Peyka komentáře u knih

Motivačních knih není nikdy dost, dle mého názoru, nicméně pro mě nejslabší kniha od pana Gounelle. Koncept výpravy do Amazonie a motiv pomsty není špatný, pomstu nakonec přebije láska, střet moderní civilizace s indiánskou tradicí, ale nebyl v tom náboj. Tentokrát mě autor vůbec nevtáhl do děje. A souhlasím se čtenářem přede mnou, v téhle knize je až moc negativních postojů.

Pro mě top zatím Muž, který chtěl být šťastný!

1 25.05.2019

Příběh autistického chlapce, který si hraje na detektiva a snaží se vypátrat, kdo zabil vidlemi sousedčina psa. Vcelku absurdní příběh, ale kniha nabízí mnohem víc. Kniha se čte velmi snadno (čteno v originále), autor používá krátké věty a píše z pohledu hlavního hrdiny, autisty. Autor výborně vystihl znaky této poruchy a jednání hlavního hrdiny. Tady se perfektně uplatňuje pravidlo čtení mezi řádky. Christopher zmíní úplně obyčejnou věc, ale pro čtenáře je to něco k zamyšlení, v textu je spousta metafor a dvojsmyslů. Fascinovaly mě pasáže matematických rovnic, kdy normální smrtelník nemá šanci se chytat :D přeci jen se ukazuje, že autisté jsou nadměrně chytří lidé.

Postupem děje s dozvídáme více o hlavním hrdinovi a jeho životě a konec je nejoptimističtější , který jsem za poslední dobu v knihách viděla. Hlavní hrdina je spokojený a šťastný a z jeho optimismu a odhodlání by se měl člověk poučit. Každý by měl vidět svět aspoň trošku pozitivně, občas vám to usnadní rozhodování a život je hned veselejší. ;)

11 25.05.2019

Jakožto velký fanoušek tohoto francouzského mistra vypravěče jsem byla opět mile překvapena. Na rozdíl od předchozí knihy Nepouštěj se mé ruky , která byla trošku slabší, mě tenhle příběh opět na 100% překvapil.

Začátek měl pomalejší rozjezd, ale jakmile se dostanete do poloviny, nepustíte. Autor střílí jednu bombu za druhou, čtete s otevřenou pusou.

Nicméně, ke konci těch šoků bylo už dost. Autor to malinko překombinoval, i když má vše perfektně promyšlené, aby to bylo stále reálné (viz base jumping).

Je to prostě zase originální kniha s originálním vypravěčem, který promlouvá přímo ke čtenáři a vede ho jako loutku skrz jeho netradiční příběhy.

9 03.04.2019

Netradiční příběh, který mohl napsat sám život. Hlavní hrdina James, rádoby spisovatel, kterému se nedaří napsat kloudné dílo, až se nakonec skrz tuto knihu dozvídáme jeho životní (doslova) příběh. Rozhodně nečekejte romantiku. Osud se s naším hrdinou nemazlí. James slouží jako vypravěč, který byl strašný smolař. Celý život miloval "nesprávnou" ženu, ztratil tak nejlepšího kamaráda, hledal se jak v práci, tak v knihách, a nakonec ho postihlo to, co ho postihlo (nechci nic prozrazovat). I když on si to tak nějak přitahoval sám, na mě byl až moc odevzdaný a vůbec nezabojoval, v podstatě se se vším smířil, ale někdy přece v životě musíte zabojovat. Jinak mě ale příběh vzal za srdíčko, opravdu se zamyslíte nad životem, který vedete. Proto si važte toho, co máte a užívejte každou vteřinu!

7 15.02.2019

Musím souhlasit s předchozím čtenářem, taky pro mě nejslabší Bussiho dílo. Neříkám, že je kniha špatná, nicméně jsem u autora zvyklá na jiný standard. Kontrast tropického Réunionu v Indickém oceánu s několikanásobnými vraždami se mu povedl zachytit, ale příběh chvílemi stagnoval. Bussi vždycky seznámí čtenáře i s daným prostředím, kolikrát se dozvíme i něco z historie. V tomhle příběhu čtenář ale kolikrát pátrá a nudí se. Autor vykreslil i dost nereálné scenérie, horko těžko si něco vůbec představit, viz sestup ze soutěsky či "unášení" na moři. Konec je hodně přitažený za vlasy. Navzdory všemu mě to láká ostrov navštívit. :)) stejně, jako když jsem četla Černé lekníny. V tomhle je Bussi mistr a proto patří mezi nejlepší současné autory.

