PeterRainhard komentáře u knih

Domnívám se, že lubtich ve své recenzi velmi přesně vystihl tuto detektivku, psanou v recentně tolik oblíbeném stylu "retro". Čtivé to dozajista je, ale pod efektní formou a poctivou, zálibnou prací s reáliemi se skoro ztrácí slabý, slaboučký příběh a poněkud podivná psychologie hlavního hrdiny, u kterého vlastně není příliš jasné, co jej vnitřně motivuje. Kariera? Peníze? Pocit moci? Pocit povinnosti? Netuším to ani po přečtění celé knižní série. Jen mohu konstatovat, že vnitřní zápal pro spravedlnost a morálka tedy dozajista ne. Mock je dle mého mínění typická papírová postava, kterou Krajewski nechá dělat, co se mu momentálně hodí pro rozvíjení děje - a nikoli to, co by postava v souladu se nějakým konzistentním charakterem dělat měla.

O autorově zálibě v šokujících násilných a sexuálních scénách již byla zmínka v předchozích recenzích - leč to je myslím už očekávaná, ba standardní součást většiny moderních detektivek, tuším zvláště těch "severských".
Budiž podotknuto, že nemám naprosto nic proti realismu či přímo naturalismu - vadí mi však samoúčelné vymýšlení co nejbizardnějších a natolik přepáleně naaranžovaných vražd, že to místy sklouzává do nechtěné sebeparodie.

Z našich autorů má bohužel tento (zlo)zvyk zejména Miloš Urban, nad jehož zalíbením v podobných bizardnostech jsem nejednou kroutil hlavou. Připomíná mi to zvláště barokní kapuciniády s natolik vytříbenými popisy pekelných muk, až to svědčí o zaujetí... Nu, řekněme přinejmenším poněkud nekřesťanském.

2 23.01.2024

Toto konkrétní vydání vydání slavného Maloryho rytiřského eposu vypadá vskutku krásně: vázané, ve třech dílech, s vkusnou obálkou a pietně vysázeným textem...

Žel za pozornost stojí, že navzdory hrdě znějící anotaci dostala kniha od Obce překladatelů za zfušovaný překlad anticenu "Skřipec" (ocenění za r. 1997).
Tudíž bych nejspíše doporučil orientovat se raději na mírně zkrácené, leč rozhodně kvalitní, klasické vydání z r. 1960.

p.s. Osobně jsem Artušovu smrt četl v překladu slovenském (vyd. Tatran 1979, přel. Emilio Castiglione), který se mi velmi líbil. Nemohu hodnotit věrnost originálu, s tím jsem jej neporovnával (a ani bych to nesvedl, nejsa odborníkem na středověkou angličtinu), leč jazykově je rozhodně velmi krásný, vytříbený.

p.p.s Těžko se vyhnout konstatování, že úroveň překladů a redakční práce dřívějších (rozuměj předpřevratových) nakladatelství byly bohužel v průměru na značně vyšší úrovni, než je tomu nyní. A platí to velmi často i pro relativně velké a zdálo by se prestižní nakladatelské domy, které pouštějí stále častěji do oběhu texty vskutku otřesné úrovně.
Při čtení dokumentů Obce překladatelů lze občas nad nálezy jen nevěřícně kroutit hlavou - viz jejich oficiální webové stránky, kde jsou zveřejněné posudky těch největších "hvězd" překladatelského nebe. Tedy, v tomto případě je to spíš očistec, či rovnou peklo.

Na straně druhé, nelze se tak úplně divit. Práce překladatele je u nás nejhůře honorovaná v celé Evropě (tuším krom Lotyšska) a tak rychlokvašné a odbyté překlady (či v lepším případě plagiáty starších) spíše budou jen přibývat. Nehledě na svůdné možnosti vypomáhat si různými (rychlo)překladači.

Kniha "Temná múza" představuje rozhodně zajímavé téma, o kterém se v klasických dějinách literatury prostě v systematické podobě nedočtete. Půvabná, vkusná obálka (inu edice "Alef") a vázané vydání je rozhodně bonusem.
Jako úvod do problematiky to rozhodně není špatná volba. Leč autorem zvolené téma je až příliš široké a řekl bych přílišně ambiciózně zvolené.
Na plné hodnocení to tedy z mého hlediska prostě není.

Tato kniha je totiž tak trochu "ani ryba, ani rak". Především, autor není literární teoretik, ale původní profesí hudebník, který přešel k publicistice.
Tudíž se nejedná o odbornou literární studii, ale spíše o (poměrně kvalitní) esejistický soubor úvah "na dané téma". Jeho výhodou je relativní čtivost textu, nevýhodou pak fakt, že kniha jde pouze po povrchu velice komplexní problematiky.
Jako problém vidím především výběr zkoumaných autorů, který je arbitrární, bez jasných kritérií, a navíc zatížený omezeností pohledu anglosaského prostředí. Pravda, na Američana má Lachman přehled nesporně značný, ale stejně...

