Rade komentáře u knih

První setkání s autorem. Pro mě výborná detektivka. Vše tak, jak to mám ráda, nic překombinovaného, žádné přehnané akce, žádné nelogické přemety.
Téma: dvě časové linie, kamarádi z mládí, dávné tajemství, dávné lásky, dávné křivdy, záhadná smrt - a současnost po 27 letech. Možná výchozí zápletka často používaná, ale na mě to prostě funguje. Sympatická vyšetřovatelka, která nemá aureolu nezdolné hrdinky, zato se pomalu, za pomocí indicií, se kterými je postupně srozumitelně seznamován i čtenář, dobírá pravdy, psychologie postav je tentokrát uvěřitelná, vše skvěle šlape, i emoce tu zafungují. Rozumné množství postav. A světe div se, mně se docela líbily i závěrečné akce, a to u mě nebývá. Výtečně vymyšlené, hezky, leč přiměřeně zamotané a hlavně velmi logicky rozmotané.
Po dlouhé době u detektivky po dočtení tleskám a jdu pátrat po dostupných dalších dílech.

46 16.12.2021

Vždycky jsem tak trochu toužila přenést se v čase a podívat se – aspoň na chvíli - jak vypadala známá místa před staletími.
A tady se mi to podařilo; po návštěvě Banské Štiavnice v prvním dílu jsem teď navštívila Prahu 16. století, procházela jsem špinavé temné uličky, prolézala s hlavními hrdiny lokály plné vůní i smradů, nakoukla dokonce do nechvalně známé Jedové chýše, kde se jídlo servírovalo do důlků ve stole a jedlo se lžící na řetězu, setkala se s rabiáty a zločinci, ale taky s významnými historickými postavami – Mordechajem Maiselem, rabi Löwem, a dokonce s Golemem! A bylo to docela bezpečné putování v čase, ve skutečnosti bych se v tehdejší Praze ocitnout nechtěla ani na chvilku, autor vylíčil její podobu a poměry v ní věrohodně a bez idealizování, to na knize asi obdivuji nejvíc…
Hodně krvavý dobrodružný příběh plný násilí, přesto mi to tady tolik nevadilo, možná i proto, že k té době to prostě patří, na naše tři hrdiny si pomalu zvykám, myslím, že autor zvolil protiklady jejich povah, osudů i vyznání hodně povedeně.
Občas mi trochu připomínalo Tři mušketýry, ovšem v mnohem drsnějším provedení. I když jsem chtěla původně tyhle historické detektivky jen zkusit, uvažuji i o třetím dílu, ten dobrodružný výlet se mi prostě docela líbil…

46 18.03.2021

Už je to hodně dlouho, co jsem viděla Polanského skvělý film, přesto některé scény nešly z hlavy vymazat.
Kniha Wladyslawa Szpilmana je jednoduchý sled vzpomínek na válečná léta ve Varšavě, žádný spisovatelský majstštik, ale přesto, anebo spíš právě proto, jde o neuvěřitelně silný zážitek. Holocaust a zlo v plné síle a syrovosti, bez jakýchkoli kudrlinek a autocenzury, proto paradoxně to mohlo být po válce pro všechny strany nepříjemné čtení.
A tak mě napadá, kdyby tohle četl někdo před válkou, třeba takový Karel Čapek, který proti nástupu zla ve třicátých letech perem tak bojoval, co by tomu řekl? Podle mě něco ve smyslu, to je ale šílená absurdita, to je ale přehnané, člověk přece není v jádru tak špatný, aby se toto ve skutečnosti mohlo stát...
Mně to napadalo při četbě taky, a to už o holocaustu víme opravdu skoro všechno, a stejně jsem si při četbě říkala, tak absurdní, tak neskutečné..., ale ono to tak opravdu bylo.
*
„To je hanba, která padne na nás všechny!“ skoro křičel. „Necháme se vést na smrt jako stádo ovcí! Kdyby se nás půl milionu vrhlo na Němce, ghetto bychom rozbili. Nebo bychom aspoň zahynuli tak, abychom se nestali ostudnou skvrnou ve světových dějinách.“
Otec ho poslouchal. Trochu nesměle, trochu s dobráckým úsměvem mírně pokrčil rameny a poznamenal:
„A jak víte, že nás všechny pošlou na smrt?“
Zubař spráskl ruce.
„Samozřejmě, že to nevím! Jak bych to mohl vědět? To by nám to měli prozradit? Ale jsem na devadesát procent přesvědčen, že nás všechny chtějí oddělat.“
Otec se znovu usmál, jako by po jeho odpovědi získal ještě větší sebejistotu.
„Podívejte se,“ ukázal širokým gestem na dav na Umschlagplatzu, „nejsme žádní hrdinové. Jsme jen obyčejní lidé, a proto dáváme přednost desetiprocentní šanci, že zůstaneme naživu.“
------------
Může se někdo divit, že po nepřenosné zkušenosti holocaustu už židé nechtějí jít na smrt jako ovce?