4 03.02.2019

Opět peckoidní záležitost od pana Palahniuka! Když si uvědomíme, že knihu vydal poprvé před patnácti lety, jde z toho mráz. Svět je čím dál tím horší, co se týče chování lidí k planetě, ke zvířatům a hlavně k sobě navzájem. Lidi jsou lhostejní jeden k druhému. Palahniuk ve svých knihách poukazuje s velkou dávkou sarkasmu právě na lidskou hloupost a na primitivní konzumní společnost.

Čtenář v knize najde mnoho symbolu a metafor, každý si je samozřejmě vyloží jinak. Trochu mi to připomínalo Garlandovu Pláž nebo, když zajdu hodne daleko do literární minulosti, pan Fitzgerald s Gatsbym to prokoukl už ve dvacátých letech minulého století.

Palahniukovy knihy by měli znát všichni!

3 24.10.2018

Jako fanoušek a znalec Palahniukovy tvorby jsem byla trochu skeptická vůči zpracování, ve výsledku dost zklamal.

Mr. Palahniuk je naprostou senzací současné americké literatury. Se čtenářem si hraje, nandává pořádnou nálož ironie a sakrasmu a s nikým nemá slitování. A to se mi právě líbí.

Nicméně, Klub rváčů 2 je slabý odvar jedničky. Sice je zde napětí, humor i hrubost, autor neměl tolik prostoru příběh rozvinout. A celé to bylo hektické, uspěchané, myšlenka super, ale nedotažená. :/ Každopádně kniha nepostrádá typické prvky Palahniukovy tvorby - opakovaná slovní spojení, trefné věty, kritiku konzumní společnosti, hrubý slovník.

Na druhou stranu se musím poklonit především tvůrci obálky a tvůrcům kreseb, protože vizuálně je komiks dokonalý.

Líbilo se mi ale i to, že se autor sám vepsal do děje, málokdy to funguje.

1 14.10.2018

Pro mě podprůměr. Čtenáře kniha chytne od první kapitoly, ale postupem stránek napětí a děj upadá. Nejhorší je asi autorčin styl, jakým je kniha vyprávěna (četla jsem v aj překladu, český překlad je doufám lepší.) Strašně moc popisných pasáží a monotónních vět.

4 05.10.2018

Jeden z těch nepovedených psychothrillerů. Z knihy jsem byla zklamaná. Základem dobrého thrilleru je propracovaná psychika postav, což se tady nedá říct. Navíc hrozně nemastná neslaná atmosféra skoro 3/4 příběhu. Autorka se zabývala nepodstatnými detaily, od poloviny knihy chtěla šokovat snad každou stránkou. Nesoucítila jsem ani s jednou postavou, opět kniha se všemi nesympatickými postavami, což je potom těžké mít knihu rád.

6 20.09.2018

Tahle kniha se ke mně dostala až po letech, ani nechápu, jak mě mohla minout. Dojemný příběh retardovaného Charlieho, který nabyde inteligence a zařadí se tak do normální společnosti, a přitom se citově přimkne k myšičce, kterou potkal podobný osud.

Opět jedna z nadčasových knížek. Autor zachytil počáteční hloupost a naivitu hlavní postavy, ze které nakonec vytvořil inteligentního jedince s vysokým IQ. Ovšem všechno něco stojí a nic netrvá věčně, to už by si člověk mohl uvědomit! Charlie byl pro mě něco jako Forrest Gump. Chytrost se totiž neměří pouze tím, že dokážete citovat Danteho Inferno v italštině! :D

Jediné, co mi vadilo, byl jazyk. Sice bravurně zachycené rozdíly (jak v originále, tak v českém překladu) podle toho, jak se Charlie vyvíjí, ale ty hrubky jsem fakt nemohla vystát. :D

Konec chytne za srdce každého, kdo nějaké má.

5 28.07.2018

Po knize jsem sáhla hlavně kvůli námětu. Čtyři postavy se nezávisle na sobě setkají na stejném sebevražedném místě poslední den v roce a navzájem si ovlivní život.

Pravdou je, že kapitoly se střídaly svižně a rychle, děj ubíhal, ale v podstatě se jednalo o bezduché plácání postav, které pro mě neměly absolutní vývoj. V polovině knihy příběh stagnuje.

Myslela jsem, že půjde o izolaci prostředí, rostoucí averzi mezi postavami, tím by čtenář více pocítil absurditu a bizarnost příběhu a byl by v očekávání, jak to skončí. V tomto případě je všem jasné, jak to dopadne.