1) Arbitrárností výběru mám dále na mysli fakt, že autor se kupříkladu jen stěží dotkne mocného a neobyčejně plodného proudu literárního romantismu německého. Zcela pak chybí (s vyjimkou postavy Blavatské, která nicméně psala anglicky) kupříkladu důležitý směr ruského symbolismu (Brjusov, Bělyj (!), Merežkovskij) atd. atd.
2) Lachman se jakoby nedokázal rozhodnout, zda se věnovat okultistům, kteří si do literatury spíše "odskočili" či ji pouze nepřímo inspirovali (Aleister Crowley, Blavatská), okultistům, kteří psali prózu de facto typu "zasvěcovacích" textů (romány Péladana, Meyrinka), či naopak spisovatelům, kteří se dobovými okultními, spritistickými atd. proudy spíše jen okrajově (či ne tak okrajově) inspirovali (typicky Maupassant, ale i Balzac - kdo dnes ví, že tento vášnivý ctitel Swedenborga napsal např. pozoruhodný román "Serafita" o androgynovi?...).
Jinými slovy, téma je vymezené příliš široce a výsledkem takto širokého rozkročení je pak nutně dosti omezený výčet "oblíbených" autorů, jež vyznívá, alespoň pro mě, poněkud plytce. Určitě doporučuji pro srovnání vzít do ruky naprosto skvostnou (a skoro zapomenutou, jak se tak dívám) knihu Ernsta Fischera "Původ a podstata romantismu"...

Leč opakuji, k prvnímu seznámení, k inspiraci, coby impuls k tomu zajímat se o tuto pozoruhodnou tematiku více, k tomu všemu kniha poslouží dobře.

2 26.09.2023

Životopisy Emila Ludwiga byly kdysi velmi velmi slavné. Leč velmi specifický styl, s nímž jsou psány, rozhodně nemusí sednout každému. Na straně jedné se nejedná o klasickou vědeckou monografii, na jakou jsme zvyklí ze současné produkce - se seznamem použité literatury a stovkami odkazů. (A připusťme, že začasté takové životopisy bývají proklatě nudné). Na straně druhé to není beletrie a už vůbec ne fiktivní memoáry, jak zcela chybně naznačuje anotace knihy. Ludwigovy životopisy jsou něčím mezi přísně vědeckým textem a krásnou prózou. Zvláště v případě této konkrétní knihy však netřeba zapomínat, že autor píše de facto o svém současníku a o své době - opíraje se přitom nejen o množství zveřejněných memoárů, korespondence a dokumentů, které se objevily po skončení "Velké války", ale i o vlastní zkušenosti, načerpané během vlastní novinářské činnosti (během války byl mj. korespondentem listu Berliner Taggblat ve Vídni).

Viz ochutnávka stylu (jedná se o návštěvu anglického panovníka v Německu, v r. 1908. (Připomeňme přitom, že všichni tito potentáti byli vesměs příbuznými sešvagřenými "do řady kolen", což jim ani v nejmenším nezabránilo jen o pár let později hnát miliony svých "věrných poddaných" na jatka).

"Když se na anhaltském nádraží objali strýc a synovec, byl to dvojnásobný polibek Jidášův. Anglický královský pár po dlouholetém odříkání přece jenom konečně přišel do Berlína, ale nepřízeň a chlad nakazily počasí i koně: uvítání ani vjezd nebyly jak se sluší a patří, koně se plašili, strážníci, ba i poddaní směli na některých místech vůz tlačiti, až obě korunované dámy před zbrojnicí vystoupily; studený a sychravý déšť zkalil náladu příbuzných, na anglickém velvyslanectví byl král poděšen srdečním záchvatem. Nicméně se ujišťovali city vzájemné lásky. Politická zábava započala, podle dopisu císařova Bülowovi, až "v posledních minutách před odjezdem, a v ní se císař opětně schoval za zákonnou předlohu, který prý je nezměnitelna: "It will be adhered to and exactly carried out without any restrictions". To bylo vše, to jest: bylo to otevřené odmítnutí jakéhokoli dorozumění." (s. 342)

2 03.09.2023

Jedná se o pouze první díl cyklu celkem čtyř "ruských" románů tohoto plodného švýcarského, francouzsky píšícího autora, který končí prvním válečným rokem 1914. Dumur se v něm pokusil přiblížit západnímu čtenáři v poměrně širokém záběru rozsáhlý, realisticky pojatý, epický obraz válečného a revolučního Ruska.
Panoramatem velkých dějin procházejí Dumurovi hrdinové, na jejichž osudech se spisovatel pokusil zachytit co nejvěrněji dobu. Jen jeho perspektiva je úzká - vždyť děj se pohybuje výhradně v prostředí vyšší a vysoké aritokracie. Setkáme se v něm každopádně s řadou historických postav, přes Suchomlinova, Puriškeviče, až po smutně proslulého "svatého starce" Rasputina, dvorní dámu a šedou eminenci Vyrubovovou a knížete Jusupova.
Jenže je cítit, že ruské prostředí je autorovi je, přes pečlivé studium pramenů a poctivé rešerže přeci jen... cizí.
"Bože cara chraň!" tak podle mého mínění přes veškerou snahu ani zdaleka nedosahuje umělecké úrovně "Křížové cesty" Alexeje Tolstého, natož pak "Tichého Donu" - pokud mám srovnávat podobně ambiciózní umělecké počiny.
Román to není špatný, to vůbec ne. Jen takový...spíše průměrný. "Ni žarko, ni cholodno", jak říkají Rusové.