45 03.02.2024

Tohle autor prostě umí; ta nostalgie uplynulých časů a ozvěny starých osudů, stále přítomných v pozdějších změněných kulisách. Uchvátilo mě to už ve Sběrateli sněhu a tady je to obdobné, jen trochu jiný příběh, jiní lidé.
Jsme zase v Riegrově ulici v Českých Budějovicích, ta křižovatka Riegerovy a Otakarovy jako by byla magická; Štifterovy příběhy, ač odlišné, se potkávají právě ve starých ulicích, starých domech, dnes možná otlučených, možná leckdy neexistujících, v místech, kde se setkávají staré a nové lidské osudy. Motiv lidského příběhu, který stále ožívá ve vzpomínkách lidí, je prostě hodně silný.
Jiné příběhy, jiní lidé, ale stejně dojímavé a nutící k zamyšlení.
A co se mi na autorovi ještě líbí - nekritizuje, nehodnotí, bere lidi a jejich příběhy tak, jak se udály, činy dobré, špatné, politováníhodné, prostě tak to bylo a je nutné to nějak přijmout.
Pro Budějčáky to musí být asi úžasné čtení, i já bloudím těmi starými ulicemi aspoň prostřednictvím Street View a přistihuju se u myšlenky, že bych do těchhle míst jednou ráda vyrazila…
A úplný konec? Vypadá jednoznačně, ale pokud čteme pozorně celou knihu, je tam někde schovaný kousek naděje…
*
„Některé věci se nesmažou, ani kdybyste je schovali do nejčernějšího kouta naší půdy. A i když je spálíte, stejně zůstávají uložené v hlavě. Zmizí až s námi. Až tady jednou nebudeme."

45 01.03.2023

Je vhodné si celou knížku promítat v duchu jako divadelní představení, tak, jak bylo původně napsáno, protože jako divadlo to samozřejmě funguje mnohem líp.
Představuju si malé divadélko v suterénu, pár schodů dolů, šest svítidel na stropě, jedno u vchodu, na stěně troje starožitné hodiny, vše v nádechu sépiové barvy. A pak samozřejmě malý barový pultík s cinkající pokladnou a hlavně - nepřetržitá vůně kávy…
A ten japonský kolorit k tomu, bez něj to nejde, protože i to je nedílná součást toho představení. Exotická jména Kazu, Fumiko, Fusagi, Kótake, Kei, na která si musíme zvyknout, zdvořilé úklony, sepjaté ruce, na znamení, že nám chutnalo…
A zapomeňte na sci-fi! Jsou to hodně jednoduché příběhy o mezilidských vztazích, přičemž za tu nevídanost, japonský šmrnc a apel na osobní odpovědnost každého za fungující vztahy, přidávám nakonec ke třem plánovaným hvězdám ještě jednu malinkou.

45 30.11.2021

Bouřlivá doba přelomu 16. a 17. století, stateční muži, zabijáci i krásné ženy, divoké nájezdy Turků, starobylý hrad tyčící se v opuštěných lesích, kaple s tajemnou hrobkou, podzemní chodba a dávné tajemství… V jedenácti, dvanácti letech by to bylo za pět podtržených hvězdiček. Ale i dnes to čtu s chutí, chtěla jsem historická dobrodružství Juraje Červenáka jen zkusit, a vida, jsem už u pátého dílu a těším se na šestý. Dobrá oddychovka.
Líbí se mi i dynamický styl psaní:

„Zaduněla kopyta a skleněnými tabulkami v oknech problesklo neposedné světlo pochodní a luceren.“
*
… „ Bez odmlouvání a zbytečných otázek si vykasaly sukně a jejich střevíčky vyklepaly na ochozu splašený rytmus.“

