přece jsem v něm nenalezl odpověď na otázku po historických podmínkách a širších souvislostech nástupu globalizace západní. Dozvěděl jsem se, že vzestup globalizace s centrem v západní civilizaci byl historickou nahodilostí, nikoli výsledkem nutnosti, ukotvené v samotné podstatě liberalismu jakožto dominantní západní ideologie. Souhlasím s tím, jen mi to přijde navzdory tak obšírnému textu jako pouhé konstatování. O samotném liberalismu a jeho kladné úloze při expanzi Západu autor podotýká, že se jednalo o efektivní nástroj adaptace k dobovým podmínkám. Je v tom určitě kus pravdy, ale tímhle způsobem se dá vysvětlit každý relativně "úspěšný" historický fenoném, čímž ztratí po mém soudu ale mnoho z deklarované historické nahodilosti a jedinečnosti. Liberalismus stojí podle autora na chybné antropologii, která pojímá člověka jako svobodné individuum, emancipované od vší tradice, a dokonce i od své biologické podmíněnosti. Křesťanství vedlo také člověka k novému životu, dalece překračujícímu lidskou podmíněnost světem vezdejším. Jinými slovy, Nietzsche anebo Stirner mi mají k liberalismu co říct spíše než autor této knihy. Doba liberalismu a negativních projevů jeho chybné antropologie je pojatá na rozdíl od historické části, věnované orientální globalizaci, žánrově i tematicky zmateně a vyúsťuje v literární procházku po představách postliberalistů, které nemají daleko k vlhkým snům fanoušků cyberpunku s literárními ambicemi.

3 13.08.2023

Kniha je určená pro čtenáře se solidními znalostmi z oblasti chemie, molekulární a evoluční biologie anebo pro studenty příslušných oborů. Domnívám se ale, že se mi podařilo navzdory tomu zachytit a dál sledovat, co mi chtěl autor říct. Měl jsem paradoxně větší problém s četbou spíše vágních lichých kapitol, ve kterých Markoš přistupuje k tématu teoretičtěji, filosoficky anebo z perspektivy vybraných humanitních věd. Zmiňuje jich sice řadu spolu s klíčovými představiteli, neříká k nim však nic určitějšího a nezdálo se mi, že by v nich ukotvil přírodovědnou část, která tak zůstává i bez nich svébytná a nevyžaduje hlubší humanitně vědní reflexi. Považuji za nejpřínosnější a zároveň nejkontroverznější pisatelovo pojetí života jako "nadaného" pamětí, zkušeností a rozuměním. Markoš tak otevírá na jedné straně možnosti nedeterministického pojetí živého, činí ale na druhé straně z rozumění prázdnou, zdánlivě vševysvětlující metaforu. Ačkoli hodnotím knihu kladně, doporučil bych spíše Markošovo skvělé TAJEMSTVÍ HLADINY, vůči které by výše uvedené výtky neobstály.

3 12.05.2023

Kniha podává ambiciózní návrh na založení humanitních věd na evoluční teorii. Domnívám se, že lze takovou ambici naplnit, a to aniž by došlo k redukci humanitních věd na biologii. Pro humanitní obory to znamená nanejvýš ztrátu kultury jako fenoménu sui generis, který se ukazuje být sice nebiologickým, a přece stále nástrojem adaptace. Kniha V GENECH NENÍ VŠECHNO není v tomto směru určitě originální, cestu, kterou vyšlapává, považuju ale za schůdnou. Neplatí to tak úplně v případě historie: od četby historické literatury přece jen očekávám poněkud jiné poučení než to evolucionistické, i když je to paradoxně právě historie, která má k evoluční biologii velice blízko. Nevím, čím přesně to bylo, ale text mi přišel těžkopádný a musel jsem se často k jeho další četbě nutit.

3 07.03.2023

Kniha je to dobrá a chyběla tu. Pisatel podává důkladný přehled současných filosofických přístupů k vědomí srozumitelně a čtivě, a následující výtky (založené spíše na vkusu než na poctivé rozvaze) tak neplatí jemu. Analytická filosofie vědomí mi přijde se svými qualii a divokými myšlenkovými experimenty, které vytěžují bezezbytku pojem logicky možného, geekovská. Zmíněné myšlenkové experimenty, ať už šlo o známé fenomenální zombie anebo slečnu vyrůstající v achromatické místnosti, vybavené černobílým televizorem, by mi přišly sympatičtější jako skica k neotřelým sci-fi povídkám. Hříbek reprodukuje ostatně i jejich trefnou kritiku, a uzavírá knihu vůbec smysluplně představením Dennetovy atraktivní myslitelské pozice. Kniha mi tak přišla nejpůsobivější ve svých závěrečných kritických pasážích.