Bonusem mého vydání je, že k druhému svazku vydavatel přidal čertvíproč výbornou Balzacovu novelu "Plukovník Chabert". Jak ho to napadlo, to opravdu netuším. Snad potřeboval naplnit penzum stránek.

2 22.08.2023

Jestliže první díl "Cest ke svobodě" je komponovaný velice tradičně, byť vstevnatě (Je velmi vhodné si přečíst v této souvislosti "Slova", podrobně popisující literární inspirace Sartra), pak díl druhý představuje text mnohem komplikovanější, čtenářsky náročnější. Jakkoli v něm vystupují tytéž postavy, je už atmosférou, stylem vyprávění, samotným pojetím naprosto jiný.
"Věk rozumu" je lineární, dějově jednoznačný, ba obsahuje dokonce kriminální zápletku (linka Boris - Lola), záměrně imitující klasické noirové detektivky (které měl Sartre ve velké oblibě).

Zato v "Odkladu" - podobně jako v poválečném "Novém románu" (Robe-Grillet, Serrautová aj.) - je děj náhle fragmentární, scény probíhají synchronně, bez jasných přechodů, s jediném souvislém plynutí. Dění samo je důležitější, než to, koho se týká a původně velmi jasné obrysy původních postav se zcela rozplývají v proudu počitků. Vše spojuje jen jediný "bod" - kulminační událost Mnichova, která se dotkne naprosto všech.

A proč má román podtitul "Odklad"? Jedná se dokonce o odklady DVA. Prvním "odkladem" je celá meziválečná éra, která (jak se ukázalo) byla jen jakými "mezičasím". Nikoli oním proklamovaným "koncem všech válek", ale jen přestávkou v konfliktu, který se měl znova s plnou silou rozhořet. Odkladem druhým byla pak samotná Mnichovská dohoda, kdy místo očekáváného vypuknutí války tato byla zbabělým ústupem politiků Francie a Velké Británie ještě o rok...odložena. Za cenu lidské oběti Molochovi - přesněji Republiky Československé hozené do náruče Hitlera. Ach ano, v knize se setkáme i s Čechoslováky...

Román je vysloveně literární experiment, který má svou cenu - leč nečte se vůbec lehce. Ovšem který "Nový", připadně postmoderní román se čte lehce, že ano:))

V prvním díle "Cest" jsou Sartrovy myšlenky koneckonců velmi zřetelně a jasně zformulované, kdežto v tom druhém... inu, o dost méně.
Kde je první díl je velice průzračný a racionální, druhý představuje intuitivní, instiktivní plynutí dravého proudu kolektivních dějin; kde první díl ukazuje prožívání jednotlivce (individua), díl druhý je prožitkem masy, celku.

Třetí, u nás již nevydaný díl představuje (hegelovsky řečeno) syntézu obou přístupů. To však usuzuji toliko podle Garaudyho poznámek z "Pespektiv člověka" (skvělé panorama tehdejšího francouzského filosofického myšlení, vydané u nás v roce 1965).

2 08.08.2023

"Voda a sny" je formálně a jazykově složitá, avšak neobyčejně krásná filosofická kniha, plná inspirativních postřehů a neobyčejně hlubokých vhledů, originálně spojující psychoanalýzu a filosofii.

Její autor se v ní rozsáhle opírá vedle mytologie především o poesii, neboť básnické obraty (jsou-li působivé) vyrůstají z nevědomí, z nehlubších vrstev psychiky. Což značí, že nejsou racionální (přesněji: racionální složka je až sekundární). A proto oslovují čtenáře spontánně a současně hluboce.

Velice zajímavé a originální je Bachelardova "živlová psychoanalýza", tedy pojetí a nahlížení vody jako svérázné "psychické substance", z níž povstávají sny. Tedy přesněji, určitý typ metafor, obrazů, vizí, přirovnání, které tolik oslovují čtenářovo podvědomí.
Nejde tedy samozřejmě vůbec o vodu ve fysikálním pojetí, nýbrž o specifickými vlastnostmi určenou podstatu, praživel (vedle vzduchu, země a ohně) psychických obsahů, z něhož vyrůstá určitý TYP přestav, obrazů, snů a tužeb vzájemně sjednocených "vodním" charakterem svých vlastností.

Vždyť voda to je plodnost, chlad, měnlivost, ale i očištění , tajemství, tajemství, hloubka, klid... Je to oceán, moře, i kapka rosy; jsou s ní spojení mořští tvorové, rusalky, undiny, ryby; z vody se vynořuje jako titánský bílý přízrak Moby Dick...

Francouzský filosof své kultivované úvahy ilustruje velice pečlivě mnohačetnými příklady z alchymie, poesie i mytologie: od Novalise a německých romantiků, přes E. A. Poea až po moderní francouzské básníky.

2 31.03.2023

"Energie" je dávno zapomenutý román dávno zapomenté éry, ke kterému je vhodné říci několik slov pro kontext.