45 03.06.2021

Rok 1969, výlet mladičkých trampů na Šumavu, veselé popíjení v hospodě a balení holek – a pak najednou střih a jsme ve zlém filmu, který se nám, stejně jako hlavnímu protagonistovi, zdá neskutečný a šílený…
Velké plus za téma, komunistická vězení za normalizace je v literatuře tak trochu neorané pole, mučení vězňů a popravy v letech padesátých známe, ale tady se nám odkrývá něco, o čem většina z nás neměla asi tušení, tak nějak jsme se domnívali, že v té době už socialismus neměl tak zničující sílu, a že i ta vězení se s dobou dřívější nedala srovnat. Vězení Evy Kantůrkové („Přítelkyně z domu smutku“) bylo depresivní a asi málokdo by se s tím uměl vyrovnat, ale přece jen se tam takto krutě nemučilo a nezabíjelo… Jak je ale vidět, existovala i děsivější zařízení a není důvod pamětníkům nevěřit.
Jednu výhradu ale mám. Ten moralizující patos autora na konci, filosofování o tom, jak se ostatní normalizovaní občané v té době bavili, žili si po svém a mlčeli – a tím se na těch zvěrstvech podíleli. Vyslovit to vězněním zničený Míla Chlup, řeknu si, sakra chlape, máš vlastně pravdu. Od autora, kterému bylo v době zániku komunismu 11 let, mi to zní, jak to říct, trošku zvláštně…
Nicméně je to silné čtení a je potřeba tyhle věci připomínat.

45 01.04.2021

Knihy autora mi někdy sednou, někdy ne. Hodně mě oslovily ty, kde převažuje atmosféra, gradace napětí, tajemna, tušení maléru, brnkání na čtenářovo podvědomí, očekávání, strach. Tam, kde pak převáží násilí, přehnaná akce, surovost, drastické výjevy, pro mě už to není ono.
Proto jsou pro mě stále na prvním místě Strach a Trhlina.
Hlubina začíná vlastně hodně dobře, opět pro mě genius loci ružomberocké čtvrti Malé Tatry na úpatí hory Čebrať (v Karikových knihách jsem na tomto místě už potřetí, dobře ta znepokojivá atmosféra funguje), tady ovšem je strašidelný mysteriózní příběh zkombinovaný s reálným příběhem jednoho estébáka v 60.letech s odkazy na historickou linku 2.světové války a slovenského národního povstání.
Přiznám se, to mi přišlo jako výborný nápad. Takže zprvu fajn, jenže pak začal příběh hodně houstnout a v druhé půlce knihy už jsem necítila ani znepokojení, ani strach, spíš znechucení.
Na druhou stranu ta teorie nadpřirozených jevů a pokus o vysvětlení principu střetů tajemné síly s pozemským světem (někde v půli knihy) mi přišly opravdu dobré, abych zase jen nehanila. Vzpomněla jsem si v té souvislosti na knihu Josefa Veselého Mariánská zjevení z hlediska hermetismu; v téhle záležitosti dávám Karikovi paleček nahoru.
Ale nakonec přituhlo tak, že už se celé zprvu zajímavé vyznění pro mě ztrácelo v přehnané akci, a nakonec do detailu zkoumaném a líčeném principu „toho tajemství“.

Víc nevyzrazuji kvůli spoilerům, snad bych i tak dala za tři hvězdy, protože leccos bylo opravdu dobré, ale za tu krutost, mučení, naprosto zbytečné detaily lidského fyzického utrpení ještě jednu hvězdu strhávám. Vím, že takhle autor občas píše a řekla bych, že se v tom někdy až vyžívá (Na smrt, Ve stínu mafie), ale k těm mysteriózním příběhům z kopce Čebrať i vrchů Tribeče se mi to prostě nehodí. Škoda, že v nich autor tak přitvrdil, pro mě zcela zbytečně, už je to opravdu moc...

44 16.02.2024

Velké plus za téma. Možná trochu opomíjené, pro mnoho lidí neznámé, přitom je to hodně zajímavá část našich dějin.
Já sama pamatuju jako malá holka na základní škole hloučky tmavovlasých dětí, které na chodbě naší školy odpoledne po vyučování čekaly na hodinu řečtiny. Děti narozené už u nás, školní výuka v češtině, ale jazyk své původní domoviny si udržovaly. Ale to už je hodně dávno... A i nedávno jsem se setkala s Řekyní, která se narodila a vyrůstala u nás, její osud byl podobný, jako ty v knížce popisované, sama zde vystudovala, vdala se, měla děti a zůstala zde až do důchodu, i po smrti manžela, ale třeba její bratr se vrátil do Řecka. Půl rodiny u nás, půl rodiny v Řecku.
Takže osudy řeckých uprchlíků mě hodně chytily, zvláště těch opuštěných dětských, po drsné občanské válce v Řecku (nevěděla jsem, že to tam bylo takové divoké!) hozených do neznámých poměrů v neznámé zemi. Vlastně dost smutné, že v nové domovině uprchlíci české pasy ani po letech nedostali a ve staré vlasti je jako bývalé komunisty nazpět nechtěli. To jsem vůbec netušila, že dlouhá léta neměli možnost se do Řecka aspoň podívat, a i to slučování rodin a hledání příbuzných bylo takové polovičaté. Teprve po listopadu 1989 se jejich poměry začaly blížit normálu, to bylo hodně dlouhé čekání...
První část knihy strhující, a vůbec nevadil jednoduchý popisný styl.
V druhé části dovyprávěné osudy mnoha postav se mi zdály už trochu ploše a občas schematicky popsané, i když chápu, že autorka chtěla dovyprávět jednotlivé osudy postav až do konce a věřím, že mnoho příběhů skutečně proběhlo stejně, jak popsáno.
Návraty se mi zdály možná příliš zidealizované, Řecko nejsou jen zlatavé pláže, taverny a polehávání... I když ano, i mně se v létě zdálo městečko Kokkari na ostrově Samos, které autorka s takovým nadšením popisovala, jako ráj na zemi a dovolená v Řecku byla posledním popudem pro přečtení téhle knížky.
I s ohledem na téma a záslužnou úlohu autorky při mapování příběhů řeckých uprchlíků pro společnost Post Bellum (Paměť národa) nakonec v hodnocení trochu přidávám.