Celkově se mi to nelíbilo, dobrý nápad, ale pro mě ten britský humor prostě není.

2 20.07.2018

Tohle je jedna z knih, ke které se určitě vracet nehodlám. Ishiguro používá stejný vzorec u všech svých knih. Na první pohled se zdá, že parta dětí tráví čas v internátní škole na anglickém venkově, šijí lumpárny na vychovatelé a žijí bezstarostný život. No, kéž by. Naivní, zmatené postavy, které kladou společenské a existenciální otázky. Myšlenka dárcovství - co to celé vlastně znamená? A co se skrývá "tam venku" v tom "normálním" světě?? Pointa je drsná, nehumánní a vlastně bez šťastného konce.

Postava Kathy H. slouží jako vševědoucí vypravěč vyprávějící retrospektivně. Pro mě asi nejhorší byla právě kompozice. Kathy prakticky vzpomíná na svůj život v minulém čase, nemá to hlavu ani patu, skáče od tématu k tématu (.."vzpomínám si, jak mi bylo pět,...ale o tom teď mluvit nechci...když nám bylo třináct.") - čtenář se ztrácí. Autor nepoužívá ani celá jména (Kathy H., Tommy D,..), což značí jistou anonymitu a nedůležitost postav jako takových, stejně jako u Kafky. To už jim rovnou mohl přiradit čísla jako robotům!

Tematicky kniha odpovídá filmu Ostrov (totální naivita a klonové na náhradní orgány) a kastovaná společnost (dárci, opatrovníci, potenciálové) zase připomíná Příběh služebnice (Margaret Atwood).

I když čtenář potkává postavy nejdříve v dětství, později v dospělosti, postavy se svým způsobem nevyvíjejí. Přijde mi, že jednají stejně v osmi, v šestnácti a ve třiceti - důkaz toho, že slouží pouze jako loutky systému, který pro čtenáře zůstává neznámým, a žádné světlo na konci tunelu nikoho nečeká.

Kniha na mě působila strašně depresivně, kompozičně dost zmatečné, bez akce a jakýchkoliv zvratů. Za mě 50%

8 15.07.2018

Román o velkých ziscích a ještě větších ztrátách. Kdo by neznal Annu Boleynovou, královnu rozvracečku a intrikánku, v jejíž náručí neskončil jenom velmocný král (a tak trochu blbec a paranoik) Jindřich VIII. Anna byla opravdu královou posedlostí i jeho prokletím, vkládal do ní veškeré své naděje. Co činilo Annu tu pravou - toť otázka, na kterou už nedostaneme přímou odpověď, jenom mnoho konspiračních teorií. Možná právě to, nejen mě, fascinuje na tomto proslulém příběhu, protože ve výsledku se jedná o pouhou bláznivou tragickou lásku.

Příběh čtenáři nepřináší nic nového, co se týče faktů (pro mě jakožto milovnici tudorovské éry a po přečtení nesčetně publikací na toto téma :D). Nicméně přináší jiný pohled na Annu a možná i čtenář lépe pochopí její jednání plná lží, intrik a manipulací, kvůli (nebo snad díky?!) nim se dostala, kam se dostala.

Alison Weirová je opravdovou mistryní oboru a velkou odbornicí na tudorovské dějiny. Román čtenáře seznámí i s raným mládím Anny a rodiny Boleynů, kdy působila u francouzského dvora. Nicméně ve stylu je vidět, že autorka píše převážně faktickou literaturu, má tendenci poučovat čtenáře a určité pasáže podává jako výklad, což mi trochu vadilo a u beletrie je to poněkud otravné.

Pro mě Anna Boleynová byla, je a bude fascinující postava anglických dějin, i když ji budete nenávidět nebo milovat, rozhodně vás nenechá chladnými.

5 13.07.2018

Bohužel musím souhlasit s názory přede mnou :/ asi zatím nejslabší román, co se týče stylistiky, který Kubica napsala. Mary Kubicu jsem si oblíbila, píše netradičně z pohledu postav, střídání kapitol je dynamické a převraty v ději jsou nečekané, nikdy nevíte, komu vlastně můžete věřit.

Kubica vytváří bravurní postavy, jejichž názory a myšlenkové pochody jsou lidské, realistické, někdy naivní a ukvapené, ale to dodává jejím knihám autenticitu. Za mě ale určitě nejlepší zatím její debut Hodná holka, pro fanoušky psychologických thrillerů vřele doporučuju.