Především, jeho rozsah (v českém vydání má skoro 800 tiskových stran) i zámysl již odpovídá novým kánonům nastupující "stalinské" éry, která formovala poptávku po literatuře nového typu. Vkus čtenářů přešel od krátkých čtrt, povídek a novel často značně experimentující se stylem a formou (připomínám Serafimovičův "Proud" či slavnou Baabelovu "Rudou jízdu") k mnohem klasičtěji staveným, rozsáhlým eposům, kde by byla popsáno "nové (tj. sovětské) Rusko" a zejména ideální typy nového (tj. socialistického) člověka. Společenská poptávka po podobě literárních děl se ve 30. letech vskutku zásadně změnila a koneckonců, jednoznačně o tom svědčí obrovský úspěch některých zcela vzorových děl ve stylu, pro který se zaužíval výraz "socialistický realismus". Je přitom opravdu zkratkovité tuto změnu přičítat pouze politické zakázce shora.

Velice pregnatně tento posun v estetických kriteriích vyjádřil např. G.V. Adamovič ve své recenzi («ЭНЕРГИЯ» (НОВЫЙ РОМАН Ф. ГЛАДКОВА) in Литературные заметки. Книга 2 ("Последние новости": 1932-1933. Dostupné online, pokud by si chtěl někdo přečíst dobovou literární kritiku).
A tak i Gladkov napsal epos, evolučně samozřejmě odvislý od prvotiny (román "Cement"). Je každopádně zajímavé, že to, co kdysi dobový literární kritik Gladkovovi vytkl, to jsem na románu hodnotil vysoko (a naopak): román je realistický, dokonce místy tíživý, je poctivý v podrobnostech a hlavně, "zobrazuje skutečnost takovou, jaká je" (Adamovičem toto vše výslovně vytknuto jako slabé místo díla).
A naopak, zamlouvalo se mi, že tam takřka (snad s jednou vyjimkou inženýrky Feiny) chybí jednoznačně kladné, jednorozměrně-heroické postavy. Na to je Gladkov prostě přílišný realista. I když třeba i usiluje o vytvoření takových typů, sociální skutečnost, hrubost prostředí, věrnost detailu mu vždy ten ideální typ "pokazí" realistickými prvky.

Román vlastně nemá žádného hlavního hrdinu (což neznačí, že tam nejsou výrazné individuality s výraznými charaktery), kdy všechny postavy postavy spojuje 1.topos: tedy staveniště gigantické přehrady (ve skutečnosti šlo o Dněprostroj, kde autor pobýval), 2. čas - tedy průběh stavby a 3. samozřejmě cíl - snaha dokončit stavbu podle plánu. Individuální osudy jsou určovány těmito objektivnímu okolnostmi - nikoli naopak.

Kompozičně je román vystavěn velmi důsledně kolem jádrové ideje, že to skutečně důležité je vyšší, společensky určený cíl, který je in statu nascendi (ve stavu zrodu), zatímco lidské charaktery jsou osvědčovány jen potud pokud kolektivnímu cíli slouží. V tomto případě to byla industrializace, která probíhala (za cenu nesmírného úsilí) naprosto nevídaným tempem (mezi lety 1928-1938 vzrostl podíl SSSR na světové průmyslové výrobě ze 2 na 12% a vybudoval největší strojírenský průmysl v Evropě) - s tím se změnila i společnost.

Pro estetické ocenění textu, je myslím zapotřebí akceptovat metaforu, kdy staveniště přehrady je obrazem staveniště, v níž se proměnila země. Nejde přitom jen o stavbu "nějaké" přehrady, (či dejme tomu továrny), ale je to předmětné vyjádření Budoucnosti, jíž se lze takříkajíc dotknout vlastníma rukama. Tedy jde o zpřítomněnou eschatologii, jak by řekl theolog :)

Nicméně, do takového zdánlivě neživého schématu Gladkov vkládá přeci jen mnohem více, než suchou tezi. Je bystrým a místy až nelítostným pozorovatelem, který neváhá uvádět i detaily ze sociální skutečnosti, které jsou (z našeho pohledu) velice drsné, popisuje otevřeně konflikty vnitřní i vnější.
Nicméně energii dává románu právě onen Cíl (s velkým písmenem), ono gigantické dílo, na kterém lidé pracují.

Už tu není ta (místy) opravdu surová, divoká, syrová otevřenost "Cementu", ale pořád jde o pozoruhodný text se svéráznou estetikou, která však předpokládá čtení podle jistých kánonů, podle specifického hermeneutického klíče. A ty je potřeba buď přijmout, nebo raději knihu neotevírat.
Jak jsem již někde psal - velmi důležitá pro celkovou hodnotu díla je podle mého mínění upřímnost. Aby spisovatel psal o tom, čemu věří. A o tom v případě Gladkova nepochybuji.