44 14.11.2023

Mnozí spisovatelé píší tak, že úspěšně použitý koncept a styl knihy převádějí na svá další a další díla, a tak často můžeme předem odhadnout, co nás čeká. Ne tak Guzel Jachina! Po Zulejce a Vlaku do Samarkandu jsem se dostala k Dětem Volhy a je to zase úplně jiné...
Příběh povolžských Němců plyne jak lidová balada, zdá se, že pádící kruté dějiny sledujeme jen z dálky přes mlhu nad Volhou schovaní v lese na samotě Grimmů očima bývalého šulmajstra Jakoba Bacha. Chvíli zasněná pohádka, chvíli peklo.
Jen jedno je společné, a to se týká i dalších rusky píšících autorů, rozdíl mezi dobrem a zlem se občas podivně stírá, dobro může vypadat jako zlo a naopak. Postavy přijímají svůj těžký úděl bez reptání, bez divení, je nutno se s životem prát, ne si stěžovat.
A řeka Volha přebírá v tomto příběhu jednu z hlavních rolí, ať už je nebezpečná, ledová a zasněžená, jarní a bouřlivá, nebo letně pokojná. Závěrem nám dokonce bude s hlavním hrdinou krátkým připomenutím dějů minulých...
Výborný překlad. Čtyři plus.
*
"Je možné, že celá ta léta žil, aniž to věděl? Že lidé nahoře, na obou březích řeky také žijí a nevědí? Pijí tuhle vodu, koupou se v ní a křtí jí své děti, máchají v ní prádlo a nevědí?
Nevědí o čem? O tom, že tahle řeka je plná smrti? Že její dno je pokryto nebožtíky, voda se skládá z krve a předsmrtných kleteb? Nebo je naopak plná života? Natolik, že dokonce ti, kdo v ní ukončili svou cestu, nepodléhají rozkladu?
O tom, že tahle řeka je samá krutost? Hřbitov zbraní a posledních svědectví? Nebo naopak skutečné milosrdenství? Trpělivé milosrdenství, zakrývající vlnami a odnášející proudem všechno divoké, kruté a barbarské?
O tom, že tahle řeka je samý klam? Domnělá krása ukrývající neobyčejnou zrůdnost? Nebo naopak je to jediná pravda? Ryzí, pečlivě uchovávaná pravda po staletí očekávající toho, kdo se beze strachu projde s otevřenýma očima po jejím dně?"

44 22.05.2023

Vandam.
"Patriot ze Severního Města.
Poslední válečník.
Poslední Říman."

Nebo taky rváč, smažka, vejtaha z tý nejzaplivanější sídlištní hospody. Ale taky ten, kdo si tenhle život nevybral, byl do něj vhozen, braň se, jak umíš...
Drsný, úderný, působivý. Vylíčení prostředí a těch týpků ze Severky je jedinečné. Nicméně pro mě je to zoufalý cizí nepřátelský svět, který mě děsí, který nechápu. Opačný konec barikády... Možná i proto pro mě tak silné a znepokojivé.
A pointa? Překvapivá? Ano i ne.
*
"Musíš bojovat, nesmíš se dát.
Musíš se mlátit.
Musíš dělat kliky.
Nesmíš bejt sráč.
Musíš.
Musíš.
Musíš.
Dokud to de.
Konzentration, Junge.
A... Akce!"