3 05.12.2022

Ačkoli Sapolsky tvrdí, že se nemůže vyhnout tématu náboženství, mohl ho přejít mlčením. Ničím zásadním ani zajímavým k němu nepřispěl. Na složitou politickou realitu hledí rovněž z dálky. Ocenil bych, kdyby do úvah o chování a svobodné vůli zahrnul přiblížení biologických mechanismů, které stojí za utvářením pocitu jáství. Bez něho mi postřehy o svobodné vůli a karikatura homunkula přijdou jalové. Autorův osvícenský optimismus nesdílím, ale to je jen pocitová záležitost, v lepším případě záležitost hrubých historických zobecnění. CHOVÁNÍ je celkově skvělá kniha a jsem Pavlu Pecháčkovi vděčný za její překlad, ve kterém podržel Sapolského vstřícnost ke čtenáři, věcnost a vtip (Sapolsky je snad první skutečně vtipný autor, který si neujíždí na uslintaném akademickém "humoru"). Třebaže čtu anglické texty pravidelně, tento by mi jakožto laikovi zůstal bez převodu do češtiny nepřístupný.

3 30.09.2022

Palahniukova prvotina je poměrně neučesaná a trpí tím neduhem, že se v ní sice zakládají snad všecky autorovy postupy, příznačné pro jeho pozdnější tvorbu, ale jsou po celé ploše románu rozesety jaksi neuspořádaně, navíc vystupují v pouhém náznaku. Nejpatrnější je to v případě Palahniukovy jinak precizní práce s detaily, která je v Neviditelných nestvůrách sice čitelná, na druhé straně postrádá svůj později typický rozměr fascinace, obsese, a tudíž postrádá i sílu svého sdělení. Koncipovat román podle šablony populárních ženských časopisů je sice vynikající nápad, těhotný netušenými možnostmi, ale Palahniukovi se pak celá kniha jakoby rozpadá pod rukama, poněvadž záměrné rozbití vyprávění na bez ladu a skladu poskládané epizody anebo - přiměřeněji vzhledem ke knize řečeno - záblesky v konečném důsledku působí zmatečně. Co však především oceňuji, je fakt, že knihu v její (záměrné, i když podle mě nezvládnuté) roztříštěnosti sceluje typická nálada, která celé drama modelky s ustřeleným kusem obličeje rozehrává. Palahniuk je mistrem ve vyhmatávání pro současnou dobu typických rozpoložení, jak se nejjasněji ukázalo např. v Klubu rváčů. Tím, myslím si, je současnému čtenáři snad nejblíže, i když tento fakt nemusí být pro všecky zcela explicitní. Protože tedy Palahniuk dokázal mistrně předvést základní rozpoložení doby i místa a nechat je zpětně prostoupit celou svou knihou, "odpustím mu" i vykonstruovanost děje a křeč ve finálních rozuzleních (která však napříč svou další tvorbou zvládá naopak mistrně).

3 31.03.2011

Mohlo by se zdát, že pisatel uvažuje o technice v užším smyslu, který by vystihovala slova jako aparatura, organizace anebo technický kolektiv. Pokrývá však techniku ve významu širším, takže když Jünger hovoří třeba o sportu, tanou mi na mysli bezděky slova jako: Ten boxer má neotřelou techniku. Technika se totiž nezhmotňuje jen ve strojích, ale má opanovávat i myšlení, vědu, sport, instituce a vlastnictví a z člověka vyrábět standardizovanou součástku nenažraného automatu. Kniha není přesto antimodernistickým manifestem, morálním apelem ani obžalobou, nýbrž metodologicky vedenou a široce poučenou úvahou o technice, určující povahu a napětí naší současné situace. A vlastně nejen to; Jünger nabízí svou knihu rovněž jako model, jehož prostřednictvím se každý může pokusit vnímat svět kolem sebe, ať už jde o film, reklamu, odbory, propagandu, politiku anebo válku. Pisatelovy úvahy o vyjímání a izolaci prvků z jejich přirozených souvislostí, které demonstruje na příkladu páky a které se nerozpakuji označit za legitimní a významný filosofický příspěvek k problému abstrakce, působí obzvlášť aktuálně, když si je vztáhnu ke zkušenostem experimentálního psychologa Merlina Donalda, který ve své knize A Mind So Rare popisuje (a pronikavě komentuje) laboratorní rozkouskování lidského kognitivního aparátu na součástky, titěrné rozměrem i trváním. Jünger se při svém přemýšlení o technice nevyhne ani kritice marxismu, kterou ovšem nevede z oponentních ideologických pozic klasického liberalismu, ale oba proudy demaskuje jako úslužné technice a jejímu nezadržitelnému pokroku. Dovozuje zároveň, že ekonomie jako věda anebo jako perspektiva neobstojí již jako výstižný popis a pojmenování naší situace. Tu podle Jüngera neurčují ekonomické anebo hospodářské události a procesy, ale technická aparatura, která stihla do svého celoplanetárního pracovního plánu zahrnout vlastnictví, peníze, právo, morálku i vědu. Knihu doporučuji všem, kdo se chtějí zabydlet v hledisku, z něhož se jim otevře okolí v nových, možná nečekaných, souvislostech.

