pistalka komentáře u knih

Kniha je zajímavá v kontextu celé autorovy tvorby, Márquezovy první povídky jsou surrealistické, temné, ale i nejednoznačné, díky své mnohovrstevnatosti se v nich překrývají několikeré reality, tudíž orientace v textu je místy obtížná.
Přestože se velmi odlišují od jeho pozdější tvorby, najdeme v nich již základní znaky celého jeho díla. Asi to není vhodná knížka pro seznámení se se spisovatelem, Márquezovým příznivcům by však uniknout neměla.

4 12.07.2017

Vzpomínky z Nezvalova života vycházely časopisecky v letech 1957 - 1958 a pokrývají přibližně první třetinu století, tedy necelých pětatřicet let autorova života, s občasnými odskoky do časů pozdějších. Dalším létům se chtěl věnovat rovněž, náhlá smrt však tomuto zabránila.

Nezval v sobě nezapře mistra slova a představuje se jako výborný vypravěč. Popis pražského kavárenského, bohémského kulturně-intelektuálního prostředí je neodolatelný. Autor nepsal s cílem napsat nějakou kroniku doby nebo svědectví jedné generace, čemuž přispívá i útržkovité členění díla (v ruku v ruce s oním časopiseckým vydáváním): podstatné je to, co si autor pamatuje, co jej ovlivnilo, co jeho osobně zaujalo. Mírné odbočky a přebíhání v čase nejsou ke škodě, oproti rutinní časové souslednosti působí vyprávění svěže, stejně jako autorovy poetistické či surrealistické sbírky té doby. Nejcennější mně připadá Nezvalovo svědectví o uměleckých velikánech té doby - Seifert, Teige, Biebl, Štýrský, Toyen, Vančura, Halas, Wolker a jiní - jsou vykresleni dostatečně plasticky, autor se navíc nebojí drobných psychologických drobnokreseb, které některé aktéry tehdejšího dění přibližují ještě více. I přes nesnáze a těžkosti života v První republice nejednoho čtenáře patrně přepadne chuť být tomuto dění alespoň na chvíli součástí. Protože Nezval, ač autentický a přesvědčený komunista, nepopisuje ve svých vzpomínkách kapitalistickou prvorepublikovou realitu jako útrapu, boj, bezvýchodnost. On i ostatní byli mladí, život měli před sebou, věřil v nezvratnou pozitivní změnu v budoucnu.
Tím se ale dostávám k viditelné slabině. Bohužel - především z dnešního pohledu - je autorův neskrývaně ideologický pohled na svět, který se promítá do všech aspektů vyprávění, ke škodě, a sráží hodnotu díla. Stále se opakující slova obdivu v Marxovi, marxismu, Leninovi, Sovětskému Svazu, sovětské kultuře, proletářské chuti měnit svět, nepůsobí dobře, stejně jako implicitně naznačené, avšak pozornému čtenáři velmi zjevné narážky na Karla Čapka nebo T. G. Masaryka (tedy Nezvalových prvorepublikových ideových oponentů). Autorovu nezlomnou víru nenarušila ani dusná atmosféra padesátých let. Je tak trochu smutné, že i přes nesporné literární kvality působí memoáry spíše jako dokument člověka, zaslepeného vidinou zářné budoucnosti, obdařeného nekritickým obdivem na jedné straně, neanalytickým odsouzením na straně druhé. Takových bylo každopádně mnoho a Nezval těm všem nechtěně vytesal pomník touto dnes již málo čtenou knihou. (Sám jsem ji získal zdarma v univerzitní knihovně, kde ležela na stolečku s vyřazenými knihami.)

Každopádně je veliká škoda, že Nezval své vzpomínky nestačil dokončit. Jeho analýzy poúnorové společnosti by mohly být... přinejmenším pozoruhodné.