44 14.04.2023

Můj třetí Ishiguro (Soumrak dne, Neopouštěj mě).
Pro mě nejdepresivnější. Ten tajný příběh, co běží skrytý pod řádky, je tu zase; k tomu ale pro mě přibyla až hororová atmosféra skrytá pod zdvořilou japonskou náturou. Nebo je to jen hra na zdvořilost, kterou ve skutečnosti autor kritizuje? Smích nahrazující rozpaky nebo nesouhlas, úklony nahrazující nedůvěru, zdvořilá slůvka nahrazující nechuť, nebo dokonce nenávist?
Příběh tady plyne jako ponorná řeka, jen tu a tam se vynoří na povrch, a pak se nám zase skryje. Hodně věcí naznačeno, hodně věcí zcela utajeno. Něco si domyslíme, něco nám zůstane navždy skryto. Navíc se děj neodehrává jen ve dvou časových rovinách, ale vzpomínky Ecuko neuspořádaně skáčí i v poválečném Japonsku, stejná scéna je popsána, pokaždé trochu jinak, na začátku i na konci.
Těmi zlověstnými, opakujícími se, na první pohled nedůležitými náznaky, které ale naberou později jiné, drásavé souvislosti, mi autor připomněl našeho Ladislava Fukse.
Čím víc jsem o knize přemýšlela, tím víc nabývaly na významu ty drásavé, napůl skryté události, tím víc mě kniha zpětně děsila. A přitom je to většinou takové zdánlivě milé, zdvořilé, přátelské; ty hrůzy se objevují jen tak mimochodem….
Asi jsem měkká, ale tahle kniha mi zabrnkala na nějakou skrytou strunu.
*
„Co to máte v ruce“, zeptala se.
„Nic. To se mi cestou zachytilo za nohu.“
„Ale co to je?“
„Nic, nějaký kus starého provazu. Co tady děláš?“
„Nevezmete si koťátko?“

44 05.12.2022

Návraty do místa, odkud člověk pochází, kde má kořeny, i kdyby je stokrát chtěl zpřetrhat, jsou pro mě v literatuře vždycky silné. Krásná jihočeská krajina, blata, dávná láska, vesnice, kde se staré pořád ještě pere s tím novým. A jeden neukotvený hrdina, který neví, co chce, a i když trochu bloudí, pořád se snaží být v tom příběhu na straně dobra.
Můj čtvrtý Hájíček, ne vždy mě jeho knížky úplně oslnily, trochu problémy jsem měla se „Zloději zelených koní“ i se „Selským barokem“, přestože ta problematika vyhnání sedláků ze statků mi byla asi nejbližší. Někdy mi u autora vadí jeho roztěkanost v ději, jako kdyby se při psaní vždy nějakým směrem rozjel, a pak zabrzdil nebo zahnul jinam. I tady se mi to občas zdálo, včetně těch nedotažených odboček (proč třeba Špicberky...?)
Ale přece jen pro mě tady převažují plusy, pozemková agenda mi je blízká, oceňuji znalost problematiky. Problémy současné vesnice, čachry s parcelami, nenažranost a vychytralost některých vyčůránků působily bohužel hodně autenticky...
I když pro mě zatím nejlepší byla „Rybí krev“, ta mě chytla moc, nakonec i tahle vztahová detektivka kolem zemědělských pozemků a starých gruntů se mi vlastně docela líbila.
A plus pro mě třeba taky za „dědovo syna“ nebo „rafičky hodinek“; mí prarodiče z tatínkovy strany tak celý život mluvili, i když se už dávno z rodných vesnic v Pošumaví přestěhovali...
*
„Zadíval se do krajiny. Stromy bez listů kolem polní cesty připomínaly podivný zástup. Vedla ho žena s houslemi. Do strany vykloněný úzký kmen a dlouhá příčná větev. Za ní dvě shrbené postavy, dědci bez selského, staří pachtýři, nejspíš šli podepsat nájemní smlouvy na pole, které jejich děti nechtějí. V patách jim byl nejvíc ohnutý strom, jako by ho k zemi táhla těžká aktovka, to byl starý Horec, obcházel místní, co nechtěli vstoupit do rybníkářského družstva. S odstupem šla rozevlátá žena otrhaná větrem, na útěku, rozsochatá koruna, černá lesklá kůra větví, dcera kožešníka z Vodňan s domicilem v tel Avivu, nepolapitelná, tajemná. Za ní nízký strom s baňatou korunou, páter z Bílé Hůrky který si zavolala Fučíka Kudličku a káral ho za hřích, že chce létat, dával mu číst papežskou encykliku – nic, co je těžší než vzduch nemůže létat, usnesli se preláti. Hm, a jak je teda možné, že lítají práci, ušklíbl se heretik z jihočeských blat, když odcházel z fary.“