Neplakej je v pořadí již třetím autorčiným románem, tentokrát vsadila na pouhé pocity postav s minimálními dialogy a přímou řečí, v podstatě nulovou interakcí mezi postavami. Proto se kniha neuvěřitelně táhne, zbytečné omáčky okolo nepodstatné pro děj a vývoj postav to trošku zkazily. Nicméně, autorka je mistryní v nahlodávání čtenáře a udržením pozornosti. V průběhu románu zůstává spoustu nezodpovězených a nově kladených otázek, až prostě musíte vědět, jak to nakonec dopadne.

Konec opět nezklamal, i když si myslíte, že víte, tak vlastně nic nevíte :D Navzdory všemu se těším na její další knihu s názvem Lži, dokud můžeš, která by v českém překladu měla vyjít letos ;)

7 08.07.2018

Poslouchala jsem jako audio knihu, protože Zmizelou jsem nedočetla, asi hlavně z důvodu autorčina stylu. Proto jsem v tomto případě zvolila audio.

Flynn má tendenci čtenáře neustále zahlcovat informacemi, ve většině případů nepodstatnými pro příběh. Už tak na 50. stránce jste přehlceni a vyčerpáni smrští informací, že knihu odložíte. Často používá i historické kontexty, odbíhá od tématu (při popisu města zmíní sochu a najednou následuje stránka a půl o původu daného úkazu). Nějak mám s autorkou problém.

Asi po 30 stránkách jsem chtěla knihu (sluchátka) odložit, ale vzápětí přišla první oběť a chladná a stísněná atmosféra, kterou Flynn dokáže popsat naprosto dokonale.

Autorka se zaměřuje spíš psychologii postav než na řešení případu, o tom se prakticky nedozvíme nic. Postava Camille je naprosto bravurně vykreslena, jak zvenku tak zevně. Nicméně, chyběla mi průbojnost a sveřepost investigativní novinářky.

Flynn dokáže vystavit scenérii velmi drsně, až nechutně a hnusně, což mně osobně přijde až moc "nastrojené" a "nafingované," jenom, aby šokovala (časté používání slov šukat, kurva, čurák, píča,...)...na druhou stranu zdůraznění slov vyřezaných na Camillině těle dává smysl a symbolizuje podtext celého příběhu.

Rozuzlení naprosto nijaké, bez konfrontace matky z dcerou, mezi sestrami. Chyběla mi šťáva, energie, napětí.

Takže za mě vynikají profil postav, ale příběh bez akce a reakce. :/

7 05.07.2018

Kniha, která určitě zaujme svojí obálkou, se kterou si grafici opravdu pohráli. Nicméně, opakují se zde náměty a postavy, které již známe: Zmizelá, Dokonalá, Ví o tobě, Za zavřenými dveřmi. Bohužel autorka nepřišla s ničím novým. Kdo četl aspoň jednu z těchto jmenovaných knížek, nebo pár psychothrillerů s ikonickou hlavní postavou, s tématy nevěra, lži a intriky, incest, určitě pozná zápletku a vyústění tak na třicáté stránce :/

Ovšem, autorka používá velmi čtivé jazykové prostředky, většina knihy je psaná formou blogu, který vede jedna z hlavních postav. Autorka si pohrává s neformálním, spíše žurnalistickým stylem.

Upozorňuji, že žádná z postav vám nebude sympatická. Nejhorší postava Stephanie, která pro mě byla jenom naivní předměstská prvoplánová blbka. Já teda fandila Seanovi, ale nakonec se zachoval jako zbabělec, tak to u mě prohrál, takže fakt nikoho jsem si neoblíbila.

Popisky prostředí i postav dost pokulhávaly, přišlo mi, že autorka nezná jiný než koloniální styl :D :D
Poslední část je naprosto chaotická, samé lži až do konce do posledního řádku. Zápletka s DNA je nesmyslná a ve výsledku to musí čtenáři přijít dost nereálné.

Docela se divím, že se tato kniha dočkala filmového zpracování, třeba to zachrání ve filmu Blake Lively :))) film vychází v září 2018

7 04.07.2018

Silná výpověď o niterním životě ženy. Už od začátku je znát velmi zvláštní vztah mezi matkou a dcerou. Postava Sofie by se dala přirovnat k Mersaultovi (Albert Camus - Cizinec) - naprosto lhostejným způsobem jedná a činí rozhodnutí v životě. Je vidět, že se stále hledá, v 25 letech nemá vlastní názor. Ale je tomu tak opravdu?! Toť otázka. Román si klade existenciální otázky, otázky sexuality, postavení jedince ve společnosti, ale čtenář horko těžko shání odpovědi.