2 30.03.2023

"Slunce zapadalo a obrovité mračno smogu nad Porůřím se třpytilo skoro fialově. Panoráma ocelárenských pecí, dýmajících chladících věží, vystupovalo pomalu z oparu, když odbočil z autostrády a po úzkých silnicích se vnořil do městského provozu. Jednu chvíli se nakrátko zastavil, vypnul motor, spustil okénko a naslouchal tichému, vzdálenému a dunivému bzučení, které člověk vnímal jen první minuty po příjezdu a které později už sluchové nervy přestanou vysílat dál k mozku. Nad bzučivým tónem pak uslyšel někde daleko krátký výkřik a syčivé vydechnutí a zasténání: kdesi na stadiónu pod umělým osvětlením někdo propásl brankovou příležitost. Z otevřených oken zněly televizní noviny. Bruno Kappel byl doma." (Prostě jako bych dojížděl do Ostravy:))

Poměrně málo známý román "Spáleniště" mi padl do ruky naprostou náhodu. Zaujala mne obálka, téma a vylovil jsem jej v antikvariátu z bedny, kde jsou knížky za dvacetikorunu. A pak jsem jej přečetl. Dokonce s velkou chutí. Předesílám však , že téma, ani jasně vyjářený politický postoj autora nemusí každému vyhovovat. A k tomu prostředí a reálie tehdejšího Západního Německa jsou většině českých čtenářů (nejspíše) dosti cizí, takže řada důležitých motivů knihy jej prostě mine. Nicméně ten popis proměny bouřliváků z šedesátých let je zajímavý a přesný má něco do sebe - vždyť je to doba takové "normalizace" po (Západo) Německu, dalo by se říci.
Kniha je to každopádně zajímavá, určitě na dobré tři hvězdy. I s ohledem na hlavního hrdinu Bruno Kappela, zdařile napsanou, psychologicky věrnou postavu, jíž lze její motivace věřit a chyby (a slabosti) odpustit.

Degenhardt ve svém románu navázal na svou literární prvotinu, avšak narozdíl od "Doutnáku" se jeho děj odehrává v aktuální současnosti - tedy v Německé spolkové republice poloviny sedmdesátých let. Autor ukazuje postavy některých hrdinů z předchozího rámu dvacet let ex post, takříkajíc už po "požáru" světové války. Velice plasticky přitom vystihl atmosféru své doby, kdy se většina dlouhovlasých marxistických rebelů z r. 1968 celkem hladce etablovala v režimu (vzpomeňme na Joschku Fischera, nechávajícího pak rozhánět policajty protesty proti globalisaci), nebo se jen skrčila a snažila konformně proplout, někteří přešli do (znovu povolené) DKP, zatímco menšina se naopak radikalizovala a formovala velmi aktivní teroristické organisace (skupina Baader-Meinhofová a pak R.A.F. aj.). Degenhard přitom velice dobře popsal, jak pod nablýskanou fasádou západoněmeckého "hospodářského zázraku" je dost a dost špíny a pod fasádou právního státu také dost a dost policejního teroru, nahnědlé brutality, donášení a konformismu s nahnědlým pozadím. "Spáleniště" je v tomto ohledu spíše politický a psychologický román, než klasický thriller. Děj je napínavý, ale pokud jsem čekal honičky a dramatický útěk postřelené teroristky, tak jsem čekal marně. Jako psychologické drama však více než obstojí.

V neposlední řadě je pak tato kniha velice zajímavým pendantem třeba k Fassbinderovým filmům - jako je typicky "Třetí generace" - případně kpozoruhodnému snímku V. Schlöndorffa a M. von Trotta "Ztracená čest Kateřiny Blumové".

2 09.03.2023

Již dávno jsem si povšiml, že v edici "Most" vycházely v menších nákladech (rozumějme, menších na tehdejší poměry) velice pozoruhodné speciální studie (připomínám třeba skvělé "Kategorie středověké kultury" A. J. Gureviče). A kniha, kterou recenzuji je jednou z nich.

"Minervina sova" samozřejmě odkazuje na Hegelův známý výrok, že sova poznání vzlétá až za soumraku - tedy metaforicky, o společnosti, epoše a její duchovní stránce, kultuře lze hluboce soudit až když zaniká (či zanikla).
Volkovova studie každopádně přesahuje jen pouhý vztah Hegela a Goetha. Poměrně pečlivě a plasticky zachycuje kulturní milieu celé doby přelomu století, ve kterém rozkvetl německý romantismus. A setkáme se nejen s oběma velikány, ale i Fichtem, Schellingem, Schillerem a jmnoha dalšími mysliteli, spisovateli i básníky...
Kniha je přitom zaměřená primárně na ideje, které rozvijeli; je poměrně dobrým úvodem dokonce i do Hegelovy (a Goethovy) filosofie, přičemž velice zdařile zastane i úvod i do tehdejší literatury.

Psaná je každopádně přístupně - autor měl evidentně na paměti i mladší čtenáře (soudím minimálně podle použité literatury, kdy se hodně opíral o dostupné ruské překlady, ač jako ruský Němec samozřejmě němčinu ovládal)
I když... možná mám s tou přístupností poněkud zkreslený pohled.

Tomu, koho zajímá problematika německého romantismu konce 18. a začátku 19. století, má vztah ke Goethovi a německé kultuře, či se chce dozvědět něco k německé klasické filosofii, tak tomu knihu vřele doporučuji.