2 19.10.2024

Ztotožňuju se s pisatelovým ústředním tvrzením, že Marxovo pojetí svobody umožnilo komunistickou totalitu a legitimizovalo ji. Neexistuje mezi nimi ovšem žádná nutná souvislost a Walicki si předsevzal, že ve svojí knize zmapuje spletité historické cestičky recepce a proměn myšlenek vyložených v Ekonomicko-filosofických rukopisech anebo Německé ideologii, které vedly až k Leninově revoluci či Stalinově diktatuře. To se mu po mém soudu povedlo. Mrzí mě jen, že rezignoval na svoji ambici obohatit klasický liberální pojem svobody o to nosné, co lze z kritiky marxovské svobody upotřebit, i když kontrastuje obě pojetí v úvodních pasážích své knihy věcně a důsledně. Diskuze o limitech pojetí totalitarismu a jeho přínosech pro politické vědy přišla mi příliš vnitrooborová na to, aby mě vyloženě bavila; nalezl jsem v ní přesto poučení a nemohl bych autorovi její zapracování do knihy s čistým svědomím vytknout. Walicki nabádá k poctivému (opatrnému) studiu Marxe - už jenom proto, aby nás působivost Marxovy kritiky kapitalismu neučinila slepými k ideologicko-utopickým základům, na kterých spočívá.

2 08.02.2024

Stirner by mohl knihu napsat i dnes. Jeho postřehy o liberalismu a socialismu neztratily nic na své výstižnosti a možná ani naléhavosti. Egoismus představuje v autorově pojetí životaschopný životní postoj. Přestává být ale životaschopný jako východisko nějaké filosofie, která je přece jen láskou k moudrosti, a nikoli stupňováním sebestředného požitku ze světa. To je na jednu stranu v pořádku; filosofie je totiž podle autora láskou k přízrakům pravdy a dobra. Na druhou stranu to činí knihu repetitivní a silnou jen v pasážích, kdy Stirner obrací trn kritiky proti liberalismu, socialismu, německému idealismu a demaskuje je ještě před Nietzschem jako pouhé jevové formy křesťanství. K egoismu toho nelze holt moc kloudného povědět. Musím si závěrem postesknout nad kostrbatým převodem do češtiny a naprostou absencí zásahů korektora. Překlepy a hrubky odváděly pozornost od čtení a vzbuzovaly ve mně pochybnosti o spolehlivosti překladu. Mrzí mě, že nikdo nezachytil historické ani personální reference v poznámkovém aparátu.