4 22.05.2015

Do knihy jsem se pustil po relativně dlouhé době, kdy mi ležela v polici, po několikerých doporučeních mých známých. Vím, že pro mnohé z nich je Teorie nevzdělanosti jakousi mantrou, knihou, která významně ovlivnila jejich uvažování o systému vzdělávání a vzdělanosti. Asi to i dokáži pochopit, protože Liessmann přichází se zajímavými a svými vlastními myšlenkami, nerecykluje již známé pravdy, jako jiní neskládá k sobě samozřejmé banality a neškodné floskule. I proto je Teorie nevzdělanosti knížkou údernou, k jádru věci jdoucí a příjemně krátkou, která neomílá jednu větu padesátkárt dokola, aby zaplnila přinejmenším čtyři sta stran.
Základní tezí textu je, že současný systém vzdělání vede k potlačení vzdělanosti, univerzity popírají svůj odvěký smysl, neboť primárním impulsem není vyvolat klasicky vzdělaného člověka, nýbrž osobu, připravenou pro trh práce. Univerzitní pracoviště jsou pak už jen jakési továrny, které na základě poptávky vyrobí to, co si tento trh žádá. Studuje-li někdo obor, který je optikou trhu neperspektivní, je takřka za vyvrhele.
Myslím, že se jedná o inspirující a zajímavou četbu pro všechny, pro absolventy nebo studenty humanitních oborů obvzlášť. Pokud studujete antropologii, filozofii, filmová studia nebo podobnou lahůdku, přečíst aspoň pětkrát, srdíčko vám poskočí.

4 01.07.2014

Poslední část románu 1Q84, kterou si autor přál vydat odděleně od prvních dvou, nás vrací do hlubin podivuhodného světa se dvěma měsíci na nebi.
Murakami téměř rezignoval na dějovost a posouvá příběh pomalým vyprávěním pomocí náhledů několika málo postav na totožné situace. K dichotomii Aomame / Tengo, známé z předešlých částí, přidává Ušikawu, bystrého, avšak společností opomíjeného muže. Jeho „pátrání“ pomáhá nahlížet na oba hlavní protagonisty z odlišných úhlů pohledu, což je po téměř osmi stech stranách úsporně zalidněného románu nejspíš potřeba. Zajímavé je vnímat příběh jako zdvižený prst (japonské) společnosti: náboženská zaujatost, odcizenost lidí a neschopnost najít společnou cestu apod. Autor pravděpodobně úmyslně balancuje na samé hraně banálnosti, postavy jsou nuceny čelit stále stejným situacím, na které opakovaně nahlížíme očima více postav. Vznikne z toho ucelený labyrint příběhů a motivů, které do sebe (i díky pregnantně vykreslené psychologii postav) postupně zapadají a obrušují se. Protože 1Q84 je bezesporu velmi mnohovrstevnatý, libovolně vyložitelný román, který nemůžete dvakrát za sebou přečíst stejně. Je to zajímavá metoda (Murakami ji využil např. už v Kafkovi na pobřeží), ovšem více než kdy jindy v tomto případě platí, že kniha nesedne každému, a poté, co dočtou 1Q84 nejvěrnější fanoušci a nadšenci prvních dvou dílů, začne hodnocení knihy klesat (ovšem, nechejme se překvapit). Už jen proto, že dvanáct set stránek je mnoho a těch odboček je v textu dost na to, aby ne každý dokázal udržet pozornost. Mně kniha vyloženě sedla do vánoční nálady, přinesla klid a několik spokojených večerů k tomu. Co je možná nejdůležitější myšlenkou románu, je přítomnost lásky, schopnost milovat někoho, mít pro co žít. S tímto je pak všechno okolo barevnější, i kdyby okolí bylo jen pustou prázdnotou, jedno jak rozsáhlou. A i když se všechno zdá podivně nepochopitelné, nebalte to ještě, máte-li toto. I kdyby třeba po nebi plul celý tucet měsíců.
A jen tak na okraj, Janáčkova Sinfonietta je půvabné dílo :)

Děkuji databaziknih.cz za poskytnutí recenzního výtisku.
(25. prosince 2012 – 29. prosince 2012)

4 29.12.2013

Rok 1934 nebyl pro povídkovou tvorbu Agathy Christie příliš vydařeným a obě tehdy vydané sbírky (Záhadné zmizení lorda Listerdalea a Parker Pyne zasahuje) řadím k tomu nejslabšímu, co jsem od autorky četl. Problém není ani tak ve stylu psaní - Christie zvládla řemeslo obstojně. Jde spíše o zápletky, které jsou nezajímavé, nudné a v kontextu jiných povídek opravdu nevydařené. Četl jsem 48 knih Agathy Christie a nečekám, že mě bude v každé znovu a znovu přesvědčovat o své genialitě. Přesto bych si však u spisovatelky jejího formátu představoval více než jen 'obstojně zvládnuté řemeslo'.
Jak mohla po takto slabých povídkách přijít v následující letech se sbírkami "Herkulovské úkoly pro Hercula Poirota" a "Vražda v postranní ulici", nad tím mi zůstává rozum stát.