43 15.01.2024

Rudyšův „obyčejný“ člověk. Vůbec to nešustí papírem, ti chlapi jsou jako živí!
Saunové povídání, zprvu zdánlivě nuda, plácání jedno přes druhé, o pivu, o ženských, o smrti, ale nakonec to všechno dává kupodivu smysl a ze saunové anonymity se vynořují jednotlivé charaktery a nám nezbyde než těm hledajícím, pochybujícím, trápícím se nebo zmoudřelým mužským fandit. Chvíli sranda, chvíli smutné, chvíli překvapivé, chvíli dojemné...
Prostě tak, jak jde život.
*
„- Dej si každý večer tři plzně a bude ti dobře.
- To piju celej život.
- Každý den?
- Každý den.
- Tak to nevím, jestli ti ještě něco pomůže. Ty budeš složitý případ, člověče. Ale kdyžtak mám kamaráda zvěrolékaře, třeba by ti pomohl.“
*
„Víte, já nevím, kde se to v lidech vzalo, že všichni si myslí, že to má být lehké. Nebo že všichni mají být šťastní. Všichni to chtějí, všichni se rvou a nakonec jsou jen nešťastní z toho, že chtějí být šťastní.“

43 19.10.2023

V poslední době dávám skoro samé pětky, až je to divné, je to možné? Je fakt, že si knihy v knihovně vybírám většinou dopředu a hodně pečlivě, nebo sáhnu po již osvědčeném autorovi...
Tady jsem s hodnocením trochu váhala, ale zase mě nakonec - už potřetí - Jan Štifter dostal; je to poetické, silné, psané skvělým jazykem. Povídky jsou provázány všemi možnými souvislostmi, někdy až překvapivými - lidmi, předměty, domy... A opět typický Štifter; lidské pomíjivé osudy a příběhy, které tu zůstávají, ať už je pak připomínají jen domy, nebo třeba plakát, nebo skříň. Nebo výmalba pokoje. Nebo fotografický ateliér.
Nejvíc zapůsobily povídky Mešuge, Andrlíkovec, Rodinná sešlost, Žluté šaty z plakátu, Zpráva o nás třech. Potěšila nepatrná (a dvojnásobně smutná) souvislost mezi Rodinnou sešlostí a povídkou Dvakákáčko.
Dost mě zasáhla povídka Světlo z Pauliny. Zaniklé vesnice, které jsem sama prošla, mě vždy braly za srdce, ať už zanikly přirozenou cestou (zaniklá středověká vesnice Svídna v lese nedaleko Drnku na Slánsku) nebo měly osud podobný Paulině (obec Havraní, dříve Rabenstein u Žandova v Českém Středohoří).
Ty zbytky zarostlých zídek, anebo jen propadliny, které pohltil les, na mě vždy neuvěřitelně silně působily; teď je tu les a pustina, dřív tu ale žili lidé, vždy si říkám, jaké byly asi jejich osudy?
*
"Nevím, jestli lidé z vesnic, které pohltilo Lipno, jezdí na pramici, aby se přiblížili své vlastní minulosti. Nevím, jestli se lidé od Temelína objednávají na exkurze do elektrárny, aby byli zase na chvíli blízko své rodné chalupě, která není. Netuším, jestli lidé z Mostecka stojí nad odtěženými jámami a zažívají, co já dneska. Jsem doma. V tom lese. Rozhodla jsem se vrátit."
----------------
Plus za ilustrace! Proč vlastně nejsou knihy pro dospělé ilustrované, nebo jen výjimečně? Škoda...