2 06.04.2023

Děkuju Martinu Vrabcovi za spolehlivý překlad a přehlednou úvodní studii, která nesplnila ale bohužel to, co splnit měla: ospravedlnit Schellingovy fantasmagorie, ke kterým je předmluvou. Přednášky působily dojmem směsice z prstu vycucané teologie, ideologie a intelektuální artistiky. Rádoby matematicko-logická notace má pak vzbudit zdání fundovanosti a objektivní souvislosti metodického myšlení, k němuž má ale vnější estetická přilnavost Schellingových fantazijních představ opravdu daleko. Co jiného ale čekat od filosofa, který označuje nemoc jako "stav proti přírodě" a tvrdí, že je ve světě tělesném tím, čím zlo je ve světě morálním. Když je tedy nemoc stavem proti přírodě, měla by přestat být předmětem medicíny a stát se naopak předmětem exorcismu? Schelling by takovému řešení možná nadšeně zatleskal. Odpovídá ostatně jeho představě o pravé religiózní jednotě, která prosvětlí v lepších časech násilnickou vnější jednotu státu, který má sám v sobě "rozvinout religiózní princip a," pokračuje horlivě Schelling, ,,veliké spojení všech národů se má opírat o religiózní přesvědčení, která se stanou všem společná". Že se jedná o zbožné přání misionáře (anebo džihádisty), a ne závěr učiněný po filosofické rozvaze, založené na erudici, vhledu a poctivosti, dokládá mimo jiné i autorova absence historického smyslu, jak ji předvedl při rozvíjení úvah o geografických podmínkách vzniku demokracie. Je na druhou stranu pak ale pochopitelnější, že Schelling věřil na duchy. Pardon, Schelling se nemohl jako filosofický gigant a konstruktér systému světa odvolávat na pouhou víru, musel samozřejmě existenci duchů dokázat. Jak tedy zní důkaz, filosofický důkaz, že člověk po smrti je "nanejvýš skutečný, dokonce ještě mocnější, a tedy skutečnější než ve zdejším životě"? Končím svůj komentář ukázkou první části filosofického důkazu existence duchů v podání Schellinga: "Veškerá slabost pochází z rozštěpenosti mysli. Pokud by v jediném člověku tato rozštěpenost úplně zanikla a tento člověk by v sobě měl jen dobro, pak by mohl hory přenášet." :´-)

2 13.03.2023

Přijde mi podnětná kritika jazyka jako izolovaného, nezávislého systému, který je předmětem rovněž suverénní jazykovědy. Představovat si, že slova mohou něco dělat, znamená pak skutečně připisovat jazyku nějakou magickou moc. Magii účinnosti slov rozežene jako páru nad hrncem uchopení jazyka jako společenského jednání, byť přitom mizí v nenávratnu právě představa autonomního systému jazyka a suverenity jazykovědy. Bourdieuho zahrnutí jazyka a jazykové praxe do oblasti symbolické směny (a spolu s tím kritika jazykovědy, která se podílí přímo nebo nepřímo na uzurpaci a přerozdělování symbolické moci) mi nepřijde ovšem nejdůvěryhodnější a teoreticky nejschůdnější, už jenom proto (jak zaznívá i v českém doslovu), že pisatel zůstává zajatcem regionálních poměrů, což znemožňuje činit důvěryhodná zobecnění. Kniha, byť krátká, se čte špatně, protože pisatelův do sebe zahleděný styl psaní věci spíše zamlžuje, než aby je objasňoval.

2 05.12.2022

Dobrá kniha a pro ty, kdo si chtějí udělat jasno v některých motivech Husserlovy anebo Heideggerovy filosofie, rovněž užitečná. Nejedná se o anekdoticky pojatý přehled různých filosofických stanovisek minulého století, ale o pokus ukázat, v jaké se filosofie ocitá situaci a které možnosti se před ní otevírají (anebo se za ní uzavřely). Nedoporučuju proto knížku těm, kdo by si chtěli její četbou udělat obrázek o filosofiích a autorech dvacátého století. Landgrebeho zamyšlení nad situací, ve které se filosofie "dnes" ocitá, se opírá především o Heideggera, zejména o jeho fundamentálně-ontologickou pozici. Zdálo se mi dokonce, že spisovatel čte Heideggera po převratu (ne tom nacistickém) stále optikou fundamentální ontologie, což mi přišlo o to sympatičtější, oč je mi Heideggerovo pozdnější myšlení vzdálenější. Spíše než aby Landgrebe osvětlil současnou situaci filosofie, vrhá světlo na Heideggera, jehož myšlení se ve FILOSOFII PŘÍTOMNOSTI prokazuje jako stále inspirativní a nosné. Za nejpůsobivější považuju v naší knize kapitolu věnovanou přírodě, která má podle Landgrebeho rovněž své neopakovatelné dějiny a mělo by se k ní tak přistupovat (což se dle mého i děje). Přestože je FILOSOFIE PŘÍTOMNOSTI psána střízlivým jazykem, její autor se neubránil patosu, tolik příznačnému pro fenomenologicky orientované filosofy. Nakonec se dozvíme totiž to, že filosofie se ocitá v situaci a má před sebou úkol, což nepovažuji za obzvlášť působivé. Podezírám navíc podobné filosofy z toho, že si vynahrazují neschopnost budoucnost předvídat - jak to dělá více méně úspěšně věda - tím, že zaúkolují myšlení do budoucna, aby se zabydlelo v myslitelské perspektivě, pro kterou jejich kniha rýsuje nezřetelné možnosti.

2 17.10.2022