Nejlepší povídky: Nehoda, Plodná neděle
Nejhorší povídka: Jane hledá práci
Celkové hodnocení: 50%

4 15.08.2011

Opravdu dost špatné. Humor v Red Meat byl trapný vždycky, ale v předešlých dvou dílech se na jeden horší fór našel v průměru druhý dobrý a bylo tam dost věcí, které člověka pobavily. Tady jsem se nezasmál ani jednou, usmál možná jen párkrát. Několik málo dobrých vtipů za to nestálo. Max Cannon zachovává stále stejné postavy... a je neuvěřitelné, jak rychle vyčerpaly svůj potenciál.
Ufff, ještěže to je tak krátké.

4 04.08.2011

Co si budeme povídat, divadelní hry nevyniknou na papíře tak dobře jako na jevišti. O absurdních dramatech to platí dvojnásob. Plešatou zpěvačku jsem si užil a humor v ní je geniální v tom smyslu, že ač jsou dialogy naprosto nelogické a absurdní, perfektně vystihují problémy komunikace mezi lidmi. Snad se mi někdy poštěstí shlédnout vydařenou adaptaci s kvalitními herci.
S Židlemi to je už horší, toto konverzační drama o dvou postavách by bylo lepší vidět. V psané formě ztrácí kouzlo a bohužel jsem nudou odpočítaval stránky do konce.

Hodnocení Plešaté zpěvačky: 90%
Hodnocení Židlí: 50%

4 28.07.2011

Afterdark je pozoruhodná minimalistická sonda do života hrstky lidí v japonském Tokiu, zahaleném tmou. Ústředním tématem psychologicky laděného románu je neschopnost komunikace, což se odráží na celkové náladě knihy. Ta má svým krátkým rozsahem blízko k novele (sám jsem ji přečetl za dvě nepříliš dlouhé jízdy vlakem). Na malé ploše se zde odehrává pomalu budovaný příběh, jehož hlavním odpichem jsou výborně napsané dialogy postav, které jsou velmi uvěřitelné (a které zabírají většinu románu). Osobně jsem si oblíbil Takahašiho, naopak Mari mi lezla od začátku na nervy tím, jak šedá a bez života byla.
Pozoruhodné je rovněž postavení vypravěče, který se na dění okolo kouká kamerou, což se autorovi mimořádně povedlo. Podle mě skvělý nápad, který románu ještě více přidal na autenticitě.
Celkově to je jedna z mála knížek, která se mi moc líbila i přes skutečnost, že se v ní skoro nic nedělo. Svou první přečtenou knihou od Murakamiho jsem mile překvapen a už teď vím, že nezůstanu jen u této. Hodnocení: 90%

4 22.05.2011

( 1 x * + 4 x ** + 13 x *** + 2 x **** + 2 x ***** ) : 22 = 60% = ***

Nejlepší povídky Briana W. Aldisse. Tak zní podtitul této sbírky, která obsahuje dvaadvacet chronologicky řazených příběhů, z nichž jeden (Slintající strom) je spíše novelou. Dílka jsou řazena podle data vzniku: od nejstarších z 50. let po novější z 80. let.
Za největší přínos sbírky považuju fakt, že je velmi zajímavé sledovat, jak se během čtyř desetiletí žánr scifi měnil a jak se postupně měnila jeho témata. Nikde jinde to není tak očividné jako ve sbírce krátkých povídek, která zahrnuje takto dlouhé časové období.
Povídky z padesátých let nejsou z dnešního pohledu nijak výjimečné. Autor v každé klade důraz na stroje a techniku (stroje mezi sebou komunikují), častý je námět cestování v čase (do minulosti i budoucnosti) a v každé povídce je alespoň okrajově zmíněna problematika jaderné energie nebo jaderných zbraní (nutno chápat i v kontextu tehdejší politické situace ve světě, postižené reálnou hrozbou jaderné války mezi SSSR a USA). Člověk je v těchto povídkách zachycen jako tvor, který má v lepším případě „to lepší za sebou“, v tom horším je už na samé hranici vyhubení. Celkově to působí dost schematicky a jednotvárně.
Myslel jsem si, že pozdější povídky budou lepší a pro mě zábavnější, ale i v tomto jsem se docela zmýlil. Aldiss v nich často klade důraz na cestování vesmírem, takže se zde setkáváme s množstvím mimozemských kultur, které by mohly být zajímavé, kdyby je nesrážel hlavní problém sbírky.
Největším problémem Aldissovým povídek je absence děje. Příběhy často zachycují jedinou situaci a tu dokáži docela zdařile popsat, avšak nikdy se nehnou dále. Většina povídek tak tápe, topí se v šedém průměru a nezanechají ve vás žádný dojem (ani já si už všechny nevybavuju).
Nicméně, i v této poměrně vlažné a pro mě nepříliš zajímavé sbírce se nalézají dva skvosty: tím prvním je šedesátistránkový "Slintající strom" a tím druhým je kratinká povídka "Superhračky vydrží celé léto", na jejíž náměty později vznikl film Stevena Spielberga "A. I. Umělá inteligence". Právě druhá zmíněná mě dokázala dojmout a přivést k zamyšlení, k čemuž se žádná jiná povídka této sbírky ani zdaleka nepřiblížila.