43 18.04.2023

Silné čtení.
Po knihách Davida Vanna a Dany Stabenow mě Aljaška vylíčená ve světle krutého a nelítostného prostředí nepřekvapila; krásná ano, ale nemilosrdně spravedlivá a k lidskému osudu netečná. A to se týká nejen přírody, ale do jisté míry i lidí. Jako ztělesnění té přírodní krutosti vidím postavu Mattvyeda, člověka, který jako by se zbavil veškerého civilizačního nátěru a dělá jen to, jak mu velí přírodní instinkty, bez slitování, bez empatie, zato racionálně, vše děláme pro přežití, na soucit nebo cit není místo, když zabíjíme, tak jen z nutnosti.
Boj s touhle krutou přírodní filosofií, musela Nina podstoupit, nic jiného jí nezbývalo, byla vedená stejnou touhou přežít, o to víc tento zápas fascinoval.
A samozřejmě nádherná, byť studená a lhostejná aljašská příroda, když se ji člověk naučí znát a pochopí ji, má šanci zvítězit… Ať už to byl Mattvyed, Nina, anebo i v pasti uvězněná vlčice. A síla ženy, která bojuje nejen za sebe, ale i za své děti; ne nadarmo je zde symbolem síly a touhy po svobodě vlčice, nikoliv vlk.
Závěr překvapil jen částečně; vzhledem k tomu, že autor v úvodu knihu věnoval „těm, kteří na podzemní železnici pracovali v 19. století a těm kteří na ní pracují dodnes“, bylo zřejmé, že téma zápasu o svobodu, které prostupuje knihou od samého začátku, bude mít nakonec širší vyústění. Odkaz v textu na Harriet Tubmanovou mi připomněl mou oblíbenou knížku z dětství „Dráha na svobodu“ Hildegady Hoyt Swift, už od dětství jsem měla povědomí o legendární dráze - železnici na svobodu pro jižanské otroky, takže mě závěrečné vyústění knihy tolik nepřekvapilo. Je fakt, že pro našince to asi není nijak známé nebo závažné téma, zvlášť ten přesah do současnosti.
A poslední zvrat? Buď to beru jako přehnanou snahu o ještě překvapivější pointu, která mě moc nebere, nebo i zde je možné vidět určité vyústění, že ať je příroda sebenemilosrdnější, lež, klam a mamon najdeme spíš v civilizaci než v přírodě.
Váhala jsem nad hodnocením, nakonec přece jen nejvyšší, až na pár výhrad na mě kniha nesmírně zapůsobila, dost jsem o celém příběhu a motivech jednotlivých postav přemýšlela. Vyzdvihuji ještě výborný překlad.
*
„Než přijela na Aljašku, byla vždycky pánem situace. Měla svůj život pevně v rukou, nebo jí to aspoň tak připadalo. Teď s námahou dokázala přežít jediný den. Tady a za těchto okolností dokonce ani nebyla na vrcholu potravinového řetězce. Ta myšlenka ji děsila. Vůbec nebyla ve svém živlu. V prostředí, kde každý chybný krok znamenal smrt, si připadala velice zranitelná.“

43 28.09.2022

Letošní dovolené mám v šumavském duchu, po zimní Kvildě (právě ta, a výlet k prameni Vltavy mě nalákaly na tuhle knížku) ještě letní kopce okolo Železné Rudy.
Plusy: Samozřejmě za Šumavu, kladně hodnotím i základ zápletky s přesahem na dobu protektorátu, skákání v čase mi docela vyhovovalo, nebylo nijak matoucí, plus i za přiblížení obsedantně kompulzivní poruchy. Příběhy, ve kterých ze střípků v minulosti postupně skládáme pointu, mám dost ráda, takže i tento postup jsem zprvu vítala.
Bohužel ale spousty minusů:
Překombinovanost závěru zklamala, i když ano, vše do sebe perfektně zapadlo. Ale trochu mi to nechtěně připomnělo Cimrmanovo „…Já totiž nejsem tvůj otec, já jsem tvůj syn.“
Vadily mi šablonovité zkratky a klišé, např. neuvěřitelná zlatokopka, ještě neuvěřitelnější televizní reportérka, která se v autorčině podání proměnila ve všemocnou stvůru, která svými televizními reportážemi o zločinech ovládne nejen veřejné mínění, ale zřejmě i závěry policejních šetření, kdykoliv si umane.
A představa, že na Kvildu se kvůli nějaké mediálně propírané vraždě ženou v zimě zástupy „lufťáků“ se svíčkami v rukou, kteří chtějí být u toho, takže hospody najednou nečekaně praskají ve švech? Jo, na Kvildě je v zimě opravdu spousty „lufťáků“ (slovy autorky), hospody opravdu praskají ve švech, ale je to normální, ti „lufťáci“ tam, kupodivu, jezdí v zimě především lyžovat…
Obecné zglajchšaltování důchodců a žen v domácnosti (tento pojem z dob socialismu se ještě používá?) do masy hloupých lidí bez názoru, pro které je televize novodobým oltářem a pošahaným náboženstvím, se mi zdálo jako další hloupé klišé.
Přes čáru bylo zakomponování skutečného kriminálního případu (Kramný), který byl ale oproti skutečnosti zcela změněn; podle románu byl výsledek policejního šetření zmanipulován, znalecký posudek vycházel – podle autorky – ze zfalšovaných nastrčených fotografií a policisté, kteří chudáka podezřelého dovedli do vězení, byli bídáci, kteří bažili po slávě. A původně odsouzený domnělý vrah (autorka nemá problém ho označit skutečným jménem), byl s omluvami propuštěn na svobodu. Což je nesmysl a lež, naprostá fikce... Být to jen případ beze jména, dejme tomu, ale konkrétní adresná soudní kauza?
Autorka na nikom nenechala nit suchou, všechny postavy byly negativní nebo aspoň divné, takže jsem měla pocit, že nejde o detektivku, ale o snahu za každou cenu tepat dnešní poměry a obyvatelstvo v naší kotlině ad absurdum.
Kupodivu kritice neunikli nejen televizní povaleči, ale i ti aktivní „lufťáci“: „…každý chce mít fotku s vlastním ksichtem u pramene Matky řek…“, „…přímo u studánky, tam, kde se dneska fotí kdejaký vysmátý idiot…“ No, já se tam letos v zimě vyfotila taky a marně přemýšlím, proč se mi dostalo takového ohodnocení.
Věta „Sucharda na něj dál nechápavě čumí jak cikán na lopatu“ by mi ani trochu nevadila v přímé řeči, takto není ani vtipná, ani odvážná.
Mrzí mě to, ten nápad nebyl špatný a kniha měla našlápnuto k zajímavému detektivnímu příběhu s přesahem do historie, ale pro mě ty minusy bohužel převážily.