Není to rozhodně lehké čtení, ale pěkně si počtete mezi řádky. Jak se píše na zadní straně českého vydání, Sofie je něco jako Virginia Woolfová, ale vykreslena v románu Hodiny od Michaela Cunninghama. Žena, která se bojí vnějšího světa, je uzavřená do sebe, ale během pobytu ve Španělsku ochutná životní radosti i strasti.


Nicméně, kniha působí na čtenáře jako postavy navzájem na sebe - chladně a povrchně. Na mě teda působily i dost depresivně, ve výsledku je vám jich líto. V knize je spoustu metafor, obrazných pojmenováních, takže na první přečtení čtenář nepochytí vše.

Kladně hodnotím především téma a symboliku, protože takových románů se dnes píše málo. Styl psaní, tendence napodobovat mého oblíbence Chucka Palahniuka (opakování vět, ironický podtón), nebo poetické věty ve stylu Virginie Woolfové a autorů avantgardy 20.let minulého století, kde vládnul "proud vědomí," mi přišel zdlouhavý, až nudný.

Ale přesto román přináší spoustu témat k zamyšlení a sdělení, že někdy vás k životu musí nakopnout sama smrt!

4 28.06.2018

Velmi poutavý příběh z konce 19. století. Čtenář vnímá rozdělení společnosti a dozví se, jak lidé vnímali umělce, zejména ty, kteří se vymykali konvencím. Autorka používá velmi bohatý jazyk, má širokou slovní zásobu. Realistické popisky norské krajiny a společnosti na konci 19. století, kdy Norsko vypadalo podstatně jinak, než jak ho známe dnes. Do toho milostný příběh z pohledu vypravěčky, Dívky s jahodami, příběh plný zoufalství, úzkosti a obrazů Edvarda Muncha, dnes jednoho z nejvýznamnějších umělců vůbec.

Mám ráda romány spojené s uměním. Avšak oproti např. Elisabeth Kostova, která je mistryní popisů a její vykreslení obrazů ve Zlodějích labutí je velmi precizní, byly zde autorčiny popisy v určitých částech moc táhlé a překypující nedůležitými informacemi. Na druhou stranu její obrazné pojmenování pomocí barev podle Goetha (Smyslově-morální účinek barev) bylo atypické a zajímavé.

Jak se dozvíme v epilogu, autorka vycházela z reálných informací, vypluje na povrch pravda o pravé Dívce s jahodami. Je vidět, že opravdu nastudovala materiál do detailu než začala tvořit tento umělecký, symbolikou plný román o vzniku jednoho z nejkontroverznějších obrazů.

4 23.06.2018

Vzhledem k tomu, ze uz jsem precetla pár motivacnich knih, a tenhle titul bohuzel neprinasi nic noveho pod sluncem, alespon pro me. Autor ma urcite zajimave myslenky vychazejici z buddhismu, neni to na skodu si precist.

1 20.06.2018

Kniha je netradičním průvodcem nikoliv jen po Paříži, ale po Francii celkově. Ačkoliv se zdá, že se jedná o román, není tomu tak. Kdo čeká něco ve stylu Deník japonské manželky, kde Češka popisuje svůj život a adaptaci v cizí zemi a kultuře, tady to je úplně něco jiného. Kniha je rozdělena na kapitoly podle toho, co autorka zrovna rozebírá. Ať už to jsou francouzské stávky, svátky, pekárny, cukrárny nebo pařížští zaměstnanci v soukromých sektorech. Zajímavá je kapitolka o pařížském metru. Autorka jmenuje hrozně moc míst, a člověk, který v Paříži v životě nebyl, se musí ztrácet, doporučila bych spíš pro znalce francouzské metropole. ;)

Dále mi přišlo, že autorka se zaměřila spíš na výše postavené obyvatele Francie, tím je vidět, v čem se sama pohybuje. Nicméně se dozvíme něco i o pracovnících ze státních sektorů, ale také o bezdomovcích. Informace se také nejednou opakovaly.

Každopádně, pro mě jakožto milovnici francouzské kultury a Paříže takové (město jsem několikrát navštívila), mi kniha přišla čtivá, pohodová a člověk se kolikrát ztotožní, spolu s autorkou navštíví místa, na které má vzpomínky (jako já) nebo ho úplně nadchne a do Paříže zavítá. :-)

3 19.06.2018