4 26.04.2011

Bohužel, na Agathu Christie velmi slabé, což je dvakrát tak velkým zklamáním, uvědomíme-li si holý fakt, že Schůzka se smrtí byla napsána v tom nejplodnějším a nejkvalitnějším období autorčiny činnosti - v třicátých letech. Budeme li sledovat chronologii autorčiných románů v té době, tedy: Vražda v Orient-expresu - Proč nepožádali Evanse? - Vraždy podle abecedy - Smrt na Nilu - Schůzka se smrtí - Vánoce Hercula Poirota - Deset malých černoušků - Vždyť je to hračka!, jeví se právě "Schůzka se smrtí" asi jako nepečená koule v řadě sacher dortů.

Co mi na knize vadilo? Absolutně nebyl využit potenciál exotického prostředí starověké Petry (zatímco o rok předtím podobné prostředí nezapomenutelným způsobem zužitkovala u Smrti na Nilu), zápletka má trhliny a je poměrně jednoduchá, postavy jsou nevýrazné a nevzbuzují sympatie, Hercule Poirot je mdlý a konec podivný. Zkrátka první poirotovka, které dávám pouhé tři hvězdičky.

4 03.02.2011

Máte doma koberec?
A umíte si představit, že ho obývají živé bytosti? Nemyslím tím samozřejmě blechy, mikroorganismy, ale skuteční lidé. Lidé, kteří jsou menší, než si dovedete představit. Lidé, pro které je jeden Koberec celý svět. Jestli skutečně věříte, že právě takoví lidé žijí zrovna ve vašem tepichu, směle do přečtení této útlé knížečky. Ona přesně o tomto je!

PS: Není to tak dobré jako série Úžasná Zeměplocha, ale pokud to Pratchett skutečně napsal v sedmnácti, tak pak klobouk dolů!

4 28.01.2011

Hořící drát je první Rhymovka od Iluze, které můžu s čistým svědomím udělit 5*. Autor se do značné míry odprostil od mnohdy únavných zvratů a vystavěl skvělý příběh, ve kterém se nejen dovíte mnoho zajímavých věcí o elektřině, ale taky zabrousíte do problematiky obnovitelných zdrojů a mnohdy i přeceněného vlivu člověka v otázce globálního oteplování. A pokud máte kriminalistu Lincolna rádi, stejně jako já s nadšením uvítáte dvě poslední kapitolky.

4 20.12.2010

Dívčí hrob je úžasná kniha, která odstartovala nejlepší období Deaverovy tvorby. Po všech stránkách mrazivý thriller, ve kterém je skupina hluchoněmých dívek unesena na opuštěná jatka. Policii nezbývá nic jiného než dát se do války nervů s únosci, kteří již nemají co ztratit. V románu je taky výborně vykresleno chování a uvažování němých lidí.
Celkem se divím relativně nízkému hodnocení oproti jiným autorovým knihám (78% od 26 uživatelů). Myslím, že tahle knížka patří k tomu úplně nejlepšímu, co Jeffery napsal.

4 23.11.2010

Sloni mají pamět je předposlední kniha, kterou velká Agatha napsala. Tehdy jí bylo už dvaaosmdesát a na knížce je to docela poznat. Znatelně chybí napětí, tempo je poměrně pomalé a ač kritika byla velmi smířlivá (k věku autorky, jejímu přínosu i kvalitám většiny prací) a ocenila výborné dialogy, vcelku všichni se shodují na tom, že jako detektivní román se "Sloni" příliš neujali a vesměs zapadli.