2 07.02.2023

"Poslední svět" je jeden z vůbec nejlepších románů, jaké jsem četl za mnoho let, ve kterém si spisovatel zcela suverénně zachází s jazykem, časem a prostorem, aniž by zklouzl k pouhému konceptualismu a formalismu.

Zajisté, cesta Messalina z "Centra světa" a pátrání po zmizelém básníkovi je sic ukotveno v římských dějinách a řecké mytologii, avšak spisovatel zcela postmoderním způsobem stříhá obrazy archické se zcela moderními. Vždyť v antické (?) Římské říši (a je to vůbec ona, není to spíše předpotopní ztracený svět?) pluje na škuneru, čte si na opršené autobusové zastávce starý jízdní řád, aby se dostal na "okraj světa", do umírajícího "Železného města", kam byl Ovidius (a je to vůbec on, nebo "první Ovidius", praobraz historického básníka?) vykázán "tak mimochodem" císařskou byrokracií po (paradoxně napůl zapomenutém) veřejném skandálu.

A Okraj světa, ono "Železné město" je místem, kde žijí archaické mýty a legendy, kde se lidé mění ve zvířata a zvířata v lidi...
Román rozhodně utkví v paměti svou zvláštní soumračná atmosférou "konce věku", neobyčejnou myšlenkovou kultivovaností až po závěr, který vyrazí dech.
Rozhodně se však nebude líbit každému, obávám se. Stojí však za to jej mít v knihovně, na čestném místě.

Ransmayra každopádně považuji za velice velice pozoruhodného autora. A dík za každou jeho knihu.

2 10.01.2023

Ta kniha je tak naprostý (a přiznaný) brak brak, až je vlastně zábavná. Autor píše lehkou rukou, šílený děj běží v rychlém tempu, bez větších disgresí, a v poslední části ještě akceleruje v pravé crescendo. A k tomu se věru nevidí mnoho vědeckofantastických románů odehrávající se v hluboké budoucnosti, kde vítězná Třetí říše expanduje do vesmíru.
Nezastíraná a láskyplná je inspirace (angloamerickými) brakovými "scifky" 40.-70. let a jejich svéráznou poetikou, nelámající si příliš hlavu s anachronismy, s technologiemi a vlastně ani s logikou a psychologií. Rovněž odkazy na vědeckofantastické filmy z padesátých let kategorie B-C jsou zábavné a funkční: od mimozemšťanů v v podobě hromad rosolu (viz slavný film "The Blob"), až po nezbytné rekvizity, jako ostře řezané tváře hrdinů s nezbytnou cigaretou (před sexem i po něm)...
Perfektně to ostatně shrnula lenka.vílka ve své recenzi a zcela s ní souhlasím, jaká je škoda, že původní rozkošná a hravá obálka anglického vydání byla nahrazena svou mnohem pochmurněji působící (a tím zavádějící) českou alternativou. Až potud stále dobře.

Leč, i brak se dá psát dobře a špatně. A v případě "Gestapa" je to žel spíše horší, než lepší. A tak děj klopýtne o množství nelogičností, lapsů; chvílemi se náš nacistický superagent náhle chová jako naprostý trouba (podle toho, jak autor potřebuje), příliš konsistentní nejsou bohužel reálie fikčního světa, které jsou ostatně velmi velmi ledabyle nahozeny. A ten konec... nu, alespoň mě tedy celkem zklamal.

A zejména je vidět jak velmi autor při vší své zdánlivé "odvázanosti" na můj vkus až příliš tančí mezi vejci, aby tuze tvrdě nenarazil na všudypřítomnou (a alespoň pro mě nesmírně otravnou) politkorektnost... Že jména postav jsou anglofonní? Nu budiž, dejme tomu.
Ale z charakteristických kulis Třetí říše najdeme v románu vlastně tuze málo, pokud vůbec něco. Mám na mysli ten zvláštní tech-noir, spojení magických, pohanských symbolů a špičkové technologie, odmítnutí celého osvícenského paradigmatu, otevřený kult smrti, který dodnes inspiruje specifickou subkultur. Tvrdý darwinistický rasismus a narážky na "míšence" raději Gischler vynechal, stejně jako notně patriarchální charakter nacistického světonázoru (Pro zajímavost, konkrétně tento motiv ve vědeckofantastické literatuře viz román "Swastika Night" (1937).
Obávám se, že tady sehrála roli prostá opatrnost autora či nakladatele, případně obou. Narozdíl od detailů sexuálních scén a stříkající krve (též slizu a jiných tekutin)) spanilomyslní čtenáři na Západě vesměs špatně nesou politickou nekorektnost. Žel se tak ta odvázaná chlapácká jízda trochu uhlazuje a pojišťuje, což jí ubírá na zábavnosti.

2 09.01.2023

Velmi pěkně přeložené, krásné a kultivované verše. Valéry patřil k odpůrcům surrealismu i moderního volného verše - jako jeden z posledních ve své generaci. Brousil a cizeloval každou báseň a usiloval o absolutní dokonalost a přesnost jazykového výrazu. To se již velmi velmi těžko převádí do jiného jazyka, nicméně překladatel myslím učinil maximum.