43 30.08.2022

Svižný thriller s neuvěřitelným nasazením, který nám nedá chvilku oddechu. Přitom přirozeně plynoucí, neměla jsem ten pocit, který občas mívám při četbě obdobných knih, že příběh šustí papírem a zápletky jsou tak šroubované, že úplně cítíme, jak byly pracně vymýšleny…
Skákání v čase mezi jednotlivými liniemi děje je rychlé - někdy je vložen jen krátký odstavec, kdy teprve po pár větách zjistíme, o kom je vlastně řeč - a pak zase jinam… Mně to nevadilo, jen to umocnilo ten pocit rychlosti a překotně se ženoucích událostí.
A velké plus za jižní Afriku, pro mě prostě nové, nevídané; tolik věcí mě překvapilo, tolik věcí je odlišných…
Jen jsem měla občas v tom fofrujícím ději trochu potíže se v mnoha detailech orientovat, občas jsem se musela vracet a něco mi – přiznávám - v jednání a motivaci lidí ani nedocvaklo. Uznávám, že to asi není chyba knihy, ale spíš důsledek mého přerušovaného občasného čtení při té hrůze uplynulého týdne, cožpak si dnes lze sednout do křesla a v pohodě si celý večer číst…?
Čtyři plus.

43 03.03.2022

Mohlo by být s podtitulem Vzpomínání stárnoucího muže.
Nečekejte třeskutý humor nebo barvitý děj, kouzlo je ve vyprávění obyčejných příběhů, sdílení postřehů a úvah o životě, a to nezaměnitelným stylem autora. Milé, jemně vtipné, kouzelné hraní s češtinou, občas lehounce ironické, taky tu a tam smutné, nostalgické i dojemné. Říkám si, kolik těch vzpomínek a postřehů je asi autentických…
Pro mě výborné čtení, které zahřeje na srdíčku.
Rámec vyprávění - dopisy generálnímu řediteli nejmenovaného povodí, které sice nemají odpovědi, ale odezvu určitě - je výtečný nápad, maličko absurdní a současně ilustrující sympatickou špetku naivity i důvěřivosti pisatele dopisů… Bez nich by to nebylo ono, i když mnozí se formě podivují.
Ve fiktivní protržené přehradě Hedvice poznáme osud skutečné přehrady na Bílé Desné.
A abych nezapomněla, výborné ilustrace Zdeňky Huškové st.

„Co se nestalo! (Máme to zvláštní jazyk, když to znamená, že se to stalo.)“
*
„Když jsem vkročil do lokálu a uviděl, kdo to sedí s hostinským Šimonem a Rudou Málkem u stolu, podlomila se mi kolena. Představte si, že to byl prezident Václav Havel. Živý prezident z poštovní známky tam pojídal guláš.
,To je náš pan učitel Smrček´, představil mě Šimon a prezident vstal, polkl sousto, uklonil se s připaženýma rukama, jako se uklánějí žáci, než přednesou básničku, a řekl:
,Já jsem náš pan prezident Havel.´ “

43 06.12.2021

Svět Agathy Christie – rozlehlé panské sídlo s mrzutým starouškem, množství potomků a potencionálních dědiců, mrtvola, která se tady ale teprve hledá po dramatickém entrée s vraždou v přímém přenosu…
Trochu staromilský svět, kde všechno klape jak má, kde největším úspěchem pro ženu je zakotvit v přístavu manželském, kde skvělé samozvané vyšetřovatelce slečně Marplové vše vychází, protože má intuici a odhad bystřejší než několik detektivů dohromady a zde navíc dokonce úžasnou a ve všech pádech schopnou spoluvyšetřovatelku Lucy, takže není problém nakonec vše odhalit…

Musím říct, že po stresující registraci mé maminky na očkování byla na léčení pocuchaných nervů Agatha Christie výborná volba a že jsem se mezi jejími mrtvolami skvěle odreagovala…