4 30.11.-0001

Vlasáková mě před několika roky zaujala svou prvotinou Praskliny: od té doby na ni narážím docela často. Je to autorka angažovaná, hojně komentuje a píše, má na kontě komiks, scénář k filmu apod., prakticky neuplyne měsíc, abych někde nenarazil na její text. Se vším nebo skoro se vším souhlasím, souzním s ní. Ale ta Těla – nevím. Cítím z toho snahu literárně zpracovat téma, nad kterým přemýšlí, které jí přijde důležité, o kterém by se mělo psát a diskutovat, ale samotné téma dobrou knihu nedělá, respektive je to málo, nestačí to. Je to pro mě podobné jako u jiné silně medializované knihy loňského roku – Rozložíš paměť. Chápu tu snahu, ale téma nestačí a od knih nominovaných na M. Literu mám bohužel jiná očekávání. V Tělech téma absolutně přebíjí formu. Je to pro mě umělecky málo přesvědčivé, prošpikované zvláštními metaforami, motivicky ne zcela důmyslně vystavěné a tedy vlastně dost očekávatelné. Splňuje to kritéria pohodlné četby, velmi přístupné, u které se čtenář v patřičných pasážích pozastaví a zasouhlasí si, protože kult mládí existuje a stará těla jsou neviditelná. Ale to jsme věděli už po padesáti stranách – a ve zbytku kniha dojíždí v očekávaných mantinelech a končí veskrze očekávaným koncem. Není to málo?

3 24.03.2024

Působivá koláž postřehů a myšlenek. Autor tráví dlouhé měsíce v odlehlé islandské osadě a setkává se jen s několika lidmi. Snaží se psát a promýšlí svůj dosavadní život. Izolovanost umožňuje prožít dny naplněné těmi nejzákladnějšími činnostmi – koukáním z okna, rozděláváním ohně, přípravou jídla, procházkami po okolí. Je to působivé a každý melancholik si v tom něco najde.

3 06.01.2023

Abych se pořádně navnadil na dovolenou v Bulharsku, rozhodl jsem se přečíst si knihu současného bulharského autora. Výběr nebyl zrovna rozmanitý, takže z toho mála, co u nás v poslední době vyšlo, padla karta na autorku mně neznámou, v Evropě ovšem oceňovanou a respektovanou. A byla to trefa.
Koláž několika textů, které na sebe navzájem reagují a které odhalují ta největší traumata současné balkánské společnosti – alkoholová závislost velké části obyvatel, s tím související krize rodiny a mezilidských vztahů, vysoká míra korupce, exodus obyvatel směrem na západ. Je to román tísnivý, naléhavý, silný, vybroušený po stylistické i formální stránce, mimořádně skvěle vypointovaný. K vybledlým a šedým panelovým domům v Sofii jsem si nemohl přát příhodnější literární kulisu.

3 06.01.2023

S celou řadou načrtnutých myšlenek souhlasím. Bohužel mně nesedla úporná snaha autorek spojovat veškerou ujařmenost žen s kapitalismem. Se spoustou kritik současného politického systému, globalizace, konzumerismu apod. lze samozřejmě souhlasit, ale proboha - u čtení jsem měl mnohokrát chuť vyskočit a zařvat: i v socialistických systémech docházelo k drastickému ničení přírody! I v socialistických systémech jedno procento obyvatel ovládalo zbytek!
Jako rezervoár precizně formulovaných myšlenek je manifest skvělý (doporučuji přečíst jako seznámení se se soudobým politickým proudem), jeho dogmatická jednostrannost mu však body ubírá. Žel bohu nehoří mé srdce pro Marxe.

3 15.04.2021

Některé věci v Nadaci dnes působí úsměvně: například že za tisíce let, až se bude lidstvo přemisťovat mezi galaxiemi vesmírnými loděmi, si budou lidé stále píchat inzulín či platit mincemi. Na druhou stranu bychom neměli literární dílo posuzovat tak přísně: na začátku padesátých let, kdy kniha vznikala, byl přeci nepředstavitelný i internet, což je při čtení poměrně patrné. Knihu osobně vnímám jako svědectví toho, jak velký technický krok kupředu lidstvo v posledních desetiletích udělalo. Jinak je Nadace čtivý, nepříliš náročný a nijak hloupý román. Další pokračování jsou již slabší, tam Asimovi podle mého uškodil bacil grafomanství.

3 08.01.2020

Jedná se o selektivní výběr Llosových oblíbených myslitelů, avšak vzhledem k tomu, že autor nezastírá snahu prezentovat ,,zahradu těch, které má rád“, není nutné výběru cokoliv vytýkat. Je to svým způsobem jakési vyznání autora, ne odborná práce. Výběr je pochopitelný a přehledně podchycuje myšlenkový vývoj Llosy od marxismu v 50. letech po liberální postoje dnes. Jednotlivé texty jsou psány čtivou formou a jsou srozumitelné i pro lidi, kteří mají ve filosofii 20. století jen mlhavý přehled.

3 09.07.2019