Je to vysloveně "solární", jiskřivá poesie, dýchající životem, mořem, ostrovy plnými zeleně a čerstvým vzduchem...

2 08.01.2023

Tuto knihu mi kdysi půjčoval kamarád, s důrazným varováním, že ji v každém případě chce zpět. A v okamžiku, kdy jsem tou knihou začal listovat a začetl se, tak jsem pochopil, proč o ni měl takovou starost.

Zajisté, je to ryze a čistě politická, propagandistická literatura. Navíc vydaná k šedesátinám "velkého kormidelníka" Maa, jehož až kult názorně ukazuje, jak obrovská je váha minulosti a návyků, které si každý národ s sebou nese. A jak lehce, málem přes noc, stane se z partyzánského vůdce další císař.

Nicméně, kniha samotná je literárně neobyčejně zdařilá. S rozkošnými ilustracemi v barvotiskovém, "tradičně čínském" duchu nás zavede do děje, který je nesmírně poutavý, dramatický i poetický, se spoustou dobových detailů a reálií.
Kdyby takovýmto stylem byly popsány například české dějiny, tak by se děti na hodiny dějepisu těšily jako na Ježíška. (I když se mohu krutě mýlit, sám dětí nemaje:))

Je prostě faktem vše, co píše reader.007. A také je pravdou, že události čínské revoluce byly nesmírným historickým dramatem. Nu a v knize tak nalezneme vše - nesmírné hrdinství i nejčernější zradu; zákeřnost a zbabělost i smělou odvahu; strašné vykořisťování i prostou laskavost; hamižnost a chtivost i asketickou skromnost a veliké ideály; trpnou odevzdanou pokoru i pyšnou vzpouru; Velký pochod, nesčíslné oběti občanské války a nakonec vítězství a nastávající Jaro... Čte se prostě jedním dechem.

Čas oponou trhnul a "Říše středu" se věru nepředstavitelně změnila. Zda tato její dnešní podoba znamená naplnění snů z "Jara Číny", to si myslím musí uvážit každý sám.

Kniha sama - coby historický dokument jedné epochy - však stále svou cenu má, domnívám se.

2 05.01.2023

Tento sovětský válečný román mi utkvěl v paměti jako jedna z knih, kterou mi jako klukovi půjčoval otec z knihovny a u níž jsem velmi litoval, že ji nemohu mít doma.
Jak správně píše vvikingg, anotace na Databázi je chybná - nepochybně se jedná o záměnu s nějakou jinou knihou. Propisuje se nicméně pořád dokola dokonce i v nabídkách antikvariátů.

Sám jsem si název knihy zapamatoval chybně jako "Bludného Holanďana" a tak jsem předlouho nebyl schopen román najít, ačkoliv mě v průběhu let několikrát napadlo, že bych si zrovna tuto knihu rád přečetl. Nu, došlo na to až teď - kdy na mě "sama vyskočila", jako zázrakem. A hned jsem si ji mohl stáhnout v elektronické verzi v originále (děkuji rozsáhlým free e-knihovnám na yandexu!).

Ve své době šlo o poměrně vzácný kousek - kniha totiž nabídla nejen napínavý děj z válečného Baltu , z prostředí torpédových člunů, ale přidala i lehce fantaskně, ba trošičku "lovecraftovsky" zabarvený motiv "Bludného Holanďana" - legendy o tajemné obří německé ponorce operující ještě dlouho po svém potopení. Román se ostatně také letmo dotýká i velmi zajímavého tématu poválečných plánů nacistů na ukrytí špiček režimu a technologicky vyspělých "zázračných zbraní" pro potenciální zrod IV. říše.
Ano, po převratu se samozřejmě s těmito tématy doslova "roztrhl pytel", ale do té doby šlo opravdu o něco vyjimečného.

Autor přitom psal o tom, co znal - vždyť od roku 1941 byl vojenským korespondentem, přičemž od léta roku 1943 do roku 1946 působil v tiskové službě námořnictva (ze služby odešel s vyznamenáním a v hodnosti majora). Takže i námořnické legendy a mýty, pověry kolující v tomto prostředí jej nutně musely inspirovat.
Postavy v románu jsou každopádně živé a psychologicky věrné, prostředí i drobné detaily znamenitě a realisticky postižené.

Možná hodnotím trochu velkoryse, s pocitem nostalgie po dávném okouzlení, ale nakonec si tato knížka myslím zaslouží oněch poctivých 80%.

2 01.01.2023

Tématika asi působila kdysi senzačně, a pro sovětského čtenáře zřejmě přitažlivě chutí "zakázaného ovoce". Nu, jestli tohle je špička "disidentské" literatury... Každopádně témata jako sex (respektive prostituce), potraty, (kvazi)lesbičky a jakási pseudomystika nesmírně vyčpěly. A nejen to. Román vůbec nefunguje ani jako obraz doby, kdy vrcholící perestrojka skončila naprostým společenským rozvratem, protože o sovětské společnosti z doby těsně před rozpadem SSSR se nedozvíme vlastně nic. Nicméně román není ani psychologický portrét, soukromý příběh. V podstatě jsem měl dojem, že jde o surrealistickou koláž obrazů, nekonečných (a nudných) dialogů, proložených zřejmě četnými jinotaji a náznaky, jejichž význam je dávno ztracen. Román na mě působil jednak absurdně a jednak (bohužel) a i neobyčejně únavně. Mám také velké podezření, že nejvíce se při jeho psaní bavil sám autor. Připouštím, že ani styl, ani téma, ani všudypřítomné vulgarity (o hlavní postavě nemluvě) mi naprosto nesedly. Nedočteno, protože mě prostě nezajímalo, co bude s hlavní "hrdinkou" dál. Byť se autorovi povedlo podat erotiku kupodivu naprosto asexuálně (ano, román není rozhodně pornografický), tak je možné, že si tento celkem originální (to z mé strany není prosím chvála!) nějakého čtenáře najde. Já to však zcela jistě nebudu.

Skvělá kniha. Velmi svěží, psaná s láskou a zájmem, shrnuje nesmírně zajímavé umělecké hnutí způsobem, kerý není pedantický a suchý, natož moralizující, nýbrž přesně tak, jak si to futurismus sám žádá: dravě, svěže, sršíc elektřinou, s okouzlující sebejistotou a smělostí. Furismus byl takovým ohňostrojem tvůrčí energie. A kniha jej evokuje velmi živě. Futuristická malba, architektura, literatura ba i hudba či móda, kuchyně... vše v tomto "malém průvodci" je a hlavně volá k dalšímu a hlubšímu zájmu. Zasazuje celé hnutí do kontextu, postihuje jeho různé stránky. Kniha se zcela správně nezabývá pouze Marinettim - a není toliko o italském futurismu (byť vypráví hlavně o něm) - jakkoli to možná název trochu napovídá. Zajímavá je (nutně stručnější) kapitola o futurismu ruském, který vznikal v podstatě paralelně s italským starším bratrem. Autorka rovněž připojila část shrnující reflexi futurismu u nás, při níž sehráli pozoruhodnou roli bratři Čapkové. Eia! Eia! Eia! Alalà!

2 07.12.2022

Tento román má atraktivní prostředí, které zpočátku skutečně působí zajímavě a neotřele - leč jen na první a velmi povrchní pohled. Jakmile se podíváte na příběh z města "Tristopolis", tak pod efektně střiženým kabátem z černé kůže obité střibrnými cvočky a vyzdobené runami ve tvaru blesků (dobrá, u těch run teď trochu fabuluju) na vás vyhlédne vychrtlá kostřička prostinkého, tisíckrát už variovaného a zcela sterilního scénáře z noirových detektivek, vyšperkovaného pouze rekvizitami ve stylu rodiny Adamsovy. Donal Riordan jako postava šustí papírem. Nemá psychologii, nejsou jasné jeho motivace, nevíme o něm nic. Jen že je "správnej polda". Což je věru málo. Stejně vypadají všechny ostatní postavy. Apropos - pokračovaní ("Black blood") je relativně stejně efektní - a stejně zoufale povrchní čtivo. Na jedno přečtení (asi) pobaví (dost nenáročného čtenáře).

2 01.12.2022

Velmi dobrý, vkusný překlad a velmi zdařilý výběr z Turgeněvova díla.

2 21.11.2022

(SPOILER) 7 fantaskních povídek, které kniha obsahuje jsou tematicky rozrůzněné a spojuje je vyzrálý, vybroušený styl autorky, která pracuje s řadou stylistických rovin a suverénně je ovládá. Jsou to příběhy povýtce fantaskní, přičemž je obvykle lze číst v obou rovinách - psychologické (a tedy metaforické) či doslovné. "Šumění deště" je tudíž možné interpretovat primárně jako příběh ryze fantastický (takřka hororrová přeměna ženy v saň), ale také vyprávění metaforické, vyprávějící o změně psychologické. Osobně se mi neobyčejně líbila nejprve skvělá vědeckofantastická povídka "Bílý kůň", která velmi ústrojně pracuje s motivem virtuálních světů, které se stávají skutečností a skutečností, která se přeměňuje jen ve virtualitu. A "Bílý kůň", toť je přeci spis slavného duchovidce Swedenborga. Ano, i s ním se setkáme... Pak "Kapuciniáda", jak název napovídá, je kázání (spíše však křík) o konci světa, jež přestává být místem k životu pro lidi. Bohužel, to je až děsivě aktuální. "Čas jasu" se odehrává v (mnou milované) Ostravě, v prostředí spiritistů. A "Thelma" - ach ano, krutě zparodovaný Hamlet, s mužsko-žensky obrácenými rolemi. Krutá groteska, kde se setkáme i s zneužívaným Ofeliem, či zákeřnou Rózou Krantzovou a Gildou Šternovou. (Není však sám Hamlet krutou parodií? Dojímali se nad ním alžbětinští diváci, nebo se spíše chechtali nad neschopným obstarožním studentem Hamletem a vraždící se královskou sebrankou?).

2 17.11.2022